Sociální reforma nebo sociální revoluce?

Bernsteinovy názory jsou v nesmiřitelném rozporu s myšlením vědeckého socialismu. Bernstein pochybuje o Marxem vědecky zdůvodněném a tudž nutném vývoji kapitalistické společnosti i o tom, že lze přejít do řádu socialististického.

Úvod

Název tohoto spisku snad na první pohled překvapí: Sociální reforma či sociální revoluce? Má být sociální demokracie proti sociální reformě? Či má – jako protiklad sociální reformy – postavit sociální revoluci, převrat dnešního řádu, jako konečný cíl? Ovšem že ne. Sociální demokracie může vést denní třídní boj a pracovat pro konečný cíl: pro uchvácení politické moci proletariátem a odstranění mzdové soustavy zatím jen tak, že již v dnešním řádě bojuje o sociální reformy, o lepší postavení širokých vrstev, o zdemokratizování zřízení veřejných. Pro sociální demokracii jest mezi sociální reformou a sociální revolucí nerozlučná souvislost, neboť boj o sociální reformu jest jí prostředkem, ale sociální převrat účelem. Tyto dvě složky dělnického hnutí byly postaveny proti sobě teprve v teorii Eduarda Bernsteina, kterou vyložil ve statích „Probleme des Socialismus“ („Neue Zeit“ 1897 – 98) a hlavně ve své knize: Voraussetzungen des Sozialismus (Předpoklady socialismu, český překlad vyšel v Knihovně Samostatnosti.)

Eduard Bernstein(1850-1932) byl politik a přední teoretik německé SPD, který se stýkal s Bedřichem Engelsem. V roce 1896 začal Bernsteinpublikovat články Probleme des Sozialismus (Problémy socialismu), v nichž žádal revizi základního postulátu socialismu, proletářské revoluce, a její nahrazení reformismem. Bernsteinovy texty vyvolaly obrovskou polemiku. Jeho názory odmítl kromě této brožury Rosy Luxemburgové Reforma nebo revoluce (1900) i V. I. Lenin v knize Co dělat? (1902). Bernstein byl v SPD praporečníkem revizionismu, který postavil proti Marxem požadované revoluci a prosazoval práci ve prospěch postupných reforem. Jeho ideoví oponenti, k nimž patřili například August Bebel, Karl Kautsky a Wilhelm Liebknecht, dosáhli v roce 1903 odmítnutí Bernsteinových názorů na drážďanském sjezdu SPD. Běhemprvní světové války zastával Bernsteinpacifistické postoje.

Prakticky jest celá tato teorie vlastně radou, aby se upustilo od sociálního převratu, konečného cíle sociální demokracie a udělal se ze sociální reformy místo prostředku třídního boje jeho účel. To formuloval nejvýstižněji a nejpřesněji Bernstein sám, když napsal: „Konečný cíl, ať jakýkoliv, mi není ničím, hnutí jest mi vším.“

Ale socialistický konečný cíl je to jediné podstatné, čím se liší hnutí sociálně-demokratické od měšťácké demokracie a od měšťáckého radikalismu, a proč se celé dělnické hnutí obrací od jalového záplatování kapitalistického řádu, aby se nerozpadl, k třídnímu bojí proti tomuto řádu, za jeho odstranění. Proto otázka: „sociální reforma či sociální revoluce?“ ve smyslu bernsteinském jest pro sociální demokracii zároveň otázkou: „být či nebýt?“ Vypořádáme-li se s Bernsteinem a jeho stoupenci, nejde při tom konec konců o takový či onaký způsob boje, ani o tu či onu taktiku, ale o celou existenci sociálně demokratického hnutí.

Toto poznání jest pro dělníky dvojnásob důležité, poněvadž tu jde přímo o ně, o jejich vliv na hnutí, jde zrovna o jejich kůži. Oportunistický směr ve straně, formulovaný teoreticky Bernsteinem, jest vlastně nevědomou snahou zajistit převahu maloměšťáckých živlů, které přešly do strany a v jejich duchu přetvořit praxi i cíle strany. Otázka: sociální reforma či sociální revoluce, otázka konečného cíle a hnutí jest s druhé strany otázkou, má-li dělnické hnutí být maloměšťácké či proletářské.

Eduard Bernstein (1850 – 1932) politik a přední teoretik německé SPD, který se stýkal s Bedřichem Engelsem. V roce 1896 začal Bernsteinpublikovat články Probleme des Sozialismus (Problémy socialismu), v nichž žádal revizi základního postulátu socialismu, proletářské revoluce, a její nahrazení reformismem. Bernsteinovy texty vyvolaly obrovskou polemiku. Jeho názory odmítl kromě této brožury Rosy Luxemburgové Reforma nebo revoluce (1900) i V. I. Lenin v knize Co dělat? (1902). Bernstein byl v SPD praporečníkem revizionismu, který postavil proti Marxem požadované revoluci a prosazoval práci ve prospěch postupných reforem. Jeho ideoví oponenti, k nimž patřili například August Bebel, Karl Kautsky a Wilhelm Liebknecht, dosáhli v roce 1903 odmítnutí Bernsteinových názorů na drážďanském sjezdu SPD. Běhemprvní světové války zastával Bernsteinpacifistické postoje.

Část I.

Oportunistická metoda

Jsou-li teorie obrazem jevů vnějšího světa v lidském mozku, pak jest jistě teorie E. Bernsteina takovým obrazem, ale často vzhůru nohama. Ale jádrem Bernsteinových výkladů nejsou po našem soudu jeho názory o praktických úkolech sociální demokracie, ale to, co říká o procesu objektivního vývoje kapitalistické společnosti, s čímž ovšem jeho názory úzce souvisejí.

Podle Bernsteina jest tím nepravděpodobnější, že se kapitalismus zhroutí, čím více se vyvíjí, jednak proto, že se kapitalistická soustava víc a více přizpůsobuje, jednak proto, že se výroba víc a více rozrůzňuje (diferencuje).

Že se kapitalismus dovede přizpůsobovat poměrům, o tom svědčí podle Bernsteina předně to, že ubývá všeobecných krizí, dík vývoji soustavy úvěru, podnikatelských organizací a dopravy i zpravodajské služby, za druhé to, že středního stavu neubývá, poněvadž se výroba rozrůzňuje a úroveň širokých vrstev proletariátu se zvyšuje na úroveň středních stavů, za třetí to, že se zlepšuje hospodářské i politické postavení proletariátu odborovými boji.

Z toho plyne pro praktický boj sociální demokracie všeobecná rada, aby neusilovala o dobytí politické moci ve státě, ale spíše hleděla zlepšit postavení dělnické třídy a zavést socialismus, ne nějakou sociální a politickou krizí, ale postupným rozšířením společenské kontroly a postupným provedením zásady družstevní.

Bernstein sám nepovažuje své názory za něco nového, soudí spíše, že docela souhlasí s některými výroky Marxe a Engelse, i s celým dosavadním postupem sociální demokracie.

Ale jest těžko popřít, jak se nám zdá, že názory Bernsteinovy jsou v základním rozporu s myšlením vědeckého socialismu.

Kdyby Bernsteinova „revise“ tvrdila, že se kapitalismus vyvíjí pomaleji, než se soudilo, pak by to skutečně znamenalo, že proletariát jen odsune okamžik převzetí státní moci, z něhož by prakticky vyplynulo volnější tempo boje. Ale tomu tak není. Bernstein pochybuje ne o rychlosti; vývoje, ale o samém vývoji kapitalistické společnosti a v souvislosti s tím i o tom, že lze přejít do řádu socialistického.

Předpokládá-li dosavadní socialistická teorie, že počátkem socialistického převratu bude všeobecná a zhoubná krize, musí se při tom, jak se nám zdá, rozlišovat dvojí: myšlenkové jádro a vnější forma.

Základem toho jest předpoklad, že kapitalistický řád sám ukáže svými rozpory okamžik, kdy se rozpadne, kdy se stane vůbec nemožným. Soudilo-li se, že se tak stane všeobecnou a záhubnou obchodní krizí, byly k tomu jistě dobré důvody, ale pro základní myšlenku to bylo nepodstatné a vedlejší.

Vědecké odůvodnění socialismu se totiž opírá, jak známo, o trojí výsledek kapitalistického vývoje: především o to, že se kapitalistické hospodářství rozvrací čím dále více, za druhé o to, že se výrobní proces víc a více zespolečenšťuje a tak se vytvářejí positivní zárodky budoucího sociálního řádu, za třetí o to, že mohutní organizace i třídní vědomí proletariátu, který jest aktivním činitelem nastávajícího převratu. Bernstein odstraňuje první ze jmenovaných sloupů vědeckého socialismu. Tvrdí totiž, že kapitalistický vývoj nespěje k všeobecnému hospodářskému krachu. Nepočítá tedy nejen s určitou formou zániku kapitalismu, ale ani se zánikem samým.

Praví výslovně: „Mohlo by se nyní namítnout, mluví-li se o zhroucení dnešní společnosti, že se při tom myslí na více, než na všeobecnější a ostřejší obchodní krizi, totiž na úplné zhroucení kapitalistické soustavy z její vlastních rozporů.“ A odpovídá na to: „Úplné zhroucení dnešní soustavy výrobní, skoro najednou, nebude pravděpodobnější, ale nepravděpodobnější, čím se společnost více vyvine, poněvadž se průmysl na jedné straně více přizpůsobí, na druhé straně – po př. zároveň – se více rozrůzní (diferencuje).“

A pak se naskýtá velká otázka: Jak to, že se potom ještě dostaneme ke konečnému cíli našich snah a jak? Z hlediska vědeckého socialismu jest socialistický převrat historicky nutný hlavně proto, že se kapitalistická soustava víc a více rozvrací a tak spěje neodvratně do slepé uličky. Usoudíme-li však s Bernsteinem, že vývoj kapitalismu nesměřuje k zániku kapitalismu, pak přestává být socialismus objektivně nutným. Ze základních kamenů jeho vědeckého odůvodnění zbudou již jen dva výsledky kapitalistického řádu: zespolečenštění výrobního procesu a třídní vědomí proletariátu.

To má na mysli i Bernstein, praví-li: „Socialistické myšlení nijak neztrácí na přesvědčivosti (zřekne-li se teorie o zhroucení). Neboť, podíváme-li se na věc blíže, co jsou všichni ti vyjmenovaní činitelé, již odstraňují nebo pozměňují staré krize? Jsou to všechno věci, jež jsou zároveň i předpoklady a částečně i samy zárodky zespolečenštění výroby a směny.“

Ale krátká úvaha postačí a ukáže se, že i to jest závěr klamný. Jaký význam mají jevy, které Bernstein označuje za prostředky, jimiž se kapitalismus přizpůsobuje: Kartely, úvěr, zdokonalené dopravní prostředky, zvýšení úrovně dělnické třídy apod.? Zřejmě ten, že odstraňují vnitřní rozpory kapitalistického hospodářství, nebo je aspoň otupují, a zabraňují, aby se rozšířily a zostřily. Jak odstranit krize znamená jednak odstranit rozpory mezi výrobou a směnou na podkladě kapitalistickém, tak jednak zlepšit postavení dělnické třídy, jednak ji zvednout na úroveň středního stavu znamená otupit rozpor mezi kapitálem a prací. Jak jest možné, aby kartely, úvěr, odborové organizace atd. odstraňovaly rozpory v kapitalismu, to jest, aby kapitalismus zachraňovaly od zániku, aby jej konservovaly – proto jim Bernstein říká „prostředky přizpůsobování“ – a zároveň aby byly jedny jak druhé „předpoklady a částečně i samými zárodky“ socialismu? Zřejmě jen tak, že zesilují společenský ráz výroby. Ale měrou, jak konservují tuto společenskou výrobu ve formě kapitalistické, způsobují, že se ve stejné míře stává zbytečným přechod zespolečněné výroby, přešla ve formu socialistickou. Jsou to tedy jen zárodky a předpoklady socialistického řádu jen pojmově, nikoliv historicky, tj. jsou to jevy, o nichž víme, podle našich představ socialismu, že jsou mu příbuzné, ve skutečnosti však socialistický převrat nejen nepřibližuji, dokonce jej dělají zbytečným. Zbývá pak již jen třídní vědomí proletariátu. Ale ani to není jednoduchým, duševním odrazem rozporů kapitalismu, čím dále ostřejších, a jeho nedalekého zániku – jemuž se ovšem zabráni „prostředky přizpůsobení“ – jest pouhým ideálem, který přesvědčuje jen vlastní dokonalostí, jež se mu přisuzuje.

Krátce řečeno, tak se nám socialistický program odůvodní „ryzím poznáním“, prostě řečeno idealisticky, a odpadne jeho odůvodnění objektivní nutností, tj. odůvodnění vlastním procesem materielního, společenského vývoje.

Revisionistická teorie stojí před: buď – anebo. Buď socialistická přeměna vyplývá i dále z vnitřních rozporů kapitalistického řádu a vývojem tohoto řádu se vyvinou i rozpory tohoto řádu a dojde jednou neodvratně k zhroucení - pak jsou „prostředky přizpůsobení“ neúčinné a teorie zhroucení jest správná. Nebo ty „prostředky přizpůsobení“ opravdu zabrání, aby se kapitalistická soustava zhroutila, udržují tedy kapitalismus na živu, odstraňují jeho rozpory – pak ale přestává být socialismus historickou nutností, a bude, čím jen chceme, jen ne výsledkem hmotného vývoje společnosti. Toto dilema však znamená: buď revisionismus posuzuje směr kapitalistického vývoje správně, pak jest socialistická přeměna společnosti utopií, nebo není socialismus utopií, pak ovšem jest neudržitelná teorie o „prostředcích přizpůsobovacích“. Tak zní otázka.

Kapitalismus se přizpůsobuje

Hlavní prostředky, jimiž se kapitalistické hospodářství přizpůsobuje, jsou, podle Bernsteina, úvěrnictví, zlepšené prostředky dopravní a podnikatelské organizace. Začněme s úvěrem. Ten má v kapitalistickém hospodářství rozmanité funkce. Nejhlavnější však jest, že umožňuje rozšířit výrobu a zprostředkuje a usnadňuje směnu. Tam, kde vnitřní tendence kapitalistické výroby, rozšířit se neomezeně, naráží na ohradu soukromého vlastnictví, jest úvěr prostředkem, kterým se tato překážka překoná způsobem kapitalistickým, spojí se četně soukromých kapitálů v jediný – v akciovou společnost – a jednomu kapitalistovi k disposici se dají cizí kapitály. V tomto případě jest to úvěr průmyslový. Na druhé straně urychluje jako úvěr obchodní směnu zboží, tedy odtok kapitálu k výrobě, tj. urychluje celý koloběh výrobního procesu. Snadno přehlédneme účinky, které má jedna i druhá funkce úvěru na krize. Ježto krize vznikají, jak známo, z rozporu mezi schopností a tendencí výroby rozšířit se a mezi omezenou schopností konsumpční, jest úvěr, podle toho, co bylo řečeno, právě nejvhodnějším prostředkem, jak tento rozpor co nejdříve zostřit. Dělá především výrobu schopnou co největšího rozmachu a jest vnitřní hybnou silou, která výrobu stále rozšiřuje přes hranice trhu. Ale úvěr jest dvojaký. Vykouzlil-li na jedné straně nadvýrobu, jako činitel výrobního procesu, sráží tím důkladněji, nastane-li krize výrobní síly, již sám vyvolal, jako zprostředkovatel směny zboží. Jakmile to začne váznout, hned se úvěr ztenčí, nechá směnu na holičkách, právě když jí potřebuje, a jest bezmocný a zbytečný tam, kde se může ještě nabídnout a tak stlačuje po dobu krize schopnost konsumpční na nejmenší míru.

Vedle těchto nejdůležitějších účinků má úvěr na krizi ještě jiné vlivy. Jest nejen technickým prostředkem, který umožňuje kapitalistovi vládnout kapitálem cizím, ale také pobízí tohoto kapitalistu, aby toho cizího majetku užíval směleji a bezohledněji, to jest, aby jím hazardně spekuloval. Nejen že zostřuje krizi, jako záludný prostředek směny zboží také usnadňuje, aby vznikla a rozšířila se tím, že celou směnu proměňuje v mechanismus, nanejvýš složitý a umělý, který se opírá jen o nejmenší množství kovových peněz, a rozrušuje jej pak při nejmenším popudu. Úvěr tedy není ani zdaleka prostředkem, jímž se krize odstraní nebo i jen zmírní, právě naopak krize silně podporuje. Nemůže to být ani jinak. Vždyť přece výhradním úkonem úvěru není nic jiného – všeobecně vzato – než odstranit ze všech kapitalistických poměrů poslední zbytky stálosti, udělat ty poměry co nejpružnější a kapitalistické síly co nejrozložitelnější, co nejrelativnější a nejcitlivější. Jest na snad, že se tím jen usnadňují a zostřují krize, jež jsou vlastně periodickou srážkou protivných sil kapitalistického hospodářství. Tu se však naskýtá jiná otázka: jak může být úvěr vůbec nějakým „prostředkem přizpůsobování kapitalismu?“ Ať se na to „přizpůsobování“ úvěrem díváme jakkoli, může mít jen ten význam, že se jím vyrovnávají nějaké protiklady v kapitalistickém hospodářství, nějaké ty rozpory odstraní nebo oslabí a tím se uvolní někde spoutané síly. Ale dovede-li nějaký prostředek vystupňovat všechny rozpory dnešního kapitalistického hospodářství co nejvíce, pak jest to – úvěr. Ten stupňuje rozpor mezi [ ]způsobem výroby a způsobem směny tím, že odděluje výrobu od vlastnictví a že mění kapitál výrobní a kapitál společenský v část zisku, ovšem ve formě kapitálových úroků, tedy v pouhý osobní kapitál. Zesilňuje rozpor mezi poměry vlastnickými a poměry výrobními tím, že vyvlastněním drobných kapitalistů slučuje v několika rukou obrovské výrobní síly. Zostřuje rozpor mezi společenským rázem výroby a kapitalistickým soukromým vlastnictvím tím, že vyvolává zasahování státu do výroby (akciová společnost).

Krátce úvěr vyvolává všechny základní rozpory kapitalistického světa, vyhání je až na ostří, urychluje proces, v němž spějí do vlastní záhuby – ke krachu. Aby se tedy mohl kapitalismus „přizpůsobit“, musel by v první řadě odstranit – úvěr. Takový, jaký je dnes, jest úvěr ne prostředkem přizpůsobení, ale prostředkem zhouby, s účinkem velmi revolučním. Vždyť pravě tento, revoluční ráz úvěru, který směřuje nad kapitalismus, svedl dokonce k reformním plánům, socialisticky zabarveným a velcí zástupci úvěru, jako Isaac Péreire ve Francii, vypadají napůl jako proroci, napůl jako darebáci, jak se vyjádřil Marx.

Isaac Péreire (1806 – 1880)

Finančník, jenž s bratrem Jacobem založil obchodní konglomerát, který zahrnoval vytvoření banky Crédit mobilier. Ta se stala silným a dynamickým finanční agenturou pro realizace velkých projektů ve Francii, Evropě a ve světě obecně. Specializovala se na vývoj těžby a financovala jiné banky, včetně Imperial Ottoman Bank (Imperiální osmanské banky) nebo rakouské Hypoteční banky a financovala železniční stavby a pojišťovací společnosti, stejně jako dodavatele staveb. Jejich banka měla velké investice se v transatlantických paroplavebních spojích, osvětlení městského plynu, noviny i v Pařížském veřejném dopravním systému.

Stejně vratkým se ukáže při bližším zkoumání druhý „prostředek přizpůsobení“ kapitalistické výroby – podnikatelské svazy. Ty mají podle Bernsteina zastavit rozvrat výroby a předejít krizím. Vývoj trustů a kartelů jest zjev, který nebyl ještě prozkoumán ve svých mnohostranných účincích. Jest to zatím problém, který lze rozřešit jen podle Marxovy nauky. Ale tolik jest jisté: o tom, že by podnikatelské svazy mohly zastavit kapitalistický nepořádek kartely podniků, bylo by lze mluviti jen tehdy, kdyby se kartely, trusty apod. staly všeobecnou, převládající formou výroby. Ale právě to jest vyloučeno samou podstatou kartelu. Konečným hospodářským cílem a smyslem svazů podnikatelských jest vyloučit soutěž v jednom oboru výroby a tím rozdělit celkový zisk na trhu zboží tak, aby na to odvětví připadl podíl co největší. Organizace může v jednom odvětví výroby zvýšit zisk jen na úkor odvětví druhých, a již proto nemůže být organizací všeobecnou. Kdyby se rozšířila na všechna důležitější odvětví výroby, zrušila by tím uvedený účinek.

Ale i tam, kde skutečně mají vliv, pracují podnikatelské svazy právě proti odstranění chaosu v průmyslu. Že se podíl na zisku zvyšuje na domácím trhu, dosahují kartely tím, že přebytečný kapitál, jehož nemohou užít pro domácí potřebu, vloží do výroby pro zahraniční trhy, kde jim přinese zisky mnohem menší, tj. prodávají své zboží na cizím trhu laciněji než doma. Výsledek jest ostřejší soutěž v cizině, větší nepořádek na světovém trhu, tj. právě opak toho, co se chtělo dosíci. Příkladem jest historie mezinárodního průmyslu cukrovarnického.

Konec konců lze podnikatelské svazy, jako jev kapitalistické výroby, považovat za útvar přechodný jen na určité období kapitalistického vývoje. A vskutku nejsou kartely nic jiného, než prostředek kapitalistické výroby, jak zabránit osudnému poklesu zisku v jednotlivých odvětvích průmyslu. Jak si tu kartely pomáhají? Nijak jinak, než že nechávají část akumulovaného kapitálu ladem, tj. užívají téže metody, jaké se, v jiné formě, užívá při krizích. Ale takový lék se podobá nemoci jako vejce vejci a jest menším zlem jen do jisté doby. Začne-li se zmenšovat odbytiště, poněvadž se světový trh rozvinul na nejvyšší stupeň a jest vyčerpán soutěžícími kapitalistickými zeměmi – a že ta chvíle přijde dříve nebo později, nelze zřejmě popírat – pak se rozmnoží kapitál, ležící nuceně ladem tak, že se z léku stane nemoc a kapitál, organizováním již hodně zespolečenštěný, se zase obrátí v kapitál soukromý. Poněvadž jest nyní nesnadnější najít nějaké místečko na trhu, zkouší každý soukromý kapitálek štěstí na vlastní pěst. Pak ovšem organizace praskají jako bubliny a vznikne ještě zuřivější konkurence. V poznámce ve 3. svazku „Kapitálu" napsal B. Engels 1894: „Od těch dob, co bylo toto napsáno (r. 1865), vzrostla soutěž na světovém trhu neobyčejně rychlým vývojem průmyslu ve všech kulturních zemích, hlavně v Americe a v Německu. Kapitalisté si musí víc a více uvědomovat, že moderní výrobní síly, rostoucí překotně a mocně, přerůstají denně víc a více přes hlavu zákonům kapitalistické směny zboží, v jejichž mezích se mají pohybovat. To ukazují hlavně dva příznaky. Za prvé nová, všeobecná mánie ochranářská, jež se liší od starého celního ochranářství hlavně tím, že chrání nejvíce pravě to zboží, které se může ještě nejspíše vyvážet. Za druhé kartely (trusty) továrníků celých rozsáhlých odvětví výrobních, založené, aby se upravila výroba a tím i ceny a zisky. Samo sebou se rozumí, že lze tyto pokusy provádět jen za hospodářského počasí poměrně příznivého. První bouře je musí smést a dokázat tak, že potřebuje-li výroba, aby byla regulována, nepotřebuje k té regulaci jistě třídy kapitalistické. Zatím mají kartely jen účel, aby velcí pohltili malé ještě rychleji, než dosud."

V celku jsou tedy i kartely, jako úvěr, jen určitými obdobími vývoje, které jen ještě více rozvracejí kapitalistické hospodářství, uplatňují jeho rozpory a stupňují je. Zesilují rozpor mezi způsobem výroby a způsobeni směny, tím že ženou na ostří boj výrobců a spotřebitelů, jak jsme toho svědky hlavně ve Spojených státech. Mimo to zesilují rozpor mezi způsobem výroby a způsobem přisvojení si výsledků práce tím, že užívají proti dělnictvu nejbrutálnější přemoci organisovaného kapitálu, a tak ženou protiklady mezi kapitálem a prací do krajnosti.

Konečně zostřují i protiklad mezinárodního kapitalistického světového hospodářství a nacionálního kapitalistického státu; nesouť s sebou všeobecnou celní válku a tak ženou na ostří spory mezi jednotlivými kapitalistickými státy. K tomu se druží přímý, revoluční vliv kartelů na soustředění výrobků, na technické zdokonalování atd. Ukazuje se tedy, že kartely a trusty nejen nejsou, podle konečných účinků na kapitalistické hospodářství, „prostředkem přizpůsobování“, který by odstraňoval rozpory tohoto hospodářství, ale naopak, že jsou jedním z prostředků, jež si toto hospodářství kapitalistické vytvořilo, aby si vlastní rozvrat dodělalo, aby se uplatnily jeho rozpory a tak si uspíšilo vlastní zánik.

Ale neodstraňují-li úvěr, kartely, a podobná zřízení rozvratu kapitalistického hospodářství, jak jest tedy možné, že jsme po celých dvacet let – od r. 1873 – neměli všeobecné obchodní krize? Neznamená-li již to, že se kapitalistická výroba skutečně „přizpůsobila“ potřebám společnosti, aspoň v hlavním, a že jest tedy Marxova analysa překonána?

Odpověď na to přišla v zápětí. Sotva Bernstein hodil r. 1898 Marxovu teorii krizí do starého železa, vypukla r. 1900 všeobecná prudká krize, a za sedm let později, r. 1907, druhá krize, která vyšla ze Spojených států a přehnala se celým světovým trhem. Tak sama přesvědčivá skutečnost porazila teorii o „přizpůsobování“ kapitalismu. Zároveň se tím ukázalo, že ti, kdož se vzdali Marxovy teorie krizí, jen proto, že prý selhala ve dvou „termínech“, kdy se měla osvědčit, zaměnili jádro této teorie s nepodstatnou vnější podrobností formy – s desetiletým cyklem krize. Formuloval-li Marx a Engels v 60. a 70. letech koloběh moderního kapitalistického průmyslu jako periodu desetiletou, konstatovali prostě fakta, jež závisela, ne na nějakých věčných přírodních zákonech, ale na řadě určitých dějinných okolností, jež zase souvisely s tím, že se skokem zvětšovala oblast vlivu mladého kapitalismu.

Vskutku také krize r. 1825 byla následek velkého podnikání ve stavbě silnic, průplavů a plynáren v minulém století zejména v Anglii, kde také nejvíce řádila. Další krize v r. 1836 – 39 byla rovněž následek rozsáhlých staveb dopravních. Krizi r. 1847 vyvolaly horečné stavby železniční v Anglii (v letech 1844 – 47, kdy parlament udělil koncese na nové dráhy v hodnotě asi 1,5 mil. tolarů!).

Ve všech třech případech vznikly krize tím, že se kapitálové hospodářství obnovovalo v různých formách, že kapitalistický vývoj dostal novou základnu. V roce 1857 vzniká krize tím, že se najednou otevřela nová odbytiště evropskému průmyslu v Americe a Austrálii, poněvadž byla objevena nová ložiska zlata, a ve Francii zase následkem rozsáhlých staveb železničních po příkladu Anglie (v letech 1852-56 bylo postaveno ve Francii nových drah ze 1,25 miliardy franků). Konečně velká krize r. 1873 byla přímým následkem prvního bouřlivého rozmachu velkoprůmyslu v Německu a v Rakousku, po politických událostech r. 1866 a 1871. Dosud bylo tedy příčinou obchodních krizí náhlé rozšíření oblasti kapitalistického hospodářství. Že se tyto krize opakovaly každých deset let, jest zjev zcela vnější, náhodný. size="10pt"

Marxistické schéma vzniku krizí, jak je podal Engels v „Anti-Dühringovi“ a Marx v 1. a 3. svazku „Kapitálu'', se hodí na všechny krize, poněvadž odhaluje jejich vnitřní mechanismus i skryté, hlubší příčiny, nechť se již opakují každých 10 nebo 5 let, nebo střídavě za 20 a 8 let. Ale jak nedostatečná jest Bernsteinova teorie, o tom svědčí nejpádnější fakt, že krize v letech 1907 – 8 byla nejprudší právě v zemi, kde jsou nejvyvinutější ty vyhlášené „prostředky přizpůsobení“ kapitalismu: úvěr, zpravodajská služba a trusty (Spojené státy).

Názor, že se kapitalistická výroba může „přizpůsobit“ směně předpokládá vůbec jedno z dvojího: buď že světový trh vzrůstá neomezeně a do nekonečna, nebo naopak, že se vzrůst výrobních sil zarazí, aby nepřerostly přes hranice trhu. První jest fyzicky nemožné, druhému brání nepřetržitý technický pokrok ve všech oborech výroby, který vyvolává zase nové a nové výrobní síly.

Konečnému zániku kapitalismu odporuje, podle Bernsteina, ještě jeden zjev: „neochvějný šik“ středních podniků, na něž nás upozorňuje. To mu svědčí o tom, že vývoj velkoprůmyslu nepůsobí tak revolučně a soustředivě, jak by bylo očekávat podle „teorie o zhroucení“. Vskutku také bychom posuzovali vývoj velkoprůmyslu zcela nesprávně, kdybychom snad očekávali, že střední podniky musí postupně zmizet.

Ve všeobecném procesu kapitalistického vývoje připadá drobným kapitálům právě podle Marxe úkol průkopníků technické revoluce a to dvojím způsobem: přinášejí nové výrobní způsoby do starých a zavedených odvětví a otvírají i nové obory výrobní, velkokapitálem dosud netknuté. Naprosto nesprávný jest názor, že to jde se středními kapitalistickými podniky rovnou z kopce. Skutečný průběh vývoje jest i tu spíše dialektický, pohybuje se mezi protiklady. Kapitalistický střední stav jest stejně jako dělnická třída pod vlivem dvou opačných tendencí: jedné zlepšující a druhé zhoršující. Zhoršující tendence se může projevovat i tím, že se žebřík výroby neustále zvyšuje, takže se poměrně zmenší střední kapitály a vyloučí se tak ze soutěže. Tendence zlepšující se jeví jako periodické znehodnocení dosavadního kapitálu, čímž se zase na čas sníží žebřík výroby – poměrně k hodnotě kapitálu minimálně nutného: táž tendence se projevuje i vnikáním kapitalistické výroby do nových oblastí. Zápas středních podniků s velkokapitálem si nesmíme představovat jako pravidelnou bitvu, v níž přímo číselně víc a více ubývá hlavní armády slabší strany, ale spíše jako periodické pokosení drobných kapitálů, které zase rychle vyvstanou, aby byly velkoprůmyslem zase znovu skoseny. Z těchto dvou tendencí, jež si hrají s kapitalistickým středním stavem jako s míčem, zvítězí konec konců tendence zhoršující – právě naopak než u dělnické třídy. Nemusí se to ani jevit číselným úbytkem středních podniků, ale jen tím, za prvé, že se znenáhla zvyšuje kapitálové minimum, jež musí mít podnik, aby se udržel ve starém oboru, za druhé tím, že se drobné kapitály těší čím dále kratší dobu z prosperity v nových oborech, kam se pustily na vlastní pěst. Z toho plyne, že existence individuálního drobného kapitálu jest čím dále kratší a že tento kapitál musí měnit výrobní metody i způsoby uložení čím dále rychleji, a že se obsah této třídy rychle vyměňuje.

To ví Bernstein velmi dobře a sám to konstatuje. Ale zapomíná, jak se zdá, na to, že jest tím určen již sám zákon pohybu kapitalistických středních podniků. Jsou-li drobné kapitály předbojovníky technického pokroku, a je-li technický pokrok tepnou kapitalistického hospodářství, pak jsou drobné kapitály neodlučným zjevem kapitalistického vývoje, který může skončit jen zároveň s nimi. Kdyby střední podniky mizely postupně - podle absolutní, úhrnné statistiky, o níž u Bernsteina jde – znamenalo by to, ne jak myslí Bernstein revoluční vývoj kapitalismu, ale právě opak – ochromení a usnutí tohoto vývoje. „Zisk, tj. poměrný přírůstek kapitálu, má význam především pro všechny, kdož skládají svůj kapitál nově, a seskupují se docela svobodně. Jakmile jest tvoření nových kapitálu výhradně v rukou několika málo hotových velkokapitálů…uhasl by oživující oheň výroby nadobro. Výroba by usnula.“ (K. Marx: „Das Kapital“ 3. Sv. 1., str. 241.)

 

Zavedení socialismu sociálními reformami

Bernstein zavrhuje „teorii zhroucení kapitalismu“ jako historickou cestu, jíž se má uskutečnit socialistická společnost. Která jiná cesta k tomu vede, podle teorie o „přizpůsobování kapitalismu“? Bernstein odpověď na tuto otázku jen naznačil. O obšírnější odpověď ve smyslu Bernsteinově se pokusil Konrád Schmidt. Polemika Conrada Schmidta s Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem je tématem patnáctistránkového článku Georgiho Plechanova Conrad Schmidt Versus Karl Marx and Frederick Engelshttps://www.marxists.org/archive/plekhanov/1898/conrad-schmidt.htmPodle něho povede „odborový boj a politický zápas o sociální reformy čím dále k rozsáhlejší kontrole nad podmínkami výroby“, a zákonodárství „omezí vlastníka kapitálu víc a více v jeho právech, až jej udělá pouhým správcem“, až se na konec „změknuvšímu kapitalistovi, pro nějž má jeho vlastní majetek čím dále menší cenu, odejme vedení i správa závodu“, a tak se nadobro zavede společenský provoz.Tedy odborově organizace, sociální reformy a – jak dodává Bernstein – politické zdemokratizování státu, jsou prostředky, aby se pozvolna zavedl socialismus.

Začněme s odborovými organizacemi. Nejdůležitějším úkolem jejich jest – - nikdo to neprokázal lépe, než Bernstein sám v „Neue Zeit“ (1891) – být dělnictvu prostředkem, jímž by uplatnilo kapitalistický zákon mzdy, tj. prodej pracovní síly podle tržní ceny. Odborové organizace mají pomáhat proletariátu, aby využil pro sebe v každé době příslušnou konjunkturu na trhu. Ale konjunktury samy o sobě, tj. jednak poptávka po pracovní síle, podmíněná stavem výroby, jednak nabídka pracovní síly, vyvolaná proletarismem středních vrstev a přirozeným vzrůstem dělné třídy a konečně i stupeň výrobnosti práce jsou mimo vliv odborových organizací. Nemohou tedy zvrátit zákona mzdy; v nejlepším případě mohou odkázat kapitalistické vykořisťování do příslušných „normálních“ mezí, ale nemohou je odstranit, ani postupně ne.

Konrád Schmidt ovšem říká, že dnešní odborové hnutí jest „slaboučkým počátkem“, a slibuje si od budoucnosti, že „odborářství bude mít čím dále větší vliv na úpravu výroby“.

Úpravou výroby lze rozumět jen dvojí věc: zasahování do technické stránky, výrobního procesu, a za druhé určování rozsahu výroby samé. Jak tu mohou zasahovat odborové organizace? Jest na bíledni, že zájem kapitalisty na výrobní technice se kryje poněkud s pokrokem a vývojem kapitalistického hospodářství. Zlepšuje techniku, protože tak káže jeho vlastní zájem. Naproti tomu jest postavení jednotlivého dělníka právě opačné: každý technický převrat odporuje zájmu dělníků, jehož se přímo dotýká a zhoršuje jejich postavení, poněvadž znehodnocuje pracovní sílu a dělá práci intensivnější, jednotvárnější, strastiplnější. Může-li se odborová organizace vůbec mísit do technické stránky výroby, pak může zasahovat jen ve smyslu druhém, tj. ve prospěch jednotlivých skupin dělnictva, majících na věci přímý zájem, tj. bude se stavět proti novotám. Ale pak nejedná se o zájem dělnické třídy jako celku a pro její osvobození, poněvadž ten zájem se kryje spíše s technickým pokrokem, tj. se zájmem jednotlivých kapitalistů, ale jedná právě opačně, ve prospěch reakce. A vskutku také vidíme snahu, působit na technickou stránku výroby, ne v budoucnosti, kde ji hledá Konrád Schmidt, ale v minulosti odborového hnutí. Vyznačuje se tím starší období anglického tradeunionismu (až do let šedesátých), kdy navazovalo ještě na tradici středověko-cechovní a jest význačné, že se drželo zásady „nabytého práva na přiměřenou práci.“ (Webb, Teorie a praxe odborových organizací.).Za to jest zcela novým zjevem snaha odborových organizací, určovat rozsah výroby a ceny zboží. Teprve v poslední době vidíme – zase v Anglii – jak se dějí pokusy o to. Ale i tyto se podobají snahám uvedeným výše. Neboť nač se nutně zredukuje aktivní spoluúčast odborové organizace na určování rozsahu a cen výroby zboží? Nic než na kartel dělníků s podnikateli proti konsumentům, při čemž se proti podnikateli-konkurentovi užije donucovacích opatření, jež nijak nezadají metodám vlastních svazů podnikatelů.

To není již boj kapitálu s pracovní silou, nýbrž solidární boj kapitálu a pracovní síly proti společnosti konsumující. Sociálně je to počínání reakční, jež nijak nemůže být stupněm osvobozovacího zápasu proletariátu, již proto ne, že jest spíše pravým opakem třídního boje. Prakticky je to utopie, jež se nemůže rozšířit na větší odvětví, vyrábějící pro světový trh, jak se lze přesvědčit krátkou úvahou.

Činnost odborových organizací se tedy omezuje hlavně na mzdový boj a na zkrácení pracovní doby, tj. jen na regulaci kapitalistického vykořisťování, podle toho kterého tam trhu; aby mohly působit na výrobní proces, v tom jim brání jejich vlastní povaha. Ba co více, všechno působení odborových organizací směřuje právě naopak, už docela jinak, než se domnívá Konrád Schmidt; směřuje k tomu, aby trh práce přerušil všechen přímý styk s ostatním trhem zboží.

Ale i v mezích, tam, kde má skutečný vliv, se odborové hnutí nerozšiřuje neomezeně, jak za to má teorie o přizpůsobování kapitálu. Právě naopak! Přehlédneme-li delší období sociálního vývoje, pak se nemůžeme uzavírat před skutečností, že v celku nespějeme do období vítězného rozmachu moci, ale do doby, kdy odborové hnutí bude mít větší a větší obtíže: dospěl-li rozvoj průmyslu vrcholu a začíná-li kapitál na světovém trhu „klesat“, pak se bojuje odborově dvojnásob obtížně: za prvé se zhorší pro pracovní síly objektivní konjunktura trhu, tím, že poptávka roste pomaleji, kdežto nabídka rychleji než dosud, za druhé kapitál tím úporněji zadržuje pro sebe podíl na výrobě, patřící dělníkům, aby se odškodnil za ztráty na světovém trhu. Vždyť nejdůležitějším prostředkem, aby neklesal podíl zisku, jest snížit mzdy! (viz Marx K.: Kapitál, III. sv. 1., SNLP 1955; str. 216. (doplněna pozn. RL, JM)

Podobné chyby, tj. že obrací dějinnou perspektivu, dopouští se K. Schmidt v představě sociální reformy, od níž si slibuje, že „ruku v ruce s odborovými koalicemi dělnictvo naoktrojuje kapitalistické třídě podmínky, za nichž jedině smí užít pracovní síly“. Ve smyslu sociální reformy, takto chápané, nazývá Bernstein tovární zákony částí „společenské kontroly“ a tedy i – částí socialismu. Také Konrád Schmidt říká všude, kde mluví o státní ochraně dělnictva: „společenská kontrola“, a změniv tak šťastně stát ve společnost, dodává rozradostněn: „tj. vzmáhající se dělnická třída“, a takovým obratem se změní neškodná ustanovení německého bundesratu (Bundesrat (spolková rada) je reprezentace 16 federálních států (Länder) Německa na federální úrovni. Německý Bundesrat byl nejprve založen v 1871, a existoval až do roku 1919. Weimarská ústava ji nahradila Reichsratem (říšskou radou, 1919-1934), ale nová ústava z roku 1949 znovu vytvořila Bundesrat (pozn. JM).o ochraně dělnictva v socialistická přechodná opatření německého proletariátu.

Jest na bíledni, že je to mystifikace. Není německý (Čti: Každý stát, tedy i Česká republika) (pozn. př.). stát „společností“ ve smyslu „vzmáhající se dělnické třídy“, ale zástupcem společnosti kapitalistické, tj. státem třídním. Proto jeho sociální reforma neprovádí „společenskou kontrolu“, tj. kontrolu společnosti svobodně pracující nad svým vlastním procesem pracovním, ale kontrolu třídní organizace kapitálu nad výrobním pochodem kapitálu. V tom, tj. v zájmech kapitálu, má i sociální reforma přirozené meze. Ovšem, Bernstein i Konrád Schmidt, vidí v tom dnes jen „slabý zárodek“, a slibují si od budoucnosti, že neobyčejně zesílí sociální reformu na prospěch dělné třídy. Jenže se při tom dopouštějí téže chyby, jako když se domnívali, že neobyčejně vzroste moc odborového hnutí.

Teorie o pozvolném zavádění socialismu sociálními reformami předpokládá určitý objektivní vývoj, jak kapitalistického vlastnictví, tak i státu, a v tom jest její těžiště. Se zřetelem na vývoj vlastnictví kapitalistického směřuje budoucí vývoj, podle předpokladu Konráda Schmidta, k tomu, že „kapitalista bude čím dále více zatlačován do postavení pouhého správce, tím že se jeho práva omezí“. Ježto prý jest nemožné, aby se najednou a rázem vyvlastnily výrobní prostředky, dělá si Konrád Schmidt teorii postupného vyvlastnění. Konstruuje si proto, jako nezbytný předpoklad, že prý se vlastnické právo rozděluje na „nadvlastnictví“, jež předává „společnosti“, a jež chce míti čím dále rozsáhlejší a na užívací právo, jež se v rukou kapitalisty víc a více scvrká na pouhou správu podniku. Nuže, buď jest tato konstrukce neškodnou slovní hříčkou, při níž si netřeba myslet nic vážnějšího; ale pak teorie postupného vyvlastnění se neopírá o nic. Nebo jest to vážně myšlené schéma právního vývoje: ale pak jest nadobro zvrácené.

Rozdrobení různých oprávnění, zahrnutých v právu vlastnickém, jímž si vypomáhá Konrád Schmidt při „postupném vyvlastnění“ kapitálu, vyznačuje společnost s hospodářstvím feudálně-naturálním, kde se výrobky rozdílely in natura jednotlivým společnostem, a na základě osobních vztahů feudálního pána a jeho poddaných. Vlastnictví se tu rozpadalo v různá částečná práva, ježto se společenské bohatství rozdělovalo podle organizace hotové předem. Když se přešlo k výrobě zboží, a rozvázala se všechna osobní pouta mezí jednotlivými účastníky výrobního pochodu, zesílil poměr člověka a věci – soukromé vlastnictví. Když se již nerozděluje podle osobních vztahů, ale jen směnou, hodnotí se jednotlivé, částečné nároky na společenské bohatství ne podle částí vlastnického práva na společný předmět, ale podle hodnoty, již kdo přinese na trh. První převrat v právních poměrech, jenž se udal, když začala výroba zboží v městských obcích středověku, vytvořil v lůně feudálních právních poměrů s rozděleným vlastnictvím i absolutně nedílné soukromé vlastnictví. Ale tento vývoj pokračuje v kapitalistické výrobě. Čím více se zespolečňuje výrobní pochod, tím více se opírá pochod rozdělování o pouhou směnu, a tím nedotknutelnější a uzavřenější jest kapitalistické soukromé vlastnictví, tím více se mění kapitálové vlastnictví a právo na plod vlastní práce v naprosté právo přivlastnit si práci cizí. Pokud vede továrnu kapitalista sám, potud jest rozdělení vázáno poněkud na osobní účast na výrobním pochodu. Ale jak se stává zbytečným, aby továrník řídil závod osobně, a v plné míře u akciových společností, odděluje se vlastnictví kapitálu, jako právní nárok při rozdílení bohatství, nadobro od osobního vztahu k výrobě, a projevuje se v nejryzejší, uzavřené formě. Teprve, v akciovém a v průmyslovém úvěrovém kapitálu se rozvinuje kapitalistické vlastnické právo jak se patří.

Dějinné schéma vývoje kapitalisty, jak je podává Konrád Schmidt: „Z vlastníka na pouhého správce“, staví tedy na hlavu skutečný vývoj, který naopak vede od vlastníka a správce k výlučnému vlastníkovi. Konrádu Schmidtovi se tu přihází totéž, co Goethovi:

Was er besitzt, das sieht er wie im weiten,
Und was verschwand, wird ihm zu Wirklichkeiten.

[Co má, to vidí jako v dáli,
a co zašlo, stává se mu skutečným.]

A jako se ve svém historickém schématu vrací hospodářsky od moderní akciové společnosti k manufaktuře, ba až k řemeslnické dílně, tak chce i právně vstrčit kapitalistickým svět do skořápky feudálně naturálního hospodářství.

S tohoto hlediska se jeví i „společenská kontrola“ v jiném světle, než ji vidí Konrád Schmidt. Co se dnes vydává za „společenskou kontrolu“ – ochrana dělnictva, dohled na akciové společnosti atd. – nemá ve skutečnosti pranic společného s nějakým podílem na vlastnickém právu, s nějakým „vrchním vlastnictvím“. Neomezuje kapitalistického vlastnictví, naopak ještě je chrání. Čili, mluveno hospodářsky, jest to jen normování, uspořádání tohoto vykořisťování, nikoli zasažení proti němu. A táže-li se Bernstein, zda jest v továrním zákoně hodně či málo socialismu, můžeme ho ubezpečit, že v nejlepším továrním zákoně jest toho „socialismu'' právě tolik, co v nařízeních magistrátu o čištění ulic a o rozsvěcování plynových svítilen, což jest také „společenská kontrola“.

Celní politika a militarismus

Druhým předpokladem pozvolného zavádění socialismu u E. Bernsteina jest vývoj státu ve společnost, jest otřelou frází, „že dnešní stát jest stát třídní. Po našem soudu by se neměla ani tato fráze, jako vůbec nic, co se vztahuje ku kapitalistické společnosti, brát za něco neměnného, absolutně platného, ale jako něco, co se nepřetržitě vyvíjí.“

Politickým vítězstvím měšťáctva se stát feudální proměnil ve stát kapitalistický. Ovšem, že sám vývoj kapitalismu mění povahu státu podstatně, rozšiřuje okruh jeho působnosti víc a více, přikazuje mu nové a nové funkce, působí, že zejména v hospodářském životě jest čím dále nezbytnější, aby stát zasahoval a prováděl kontrolu. Potud se znenáhla připravuje budoucí splynutí státu se společností, takřka předání funkce státu společnosti. V tomto směru můžeme i mluviti o vývoji kapitalistického státu ve společnost, a není pochyby, že v tomto smyslu, praví Marx, ochrana dělnictva jest prvním vědomým zasažením „společnosti“ v sociální životní proces, na což se Bernstein odvolává.

Ale na druhé straně týž kapitalistický vývoj proměňuje podstatu státu. Především jest dnešní stát – organizací vládnoucí třídy kapitalistické. Přejímá-li v zájmu společenského vývoje různé funkce, na nichž má zájem celek, pak jen potud, pokud se tyto zájmy a společenský vývoj v celku kryjí se zájmy vládnoucí třídy. Např. ochrana dělnictva jest právě tak v přímém zájmu kapitalistů, jako třídy, jako v zájmu celé společnosti. Ale tento soulad vládne jen do určitého období kapitalistického vývoje. Dospěl-li vývoj na určitý stupeň, pak se začnou rozcházet i v kapitalistickém státě zájmy měšťáctva, jako třídy, a zájmy hospodářského pokroku. Jsme přesvědčeni, že tohle období již začalo, což ukazují dva zjevy dnešního sociálního života: celní politika a militarismus. Obé – celní politika i militarismus – měly v dějinách kapitalismu podíl nezbytný, a tím i pokrokový, revoluční. Bez celní ochrany by se nebyl v jednotlivých zemích rozmohl velkoprůmysl. Dnes jest to však jiné. Dnes celní ochrana nemá pomáhat mladému průmyslu na nohy, ale konservovat zastaralé způsoby výroby. Z hlediska kapitalistického vývoje, tj. z hlediska světového hospodářství, jest dnes zcela lhostejno, zda Německo vyváží do Anglie více zboží, či Anglie do Německa. Z hlediska téhož vývoje vykonal tedy mouřenín povinnost a může jít. Ba měl by nezbytně jít. Dnes, kdy jsou průmyslová odvětví závislá jedno na druhém, zdražují ochranná cla na kterékoli zboží nutně výrobu jiného zboží v tuzemsku, tj. zase podvazují průmysl.

Ale není tomu tak ze stanoviska zájmů třídy kapitalistické. Aby se průmysl mohl vyvíjet, nepotřebuje celní ochrany, potřebuje ji však podnikatel na ochranu odbytu. To znamená, že cla dnes nejsou již ochranným prostředkem vzmáhající se jedné výroby kapitalistické proti druhé, vyvinutější, ale bojovným prostředkem jedné národní skupiny kapitalistů proti druhé. Cel není třeba jako ochranného prostředku průmyslu, aby si vytvořil domácí trh a dobyl jej, ale jako nepostradatelný prostředek kartelování průmyslu, tj. prostředek boje kapitalistických výrobců se spotřebitelskou společností. Konečně nejnápadněji vyznačuje specifický ráz dnešní celní politiky fakt, že hlavní podíl tu nemá průmysl, ale zemědělství, tj. celní politika se vlastně stala prostředkem, aby se kapitalistické formy naplnily feudálními zájmy a ty se tak uplatnily.

Podobnou změnu prodělal militarismus. Uvažujeme-li o dějinách, ne jaké by být mohly či měly, ale jaké skutečně byly, pak musíme konstatovat, že válka byla nepostradatelným činitelem kapitalistického vývoje. Spojené státy americké a Německo, Itálie a státy balkánské, Rusko a Polsko, všechny děkují válkám, ať vítězným, nebo prohraným, za podmínky nebo za popud ke kapitalistickému vývoji. Pokud byly země, jejichž vnitřní rozháranost nebo jejichž naturálně hospodářskou uzavřenost bylo překonat, potud byl i militarismus revolučním činitelem kapitalistickému směru. Ale dnes i tu se věci mají jinak. Stala-li se světová politika jevištěm hrozících konfliktů, nejde tu ani tak o to, aby se kapitalismu otevřely nové země, jako o hotové evropské rozpory, jež se přenesly do druhých světadílů a tam se vyrovnávají. Dnes nevystupují se zbraní v ruce, ať v Evropě či jiných dílech světa, na jedné straně země kapitalistické, na druhé naturálně hospodařící, ale na obou stranách státy, jež žene do konfliktu pravě to, že jsou na stejně vysokém stupni kapitalistického vývoje. Za těchto poměrů se může ovšem stát konflikt osudným pro sám tento vývoj, ježto od základů otřese a převrátí hospodářský život ve všech kapitalistických zemích. Ale jinak vyhlíží věc z hlediska třídy kapitalistické. Ta se dnes nemůže obejít bez militarismu z trojího důvodu: za prvé jest to prostředek boje jedněch soutěžících „národních“ zájmů proti druhým skupinám národním, za druhé jest to výhodné uložení kapitálu jak finančního, tak průmyslového, a za třetí jest to nástroj třídního panství v tuzemsku proti pracujícímu lidu: všechno to jsou zájmy, jež nemají nic společného s pokrokem kapitalistického způsobu výroby.

Zvláštní ráz dnešního militarismu se nejlépe projevuje za prvé tím, že vesměs roste o závod ve všech zemích, takřka vlastní mechanickou rozpínavostí, což jest zjev, neznámý ještě před několika desetiletími, za druhé nevyhnutelností, osudností blížícího se výbuchu, při čemž nelze vůbec určit, jaký bude popud, které státy přijdou nejdříve na řadu, oč bude spor, a všechny bližší okolnosti. I militarismus se stal z hybné síly kapitalistického vývoje nemocí kapitalismu.

V rozporu společenského vývoje a vládnoucích třídních zájmů se stát přidává na stranu těchto. Staví se svojí politikou, jako měšťáctvo, proti společenskému vývoji, pozbývá tedy čím dále více svého rázu, jako zástupce celé společnosti a stává se čím dále více státem ryze třídním. Čili, správněji, obě ty vlastnosti se rozlučují a přiostřují k rozporu v samé podstatě státu. A tento rozpor jest každým dnem ostřejší. Jednak přibývá všeobecných funkcí státu, který se míchá čím dále více do života společnosti, roste jeho „kontrola“ nad ní. Ale na druhé straně nutí třídní ráz stát čím dále více, aby těžiště své činnosti a své mocenské prostředky přenesl na pole, kde prospěch z toho má jen třídní zájem měšťáctva, společnost přijde při tom zkrátka: na pole militarismu, politiky celní a koloniální. Za druhé se stává čím dále více třídní i jeho „společenská kontrola“.

Příkladem toho jest, jak se provádí ochrana dělnictva ve všech státech. Uvedená proměna podstaty státu nebrání, aby se vytvořila demokracie, v níž Bernstein rovněž vidí prostředek, aby se postupně zavedl socialismus, spíše ještě tento vývoj podporuje.

Jak vykládá K. Schmidt, má prý sociálně demokratická většina v parlamentě vést dokonce rovnou cestou k postupnému socializování společnosti. Demokratické formy politického života jsou ovšem zjevem, jenž nejlépe ukazuje, jak se stát vyvíjí ve společnosti, a tím jest i stupněm k socialistické přeměně. Ale mnohem zřetelněji ukazuje moderní parlamentarismus rozpor v samé podstatě kapitalistického státu, jak jsme jej charakterizovali. Formálně má parlamentarizmus vyjadřovat zájmy celé společnosti ve státním organismu. Ale na druhé straně přece jen představuje společnost kapitalistickou, tj. společnost, v níž rozhodují kapitalistické zájmy. Zřízení demokratická formou se tedy stávají nástrojem vládnoucích třídních zájmů svým obsahem. To se zřetelně ukáže hned, jakmile demokracie projeví snahu popřít svůj třídní ráz a změnit se v nástroj zájmu opravdu lidových: měšťáctvo a jeho státní představitelé obětují hned i formy demokratické! Představa sociálně demokratické většiny parlamentní vyhlíží podle toho jako počet, jenž zcela v duchu měšťáckého liberalismu počítá jen s jednou, formální stránkou demokracie, druhé, skutečného obsahu, vůbec nedbá. Parlamentarismus se v celku nijak nejeví, jako přímý prvek socialismu, který pomalu prolíná kapitalistickou společností, jak za to má Bernstein, ale naopak, jest měšťáckému třídnímu státu prostředkem, aby se rozesely a uzrály kapitalistické protiklady.

Se zřetelem na tento objektivní vývoj státu, mění se výrok Bernsteinův a K. Schmidta, o rostoucí „společenské kontrole“, jež vede přímo k socialismu, ve frázi, jež odporuje skutečnosti každým dnem víc a více.

Teorie o postupném provádění socialismu znamená konec konců pozvolnou reformu kapitalistického vlastnictví a kapitalistického státu ve smyslu socialistickém. Ale jak kapitalistické vlastnictví, tak i stát kapitalistický se vyvíjejí právě opačně objektivním procesem dnešní společnosti. Výrobní proces se zespolečňuje čím dále více, a také stát čím dále více zasahuje do tohoto procesu výroby a čím dále více jej kontroluje. Ale zároveň se i soukromé vlastnictví stává čím dále více formou zcela nepokrytého vykořisťování práce, a kontrola státu jest čím dále více proniknuta výlučně třídními zájmy. Ježto stát, tj. politická organizace kapitalismu, a poměry vlastnické, tj. jeho právní organizace se vývojem stávají čím dále kapitalističtější a ne socialističtější, má tu teorie o pozvolném provedení socialismu dvě nepřekonatelné obtíže.

Představa Fouriera, že soustavou falanstér - Harmonický život ideální společnosti francouzského utopisty Charlese Fouriera se měl odehrávat v organizovaných komunitách – falanstérách, tj. budovách stojících na každé čtvereční míli, v níž pracuje společnost 1.600 – 2.000 osob, kteří promění všechnu mořskou vodu na zemi v limonádu, byla velmi fantastická. Ale představa Bernsteinova, že se moře kapitalistické hořkosti změní v moře socialistické sladkosti tím, že se bude po lahvích přilévat sociálně-reformistická limonáda, jest jen nechutnější, ale ani o vlásek méně fantastická.

Výrobní poměry kapitalistické společnosti se blíží víc a více socialistickým, za to její změny politické a právní staví mezi společností kapitalistickou a socialistickou stěnu čím dále užší. Tahle stěna se neprorazí vývojem sociálních reforem, jako jest demokracie, naopak, udělá se jen ještě pevnější. Strhnout ji může jedině rána krumpáčem revoluce, tj. politická moc dobytá proletariátem.

Praktické důsledky a všeobecný ráz revizionismu

Pokusili jsme se ukázat v první kapitole, že Bernsteinova teorie odpoutává socialistický program od hmotného podkladu a staví jej na základ idealistický. Taková jest vlastní teorie. Ale jak jest to s teorií v praxi? Formálně se neliší vůbec nijak od obvyklé praxe sociálně-demokratického boje. Odborové organizace, boj o sociální reformu a zdemokratizování politických zřízení, takový jest formální obsah i činnosti strany sociálně demokratické. Rozdíl však není v čem, ale v jak. Jak se věci dnes mají, považuje se boj odborářský a parlamentní za prostředek, jak vést a vychovat proletariát k tomu, aby jednou převzal státní moc sám. Podle revisionismu, který toto dobytí moci považuje za nemožné a zbytečné, má se odborový a politický boj vést, aby se dosáhlo nejbližších cílů, tj. aby se hned zlepšilo hmotné postavení dělnictva, a aby se postupně omezilo kapitalistické vykořisťování a rozšířila se společenská kontrola. Necháme-li stranou cíl, tj. zlepšení hmotného postavení dělníka hned nyní, poněvadž jest společný jak obvyklému nazírání ve straně tak revisionismu, jest potom rozdíl, krátce řečeno, tento: podle obvyklého názoru ve straně sociálně demokratické, má odborový a politický boj připravovat proletariát, tj. subjektivního činitele socialistické přeměny, aby tuto přeměnu mohl provést. Podle Bernsteina má odborový a politický boj postupně omezovat kapitalistické vykořisťování, oslabovat kapitalistický ráz kapitalistické společnosti a vtiskovat jí ráz socialistický, krátce, má přivodit socialistickou přeměnu ve smyslu objektivním. Podíváme-li se na věc blíže, shledáme, že tyto dva názory jsou naprosto protichůdné. Podle obvyklého názoru dospívá proletariát politickým a odborovým bojem k přesvědčení, že tímto zápasem podstatně nezmění svého postavení, a že tedy musí jednou pro vždy chopit se politických mocenských prostředků. Názor bernsteinovský vychází z toho, že dobytí politické moci proletariátem jest nemožné, a že socialistický řád jest třeba přivodit jedině bojem odborovým a politickým.

Odborový a politický boj jest podle názoru bernsteinovského socialistický proto, že prý postupně socializuje kapitalistické hospodářství. Ale takový vliv jest ve skutečnosti jen ilusí – jak jsme se pokusili ukázat. Kapitalistická zřízení vlastnická a státní se vyvíjejí směrem docela opačným. Pak ale praktický denní zápas sociální demokracie přestává mít jakýkoliv vztah k socialismu. Odborový a politický boj má důležitý socialistický význam, socializovat poznání, vědomí proletariátu a organizovat proletariát jako třídu. Považujeme-li tento boj za prostředek přímého zespolečenštění kapitalistického hospodářství, pak nejen že selže tento jeho účinek, úplně domnělý, ale ztrácí se i jiný jeho význam: boj ten přestane vychovávat dělnickou třídu k tomu, aby jednou dosáhla moci.

Proto jest úplným nedorozuměním, těší-li se Eduard Bernstein a Konrád Schmidt, že se konečný cíl dělnického hnutí přece proto ještě nijak neztratí, že se celý zápas omezuje jen na sociální reformu a odborové organizace, poněvadž prý každý krok na této dráze má vyšší účinky, než zamýšlel a tak jest socialistický cíl již v samé tendenci hnutí. Tak se to má ovšem v plné míře při dnešní taktice německé sociální demokracie, tj. kdy vědomá a pevná snaha, dobytí politické moci, jest mu vůdčí hvězdou odborového a politického boje. Jakmile však tuto snahu odloučíme od vlastního hnutí, a uděláme-li sociální reformu samu sobě účelem, nejen že se neuskuteční socialistický konečný cíl, ale dosáhne se spíše pravého opaku. Konrád Schmidt se prostě spoléhá na hnutí takřka mechanické, jež nemůže přestat samo sebou, jakmile jest jednou v pohybu, prostě proto ne, že jídlem roste chuť, a že se dělnická třída nemůže spokojit nikdy jen reformami, pokud není dokonána socialistická přeměna. Tento předpoklad jest sice správným – za to nám ručí nedostatečnost kapitalistické sociální reformy – le závěr z toho by byl správný jen tenkráte, kdyby se mohl udělat nepřetržitý řetěz stálých sociálních reforem od dnešního společenského řádu až k samému řádu socialistickému. Ale to jest pouhá fantasie, takový řetěz se přetrhne sám sebou velmi brzy a hnutí se pak může dát cestami nejrozmanitějšími.

Nejpravděpodobněji se začne dělat taktika taková, že se hledí dosíci sociální reformy jako praktického výsledku boje stůj co stůj. Nesmiřitelně příkré třídní stanovisko, které má smysl jen se zřetelem na žádoucí dobytí politické moci, stává se víc a více jen překážkou, jakmile se hlavním cílem stanou okamžité praktické úspěchy. Nejbližším krokem jest tedy „politika kompensací“ – lidově řečeno koňský handl – a smířlivé diplomatické chování. Ale ani přitom hnutí nemůže zůstat dlouho. Poněvadž sociální reforma v kapitalistickém světě jest jen prázdnou skořápkou, nechť se užije taktiky jakékoli, jest nejbližším logickým krokem zklamání i v sociální reformě.

Socialismus tedy nevyplývá z denního zápasu dělnické třídy, ani sám sebou, ani ne za všech okolností. Rodí se jedině z rozporů kapitalistického hospodářství, které se přiostřují víc a více a z toho, že dělnická třída poznává, že musí toto kapitalistické hospodářství odstranit sociálním převratem. Popírá-li se jedno a zavrhuje-li se druhé, pak se snižuje dělnické hnutí na pouhé odboraření a sociální reformičkářství a nakonec to samo sebou skončí tím, že se opustí třídní stanovisko.

Tyto důsledky se jasně ukáží, podíváme-li se na revisionistickou teorii s druhé stránky a zeptáme se: jaký jest všeobecný ráz tohoto pojetí? Je jasné, že revisionismus nestojí na půdě kapitalistických poměrů a že nepopírá jeho rozpory jako měšťáčtí národohospodáři. Vychází, jako marxismus, z toho, že ty rozpory tu skutečně jsou. Na druhé straně se však ve své teorii neopírá o to, že se tyto rozpory odstraňují vlastním, logickým vývojem – a právě v tom jest jádro jeho názoru a tím se podstatně liší od obvyklého dosud názoru sociálně demokratického.

Bernsteinovská teorie zůstává mezi oběma krajnostmi, nechce, aby kapitalistické rozpory plně uzrály a byly odstraněny revolučním převratem, chce je jen otupovat. Tím, že krize občas „vynechávají“, a že tu jsou podnikatelské organizace, oslabuje se rozpor mezi výrobou a směnou; zlepšováním postavení proletariátu a dalším trváním středního stavu se zmenšuje rozpor mezi kapitálem a prací; větší kontrola a demokracie zase zeslabují rozpor mezi třídním státem a společností.

Ovšem ani obvyklou taktikou sociálně-demokratickou není vyčkávat, až se kapitalistické rozpory zostří na nejvyšší míru a pak je najednou odstranit. Naopak se opíráme jen o směr vývoje, který jsme jednou seznali, jako takový, ale pak vedeme politický boj do důsledků, což právě jest revoluční taktika. Proto sociální demokracie potírá cla a militarismus vždy, ne teprve, až se plně ukáže, jak jest obé reakční. Ale Bernsteinova taktika se vůbec neopírá o další vývoj a zostření kapitalistických rozporů, ale o jejich oslabování. To naznačil Bernstein sám velmi dobře tím, že mluví o „přizpůsobování se“ kapitalistického hospodářství. Kdy by taková představa byla správná? Všechny rozpory dnešní společnosti jsou prostě výsledky kapitalistického způsobu výroby. Jestliže předpokládám, že se výrobní způsoby vyvíjejí dosavadním směrem, pak se musí s nimi neodlučně vyvíjet i všechny jejich důsledky, musí se rozpory zostřovat a ne zeslabovat. To však zase předpokládá, že se zadrží sám vývoj kapitalistické výroby. Krátce, nejvšeobecnějším předpokladem Bernsteinovy teorie jest, že se vývoj kapitalismu již zastavil.

Ale tím se tato teorie sama popravuje a to dvakrát. Za prvé tím, jak jest utopistická, pokud jde o konečný cíl socialismu – je předem jasné, zbahní-li vývoj kapitalismu, že nemůže již vést k socialistickému převratu – tím máme potvrzeno, co jsme řekli o praktických důsledcích teorie. Za druhé ukazuje její zpátečnictví skutečný, rychlý vývoj kapitalistický. Nyní vyvstává neodbytně otázka: jak lze vysvětlit, čí spíše charakterizovat, bernsteinovský názor se zřetelem na skutečný vývoj kapitalismu?

Že hospodářské předpoklady, z nichž Bernstein vychází při rozboru dnešních sociálních poměrů – že jeho teorie o „přizpůsobování“ kapitalismu – jsou neudržitelné – to jsme, myslím, ukázali jasně v první kapitole. Viděli jsme, že úvěr ani kartely nelze mít za „prostředky přizpůsobování“ kapitalistického hospodářství, a také, že ani občasné „vynechání“ krizí, ani další trvání středního stavu nejsou příznaky „přizpůsobování“ kapitalismu. Všechny ty vyjmenované prvky teorie přizpůsobování mají – necháme-li stranou to, že jsou mylné – společnou ještě jednu charakteristickou věc. Tato teorie neposuzuje všechny zjevy hospodářského života, o nichž jedná celkově pro organickou součást kapitalistického vývoje a v souvislosti s celým hospodářským mechanismem, ale vytrhává je z této souvislosti, uvažuje o nich, jako o samostatných jednotkách, jako o součástech neživého stroje. Tak hned představa o „přizpůsobovacím“ vlivu úvěru. Máme-li na paměti, že úvěr jest jen vyšším stupněm rozporů, které jsou ve směně, nemůžeme jej považovat za nějaký mechanický „prostředek přizpůsobení“, zvlášť když jest sám mimo proces směny, právě tak, jako nemůžeme vidět „prostředek přizpůsobování“ kapitalismu v penězích, ve zboží, v kapitálu. A přece není úvěr ani o vlásek méně organickým členem kapitalistického hospodářství na určitém stupni vývoje, než jsou peníze, zboží a kapitál, a jako tyto, jest i on na tom stupni vývoje nutnou součástí mechanismu tohoto hospodářství, a zároveň i nástrojem jeho zhouby, poněvadž stupňuje jeho vnitřní rozpory.

Totéž platí o kartelech a zdokonalených dopravních prostředcích.

Stejně mechanická a nedialektická jest Bernsteinova představa, že „vynechávání“ krizí jest příznakem „přizpůsobování“ kapitalistického hospodářství. Bernsteinovi jsou krize prosté poruchou hospodářského mechanismu a nedostaví-li se, pak jistě může mechanismus pracovat hladce. Ale krize nejsou „poruchami“ ve vlastním smyslu, jsou to spíše poruchy, bez nichž se kapitalistické hospodářství v celku vůbec neobejde. Krátce, jakmile jednou krize jsou, jedině možnou a tedy zcela normální metodou kapitalistického řádu, jak periodicky řešit rozpor mezi neomezenou schopností výroby – rozšiřovat se a těsnými hranicemi odbytiště, pak jsou i krize nerozlučným organickým zjevem kapitalistického celkového hospodářství.

„Hladký“ vývoj kapitalistické výroby jest výrobě spíše ještě nebezpečnější než samy krize. V tom, že neustále klesá podíl zisku (ne proto, že jest rozpor mezi výrobou a směnou, ale že roste výrobnost práce samé), jest nanejvýše nebezpečná tendence znemožnit vůbec výrobu kapitálům malým a středním, tak zarazit tvoření nových kapitálových podniků a tím i jejich vývoj.

A právě tím, že krize, jež jsou také důsledkem téhož procesu, znehodnocují periodicky kapitál, že snižují ceny výrobních prostředků a ochromují část aktivního kapitálu, tím se zvyšuje i podíl zisku, tvoří se nové podniky a výroba se zase rozvíjí. Tak jsou krize prostředkem, jimiž se stále rozdmychuje oheň kapitalistického vývoje. A kdyby se nedostavily, ne snad jen v určitých okamžicích vývoje světového trhu, jak jsme předpokládali, ale vůbec, nezazelenalo by se kapitalistické hospodářství, jak se domnívá Bernstein, ale docela by zbahnělo. Ve svém mechanickém schématu, jež vyznačuje celou teorii o „přizpůsobováni'', nedbá Bernstein ani toho, že jsou krize nutné, ani toho, že se malé a drobné kapitály musí periodicky investovat do nových podniků, a proto považuje vznik nových a nových drobných kapitálů za příznak strnulosti kapitalismu a ne jeho normálního vývoje, jak jest ve skutečnosti.

Jest ovšem jedno stanovisko, z něhož se všechny uvedené zjevy zdají takové, jak je chápe teorie „přizpůsobování“, totiž stanovisko jednotlivého kapitalisty, jenž si z něho uvědomuje fakta hospodářského života, zkreslená zákony soutěže. Jednotlivý kapitalista vidí vskutku každou organickou část hospodářského celku zprvu jen jako samostatný celek, ale i potom je posuzuje jen podle toho, jak působí na něho, jednotlivého kapitalistu. Proto je považuje jen za „poruchy“, za „prostředky přizpůsobení“. Jednotlivému kapitalistovi jsou krize vskutku jen pouhými poruchami, a když se nedostaví, má prodloužen život, jemu jest i úvěr také jen prostředkem, jímž se nedostatečné výrobní síly „přizpůsobí“ požadavkům trhu, podle něho i kartel, do něhož vstoupí, odstraňuje rozvrat ve výrobě.

Krátce, Bernsteinova teorie „přizpůsobování“ prostě zevšeobecňuje představy i jednotlivého kapitalisty. Ale jest v takové teorii něco jiného, než co jest podstatou a charakteristikou měšťácké vulgární ekonomie? Všechny hospodářské omyly této ekonomie vznikají z toho, že nerozumí zjevům celkového kapitalistického hospodářství a vysvětluje je soutěží, posuzovanou s hlediska jednotlivého kapitálu. A jako u Bernsteina úvěr, jsou u vulgární ekonomie zase např. peníze duchaplným „prostředkem přizpůsobování“ poměrům směny. Tato ekonomie hledá protijed pro kapitalistická zlá v kapitalistických zjevech samých, věří s Bernsteinem, že jest možné regulovat kapitalistické hospodářství a také její poslední moudrostí jako u Bernsteinovy teorie jest oslabovat kapitalistické rozpory a zalepovat rány kapitalistického řádu.

To jest, končí reakčně a ne revolučně, stává se utopií.

Revisionistickou teorii lze tedy charakterizovat celkově takto: jest to teorie socialistického zbahnění, zdůvodněná vulgárně ekonomickou teorií zbahnění kapitalistického.

Část II.

Hospodářský vývoj a socialismus

Hlavní vymožeností mohutnějícího třídního boje bylo, že byly objeveny vhospodářských poměrech kapitalistické společnosti možnosti uskutečnit socialismus. TAK SE STAL SOCIALISMUS Z "IDEÁLU", který se vznášel po tisíciletí před lidstvem, DĚJINNĚ NUTNÝM.

Bernstein popírá, že v dnešní společnosti jsou takové hospodářské předpoklady socialismu, ve svých důkazech však prodělává sám zajímavý vývoj. Zprvu v „Neue Zeit“ popíral jen rychlá soustřeďování průmyslu; a opíral to srovnáním výsledků živnostenské statistiky v Německu z roku 1895 a 1882. Při tom se musil utéci k metodě docela úhrnné a mechanické. Ale ani v nejpříznivějším případě nemohl Bernstein svými poukazy na houževnatost středních podniků otřást Marxovým rozborem ani v nejmenším. Neboť Marx nepředpokládal ani, že se průmysl bude soustřeďovat takovým a takovým tempem, ani že se socialistický cíl uskuteční v té a v té době, ba ani, že drobný kapitál nadobro vymizí, resp. že zánik stavu maloměstského jest podmínkou, má-li se socialismus uskutečnit.

Nyní, když jeho názory uzrály, přináší Bernstein nový důkazný materiál: statistiku akciových společností, jež chce dovodit, že akcionářů jest čím dále více, tedy, že se kapitalistická třída neumenšuje, naopak, že jest větší a větší. Až překvapuje, jak málo zná Bernstein materiál o tomto předmětu a jak špatně z něj těží ve svůj prospěch!

Chtěl-li akciovými společnostmi dokazovat něco proti Marxovu zákonu průmyslového vývoje, pak měl uvést docela jiná čísla. Vždyť každý, kdo zná dějiny zakládání akciových společností v Německu, ví, že průměrného základního kapitálu na jeden podnik skoro pravidelně ubývá. Tak před r. 1871 byl asi 10,8 mil. marek, r. 1871 již jen 4,01 mil., r. 1873 3,8 mil. marek, 1883 – 87 méně než 1 mil. marek, 1896 jen 0,56 mil. marek, r. 1892. 0,62 mil. marek. Od té doby kolísá tak kolem 1 mil. marek a sice klesl zase z 1,78 mil. marek v r. 1895 na 1,19 mil. marek v prvém půlletí r. 1897.

Překvapující čísla! Bernstein by z nich zcela jistě vyvodil, že velké podniky mají docela protimarxovskou tendenci, měnit se v malopodniky. Ale tu by mu mohl kdokoliv namítnout: chcete-li touto statistikou něco dokázat, pak především musíte dokázat, že se vztahuje na týž obor průmyslu, a že malé podniky vznikají jen místo těch dřívějších velkých, ale že nevznikají tam, kde posud byl jednotlivý kapitalistický podnik, živnost nebo nějaký trpasličí závod. Ale takový důkaz se vám nepovede, neboť přechod obrovských akciových podniků ve střední a malé lze vysvětlit jen tak, že akcionářství vniká do nových a nových odvětví, a že, hodilo-li se zprvu jen pro obrovské podniky, přizpůsobuje se nyní více a více středním podnikům a tu a tam i malopodnikům. (Vyskytují se dokonce akciové podniky s kapitálem do 1000 marek!)

Ale co znamená národohospodářsky to, že se akcionářství šíří čím dále více? Znamená to, že se VÝROBA ČÍM DÁLE VÍCE ZESPOLEČENŠŤUJE v kapitalistické formě, že se zespolečenšťuje nejen velkovýroba, ale i výroba střední a malá, tedy něco, co neodporuje Marxově teorii, naopak ji co nejskvěleji potvrzuje.

Vskutku! Co jest podstatou hospodářského jevu akcionářství? Jednak to, že se sdružuje mnoho drobných peněžních kapitálů v jediný výrobní kapitál, jednak že se odděluje výroba od vlastnictví kapitálového – všechno to na podkladu kapitalistickém. Co se zřetelem na to znamená statistika, uváděná Bernsteinem o velkém počtu akcionářů, účastněných na podniku? Nic jiného, než že jeden kapitalistický podnik nepatří jednomu kapitalistovi jako dříve, ale celé skupině kapitalistů, čím dále větší, že tedy hospodářský pojem „kapitalista“ již neznačí jen jednotlivce, že dnešní průmyslový „kapitalista“ jest kolektivem, složeným ze set, ba z tisíců osob, že sama kategorie „kapitalista“ se stává společenskou již v rámci kapitalistického hospodářství, že se zespolečenšťuje.

Ale kterak vysvětlit, že Bernstein vidí, jak se kapitálové vlastnictví rozmáhá tam, kde Marx vidí jak „se ruší“, když přece Bernstein chápe jev akciových společností právě naopak, jako rozptylování a ne soustřeďování kapitálu? Jednoduše proto, že pořádně řízl vulgárně-ekonomicky: protože kapitalista není Bernsteinovi kategorií výrobní, ale vlastnicko-právní, ne hospodářskou, ale daňově-politickou jednotkou, a kapitálem nerozumí výrobní proces, ale jen peněžní kapitál. Proto nevidí v anglickém niťařském trustu splynutí 12 300 osob v jedinou, ale celých 12 300 kapitalistů, proto jest u něho kapitalistou i inženýr Schulze, který dostane věnem pro svoji ženu od rentiéra Müllera „větší počet akcií“, proto se mu celý svět hemží „kapitalisty“.

Ale tu, jako všude jinde jest vulgárně-ekonomicky kotrmelec Bernsteinovi teoretickým podkladem, aby mohl vulgarizovat socialismus. Přenášeje pojem kapitalista z poměrů výrobních do poměrů vlastnických, a „mluvě“ místo o podnikatelích o lidech, přenáší i otázku socialismu z oboru výroby do oblasti vlastnických poměrů, z poměru kapitál a práce do poměru bohatý a chudý.

Tak jsme se šťastně vrátili od Marxe a Engelse zase k autorovi Evangelia chudého hříšníka, jen s tím rozdílem, že Weitling poznal správným proletářským pudem právě v tomto protikladu, chudý – bohatý, primitivním způsobem třídní rozpory a chtěl z něj udělat hybnou sílu socialistického hnutí, kdežto Bernstein vidí vyhlídky socialismu naopak v tom, že se chudí mění v bohaté, tj. že se stírají třídní protiklady, vidí je v maloměšťáctví.

Wilhelm Weitling (5. října 1808–25. ledna 1871) byl ranýsocialistaněmeckéhopůvodu a teoretikkomunismu. Povolánímkrejčíemigroval nejdříve do Francie, kde se zapojil do tajných spolků revolucionářů. Stal se zakládajícím členemSvazu spravedlivých,jež se pozdějiproměnilv prvnímarxistickoupolitickou organizacina světě,tj.Svaz komunistů.Weitling nesouhlasil s humanistickým socialismem Saint-Simona či Fouriera a propagoval revoluci, jež by nastolila vládu dělnické třídy.S Marxem se však co do pojetí revoluce neshodl a byl se svými přívrženci ze Svazu komunistů vyloučen. Poté Weitling odešel do USA, kde se oženil a zůstal až do smrti. Získal několik patentů za své vynálezy, například za stroj na šití knoflíkových dírek. Zemřel v New Yorku necelé dva měsíce před vyhlášením Pařížské komuny.

Ovšem že se Bernstein neomezuje na statistiku příjmu. Předkládá nám i statistiku závodů, a to z několika zemí: z Německa, z Francie, z Anglie a ze Švýcarska, z Rakouska a ze Spojených států. Ale jaká jest to statistika? Nejsou to snad srovnatelná data za různá období v té které zemi, ale totéž období v různých zemích. Vyjma Německa, u něhož přináší znovu staré srovnání z r. 1895 a r. 1882, neporovnává tedy, jak jsou rozděleny závody podle velikosti v téže zemi v různých obdobích, ale jen absolutní čísla u různých zemí. (Pro Anglii z r. 1891, pro Francii z r. 1894, pro Spojené státy z r. 1890 atd.) Dochází k závěru, ač velkoprůmysl dnes již skutečně převládá, že přece jen, počítáme-li všechny závody, které sem patří, zabírají sotva polovinu obyvatelstva, činného ve výrobě, a to i v zemi tak pokročilé, jako jest Prusko, a podobně v celém Německu, v Anglii, v Belgii.

Takto ovšem dokáže ne tu či onu tendenci hospodářského vývoje, ale jen absolutní poměr potence různých způsobů provozu, resp. různých tříd zaměstnání. Mělo-li se tím dokázat, že socialismus nemá vyhlídek, pak se takový důkaz opírá o teorii, podle níž o výsledku sociálních snah rozhoduje číselný, fyzický poměr sil zápasníků, tedy jen moc. Tu upadá sám Bernstein, větřící jinak všude blanquismus, do nejhlubších blanquistických omylů. Ovšem zase s tím rozdílem, že blanquisté, jako socialistický a revoluční směr, měli za docela samozřejmé, že lze socialismus provést hospodářky a dokonce právě na tom zakládali revoluční vyhlídky malé menšiny, kdežto Bernstein naopak usuzuje, že socialismus jest hospodářsky nemožný, protože nemá číselně za sebou ani z daleka většiny národů. Sociální demokracie nezakládá konečného cíle ani na vítězné moci menšiny, ani na číselné převaze většiny, ale na hospodářské nezbytnosti a na poznání této nezbytnosti, která vede k tomu, že široké vrstvy odstraní kapitalismus, a která se projevuje především rozháraností a nepořádky kapitalismu.

Pokud jde o rozháranosti kapitalistického hospodářství, popírá Bernstein jen krize velké a všeobecné, nikoliv částečné a národní. Popírá tedy rozháranost tuze velkou, připouští jen nějakou tu menší. Kapitalistickému hospodářství se u Bernsteina vede – abychom také jednou mluvili s Marxem – jako oné pošetilé panně, která také měla „jen docela malinké“ dítě. Jenže nejhorší na věci jest, že nechť jest něčeho takového, jako jest rozháranost, málo nebo moc, nestojí to nikdy za nic. Připustí-li Bernstein rozháranosti trošku, pak se mechanismus hospodářství zbožím postará sám sebou, aby ta rozháranost vzrostla tak – až to praskne! Doufá-li však Bernstein, že za nezměněné výroby zboží promění tu trošku anarchie pomalu v pořádek a harmonii, aniž co změní ve výrobě, pak upadá znovu do základního omylu měšťácké vulgární ekonomie, poněvadž si myslí, že způsob směny nezávisí na způsobu výroby.

Není tu vhodné příležitosti, abych jak se patří, ukázala, jak Bernstein popletl nejzákladnější zásady politické ekonomie, až to překvapuje. Ale objasním přece jeden bod, k němuž nás vedou zásady kapitalistické rozháranosti.

Bernstein prohlašuje, že Marxův zákon o pracovní hodnotě jest pouhý pomysl. A pomysly mají špatný zvuk v národním hospodářství, myslí si Bernstein příhanou. Ale je-li pracovní hodnota jen pomyslem, „myšleným obrazem“, pak má každý pořádný občan, který byl vojákem a platil daně, totéž právo jako K. Marx, aby si z každého nesmyslu, který jej napadne, udělal takový „myšlený obraz“, tj. nějaký zákon hodnoty. „Již povahou věci samé jest dovoleno Marxovi, aby zanedbal vlastností zboží tak, že jest nakonec jen zhmotněním určitého množství jednoduché lidské práce, jako jest volno škole Böhm-Jevonsově, aby si odmyslili všechny vlastnosti zboží, až na jeho užitečnost.“ (Bernstein, Předpoklady socialismu.)

Marxova společenská práce nebo Mengrova abstraktní užitečnost jest mu tedy pěšky jako za vozem: jest to jenom pomysl. Zapomněl milý Bernstein, že Marx tu abstrakci nevynalezl, ale objevil, že nebyla v Marxově hlavě, ale že jest v hospodářství zbožím, že má reálnou společenskou existenci, tak, že se může stříhat a kovat, vážit a razit. Vždyť ta abstraktně-lidská práce, již objevil Marx, není v rozvité podobě nic jiného než – PENÍZE.

To jest jeden z nejgeniálnějších objevů Marxových, kdežto pro celou měšťáckou národohospodářskou vědu, od prvních merkantilistů, až do posledního klasika, jest mystická podstata peněz knihou o sedmi pečetích.

Naproti tomu jest Böhm-Jevonsova abstraktní užitečnost vskutku jen myšlenkovým obrazem, vlastně obrazem bezmyšlenkovitosti, privátní nesmysl, za nějž není odpovědna společnost ani kapitalistická, ani jiná, ale jen a jedině měšťácké vulgární národní hospodářství. S tímto „myšlenkovým obrazem“ v hlavě mohou Bernstein i Böhm a Jevons s celou tou svou subjektivní obcí trčet ještě dvacet let před tajemstvím peněz, aniž je rozluští jinak, než jak na to přišel bez nich každý švec: že i peníze jsou „užitečnou“ věcí.

BERNSTEIN tedy VŮBEC NEROUMÍ MARXISTICKÉMU ZÁKONU HODNOTY!Ale tomu, kdo jest aspoň trochu obeznámen s marxistickou hospodářskou soustavou, je beze všeho jasné, že bez zákona o hodnotě nelze vůbec porozumět celé té soustavě, nebo řečeno srozumitelněji, nechápe-li se podstata zboží a jeho směny, pak zůstává celé kapitalistické hospodářství a jeho vztahy nezbytně tajemstvím.

Ale jaký jest ten kouzelný klíč Marxův, jímž otevřel to nejhlubší tajemství všech kapitalistických jevů, jímž hravě řešil problémy, jichž ani netušili největší duchové měšťácké klasické ekonomie, jako Smith a Ricardo? Není to nic jiného, než představa kapitalistického hospodářství jako jevu dějinného, a to nejen představa o minulosti, jak to chápalo v nejlepším případě klasické národní hospodářství, ale i o budoucnosti, nejen feudálně-hospodářská minulost, ale i socialistická budoucnost. TAJEMSTVÍ MARXOVY NAUKY o hodnotě, jeho rozboru peněz, jeho teorii kapitálu, jeho nauce o podílu zisku a tedy i tajemství celé hospodářské soustavy JEST V TOM, že KAPITALISTICKÉ HOSPODÁŘSTVÍ JEST POMÍJEJÍCÍ, ŽE SE ZHROUTÍ – tkví v tom, že KONEČNÝ CÍL JEST SOCIALISTICKÝ!

Právě a jedině proto, že Marx se díval na kapitalistické hospodářství předem jako socialista, tj. z hlediska dějinného, mohl rozluštit hieroglyfy, a poněvadž při vědeckém rozboru měšťácké společnosti, vyšel ze socialistického stanoviska, mohl zase vědecky odůvodnit socialismus. Podle toho lze posuzovat poznámky Bernsteinovy na konci jeho knihy, kde si stěžuje na „dualismus (rozpor), který se táhne celým monumentálním dílem Marxovým“, na „dualismus, který jest v tom, že dílo chce být vědeckým zkoumáním, a přes to chce dokázat tezí, která byla hotova již před početím díla, že má za základ schéma, v němž jest již předem určen výsledek, k němuž se mělo dojíti teprve postupně. Návrat ke komunistickému Manifestu (tj. ke konečnému cíli socialismu!) ukazuje, že jest tu opravdu zbytek utopismu ve smyslu Marxově“. Ale Marxův „dualismus“ jest dualismem socialistické budoucnosti a kapitalistické přítomnosti, dualismem kapitálu a práce, měšťáctva a proletariátu, jest to monumentální vědecký odlesk dualismu měšťácké společnosti, měšťáckých třídních protiv.

A vidí-li Bernstein v tomto teoretickém dualismu u Marxe „zbytek utopismu“, pak jen naivně doznává, že sám popírá dějinný dualismus měšťácké společnosti, kapitalistické třídní protikladů, že jemu samému se stal socialismus „zbytkem utopismu“. „Monismus“, tj. jednotnost Bernsteinova jest jednotností kapitalistického řádu, který má trvat na věčné časy, jednotností socialisty, který odsunul konečný cíl, a jemuž jest konečným vývojem lidstva jednotná a neproměnná měšťácká společnost. Ale nevidí-li Bernstein v samé hospodářské stavbě rozporu, nevidí-li vývoje k socialismu, pak mu nezbývá, chce-li zachránit socialistický program aspoň formálně, než se utéci k myšlenkové konstrukci, která jest mimo hospodářský vývoj, a proměnit sám socialismus jako určité dějinné období vývoje společnosti v abstraktní „princip“. Bernsteinův „princip zespolečnění“, jímž se má vyšňořit kapitalistické hospodářství, „chudá smetana“ socialistického konečného cíle jeví se pak ovšem ne jako ústupek Bernsteinovy měšťácké teorie socialistické budoucnosti společnosti, ale jako ústupek socialistické minulosti Bernsteinově.

 

Odborové organizace, družstevnictví a politická demokracie

Viděli jsme, že Bernsteinův socialismus jest vlastně plánem, aby se dělníkům dal podíl na společenském bohatství, aby se chudí změnili v bohaté. Jak se to má udělat? Ve statích „Probleme des Socialismus“ v „Neue Zeit“ to naznačil Bernstein málo srozumitelně, ve své knize odpovídá na otázku otevřeně; jeho socialismus se má uskutečnit dvojí cestou: odborovými organizacemi, či, jak on to nazývá, hospodářskou demokracií a družstevnictvím zisku obchodnímu.

Odborové organizace, a především výrobní družstva jsou v kapitalistickém hospodářství jakýmsi obojetníkem: socialisticky v malém vyrábějí, ale kapitalisticky směňují. Ale v kapitalistickém hospodářství ovládá výrobu směna a má-li se podnik udržet, se zřetelem na soutěž, musí bezohledně vykořisťovat, tj. podřídit výrobní pochod plně zájmům kapitálu. Prakticky se to projevuje tím, že práce musí být co nejintensivnější, že se musí prodlužovat, nebo zkracovat podle stavu trhu, že se podle potřeby odbytiště musí pracovní síla buď přibírat, nebo odmítat a vysazovat na ulici, krátce, že se musí užívat všech známých metod, které umožní závodu soutěž. Ve výrobním družstvu z toho ovšem pro dělníky plyne, že vládnou sami sobě docela absolutisticky, že sami sobě dělají kapitalistického podnikatele. A na tento rozpor výrobní družstvo také zachází, buď že se vyvine zase v podnik kapitalistický, nebo se rozejde, jsou-li zájmy dělníků silnější. Taková jest skutečnost, již konstatuje sám Bernstein, ale nechápe, domnívaje se podle paní Potterové-Webbové, že výrobní družstva v Anglii zanikla pro nedostatečnou „kázeň“. Co se tu povrchně a mělce nazývá kázní, jest vlastně přirozený absolutní režim kapitálu, jehož dělníci ovšem nemohou uplatňovat sami proti sobě.Beatrice Potterová-Webbová (1858-1943), spolu s manželem Sindeym anglická socialistka a historička, aktivistka v socialistických hnutích včetně Fabiánců. Autorka řady historických děl (pozn. JM).

Družstevní továrny dělníků samých jsou, v rámci staré formy, prvním průlomem do staré formy, ačkoli přirozeně všude, ve své skutečné organizaci, reprodukují a musí reprodukovat všechny nedostatky existujícího systému. (Marx, K.: Kapitál, III., 1. díl, SNPL 1955; str. 462.) (pozn. př.)

Z toho plyne, že si výrobní družstvo může zajistit existenci v kapitalistickém hospodářství jen tím, odstraní-li oklikou rozpor způsobu výroby a směny, který jest v ní skrytý, jen tím, unikne-li uměle zákonům volné soutěže. To může jen tehdy, zabezpečí-li si předem odbytiště, pevný kruh spotřebitelů. Takový prostředek má právě v konsumním spolku. Jen v tom a ne v rozdílu družstva nákupního a prodejního, či jak se jmenují.

Oppenheimerův nápad jest Bernsteinovo tajemství, proč že zanikají samostatná výrobní družstva, a proč se udržují jen konsumní družstva.

Ale jsou-li podmínky existence výrobních družstev v dnešní společnosti vázány na podmínky existence konsumních družstev, vyplývá z toho další důsledek, že v nejlepším případě jsou výrobní družstva odkázána na malý místní odbyt a na málo výrobků bezprostřední potřeby, po výtce na nezbytné potřeby životní. Všechny důležité obory kapitalistické výroby: průmysl textilní, uhelný, kovový, petrolejový, jakož i stavba strojů, lokomotiv, lodí, jsou u konsumního družstva předem vyloučeny, a tedy vyloučeny i u družstva výrobního. Odmyslíme-li si tedy jejich hermafrodickou povahu, mohou se všeobecně uplatnit jen tak, že se především odstraní světový trh a že se trvající světové hospodářství rozdrobí na malé místní skupiny výrobní a směnné, tj. že se vrátíme z velkokapitalistického hospodářství zbožím k středověkému.

Ale i v mezích, v nichž se mohou uplatnit na půdě dnešní společnosti, jsou výrobní družstva nezbytně jen pouhým přívěskem konsumů, které se tedy stávají hlavními nositeli zamýšlené socialistické reformy. Ale celá ta socialistická reforma skrze družstva se tak převádí z boje proti výrobnímu kapitálu, tj. proti hlavnímu kmenu kapitalistického hospodářství v boj s kapitálem obchodním, a to s kapitálem maloobchodnickým a překupnickým, tj. jen s malými větvemi kapitalistického kmene.

O odborových organizacích, jež podle Bernsteina mají být zase prostředkem proti vykořisťování výrobním kapitálem, jsme dokázali na jiném místě, že nejsou s to, aby zajistily dělníkům vliv na výrobní pochod, ani na rozsah výroby, ani na technický pochod.

Pokud jde o ryze hospodářskou stránku boje „podílu mzdy s podílem zisku“, jak tomu říká Bernstein, nebojuje se tento zápas, jak rovněž bylo ukázáno, v modravé výši nebes, ale v určitých mezích zákona mzdy, který se tím bojem nemůže prolomit, může se jen uplatnit. To se jasně ukáže, podíváme-li se na věc s jiné strany, a zeptáme-li se po vlastní funkci odborových organizací.

Odborové organizace, které podle Bernsteina mají v osvobozovacím zápasu dělnické třídy vést vlastní útok proti podílu průmyslu na zisku a proměňovat jej postupně v podíl mzdy, nejsou totiž vůbec schopny hospodářské útočné politiky proti zisku, jsou jen organizovanou obranou pracovní síly proti útokům zisku, chrání jen dělnou třídu proti stlačující snaze kapitalistického hospodářství. Ze dvou příčin.

Za prvé jest úkolem odborových organizací působit svojí organizací na tržní poměry zboží „pracovní síla“. Ale organizace jest stále a stále porušována proletarizováním středních vrstev, což přivádí na trh práce nové a nové zboží. Za druhé hledí odborové organizace zvýšit životní úroveň, zvětšit podíl dělné třídy na společenském bohatství. Ale tento podíl jest neustále zmenšován zcela nevyhnutelně, jako přírodním pochodem, tím více, čím produktivnější se stává práce. Netřeba být ani marxistou, aby se to pochopilo, stačí mít jednou v ruce Rodbertovu: „Zur Beleuchtung der SoziaIen Frage.“ (K objasnění sociální otázky.)

Odborový zápas se tedy stává v obou hlavních hospodářských funkcích prací Sisyfovou, vlivem objektivních pochodů v kapitalistické společnosti. Ale bez této práce Sisyfovy to nejde, má-li dělník vůbec dostat podíl mzdový, který na něho připadá podle toho kterého stavu trhu, má-li se uplatnit kapitalistický zákon mzdy, a mají-li se paralyzovat účinky nivelizující tendence hospodářského vývoje, či přesněji, mají-li se oslabit. Ale je-li tu úmysl udělat z odborové organizace prostředek, jimž by se postupně snížil zisk, a zvýšila mzda, pak musí především ustat proletarizování středních vrstev a musí se zvýšit výrobnost práce, tedy v obou případech, a jako když by se mělo uskutečnit hospodářství konsumně družstevní, musíme se vrátit do stavu předkapitalistického.

Oba ty Bernsteinovy prostředky socialistické reformy: odborové organizace a družstva se tedy ukazují naprosto neschopnými, aby přetvořily kapitalistický způsob výroby. Toho jest si Bernstein v podstatě sám nejasně vědom, a dívá se na ně jen jako na prostředky, jimiž se utrhne na kapitalistickém zisku a přidá se dělnictvu. Ale tím se sám vzdává boje s kapitalistickým způsobem výroby, a převádí sociálně demokratické hnutí do boje proti kapitalistické distribuci. Bernstein také svůj socialismus formuluje jako úsilí o „spravedlivé“, „spravedlivější“, ba „nejspravedlivější“ distribuce. Vzpomeňme jen pro příklad vizi harmonického života ideální společnosti v podání francouzského utopisty Charlese Fouriera, podle něhož se měl život společnosti odehrávat v organizovaných komunitách – falanstérách, tj. budovách na každé čtvereční míli, v níž pracuje společnost 1600 – 2000 osob (falanx) obojího pohlaví

Nejbližším popudem sociálně demokratického hnutí (dnes by ovšem Luxemburgová napsala komunistického), aspoň u širokých vrstev, jest jistě i; „nespravedlivé“ rozdělení v kapitalistickém řádu.

A bojuje-li sociální demokracie o zespolečenštění celého hospodářství, usiluje samozřejmě i o „spravedlivé“ rozdělení společenského bohatství. Jenže dík poznání, jehož nabyla od Marxe, že určitý způsob rozdělování jest jen přirozeným následkem určitého způsobu výroby, nesoustřeďuje zápas na rozdělení v rámci kapitalistické výroby, ale na to, aby odstranila samu výrobu zboží. Krátce, sociální demokracie chce dosáhnout socialistického rozdílení tím, že se odstraní kapitalistický způsob výroby, kdežto Bernstein postupuje docela opačně: chce potírat kapitalistickou distribuci a doufá, že toto přivodí poznenáhlu socialistický způsob výroby.

Ale jak lze v tomto případě odůvodnit Bernsteinovu socialistickou reformu? Určitými tendencemi kapitalistické výroby? Nikterak, vždyť přece Bernstein jednak popírá takové tendence, jednak jest mu, podle toho, co bylo řečeno, žádoucí úprava výroby výsledkem a ne příčinnou rozdílení. Jeho socialismus tedy nelze odůvodňovat hospodářsky. KDYŽ OBRÁTIL NA HLAVU ÚČEL A PROSTŘEDEK SOCIALISMU, A TAK I HOSPODÁŘSKÉ POMĚRY, NEMŮŽE SVÉHO PROGRAMU ODŮVODŇOVAT HOSPODÁŘSKY, ALE MUSÍ JEJ ODŮVODŇOVAT IDEALISTICKY.

Proč vyvozovat socialismus z hospodářské nutnosti? odpovídá na to: „Proč snižovat poznání, právní vědomí, vůli lidí?“ Bernsteinova spravedlivější distribuce má provést vůle člověka, uplatňující se svobodně, nesloužící hospodářské nutnosti, či přesněji, poněvadž vůle sama jest jen nástrojem, má to provést poznání, že věc jest spravedlivá, krátce má to provést idea spravedlnosti.

Tu jsme šťastně u zásady spravedlnosti, u tohoto starého šimla, na němž jezdí již tisíciletí všichni zlepšovatelé světa, nemají-li jistějšího dějinného dopravního prostředku, jsme u belhavé Rosinanty, na níž vyjížděli všichni Don Quichotové dějin k velké reformě světa, aby si nakonec přinesli domů jen modřiny.

Poměr chudého a boháče, jako společenský základ socialismu, „zásada“ družstevnictví, jako jeho obsah, „spravedlivější rozdílení“, jako jeho účel a idea spravedlnosti, jako jeho jedině dějinné oprávnění – oč pronikavěji, oč duchaplněji, oč skvěleji hájil Weitling tenhle druh socialismu, před více, než 50 lety! Ovšem, geniální krejčí neznal ještě vědeckého socialismu. A jestliže se dnes, po půl století, Weitlingovo pojetí, rozcupované Marxem a Engelsem, zase šťastně slátalo a předkládá se německému proletariátu jako poslední slovo vědy, pak k tomu patří rovněž krejčí… ale ne geniální. 

Jsou-li odborové organizace a družstva hospodářskými oporami revisionistické - Tu zase čtětež: sociálně patriotické, sociální patriotismus. (pozn. př.). -  teorie, jest jejím nejdůležitějším politickým předpokladem – demokracie, rozvíjející se víc a více. Dnešní výbuchy reakce jsou revisionismu jen „záchvaty“, náhodné a přechodné, s nimiž netřeba počítat, udává-li se všeobecná směrnice pro boj dělnictva.

Podle Bernsteina jest např. demokracie nevyhnutelným stupněm vývoje moderní společnosti, ba demokracie jest mu, docela tak jako liberalismus měšťáckým teoretikům, velkým základním zákonem dějinného vývoje vůbec, jež musí uskutečňovat všechny činné moci politického života. To jest v tak absolutní formě tvrzení nadobro nesprávné, a šablonizují se tím maloměšťácky a hodně povrchně výsledky malé části měšťáckého vývoje tak za posledních 25 – 30 let. Podíváme-li se blíže na vývoj demokracie v dějinách a zároveň i na politické dějiny kapitalismu, ukáže se výsledek podstatně jinaký.

Pokud jde o vývoj demokracie, shledáváme se s ní v nejrůznějších společenských útvarech: v prvotních komunistických obcích, v antických otrockých státech, v středověkých městských komunách. Podobně se shledáváme s absolutismem a s konstituční monarchií v nejrozmanitější hospodářské souvislosti. Na druhé straně vyvolává kapitalismus v počátcích – jako výroba zboží – demokratickou ústavu v městských komunách; později, když se již vyvinul, jako manufaktura, vyhovuje mu absolutní monarchie. Konečně, když se vyvinul v průmyslové hospodářství, plodí ve Francii střídavě demokratickou republiku (1793), absolutní monarchií Napoleona I., šlechtickou monarchii období restauračního (1815 až 1830), měšťáckou konstituční monarchii Ludvíka Filipa, pak zase demokratickou republiku, nato monarchii Napoleona III., konečně, potřetí, republiku. Jediné, opravdu demokratické zařízení v Německu, všeobecné hlasovací právo, není vymožeností měšťáckého liberalismu, ale nástrojem, aby se politicky svařily státečky, a jen potud měl význam ve vývoji německého měšťáctva, jež se jinak spokojuje s polofeudální konstituční monarchií. V Rusku se dlouho dařilo kapitalismu za orientálního samoděržaví, aniž měšťáctvu napadlo zatoužit po demokracii. V Rakousku bylo všeobecné hlasovací právo větším dílem záchranným pásem rozpadávající se monarchie. Konečně v Belgii souvisí demokratická vymoženost dělnického hnutí – všeobecné hlasovací právo – zcela nepochybně se slabým militarismem, tedy se zvláštním zeměpisně-politickým položením Belgie, a k tomu ještě nevymohlo tento „kousek demokracie“ měšťáctvo, bylo dobyto bojem proti měšťáctvu.

Nepřetržitý vzestup demokracie, který se zdá našemu revisionismu i měšťáckému liberalismu velkým základním zákonem lidských dějin, aspoň moderních, jest při bližším ohledání fatamorgánou. Nelze najít nijaké absolutní souvislosti kapitalistického vývoje s demokracií. Politická forma jest vždy výsledkem celé spousty politických, vnitřních i vnějších činitelů, a dovoluje ve svých mezích celou stupnici od absolutní monarchie až k demokratické republice. Nemůžeme-li tedy mluviti o všeobecném dějinném zákonu vývoje demokracie ani v rámci moderní společnosti a je-li se nám obrátit jen na nynější období dějin měšťáctva, vidíme i tu v politické situaci činitele, kteří neuskutečňují Bernstienovo schéma, spíše právě naopak vedou k tomu, že měšťácká společnost zase vydá tyto vymoženosti někomu na pospas.

Jednak skončila demokratická zřízení, a to jest veledůležité, valnou měrou svůj úkol ve vývoji měšťácké společnosti. Bylo-li jich potřebí, aby svařily státečky a vytvořily moderní velmoci (Německo, Itálii), skončil zatím hospodářský organický vývoj.

Podobně se to má i s přetvořením celého politicko-správního státního stroje z mechanismu polo nebo cele feudálního v mechanismus kapitalistický. Toto přetvoření, jehož nelze dějinně oddělovat od demokracie, jest dnes již dokonáno rovněž velkou měrou, takže se ryze demokratické součásti státního zřízení: všeobecné hlasovací právo, republikánská forma státu, mohou vyloučit, aniž upadnou do předbřeznové formy správa, finance, branná organizace atd.

Nejen že se měšťácká společnost, jako taková obejde v podstatě bez liberalismu, ale ten jí překáží v důležitých věcech. Třeba míti na paměti činitele, jež ovládají přímo politický život dnešních států: světovou politiku a dělnické hnutí – jedno i druhé jsou jen různé stránky dnešního období kapitalistického vývoje.

Když se vytvořilo světové hospodářství, když se přiostřily konkurenční zápasy na světovém trhu a staly se všeobecnějšími, staly se militarismus a marinismus, tj. politika budování velkých námořních flotil, rozhodujícím hybatelem vnějšího i vnitřního života velmocí jako nástroje světové politiky. Ale stoupá-li kurs světové politiky a militarismu v dnešním období, musí kurs měšťácké demokracie nezbytně klesati.

Žene-li zahraniční politika měšťáctvo do náruče reakce, žene ji tam neméně i vnitřní politika – vzmáhající se dělná třída. To doznává sám Bernstein, přičítaje socialistickým snahám dělné třídy odpovědnost za to, že liberální měšťáctvo utíká od svého praporu. Radí tedy v souvislosti s tím dělné třídě, aby zanechala konečného cíle socialismu, a tak vylákala z myší díry reakce k smrti ulekaný liberalismus. Ale tím, že dělá životní podmínkou a předpokladem měšťácké demokracie to, aby dělnické hnutí přestalo být socialistickým – dokazuje sám nejpádněji, že tahle demokracie odporuje vnitřní tendenci vývoje dnešní společnosti, jako zase socialistické dělnické hnutí jest přímým výsledkem této tendence.

Ale dokazuje tím ještě něco jiného. Dělaje předpokladem a podmínkou obnovení měšťácké demokracie, aby se dělnická třída vzdala socialistického konečného cíle, ukazuje naopak sám, jak málo nezbytným předpokladem a podmínkou socialistického hnutí, socialistického vítězství může být demokracie měšťácká. Tu se uzavírá Bernsteinovo rozumování v bludný kruh, přičemž poslední závěr se zakrucuje do jeho prvního předpokladu.

Z tohoto kruhu lze vyjít snadno. Z toho, že měšťácký liberalismus vypustil ducha samým strachem z rostoucího dělnického hnutí a z jeho konečných cílů, plyne, že jedinou oporou demokracie dnes jest a může být právě jen dělnické hnutí a že osudy socialistického hnutí nejsou spojeny s měšťáckou demokracií, ale naopak, že osudy demokratického vývoje jsou připoutány k socialistickému hnutí.Že se demokracie nestane tím životaschopnější, čím více sleví dělnická třída ze svého boje za osvobození, ale naopak, tím, čím více sílí socialistické hnutí k zápasu proti reakčním následkům světové politikya následkům útěku měšťáctva od liberalistického praporu. Žeten, kdo si přeje, aby demokracie zesílila, musí si také přát, aby zesílilo dělnické hnutí a ne, aby osláblo, a upustí-li se od socialistických snah, že přestane i dělnické hnutí a každá demokracie.

Dobytí politické moci

Osudy demokracie jsou spojeny, jak jsme viděli, s osudy dělnického hnutí. Ale dělá vývoj demokracie proletářskou revoluci, ve smyslu uchopení státní moci, dobytí politické moci, zbytečnou či nemožnou i v nejlepším případě? Bernstein myslí rozhodnout tuto otázku tím, že důkladně odvažuje dobré a špatné stránky zákonné reformy a revoluce, a to tak rozšafně, jako se odvažuje v konsumu skořice a pepř.

Ve vývoji v mezích zákona vidí působení rozumu, v revoluci zase působení citu, v práci reformní pomalou, v revoluci rychlou metodu dějinného pokroku, v zákonodárství sílu plánovitou, v převratu živelnou.

Ale to už jest stará historie, že maloměšťácký reformičkář vidí ve všem na světě „dobrou“ a „špatnou“ stránku a že si ze všeho něco vybere. Rovněž stará historie jest, že skutečný běh věcí pramálo dbá maloměšťáckých kombinací a že rozfoukne, jako by nic, pečlivě zdělanou hromádku „dobrých stránek“ všeho možného na světě. Vskutku vidíme, že se v dějinách uplatňuje zákonná reforma a revoluce podle hlubších důvodů, než jsou přednosti a nedostatky toho nebo onoho postupu.

V dějinách měšťácké společnosti pomáhala zákonná reforma vzmáhající se třídě, aby postupně zesílila, až se cítila dosti zralou dobýt moci, převrátit celou dosavadní právní soustavu, vytvořit novou. Bernsteinovi, který hřímá proti dobytí politické moci proletariátem jako blanquistické teorii násilí, se přihodilo neštěstí, že má za blanquistickou chybu v počtech to, co jest po staletí stěžejným bodem a hýbatelem lidských dějin. Od té doby, co jsou společnosti třídní a co třídní zápas jest hlavním obsahem jejich dějin, bylo totiž dobytí politické moci vždy cílem všech tříd, nově se tvořících, i východiskem a závěrem každého dějinného období. Vidíme to v dlouhých zápasech sedláků s peněžními kapitalisty a šlechtou ve starém Římě, v bojích patricijů s biskupy a řemeslnictva s patriciji ve středověkých městech, v zápasech měšťáctva s feudalismem v novověku.

Zákonná reforma a revoluce nejsou tedy dvě různé metody dějinného pokroku, jež si možno podle libosti vybrat v bufetu dějin, jako horké nebo studené párky, jsou to dvě různé pohnutky ve vývoji třídní společnosti, jež se navzájem podmiňují a doplňují, ale i vylučují, jako pól severní a pól jižní, jako měšťáctvo a proletariát.

To, které zákonné zřízení jest jen výsledkem revoluce. Kdežto revoluce jest v třídních dějinách politickým aktem stvoření, jest zákonodárství politickým živořením společnosti. Zákonná práce reformní nemá sama v sobě hybné síly, nezávislé na revoluci, pohybuje se v každém období, dějin jen v určené čáře, a jen potud, pokud ještě působí postrčeni, jehož se jí dostalo posledním převratem, či konkrétně řečeno, působí jen v rámci společenské formy, vyvolané na svět posledním převratem.

Jest pochybené v základě a naprosto nehistorické, představovat si zákonnou reformní práci jen jako hezky rozvláčnou revoluci, a revoluci zase jako hodně intensivní reformu. Sociální převrat a zákonná reforma jsou dva různé způsoby, lišící se ne trváním, ale podstatou. Vždyť celé tajemství dějinných převratů jest právě v tom, že se změny jen mnohotné (kvantitativní) převracejí v novou jakost (kvalitu), konkrétně řečeno, jedno dějinné období, jeden společenský řád předcházejí druhý.

Rozhodne-li se tedy někdo pro cestu reformy místo pro dobytí politické moci a pro převrat společnosti, nevolí ve skutečnosti klidnější, bezpečnější, zdlouhavější cesty k cíli témuž, ale k cíli jinému, totiž: nechce přivodit nový společenský řád, ale jen pozměnit nepodstatně starý. Takto dojdeme k témuž závěru z politických náhledů revisionismu (resp. sociálního patriotismu), jako z jeho hospodářských teorii: že směřují nikoli k tomu, aby se uskutečnil socialistický řád, ale jen k tomu, aby se opravil řád kapitalistický, nezamýšlí odstranit námezdní soustavu, jde jim jen o menší vykořisťování, krátce, směřují k tomu, aby se odstranily kapitalistické výstřelky, nikoli kapitalismus sám.

Ale co bylo právě řečeno o funkci zákonné reformy a revoluce, jest snad správné jen s hlediska dosavadních třídních zápasů? Dík měšťácké právní soustavě, jest snad úkolem zákonné reformy, aby převedla společnost z jednoho dějinného období ve druhé, a snad už jest jen „prázdnou frází“, jak říká Bernstein ve své knize, aby se proletariát chopil státní moci?

Právě naopak. Čím se liší měšťácká společnost od dřívějších třídních společností – starověké a středověké? Právě tím, že třídní panství se dnes již neopírá o „poctivě nabytá práva“, ale že spočívá na skutečných hospodářských poměrech, že mzdová soustava není poměrem právním, ale ryze hospodářským. V celé naší právní soustavě nenajdeme správné formule pro dnešní třídní vládu. Jsou-li tam nějaké stopy, pak jen čelední řád, zbytek poměrů feudálních.

Jak pak tedy chcete odstranit postupně „zákonnou cestou“ námezdní otroctví, není-li vůbec vyjádřeno zákony? Bernstein, který se chce pustit do takové reformní práce a tak udělat konec kapitalismu, se ocitá v postavení ruského strážníka, jenž v románě Uspenského vykládá své dobrodružství: „… Rychle jsem chytil chlapa za límec, a hle, co se ukázalo? Že ten zatracený chlap límce ani neměl!“ Tu ho máme! „Společnost dosud spočívala na rozporu potlačených a potlačujících tříd.'' (Komunistický' manifest.) Ale v předcházejících obdobích uvedené společnosti se projevoval tento rozpor určitými právními poměry, a mohl proto ponechat novým poměrům, které se právě tvořily, jakousi vůli ještě ve starém rámci. „Nevolník se vypracoval za nevolnictví na člena obce.“ (Komunistický manifest). Kterak? Tím, že se v obvodu pravomoci města zrušila všechna ta drobná práva: roboty, desátky, právo na nejlepší kus dobytka nevolníků, právo odúmrtí atd. atd., jež dohromady dělaly nevolnictví.

Obdobně se vypracoval „maloměšťák na měšťáka pod jhem feudálního absolutismu“ (Kom. manifest). Jak? Tím, že cechovní pouta byla částečně formálně odstraněna nebo skutečně uvolněna tím, že se poznenáhlu přetvořovaly správa, finančnictví a vojenství, jak to bylo nejnutněji třeba. Kdyby se otázka probírala abstraktně, ne historicky, pak by si bylo lze aspoň myslet, že za minulých třídních poměrů byl přechod od feudální k měšťácké společnosti úplně zákonně-reformní. Ale co vidíme ve skutečnosti? Že ani tam nepůsobily zákonné reformy tak, aby se měšťáctvo nemusilo zmocnit politické moci, naopak, připravovaly tato převzetí moci a přivodily je. Bylo třeba doslova převratu politicko-sociálního, i aby se zrušilo nevolnictví, i aby se odstranil feudalismus.

Ale dnes se to má ještě docela jinak. Žádný zákon nenutí proletáře, aby se zapřáhl do jha kapitálu; nutí ho k tomu nouze, to, že nemá výrobních prostředků. Ale žádný zákon na světě mu nemůže přidekretovat tyto prostředky v dnešní měšťácké společnosti, ježto ho připravil o ně ne zákon, ale hospodářský vývoj.

Konečně se vykořisťování v poměru námezdním, neprovádí podle nějakého zákona, poněvadž ani výše mzdy se neurčuje zákonem, ale hospodářskými činiteli.

Ani samo vykořisťování není ustanoveno nějakým zákonem, vyplývá z hospodářské skutečnosti, že pracovní síla se jeví co zboží, jež má mezi jiným příjemnou vlastnost, že vytváří hodnotu, a sice větší hodnotu, než sama stráví na životních potřebách dělníka. Krátce všechny základní poměry kapitalistického třídního panství nelze přetvořit zákonnými reformami na měšťáckém podkladě proto, že měšťácké zákony jich ani nevytvořily, ani nezpracovaly. To Bernstein neví, když chystá socialistickou „reformu“, ale co neví, to říká, když píše ve své knize, že „hospodářská pohnutka se projevuje volně dnes tam, kde dříve byla zakryta poměry mocenskými a všemožnými ideologiemi.“

Ale jest tu ještě druhá věc. Jinou zvláštností kapitalistického řádu jest, že se v něm všechny prvky budoucí společnosti projevují na počátku vývoje formou, která je k socialismu nepřibližuje, ale oddaluje. Výroba se stává čím dále zespolečtěnější. Ale v jaké formě? Jako velkoprovoz, jako akciová společnost, jako kartel, při čemž se kapitalistické protiklady, vykořisťování, poroba pracovní síly vystupňují na nejvyšší míru.

Také v branné soustavě jde vývoj k všeobecné branné povinnosti ke kratší službě vojenské, blíží se tedy materielně k milici. Ale všechno to v podobě uvedeného militarismu, kde se nejzřetelněji ukazuje, jak militaristický stát drží v područí národ i jak jest stát třídní.

V politických poměrech vede vývoj demokracie, pokud má příznivou půdu k podílu všech tříd národa na politickém životě, tedy jaksi k „lidovému státu“. Ale vede k tomu v podobě měšťáckého parlamentarismu, kde se třídní protiklady, třídní panství neruší, spíše rozvíjí a odhaluje. Pohybuje-li se celý kapitalistický vývoj v rozporech a má-li se jádro socialistické společnosti dobytí z kapitalistické slupky, jež se na ně nehodí, pak třeba z tohoto důvodu, aby proletariát dobyl moci, a aby se nadobro odstranila kapitalistická soustava.

Bernstein ovšem z toho vyvozuje něco jiného: zostřují-li se vývojem demokracie kapitalistické protiklady, místo co by se otupovaly, pak „nezbývá sociální demokracii“ – jak praví – „nechce-li si sama ztěžovat práci, než aby hleděla co nejvíce mařit sociální reformy a zabraňovat, aby se nerozšířila demokratická zřízení.“ Ovšem, zalíbí-li se sociální demokracii po maloměšťáckém způsobu v jalovém zaměstnání, vybírat dobré a odhazovat špatné stránky dějin. Jenže by pak musila důsledně hledět, aby „zmařila“ kapitalismus vůbec, neboť ten jest beze sporu hlavním lotrem, a dělá jí všemožné překážky na cestě k socialismu. Ve skutečnosti kapitalismus nejen že nepřekáží, ale dokonce znemožňuje, aby se uskutečnil socialistický program. Totéž platí i o demokracii.

Je-li demokracie měšťáctvu částečně zbytečná a částečně mu překáží, jest za to dělnické třídě nezbytná a potřebná. Jest potřebná za prvé proto, že tvoří politické formy (samosprávu, hlasovací právo apod.), o něž se proletariát bude moci opřít, až bude přetvořovat měšťáckou společnost. Ale jest za druhé nepostradatelná, ježto jen v ní, jen v zápasu o demokracii, jen tím, že se vykonávají práva, jí zaručená, může si proletariát uvědomit své třídní zájmy a svůj dějinný úkol.

Zkrátka, demokracie jest nepostradatelná, ne proto, že jest při ní zbytečné, aby proletariát dobýval moci, ale naopak proto, že jest to nutné, a také jedině možné. Jestliže Engels revidoval taktiku dnešního dělnického linutí v předmluvě ku „Klassenkämpfe in Frankreich“ (Třídní boje ve Francii) a místo barikád postavil zákonný boj, měl na mysli otázku konečného dobytí politické moci, ale – což vysvítá jasně z každé řádky oné předmluvy – otázku nynějšího každodenního boje, nikoli, jak se má proletariát chovat ke kapitalistickému státu ve chvíli, kdy se sám chopí státní moci, ale jak se má chovat v rámci kapitalistického státu. Zkrátka: Engels dával směrnicí proletariátu ovládanému, nikoliv vítěznému.

Naopak zase známý výrok Marxův o otázce půdy v Anglii na což, se Bernstein rovněž odvolává: „vyjde se z toho asi nejlaciněji, jestliže se landlordům dá náhrada“ se nevztahuje na postup proletariátu před vítězstvím, ale po něm. Neboť o „výkupu“ vládnoucích tříd lze zřejmě mluviti jen tehdy, je-li u vesla vládnoucí třída. Marx zde tedy, jako o možném, uvažovalo pokojném vykonávání diktatury proletariátu, nikoliv o tom, aby se místo diktatury prováděly kapitalistické sociální reformy.

Marx ani Engels nepochybovali v nejmenším, že proletariát se musí zmocnit politické moci. Zbylo Bernsteinovi, aby měl kurník měšťáckého parlamentarismu za povolaný orgán, jímž se má provést nejohromnější světodějinný převrat: PŘEVÉST SPOLEČNOST Z FOREMKAPITALISTICKÝCH DO FOREM SOCIALISTICKÝCH.

Ale což pak Bernstein neprojevil hned na počátku své teorie obavu a výstrahu, aby se proletariát nedostal k veslu příliš záhy! V takovém případě by musil, podle Bernsteina, nechat měšťácké poměry jaké jsou, a sám by utrpěl strašnou porážku. Z této obavy jest především patrno, že Bernsteinova teorie má pro proletariát v případě, že by jej poměry dostaly k veslu, jen jedinou praktickou radu:ABY ŠEL SPÁT. Ale tím se tato teorie sama odsuzuje, ježto odsuzuje proletariát k nečinnosti právě v nejdůležitějších obdobích zápasu, navádí jej tedy vlastně k zradě vlastní věci.

Celý náš program byl by věru mizerným cárem papíru, kdybychom jej nemohli užít ve všech možnostech a ve všech obdobích boje tím, že jej provádíme, a ne tím, že jej neuplatňujeme. Formuje-li jednou náš program dějinný vývoj společnosti z kapitalismu v socialismus, pak musí zřejmě formulovat i všechna přechodní období tohoto vývoje, a musí je zahrnovat v podstatných rysech, musí tedy naznačit, jak se má proletariát chovat v tom kterém období. Z toho plyne, že jest naprosto nemožné, aby proletariát byl nucen nechat program na holičkách i jen na okamžik, nebo aby program nechal na holičkách proletariát.

To se prakticky projevuje tím, že není vůbec možný případ, kdy by proletariát, jemuž poměry pomohly k veslu, nebyl s to, ani nebyl povinen, podniknout určitá opatření, aby uskutečnil svůj program, i určitá přechodná opatření ve smyslu socialistickém. V tvrzení, že by socialistický program mohl v některém okamžiku za politické vlády proletariátu nadobro vypovědět službu a že v něm samém není návodu, jak se má provést, vězí jiné tvrzení, totiž, že socialistického programu nelze vůbec a nikdy uskutečnit.

A jsou-li přechodná opatření předčasná? V téhle otázce jest naprosté nepochopení skutečného průběhu sociálních převratů. Proletariát. tj. široké vrstvy lidu se za prvé nemohou zmocnit státní moci, kdy se jim zlíbí. Vyjma případy, jako jest Pařížská komuna, kdy si proletariát nedobyl moci cílevědomým bojem, ale spadla mu do klína, jako statek bez pána, ode všech opuštěný, jest k něčemu podobnému třeba, aby hospodářsko-politické poměry uzrály do určitého stupně.Hlavně tím se liší blanquistický státní převrat „rozhodné menšiny“, která se tu kdykoli jeví, jako vystřelena z pistole, a proto přijde vždy v nevčas, od toho, dobude-li moci ve státě velká a třídně uvědomělá masa lidu, jež může být jen výsledkem počínajícího krachu měšťácké společnosti, takže jest sama sebou hospodářsko-politicky oprávněna, aby včas vystoupila na jeviště.

Jestliže tedy s hlediska společenských předpokladů nemůže dělnická třída dobýt politické moci nikdy „předčasně“, musí se to stát na druhé straně nezbytně „příliš záhy“ z hlediska politického účinku: pevného držení moci. Předčasná revoluce, jež nedá spát Bernsteinovi, ohrožuje nás jako Damoklův meč, a tu nepomáhají prosby ani modlitby, úzkosti ani váhání.

A to ze dvou prostých důvodů: jednak jest zhola nemyslitelné, aby se tak obrovská přeměna, jako jest převedení společnosti z řádu kapitalistického v socialistický, provedla naráz tím, že by proletariát provedl vítězně převrat. Považuje-li tohle někdo za možné, pak projevuje náhledy čiře blanquistické. Socialistický převrat vyžaduje dlouhého a úporného boje, při čemž bude proletariát podle všeho nejen odražen, takže se na poprvé dostane k veslu ovšem „předčasně“, s hlediska konečného výsledku.

Ale za druhé se nelze vyhnout tomu, aby se státní moc nezabrala „předčasně“, již proto ne, ježto takové „předčasné“ útoky proletariátu jsou právě jedním, a to velmi důležitým činitelem, který vytváří politické podmínky konečného vítězství, ježto teprve v politické krizi, která přijde, až se ujme moci, teprve v ohni dlouhých a úporných bojů, může proletariát politicky dozrát na žádoucí stupeň, a být tak schopen konečného, velkého převratu. Jsou tedy „předčasné“ útoky proletariátu na samu politickou moc státu důležitými dějinnými momenty, jež spoluvyvolávají a spoluurčují okamžik konečného vítězství. Z tohoto hlediska se jeví představa „předčasného“ dobytí politické moci pracujícím lidem jako politická kontradikce, jež vzniká z toho, že se společnost vyvíjí mechanicky, a předpokládá určitý okamžik, kdy třídní boj skončí vítězně, okamžik, který jest mimo třídní boj a na něm nezávislý.

Ale není-li tedy proletariát vůbec s to, aby dobyl státní moci jinak než „předčasně“, čili, jinými slovy, ježto ji musí dobýt bezpodmínečně „předčasně“, jednou nebo vícekrát, má-li ji dobýt nakonec trvale, pak jest oposice proti „předčasnému“ dobytí moci vlastně oposicí – vůbec proti úsilí proletariátu, uchvátit státní moc.

Tak tedy i z této stránky dospějeme logicky k závěru, že revizionistická rada, opustit socialistický konečný cíl jest vlastně radou, zříci se i celého socialistického hnutí.

Krach

Bernstein začal revidovat sociálně-demokratický program tím, že se zřekl, teorie o zhroucení kapitalismu. Ale poněvadž právě tato teorie jest úhelným kamenem vědeckého socialismu, pak ovšem, když byl tento kámen odstraněn, zhroutil se zcela logicky celý socialistický názor Bernsteinův. Aby své první tvrzení udržel, vzdává se jedné pozice socialismu po druhé.

Nezhroutí-li se kapitalismus, nelze vyvlastnit kapitalistickou třídu – nuže, Bernstein se vzdává vyvlastněni a jako cíl dělnického hnutí staví pozvolné provedení zásady „družstevní“.

Ale tuto zásadu nelze provést uprostřed výroby kapitalistické – Bernstein se vzdává zespolečenštění výroby a spokojuje se reformou obchodu, konsumními spolky.

Ale přetvoření společnosti konsumními spolky i za součinnosti odborových organizací se nesnáší se skutečným materiálním vývojem kapitalistické společnosti – Bernstein se tedy vzdává materialistického pojetí dějin.

Ale jeho představa o průběhu hospodářského vývoje se nesnáší s marxistickým zákonem o nadhodnotě – opouští tedy Bernstein zákon nadhodnoty i hodnoty a tím i celou hospodářskou teorii Karla Marxe.

Ale třídní boj nelze vést bez určitého konečného cíle a bez hospodářského podkladu v dnešní společnosti – Bernstein se tedy vzdává třídního boje a hlásá smíření s měšťáckým liberalismem.

V třídní společnosti jest však třídní boj zjevem docela přirozeným, nevyhnutelným – Bernstein však popírá v dalších důsledcích i to, že v dnešní společnosti jsou vůbec nějaké třídy: třída dělnická jest mu pouhým shlukem jednotlivců, roztříštěných nejen politicky a duševně, ale i hospodářsky. A také měšťáctvo drží pohromadě, podle něho nikoli vnitřní hospodářské zájmy, ale jen vnější tlak – zdola neb shora.

Ale nemá-li třídní boj hospodářského podkladu a není-li v podstatě ani tříd, pak jest nemožný nejen budoucí zápas s měšťáctvem, ale i boj dnešní a sociální demokracie i s jejími úspěchy jest zjevem nepochopitelným. Nebo ji lze pochopit, ale jen jako výsledek politického tlaku vlády: ne jako zákonitý výsledek dějinného vývoje, ale jako náhodný produkt hohenzollernského kursu: ne jako legitimní dítě kapitalistické společnosti, ale jako bastarda reakce. Hohenzollernové je název původem švábského šlechtického rodu, který vládl v Pruském království, Německu a Rumunsku (pozn. JM).

Když tak odpřísáhl celou socialistickou kritiku dnešní společnosti, scházelo mu k dovršení všeho jen ještě jedno: aby byl s dnešním stavem v celku spokojen. Ani tohoto důsledku se Bernstein neleká; politická reakce v Německu není tak zlá, „v západních státech nelze o nějaké reakci skoro ani mluviti“, téměř ve všech těchto zemích „se měšťácká třída chová k socialistickému hnutí v nejhorším případě jen defensivně, nijak je nepotlačuje“. (Vorwaerts 26./V. 1899.) Dělníci nejsou zbídačelí, naopak, žijí si čím dále blahobytněji, měšťáctvo jest politicky pokročilé, ba i mravně zdravé, po nějaké reakci a útlaku ani potuchy – všechno jest na nejlepší cestě na tomto světě, ze všech nejlepším.

Tak dochází Bernstein docela logicky a důsledně od A až k Z. Začal tím, že se vzdal konečného cíle a postavil na místo něho hnutí sumo. Ale protože sociálně demokratické hnutí jest nemyslitelné bez socialistického cíle, vzdává se Bernstein na konec i hnutí.

Tak se celý socialistický názor Bernsteinův zhroutil. Z pyšné, symetrické, podivuhodné stavby Marxovy soustavy mu zbyla velká hromada kamení, v níž jsou pohromadě střepiny všech soustav, tříšť myšlenek všemožných, velkých i malých duchů: Marxe i Proudhona (Pierre-Joseph Proudhon (1809-1865), francouzský politický ekonom. Byl Bakuninem označován za zakladatele anarchismu, vize společnosti nezávislých, sebe sama zaměstnávajících výrobců (pozn. JM). a Franz. Oppenheimera, Friedricha Alberta Langeho (Friedrich Albert Lange (1828-75), německý vědec a politický spisovatel. V dělnickém hnutí se projevoval jako usmiřovatel (pozn. JM). i Kanta, pana Prokopoviče i dr. rytíře z Neupauerů, Herknera i Schulze-Gaevernitze, Lasalla (Ferdinand Lassalle (1825 - 1864), účastnil se revoluce ve Francii v roce 1848. Založil německou Sociální demokracii. V roce 1862 představil teorii (lassalismus), která se stavěla proti marxismu tím, že tvrdila, že zatímco buržoasní společnost „zajistila“ všem jednotlivcům neomezený rozvoj jejich individuálních výrobních sil, morální idea proletariátu tu je od toho, aby poskytla užitečnou službu celému společenství. Lassalle, stejně jako Hegel, věřil ve stát, jakou orgán spravedlnosti a práva (pozn. JM).  i prof. Jul. Wolfa – každý z nich přispěl troškou k Bernsteinově soustavě, u všech byl v učení. Není také divu. Jakmile opustil stanovisko třídního boje, ztratil i politický kompas, jakmile se vzdal vědeckého socialismu, pozbyl i duševní osy krystalizační, kolem níž se seskupují jednotlivá fakta v organický celek důsledného světového názoru.

Tato teorie smíchaná ze všemožných trošek, z každé soustavy něco, vypadá na první pohled velmi nestranná. Bernstein také nechce ani slyšet o nějaké „stranické vědě“, správněji, o nějaké třídní vědě, rovněž ne o nějakém třídním liberalismu, nějaké třídní morálce. Domnívá se, že hlásá všeobecnou, abstraktní vědu, abstraktní liberalismus, abstraktní morálku. Poněvadž skutečná společnost se skládá ze tříd, jež mají docela opačné zájmy, snahy a názory, jest nějaká věda všeobecně lidská v sociálních otázkách zatím jen fantasií, sebeklamem, a stejně i abstraktní liberalismus, abstraktní morálka. Co Bernstein považuje za všeobecně lidskou vědu, demokracii a morálku, jest prostě jen věda vládnoucí, tj. měšťácká demokracie, měšťácká morálka. Nic jiného. Odpřísáhl-li Marxovu hospodářskou soustavu a přísahá-li na nauky Brentanovy, Böhm-Jevonsovy, Sayovy a J. Wolfa, neopustil již tím vědecký základ osvobození proletariátu, aby obhajoval měšťáctvo? Mluví-li o všeobecně lidském liberalismu a dělá-li socialismus jeho odrůdou, co dělá jiného, než že bere socialismu jeho třídní ráz, tedy dějinný obsah, čili vůbec všechen jeho obsah, a naopak zase dělá měšťáctvo, historického nositele liberalismu zástupcem zájmů všeobecně lidských?

A hřímá-li proti tomu, že se „hmotní činitelé povyšují na všemocné síly vývoje“ proti tomu, že sociální demokracie „pohrdá ideály“, horuje-li pro idealismus a morálku a horlí při tom proti jedinému zdroji mravní obrody proletariátu, proti revolučnímu třídnímu boji – co dělá v podstatě jiného, než že káže dělnické třídě trest' měšťácké morálky: aby se smířila s dnešním řádem a přenesla své naděje v onen svět mravních představ?

A vysílá-li nejostřejší šípy proti dialektice, nebojuje již tím proti způsobu myšlení, které jest vlastní třídně uvědomělému proletariátu, jenž se dere vpřed? Brojí proti meči, který pomohl proletariátu roztít temnoty jeho historické budoucnosti, proti duševní zbrani, jíž proletariát poráží měšťáctvo, ač jest sám ještě v hmotném područí, poráží je, dokazuje mu, že ono zanikne, ale on že zvítězí, poněvadž již provedl revoluci v říši ducha. Tím, že se Bernstein vzdává dialektiky a kolísá myšlenkově mezi jednak to – jednak ono, sice – ale, ač – přece jen, více – méně, upadá docela logicky do způsobu myšlení odumírajícího měšťáctva, do způsobu historicky podmíněného, který jest věrným duševním obrazem měšťáctva jako společenské třídy i jako politického činitele. Politické houpání se dnešního měšťáctva mezi „tak – onak“ a „kdyby a ale“ jest stejně jako způsob myšlení Bernsteinova, který zase nejjistěji svědčí o měšťáckém světovém názoru Bernsteinově. Ale vždyť ani slovo „měšťácký“ není u Bernsteina výrazem třídním, ale jen pojmem všeobecně sociálním. To však znamená, že Bernstein vedle vědy, politiky, morálky a způsobu myšlení změnil do posledního puntíku dějinné vyjadřování proletariátu za vyjadřování měšťácké. Ježto Bernstein slovem „občan“ rozumí měšťáka i proletáře, bez rozdílu zkrátka člověka, jest u něho každý člověk zkrátka měšťákem a společnost lidská a společnost měšťácká jest mu jedno a totéž.

Oportunismus v teorii a praxi

Bernsteinova kniha měla velký dějinný význam: byl to první pokus o teoretický základ oportunistického hnutí v sociální demokracii.

Oportunistické hnutí bylo v hnutí již delší dobu, ale vyhranilo se určitě až na začátku let devadesátých.

Čím se vyznačuje oportunistické hnutí především? Nepřátelstvím k „teorii“. To jest zcela samozřejmé, neboť naše „teorie“, tj. zásady vědeckého socialismu pevně vymezují praktickou činnost, jak co do cíle, tak i co do prostředků boje, konečně i sám způsob boje. Proto se ti, kdož se honí jen za praktickými výsledky, docela přirozeně snaží, aby měli ruce volné, tj. hledí oddělit praxi od „teorie“, udělat ji samu pro sebe.

Ale právě ta teorie porazila oportunismus na hlavu při každém praktickém pokusu. Je jasné, chtěl-li se oportunismus uplatnit proti naší teorii, že se musil odvážit přímo na ni, přímo na naše zásady, a místo, aby jich nedbal, musil se pokusit, aby jimi otřásl a udělal si nějakou „teorii“ vlastní. Výsledkem těchto pokusů jest právě Bernsteinova teorie a proto se na štutgartském sjezdu seskupili kolem Bernsteinova praporu ihned všechny oportunistické živly. Jsou-li oportunistické proudy v praxi zjevem docela přirozeným, vysvětlitelným podmínkami našeho boje a našeho vzrůstu, jest zase Bernsteinova teorie pokusem, neméně samozřejmým, dát těmto proudům všeobecný, teoretický výraz, najít jim teoretické předpoklady a vypořádat se s vědeckým socialismem. Bernsteinova teorie byla tedy předem teoretickou zkouškou oportunismu, jeho první vědeckou legitimací. Jak dopadla ta zkouška? To jsme právě viděli. Oportunismus se nezmůže na positivní teorii, která by snesla sebemenší kritiku.

Dovedla jen jedno: potírat nejprve jednotlivé zásady marxistické nauky, a poněvadž ta jest stavbou pevně zdělanou, hledí zbořit celou soustavu od shora až dolů. To jest důkaz, že oportunistická praxe jest v podstatě neslučitelná se soustavou marxistickou.

Ale tím jest i dokázáno, že oportunismu nelze sloučit ani se socialismem vůbec, že hledí sám sebou zatlačit dělnické hnutí do měšťáckých kolejí, tj. ochromit nadobro proletářský třídní boj. Jest sice pravda, že proletářský třídní boj není totožný s marxistickou soustavou – vyjímaje historicky, neboť již před Marxem a nezávisle na něm bylo dělnické hnutí a byly i různě socialistické soustavy, každá svým způsobem teoreticky vyjadřovala, podle té které doby, úsilí dělnické třídy o svobodu. Již jednou zde bylo všechno, co jest v Bernsteinově soustavě: odůvodnění socialismu mravními pojmy spravedlnosti, představa třídních protikladů jako protikladu mezi chudým a bohatým, snaha naočkovat „družstevnictví“ na kapitalistické hospodářství. A tyto teorie byly ve své době, přes všechnu nedostatečnost, opravdovými teoriemi proletářského třídního boje, byly obrovskými dětskými střevíci, v nichž se učil proletariát chodit na jevišti dějin.

Ale jakmile se třídní boj a jeho společenské podmínky vyvinuly tak, že tyto teorie byly opuštěny a byly formulovány zásady vědeckého socialismu, nemůže být – aspoň ne v Německu – jiného socialismu, vyjma marxistického, jiného třídního boje, vyjma sociálně demokratického. Socialismus a marxismus, proletářský boj za osvobození a sociální demokracie jsou nyní jedno a totéž.Dnes ovšem místo sociální demokracie strana komunistická (pozn. př.).

Vracet se k předmarxistickým teoriím socialismu znamená tedy, obouvat se zase do obrovských dětských střevíčků proletariátu, ne, znamená to vlastně obouvat se do trpasličích, vyšlapaných trepek měšťáctva.

Bernsteinova teorie byla prvním, ale také posledním pokusem, postavit oportunismus na teoretický základ. Pravíme: posledním, poněvadž v Bernsteinově soustavě udělal oportunismus již všechno, co mohl jak negativně, opustiv vědecký socialismus, tak pozitivně, smíchav všemožné, zmatené „teorie“.

Bernsteinovou knihou dovršil oportunismus svůj vývoj a došel k posledním důsledkům.

Ale marxistická nauka nejen že dovede vyvrátit oportunismus teoreticky, ale také, a jen ona jediná, jest s to, jej vysvětlit jako dějinný zjev ve vývoji strany. Světodějný pochod proletariátu až do úplného vítězství opravdu není „věcí tak jednoduchou“ proto, že zde poprvé v dějinách prosazují svou vůli široké vrstvy samy a proti všem vládnoucím třídám, ale také tím, že se tato vůle musí vyplnit až mimo dnešní společnost, její cíl jest nad touto společností. Tuto vůli si musí široké vrstvy posilovat zase jen neustálým zápasem s dnešním řádem společenským a jenom v jeho rámci. Připoutat široké vrstvy k cíli, který jest daleko před dnešním řádem společenským, sloučit denní zápasy s velkou obnovou světa, takový jest obrovský problém hnuti sociálně demokratického (tj. dnes komunistického), jež v celém svém vývoji musí proplouvat mezi dvojím úskalím: buď přestat být stranou masovou nebo se vzdát konečného cíle, buď se stát sektou, nebo se změnit v měšťácké reformistické hnutí, změnit se v anarchismus nebo upadnout do oportunismu.

Marxistická nauka dodala ovšem ze své teoretické zbrojnice již před půlstoletím zničující zbraně proti jedné i proti druhé krajnosti. Ale právě proto, že naše hnutí jest hnutím mas, a že mu hrozí nebezpečí, ne z lidských hlav, ale ze společenských poměrů, nemohla marxistická teorie již předem zabránit, aby hnutí nevybočilo jednak do anarchismu, jednak do oportunismu.

Obé musí být překonáváno v praxi hnutím samým, ovšem zbraněmi Marxovými. Jakmile se hnutí rozrostlo hodně do šíře a poměry a úkoly zápasu se staly složitými, musela přijít chvíle, kdy se ve hnutí začala rozmáhat pochybnost, dosáhne-li se velkého cíle, kdy se začalo kolísat se zřetelem na ideový prvek hnutí. Takový a nejinaký musí být průběh mohutného proletářského hnutí, a chvíle váhání a kolísání ani zdaleka nepřekvapují marxistickou nauku, vždyť je Marx dávno předvídal a předpovídal. „Měšťácká revoluce – napsal Marx před půlstoletím ve svém „Osmnáctém Brumairu“ – jako ty v osmnáctém století, kvačí od úspěchu k úspěchu, jeden dramatický efekt honí druhý, lidé i věci jako by zářili, dnové jsou plni extáze. Ale mají život jepičí, záhy vyvrcholí a společnost pak upadá v dlouhou kocovinu, ještě dříve než se naučí střízlivě užívat výsledků období svého bouřliváctví. Naproti tomu revoluce proletářské jako ty v devatenáctém století, kritizují samy sebe bez ustání, zarážejí co chvíli svůj běh a vracejí se zase k tomu, čeho již zdánlivě dosáhly, aby začaly nanovo, vysmívají se až nelidsky polovičatostem, slabostem a ubohostem svých prvních pokusů, srážejí zdánlivě svého protivníka, aby načerpal ze žerně nových sil a postavil se jim ještě obrovitější, vždy znovu a znovu uhýbají před tajemnou obrovitostí vlastních cílů, až se jednou utvoří situace, jež znemožní každý návrat, a kdy poměry samy volají:

„Hic Rhodus, hic salta.“

To platí i nyní, kdy se již vytvořila nauka vědeckého socialismu. Proletářské hnutí se tím sice nestalo naráz sociálně demokratickým, ani v Německu ne, ale stává se jím každým dnem víc a více i při tom, když musí neustále překonávat výstřelky do anarchismu i do oportunismu, jež doprovází tento proces vývoje sociální demokracie.

Proto nepřekvapuje vznik oportunistického hnutí, ale jeho slabost. Pokud se projevovalo jen ojediněle v praxi strany, mohlo se zdát, že má nějaký vážný teoretický podklad. Ale teď, kdy bylo tak jasně vyjádřeno Bernsteinovou knihou, musí každý zvolat udiven: To jest všechno, co máte na srdci? Ani zbla nějaké nové myšlenky!Ani jediná myšlenka, jíž by byl marxismus nerozdrtil, nerozdupal, jíž by se byl nevysmál, nebo jí nebyl obrátil v niveč již před desetiletími.

Postačilo, aby oportunismus promluvil a ukázalo se, že nemá, co by řekl. A v tom jest stranicko-dějinný význam Bernsteinovy knihy.

A tak se při loučení se způsobem myšlení revolučního proletariátu, s dialektikou a s dějinným názorem světovým může Bernstein ještě poděkovat všem těmto činitelům, že jeho obrat posuzovali s polehčujícími okolnostmi. Neboť jen dialektika a materialistický dějinný názor ukazují velkomyslně, že Bernstein jest povolaným, ale nevědomým nástrojem, jímž se projevilo chvilkové zakolísání proletariátu, bouřně se ženoucího vpřed, a že proletariát odhodil tento nástroj daleko od sebe s posměchem a potřásaje hlavou, když si ho prohlédl hezky při světle.