70. výročí sovětského vítězství nad fašismem

Vládnoucí třídy „demokratických“ imperialistických zemí, byly spoluvinné na růstu a posilování fašismu! SSSR UČINIL VŠE, aby sjednal smlouvu o kolektivní bezpečnosti s „demokratickými“ imperialistickými státy V ZÁJMU MÍRU

Vystoupení soudruha Harpal Brara, předsedy Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské) 

Moderátor: Dnes přednese referát k 70. výročí vítězství nad fašismem náš předseda soudruh Harpal Brar

Harpal Brar naposledy hovořil k témuž tématu na setkání Stalin society of India (Stalinova společnost v Indii) a rovněž na XXXVII. Teoreticko-politické konferenci s mezinárodní účastí pořádané v Praze dne 18. dubna 2015. Jakkoli toho bylo o obou světových válkách napsáno a řečeno neskutečně mnoho, zůstává bezesporu udivující, jak žalostně málo evropských pracujících skutečně chápe a rozumí příčinám, důvodům i významu obou světových válek, z nichž v té druhé přišlo o život na 60 milionů lidí.

Imperialistické vlády Británie, Francie, USA, Německa a Japonska rozpoutali II. světovou válku v zájmu zachování resp. rozšíření svého koloniálního panství, avšak mnoho miliónů lidí by naopak raději položilo život za prosazení práva na práci, uzákonění minimální mzdy a vypořádalo se s koloniálním otroctvím, do něhož je uvrhla kapitalistická třída. Buržoazie nevedla válku pro nic jiného, než pro získání otroků, kořistění a loupení.

A přece to nakonec bylo vedení Sovětského svazu i mezinárodní komunistické hnutí, které díky suverénnímu, nebojácnému vedení, odvážné strategii, brilantní taktice i hrdinné bezpříkladné odvaze a sebeobětování dosáhly světodějného vítězství. To nejenže umožnilo proměnit těžce vydobytý triumf v možnost pokračovat ve výstavbě socialistického státu, ale především svým světlým příkladem inspirovalo zrod socialistických demokracií napříč Evropou a Asií, podnítilo a povzbudilo protikoloniální boj, a zcela evidentně tak přesunulo rovnováhu sil ve prospěch pracujících celého světa.

Vítězství vydobytá všemu lidstvu Sovětským svazem definitivně změnila a následně formovala vývoj našeho světa po doposud nejstrašnější válce dějin, a proletáři všech zemí by měli znát, chápat i porozumět skutečnému smyslu a významu tohoto eposu zlomové poslední bitvy našich dějin. My všichni bychom měli být opravdu hrdí na tuto zemi, jež doslova k prasknutí napnula všechny své síly v zájmu národního i sociálního osvobození lidstva.

Zde je k dispozici celá a nekrácená řeč soudruha Harpala Brara:

Jediná cesta z bažiny imperialistických válek je socialismus

„Buržoazie mění ve zboží vše, a to i spisy o dějinách. Je to součást a podmínka její existence – falšovat všechno zboží; falšuje i spisy o dějinách. A nejlépe placená historiografie je ta, která je zfalšovaná pro potřeby buržoazie“ (Engels, Material for the History of Ireland, 1870).

Toto bystré Engelsovo pozorování bychom měli mít na paměti při hodnocení příčin druhé světové války, událostí, které k ní vedly, úlohy Sovětského svazu na jedné straně a imperialistického táboru na druhé a výsledků války.
Druhá světová válka, a samozřejmě i ta první, je neoddělitelná od imperialismu, jehož produktem byla. Desítky milionů lidí byly masakrovány kvůli rozhodnutí, která skupina zlodějů, anglo-americká, francouzská nebo německo-italsko-japonská, jaký dostane podíl na kořisti.
Jediná cesta z bažiny imperialistických válek je socialismus, tedy boj proti válce musí být neoddělitelně spojen s bojem za svržení imperialismu a vybudování socialismu.
Vládnoucí třídy „demokratických“ imperialistických zemí, byly spoluvinné na růstu a posilování fašismu. Bylo vrcholným úspěchem sovětského lidu, že porazil nacismus, obludný produkt imperialismu v krizi.
Sovětské vítězství ve druhé světové válce bylo pro imperialismus pohromou. Jestliže první světová válka dala vznik obrovskému a slavnému Sovětskému svazu, konec druhé světové války vedl k vytvoření mohutného socialistického bloku, rozpínající se od Sovětského svazu přes východní a střední Evropu a na Dálný východ.
Od kolapsu Sovětského svazu buržoazie spustila běsnění, aby nejen snížila úlohu Sovětského svazu na porážce fašismu, ale i k očerňování pověsti socialismu samotného. Tvrdí se, že svoboda baltských států a východoevropských zemí jen přinesla podřízení těchto národů Sovětskému svazu. A není dnes neobvyklé vidět útoky na symboly sovětského socialismu a Velké vlastenecké války sovětského lidu ruku v ruce s oslavou těch, kteří během války s nacismem kolaborovali. To se děje zejména v pobaltských státech, Polsku a hlavně na Ukrajině. V posledně jmenované zemi Stěpan Bandera, notoricky známá nacistická loutka, je uctíván sochami a názvy ulic jako velký bojovník za národní osvobození, ne ale od nacistů, ale od Sovětského svazu!!!

Ekonomická krize z roku 1929 učinila meziimperialistickou válku jistotou. Zákon nerovnoměrného vývoje kapitalismu se postaral o to, že některé země, zejména Německo, Japonsko a Itálie, poskočily ve svém vývoji, ale jejich podíl na trzích, nerostných zdrojích a přístupů k investicím byl nepoměrně malý v porovnání s podílem zemí jako Británie nebo Francie. Rozdělení zdrojů probíhalo v době, kdy síly Osy byly ekonomicky mnohem slabší, a tedy dostávaly nepatrný podíl světového bohatství. Británie a Francie byly nejsilnější koloniální země, nahromadily obrovské koloniální državy v době, kdy byly ekonomicky silné. Avšak v posledních třech desetiletích devatenáctého století a prvním desetiletí dvacátého století jejich ekonomický rozvoj zůstával pozadu, zvláště oproti Německu. S ohledem na to se německá vládnoucí třída cítila ošizena a požadovala náležitý podíl, kterého mohlo být dosaženo jen na účet Británie a Francie, a takové otázky mohou být v konečném důsledku rozřešeny jen válkou. A právě z tohoto důvodu vypukla první světová válka.

První světová válka však tento problém ani zdaleka nevyřešila! Zasela jen semínka druhé světové války. První světová válka nejenže selhala v uspokojení německých pokusů k získání „náležitého podílu“ světových zdrojů, naopak snížila jeho podíl ještě víc a navršila na něj vyděračské břemeno ve formě přehnaných reparací. Přidejme k této směsi krizí z roku 1929 a jsou vytvořeny podmínky pro vzestup revolučního hnutí dělnické třídy, na nějž bylo samozřejmou odpovědí imperialismu fašismus.
Za tehdy panujících podmínek bylo jasné, že buržoazie nenajde jinou cestu z krize mimo další strašné války, do níž by byl vtažen tím či oním způsobem Sovětský svaz.

Postoj Sovětského svazu k válce s imperialismem

Vedení Sovětského svazu v této obtížné situaci sledovalo složitou taktiku, která může být shrnuta takto:

1. Sovětský svaz nechtěl být žádným způsobem zapleten do této války.

2. Protože nebylo jen na Sovětském svazu, aby nevstoupil do války, bylo jeho snahou zajistit, že by neměl zůstat samotný v boji proti nacistickému Německu, nebo dokonce proti souhrnné síle imperialismu.

3. Protože existovaly opravdové rozpory vyrůstající z nerovnoměrného vývoje kapitalismu mezi fašistickými silami na jedné straně a „demokratickými“ imperialistickými zeměmi na druhé, tato dělení měla být využita Sovětským svazem k zajištění jeho zájmů.

4. Sovětský svaz dělal, co mohl, aby sjednal smlouvu o kolektivní bezpečnosti s „demokratickými“ imperialistickými státy k zajištění míru a zájmů Sovětského svazu.

5. Když „demokratické“ imperialistické státy odmítly uzavřít takovou smlouvu a pokračovaly v politice appeasmentu s nacistickým Německem (viz mnichovská dohoda podepsaná mezi Hitlerem a britským ministerským předsedou Chamberlainem) ve snaze povzbudit ho k pochodu na východ, Sovětský svaz byl donucen ochránit své zájmy skrze německo-sovětskou smlouvu o neútočení (název) 23. srpna 1939, která rozbila plány „demokratických“ imperialistických zemí zaplést Sovětský svaz do války s nacistickým Německem.

6. Německo-sovětská smlouva o neútočení zajišťovala, že nebude Sovětský svaz sám bojovat proti Německu. Po podepsání smlouvy, 1. září 1939, hitlerovské Německo napadlo Polsko. 3. září 1939 vypršením anglicko-francouzského ultimáta Německu ke stažení jeho sil z Polska, se dostaly Británie a Francie do války s Německem. Tehdy i později různí lidé na pravici i na levici obviňovali ze zrady sovětské vedení, obzvláště Stalina, tvrzením, že sovětské činy urychlily příchod války. Naopak, co urychlilo příchod války, byla politika appeasmentu, kterou sledoval „demokratický“ imperialistický tábor ve snaze obrátit německý útok
na Sovětský svaz. Těmito obviněními zapomíná toto panstvo, že dlouho před sovětsko-německou smlouvou o neútočení už Británie a Francie předaly mnichovskou smlouvou Československo hitlerovcům jako zálohu k přímé německé agresi proti Sovětskému svazu.
7. Sovětsko-německá smlouva o neútočení vykoupila drahocenný čas dvou let, který dobře využil k posílení hospodářství a své schopnosti obrany.

Operace Barbarossa

a buržoazní předpovědi sovětského zhroucení

Ve 3:30 hodin ráno 22. června 1941 začalo hitlerovské Německo svou agresi vůči Sovětskému svazu pod názvem Operace Barbarossa. Téměř bez výjimky západní buržoazní státníci a analytici předvídali zhroucení Sovětského svazu během několika týdnů německého útoku. Důvody pro tyto předpovědi byly: za prvé, že sovětská armáda byla zbavena hlavy po procesu a popravě generála Tuchačevského a dalších vysokých důstojníků; za druhé, že bolševická strana byla údajně zbavena nejtalentovanějších vůdců; za třetí, jestliže se Francie a Polsko zhroutily ve dvou týdnech německého vpádu, jaké byly šance, že by Sovětský svaz obstál jiným způsobem? Jinými slovy, Sovětský svaz prý šel do konfliktu bez vojenských a politických vůdců a vojensky slabý, a tedy neměl žádnou šanci zvítězit nad Německem.

Zklamání buržoazních předpovědí

Svým odporem, odolností a bojovými schopnostmi, Sovětský svaz ohromil svět. Bitvy o Moskvu (v zimě 1941-2), o Stalingrad (zima 1942-3), Kursk (červenec 1943) a Berlín (duben 1945) zvrátily tyto předpovědi. V každé z těchto bitev bojovalo víc než milion mužů. Jen do bitvy o Moskvu se zapojilo dva miliony mužů, 2 500 tanků, 1 800 letadel a 25 000 děl. Sovětské ztráty v bitvě byly strašné, avšak sovětská armáda byla vítězná a tedy začala ničit mýtus německé neporazitelnosti. V této bitvě, podle maršála Žukova, Němci ztratili celkem půl milionu vojáků, 1 300 tanků, 2 500 děl a 15 000 nákladních vozů. Po německé porážce u Moskvy, strategická iniciativa ve všech úsecích sovětsko-německé fronty začala přecházet k vedení Rudé armády.
Z hlediska pozdějších pomlouvačných tvrzení Chruščova i buržoazních komentátorů, že kvůli německému útoku Stalin zpanikařil a na týdny zmizel, stojí zato zmínit, co Žukov musel říct na takovou otázku. „Jsem často tázán,“ řekl maršál Žukov, „kde byl Stalin v těch osudných dnech?“ A odpověděl těmito slovy: „Stalin byl zde, v Moskvě. Organizoval síly a prostředky na porážku nepřítele. Musí mu být přiznáno… že svými tvrdými požadavky, dosáhl, dá se říct, téměř nemožného…“ (Největší bitvy maršála Žukova 102-3.)

Závěr bitvy o Stalingrad s kapitulací 1. února 1943 polního maršála von Pauluse a 23 dalších generálů skutečně uchvátil svět. Nikdy předtím nebyl k vidění takový výjev. Nacistické ztráty v oblasti Don-Volha-Stalingrad byly následující: 1,5 milionu mužů, 3 500 tanků, 12 000 děl, 3 000 letadel. Byla to porážka, „v které zahynul výkvět německé armády. Na pozadí této bitvy… Stalin nyní vyrostl v očích světa do téměř gigantické velikosti.“ (– a politická biografie, Pelican, London 1966, str. 472.)

Dne 30. dubna 1945 Rudá armáda dobyla berlínský Reichstag ve stejné době, kdy führer spáchal sebevraždu. Následující den Rudá armáda vztyčila hrdou rudou vlajku na vrcholu budovy Reichstagu.

Důvody sovětského vítězství

Během vojenských procesů některých generálů a moskevských procesů, Sovětský svaz eliminoval ty, kdo tvořili pátou kolonu, kdo by kolaboroval s nacisty, kdyby zůstali ve velkém množství. Ani zdaleka nebylo sovětské vojenské a politické vedení zničeno, naopak tyto procesy posílily vůli k boji sovětských ozbrojených sil a obnovilo jednotu komunistické strany čelící smrtícím nepřátelům. Jestliže by sovětské nejvyšší vedení bylo zničeno, jak to, že Rudá armáda vytvořila tak vynikající a světově proslulé generály, jako byl Žukov, Čujkov, Štemenko, Jeremenko, Timošenko, Vasilevskij, Sokolovskij, Rokossovskij, Koněv, Vorošilov, Buďonnyj, Mechlis, Kulik a mnoho dalších.
Druhý důvod vítězství byl socialismus. Během industrializace a kolektivizace Sovětský svaz vybudoval své hospodářství a obranné kapacity. Bylo mnoho diskuse v Sovětském svazu o tempu industrializace, kde některé části komunistické strany požadovaly pomalejší tempo industrializace. Ve své řeči ze 4. února 1931 na konferenci s vedoucími představiteli sovětského průmyslu, J. V. Stalin trval na tom, že „tempo industrializace musí být nejen udrženo, ale naopak zvýšeno. Zvolnit tempo,“ na tom trval, „znamená zaostávat, a ti, co zaostávají,“ dodal, „budou biti. A my nechceme být biti… jsme padesát nebo sto let za pokročilými zeměmi. Musíme snížit toto zaostávání na 10 let. Buď to zvládneme, nebo půjdeme kde dnu“ (Collected Works, vol. 13, s. 40-41).
I Deutscher, se svým odporem ke Stalinovi, byl nucen přiznat, že po druhé světové válce se ukázala tato Stalinova slova skutečně prorocká.
Třetí důvod pro sovětské vítězství byl, že sovětský lid byl veden tak prověřenou revoluční stranou, jakou byla Všesvazová komunistická strana (bolševiků), v jejímž čele stál tak obrovský revolucionář, jakým byl Josif Stalin.
Čtvrtým důvodem byla existence Sovětského svazu, který byl jedinečnou institucí v dějinách lidstva. Mnohonárodní stát založený vítězným proletariátem, který vykořisťování člověka člověkem postavil mimo zákon. Bylo to svobodné a bratrské sdružení desítek národů, které žily společně pro budování světlé budoucnosti, a kde ublížení jednomu bylo považováno za ublížení všem. Národy mnohonárodního státu bránily svou jedinečnou vlast do poslední kapky krve.

Počáteční ústup

V prvních týdnech války byly donuceny sovětské síly k ústupům. Bylo to kvůli třem faktorům.

1. Překvapivý německý útok.

1. Včasná nacistická mobilizace a dva roky zkušenosti německé armády v moderní válce. Němci nashromáždili 176 svých vlastních divizí a vrhli je proti Sovětskému svazu. Ale z toho nelze činit závěr, že nebyla na hranicích žádná sovětská vojska a Němci prostě vstoupili bez boje s obránci. Jako výsledek sovětské obrany byly Rudou armádou zničeny nejlepší divize Hitlerovy armády. V prvních čtyřech měsících války byly ztráty obou stran následující: sovětské ztráty 350 000 zabitých, 378 000 ztracených a 1 020 000 zraněných. Dohromady 1,728 milionu. Německé ztráty: 4,5 milionu zabitých a zraněných.
   Jen ve třech měsících ofenzivy v zimě 1942-1943 Rudá armáda porazila 112 nepřátelských divizí, zabila více než 700 000 nepřátel a vzala do zajetí 300 000 zajatců. Mimořádné obklíčení a zničení u Stalingradu vybraných německých vojsk navždy zůstane výmluvným holdem odvážnému bojovému duchu Rudé armády a její vynikající taktice.
2. Nepřítomnost druhé fronty: protože německý týl byl bezpečný kvůli nepřítomnosti druhé fronty, Německo bylo schopno přesunout na východní frontu ne méně než 176 ze svých 256 divizí. S divizemi svých fašistických spojenců mělo téměř 240 divizí seřazené proti Sovětskému svazu, což nechávalo téměř 90 divizí na západě pro obecné účely ostrahy. Tedy 80 % nacistických ozbrojených sil bylo soustředěno na východ – podél celé fronty od Barentsova moře až k Černému moři. Znovu a znovu Churchill s podporou Spojených států odkládal otevření druhé fronty.

Proč nebyla druhá fronta…

Neexistovala druhá fronta, protože se až do konce války Británie a Spojené státy nevzdávaly svého dvojakého přání a svých pokusů dospět k porozumění s hitlerovským Německem, aby mu daly volnost k soustředění svých sil na sovětskou frontu, nebo kdyby se naskytla možnost, pochodovat ruku v ruce s nacistickým Německem na Moskvu.

V říjnu 1942, na vrcholu bitvy o Stalingrad, Churchill napsal tajné sdělení, jehož obsah vyšel na světlo v září 1949. Píše v něm: „Bylo by nezměrnou pohromou, kdyby toto ruské barbarství překrylo kulturu a nezávislost starodávných států Evropy.“ S ohledem na to blokoval otevření druhé fronty.
23. října 1954, Churchill pronesl řeč ve Woodfordu v Anglii, v které řekl: „Ještě před koncem války, když se Němci vzdávali, telegrafoval jsem lordu Montgomerymu a nařídil mu, aby shromáždil německé zbraně tak, aby mohly být opět vydány německým vojákům k blokování ruského postupu.“ Churchillovo chlubení v těchto věcech se ukázalo být nepříjemné dokonce pro imperialistické kruhy. Mimochodem řečeno, tyto Churchillovy intriky měly plnou podporu Attleeho a Bevana – prominentů údajně socialistické Labouristické strany.
V březnu 1945, když si nacisté uvědomili, že vše je ztraceno, pokusili se na poslední chvíli o zvrat v spojenectví. A tak v noci 23. dubna 1945 ve sklepě švédského konzulátu ve starém hanzovním přístavu Lübeck švédský hrabě Folke Bernadotte uspořádal tajné setkání s Heinrichem Himmlerem, hlavou SS, který hodlal podepsat dokument kapitulace Británii a Spojným státům za předpokladu, že by tyto země převzaly východní frontu a pochodovaly na Moskvu. Nic z toho nevzešlo, protože v době Himmlerova setkání s hrabětem Bernadottem byl Hitlerův osud v bunkru zpečetěný postupem sovětské armády.
Ještě dříve, na podzim 1944, Churchill, s plným vědomím Američanů, vstoupil v jednání s Kesselringem, německým velitelem v Itálii, o separátním míru. Stalin se o tom dozvěděl a otázal se na to Churchilla. Churchill byl donucen pronést omluvu, kterou Stalin přijal.
Během několika týdnů porážky Německa Churchill nařídil válečnému kabinetu sestavit plán pro mimořádné případy s cílem útoku na Sovětský svaz, aby ho eliminoval. Plán zahrnoval použití amerických, britských a 100 000 poražených nacistických vojáků. Plánu oponoval sir Alan Brooke, hlava imperiálního generálního štábu, a tak z toho nic nebylo.
Tolik tedy o antifašistickém kreditu britských a amerických vládnoucích tříd.

Vylodění v den D

Dlouho odkládaná druhá fronta byla otevřena 6. června 1944. V té době bylo jasné, že Rudá armáda byla v postavení k porážce nacistů bez pomoci. Účelem tohoto vylodění nebyla ani tak porážka Německa jako zabránit Sovětskému svazu v osvobození celé Evropy samostatně a zachránit co nejvíce míst od toho, aby byla pod vlivem Sovětského svazu a na počátku budování socialismu.

Úloha Stalina

Je nemožné říct cokoliv opravdového a smysluplného o sovětském válečném úsilí a jeho příspěvku k rozbití německého fašismu při odmítnutí uznat klíčovou úlohu, kterou hrál Stalin. Ovšem přesně o to se buržoazie a její nohsledi všude snaží. Pravda je, že Stalinovo vedení stále, obzvláště během války, bylo téměř inspirativní. Přestože zásluhy za vítězství musí být správně uznány sovětským ozbrojeným silám a hrdinnému úsilí sovětského lidu, žádné vyprávění těchto osudových let není úplné bez velkého holdu nesporného představitele Komunistické strany Sovětského svazu (bolševiků), sovětského lidu a nejvyššího velitele sovětských sil – Josifa Stalina. I takový odpadlík, jako je Gorbačov, byl zavázán k sovětskému vítězství v druhé světové válce připuštěním že: „Jedním faktorem dosažení vítězství byla ohromná politická vůle, rozhodnost a vytrvalost, schopnost organizovat a vycvičit lid, projevená ve válečných letech Josifem Stalinem“ („Zpráva na slavnostním setkání k 70. výročí Velké říjnové revoluce“, konané v Moskvě 2. listopadu 1987, s. 25).
„24. června 1945 stál Stalin na vrcholu Leninova mauzolea a hleděl na velkou vítěznou přehlídku Rudé armády, která se vyznačovala 4. výročím Hitlerova útoku. Po boku Stalina stál maršál Žukov, jeho zástupce, vítěz bitev u Moskvy, Stalingradu, Berlína. Vojska, která pochodovala kolem něj, byla vedena maršálem Rokossovským. Jak pochodovaly, jely, cválaly přes Rudé náměstí pluky pěchoty, jezdectva a tanků zametající bláto svých cest – byl to den prudkého deště –, s nesčetnými prapory a zástavami Hitlerovy armády. U mauzolea hodily prapory k Stalinovým nohám. Tato alegorická scéna byla obzvláště nápaditá…“
„Další den přijal Stalin hold Moskvy za obranu města v roce 1941. Den poté byl uznán „hrdinou Sovětského svazu“ a byl mu udělen titul generalissimus.“
„V těchto dnech netušeného triumfu a slávy Stalin stál v plné záři lidového uznání a vděčnosti. Tyto pocity byly spontánní, opravdové, neřízené oficiálními propagandisty. Zdůrazňovaná hesla o „výdobytcích stalinské doby“ nyní oznamovala nový čerstvý význam nejen mladým lidem, ale i skeptikům a nespokojencům starší generace.“ (Isaac Deutscher: Stalin, s. 534)

Závěr

Vítězství nad fašismem stálo ohromnou cenu. 50 milionů mrtvých, z nich 12 milionů zahynulo ve fašistických koncentračních táborech. Navíc dalších 95 milionů zůstalo invalidy. Sovětský svaz ztratil 27 milionů obyvatel, z nich 7,5 milionu vojáků. Třetina sovětského území a hospodářských zdrojů byla zpustošena. 1 710 měst a 70 000 vesnic bylo úplně zničeno. Šest milionů domů a budov bylo rozbito. 31 800 průmyslových podniků bylo zničeno. 98 000 kolchozů bylo zničeno a jejich dobytek, celkem 64 milionů zvířat, bylo zabito nebo odvezeno do Německa.
To je cena, kterou zaplatil Sovětský svaz za válku vedenou imperialismem, aby si ten prodloužil svou přežilou existenci.
Pro srovnání, Spojené státy ztratily 300 000 životů a celé britské impérium 353 652, z kterých na britské ztráty přišlo 224 723 a dalších 60 000 civilistů.
Sovětský socialismus si zaslouží uznání, že během tří let po takové devastující válce sovětské hospodářství bylo obnoveno na svou předválečnou úroveň. A v dalších třech letech se co do velikosti zdvojnásobilo.
V průběhu války sovětské ozbrojené síly zničily 560 německých divizí a dalších 100 divizí patřících německým satelitům. Pro srovnání, americké a britské síly dohromady nezničily více než 176 německých divizí.
Německo ztratilo 10 milionů mužů ve válce proti Sovětskému svazu, tedy tři čtvrtiny svých ztrát v druhé světové válce.
Vítězství Rudé armády v bitvě o Moskvu, Stalingrad, Kursk a Berlín navždy zůstane výmluvnou poctou sovětskému lidu, socialistickému sytému, Všesvazové komunistické straně (bolševiků) a Josifu Stalinovi. Lidstvo jako celek by nikdy nemělo zapomenout vyjádřit svou vděčnost za příspěvek Sovětského svazu k porážce fašismu.
Sovětský svaz bohužel už není, a to díky zradě chruščovovského revizionismu. Současná, dosud nejhorší ekonomická krize kapitalismu žene různé imperialistické mocnosti do války jako jediného řešení svých problémů. Války od Jugoslávie, přes Střední východ a Severní Afriku, a nyní Ukrajina, připomínají nacistické hordy minulosti. Při připomínání a vzdávání holdu velké oběti Sovětského svazu, obyčejným lidem několika zemí v boji proti fašismu, pokroková část lidstva musí vést rozhodný boj proti současným a připravovaným imperialistickým válkám, pamatovat na to, že boj proti imperialismu a za socialismus jsou neoddělitelné od boje proti válce a fašismu.

(Projev Harpala Brara přeložil Ondřej Kazík, s použitím webových stránek časopisu Lalkar  http://www.lalkar.org  zpracoval Lukáš Sluka)