O Severní Koreji, jak ji neznáte

Vy jste získal severokorejské občanství. Co znamená být občanem KLDR? Znamená to, že bojujete za nezávislost a za zachování národní kultury. Je to závazek k budování něčeho, co není jen vaším osobním ziskem, nýbrž prospěchem všech.

Přinášíme vám obsáhlý rozhovor se soudruhem Alejandrem Caem de Benós, který pořídil italský novinář Enzo Reale pro italské noviny L´Opinione delle liberta v lednu tohoto roku. Předseda Sdružení přátel Koreje (http://www.korea-dpr.com) a zvláštní delegát Výboru pro kulturní styky se zahraničními zeměmi Korejské lidově demokratické republiky v něm vyvrací polopravdy a lži, jež šíří buržoazní média, vytvářejíce tak představu Severní Koreje jako státu zla, který znamená nebezpečí pro „mír, svobodu a demokracii“ ve světě. Pravda je zatím úplně jiná. Americký imperialismus rozdělil jeden národ, rozdělil korejské rodiny v zájmu zachování svého mocenského postavení v oblasti a snaží se pokrokový režim na Severu zničit. Snaží se o to již šedesát let. Ale nezdolná vůle korejského lidu vedeného revolučním předvojem, Korejskou stranou práce v čele se soudruhem Kim Čong-ilem statečně vzdoruje útokům světového imperialismu. Korejská lidově demokratická republika je jednou z posledních pevností socialismu – přečkala ozbrojený konflikt vedený Spojenými státy a OSN v prvních letech své existence, přežila rozpad socialistického bloku, překonala fatální obtíže způsobené dočasnou porážkou světového socialismu a v posledních letech posiluje svoji pozici. Přejeme hrdinnému korejskému lidu mnoho úspěchů při dalším rozvíjení jeho socialistického zřízení!Začněme od začátku. Kdy a jak vznikla vaše vášeň pro Severní Koreu?      Bylo mi 15 let. Hledal jsem systém, který by představoval mé ideály rovnostářské společnosti. V té době se rozpadl Sovětský svaz a každý upřel svůj pohled na sociální demokracii a nechtěl být už nazýván „komunistou“. Teorie byla na prodej. Studoval jsem systémy Vietnamu, Číny a Kuby. Severní Korea byla tabu i pro krajní levici. V Madridu jsem se poprvé setkal se třemi severokorejskými rodinami, které zastupovaly svoji zemi ve Světové organizaci cestovního ruchu. Do rukou se mi dostaly nějaké materiály, začal jsem rozvíjet svůj zájem.Teď o přechodu od nadšeného obdivu k práci pro severokorejský režim. Jak jste získal jeho důvěru?      Byla to dlouhá cesta, která trvala deset let. V roce 2002 mě Pchjongjang jmenoval zvláštním delegátem. Mým snem vždy bylo pracovat pro skutečný socialismus. Úplně jsem se se Severní Koreou ztotožnil, nejen ideologicky, ale též duchovně a kulturně. Zprvu jsem se setkával s atmosférou podezření a pochopitelných pochybností o mých schopnostech. Pokud jste ale schopen prosazovat a plnit své nápady, dostane se vám jednomyslné podpory. Po mnoha letech snah podporovat vzdělávací a kulturní projekty se mezníkem stalo vytvoření oficiální webové stránky Korejské lidově demokratické republiky http://www.korea-dpr.com v roce 2000, prvního komunikačního kanálu mezi Koreou a světem. Poté, co stránka získala povolení Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva kultury, vyslovil svůj souhlas i Kim Čong-il. Podle zákona totiž nemůžete zemi zastupovat, pokud jste se v KLDR nenarodil. V mém případě udělali výjimku, protože uznali, že jsem ukázal ochotu skutečně splnit si sen pracovat pro ně. Rád bych také zdůraznil, že mi severokorejská vláda nikdy nedávala žádný plat.

Jaké jsou přesně vaše povinnosti v Pchjongjangu? Jaké funkce vykonáváte?      Zastávám funkci celosvětového vyslance, včetně diplomatické, kulturní a obchodní odpovědnosti. Mám na starosti vítání zahraničních delegací, řešení logistických problémů, když do Pchjongjangu přijedou diplomaté, starám se o vztahy a kontakty s politiky zajímajícími se o skutečnou Severní Koreu, vystupuji jako mluvčí vlády v mezinárodních médiích. Je to mnohostranný úkol, který předtím neexistoval.Do jaké míry se účastníte vládního obchodu v KLDR? Býváte přítomen na oficiálních schůzkách? Radíte nejvyšším vládním funkcionářům v daných oblastech?      Pracuji pro Výbor pro kulturní vztahy se zahraničními zeměmi, který je závislý na Ministerstvu zahraničních věcí a Ministerstvu kultury. Pravidelně se scházím s čelnými představiteli státu, například s předsedou Lidového shromáždění Kim Jong-namem a dalšími.Kolik členů a poboček má Sdružení přátel Koreje Korean Friendship Association, KFA? Jak je financováno?      Máme 9 tisíc členů ve 120 zemích, ale pouze tři kanceláře. Téměř všechny peníze jdou z mé kapsy. Kromě toho určitý příjem plyne z prodeje našich produktů a z provizí ze smluv, které sjednáme pro severokorejskou vládu, ale z toho druhého je příjem opravdu malý. Abych byl konkrétní, v Itálii jsme podepsali smlouvu s Indesitem na dodávku levných spotřebičů pro naše občany. Jako všichni i my hledáme kvalitní výrobky, a proto dáváme přednost evropským společnostem před čínskými.Jaké jsou hlavní cíle KFA?      Ukázat naši zemi takovou, jaká opravdu je, a přiblížit ji všem, kdo mají zájem ji poznat. Samozřejmě je nutné, aby takoví lidé Severní Koreu respektovali, neměli nepřátelské úmysly a neuráželi nás.Jak jistě víte, Spojené státy zavedly sankce proti bance Delta Asia, se sídlem v Macau, která je považována za místo, kde má své účty severokorejská vláda. Jaké je spojení KFA s touto otázkou?      KFA nemá v zahraničí žádné bankovní účty. Jak jsem již řekl, všechny peníze pocházejí z drobného obchodu nebo z mé vlastní kapsy, z mé práce a mých investic. Mimoto není problematika banky Delta Asia v současnosti aktuální. Obvinění ze strany USA byla vyvrácena jako neopodstatněná a když Washington přešel od útoků k dialogu, byly účty odblokovány. To se stalo před několika měsíci.Kolik času trávíte v Severní Koreji?      Tak sedm měsíců v roce a zbytek na vládních misích v zahraničí.Přidáváte se k severokorejským diplomatům na jejich schůzkách se zahraničními představiteli?Málokdy. S diplomaty spolupracuji, ale přímo se diplomatických jednání neúčastním.Povězte mi o svých posledních misích.      V listopadu jsem letěl do Kanady vyjednávat s velkou farmaceutickou firmou o dodávkách léků do naší země. Pracujeme rovněž s italskými protějšky na projektech souvisejících s obnovitelnou energií.Podnikáte v Severní Koreji?       Ne, ani to není možné.Mohl byste popsat svůj typický den v Pchjongjangu?      Ráno v sedm vstanu, posnídám a jako každý jdu do práce. Poté, co se sejdu s místními řediteli, abych s nimi projednal pracovní plán na daný den, obvykle dohlížím na zahraniční delegace během setkání s našimi ministry. Severokorejští představitelé anglicky moc neumějí a často musím tlumočit. Kim Čong-il zato mluví plynně anglicky, rusky, čínsky a samozřejmě korejsky.Kde v Pchjongjangu žijete?      Bydlím v malém bytě nedaleko hotelu Korjo v centru města, pár kroků od Ministerstva zahraničních věcí. Do práce chodím pěšky, ač mám, stejně jako všichni vládní úředníci, přístup ke služebnímu vozu.Co děláte, když nejste v práci?      Moc volného času nemám. Pracujeme od pondělka do neděle a obvykle končíme kolem jedné v noci. Někdy schůzky pokračují přes noc v restauraci.Vy jste získal severokorejské občanství. Co znamená být občanem KLDR?      Znamená to, že bojujete za nezávislost a za zachování národní kultury. Jedná se o závazek k budování něčeho, co není jen vaším osobním ziskem, nýbrž prospěchem pro celou společnost.Je pravda, že vás lidé v Pchjongjangu poznávají, když jdete po ulici? Co vám říkají?      Je to tak. Jsem docela známý, protože vystupuji v různých televizních programech a hovořím tam. Zpívám také pro lidi na veřejných shromážděních korejské písně. Jednají se mnou s náklonností a obdivem, jako s jedním z nich. V Severní Koreji nejsou žádné společenské rozdíly a stranický vůdce znamená to samé, co jakýkoli řadový občan.Mluvíte dobře korejsky?      Ne, stále se učím. S kolegy mluvíme anglicky a písně zpívám zpaměti. Mé články v Rodong Sinmun [oficiální list ÚV Korejské strany práce] jsou napsány anglicky a potom přeloženy.Bavme se teď o zvycích. Jak byste z morální stránky charakterizoval severokorejskou společnost?      Především úcta k rodině, ke starým lidem a obecně k sousedům. Tohle v Jižní Koreji už nenajdete díky západním vlivům a americkému kulturnímu imperialismu.Jaké odznaky to máte na své uniformě?      Civilní a vojenské pocty. Mezinárodní řád za kulturní aktivity, Řád národní vlajky za zapojení do společnosti a medaile za pracovní zásluhy.Bojoval jste někdy v severokorejské armádě?      To samozřejmě ne. Ale mé vojenské pocty jsou uznáními udělovanými pouze nejvyšším armádním činitelům. Udělil mi je plukovník v Pchanmundžomu [vesnici ležící na hranicích Severní a Jižní Koreje].Dostal jste někdy dar od Kim Čong-ila?      Ano, daroval mi porcelánový čajový servis.Necítíte se být privilegovaný?      Ne, protože má cizí státní příslušnost mi vždycky působila víc obtíží než výhod. Nikdo v dějinách nedosáhl toho, co se podařilo mně. Proti mně hrálo všechno. Kdokoli mi řekl, že to je nesplnitelný sen, odpověděl jsem slovy Kim Čong-ila, že slovo „nemožný“ v korejském jazyce neexistuje. A dokázal jsem to. Každý Severokorejec má přístup k vládním pozicím, ale v případě cizince tomu teoreticky tak není.Každý Severokorejec? Jste si jistý? Kdo v KLDR vybírá vládnoucí vrstvu?      Lid skrze volby konané každé čtyři roky. Jinak by systém nepřežil.Ale když pracuji třeba ve fabrice na výrobu bot a chci vstoupit do strany a začít politickou kariéru, jak to udělám?      Promluvíte si se soudruhy z pracoviště, vysvětlíte jim své úmysly a požádáte o jejich podporu. Oni pak navrhnou vaši kandidaturu Nejvyššímu lidovému shromáždění a zvolí vás. Můžete kandidovat za jakoukoli ze tří existujících stran.Ze tří?      Ovšem, my nemáme pouze Korejskou stranu práce. Akorát že to tady nefunguje jako na Západě – nejsou zde žádné opoziční strany, žádné boje o moc, všechny politické síly jsou zastoupeny v legislativním procesu.

      Kolik členů Korejská strana práce má?      Kolem šesti milionů [v KLDR žije přibližně 24 milionů lidí]. Nicméně každý se může účastnit stranických schůzí, třebaže není jejím členem.      Koluje o vás jeden příběh. Říká se v něm, že jste před několika lety vyhrožoval Andrew Morseovi z ABC [American Broadcasting Company, americký buržoazní kanál] kvůli kritické reportáži o KLDR, že jste se bez dovolení dostal do jeho pokoje a rozbil jeho počítač. Jak to bylo?      Američtí novináři nemohou vstoupit na území KLDR bez zvláštního víza. Prokázal jsem mu laskavost a riskoval jsem svou pověst. Opakovaně jsem jej varoval, aby nefotografoval strategická místa jako vojenská zařízení či železniční stanice. Od samého začátku se choval po svém a nedbal mých pokynů. Sledoval vlastní cíl – sbírat citlivé údaje a prodat je FBI nebo americké vládě. Neměl jsem na výběr, ilegální materiály jsem zabavil.      Skutečně se domníváte, že by americký novinář byl schopen prodávat informace své vládě?      Samozřejmě. Je to také jediný způsob, jak se jakožto Američan do Severní Koreje dostat, aniž byste podléhali omezením. Pro nás je každý turista potenciálním špionem. Ti, kdo do KLDR cestují jako turisté, nemohou uvidět skoro nic.      Když se člověk podívá na obrázky ze Severní Koreje, Pchjongjang se jeví jako impozantní, ale prázdné město s několika chodci a policisty řídícími neexistující provoz. Je tomu tak?      Pchjongjang je monumentální město, skoro celé znovuvybudované po americkém bombardování, s téměř čtyřmi miliony obyvatel. Dojem prázdnoty plyne z jeho rozlehlosti. V Severní Koreji není žádný provoz, protože musíme šetřit na palivu a doprava je zcela veřejná. Každá společnost, každé ministerstvo, každá organizace má tři až čtyři automobily. Pouze určité skupiny občanů mají soukromá vozidla – Korejci usadivší se v Japonsku a vrátivší se v 80. letech domů, atleti, významné osobnosti či přední vědci. V Pchjongjangu jsou všechny budovy lidovým vlastnictvím, nenajdete zde soukromé domy. Domy přiděluje stát a občané nemusejí platit ani won [severokorejská měna] za jeho pronájem a držení, pokud spotřeba energie dané domácnosti nepřesáhne stanovený limit.      Je v Pchjongjangu nějaký noční život? Jsou zde kina, restaurace?      Ovšemže jsou. A také karaoke, bowling, kulturní střediska. Kulturní aktivity jsou roztroušeny po celé zemi, nejsou jen v Pchjongjangu. Lidé chodí se svými rodinami do parků, hrají karty, rybaří a vůbec chodí spát velmi pozdě, až mezi druhou a třetí hodinou.      Jaké filmy se promítají?      Cílem kina je formování společenského vědomí. Nepromítáme žádné filmy, jež by podporovaly kapitalismus nebo vyzývaly ke svržení naší společnosti. Nepromítáme ani filmy pornografické. Kim Čong-il je filmový nadšenec, ale na rozdíl od toho, co se říká na Západě, jeho knihovna neobsahuje filmy z Hollywoodu.      Jak lidé žijí v hlavním městě a na venkově? Jaké jsou rozdíly?      Venkovské oblasti mají méně služeb než hlavní město, ale obecně byl život na vesnici vždy lepší než ve velkých městech. Rodiny mohou například cokoli pěstovat na půdě jim přidělené v rámci družstev. Když tu byly problémy s jídlem, rolníci žili mnohem lépe než lidé ve městech. Navíc jsou jejich platy téměř dvojnásobné v porovnání s úředníky. Stát pečuje o všechno – o domov, o zdravotní péči, o potravinové lístky.      Je Veřejný distribuční systém stále funkční?      Samozřejmě. Každé rodině jsou přiděleny kvóty na potraviny – vejce, kuřata, ale také na oděvy – boty, šaty. Pravdou je, že během potravinové krize byl systém omezen, avšak nikdy nebyl přerušen, a od roku 2000 se vrátil na původní úroveň. A to je jádro našeho socialismu.      Nedávno se v článku stranického listu Rodong Sinmun objevil výrok Kim Čong-ila, kdy uznává, že dosud nebyly pokryty všechny základní potřeby obyvatelstva. Jak byste tato slova vysvětlil?      Jednoduše jako uvědomění si toho, k čemu došlo v letech 1995 až 2000, což Severní Korea nikdy nepopírala. Po pádu socialistického bloku naše země ztratila své obchodní partnery, americká blokáda se zintenzivnila a navíc nás postihly vážně přírodní pohromy. Bylo nezbytné přebudovat národní hospodářství, včetně otevření se kontaktům se společnostmi z kapitalistického světa. Tato fáze dosud neskončila.      Je nechvalně známé, že politické a vojenské elity si ve srovnání s řadovými občany užívají výsad (v bydlení, jídlu, spotřebním zboží). Ale Severní Korea je rovnostářskou společností – není v tom rozpor?      To je lež. V celé zemi žije armádní generál stejně jako zaměstnanec fabriky. Náš viceprezident bydlí ve stejném bytě jako jakýkoli jiný občan. Jinak by také systém padl. Lidé nejsou hloupí.      Ale během hladomoru příslušníci nomenklatury měli větší příděly jídla než obyčejní lidé…      Neměli, Kim Čong-il sám jedl misku rýže jako všichni ostatní Severokorejci.      Ale bydlel v paláci…      Další lež. Náš vůdce má tajné objekty v různých částech země, a to z prostého důvodu; stále totiž cestuje, aby zůstal s lidmi.      To myslíte vážně?      Ano. Dnes navštíví farmu, zítra vojáky, následující den družstvo a každé ráno noviny informují o jeho cestách a setkáních s obyčejnými lidmi.

      Jaké knihy je možno v Severní Koreji číst? Je pravda, že Velká lidová knihovna v Pchjongjangu má západní texty včetně Orwellových románů či francouzských klasiků? Kdo tam může chodit?      Nevím, jestli tam mají Orwella, a přijde mi to jako výsměch. Ale můžete tam nalézt mnoho západních knih, především klasiků. Nejsou s tím žádné problémy za předpokladu, že texty nešíří pornografii či kapitalistickou propagandu. Knihovnu může navštěvovat každý občan.      A co je možné koupit v knihkupectvích?      Všechno možné – matematiku, geometrii, díla našich vůdců. Kontrola je však rozhodující pro zajištění životnosti systému.      Je pravda, že Kim Čong-il je fanoušek internetu?      On se obecně vzato o nové technologie zajímá. A vím jistě, že má e-mailovou adresu.      A kdo mu píše?      Já jsem mu několikrát psal a dostal jsem odpověď. Samozřejmě jsem ho obtěžoval pouze v naléhavých záležitostech.      Pokud vím, v KLDR není internet, jak si jej představujeme my. Můžete popsat, jak síť funguje a kdo ji používá?      Je to vlastně intranet. Uživatelé se mohou zdarma připojit k chatu a ke svým e-mailům. Což je stejné jako u internetu, ale funguje to pouze v rámci Severní Koreje. Informace jsou filtrovány, aby lidé nepřicházeli do styku s pornografií či násilím.      Jako třeba zpravodajství CNN?      To není žádné zpravodajství, ale čirá propaganda.      Jak sami sebe Severokorejci vnímají? Jsou rasisty nebo tolerantními lidmi? Do jaké míry pomáhají nacionalistické city utužovat režim? Ptám se vás proto, že byla právě publikována nová kniha B. R. Myerse Nejčistší rasa [ve které se tento americký profesor působící na jihokorejské univerzitě v Busanu snaží dokázat, že současná severokorejská společnost není založena na marxismu-leninismu, respektive čučche, nýbrž na ideách nacionálního socialismu a rasového nacionalismu vycházejícího z japonského fašismu]. Myslím, že kniha poskytne podněty k diskusi mezi experty a vědci.      Severokorejští vlastenci jsou zastoupeni v rámci Korejské strany práce, která brání svébytnost a jednotu země. Ale koncept rasy je severokorejské společnosti, jež nesmírně trpěla pode jhem japonské rasové politiky, cizí.      Musel jste někdy platit za své politické přesvědčení?      Ano, hodně, protože západní společnost není svobodná, ale zcela manipulována zájmy vládnoucí třídy. Ztratil jsem práci, dlouholeté přátele, dlouho jsem měl problémy s rodinou. Dost jsem trpěl. Teď už je to jiné, jsem známý a respektovaný.      Cítíte se v KLDR svobodněji?      Samozřejmě. Žiji v zemi, kde lidé sdílejí mé vlastní ideály a kde si nemusíte neustále hlídat svou peněženku. Jde o model společnosti, který vám dovoluje odpočívat.      Na Západě je Severní Korea vnímána jako vzorová ukázka totalitního státu, v němž neexistují lidská práva ani základní svobody a ve kterém je jakýkoli názor odlišný od oficiálního tvrdě potlačen. Chtěl bych znát vaši verzi.      Ti, kdo se na ni takhle dívají, nevědí zhola nic o jejích dějinách a kultuře. Já jsem člověk, který se chtěl vždy nejprve na vlastní oči přesvědčit o tom, co ostatní považovali za samozřejmé. A tak to bylo i se Severní Koreou a musím říci, že velká většina těch, kdo navštívili naši zemi, poté změnila svůj názor.      Jak byste popsal severokorejský politický systém?      Jako socialistický systém založený na ideologii čučche, v jejímž středu stojí člověk jako hlavní síla společenské přestavby.      Věříte, že Severokorejci jsou spokojeni se svým způsobem života?      Ano, velmi. Mnohem víc než na Západě. Pokaždé když přijedu do Španělska, rád se zase co nejdříve do Pchjongjangu vracím, potom, co vidím takové množství lidí ve finanční tísni, obávajících se o svoji budoucnost. Severokorejci žijí v lepší společnosti z morálního, ideologického i duchovního hlediska.      Tak proč se lidé pokoušejí uprchnout za hranice a riskují při tom svůj život?      Protože propaganda v buržoazních médiích je velmi silná. V každém případě mnoho tzv. uprchlíků překročilo hranici s Čínou v období potravinové nouze, jelikož podmínky na Severu byly velmi tvrdé. Hodně z nich se později vrátilo a pouze pár stovek lidí se rozhodlo v Číně zůstat, když byli zlákáni vidinou snadného výdělku. Pokud by se tito lidé dnes do Koreje vrátili, měli by vysvětlit, proč se rozhodli odtrhnout od ostatních. Bojí se ale odmítnutí ze strany společnosti, takže raději zkouší hledat štěstí na Jihu.      Ale ani dnes tok uprchlíků neustává.      To jsou jednotlivé případy, obvykle ovlivněné propagandou. V mnoha případech se zase vrátí a jsou přijati. Nejsou potrestáni navzdory tomu, co rozhlašují buržoazní média. Něco jiného jsou případy špionáže, což je protistátní zločin. Pro jednoho, který uteče, každým dnem tisíce a tisíce prokazují oddanost režimu.      Proč severokorejská vláda neumožňuje svým občanům cestovat do zahraničí?      Severokorejci mohou do zahraničí cestovat, ale vždy za určitým účelem, který musí být určen a schválen vládou. Navíc je cestování drahé a v současné době může být uhrazeno pouze ze státních prostředků. V budoucnu, za lepší hospodářské situace budou Severokorejci schopni cestovat volně.      Navštívím-li Pchjongjang, mohu mluvit s lidmi?      Ano, pokud budu s vámi.      Cizinci, kteří Severní Koreu navštíví, musí být vždy doprovázeni oficiálním průvodcem, jenž je nikdy nenechá o samotě. Proč?      Protože je lidé neznají a z bezpečnostních důvodů musíme udržovat určitý odstup. Každým dnem se Spojené státy snaží infiltrovat agenty do naší země, ničit nás a naše hospodářství svou propagandou. Američané neustále omezují naše obchodní vztahy s cizími zeměmi. V nastalé situace permanentního útlaku na všech úrovních se musí tak malá a ekonomicky křehká země jako Severní Korea bránit vůči neustálým útokům. Severokorejci jsou již unaveni lží a falší.      Proč v KLDR není žádná opozice vůči vládě? Jak to, že jste nikdy neslyšel nesouhlasné reakce s linií strany?      Protože důležitou součástí našeho socialismu je koncept jednoty, která všechny vede k práci pro společnou věc. V Severní Koreji máme ideologii, která už od útlého věku v člověku rozvíjí náklonnost k tomuto druhu společnosti, takže každý chce být zapojen. Klíč k vítězství leží v zamezení pronikání antisocialistické propagandy a především ve výchově nových generací. Neuslyšíte nesouhlasné hlasy, jelikož se nikdo nepokouší vnucovat svoji představu okolí.      Ale každý má pravděpodobně odlišné názory na politickou a společenskou situaci. Proč nemohou být veřejně vyjadřovány?      Ale ovšemže mohou, pokud lidé respektují své instituce. Nemůžeme si dovolit prát špinavé prádlo na veřejnosti. Stížnosti mohou být předkládány místnímu politickému reprezentantovi, který je v případě nutnosti postoupí dál, buď v rámci strany anebo Lidovému shromáždění. Člověk nebude nijak postižen, je-li jeho stížnost zdvořilá. Netolerujeme však rozdmychávání sociálních nepokojů, novověrectví, konflikty mezi náboženskými skupinami.      Uprchlíci a dokonce někteří přední představitelé režimu potvrzují přítomnost husté sítě koncentračních táborů na území KLDR. Co je to za tábory a kdo je v nich vězněn?      Žádné koncentrační tábory zde nejsou. Existují rozsáhlá území, kde lidé společně pracují, ať už v družstvech či ve zvláštních skupinách na těžbu dřeva. Nejsou to ale žádní vězni. Výpovědi tzv. uprchlíků jsou slušně zaplaceny těmi, kdo mají na šíření takovýchto lží zájem. Kdo hovoří o koncentračních táborech, dělá to pro peníze. Stává se, že někteří jsou pro nový domov a zaměstnání v Soulu ochotni lhát.      Existují satelitní snímky oplocených táborů hlídaných dozorci.      Satelity ale nevysvětlí, oč se jedná. Můžeme vidět „něco“, nikoli koncentrační tábory. Přítomnost vojáků je důsledkem toho, že v první linii nejvýznamnějších stavebních prací je armáda. Objekty, jež můžeme na snímcích vidět, jsou v mnoha případech vojenské základny a kasárna. Není možné ze satelitu takové objekty odlišit od družstev a dalších podobných staveb.      Popíráte přítomnost politických vězňů?      Jde o jev, který v naší zemi neexistuje. Nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by protestoval vůči Kim Čong-ilovi ani jsem neviděl protivládní nápisy na zdech našich měst a vsí.      Nemáte-li co skrývat, proč severokorejská vláda nepovolí vstup zvláštním vyslancům Spojených národů do země?      Pustil byste k sobě domů někoho, kdo vás a vaší rodinu veřejně uráží a pomlouvá? Spojené národy i Amnesty International se bez jakékoli znalosti reality naší země opovažují publikovat zprávy, které poškozují naši pověst. Kým jsou tyto organizace placeny?      Domníváte se, že jsou v Severní Koreji dodržována lidská práva?      Ano.      A jaké je vaše pojetí lidských práv?      Každý bez výjimky má právo na uspokojení svých základních potřeb – bydlení, jídla, práci, života v míru, harmonii a štěstí. Tohle jsou z našeho pohledu základní lidská práva.      A co svoboda projevu, tisku, pohybu, sdružování?      Nemůžete mít všechny. Je nezbytné obětovat individualismus ve prospěch společnosti. Kromě toho je pojetí svobody úzce spjato s ekonomickými možnostmi lidí a jako takové je čistě teoretické; osmdesát procent světové populace z ní nemá a nemůže mít užitek.      A svoboda vyznání?      V KLDR je garantována.      Jsou v současnosti v Severní Koreji třídní nepřátelé?      Ani ne tak třídní nepřátelé, jako spíše lidé, kteří se dopouštějí chyb a musejí být převychováni. Uzná-li občan svou chybu, například v případě korupce, a veřejně se omluví, je mu odpuštěno. Může být ale potrestán na pracovišti v rámci svého zaměstnání.      Takže schůze, na nichž se viníci sami obviňují a jsou druhými ideově vychováváni, nejsou minulostí?      Vůbec ne. Děje se tak hlavně na pracovištích a stranických schůzích. Idea je taková, že každý jednotlivec je nedílnou součástí velké rodiny a musí nést odpovědnost před ostatními.      Jaký je váš osobní názor na trest smrti? V jakých případech je v Severní Koreji uplatňován?      Jsem proti němu. V Severní Koreji oficiálně existuje, ale je užíván jen zřídka, pouze v případech špionáže a sabotáže.

Jak byste popsal severokorejské hospodářství?

      Jako hospodářství řízené státem v rámci kolektivního vlastnictví založené na soběstačnosti. Stát přidělí rovným dílem své fondy lidem. Zemědělství tvoří 60 % ekonomiky, zbytek je těžký průmysl, zejména vojenský.

      Velký hladomor z let 1995-1998 mohl podle některých údajů stát život až dva miliony lidí. Jsou tato čísla pravdivá?

      Žádné oficiální údaje neexistují, ale já osobně se domnívám, že počet mrtvých nepřekročil osmdesát tisíc.

      Jaké byly příčiny hladomoru? V jakém rozsahu k němu vláda přispěla svými chybami a opomenutími v řízení hospodářství a pomoci postiženým?

      Vláda žádné chyby neudělala. Naopak, jak vysvětlíte, že mezi lety 1948 a 1995 k ničemu srovnatelnému nedošlo? V 80. letech bylo hospodářství KLDR silnější než jihokorejské a mezi socialistickými zeměmi jsme patřili k nejúspěšnějším. Skutečnými příčinami krize byl rozpad socialistického bloku a z toho plynoucí obtíže v přizpůsobení se novým podmínkám, na něž jsme nebyli do té doby zvyklí, a ještě navíc naši zemi postihly přírodní pohromy.

      Jaké máte na to období vzpomínky?

       Viděl jsem umírající lidi. Lidé bez jídla pracovali až 20 hodin denně, aby pomohli své zemi. Mnoho z nich při práci zemřelo. Nebylo žádné topení, žádná elektřina, žádná tekoucí voda. Pamatuji si na zavřené obchody v Pchjongjangu, kde fungoval jedině Veřejný distribuční systém. Vzpomínám si na kolegyni z ministerstva, která se držela za břicho, protože už den nic nejedla. Já jsem jedl pouze rajče, česnek a kus zmraženého chleba, který poskytoval Červený kříž. V rozporu s tím, co média obvykle tvrdila, lidé na venkově trpěli a umírali méně než lidé ve městech, protože každá rodina měla kousek půdy, kde mohla pěstovat zeleninu a chovat dobytek. Na severu na lidi krize dolehla nejtíživěji, protože kvůli klimatickým podmínkám tam nešlo nic pěstovat.

      Jaká je situace s potravinami dnes?

      Světový potravinový program [World Food Programme, WFP] nám pravidelně vysílá varování, protože na tom mají zájem. Jak by jinak mohli tolik vydělávat? Totéž platí pro Organizaci pro výživu a zemědělství [Food and Agriculture Organization, FAO]. I ze satelitních snímků vlastně můžete vidět, že letošní sklizeň je mnohem lepší. Kromě toho modernizujeme naše zemědělské vybavení a zlepšujeme kvalitu půdy. V současnosti není potravinová nouze a věci se mohou jenom zlepšovat.

      Můžete to dokázat?

      Pravidelně navštěvuji různé kouty země. Vidím družstva, nemocnice, farmy.

      Můžete se pohybovat po celém území?

      Ne, na vojenská území je všem vstup zakázán. Ale velmi dobře znám život lidí a každým dnem sleduji změny k lepšímu – je více domácích produktů, jídel, pečiva a dalšího spotřebního zboží.

      Zatímco Severokorejci hladověli, vy jste prováděl zahraniční delegace mezi architektonickými památkami, impozantními symboly panující ideologie i obrovskými bowlingovými halami. O vojenských výdajích, luxusních hodinkách, zásobách koňaku pro Kim Čong-ila ani nemluvě. Jak můžete obhájit priority režimu a vaši roli v jeho podpoře v tehdejší době?

      Sdružení přátel Koreje začalo pořádat zájezdy v roce 2000, když už krize skončila. Zmíněné objekty byly budovány především v 80. letech, kdy bylo hospodářství v dobré kondici. Takže například stavba hotelu Rjungjong [vysokého 330 metrů o 105 patrech] byla zastavena, když se vláda rozhodla přesunout finance na potřebnější věci. Navíc všechen materiál pochází z tuzemska, nedovážíme nic ani nic neutrácíme. Pokud jde o ten koňak, Kim Čong-il alkohol nepije, takže se jedná o pouhou domněnku.

      Je pravda, že Kim Čong-il nařídil uzavření všech malých živností, které vznikly po hladomoru, a že je režim toleroval, třebaže byly formálně ilegální?

      V Severní Koreji nejsou žádné soukromé živnosti, žádná alternativa k socialistickému hospodaření. Všechny stánky a krámky, jež můžete vidět, jsou ve státním vlastnictví – stát pověřuje dané lidi, aby je řídili pro společenské účely. Tak se lidé cítí užitečnými společnosti a vzájemně se sbližují. Pravdou je, že za potravinové krize stát hlavně ve městech otvíral tzv. otevřené obchody, což byl experiment nemající cokoli společného se soukromými aktivitami. Každá státní společnost mohla v povoleném limitu stanovit vlastní ceny, takže šlo o jakousi zárodečnou formu konkurence, což mělo vést k oživení ekonomiky. V současnosti už není nic takového potřeba.

      Co si osobně myslíte o soukromém vlastnictví?

      Záleží na konkrétní zemi a systému. Pro mě je kolektivnost důležitější než individualismus a severokorejský stát nyní plně zastupuje zájmy celé společnosti.

      V prosinci se severokorejská vláda rozhodla revalvovat won. Jaké byly důvody měnové reformy?

      Zaprvé, cílem bylo reformovat měnu tak, aby byla poměřitelná s dolerem či eurem, a proto se škrtly nuly. Hlavním důvodem byl však boj proti padělání peněz. V Itálii byl kupříkladu nedávno rozprášen gang, který tiskl miliony falešných wonů.

      Ale vždyť won není měna používaná na mezinárodním trhu, tak proč ji padělat?

      Mnoho lidí si myslí, že ho mohou vyměnit za mezinárodní měnu, nebo ho posílají do Číny korejským obchodníkům.

      Podle dostupných zdrojů se hranice směnitelnosti peněz pohybovala zprvu na 100 tisících wonů na osobu a potom byla zvýšena na 500 tisíc. Uvědomujete si, že tato změna posílila protesty lidí, k nimž došlo po revalvaci?

      Pokud vím, mez směnitelnosti stanovena nebyla, ačkoli byla tato oblast pečlivě kontrolována, aby se zabránilo podvodům a hromadění kapitálu. Krom toho je severokorejský bankovní systém jedním z nejpružnějších na světě – neexistují daně z příjmu, účty si zde mohou otevřít i cizinci apod.

       Jsem si jist, že máte příležitost hovořit s mnoha lidmi. Jak průměrný občan měnovou reformu přijal?

      Až se vrátím do Pchjongjangu, budu se o tom s lidmi bavit.

      Mohl byste ve zkratce vysvětlit, jak funguje zdravotnictví?

      Zdravotní péče je pro všechny zdarma. V národních nemocnicích je okamžitá péče. Ale je tu něco víc; každý měsíc za každou rodinou chodí lékař, který hlídá zdraví celé rodiny. Jde o systém preventivní péče. Máme mnoho lékařů, takže se můžeme setkat s určitými nedostatky, jež bohužel stále existují. Kde je to možné, využíváme v souladu s orientální tradicí tradičního lékařství.

      Jak vypadá školský systém?

      Když děti dosáhnou školního věku, musí do školy chodit. Studium na všech stupních je bezplatné a negramotnost neexistuje. Školní programy nabízejí politická studia pro ideologické řízení i tradiční předměty, jinak by se země nemohla technologicky vyvíjet a nemohla by kupříkladu vyrábět interkontinentální rakety.

      Dle oficiální ikonografie jsou Kim Ir-sen [též Kim Il-sung, v článku jsem užil ruské podoby prezidentova jména, neboť je u nás historicky užívanější] a Kim Čong-il znázorňováni jako bohové či polobohové. Jejich obrazy nevisí pouze ve veřejných prostorách, ale také v každém domě. Odznaky s jejich podobiznami musejí nosit na svém oblečení už děti. Jak jakožto člověk ze Západu hodnotíte takový kult osobnosti?

      To není kult osobnosti. Spíše bych řekl, že lidé následují svého učitele. V Asii jsou osoby učitele a otce mnohem důležitější než na Západě a Severní Korea tuto formu zachovává z úcty k jejich vedení. Kim Ir-sen je otcem naší společnosti, nikdy jsem však neslyšel, že by jej kdokoli označil za boha, neboť každý ví, že je mrtev a že smrtelný je i jeho syn.

      Jednou jsem viděl dokument, myslím, že to bylo na kanálu National Geographic, kde nějací zbožní lidé děkovali obrazům Velkého a Drahého vůdce, že jim vrátili zrak. Co si myslíte o takových emocionálních výjevech?

      Dokument, o němž hovoříte, hledal akorát senzace a fakta byla vytržena z kontextu. Pacienti našim vůdcům děkovali za zdravotnický systém, který jim umožnil znovu nabýt zraku, systém, ve kterém chirurgové neoperují pouze krále či privilegované členy strany, nýbrž i prosté rolníky.

      Oficiální webová stránka KLDR, kterou jste vytvořil, vychvaluje Velkého a Drahého vůdce. Věříte, že Kim Čong-il je neomylný? Pokud ne, řekněte mi, kdy se podle vašeho názoru dopustil chyby.

      Určitě chyby dělá, ale od doby, co jsem do Severní Koreje přijel, jsem žádnou nezaregistroval. Nemohu na Kim Čong-ila, jehož vedení je příkladné, něco svádět. Všiml jsem si chyb stranických funkcionářů, našeho vůdce však nikoli.

      Byl jste již v Severní Koreji, když zemřel Kim Ir-sen? Nebyl jeho pohřeb neuvěřitelnou ukázkou masového fanatismu?

      Byl jsem ve Španělsku. Tehdy se ukázala jednota lidu a láska k našemu vůdci a otci. K Severokorejcům se vždy choval jako k vlastním dětem a osobně adoptoval tisíce sirotků. Vyjádření bolesti bylo zoufalstvím po ztrátě otce. Nic z toho nebylo řízeno, vše bylo spontánní a Severokorejec by se mohl cítit uražen, pokud by kdokoli zapochyboval o jeho chování.

       Jak často se setkáváte s Kim Čong-ilem?

      Osobně jsem se s ním setkal pouze jednou, v roce 2003, krátce poté, co jsem tohle všechno začal dělat. Nicméně vedle něho sedím při vojenských přehlídkách a jsme v pravidelném kontaktu přes oficiální zprávy a e-mail. Často na mě kývne hlavou při oficiálních událostech.

      Jaký je jeho současný zdravotní stav?

      Cítí se dobře, ale jako každý člověk někdy onemocní. V posledních měsících se šířilo plno lží, například je absolutní nesmysl, že byl na operaci mozku. V Severní Koreji znají jeho zdravotní stav pouze dva lidé. Je to státní tajemství.

      Bylo v KLDR v posledních měsících nějaké mocenské vakuum?

      Systém je velmi dobře zajištěn pro případ Kim Čong-ilovy smrti. Máme předsedu Lidového shromáždění, který zastupuje lid. Rovněž Komise národní obrany, jíž předsedá právě Kim Čong-il, má místopředsedu, jenž by mohl agendu převzít. Nedošlo by k žádným revolucím či státním převratům, poněvadž úroveň společenské soudržnosti tomu brání. Vůdcovo charisma samozřejmě zastupitelné není.

      Hovořme teď o nástupnictví. Podle některých významných zdrojů se Kim Čong-ilovým nástupcem má stát jeho nejmladší syn Kim Čong-un. Jde jen o spekulace nebo je na tom kus pravdy?

      Žádný nástupce není stanoven. Kim Čong-il je u moci, protože to tak lid chtěl, ne proto, že byl jmenován svým otcem. Severokorejci by nikdy nepřijali vůdce vnuceného shora, i kdyby měl za sebou kdovíjakou životní dráhu.

      Promiňte, obávám se, že nerozumím…

      Už v dětství Kim Čong-il nosil uniformu a žil s vojáky. Lidé jej vždy vnímali jako potenciálního vůdce a on zase vždycky cítil hlubokou zodpovědnost za pomoc svému otci. Lidé ho uvítali jako náhradníka věčného prezidenta. Nikdo jako on tu nebyl.

      Zůstane armáda věrná linii určované stranou nebo lze předpokládat samostatné jednání?

      Bezpochyby zůstane věrná, protože strana je všudypřítomná, i v armádě.

      Proč severokorejská armáda potřebuje milion mužů?

      Aby chránila naši zemi proti supervelmocem, jakou jsou Spojené státy. Díky naší armádě je Severní Korea schopna přežít.

      Jak jsou vojáci spokojeni? Dochází k případům dezerce či vzpoury?

      V armádě mám mnoho přátel a mohu vás ujistit, že naše šiky stojí pevně kolem strany a jejího vůdce. Nejsou zde žádné kliky nebo třenice. I kdyby tu byl někdo, kdo by smýšlel jinak, bylo by velmi obtížné čelit celé společnosti. Největší hrozbou pro každého Severokorejce je společenské odmítnutí.

      Nemyslíte si, že se někdy Severokorejci své vlády bojí?

      Ne, lidé ji vnímají jako benevolentní. Já osobně bych byl někdy mnohem tvrdší. Vláda, lid a armáda je jeden celek.

      Jsou v ulicích policisté?

      Není to nutné. Ve společnosti, která je prosta sociálních problémů, konfliktů, extremismu, drog, prostituce, ve společnosti, jež se sama řídí, je každé narušení soudržnosti napraveno občany samými. Ve věznicích je jen velmi málo lidí; a ti mají většinou nějaké duševní poruchy.

      Máte v KLDR tajnou službu srovnatelnou se sovětskou KGB či východoněmeckou Stasi?

      Máme zpravodajskou službu, která je podřízena dohledu Ministerstva veřejné bezpečnosti a která má odvracet bezpečnostní hrozby ze zahraničí. Nejedná se však o policii, jež by sledovala lidi, protože my takový problém nemusíme ani řešit. V Severní Koreji z vlastní vůle každý občan kontroluje chování svých sousedů.

      Kde se narodil Kim Čong-il, v ruské vesnici, či na hoře Pektusanu [se svými cca 2 750 metry je nejvyšší horou Severní Koreje]?

      Na Pektusanu, kde v té době působily partyzánské oddíly. V Rusku není nic, co by připomínalo jeho narození, zatímco Pektusan je plný památek na tuto událost.

      Historie komunismu je plná krveprolití, bídy a útlaku. Jaký je základ vaší bezpodmínečné obrany této ideologie ve světle pádu komunistického systému téměř ve všech zemích světa?

      Komunistické masakry nejsou o nic větší, než jaké každým dnem vyvolává kapitalismus. Jen se podívejte, co se stalo v Jugoslávii v závěru komunistické vlády. Do té doby žily všechny národy pospolu, pak přišlo peklo. Je obrovskou lží, že komunismus byl tragédie. Ale nezpochybňuji, že při prosazování komunistické ideologie se lidé dopouštěli omylů. Můj postoj vyvěrá z představy rovnostářské společnosti, ve které člověk není vykořisťován člověkem a kdy všechny výrobní prostředky patří lidu. Socialismus, ve který věřím, tedy v severokorejský, spojuje celou společnost a každému dává podíl na revoluci.

      Co si myslíte o velkých komunistických vůdcích – Leninovi, Stalinovi, Maovi, Pol Potovi?

      Stalin a Mao byli velkými revolucionáři. Ale kulturní revoluce byla chybou. Stalin byl schopen spojit rozličné národy a rasy do jediného svazku a postavit se nacistům. Jistě se oba dopustili chyb, zejména z duchovního hlediska. O Pol Potovi mluvit nechci, to byla tragédie.

      Proč severokorejský systém nepadl jako ostatní?

      Díky naší ideologii, která nevylučuje, ale spojuje. Čína či Sovětský svaz například vyhlásily válku náboženství. My jsme naopak věřící zapojili do činnosti strany. Nicméně je to také zásluha osobností našich vůdců. Kim Ir-sen byl největším komunistickým vůdcem v dějinách.

      Domníváte se, že Severní Korea by mohla být vzorem pro ostatní národy?

      Ano, domnívám, ačkoli je nemožné přenést náš model do jiných zemí, aniž by se vzaly v úvahu konkrétní specifické podmínky.

      V jakém ohledu je severokorejský model lepší než ostatní politické systémy?

      Ve své schopnosti zajistit uspokojení základní lidských potřeb skrze vládu, jež je vnímána jako patron, ochránce lidu. Nebo třebas v odstranění korupce díky přerozdělování hospodářských zdrojů lidem.

      Vysvětlete mi, prosím, charakteristické rysy ideologie čučche.

      Čučche je idea založená na severokorejské kultuře a tradicích, ovlivněná náboženstvím, především buddhismem. Právě ona duchovní část přispívá k originalitě filosofie, která proto nemůže fungovat nikde jinde. Zapojení umělců a vědců do strany způsobilo ve své době mnoho problémů Kim Ir-senovi ve vztazích s ostatními komunistickými zeměmi.

      Myslíte si, že lidé přesně vědí, co čučche je?

      Ano, bez jakékoli pochybnosti. Každý by to byl schopen vysvětlit, počínaje tříletými dětmi a osmdesátníky konče. Lidé dennodenně čučche studují a vstřebávají.

      Bavme se teď o jaderném programu. V posledních letech byla jednání mezi Severní Koreou a mezinárodním společenstvím, a zvláště Spojenými státy, poznamenána sankcemi, pokusy o dohodu, kroky zpět a nezdary. Jaká je situace dnes?

      Náš postoj je stále stejný. Požadujeme mírovou smlouvu s USA, abychom konečně skončili agresivní válku vedenou proti nám. Nyní poprvé Washington poslouchá naše volání po míru, po letech výhružek a vzdoru [to ještě nikdo – snad s výjimkou těch, kteří incident, podobný tonkinskému, zinscenovali – nevěděl, co bude následovat po potopení jihokorejského Čchonanu v březnu tohoto roku]. Budeme s Američany jednat jako s legitimními partnery, ale nikomu nedovolíme, aby nám vnucoval svou autoritu. Řešit problémy můžeme pouze bilaterálními jednáními.

      Dojem na Západě je takový, že Severní Korea užívá jaderné hrozby k vydírání mezinárodního společenství, k získání výhodné vyjednávací pozice a k uznání, že bez jaderné zbraně by ji nikdo nebral vážně. Jaký je tedy pravý důvod?

      Bush ukázal, že Spojené státy by nás mohly napadnout, protože nás zařadil do své nechvalně známé Osy zla [termín používaný G. Bushem mladším, jímž označoval země podporující terorismus; podle něho mezi ně patřila KLDR, Írán a Irák]. Jediný odstrašující prostředek, který jsme měli, bylo vybudování jaderného arzenálu. Záruky toho, že se problém bude řešit, chceme i ze strany USA, nejen od Rady bezpečnosti OSN.

       Opravdu se domníváte, že Spojené státy mají nepřátelské úmysly?

      Už je ukázaly v roce 1950, když nás masakrovaly bombardováním a biologickými zbraněmi.

      Jedno téma, které mě stále fascinuje, je korejská válka, protože přinejmenším dvě věci by měly být jasné, kdo začal a jak konflikt skončil. Jenže severokorejská verze se liší od té, která je známa ve zbytku světa. Mohl byste to vysvětlit?

      Západní verze ukazuje, jak dalece může důmyslná propaganda ovlivnit mysl lidí. Stále žije dost lidí, kteří mohou potvrdit, jak se věci opravdu seběhly. V Jižní Koreji byly dokonce vydány knihy, napsané právě Jihokorejci, jež popisují přípravy Spojených států na útok vůči Severu. Máme desítky dokumentů z prezidentského paláce v Soulu s plány na útok proti Pchjongjangu. Američané pod záminkou, že Sever zaútočil na Jih, pronikli na část našeho území. Protiútok vedený Kim Ir-senem přinutil Američany k ústupu. Viděli, že jsou obklíčeni, a tak využili nepřítomnosti sovětského a čínského delegáta a přesvědčili Radu bezpečnosti OSN k zahájení nové ofenzívy proti KLDR. Patnáct států se k nim přidalo a okupovalo téměř celý poloostrov, zatímco Američané bombardovali naše i čínské území. Naštěstí byla Severní Korea schopna zvítězit a přinutit své nepřátele k příměří.

      Kolik jaderných zbraní máte?

      Máme tucty jaderných zbraní schopných mezikontinentálního přeletu. Snadno můžeme zasáhnout Spojené státy.

      Takže se Američané bojí právem…

      Ne, protože oni jediní v dějinách jaderné bomby použili a teď jich mají k dispozici přes šest tisíc. Jak můžete vidět, obávat by se měl někdo jiný. Chtějí-li opravdu jaderné odzbrojení poloostrova, měli by začít u sebe a jít příkladem.

      Jak vysvětlíte tvrzení, že šíříte jaderné zbraně?

      To jsou naprosté nesmysly. Prodáváme vojenské technologie, ale jaderné vybavení ne.

      Je pravda, že Pchjongjang spolupracuje s barmskými generály v oblasti jaderných technologií? Co víte o tunelech u Neipyijta [od roku 2005 hlavního města Myanmaru (Barmy)]?

      O tunelech nevím nic, ale je pravdou, že podporujeme vojenskou spolupráci s mnoha zeměmi. Jedná se však pouze o technologie pro obranné účely a jednání se suverénními státy, nikoli s paravojenskými organizacemi či teroristy. Dostali jsme mnoho žádostí od teroristických skupin, ale vždy jsme je zamítli.

      Co je účelem raketových základen v Japonském moři?

      Raketové základny jsou součástí řádné obrany, nemělo by to být interpretováno jako nepřátelský čin.

      Myslíte si, že Kim Čong-il má raději Obamu než Bushe mladšího?

      My nechceme zasahovat do vnitřních záležitostí jiných států, jen pozorujeme a analyzujeme. Po začátku, který nás zklamal, si začínáme všímat změny v postoji Američanů vůči nám. Nicméně posun je možno připisovat už Billu Clintonovi.

      Byl jste někdy v USA? Co si o té zemi a tamních lidech myslíte?

      V USA jsem viděl leccos; lidi, jak řvali ve veřejných autobusech, i lidi slušné, kteří hodně riskují, když vystoupí proti systému. Ale obecně můžu říct, že americká města mě děsí; po sedmé hodině večerní jdou všichni běloši domů a ulice ovládnou černoši a žebráci.

       Teď o japonských rukojmích unesených v 70. letech. Kdo to byl, proč byli uneseni a jak se jim žije dnes?

      Za celou akci byl zodpovědný pracovník zpravodajské služby, který je nařídil unést, aby vyučovali japonský jazyk a kulturu v KLDR. Udělal to však z vlastní iniciativy, nikdo z vyšších míst mu nic takového nenařídil. Vedení to nevědělo. Někteří z nich zemřeli, jiní se vrátili zpět do Japonska.

      Jaká je situace amerického misionáře Roberta Parka, jenž byl zatčen v listopadu minulého roku poté, co vstoupil na území KLDR?

      Jde o typický příklad novověrectví ze strany náboženského fundamentalisty, který věří, že jedná podle boží vůle. Existují lidé toužící po slávě či jsou postižení duševní poruchou. Je pod dohledem, ale podmínky má dobré, my s nikým nejednáme špatně. Stačí se podívat, jak se zacházelo s dvěma americkými novináři, kteří pronikli na naše území: byli ubytováni v sídle vyhrazeném pro zahraniční hosty, měli jídlo, nové oblečení a všechny možné dostupné služby. Samozřejmě nemohli odjet. Byli jsme shovívaví, třebaže zákony ukládají trest vězení.

      Co Spojené státy nabídly za jejich propuštění?

      To je státní tajemství, ale mohu vás ujistit, že šlo o něco velmi významného. Důsledky uvidíme v příštích měsících. Řeknu jen, že jejich nabídka měla co dělat s obnoveným přibližováním k našim pozicím ze strany Obamovy vlády.

      Ale už i Bush mladší ukázal ochotu jednat s Pchjongjangem…

      Ano, ale jen díky našemu jadernému arzenálu. Bush přešel od doktríny preventivního jaderného úderu k vyjednávacímu stolu, neboť pochopil, čeho jsme potenciálně schopni dosáhnout.

      Jaké jsou v současnosti hlavní zahraniční investiční projekty v Severní Koreji?

      Zahraniční společnosti v tomto ohledu žádají mlčenlivost, aby se předešlo spekulacím a manipulacím. Jde však hlavně o projekty čínské.

      Kdo jsou vaši hlavní obchodní partneři?

      Čína, jak jsem již řekl, ale také Rusko a jižní východoasijské země.

       Jak pokračuje experiment v Kaesongu? Jak vysvětlíte uplatňované principy kapitalismu v baště komunismu?

      Kaesong je v prvé řadě politický nápad, cesta k integraci a znovusjednocení skrze ekonomiku. Až dosud to pro nás díky přílivu zahraničního kapitálu a jihokorejským společnostem, které vyráběly levně, ale přitom kvalitně, fungovalo dobře. Nyní ultrakonzervativní vláda v Soulu porušuje všechny dohody, ujednané jejími předchůdci. Jihokorejci i tamní podnikatelé nicméně znovusjednocení podporují. Lidé v Kaesongu nejsou ovlivňováni propagandou, protože ji neumožňujeme.

      Vydělávají severokorejští dělníci v těchto továrnách více než ostatní dělníci v zemi?

      Ne, jedinými výhodami jsou příděly oblečení a jídla, které jim někdy dávají severokorejští manažeři.

      Jsou plánovány další zvláštní zóny?

      Od 80. let existuje průmyslová zóna na severovýchodě země a část izolovaných pozemků pro turisty z Jihu, kontrolované vojáky.

      Vy jste často v Pekingu. S kým se tam setkáváte?

      S podnikateli, místními Korejci, s novináři. Ale je to hlavně o obchodu.

      Jaký je skutečný vliv Číny na severokorejskou politiku?

      Prakticky žádný. Jsme suverénní národ a jdeme jen svou cestou. Kdybychom byli poslouchali čínské představitele, už bychom byli kapitalistickou zemí.

      Jaké jsou politické a hospodářské plány na dalších pět let? Co by se mělo dít v roce 2012, kdy budete slavit sté výročí Kim Ir-senova narození?

      V roce 2012 začne nová fáze, během níž se budeme snažit přeměnit KLDR v supervelmoc, nejen politickou a vojenskou, ale také hospodářskou. Budeme posilovat domácí průmysl, zemědělství a zahraniční obchod. Země obdrží velké množství mezinárodní měny, staneme na vyšším stupni rozvoje. Máme zásoby nafty, zlata, nerostných surovin, jen nám dnes chybějí technologie k jejich využití. Pracujeme na přípravě naší první lehkovodní jaderné elektrárny, stejné, jakou nám podle dohody, již potom porušili, Američané měli dát. Díky této elektrárně Severní Korea vyřeší energetické problémy a uspokojí potřeby svého průmyslu.

      Proč po všech těch problémech Severní Korea nevybudovala infrastrukturu?

      Především kvůli ekonomické blokádě, které na nás byla uvalena. Systém však není dokonalý a potřebuje zlepšení.

      Jaký je plat severokorejského občana?

      8 tisíc wonů měsíčně pro úředníka (se stupnicí zohledňující věk) a 16 tisíc pro zemědělce.

       Jaké spotřebiče mají běžné domácnosti?

      Televizi, rádio, topení. Lednici mají ve vybavení jen nové byty. Pchjongjang prožívá obrovský stavební rozmach, ve výstavbě je přes 150 tisíc nových domů.

      Je pravda, že rádio je vždy naladěno jen na jednu frekvenci?

      Existuje více frekvencí, ale ty jsou samozřejmě kontrolovány. Krom toho je v každém domě výstražný systém, díky němuž vláda může v případě ohrožení občany varovat a mobilizovat.

      Skutečně může být člověk, který roztrhne novinovou stránku, na níž je obraz vůdců, trestně stíhán?

      Ne, to je nesmysl. Jenom by vás praštili sousedi.

      Mají severokorejští dělníci dovolenou?

      Ovšem, stát jim proplácí 25 až 30 dnů volna ročně (záleží na zaměstnání). Pracují od pondělka do čtvrtka, pátek je věnován dobrovolným pracím na polích a v továrnách. V sobotu dopoledne se pak lidé vzdělávají.

      Existují v KLDR nějaká rekreační střediska?

      Na pobřeží jsou typická volnočasová městečka. Stát platí ubytování i dopravu, lidé neutratí nic.

      Příští léto se KLDR zúčastní světového šampionátu ve fotbale. Je pravda, že Kim Čong-il zakázal vysílání zápasů?

      Nejde o zákaz, ale o vlastnická práva. Nemůžeme utratit miliony eur za práva na fotbalová utkání. Nicméně sledujeme mnoho evropských týmů na třech národních kanálech přes pirátské satelity.

      Před pár měsíci vláda díky velkému kontraktu s egyptskou společností představila nový telekomunikační systém. Kdo jsou jeho uživatelé a kolik jich je? Plánujete rozšíření této služby? Kolik stojí? Může být využita celoplošně?

      Tato služba se rozvíjí, třebaže je stále poměrně drahá. Nejnovější data hovoří o 80 až 100 tisících uživatelů. Může ji využít kdokoli, nejenom straničtí funkcionáři, ačkoli volat můžete pouze v rámci Severu. Nemůžeme komunikovat s cizinci.

      Bavme se teď o chování k menšinám. Je například tolerována homosexualita? Je pravda, že v ulicích nejsou žádní postižení lidé? A co dětská podvýživa?

      Homosexualita je soukromá záležitost, stát do soukromého života občanů nevstupuje. Postižení lidé se mohou pohybovat po ulicích jako všichni ostatní, třebaže je turisté nevidí. Děti měly problémy s podvýživou za potravinové krize, teď už ale ne.

      Co si myslíte o odbornících na Severní Koreu ze Západu (Lankovovi, Cummingsovi, Beckerovi, Demickovi a jiných)? Čtete jejich knihy či články? A čtou je severokorejští vůdcové?

      Čtu všechno, kromě zjevných nesmyslů. Co já vím, naši vůdcové pravidelně dostávají od zahraničních ambasád nové knihy týkající se KLDR. Většina z nich jsou však bohužel čisté spekulace nezakládající se ani zbla na pravdě.

      Cítil jste se v ulicích někdy špehován?

      Sledován, špehován ne. Jako cizinec stále vyvolávám mezi lidmi zvědavost.

      Cítil jste se někdy ohrožen?

      Naopak, Severní Korea je nejbezpečnější zemí na světě.

      Už se vám někdy zdálo, že jste nástrojem v rukou severokorejské vlády?

      Ne, protože já s nimi hledám spolupráci, ne oni se mnou.

      Jak byste odpověděl těm, kdo vás označují, promiňte, za „užitečného hlupáka“ ve službách zločineckého režimu?

      Urážky nezasluhují odpověď. Obviňování druhých, aniž by člověk dělal cokoli pro svůj systém, je ubohé. Já jsem byl vždy důsledný ve svých myšlenkách, jednali se mnou jako s teroristou a i v budoucnu za to někde budu platit.

      Představme si, že jednou režim v Pchjongjangu padne jako ostatní komunistické systémy. Jak byste viděl budoucnost dvaceti čtyř milionů Severokorejců a tu svou?

      Já osobně bych ihned opustil své vládní funkce, přeměnil Sdružení přátel Koreje (KFA) ve studijní kroužek zabývající se dílem Kim Ir-sena. Bojoval bych proti nové vládě ze zahraničí. Severokorejce by potkal podobný osud jako Číňany, se všemi nerovnostmi a problémy. A přáním čínské vlády by bylo připojení našeho území. Peking se řídí jen svými vlastními zájmy, a třebaže jsou tu tradiční bratrské vztahy, čínský ideologický pohled je v rozporu s naší vizí. Vzájemně se uznáváme, ale nemáme se už příliš v lásce.

       Nedávno jste skrze KFA publikoval knihu o Severní Koreji [v originále se jmenuje Korea, The Songun Citadel]. Mohl byste stručně popsat, o čem je?

      Je to kniha o severokorejském politickém systému a také o mé osobní zkušenosti a zážitcích. Doufám, že bude brzy přeložena do různých jazyků.

      Co soudíte o kvalitě života lidí v KLDR?

      Je to skromný, ale důstojný život. Lidé si nemusejí dělat starosti kvůli tomu, co je příští den čeká, nejsou zadluženi, nemusejí se obávat ztráty zaměstnání. Každá potřeba je kryta státem.

      Předpokládejme, že pracuji tak tvrdě, že si mohu dovolit větší dům. Proč si ho nemůžu koupit?

      Protože musíte obětovat svoji sobeckost pro společné dobro. Své cíle musíte zaměřit směrem k ideologii, nikoli k materiálním potřebám. To je výhoda ideologického systému ve srovnání s modelem postaveném výhradně na ekonomice.

      Akceptují lidé tento pohled?

      Naprosto. Díky tomu systém zůstává pevným. V roce 2010 by nebylo snadné udržet komunistický režim proti vůli 24 milionů lidí.

      Existuje mnoho způsobů, jak režim udržovat…

      V současnosti všichni systém podporují a položili by svůj život, aby jej zachránili. To je fakt.