Igor Saveljev, Alexandr Charčikov Josif Vissarionovič STALIN – revolucionář, státník, vojevůdce (KRÁTKÁ BIOGRAFIE)

Hospodářská krize je krizí nadvýroby. To znamená, že je vyrobeno více zboží, než může trh absorbovat... Kapitalismus musí maximalizovat zisk a aby mohly být krize odstraněny, je třeba odstranit samotný kapitalismus

„Jak víte, cílem je vyhrát každý zápas“

Josif Vissarionovič Stalin

                            Krátký životopis
    
 STALIN (Džugašvili) Josif Vissarionovič, [6 (18). prosince 1878, (oficiální datum 9 (21). prosince 1879), Gori, Gruzie – 5. března 1953, Kuncevo, Moskevská oblast] – klíčová postava lidské historie ve 20. století, ideolog,  1878 (oficiální datum 9 (21), 1879), Gori, Gruzie - 5. 3. 1953, Kuntcevo, Moskevská oblast] – klíčová osoba historie 20. století, ideolog, teoretik a tvůrce prvního socialistického státu na světě, vynikající vojevůdce, vůdce a učitel národů SSSR, všestranně vzdělaný člověk. Neshoda mezi oficiálním a faktickým datem narození je svázána se Stalinovou revoluční činností a pronásledováním carským četnictvem, když se skrýval pod falešnými jmény. Po svržení carského samoděržaví byl na základě carských policejních dokumentů vydán pas uvádějící datum narození 9. prosince roku 1879.
       Lidový komisař Ruské sovětské federativní socialistické republiky[1] (věci národnostní (26. října 1917 – 7. července 1923); Lidový komisař pro státní kontrolu RSFSR (30. 3.1919 - 7. 2. 1920); Lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce RSFSR (7. 2. 1920-3. 4. 1922). Generální tajemník ÚV VKS(b)[2] (3. dubna 1922-16. října 1952); tajemník ÚV KSSS 16. října1952 - 5. března 1953); předseda Rady lidových komisařů SSSR (6. 5. 1941-15. 3. 1946); předseda Rady ministrů SSSR (15. 3. 1946-5. 3. 1953). Vrchní velitel ozbrojených sil SSSR (25. února 1946 -3. března 1947). Maršál Sovětského svazu (od 6. března 1943), Generalissimus Sovětského svazu (od 27. 6. 1945). Hrdina socialistické práce (20. 12. 1939). Vyznamenán třemi Řády Lenina, dvěma Řády vítězství, třemi Řády Rudého praporu, Řádem Suvorova 1. stupně a také medailemi. Byl pohřben na Rudém náměstí v Moskvě.
     Narodil se v rodině drobného řemeslníka - obuvníka. Otec - Vissarion Ivanovič Džugašvili (1850-25. 8. 1909), matka - Jekatěrina G. Dzhugašvili [(Geladze) (1856 - 4. června 1937)], bratři - Michael (14. února 1875-21. února 1875) a Georgij (24. prosince 1876 - 19. 6. 1877). V letech 1889-1894 navštěvoval  gorijskou církevní střední školu. Byl obdařen nevšedním hudebním nadáním a mimořádnou pamětí, miloval naučnou četbu a uměleckou literaturu. Osvojil si obratnost v rychlém čtení. Zřídkakdy se mýlil, byl pozorný k lidem, netrpěl lháře, byl náročný k sobě i k druhým. V roce 1894 byl přijat do pravoslavného semináře v Tiflisu. Jezuitský režim v semináři způsobil u něho protest a revoluční nálady.
       Pod vlivem ruských marxistů žijících na Kavkaze se připojil k revoluční hnutí; v ilegálním kroužku si osvojoval díla Marxe, Engelse, Lenina a Plechanova. Psal verše, publikoval v různých tiskovinách. V srpnu roku 1898 vstupuje do tifliské organizace. RSDSD[3], stal se členem Mesame-dasi - sociálně demokratické organizace v Gruzii hrající v letech 1893-98 kladnou roli v šíření marxismu. Zapojil se do struktury tifliských, kavkazských svazových výborů a bakinského výboru, účastnil se vydávání časopisů Brdzola (Boj), Proletariatis Brdzola (Boj proletariátu), Bakinskij proletarij (Bakinskij proletář), Gudok (Signál), Bakinskij rabočij (Bakinký dělník). Vedl propagandu marxistických idejí mezi dělníky tifliských železničních dílen. V roce 1899 byl vyloučen ze semináře za revoluční činnost, uchýlil se do ilegality a stal se profesionálním revolucionářem. Podporoval leninské ideje upevňování revoluční marxistické strany, hájil bolševickou strategii i taktiku třídního boje proletariátu, byl přesvědčeným stoupencem bolševismu, demaskoval oportunistickou linii menševiků a anarchistů v revoluci. Sehrál vynikající úlohu v ideovém rozdrcení menševismu a obraně ideologických, organizačních a taktických základních tezí marxistické strany na Kavkaze. Jeho díla vynikají teoretickou hloubkou, jsou nesmiřitelná k oportunismu a hájí leninismus.

       Byl aktivním účastník revoluce v letech 1905-07 v Zakavkazsku, jež bránila ideu ozbrojeného povstání, jako prostředku k svržení samoděržaví a vydobytí demokratické republiky. Přisuzoval obrovský význam technické přípravě povstání, uspořádání bojových oddílů, získávání zbraní atp. Pokládal zformování přechodné vlády za přirozený výsledek ozbrojeného povstání lidu a taktéž samu vládu – revoluční diktatury proletariátu a rolnictva, za vládu potlačující síly reakce. V usnesení III. sjezdu RSDSD byl vzata na vědomí činnost bolševických organizací v Zakavkazsku jako „nemilitantnějších organizací v naší straně“. Kavkazský svazový výbor vybízel dělníky a rolníky k ozbrojenému povstání, k vydávání a distribuci článků a letáků Stalina. IV. konference kavkazských bolševiků (listopad 1905) přijímá usnesení o zesílení boje k přípravě a provedení povstání, bojkotu Dumy, upevnění revolučních organizací dělníků a rolníků – Sovětů dělnických zástupců, stávkových výborů, revolučních rolnických výborů.

       Jako delegát zakavkazských bolševiků Stalin v prosinci 1905 přijal účast na práci I. Všeruské bolševické konference v Tammerforse. V dubnu 1906 se účastní na práci IV. sjezdu RSDSD. Byl delegátem V. sjezdu strany (r. 1907).

       V práci Anarchismus nebo socialismus? (r. 1906-07) rozvíjí teoretická východiska marxistické strany – dialektický a historický materialismus, píše o nezbytnosti socialistické revoluce a diktatury proletariátu, o nutnosti zformování proletářské strany nového typu, o základní strategii a taktice strany. Přináší zásadní vklad do marxisticko-leninské teorie v oblasti úkolů třídního boje proletariátu.

       Vybraná VI. (Pražská) Všeruská konference ÚV RSDSD v lednu roku 1912 na dálku kooptuje Stalina do sboru ÚV a přivádí ho do Ruského byra ÚV. V letech 1912-13 působí v Petrohradě, aktivně spolupůsobí v časopisech „Zvězda“ (Hvězda) a „Pravda“ (Pravda). Byl účastníkem krakovské (r. 1912) porady ÚV RSDS.

       Zvláštní místo v jeho teoretickém dědictví zaujímá spisek z Vídně z ledna 1913 - práce Marxismus a národnostní otázka, kde osvětluje principy řešení národnostní otázky, podrobuje kritice oportunistický program „kulturně-národnostní autonomie“, definovaný klasickým vymezením národa.

       Již v předříjnovém (r. 1917) období v tvorbě Stalina, v procesu dovedného spojení teorie a praxe mimořádně složitého a nebezpečného revolučního boje, byl rozpracován mechanismus realizace cíle jeho života – vybudování socialismu v Rusku, které považoval za strategický úkol revolučního hnutí v Rusku.

       Slogany – hesla měly také vždy místo v určování strategie a konkrétních taktických úkolů. Hlavním sloganem bylo zavádění transformačních demokratických přeměn - svržení samoděržaví. A to prostě nebyl slogan, ale směrnice, bez jejíhož plnění bylo nemožné vyřešit strategické úkoly.
       Pouze dělnická třída, proletariát v čele se sociálně demokratickou stranou, je schopna nahradit samoděržaví demokratickou republikou. A taktika i slogany se podřizují strategickému cíli – výstavbě socialismu. V průběhu celého života, zahajuje revoluční činnost, J. V. Stalin realizoval model vnější slupky, kterou byly Strategie – Taktika – Hesla – Směrnice, a vnitřním mechanismem jejich realizace Prognózy – Směrnice - Optimalizace – Plán.

       V období revoluční podzemní práce Stalin sedmkrát (v letech 1902-1903; v roce 1908; roku 1910; roku 1911 – 2 krát; roku 1912; roku 1913) prošel žaláři a byl internován v kobce. Šestkrát (v letech 1903 -1904, útěk 5. ledna 1904; v letech 1908 – 1909, útěk 28. února r. 1912; v r. 1912 útěk 1. září 1912; v letech 1913-1917, osvobozen únorovou revolucí) se nacházel ve vyhnanství.

       Dne12. (25). 3. 1917 se J. V. Stalin vrátil do Petrohradu z Turuchanského kraje a byl jmenován do byra ÚV RSDSD (b) a do redakce „Pravdy“. Na VII. dubnové Všeruské konferenci RSDSD (b) podpořil leninský kurs o přerůstání buržoazně-demokratické revoluce v socialistickou. Byl zvolen členem ÚV strany, do centra praktické stranické práce, kterou pak vykonával. Ve vedení se zúčastnil práce Petrohradského výboru strany a v novinách „Pravda“, usměrňoval činnost bolševiků v magistrátní kampani v Petrohradě. Účastnil se práce Všeruské konference vojenských organizací strany a Všeruského sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců (3. – 24. 6 1917). Společně s Leninem Stalin organizuje historickou demonstraci 18. 6. 1917, kdy kolem pěti set tisíc dělníků a vojáků vyšlo do ulic Petrohradu s rudými prapory a bolševickými hesly: „Všechnu moc sovětům!“, „Pryč s deseti ministry – kapitalisty!“, „Je načase ukončit válku!“. Současně v Moskvě a dalších průmyslových centrech probíhaly obdobné demonstrace dělníků a vojáků, které Prozatímní vládě předvedly neustálý růst vlivu bolševiků. I. Všeruský sjezd Sovětů (20. 6. 1917) volí Stalina členem Ústředního výkonného výboru Sovětu dělnických a vojenských zástupců.

 
       Na VI. sjezdu RSDSD (b) (26. července – 30. srpna 1917) vystoupil s politickou zprávou ÚV a referátem o politické situaci, pregnantně zformuloval stranický úkol v boji za socialistickou revoluci – „Svržení diktatury imperialistické buržoazie“, nařídil odpor proti trockistům, považujícím vítězství socialismu v Rusku za nemožné bez proletářské revoluce na západě. Oznámil: „Není vyloučena možnost, že právě Rusko se projeví jako země, ukazující cestu k socialismu... Je třeba odvrhnout přežité představy o tom, že pouze Evropa nám může ukázat cestu. Marxismus existuje dogmatický a teoretický. Já stojím na půdě toho druhého.“  Když se mnozí členové ÚV, včetně Lenina, skrývali v hluboké ilegalitě nebo byli ve vězení,  on zůstával v době od července do září faktickým vůdcem bolševické strany. Tehdy strana upevnila svoje postavení. Po dubnové konferenci se zvýšil počet základních organizací strany ze 78 na 162, přičemž počet bolševiků stoupl ze 100.000 na 240.000. Ve dnech Kornilova puče (25. - 30. září 1917) Stalin učinil vše, aby politická moc v Petrohradě přešla do rukou sovětů dělnických a vojenských zástupců, které se postavily na stranu bolševiků, a puč byl pod jeho vedením rozdrcen. Srpen 1917 měl rozhodující vliv na veškerý následný vývoj ruských dějin.

       V krátké době po své zkušenosti prvořadého stranického organizátora přibyla zkušenost vojevůdce, způsobilého k energickým akcím za jakékoli situace. Dne 29. září 1917 se Stalin jako jeden z vůdců pracujících a bolševické strany stává členem Ústavodárného shromáždění. Byl zvolen do Politbyra ÚV a Vojensko-revolučního ústředí - orgánu určeného k přímému ozbrojenému povstání. Dne 24. 10 (6. 11.) 1917 vypracoval na zasedání bolševické frakce II. Všeruského sjezdu sovětů hlášení o postupu ozbrojeného povstání. Dne 26. 10. (8. 11.) byl Stalin zvolen do první sovětské vlády jako lidový komisař pro národnosti a později (7. 2. 1920) - lidový komisař státní kontroly, reorganizované do Dělnicko-rolnické inspekce (RKI). Dne 15. 1. 1918 na zasedání bolševické frakce III sjezdu sovětů vystoupil s referátem o Federaci sovětských republik a měl závěrečné slovo v diskusi o národnostní otázce, kde řekl: "Pro nás, zástupce zaměstnanců, je třeba, aby lid pouze nehlasoval, ale aby vládl. Panují ne ti, kteří volí a hlasují, ale ti, kteří vládnou.“
       Enormní byl také přínos, kterým přispěl Stalin k vítězství Sovětského Ruska v občanské válce i k odražení zahraniční vojenské intervence v letech 1918 – 20. Byl členem Revolučního vojenského sovětu republiky a Revolučního vojenského sovětu Jižního, Západního a Jihozápadního frontu, členem Sovětu dělnicko – rolnické obrany v čele s Leninem a jeho náměstkem. Řídil dodávky potravin do ústředí na jihu Ruska i obranu Caricinu[4], vyřešil kritickou situaci na Východní frontě v oblasti Permu, zlikvidoval hrozby nad Petrohradem, rozdrtil Děnikina, po porážce na polské frontě měl zásluhu na osvobození Kyjeva i ofenzívě na Lvov. Útok na Varšavu, proti kterému se Stalin stavěl, skončil krutým debaklem kvůli avanturismu Trockého a Tuchačevského velení Západního frontu. V občanské válce se ukázala jako pro vítězství na frontě prvořadá vojensko-politická práce stranických pracovníků, kteří našli správný způsob, jak porazit nepřítele, dovedli si vybrat velitele i politické pracovníky a Stalin byl iniciátorem vytvoření 1. jízdní kavalérie. Uskutečnění jeho plánu vedlo k totální porážce Děnikina v rozhodujících bitvách o Orel a Voroněž, k rychlému ústupu Děnikinových vojsk na jihu a vítězstvím Rudé armády na dalších frontách. Nařízením Ústředního výkonného výboru ze dne 27. 11. 1919 byl (Stalin) vyznamenán Řádem Rudého praporu. V zápisu ze schůze předsednictva Ústředního výkonného výboru je zdůrazněno: "Ve chvíli smrtelného nebezpečí, kdy byla naše země ze všech stran obklíčena těsným kruhem nepřátel sovětské moci a odrážela údery protivníka; v okamžiku, kdy se nepřátelé Dělnicko-rolnické revoluce v červenci 1919 blížili k Rudému Petrohradu a už už obsazovali Krasnoju Gorku, v této pro Sovětské Rusko těžké hodině byl jmenován na vojenský post předsednictvem Ústředního výkonného výboru Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin), díky jehož energii a neúnavné práci se podařilo stmelit zkřehlé řady Rudé armády. Pohyboval se sám na území bojové linie, bil se pod přímou palbou v bitevním ohni a jeho osobní příklad v boji za Sovětskou republiku inspiroval řadu vojáků Rudé armády. S ohledem na jeho zásluhy při obraně Petrohradu, a rovněž obětavost v jeho další práci na jižní frontě, se rozhodl Všeruský ústřední výkonný výbor udělit J. V. Džugašvilimu (Stalinovi) Řád Rudého praporu."
       Stalin sehrál vůdčí úlohu i v obnově národního hospodářství. V diskusi o odborech, vnucené Trockým, hájil leninskou platformu o roli odborů v socialistické výstavbě. Ve svém článku „Naše neshody“ („Pravda“, 19. 1. 1921) Stalin vystupuje proti bezpracnému Trockého upevňování pracovní kázně dělníků metodami donucení. Na X. sjezdu RKS(b), který se konal 8. – 16. března 1921, vystoupil s referátem „o aktuálních úkolech strany v národnostní otázce“, naléhal na stranu, aby nebojovala jen s „imperialismem, velkoruským šovinismem“, ale také a „s místním nacionalismem“. Hlavním v Stalinově projevu na valné hromadě tifliské stranické organizace 6. 7. 1921 byl apel „rozdrtit hydru nacionalismu“: „Lassalle měl pravdu, říkají že strana se upevňuje, očišťuje se od špíny... Tedy, hájí svou pevnost a čistotu , nežene se za kvantitou členů strany,  systematicky zkvalitňuje strukturu stranických kádrů, chrání stranu před záplavou intelektuálských a měšťáckých živlů... 1) vytváří komplexní dílo hospodářské výstavby... 2) drtí  hydru nacionalismu a tvoří zdravou atmosféru ... 3) chrání stranu před záplavou měšťáckých elementů a stráží její odolnost, pružnost a systematicky zlepšuje kvalitu jejích kádrů“. Porovnáme-li to, co bylo o Stalinovi řečeno, s tím, co se odehrálo v KSSS po březnovém převratu roku 1953 a jak vřed praskl v době „perestrojky“, to všechno bylo zákonitě ve zpětném pořadí a v opačném směru. Ne že se „očišťovala od špíny“, ale KSSS se neuchránila před záplavou „intelektuálsko – měšťáckých nacionalistických živlů“, neuhájila svou „odolnost před přílivem maloburžoasní nacionalistických elementů", neubránila „pevnost a pružnost“, systematicky nezlepšovala kvalitu svého kádru. Neudržela „kormidlo ve svých rukou“ a nedokázala překonat vlastní sebedestrukci, vycházející z popření stalinské základny a nadstavby. Dohra je všeobecně známa. Hlavním viníkem rozbití SSSR byla KSSS.

Dne 22. 8. 1922 ÚV VKS (b) pověřuje Stalina generálním vedením oddělení propagandy a agitace ústředního výboru strany. Dne 3. 4. 1922 plénum ÚV, které se uskutečnilo po XI. sjezdu strany, zvolilo Stalina Generálním tajemníkem ÚV VKS(b). Stalin nikdy nepodepisoval dokumenty jako generální tajemník – jen jako tajemník ÚV, domáhal se zrušení a odstranění této hodnosti. Při tvorbě Stalin vyzdvihl projekt „autonomizace“ (vstup všech republik do RSFSR s právy autonomie). Proti tomu vystoupil Lenin s plánem vytvoření jednoho svazového státu ve formě dobrovolného svazu rovnoprávných republik.

       Dne 30. 12. 1922 na prvním sjezdu Sovětů SSSR vystoupil Stalin s referátem „O vzniku Svazu sovětských socialistických republik“ a byl jednomyslně zvolen generálním tajemníkem RKS(b). Nevěnujeme pozornost hádce v souvislosti s porušením Leninova léčebného režimu Krupskou (1922-24), jeho onemocnění, Stalinovým a Leninovým reakcím na to vyjádřeným v dopisech (závěti) Lenina sjezdu a Stalinovi. Citujme jednu z tajemnic Lenina Volodičevovou: „Předávala jsem dopis (od Lenina Stalinovi) z ruky do ruky. Prosila jsem Stalina, aby napsal dopis Vladimíru Iljiči, že čeká na odpověď a je zneklidněn. Stalin si ve stoje pročetl dopis, právě tam, se mnou. Jeho tvář zůstávala klidnou. Popřemýšlel a zvolna prohlásil, zřetelně vyslovuje každé slovo, dělaje mezi nimi pauzy: „Toto neříká Lenin, to říká jeho nemoc. Já nejsem lékař. Jsem politik. Jsem Stalin. Pokud by moje žena, členka strany postupovala chybně, a jí by potrestali, já bych uznal, že nemám právo se vměšovat do této věci. A Krupské – člence strany... Pokud by Vladimír Iljič naléhal, jsem připraven se ji omluvit za hrubost.“

       Lenin zemřel 21. ledna 1924. Na smutečním shromáždění II. Všesvazového sjezdu Sovětů 26. 1. Stalin přísahal, že bude střežit a splní Iljičův odkaz.  O rok později napsal:  „Pamatujte na Lenina, milujte Lenina a bádejte nad jeho dílem - dílem našeho vůdce. Bojujte a porážejte nepřátele, vnitřní i vnější – to se učte od Iljiče. Nikdy se nezříkej malého v práci, neboť z malého se vystaví velké, - to je jeden z  nejzávažnějších závěrů Iljiče.“ Po Leninově smrti vedl Stalin rozvoj a realizaci politiky strany, harmonogram hospodářsko – kulturní výstavby, stupně posilování obranyschopnosti země a provedení zahraničněpolitického kurzu         strany a sovětského státu.

       A během života Lenina i později probíhal kontinuální vnitrostranický boj nejrůznějších opozičních protiv politického kurzu VKS(b), samotného Stalina, a v podstatě protiv socialismu, SSSR, sovětského lidu.  Namísto „permanentní revoluce“ Trockého, jak uvnitř strany, tak i zvenčí, kypěla „permanentní kontrarevoluce“. Ta se uskutečňovala i ve straně, i mezi vyloučenými z jejích řad, přechodnými spolucestujícími. Většina, kterou okupovaly menševické a liberálně buržoazní postoje, vnikla do strany společně s menševiky, členy Bundu jinými s carizmem bojujícími „plamennými revolucionáři“.                                                       

       Stalin vedl nesmiřitelný boj s protivníky leninismu, sehrál excelentní roli v ideologicko-politickém debaklu trockismu a pravicového oportunismu při obraně leninského učení o možnosti vítězství socialismu v SSSR, posilování jednoty strany. Prioritní význam při tom sehrály jeho práce O základech leninismu (r. 1924), Trockismus nebo leninismus? (r. 1924), K otázkám leninismu (r. 1926), Ještě jednou o sociálně demokratické úchylce v naší straně (r. 1926), O pravé úchylce ve VKS(b) (r. 1929) a další.

       Po porážce a krachu v říjnové bitvě se Stalinem a stranou, přešel protivník na cestu vytváření ilegálních organizací, tajných spiknutí, záškodnictví, teroristických činů, sžívání se ve svých akcích s bělogvardějskou emigrací a rovněž s vládami imperialistických států, zainteresovaných na oslabení, rozdělení a zotročení mladého socialistického státu. V různých obdobích byli opozičníci vylučováni ze strany a potrestáni v souladu se zákony SSSR.                              

       Stalin nelpěl na postu generálního tajemníka ÚV, čtyřikrát podával demisi na plénech ÚV i ÚKK[5] RKS(b): 25. - 27. 10. 1923; 19. 8. 1924; 27. 12. 1925; 19. 12. 1927. Podvolil se rozhodnutím plén, setrval v postavení generálního tajemníka. Veškeré debaty, o jaká že zvláštní privilegia Stalina ve vztahu s jinými vůdci strany a státu byli tito ochuzeni, jsou v každém smyslu bezpředmětné, neboť všichni přiznávali jeho autoritu, kterou požíval díky své akceschopnosti a lidským kvalitám: olbřímím vědomostem, logickému myšlení, ocelové vůli, komplexní účelnosti svého jednání, oddaností svému lidu a neohrožeností. (Tyto vlastnosti) ho charakterizovaly jako společensko-politickou osobnost kolosálního rozměru. Všechny stranické i státní funkce, které Stalin zastával, vyplývaly z rozhodnutí stranických a státních orgánů.

       XIV. stranická konference (duben 1925) schválila leninsko-stalinský mechanismus směřující k vítězství socialismu v SSSR jako zákon závazný pro všechny členy strany. Hlavním referentem na XIV. sjezdu strany (18. – 31. 12. 1925) byl Stalin, který vyzdvihl nutnost zabezpečit ekonomickou soběstačnost, potřebu posilovat obranyschopnost země – vytvořit nezbytněné předpoklady k vítězství socialismu, vystavět ekonomickou základnu nezbytnou k přeměně SSSR z agrární země v průmyslovou velmoc. Sjezd schválil nové stanovy a nový název strany – Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – VKS (b). V rozpracovaných Stalinových tezích o socialistické industrializaci SSSR je podtrženo:

       1. Provedení industrializace sestává ne v prostém růstu, ale v rozvoji těžkého průmyslu a, především, jeho jádra – strojírenství.

       2. Vyvlastněním statkářů a kapitalistů v důsledku Října 1917, zlikvidováním soukromého vlastnictví půdy, továren, bank a jejich převodu do celonárodního vlastnictví vytvořilo (vedení SSSR) mohutné zřídlo socialistických úspor, pokud jde o rozvoj průmyslu.

       3. Základ socialistické industrializace – celospolečenské vlastnictví výrobních prostředků, kumulace majetku a úspor jmění - tvořených prací dělníků a rolníků; kteréžto jsou nerozlučně svázány se zkvalitňováním jejich materiálního postavení.

       4. Základní úkoly v boji za industrializaci: zvýšení produktivity práce, snížení nákladů, boj za pracovní kázeň, úsporný režim atd.

       5. Pracovní entuziasmus dělnické třídy umožňuje uskutečnit vysoké tempo industrializace.

       6. Socialistická transformace zemědělství je možná jen díky industrializaci země, která pro ni vytváří technickou základnu.       

       Na konci roku 1927 slavila politika industrializace rozhodující úspěch. Úhrnná výroba průmyslu a zemědělství jako celku (včetně lesnictví a rybolovu) překročila předválečnou úroveň. Jednalo se o bezprecedentní úspěch politiky industrializace. Rychlým tempem se rozvíjel těžký socialistický průmysl. Zemědělství, byť celkově svým rozsahem převýšilo předválečnou úroveň (1913), tak hrubá produkce obilí činila 91 procent, a podíl komodit obilí, prodávaného městům, dosáhl sotva 37 procent předválečné úrovně. To bylo vyvoláno tím, že likvidace vlastnictví statkářů v (roce) 1918 vedla k jeho drolení na drobná hospodářství, odevzdávající minimální množství obilí. Pro ukončení této situace bylo nutné sjednotit malá rolnická hospodářství do velké socialistické výroby s využitím zemědělských strojů.            

       Ve Stalinově zprávě na XV. sjezdu VKS (b) (2.- 19.prosince 1927) byl dán ekonomický mechanismus socialistické transformace: 1) neustálé snižování nákladů; 2) snížení prodejních cen, což znamená levnější výrobky pro spotřebitele; 3) růst objemu na domácím trhu díky tomu, jak stále rostoucím zdrojem je další rozšiřování výroby. Snižování cen doprovázet vzájemným sbližováním mezi městem a vesnicí – mezi proletariátem a rolnictvem, a taktéž spolehnutím se na dělnickou třídu, zajišťující podporu a iniciativu obyvatelstva pokud jde o technologie, přinášející růst produktivity práce, jeho racionalizaci a správu. Nadřazenosti v tempech rozvoje socialistického průmyslu nad kapitalistickým bylo dosaženo v důsledku znárodnění průmyslu a jeho vysoké koncentraci. To tehdy rozšířením trhu vlastní výroby umožnilo plánovitému způsobu hospodářství vést jednotnou ekonomiku. Kromě toho, „znárodněný průmysl se opírá o dělnickou třídu, jako hegemona všeho našeho rozvoje“.  Stalin podtrhl, že „Naše plány nejsou plány – prognózy, nejsou plány -  dohady, nýbrž  plány - směrnice , které jsou závazné pro řídící orgány a které určují směr našeho budoucího hospodářského rozvoje na národní úrovni celé naší země“. Vědecký přístup je založen na přeměně prostřednictvím optimalizace plánů - prognóz, plánů – směrnic, nutných pro řídící orgány a určení směru ekonomického rozvoje v rámci SSSR. Stalin už byl hospodářem poměrů v zemi, dokázal omezit prvky anarchie v ekonomice, ruské ekonomice, jež byla zničena světovou i občankou válkou, válečným komunismem, zahraniční intervencí a spory ve vedení jádra strany. Po uplynutí 10 let od Říjnové revoluce se stal Stalin uznávaným lídrem strany a dělnické třídy. XV. sjezd VKS (b) přijal usnesení o plné kolektivizaci zemědělství, její přípravě a uskutečnění, které pokud jde o hloubku a rozsah, mohou být uvedeny do chodu v jedné řadě s Velkou říjnovou socialistickou revolucí. Dne 1. října 1928 byl přijat první pětiletý plán na období 1929 – 1933.

       XVI. sjezd strany (26.06-13.07 1930) se zapsal do dějin jako „sjezd rozšířeného nástupu socialismu na všech frontách, likvidace kulactva jako třídy a realizace úplné kolektivizace“.  V letech 1929-30 tvořil podíl průmyslu nejméně 53 procent hrubého výkonu celé ekonomiky, při podílu zemědělství - okolo 47 procent. „Nacházíme se v předvečer transformace od země agrární k zemi průmyslové“, - vyhlásil Stalin a objasnil, že vysoká tempa rozvoje průmyslu si nelze plést s úrovní rozvoje průmyslu, tam, kde jsme stále ještě daleko za vyspělými kapitalistickými zeměmi. Když už mluvíme o globální hospodářské krizi, řekl:  „...Současná hospodářská krize je krizí nadvýroby. To znamená, že je vyrobeno více zboží, než může trh absorbovat... Pokud by se kapitalismus mohl přizpůsobit ne získání maximálního zisku, ale systematickému zlepšování materiální situace mas, pokud by mohl obracet výnos ne k uspokojování rozmarů parazitických tříd, ne k vývozu kapitálu, nýbrž k systematickému pozvednutí dělníků a rolníků, pak by žádných krizí nebylo. Ale pak by kapitalismus nebyl kapitalismem . Aby se odstranily krize, je třeba odstranit kapitalismus...“

       K této otázce se Stalin vrátil i na první Všesvazové konferenci dělníků socialistického průmyslu 4. 2. 1931: „Podívejte, jak se kapitalisté chtějí dostat z hospodářské krize. Snižují maximální plat zaměstnanců. Snižují maximální ceny surovin. Ale oni nechtějí alespoň trochu seriozně snižovat ceny na průmyslové a potravinářské zboží masové spotřeby. A místo překonání krize dochází k jejímu zhoršení, objevuje se kumulování nových podmínek, vedoucích k nové, ještě vážnější krizi“. A na tomtéž zasedání  - otázka života a smrti sovětského státu, života nebo smrti sovětských lidí: „Zastavit tempo – to znamená zaostat. A opozdilí jsou biti! My jsme zaostali za vyspělými zeměmi o 50-100 let. Musíme tuto vzdálenost přeběhnout za deset let. Buďto to uděláme, nebo nás rozdrtí. Není takových pevností, které by bolševici nemohli dobýt. Nám zůstalo nemnoho: naučit se techniku, zvládnout vědu. A když to uděláme, půjdeme u nás takovými tempy, o kterých nyní nemůžeme ani snít. A my to uděláme, jestli se nám toho zachce!“

       Splnění plánu první pětiletky vyžaduje rekonstrukci všech odvětví národního hospodářství založené na nové, moderní technologii, která je velmi důležitá. Stalin předložil nový slogan: „Technika v době rekonstrukce rozhoduje všechno.“ Řídě práci XVII. sjezdu strany (26. 1. – 10. 2. 1934), jenž vstoupil do dějin jako sjezd vítězů, v účetní zprávě o práci ÚV Stalin takto shrnul závěry vítězství socialismu: industrializace země, kolektivizace zemědělství, socialistický systém v celé ekonomice. Varoval, že ačkoli jsou nepřátelé poraženi, zbytky jejich ideologie žijí a přežitky kapitalismu v myslích lidí jsou více houževnaté v národnostní otázce,   než v kterékoli jiné oblasti. V reakci na otázku, která úchylka představuje hlavní nebezpečí, - úchylka k velkoruskému nacionalismu, nebo k nacionalismu místnímu, Stalin řekl, že „hlavní úchylku představuje ta tendence, proti které přestali bojovat a kterou nechali vyrůst do nebezpečí stát. Vystoupil před studenty vojenských akademií dne 4. května 1935 a řekl:  „Musíme si konečně uvědomit, že ze všech cenných kapitálů, existujících ve světě, nejcennější a (nejvíce) rozhodující se lidem jeví kádry. Musíme pochopit, že v našich současných podmínkách, kádry rozhodují vše´. Pokud budeme mít kvalitní a početné kádry v průmyslu, v zemědělství, v dopravě, v armádě, - naše země bude neporazitelná. Nebudeme-li mít takové kádry – budeme kulhat na obě nohy.“.

       Osmý Mimořádný sjezd sovětů SSSR (25. 11. -5. 12. 1936) přijal Ústavu SSSR, uznal skutečnost vstupu SSSR do etapy završení výstavby socialistické společnosti a přechodu ke komunistické společnosti, ve které se uskutečňuje princip rozdělování: „Od každého podle jeho možností, každému podle jeho potřeb.“ Vítězství socialismu poskytlo příležitost pro další demokratizaci volebního systému založeného na univerzálním, rovném a přímém volebním právu při tajném hlasování. Všechna největší vítězství socialismu byla zakotvena v ústavě: Společnost se skládá ze spřátelených tříd – dělníků a rolníků; politický rámec SSSR – Sověty zástupců pracujících, ekonomický - socialistické vlastnictví výrobních prostředků. Občané mají právo na práci, odpočinek, vzdělání a finanční zabezpečení ve stáří v případě nemoci či zdravotního postižení. Všichni občané, bez ohledu na jejich národnost, rasu a pohlaví, jsou si rovni a jsou jim zaručeny svobody: slova, tisku, shromažďování a veřejných shromáždění, sdružování se ve společenských organizacích, svoboda osobnosti jednotlivce a právo bydlet, právo na listovní tajemství, právo na azyl cizím státním příslušníkům, právo na pronásledování k ochraně zájmů pracovníků, právo vědecké činnosti, právo na národně-osvobozenecký boj. Jednalo se o nevídané svobody v dějinách práva a svobody pracujících zabezpečujících se ekonomicky systémem socialistického hospodářství bez krizí, (výrobní) anarchie a nezaměstnanosti. Dne 31. 10. 1937 deník Pravda cituje Stalina: „Naši lidé, bohužel, ne vždy chápou, na jakou výšku (je) pozvedla jejich historie v podmínkách sovětského zřízení.“ Ve zprávě na XVIII. sjezdu strany Stalin vyzdvihl nový úkol: v průběhu příštích 10-15 let hospodářsky dohnat a předehnat hlavní kapitalistické země v ekonomických vztazích - výrobní kapacitě na obyvatele.

       Vzhledem k blížícímu se vojenskému nebezpečí a v letech Velké vlastenecké války se přijímala mnohostranná opatření na posílení obrany SSSR, na což byl potřeba čas. Stalin přijímal všechny druhy opatření, aby odsunul začátek války. Tomuto cíli sloužila i úmluva s Německem (23. 8. 1939) o nenapadení. Nezasahovala teritoriální celistvosti, nezávislost a cti naší země, ale zajišťovala Sovětskému svazu mír na nejbližší čas a dávala možnost připravit se bránit v případě napadení.

       V důsledku industrializace a kolektivizace zemědělství v SSSR v roce 1940 byla vyprodukováno:

15.000 tun surového železa - téměř 4 krát více; 18.300 tun oceli - 4 a půl krát více; 166.000 tun uhlí - až 5 a půl krát více; 31 000 tun ropy – 3 a půl krát více; 38.300 tun konzumního obilí - na trh - o 17.000 tun více; 2700 tun surové bavlny - 3 a půl krát tolik. Uvedený růst odpovídal produkci výroby v carském Rusku v 1913.

       Období do 22. června 1941 SSSR využil k posílení obranyschopnosti a vyzbrojení Rudé armády. Tempo růstu obranného průmyslu ve třetím pětiletém plánu (1938 - 1942), které přerušila válka, překročilo 39%. Po podepsání smlouvy o neútočení s Německem před válkou byly vytvořeny moderní typy letadel, tanků, dělostřelectva a lehkých zbraní. Dne 17. 4. 1940 vystoupil Stalin na setkání důstojníků Rudé armády: „Budete želet náboje a granáty - bude více ztrát. Je třeba šetřit své lidi, udržovat síly armády. Pokud chcete, abychom měli válku s málem krve, nelitujte min.“ Dne 6. května 1941 byl Stalin jmenován předsedou Rady lidových komisařů SSSR. Dne 6. června 1941 bylo přijato usnesení  RLK SSSR a ÚV VKS(b) o mobilizačním plánu munice na druhé pololetí roku 1941 a 1942.

       Dne 22. června 1941, hrubě porušivši smlouvu o neútočení, provedli Němci věrolomné napadení SSSR. Státní výbor obrany (SVO) soustředil veškerou moc v zemi. Předsedou SVO byl jmenován Stalin, který vedl boj proti zákeřnému nepříteli, jenž válku zahájil za pro něho příznivých okolností a který měl zkušenosti armády o 170 divizích z války v západní Evropě, přičemž byl vyzbrojen tisíci tanků a letadel, postoupil k hranicím a vrhnul se proti SSSR.

       SSSR byl pod tlakem početní převahy sil nepřítele, jenž použil výhody překvapivého útoku. Rudá armáda byla nucena ustoupit z boje ve vnitrozemí země.

       Od 19. července Stalin – komisař lidové obrany SSSR a od 8. srpna - Nejvyšší velitel ozbrojených sil SSSR.

       V krátké době byla provedena přestavba národního hospodářství, pokud jde o obsluhu (potřeb) fronty, byla uskutečněna rozsáhlá evakuace civilního obyvatelstva a průmyslu na východě země a zformovány rezervní ozbrojené síly. Roztáčela se výstavba nových obranných závodů, do armády se vlévaly nové posily, ve frontovém pásu se formovaly dobrovolnické armády, na okupovaném území působili partyzáni. Aby zastavily paniku a zabránily defétistické náladě, vytvářely se zátarasné oddíly v týlu nestabilních částí, byla přijata přísná opatření proti zbabělcům, dezertérům a zrádcům. Bez nich by byl SSSR zničen v počátečním období války.

       Jeden z nejjasnějších dokladů vojenského mistrovství Stalina v umění využít válečné lsti k oklamání nepřítele se projevil v bitvě o Moskvu, když byl německý útok zastaven a opatřeními kamufláže byly skrytě soustředěny zálohy v oblasti Moskvy. Nejvýznamnější vítězství v historii velkých válek -výsledek bitvy u Stalingradu - je korunou vojenského umění a dokonalosti sovětské vojenské vědy, triumfem stalinské strategie a taktiky. Debakl Němců pod Kurskem byl rozhodující pro další průběh války. „Jestliže bitva u Stalingradu, - řekl Stalin - předznamenala úpadek německé fašistické armády, pak bitva u Kurska ji postavila před katastrofu.“  Započínáme novou mohutnou ofenzivu Rudé armády. Od 6. března 1943 Stalin – Maršál Sovětského svazu. 1944 se ukázal být rokem rozhodujících vítězství Rudé armády, který nepříteli zasadil 10 úderů, které vešly do dějin jako „deset stalinských úderů Rudé armády“. Dne 8. května 1945 byl zástupci německého vrchního velení podepsán akt bezpodmínečné kapitulace. Dne 9. května bylo vyhlášeno vítězství.

       Vrchnímu veliteli ozbrojených sil SSSR J. V. Stalinovi byla dne 27. června 1945 udělena nejvyšší vojenská hodnost – Generalissimus Sovětského svazu.  Na konferenci vedoucích činitelů SSSR, USA a Británie v Postupimi (17. července – 2. srpna 1945) byla přijata rozhodnutí na upevnění vítězství, ačkoliv existovalo ještě jedno ohnisko války – Japonsko, odmítající požadavky USA, Velké Británie a Číny o bezpodmínečné kapitulaci. Spojenci se obrátili na sovětskou vládu s prosbou připojení se k válce proti Japonsku. Věrný povinnosti spojence vyhlásil SSSR Japonsku válku, zahájil 9. srpna 1945 vojenské akce japonské Kantonské armádě. V závěru prudkého útoku oddílů Rudé armády a debaklu velkého množství japonských vojsk byly osvobozeny Manžusko, Jižní Sachalin, Severní Korea a Kurilské ostrovy. Dne 2. 9. 1945 byl v Tokiu podepsán dokument o bezpodmínečné kapitulaci Japonska. V den vítězství nad Japonskem Stalin promluvil v rozhlase: „Od nynějška můžeme pokládat naši vlast za osvobozenou od hrozby německé invaze na západě a japonské invaze na východě. Nastoupil dlouho očekávaný mír pro národy celého světa.“

       Válka byla těžkou zkouškou materiálních a duchovních sil Sovětského svazu, zkouškou její síly a životaschopnosti. Zkušenosti z války, řekl Stalin, ukázaly, že „ekonomický základ Sovětského státu se ukázal nesrovnatelně více životaschopný, než hospodářství nepřátelských států“. V té době jak hospodářství nepřátelských států (na Německo pracovala celá Hitlerem zotročená Evropa) během války došla k úpadku, SSSR nejenom zajišťoval frontu zbraněmi a municí, ale i vytvářel rezervy. V posledních třech letech války se v Sovětském svazu každoročně vyrobilo: více než 30.000 tanků, samočinných a obrněných; na 40 tisíc letadel; na 120.000 zbraní; na 450 ručních a tankových kulometů; přes 3 mil. pušek a okolo 20 a okolo 2 mil. automatů; až 100.000 minometů.  Sovětské zbraně překonávaly ty německé, i pokud jde o kvalitu. Ideologie bestiálního nacionalismu a rasové nenávisti byla poražena sovětskou ideologií rovnosti všech ras a národů. Stalin zdůrazňoval velkou zásluhu sovětského lidu před lidstvem: „Sovětský lid svým obětavým bojem zachránil civilizaci Evropy před fašistickými zrůdami.“ Obrovskou důležitost mělo přitom sovětské vlastenectví: „Síla sovětského patriotismu, - řekl Stalin, - je v tom, že jeho základem nejsou žádné rasové nebo nacionalistické předsudky, ale hluboká oddanost a věrnost lidu jeho sovětské vlasti.“ Německo utrpělo rovněž i morálně - politickou porážku.

       Mimořádný vklad k Vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce vložil J. V. Stalin, jenž byl nejen praktickým organizátorem Vítězství, ale a rozvinul i moderní sovětskou vojenskou vědu. Připravil pojednání o neustále působících činitelích, které rozhodly o osudu války; o aktivní obraně a zákonech protiofenzívy a  útoku; o interakci dodání vojsk a bojové techniky v moderních podmínkách války; o roli velkých kolon tanků a úloze letectví v moderní válce; o dělostřelectvu jako o nejmohutnější       vojenské síle.

       V různých fázích války našel vždy stalinský génius správná rozhodnutí, plně vzít v úvahu konkrétní situaci. Stalinské válečné umění se projevilo jak v obraně, tak i v útoku. Na pokyn Stalina se aktivní obrana sovětských vojsk spojovala s přípravou protiútoku. Útok se spojoval s odolnou obranou. Stalin je rozpracoval a aplikoval:

       novou taktiku manévrování; taktiku souběžného prolomení fronty nepřítele v několika zónách, kdy jde jeden průlom za druhým, tak aby nepřítele zaneprázdnil a ten neměl čas ani síly na přeskupení svých vojsk; taktiku průlomu boků protivníka, obejití v týl; obklíčení a zlikvidování velkých nepřátelských uskupení .

       Stalin luštil plány nepřítele a odrážel je. Bitvy, ve kterých Stalin velel sovětským vojskům, ztělesňují vynikající vzory vojenského operativního umění. Tvůrčí svéráz, originalita intence charakterizují všechny bojové operace, uskutečněné Rudou armádou. On také dal příklady ve vědeckých otázkách mezinárodních vztahů a sovětské zahraniční politiky za války a poválečného období. Dal také příklady vědeckého vyřešení otázek mezinárodních vztahů a zahraniční politiky SSSR v podmínkách válečné a poválečné doby. Stalin vytvořil konkrétní praktický program opatření a politiky v práci organizace na obnovení státního, ekonomického a kulturního života evropských národů po vítězství nad Německem.

       V poválečném období strana a sovětská vláda v čele se Stalinem vykonali obrovskou práci při mobilizaci sovětského lidu k boji za obnovu a další rozvoj národního hospodářství, uskutečnili zahraničněpolitický kurs, zaměřený na upevnění mezinárodní pozice SSSR, na zajištění míru a bezpečnosti národů v celém světě. Rozpočet finančních prostředků na vědu byl v roce 1946 navýšen třikrát a vědečtí pracovníci získali významné zvýšení mezd. V roce 1947 byl uveden do provozu první jaderný reaktor. Docházelo k dalšímu zlepšení životních podmínek sovětského lidu. Nejdůležitější v tomto plánu byla rozhodnutí „O provedení měnové reformy a zrušení lístků na potravinářské a průmyslové zboží od 14. 12. 1947“ a „O novém snížení od 1. března 1949 státních maloobchodních cen výrobků masové spotřeby“ z 28. 2. 1948.

       Stalin pokračuje v teoretickém výzkumu sovětské společnosti při výstavbě komunismu. V roce 1950 publikoval svou knihu Marxismus a problémy jazykovědy, ve které poskytl definici základny a nadstavby: „Základna je ekonomická struktura společnosti v dané fázi svého vývoje. Nadstavba  - to jsou politické, právní, náboženské, umělecké, filozofické názory společnosti a jim odpovídající politické, právní a další ustanovení.“ „Marxismus neuznává vývody a neměnné formule závazné pro všechna období epochy a epochy. Marxismus je nepřítelem veškerého dogmatismu.“

       V roce 1952 napsal svou poslední práci Ekonomické problémy socialismu v SSSR, ve které rozebírá otázky: 1) o charakteru ekonomických zákonů za socialismu; 2) o zbožní výrobě a zákonu hodnoty za socialismu; 3) o zrušení protikladu mezi městem a venkovem, mezi duševní a manuální prací a odstranění rozdílů mezi nimi; 4) o rozpadu světového trhu a prohloubení krize světového kapitalistického systému; 5) o nevyhnutelnosti válek mezi kapitalistickými zeměmi; 6) o základních ekonomických zákonech moderního kapitalismu a socialismu.

       Pro základní ekonomický zákon kapitalismu je charakteristické: 1) maximalizace zisku; 2) vývoj výroby od boomu ke krizi a od krize k rozvoji; 3) periodická přerušení ve vývoji technologií, doprovázená ničením výrobních sil společnosti.

       Základní ekonomický zákon socialismu byl Stalinem zformulován jako „zabezpečení maximálního uspokojování neustále rostoucích materiálních a kulturních potřeb celé společnosti prostřednictvím stálého růstu a zlepšování socialistické výroby založené na vyspělé technologii“.     

       Na XIX. sjezdu strany (5. - 14. 10. 1952) byla přijata nová Ústava a nový název strany – Komunistická strana Sovětského svazu.           Do nové Ústavy SSSR byly samotným Stalinem vepsány body, které mohou být pokládány za jeho závěť (v období destalinizace budou vyškrtnuty ze stanov strany): Není třeba, aby byly ve straně dvě disciplíny – jedna pro vůdce, druhá pro řadové (členy).  2. Nepravdivost komunisty před stranou a klamání strany jsou největším zlem a jsou neslučitelné s členstvím ve straně.  3. Nepřipouští se výběr kádrů na základě příbuznosti a protekce, osobní oddanosti. Porušení těchto pravidel: výběr zaměstnanců na základě (přátelských) vztahů, osobní loajality, rodáctví a příbuzenství  - (je) neslučitelné s členstvím v řadách strany.

       Za Chruščova zvítězil princip „beztrestnosti“ stranické nomenklatury, byla odhozena stalinská náročnost ke každému člověku, tím více ke komunistovi, bez ohledu na jeho pozici. Stalinovo prohlášení o odstoupení z funkce tajemníka ÚV nebylo na plénu přijato. Cestou všemožných intrik ze strany Chruščova, Malenkova a dalších začala intenzivní izolace Stalina. Byli odstraněni jemu loajální lidé – velitel ochranky Vlasik a velitel osobní kanceláře Poskrebyšev. J. V. Stalin byl otráven v noci na 1. března, lékařská pomoc byla odložena, a 5. března 1953 ve 21 hodin 50 minut skonal.

       Prakticky okamžitě po jeho smrti začala intenzivní diskreditace děl i jména Velikého Vůdce a spolu s ní i zbourání nadstavby.  Setrvačnost vědeckého a technického pokroku a industrializace v souladu se základním ekonomickým zákonem socialismu a jiných objektivních ekonomických zákonů pokračovala.

       Ale s diskreditací jména a díla Velikého Stalina, se zbouráním ideologické části nadstavby socialismu, s přeměnou části vedení komunistické strany ve vedení tenké elitářské buržoazní vrstvy socialistické společnosti - začalo zbourání ekonomické základny socialistického zřízení.

       Ve stalinském ekonomickém modelu akumulace finančních prostředků národního hospodářství došlo v důsledku růstu produkce ke snížení jejích nákladů. To dovolilo také systematicky snižovat velkoobchodní a maloobchodní ceny.

       V souladu s hospodářskou reformou dle modelu Kosygina (1965), připravenou za Chruščova podle koncepce ekonoma Libermana (Pravda, 9. 9. 1962) byly výnosy získány v podobě přirážek k výrobním nákladům, a ne v důsledku snížení výrobních nákladů. Zisk byl stanoven v plánech jako hlavní souhrnné měřítko „efektivity“ práce podniků. Při tom se projevila zainteresovanost, především šéfů podniků bojovat ne pro úsporu nákladů, ale naopak, za jejich růst za účelem dosažení zisku jako zdroje obohacení na stejném principu jako v kapitalistické ekonomice, ale v nepřítomnosti hospodářské soutěže (většinou pozitivního principu tržních vztahů v rámci kapitalismu) mezi výrobci. Ekonomické zájmy podniků a odvětví o dosažení maximálního zisku se dostaly do konfliktu se zájmy státu a zničily systém plánování. Došlo k ekonomické antisocialistické plíživé kontrarevoluci shora, jež se ukázala být hlavním pustošitelem a ničitelem socialistické základny – ekonomického zřízení SSSR. V souladu s tím šla degradace i hesel k boji o titul úderníků a kolektivů „komunistické práce“ do boje za výstavbu „rozvinutého socialismu“, „rozvíjejícího se socialismu“ a oznámení o politickém a ekonomickém systému „stagnace“ a „totalitě“. Vznik komunistické strany RSFSR v roce 1990 posílil odstředivé síly ideologické nadstavby v rozpadu SSSR.                                                                                                                               

                                                                                  Z ruštiny přeložil Lukáš Sluka

 Zkráceno redakcí SMKČ

[1] Dále jen RSFSR

[2] Kniha Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků) vyšla v roce 1953 ve Státním nakladatelství politické literatury v Praze. K dispozici údajně má být za neurčenou dobu na webových stránkách Strany demokratického socialismu (http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/dvks.htm), přičemž je třeba říci, že z obsáhlého korpusu díla, čítajícího 353 stran resp. XI. Hlav, byla doposud zveřejněna pouze IV. Kapitola této knihy Překonávání obtíží při obnově národního hospodářství. Zvýšená aktivita trockistů v souvislosti s Leninovou nemocí. Nová diskuse ve straně. Porážka Trockistů. Leninova smrt. Leninská výzva. XIII. sjezd strany, kteroužto naleznete zde: (http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/dvks/dvks0904.htm)

[3] Ruská sociálně demokratická strana dělnická

[4] Caricin, v letech 1589–1925 název dnešního města jménem Volgograd, které v letech 1925–1961 hrdě neslo pojmenování Stalingrad, čímž byla oficiálně oceněna Stalinova významná role při chrabré a bezprecedentní obraně města proti Bílým v letech 1918 – 1920.

[5] Ústřední kontrolní komisi