II. Internacionála

Lenin: Je třeba bojovat nikoli za „občanský“ mír, ale za přeměnu imperialistické války ve válku občanskou! Říkal, že dělníci a rolníci, kteří byli povoláni do armády a dostali do rukou zbraň, mají ji obrátit proti vlastní buržoazi

VYSOKÁ STRANICKÁ ŠKOLA PŘI ÚV KSSS

Kurs všeobecných dějin – Dějiny novověku

Profesor

I. S. GALKIN

II. INTERNACIONÁLA

(1889 – 1914)

PRVNÍ SVĚTOVÁ

IMPERIALISTICKÁ VÁLKA

Těsnopisný záznam přednášky na Vysoké stranické škole při ÚV KSSS

RUDÉ PRÁVO

vydavatelství Ústředního výboru KSČ

Praha 1953

II. INTERNACIONÁLA

(1889 – 1914)

MARXISMUS A DĚLNICKÉ HNUTÍ.

POSLEDNÍ LÉTA K. MARXE

            Období mezi I. a II. internacionálou[1] se vyznačuje hlubokými převraty a změnami v hospodářství a politice v jednotlivých kapitalistických zemích. V sedmdesátých letech 19. století začal přechod od předmonopolního stádia kapitalismu k imperialismu. Po krizi roku 1873 zesílil v průmyslu proces koncentrace a centralizace. Byly to však ještě krátce trvající, nepevné a vratké společnosti, které se pod tlakem konkurence snadno rozpadaly. Teprve ke konci 19. století, v jeho posledním desetiletí, získávají si monopoly stále více a více místa v různých průmyslových odvětvích.

            V téže době se zdokonaluje aparát diktatury buržoazie. Neslýchaně roste úřednictvo, policie a vojsko. Buržoazie, vystrašená Pařížskou komunou, pokoušela se ochránit před novými revolucemi tím, že zesílila útlak vůči proletariátu. „Uvidíme,“ řekl Lenin, když charakterizoval dějiny pokročilých zemí světa z konce 19. a ze začátku 20. století, „že pomaleji, mnohotvárněji a na mnohem širším dějišti probíhal týž proces, na jedné straně proces budování „parlamentární moci“, jak v republikánských zemích (Francie, Amerika, Švýcarsko), tak i v zemích monarchistických (Anglie, do jisté míry Německo, Itálie, skandinávské země atd.), na druhé straně proces boje o moc mezi různými buržoazními a maloburžoazními stranami, které si dělily a znovu mezi sebou rozdělovaly „kořist“ úřednických místeček, při čemž základy buržoazního řádu zůstávaly nedotčeny, a posléze proces zdokonalování a upevňování „výkonné moci“, jejího úřednického a vojenského aparátu“[2]

            Koncem 19. století stál před proletariátem úkol soustředit síly, úkol upevnit všechny organizace dělnické třídy – stranické, odborové, družstevní, osvětové a jiné. Dělnická třída se musela zdokonalovat organizačně, teoreticky a politicky. Musela se připravovat k rozhodnému útoku na tvrze kapitalismu, k socialistické revoluci: „…tehdy,“ píše Lenin, „po porážce Pařížské Komuny, dala historie na pořad dne pozvolnou organizační a uvědomovací práci. Jiné nebylo. Anarchisté neměli (a nadále nemají) zásadně pravdu nejen teoreticky, nýbrž ani hospodářsky a politicky. Anarchisté nesprávně zhodnotili poměry, neboť nepochopili světovou situaci: anglický dělník, zkorumpovaný imperialistickými zisky, poražená Komuna v Paříži, buržoazně nacionální hnutí v Německu, které právě zvítězilo (1871), polonevolnické Rusko, spící staletým spánkem.

            Marx a Engels správně zhodnotili poměry, pochopili mezinárodní situaci, pochopili úkoly pozvolného přibližování k počátku sociální revoluce.“[3]  

            A toto pozvolné přibližování k počátku sociální revoluce se odehrávalo za situace, kdy se stále více šířil marxismus. Marxismus si razil cestu v úporném boji s různými oportunistickými směry.

            Marx a Engels, zakladatelé vědeckého socialismu, byli především stranickými vůdci. Vedli neúnavný boj za to, aby byla vytvořena proletářská strana, a obraceli ostří teoretické a politické zbraně proti pravému a „levému“ oportunismu, proti reformismu a kompromisům s oportunisty, proti anarchismu a všelijakým „levičáckým“ směrům v dělnickém hnutí.

            Z tohoto hlediska měly obrovský teoretický a praktický význam Engelsovy práce Politický indiferentismus a Bakuninovci v práci, které vyšly v 70. letech 19. století.

            Obě tato díla byla namířena proti politickým ideálům anarchistů. Marx a Engels s neobyčejnou silou odhalovali bezpodstatnost teoretických tezí anarchistů a podrývali jejich vliv v masách.

            Celý Marxův život byl zasvěcen velké věci osvobození dělnické třídy. Marx vedl neúnavný boj za to, aby ideje vědeckého socialismu zvítězily v širokých masách pracujících. Marxismus jako teorie revolučního proletářského socialismu, jako ucelený světový názor a filozofický systém pronikal do mas a stával se nepřemožitelnou silou. Marx hluboce věřil, že se revoluce blíží, a měl stále větší zájem o Rusko jako o zemi, kde dozrává revoluce. Vítězství revoluce v Rusku mělo mít podle Marxova názoru obrovský význam pro vítězství revoluce na celém světě.

            „Ruské poměry jsem studoval v originálu z ruských neúředních i úředních pramenů,“ psal Marx v roce 1877 Sorgovi. „Podle toho stálo Rusko již dávno na prahu převratu; všechny základní podmínky jsou tu…

            Revoluce začíná tentokrát na východě, kde je dosud neporušená bašta a záložní armáda kontrarevoluce.“[4]    

            Marxova vědecká politická předpověď o revoluci v Rusku byla zcela odůvodněná a dějiny ji potvrdily.

            Marx v posledních letech svého života, už těžce nemocný, dokončoval druhý a třetí díl Kapitálu. Tato práce vyžadovala největšího vypětí sil. Záchvaty těžké choroby, které se staly častějšími, odtrhovaly ho víc a více od práce.

            Dne 14. března 1883 Marx zemřel.

            Když Engels oznamoval světu tuto těžkou ztrátu, napsal: „Nejmohutnější rozum naší strany přestal myslit, nejsilnější srdce, jaké jsem kdy znal, přestalo bít.“[5] …lidstvo přišlo o hlavu, a to o nejvýznačnější hlavu, jakou v současné době mělo.“[6] A dále Engels pokračoval: „…zemřel uctíván, milován a oplakáván miliony revolučních spolupracovníků v celé Evropě a Americe, od sibiřských dolů až po Kalifornii…

            Jeho jméno i dílo přetrvá staletí!“[7]   Po Marxově smrti nepřestával Engels vytrvale bojovat proti nepřátelům socialistického učení – proti anarchistům, lassalovcům, posibilistům a fabiáncům.

            „K. Marx – B. Engels učili proletariát uvědomovat si svou sílu, uvědomovat si své třídní zájmy a sjednocovat se k rozhodnému boji proti buržoazii…

            Marx a Engels učili, že není možno osvobodit se od moci kapitálu a přeměnit kapitalistické vlastnictví ve vlastnictví společenské pokojnou cestou, že toho může dělnická třída dosíci jedině použitím revolučního násilí proti buržoazii, proletářskou revolucí, nastolením svého politického panství – diktatury proletariátu, která musí potlačit odpor vykořisťovatelů a vytvořit novou, beztřídní komunistickou společnost.“[8]          Předvečer vytvoření II. internacionály byl poznamenán řadou mohutných revolučních akcí proletariátu v různých zemích: v roce 1885 uskutečnili ruští dělníci Morozovovy továrny v Orechovo-Zujevě bojovou stávku; v roce 1886 ohromily celý svět chicagské události v USA; v témže roce jednomyslně vystoupili francouzští horníci v Decazeville; v roce 1889 povstali k boji angličtí dokaři.

            V těchto letech vznikají v mnoha zemích masové socialistické strany: bez ohledu na působnost výjimečného zákona vyrostla německá sociálně demokratická strana; v roce 1887 se vytvořila socialistická dělnická strana Ameriky; v roce 1879 vznikla na marseilleském sjezdu dělnická strana Francie; v roce 1899 vznikla rakouská sociálně demokratická strana. Socialistické strany vznikly v Belgii, Švýcarsku a ve skandinávských zemích. V Anglii Engels bojoval za vytvoření masové dělnické strany.

ENGELSŮV BOJ ZA VYTVOŘENÍ II. INTERNACIONÁLY

            Přes to, že organizování politických stran dělnické třídy mělo zřejmý úspěch, nepokládal Engels ještě za možné vytvořit novou Internacionálu, protože si přál, aby se Internacionála obnovila jako marxistická.

            V národních proletářských stranách, řekl Lenin, snažil se Engels „…prozkoumat, prostudovat, vypátrat, uhádnout a postřehnout národnostně zvláštní, národně specifické rysy v konkrétních cestách a metodách, s jejichž pomocí každá země může vyřešit společný mezinárodní úkol…“[9] Jiné stanovisko zaujímali nepřátelé marxismu. Doslova hned druhý den po rozpuštění I. internacionály se anarchisté, trade-unionisté a později posibilisté pokoušeli obnovit nebo vytvořit znovu mezinárodní organizaci. A to, jak říkal Engels, nebylo náhodné. Dělali to úmyslně, aby uchvátili do svých rukou iniciativu při vytvoření budoucí nové mezinárodní organizace a postavili se do čela mezinárodního dělnického hnutí.

            Hlavní iniciativu při tvoření II. internacionály se pokoušeli uchvátit posibilisté a sociálně demokratické federace Anglie. Engels, který pozorně sledoval jejich intriky, uvědomoval o těchto lstivých plánech Sorga. „Spojenectví possibilistů a sociálně demokratické federace mělo tvořit jádro nové internacionály…“[10] Posibilisté dosáhli toho, že získali od londýnského mezinárodního sjezdu, svolaného v roce 1888 anglickými trade-uniony, plnou moc svolat mezinárodní kongres a přivlastnili si takové funkce a práva, jaká mohl mít jen kongres. Zbavovali budoucí kongres práva prozkoumat mandáty, stanovit pořad práce atd.

            Když Engels viděl nebezpečí, které mohli mezinárodnímu dělnickému hnutí způsobit possibilisté, zanechal na nějaký čas velmi důležité práce na přípravě třetího svazku Kapitálu k tisku, aby tak zmařil úklady posibilistů a zajistil vytvoření opravdu revoluční Internacionály. Engels důrazně žádal od francouzských a německých marxistů, aby se uchopili vedení při tvoření Internacionály. Trval na tom, aby se marxisté aktivně účastnili svolání kongresu, a doporučoval jim, aby v žádném případě nedopustili, aby kongres řídili Brousse a Haydman.

            Na Engelsovo naléhání dostali francouzští marxisté od sjezdu socialistických stran v Troyes plnou moc svolat mezinárodní kongres. K rozhodnutí sjezdu v Troyes se připojil sjezd odborů v Bordeaux.

            Plnou moc svolat v roce 1889 mezinárodní kongres měli tedy jak posibilisté, tak marxisté. Němečtí sociální demokraté trvali na tom, aby byl svolán jediný kongres v Paříži společně s posibilisty. Bylo rozhodnuto svolat na 28. února 1889 do Haagu konferenci a dohodnout se. Posibilisté však nepřijali pozvání a na konferenci se nedostavili.

            Konference, která byla z Engelsovy iniciativy svolána do Haagu, položila dvě podmínky: 1. kongres je suverénní při určování plné moci a delegátských mandátů; 2. svolání kongresu musí vycházet ode všech socialistických skupin a být jimi podepsáno, jak posibilisty, tak také zástupci kongresů v Bordeaux a Troyes. Engels přikládal velký význam usnesení Haagské konference. Domníval se, že posibilisté budou přinuceni smířit se s úlohou řadových účastníků kongresu, jinak se svou tvrdošíjností odhalí před širokými masami jako rozbíječi jednoty dělnického socialistického hnutí. Protože však posibilisté ani po haagské konferenci nepřestávali společně se sociálně demokratickou federací připravovat svolání svého kongresu, zaměřil Engels všechno své úsilí na to, aby proti posibilistickému kongresu byl postaven kongres marxistický. Engelsova taktika tkvěla v tom, aby otevřené tažení dvou směrů ukázalo širokým dělnickým masám, kde je skutečné dělnické hnutí a kde je (podle Engelsových slov) „jen podvod“.

            Engels byl přesvědčen o tom, že otevřené soutěžení posibilismu a revolučního marxismu skončí rozhodným vítězstvím marxismu. Při organizování II. internacionály bojoval Engels rozhodně nejen s posibilismem, ale také s projevy oportunismu a smířlivectví u marxistů samých. Ve svém dopise Sorgovi z 8. června 1889 Engels píše: „Ale o naivnosti Němců nemáš ponětí. Dalo mi strašnou práci vysvětlit dokonce i Bebelovi, oč vlastně jde, ačkoli posibilisté to velmi dobře vědí a denně proklamují.“[11]

            Když Lenin charakterizoval Engelsovu účast na vytvoření II. internacionály, řekl, že Engels přes svých 68 let bojoval jako jinoch nejen s rozbíječi posibilisty, ale i s nejnepatrnějšími projevy oportunismu u marxistů samých, zejména v německé sociální demokracii, a se smířlivectvím vůči posibilistům.

ZALOŽENÍ II. INTERNACIONÁLY.

PAŘÍŽSKÝ KONGRES (1889)

            Na Engelsovo naléhání se v den stého výročí dobytí Bastily (14. července  1889) konal v Paříži zároveň s posibilistickým kongresem marxistický kongres. Zatímco na posibilistickém kongresu bylo ze 606 delegátů 524 Francouzů a nebyla na něm zastoupena ani jedna velká evropská socialistická strana, takže se skutečně stal kongresem francouzských posibilistů, bylo na marxistickém kongresu přítomno 395 delegátů, kteří zastupovali všechny západoevropské socialistické strany. Podle Engelsových slov byla na kongresu zastoupena „celá Evropa“.

            To byl tedy první ustavující kongres II. internacionály. Marxistický kongres zahájil vůdce francouzských socialistů Paul Lafarge. Do předsednictva kongresu byli zvoleni Paul Lafarge, Bebel, Wilhelm Liebknecht a ostatní vynikající pracovníci tehdejšího socialistického hnutí. Mezi členy předsednictva byli komunardi.

            Hned od začátku práce kongresu se u části delegátů (Belgičanů, Italů, Holanďanů aj.) objevily smířlivecké nálady. Ozvaly se hlasy, které žádaly spojení s posibilisty.

            Posibilisté však odmítli návrh na sjednocení. Engels v dopise Sorgovi 20. července 1889 vyjádřil velké uspokojení nad tím, že se smířlivecké plány neuskutečnily.

            Rozbíječská politika posibilistů, kteří svolali se sociálně demokratickou federací Anglie zvláštní kongres, způsobila ve skutečnosti isolaci posibilistů a jejich porážku. Své oportunistické společníky a kompromisníky měli posibilisté také mezi delegáty marxistického kongresu. Anglický delegát Keir Hardie hlásal nejotevřeněji klidné, nerevoluční metody boje za osvobození dělnické třídy.

            Při posuzování otázky o mezinárodním dělnickém zákonodárství se objevila na pařížském kongresu nevelká skupina anarchistů a vystoupila proti politickému boji a využití parlamentarismu v boji o dělnické a sociální zákonodárství. Boj proti anarchistům byl v tomto okamžiku jedním z nejdůležitějších úkolů II. internacionály. Pod Engelsovým vedením marxisté již v prvním období práce II. intenacionály způsobovali anarchistům jednu porážku za druhou.

            Když kongres pečlivě uvážil situaci dělnické třídy v jednotlivých zemích, rozhodl přes odpor anarchistů, kteří zavrhovali politický boj, že je nutno upevnit masové dělnické hnutí a vytvořit socialistické strany pro jejich politický boj a pro dobytí moci proletariátem.

            Kongres ukázal socialismus jako konečný cíl dělnického hnutí a zároveň vytyčil také dílčí požadavky: dosáhnout osmihodinové pracovní doby, zvýšit mzdu, zrušit systém odměny za práci ve zboží atd.

            Přitom se v usnesení zdůrazňovalo, že boj za dělnické zákonodárství není samoúčelem, ale jen nezbytnou předběžnou podmínkou k osvobození dělnické třídy, prostředkem ke zvýšení kulturní úrovně a třídního uvědomění proletariátu.

            V usnesení týkajícím se otázky hospodářského a politického boje dělnické třídy se říkalo, že tam, kde dělnická třída ještě nedosáhla všeobecného volebního práva, je třeba o ně bojovat. Tam, kde všeobecné volební právo existuje, je třeba ho využít k získání politické moci.

            Velký zájem vyvolala na kongresu otázka zrušení stálých armád. Účastníci kongresu chápali, že po francouzsko-pruské válce nenastal klid, o čemž svědčilo vytvoření Trojspolku a neustálé války o rozdělení Afriky. Růst militarismu byl zjevný. Kongres přijal jednomyslně usnesení žádat, aby v každé zemi byly stálé armády nahrazeny všeobecným ozbrojením lidu. „Útočná politika, jejímž nástrojem je stálé vojsko,“ pravilo se v usnesení kongresu, „musí ustoupit obranné a mírové politice demokracie – organizaci všeho lidu, vycvičeného a vyzbrojeného ne proto, aby loupil a dobýval, ale aby bránil svou nezávislost ... Kongres prohlašuje, že armáda, jako nutný produkt soudobých kapitalistických podmínek, definitivně zmizí teprve tehdy, až bude zničeno samo kapitalistické zřízení, až bude osvobozena práce a až zvítězí socialismus v mezinárodním měřítku.“

            Na zasedání kongresu se původně projednávaly jen dvě otázky – o dělnickém zákonodárství a o hospodářském a politickém boji dělnické třídy. Při řešení těchto hlavních otázek vznikly potom i jiné: o spojení s posibilistickým kongresem, o zrušení stálých armád a o oslavě 1. máje. Poslední otázku projednával kongres jako jedno z opatření, která zajišťují, aby rezoluce o dělnickém zákonodárství byla uvedena v život. Usnesení pařížského kongresu o každoroční oslavě 1. máje a o tom, že se v tento den budou konat demonstrace pracujících na znamení proletářské solidarity, dalo kongresu historický význam.

            Pařížský kongres zahájil periodická svolávání mezinárodních socialistických kongresů, a tím obnovil mezinárodní svazek dělníků. Jednání pařížského kongresu se konala za boje mezi revoluční a oportunistickou tendencí v dělnickém hnutí. Neobyčejné prudkosti dosáhl boj s anarchisty. Po ostré a bouřlivé diskusi byli anarchisté z kongresu vykázáni.

            Na kongresu byla přítomna také ruská delegace. Byli v ní Plechanov a Lavrov. Plechanov ve svém projevu ukázal, že v Rusku je třída, o kterou se mohou pracující v boji s carismem opřít, je to třída proletariátu, „...která je pro své hospodářské a politické postavení vlivem okolností třídou revoluční“. Závěrem Plechanov řekl, že „revoluční hnutí v Rusku zvítězí jako dělnické hnutí nebo nezvítězí nikdy“.

            Pařížský kongres ukázal, že pod Engelsovým vedením byla v roce 1889 vytvořena mezinárodní organizace socialistů. Kongres vykonal velkou a užitečnou práci a ve všech jeho usneseních se projevil ideový vliv marxismu. Avšak praktická činnost socialistických stran, které vstoupily do II. internacionály, svědčila o tom, že se marxismu vzdaly.

            V devadesátých letech dosáhlo evropské dělnické hnutí velkých úspěchů. V Anglii se přes oportunistické vedení tradeunionů vyslovil kongres tradeunionů v roce 1890 pro osmihodinovou pracovní dobu. V románských zemích – Francii, Itálii, Španělsku a Švýcarsku – rvaly se dělnické organizace s anarchismem a stále více a více se účastnily politického boje. V roce 1890 uspořádali dělníci ve všech zemích májové demonstrace. V Německu byl v roce 1890 zrušen výjimečný zákon a v témže roce německá sociální demokracie dostala při volbách do říšského sněmu 1,5 milionu hlasů. Takový úspěch německé sociální demokracie napomáhal tomu, aby byl odhalen anarchismus v zemích jako Itálie a Španělsko a aby bylo překonáno sektářství v anglosaském socialistickém hnutí. Ukazoval francouzským dělníkům, oč na tom budou lépe, když se vzdají podpory radikálů a vystoupí samostatně. Engels sledoval úspěchy německé sociální demokracie se zvláštní pozorností, protože jim přikládal mezinárodní význam. Ze zkušeností německých sociálních demokratů při provedení volební kampaně se měly socialistické strany jiných zemí učit, jak využívat buržoazního parlamentarismu.

            Každou účast ve volební kampani nazýval Engels „generální prověrkou“ sil socialistů. V roce 1884 psal Engels Bebelovi: „Ještě si velmi dobře pamatuji, jak naše vítězství ve volbách roku 1875 ohromilo Evropu a zničilo bakuninský anarchismus v Itálii, Francii, Švýcarsku a Španělsku! Právě teď je znovu zapotřebí téhož výsledku.“[12]

            V 80.- 90. letech 19. století byly hlavními formami proletářského boje odborové hnutí a parlamentní činnost. Před proletářskými stranami stál tehdy úkol ještě více sjednotit masy na základě dalšího využití legálních možností. Socialistické strany však měly mít na paměti, že parlamentarismus zaujal jen dočasně tak významné místo v dělnickém hnutí.

            Marx a Engels upozorňovali na to, že po Pařížské komuně nastoupilo v dějinách socialistického a dělnického hnutí období mobilizace sil dělnické třídy, zakalení a formování pevných, jednolitých proletářských masových stranických organizací, které umějí spojovat legální činnost s pečlivou ilegální prací a neustále zdůrazňovali a učili dělnickou třídu, že jen v ohni revoluce, jen uchvácením moci a zavedením diktatury proletariátu se může dělnická třída úplně osvobodit z okovů kapitalistického otroctví. Tuto základní marxistickou tezi popírali jak anarchisté, tak oportunisté. Proto Engels nejednou mluvil o otázce státu, o diktatuře proletariátu[13] a v roce 1890 prosazuje na stránkách časopisu Die Neue Zeit  uveřejnění Marxovy Kritiky gothajského programu.

            V srpnu 1891 se konal bruselský kongres, na němž bylo přítomno 380 delegátů ze všech zemí západní Evropy a také z USA. Hlavní usnesení kongresu se děla ve znamení boje s anarchistickým nebezpečím. Avšak v době svolání bruselského kongresu zesílil vliv oportunismu, zejména v německé sociálně demokratické straně, tehdy nejvlivnější straně II. internacionály.

            Anarchisté ukazovali na růst oportunistických nálad v řadách socialistů, hlavně u německých pravicových socialistů – Volmara a jiných – a žádali, aby kongres stanovil jednotnou mezinárodní taktiku boje socialistů. Anarchisté měli přitom v úmyslu zamítnout politický boj a přejít k „aktivnímu“ boji, k taktice „přímé akce“.

            Bebel se ve svém projevu na kongresu postavil proti anarchistům a ukázal, že v té době je hlavním úkolem socialistů propagovat marxismus a získat většinu dělníků spojením politického boje s hospodářským.

            Dělnická třída, která podle Bebelova tvrzení tehdy ještě nešla všude ve své zdrcující většině za socialisty, měla být získána tímto taktickým způsobem: zdokonalujíce své organizace, musí socialisté bojovat za konečný cíl, tj. za svržení buržoazního řádu revoluční cestou a o to, aby proletariát získal moc, a zároveň musejí bojovat o demokratické reformy a o to, aby byly uspokojeny hospodářské potřeby dělnické třídy. Bebel však již tehdy ve svém projevu ukázal smířlivecký vztah k pravicovým socialistům, když ujistil kongres, že pravicoví socialisté v Německu nejsou nebezpeční. Dějiny však ukázaly, že Volmar již tehdy nebyl osamocen.

            Po Bebelových námitkách odmítl kongres projednávat návrh anarchistů, aby byla stanovena jednotná mezinárodní taktika boje.

            Ústřední otázkou bruselského kongresu byl postoj dělnické třídy k militaristům. O této otázce referovali W. Liebknecht a E. Vaillant. Liebknechtův referát vyslechl kongres s velkou pozorností. Rezoluce k referátu ukazovala, že všechny pokusy odstranit militarismus jsou marné, pokud existuje kapitalistická společnost, že „jen zřízení socialistické společnosti, v níž bude učiněn konec vykořisťování člověka člověkem, přinese mír národům a konec militarismu“. Rezoluce vyzývala k protestu proti každému pokusu o přípravu války a k tomu, aby přistoupením „k mezinárodní organizaci proletariátu, bylo urychleno vítězství socialismu...“.  Ale jak referát, tak také rezoluce k referátu, kterou předložil Liebknecht, neobsahovala žádné konkrétní návrhy pro boj s militarismem a válkou.

            Proti Liebknechtově rezoluci vystoupil holandský socialista – antiparlamentarista Domela Nieuwenhuis, který navrhoval, aby se „na každé vyhlášení války odpovědělo výzvou lidu ke generální stávce“.

            Přitom Nieuwenhuis tvrdil, že všechny války – ať jsou dobyvačné nebo války za nezávislost národů – jsou zlem a mají stejně reakční charakter.

            „Levá“ frázovitost Nieuwenhuisova, který tehdy stál v čele poloanarchistických živlů ve II. internacionále, nesetkala se na kongresu s velkou podporou. Byla přijata Liebknechtova rezoluce.

            Po referátu belgického socialisty Vandervelda o dělnickém zákonodárství přijal kongres usnesení, které vyzývalo dělníky všech zemí k boji za rozšíření dělnického zákonodárství a za jeho uvedení v život. Zároveň bylo rozhodnuto prozkoumat pracovní podmínky dělníků v jednotlivých zemích.

            V otázce stávek a bojkotu doporučoval kongres dělníkům, aby jich používali „...jak na obranu před útokem nepřátel, tak také k tomu, aby dosáhli takových ústupků, které jsou v dnešní buržoazní společnosti možné“.

            O pravicových náladách, které se vyskytly na bruselském kongresu, mluví s dostatečnou přesvědčivostí skutečnost, že anglická a německá delegace předložily návrh, aby májové demonstrace byly přesunuty na nejbližší neděli po 1. máji. Smysl tohoto návrhu byl jasný – vyhnout se konfliktům s podnikateli, které by nutně vznikaly v souvislosti s přerušením práce 1. května. Kongres přijal kompromisní usnesení, které umožnilo oportunistům (zvláště německé sociální demokracii) přesunovat májové demonstrace na neděli. Demonstrace tím ztrácely svůj bojový charakter. Revoluční svátek byl proměněn v klidné, nikomu nevyhrožující procházky a návštěvy restaurací za městem, prostě v podniky, kde se pronášely řeči, které nikoho nelekaly.

CURYŠKÝ KONGRES (1893)

            Curyšský kongres II. internacionály, který se konal v roce 1893 a na němž bylo přítomno 411 delegátů, rozhodně odsoudil taktiku anarchistů a usnesl se na tom, že v řadách Internacionály mohou být jen ty dělnické strany, které uznávají politický boj.

            Protože však anarchisté, kteří se dostavili na kongres, prohlašovali, že také teroristická činnost je politickým bojem, usnesl se kongres na Bebelův návrh na doplňku, v němž se říkalo, že politickým bojem je třeba chápat činnost, kdy dělnické strany využívají v zájmu proletariátu politických práv a zákonodárných institucí a bojují za uchopení moci dělnickou třídou. Tímto doplňkem byli anarchisté postaveni mimo kongres.

            Jednou z hlavních otázek na curyšském kongresu byla vojenská otázka. Výsledkem projednávání Plechanovova referátu o této otázce bylo, že kongres v podstatě opakoval rezoluci bruselského kongresu. V přijaté rezoluci byl nejcennější a politicky nejsprávnější bod, který zavazoval socialistické strany, aby hlasovaly proti vojenským úvěrům. Při projednávání vojenské otázky vystoupil znovu Nieuwenhius a opakoval svůj návrh: odpovědět na vyhlášení války všeobecnou stávkou a odmítnutím vojenské služby. Ale i tentokrát byl protiparlamentarismus odražen. Ve vystoupení Liebknechtově, Plechanovově a jiných delegátů proti Nieuwenhiusovi zazněly však úplně jasně oportunistické tóny: všeobecnou stávku považovali za nesmyslnou za jakýchkoli podmínek, což znamenalo, že ji úplně odmítali. Referenti ukázali také, že nepochopili změny, které v té době vznikly v mezinárodní situaci. Vycházeli stejně jako dříve z toho, že nebezpečí války a reakce hrozí především z carského Ruska, a při tom opomíjeli růst militarismu v západoevropských státech, hlavně v Německu.

            Růst oportunistických nálad v německé sociální demokracii se projevil nejen v tom, že brzy po bruselském kongresu, v roce1891, přijala politicky nesprávné návrhy erfurtského programu, ale také ve vystoupeních Bebelových na curyšském kongresu při projednávání otázky o oslavách 1. máje.

            Delegáti kongresu správně vytýkali německým sociálním demokratům, že organizováním demonstrací první neděli po 1. květnu neplní usnesení kongresu. Bebel vytrvale dokazoval, že demonstrace v den 1. máje je spojena s přerušením práce, a to může vést k zatčení a propuštění z práce, a to může vést k zatčení a propuštění z práce mnoha dělníků. Kongres nicméně zamítl snahy německých sociálních demokratů a potvrdil usnesení o demonstracích v den 1. května. Ve společné rezoluci o oslavě 1. máje dosáhl však Bebel toho, že byl odstraněn název „sociální revoluce“ a nahrazen výrazem „sociální reforma“. Tento bod rezoluce byl opraven takto: „Demonstrace na 1.máje za osmihodinovou pracovní dobu musí být zároveň projevem vůle dělnické třídy zničit rozdíly sociální reformou.“

            Prudká diskuse se rozvinula na kongresu o Vanderveldově referátu O politické taktice sociálních demokratů. Rezoluce, která byla o této otázce přijata, je v zásadě správná, obsahovala bod, v němž se říkalo, že dělnická třída musí využít volebního práva a boje o reformy „k tomu, aby získala politickou moc a přeměnila ji z nástroje nadvlády kapitálu v nástroj osvobození dělnické třídy“.

            II. internacionála tedy již v té době nespojovala otázku získání politické moci proletariátem s otázkami proletářské revoluce a diktatury proletariátu.

            Na poslední zasedání curyšského kongresu se dostavil Bedřich Engels. Vystoupil se skvělou řečí, v níž bičoval anarchisty jako dezorganizátory dělnického hnutí.

POSLEDNÍ LÉTA ENGELSOVA ŽIVOTA A ČINNOSTI.

LONDÝNSKÝ KONGRES (1896)

            Ve své řeči na curyšském kongresu Engels připomněl delegátům, že uplynulo 50 let od doby, kdy spolu s Marxem poprvé vystoupili s propagandou socialistických idejí. A skutečně, celý svůj cílevědomý život, zasvětil Engels věci dělnické třídy. Poslední léta Engelsova života se kryla s prvními lety existence II. internacionály. V té době „...zůstal Engels sám dále rádcem a vůdcem evropských socialistů“.[14]

            Engels, věrný spolubojovník a přítel Karla Marxe, opravdový vůdce proletariátu a teoretik proletářského a revolučního hnutí, věnoval všechnu svou neúnavnou energii tomu, aby se marxismus rozšířil mezi širokými dělnickými masami. V posledních letech svého života pokračoval v práci o teorii marxismu. Vykonal nesmírnou práci, když připravil k tisku druhý a třetí díl Kapitálu, uveřejnil knihu Původ soukromého vlastnictvím a státu a napsal v roce 1894 práci Rolnická otázka ve Francii a v Německu, v níž podrobil ostré kritice agrární program francouzské dělnické strany a oportunistickou linii, kterou zaujala německá sociální demokracie v agrární otázce.

            V praktické revoluční činnosti zaměřil Engels všechen svůj talent, vůli a sílu na boj proti anarchismu a reformismu. Dosáhl toho, že byla uveřejněna Marxova Kritika gothajského programu, kterou oportunisté skrývali před dělníky. Nemilosrdně kritizoval anglické a americké socialisty pro jejich odtrženost od mas. Ostře kritizoval erfurtský program německé sociálně demokratické strany, v němž se nehovořilo o boji za diktaturu proletariátu. Engels žádal vedení německé sociálně demokratické strany, aby připravovalo dělnickou třídu k nastávající revoluci a ke zřízení diktatury proletariátu. Avšak Engels se domníval, že demokratická parlamentní republika bude specifickou formou diktatury proletariátu. „Autoritativní Engelsovo prohlášení v kritice návrhu erfurtského programu z roku 1891, že „demokratická republika...je...specifickou formou pro diktaturu proletariátu“, neponechávalo nikoho na pochybách, že marxisté nadále pokládají demokratickou republiku za politickou formu pro diktaturu proletariátu. Tato Engelsova poučka se potom stala vodítkem pro všechny marxisty, i pro Lenina. Avšak ruská revoluce roku 1905 a zejména revoluce v únoru 1917 vytvořila novou formu politické organizace společnosti – sověty dělnických a rolnických zástupců. Lenin na základě zkoumání zkušeností dvou revolucí v Rusku, řídě se marxistickou teorií, dospěl k závěru, že nejdokonalejší politickou formou diktatury proletariátu není parlamentní demokratická republika, nýbrž republika sovětů“.[15]

            Engels bojoval s anarchisty a přitom také ostře kritizoval i reformisty za to, že si pod dojmem parlamentních úspěchů socialistických stran mysleli, že získat většinu v parlamentě je nejdůležitější a jediný prostředek pro osvobození dělnické třídy. Engels se vší vášní a důsledností opravdového revolucionáře bojoval s nebezpečím, že vedení II. internacionály přecení parlamentarismus. Vůdcové II. internacionály tvrdili, že získá-li proletariát v parlamentě většinu, pak může mít parlament rozhodující význam pro osvobození dělnické třídy. Lenin říkal, že teoretikové II. internacionály obešli „...to, co je nejaktuálnější a politicky nejpodstatnější, a to poměr revoluce ke státu a otázka státu vůbec!“[16]

            Engels vytrvale vštěpoval dělníkům základní myšlenku, že bez samostatné proletářské strany dělnická třída nedokáže zřídit svou diktaturu a vytvořit společnost, kde nebude útlak a vykořisťování; bez vlastní strany jsou dělníci úplně bezmocní a „proletariát se stává silou od toho okamžiku, kdy vytváří samostatnou dělnickou stranu“.[17] Proto Engels s neúnavnou energií bojoval o vytvoření skutečné proletářských stran v jednotlivých zemích Evropy a Ameriky.

            Engels vynakládal všechno úsilí na to, aby vytvořil marxistickou, komunistickou Internacionálu. Avšak II. internacionála se jí nestala a jen za Engelsova života a jeho vlivem si ještě udržovala v zásadě revoluční postoj.

            Po Engelsově smrti začaly v Internacionále vítězit oportunistické živly. Tomu napomáhalo podplácení špiček dělnické třídy buržoazií a také vliv maloburžoazních živlů, které se na čas přimkly k dělnickému hnutí. Koncem 19. století se západoevropské sociálně demokratické strany začaly přeměňovat ze stran sociální revoluce ve strany sociálních reforem.

            Zesílení oportunistického vlivu se projevilo na kongresu II. internacionály v Londýně, prvním kongresu svolaném po Engelsově smrti.

            Tím, že londýnský kongres (1896), na kterém bylo přítomno 535 delegátů, vyloučil anarchisty, potvrdil, že dělnická třída a její socialistické strany musí vést politický boj, aby získaly politickou moc. Kongres doporučoval „všechny formy organizovaného boje dělnické třídy“. Ale když se v rezoluci vypočítávaly všechny tyto „formy organizovaného boje“, nebyla v ní uvedena nejhlavnější forma – boj proletariátu o revoluční svržení vlády buržoazie, o zničení buržoazního státního aparátu a zřízení diktatury proletariátu.

            Londýnský kongres se vyslovil pro právo národů na sebeurčení a proti koloniální politice, která, „ať se jakkoli zakrývá náboženskými a civilizátorskými motivy“, má vždy za cíl rozšířit oblast kapitalistického vykořisťování. II. internacionála uznávala škodlivost koloniálních výbojů, avšak neučinila žádná bojová opatření, když Anglie v roce 1899 začala loupeživou válku proti burské republice v jižní Africe a když američtí imperialisté začali válku se Španělskem o nové rozdělení kolonií.

            Na londýnském kongresu se projednávala agrární otázka, ale II. internacionála odmítla vypracovat hlavní revoluční požadavky v rolnické otázce a odvolala se na to, že agrární zřízení jednotlivých zemí je tak rozdílné, že kongres nemůže v agrární otázce vypracovat žádnou společenskou politickou linii. Západoevropské socialistické strany v té době už odmítaly revoluční boj za proletářskou diktaturu, a proto nutně odmítaly bránit spojence proletariátu – rolnictva.

            Soudruh Stalin řekl o této otázce: „Nevšímavost, ba přímo zamítavé stanovisko stran II. internacionály k rolnické otázce se vysvětluje netoliko zvláštními podmínkami vývoje na Západě. Vysvětluje se především tím, že tyto strany nevěří v proletářskou diktaturu, že se bojí revoluce a nechtějí vést proletariát k moci. A kdo se bojí revoluce, kdo nechce vést proletáře k moci, nemůže se zajímat o problém spojenců proletariátu v revoluci...“[18]

            Po londýnském kongresu oportunismus v západoevropských sociálně demokratických stranách stále vzrůstal. V Anglii se vedle sektářské sociálně demokratické federace vytvořila oportunistická Nezávislá dělnická strana. V Německu vystoupili na hannoverském sjezdu strany bernsteinovci s pokusem „teoreticky“ odůvodnit revizionismus, a protože nenarazili na náležitý odpor, zůstali v řadách strany. Když se stal členem buržoazní francouzské vlády Millerand, ukázal v praxi, kam vede revizionismus.

            Na přelomu 19. století, s přechodem k imperialistickému stadiu kapitalismu, ukázal se naprostý úpadek starých sociálně demokratických stran při řešení nových úkolů, které vyvstaly před proletariátem v novém období. „Nové období je obdobím otevřených srážek tříd,“ říká soudruh Stalin, „obdobím revolučních akcí proletariátu, obdobím proletářské revoluce, obdobím přímé přípravy sil k svržení imperialismu, k uchopení moci proletariátem. Toto období ukládá proletariátu nové úkoly, úkol přebudovat celou činnost novým, revolučním způsobem, vychovávat dělnictvo v duchu revolučního boje o moc, školit a shromažďovat zálohy, utvářet svazek s proletáři sousedních zemí, navázat pevné spojení s osvobozeneckým hnutím kolonií a závislých zemí atd.“[19]

            Ani jedna ze stran II. internacionály nemohla tyto složité úkoly splnit. Strany II. internacionály se nehodily pro revoluční boj proletariátu, nebyly bojovými stranami proletariátu, vedoucími dělníky k moci, nýbrž byly volebním aparátem, přizpůsobeným jen k parlamentnímu boji. V období panství oportunistů II. internacionály nebyla hlavní politickou organizací proletariátu strana, nýbrž parlamentní frakce. Je samozřejmé, že se strany podobného druhu nemohly postavit do čela proletariátu, připravujícího se k revoluci. Strany II. internacionály, které se daly na cestu reformismu, ani nemyslily na revoluci, protože „pro reformistu je reforma všecko, kdežto revoluční činnost něčím vedlejším, něčím pro diskusi, pro odvrácení pozornosti. Proto reforma při reformistické taktice za trvání buržoazní moci se mění nezbytně v prostředek upevnění této moci, v prostředek rozkladu revoluce...

            Reforma ... přijme reformy proto, aby zhatil přípravu mas k revoluci a hověl si ve stínu „darované“ reformy.“[20]

            Strany II. internacionály se tedy ukázaly neschopnými vést dělnické hnutí, když v třídním boji kapitalistické společnosti nastalo nové období, období otevřených třídních srážek. Proces revolucionizování mas, které trpěly stále více pod kapitalistickým útlakem, projevoval se v neustále rostoucím stávkovém hnutí a v jiných formách aktivního boje. V Anglii proběhla na začátku devadesátých let 19. století vlna stávek; v roce 1900 byla známá stávka v Taff Vale. Ve Francii skončila demonstrace na 1. máje 1891 ve Fourmies krvavými srážkami s vojskem; roku 1892 se konala stávka v Carmaux; v zemi se zvedla mohutná vlna protestů proti Dreyfusově aféře. Dozrál nový výbuch stávkového hnutí v Německu. V roce 1892 a v roce 1894 vznikly v USA stávky, které skončily střílením v podnicích v Karnegii. V Rusku stávkovalo od roku 1896 do roku 1899 nejméně 831.000 dělníků.

            Koncem 19. století pozorujeme tedy ve všech zemích rozvoj a boj dvou tendencí v dělnickém hnutí: na jedné straně sílí revoluční tendence, projevující se v řadě aktivních akcí proletariátu, na druhé straně roste oportunismus socialistických stran.

            Rozvoj revolučních tendencí v mezinárodním dělnickém hnutí způsobil, že se v roce 1895 – v roce, kdy zemřel Engels – pod Leninovým vedením vytvořil „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“, který „...začal po prvé v Rusku uskutečňovat spojení socialismu s dělnickým hnutím“[21]

            „Svaz boje“ „byl…prvním významným zárodkem revoluční strany, opírající se o dělnické hnutí“.[22]

            Lenin v devadesátých letech 19. století dokončil v Rusku ideovou porážku nepřátel marxismu a dělnické třídy – reakčních narodiků. V knize Kdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům? Lenin „…po prvé razil myšlenku revolučního svazku dělnictva a rolnictva jako hlavního prostředku k svržení carismu, statkářů a buržoazie“.[23]

            Lenin ostře kritizoval buržoazní liberály – legální marxisty. Koncem devadesátých let začal Lenin boj proti revizionismu na ruské půdě – proti „ekonomistům“. Tento „…Leninův boj proti „ekonomistům“ byl zároveň bojem proti mezinárodnímu oportunismu“.[24] Tak Lenin pokračoval ve velikém díle Marxově a Engelsově, vedl boj za vytvoření skutečné proletářské strany, strany nového typu. Lenin začal a vedl práci obrovského dějinného významu: očistit proletářské strany od oportunismu a přemoci oportunistickou tendenci.

PAŘÍŽSKÝ KONGRES (1900)

            Pařížského kongresu, který se konal v roce 1900, zúčastnilo se 791 delegátů. Ústřední místo zaujalo na kongresu projednávání otázky svazku s buržoazními stranami. Ve skutečnosti se pod tímto názvem projednával „millerandovský případ“. Komise, zabývající se touto otázkou, předložila kongresu k projednání dvě rezoluce:

            1. rezoluci většiny – tj. rezoluci Kautského,

            2. menšiny – tj. Guesdovu a Ferriovu.[25]

            Kongres Milleranda za jeho čin neodsoudil a na návrh Kautského přijal usnesení, podle něhož se připouštělo, že může nastat taková „kritická“ situace, kdy se socialisté mohou stát členy buržoazní vlády. Tato pružná nebo, jak se jí správně říkalo, „kaučuková rezoluce“ ponechávala oportunistům zadní dvířka pro ospravedlnění Millerandovy taktiky.

            Revizionisté Bernsteinova typu ospravedlňovali Millerandův zrádcovský čin. Centrista Kautsky, tento marxista slovy a oportunista ve skutečnosti, zastíral svou kaučukovou rezolucí Millerandovu zradu. Menšina, kterou zastupovali Guesde a Ferri, vystupovala proti Millerandovi, ale vůbec ne s důsledně marxistického hlediska. Ferri připouštěl možnost klidného uchopení moci, tj. odmítal netnost revoluce, a to ho sbližovalo s otevřenými oportunisty. Guesde na kongresu prohlašoval, že uchopení moci dělnickou třídou není možné bez zřízení diktatury proletariátu, ale zároveň připouštěl, že je možné, aby socialista vstoupil do buržoazní vlády, jestliže se tak stane na základě vítězství ve volbách. Guesde, popírající nutnost revoluce, nechápal nutnost násilného svržení buržoasie. V tom je příčina, proč Guesde a jeho přívrženci nedovedli boj s Millerandem až do konce a proč nežádali, aby byli oportunisté z řad II. internacionály vyloučeni.

            Vztah západoevropských stran II. internacionály k „Millerandovu případu“ jasně a názorně ukázal, že se všechny po Engelsově smrti měnily ve strany sociálních reforem.

            Pouze Lenin velmi průkazně dokázal, že Millerand zradil zájmy dělnické třídy. Z dalekého vyhnanství na Sibiři 17 sociálních demokratů v čele s Leninem ostře protestovalo proti ruskému druhu bernsteinovců – „ekonomistům“. Lenin psal: „Pověstná bernsteinovština...známá jako pokus o zúžení marxistické teorie, pokus o přeměnu revoluční dělnické strany ve stranu reformátorskou...“[26] V knize Co dělat? Lenin ukazuje s naprostou jasností vzájemnou závislost bernsteinismu a millerandismu.

            Bolševické noviny Zarja žádaly, aby rezoluce Kautského byla zrušena.

            Pařížský kongres zasedal v době, kdy angličtí imperialisté barbarsky ničili burské vesnice, kdy se americký imperialismus nemilosrdně vypořádával s pracujícími masami na Filipinských ostrovech a trestný oddíl mezinárodního imperialismu se chystal potlačit národně osvobozenecké hnutí „boxerů“ v Číně. Proti této otevřeně imperialistické politice nemohli členové II. internacionály neprotestovat. Kongres učinil po referátu Rosy Luxemburgové řadu usnesení, která vyzývala socialistické strany, aby v parlamentech hlasovaly proti vojenským úvěrům na koloniální výboje, a vyzývala mládež, aby se zúčastnila mírové propagandy. Ukázalo se, že tyto rezoluce, právě tak jako další usnesení o vedení boje proti imperialistickým válkám jsou jen prázdné deklarace.

            Slabost a bojová neschopnost II. internacionály se projevily také přímo v její organizační struktuře. Na pařížském kongresu byl ze zástupců jednotlivých stran vytvořen stálý výkonný orgán II. internacionály – Mezinárodní socialistické byro. Mělo shromažďovat zprávy o postavení dělnické třídy, rozebírat protokoly kongresů, připravovat pro kongresy referáty o socialistickém hnutí. Socialistické byro nebylo vedoucím orgánem revolučních akcí, ale pouhým informačním byrem čili „poštovní schránkou“, jak je nazýval Lenin.

            Socialisté II. internacionály se vzdaly organizační zásady I. internacionály – zásady demokratického centralismu. Demokratický centralismus obnovil teprve Lenin, Stalin a bolševická strana v Rusku a byl také obnoven při vytvoření Komunistické internacionály.

            Organizační struktura II. internacionály úplně odrážela její programové a taktické zaměření. Strany II. internacionály neorientovaly dělnické masy na boj za proletářskou diktaturu ozbrojeným povstáním, ale zabývaly se hlavně parlamentními kombinacemi.

            Již bylo řečeno, že hlavní chyba stran II. internacionály, a tudíž také celé II. internacionály spočívala v tom, že základní politickou organizací proletariátu nebyla strana, ale parlamentní frakce; strana plnila ve skutečnosti funkce volebního aparátu. Strany II. internacionály stejně jako sama II. internacionála nebyly vyšší formou třídního sjednocení proletariátu, jehož politické vedení se mělo rozšiřovat na všechny ostatní formy organizace proletariátu. II. internacionála nejenže politicky nevedla masové organizace proletariátu, ale ve všech západoevropských stranách II. internacionály – stejně jako v II. internacionále samé – vládla oportunistická teorie „nezávislosti“ a „neutrálnosti“ nestranických organizací, teorie, která plodila nezávislé parlamentním a novináře odtržené od strany, omezené a změšťáčtělé profesionály a funkcionáře.

            Marxisticko-leninské učení o tom, že proletářské strany se rozvíjejí a upevňují očišťováním od oportunistů a reformistů, bylo cizí II. internacionále a jejím stranám. Není možno vést boj s nepřáteli dělnické třídy, aniž očišťujeme proletářské strany od agentů buržoazie v dělnickém hnutí, aniž se očišťujeme od mrzkosti oportunismu, hlásajíc teorii vnitřního „zdolání“ ideového boje, ve skutečnosti však uhlazujíce tyto rozpory. Soudruh Stalin říká, že „teorie »zdolání« oportunistických živlů ideovým bojem ve straně, teorie překonávání těchto živlů v rámci jedné strany je teorie prohnilá a nebezpečná, hrozící odsoudit stranu k ochromení a chronické nemohoucnosti, hrozící vydat stranu na pospas oportunismu, hrozící ponechat proletariát bez revoluční strany, hrozící zbavit proletariát hlavní zbraně v boji proti imperialismu“.[27]

RUSKO – STŘEDISKO MEZINÁRODNÍHO REVOLUČNÍHO HNUTÍ

            Na začátku 20. století se středisko mezinárodního revolučního hnutí přesunulo z Německa do Ruska. Průmyslová krize, která v té době propukla v Evropě, zachvátila také Rusko. Krize a nezaměstnanost nezastavily a nezeslabily dělnické hnutí. Naopak, boj ruského dělnictva nabýval stále revolučnějšího rázu. Od hospodářských stávek začalo dělnictvo přecházet k politickým stávkám a demonstracím.[28]

            Carská vláda nebyla s to se vypořádat s rozvíjejícím se politickým hnutím dělnické třídy Ruska. Události ukázaly sílu ruského proletariátu „a rok 1905 ukázal dále nejen slabost samoděržaví, zchátralost liberální buržoazie a sílu ruského proletariátu, ale zvrátil též vžitou představu, že ruské samoděržaví je četníkem Evropy, že prý mohlo být četníkem Evropy. Skutečnost ukázala, že ruské samoděržaví není s to vypořádat se ani se svou dělnickou třídou bez pomoci evropského kapitálu“.[29]

            Bylo jasné, že těžiště kontrarevoluce se přemístilo od ruských statkářů k anglo –francouzským a americkým imperialistům. Soudruh Stalin dále ukazuje: „Němečtí sociální demokraté, kteří se pokoušeli ospravedlnit svou zradu spáchanou na proletariátu v roce 1914 odvoláváním se na pokrokovost války proti ruskému samoděržaví jako proti četníkovi Evropy, sázeli vlastně na stín minulosti, a sázeli ovšem falešně, neboť skuteční četníci Evropy, mající dostatečné síly a prostředky pro své četnické řemeslo, nebyli v Petrohradě, nýbrž v Berlíně, Paříži, Londýně.“[30]

            Zvláštnosti sociálního zřízení a politické situace v carském Rusku na začátku 20. století byly příčnou toho, že se právě zde vytvořila strana nového typu. Důležité bylo, že se strana od samého začátku opírala o teorii marxismu, o jedině správnou revoluční teorii. V Rusku bylo široké masové dělnické hnutí. Strana načerpala obrovské zkušenosti z revolučního boje jak ruské dělnické třídy, tak také mezinárodního dělnického hnutí. Rusko bylo v té době zemí, kde byl prudký rozvoj kapitalismu brzděn přežitky nevolnictví. Rusko bylo „vězením národů“, v němž desítky porobených národností bojovaly pod vedením velikého ruského proletariátu za samostatnou existenci. V tomto boji, psal Lenin, „...tím větší bude socialistická úloha velkoruského proletariátu jako hlavní hybné síly komunistické revoluce, vyvolané kapitalismem“.[31] Lenin učil, že všechny revoluční prostředky musí být namířeny především proti monarchii, proti carismu, na svržení samovlády, která je nejhorším nepřítelem národů Ruska.[32]

            Protiklady „umírajícího kapitalismu“, protiklady imperialismu se projevovaly v Rusku neobyčejně silně. V Rusku se boj mezi proletariátem a buržoazií, mezi rolnictvem a statkáři prolínal s bojem proti carismu. V této složité politické situaci vznikla tedy bolševická strana, která se postavila do čela revolučního hnutí největšího v dějinách.

            V boji za konečné vítězství jiskrookého směru uvnitř strany, ke kterému došlo na II. sjezdu SDDSR, vznikají dvě skupiny, skupina bolševiků a skupina menševiků. V předvečer první ruské revoluce „...vystupují bolševici a menševici jako dvě politické skupiny od sebe oddělené“.[33]

            Bolševici v čele s Leninem byli jedinou politickou skupinou. Která bojovala za očištění své strany a také západoevropských stran od revizionistů, centristů a všech oportunistů, za podmínky nutné pro vytvoření strany nového typu, tedy za vítězství dělnické třídy v uzrávající proletářské socialistické revoluci.

            Brzy po II. sjezdu bolševici ve zprávě amsterodamskému kongresu II. internacionály ukazovali na mezinárodní význam boje, ke kterému došlo v SDDSR.

            Bolševici tedy od samého začátku, kdy utvořili oddělenou politickou skupinu, prohlásili, že boj v řadách SDDSR není vnitřní záležitostí SDDSR, nýbrž že je projevem boje revolučního křídla dělnického hnutí s oportunismem v mezinárodním měřítku.

            Po Engelsově smrti se vůdcem revolučního marxismu stal Vladimír Iljič Lenin (1870–1924). Lenin nebojoval pouze proti ruským revizionistům – „ekonomistům“. V proslulé knize Co dělat? (1902) Lenin ukázal, že ruští „ekonomisté“ a západoevropští revizionisté jsou nositeli buržoazního vlivu na dělnickou třídu, že všichni požadují, aby se ustoupilo od revoluce, od diktatury proletariátu, od socialismu.

            „Význam Leninova spisu Co dělat? se však neomezuje jen na to.

            V čem spočívá historický význam spisu Co dělat? Tkví v tom, že Lenin v této proslulé knize:

            1. první v dějinách marxistického učení do základu odhalil ideologické kořeny oportunismu, dokázal, že tyto kořeny záleží především ve sklánění se před živelností dělnického hnutí a ve snižování významu socialistického uvědomění v dělnickém hnutí;

            2. vysoko vyzvedl význam teorie, uvědomělosti a strany jako revolucionizující a vůdčí síly živelného dělnického hnutí;

            3. skvěle zdůvodni stěžejní marxistickou poučku, podle které marxistická strana je spojením dělnického hnutí se socialismem;

            4. geniálně propracoval ideologické základy marxistické strany.

            Teoretické poučky, rozvedené v knize Co dělat?, staly se později základem ideologie bolševické strany,“[34]

            Po II. sjezdu SDDSR se menševici snažili zmařit jeho usnesení a táhli stranu zpět, k organizační rozdrobenosti, ke kroužkaření a k hokynaření.

            Lenin stále neobyčejně energicky bojuje o stranu a stranu a dává ráznou odpověď dezorganizátorům – menševikům v proslulé knize Krok vpřed, dva kroky vzad.

            Lenin hájil ideu strany proti krtkaření, a položil tak organizační základ bolševické strany.

            „...Lenin první v dějinách marxismu propagoval učení o straně jakožto organizaci proletariátu, jakožto vůdčí organizaci proletariátu, jakožto hlavní zbrani v jeho rukou, bez níž nelze zvítězit v boji za proletářskou diktaturu.“[35]

            Zatím co v socialistických stranách západoevropských zemí a USA vítězil oportunismus, v Rusku se pod Leninovým vedením kladly základy skutečně proletářské strany – strany nového typu.

            Nejbližším Leninovým spolubojovníkem při tvoření bolševické strany, při vypracovávání její ideologie a taktiky, organizačních a teoretických základů byl soudruh Stalin. Spolu s Leninem budoval soudruh Stalin velikou stranu bolševiků. V článku Sociálně demokratická strana Ruska a její nejbližší úkoly, napsané v roce 1901, soudruh Stalin kritizuje západoevropské reformisty – bernsteinovce –, ruské „ekonomisty“ a odůvodňuje nutnost vytvořit silnou, pevně semknutou, revoluční marxistickou stranu. „...Sociální demokracie potřebuje silnou a pevně semknutou organizaci, a to organizaci strany,“ napsal tehdy J. V. Stalin, „která bude jednotná nejen podle jména, ale i ve svých hlavních zásadách a názorech na taktiku.“[36]

            V té době vyšla řada prací soudruha Stalina, v nichž byly podrobeny zdrcující kritice oportunistické „teorie“ a přísně vědecky byl odůvodněn význam revoluční strany a revoluční teorie pro dělnickou třídu. Odůvodněním organizačních základů strany nového typu se zabývá práce J. V. Stalina Třída proletářů a strana proletářů.[37]

            Rozkol v SDDSR, úspěchy Leninovy a bolševiků při budování strany nového typu, založené na revolučních marxistických zásadách a schopné vést boj za násilné svržení kapitalismu, způsobovaly porážku nejen ruským oportunistům, ale i vedení II. internacionály. Lenin a Stalin strhli roušku „revoluční“ frazeologie s mezinárodních centristů, ideově odhalili a obnažili liberální podstatu jejich politiky legalitu a přizpůsobování. Proto proti Leninovi a bolševikům vystoupili v jedné frontě domácí i mezinárodní centristé. Kautsky se zpočátku pokoušel odvrátit pozornost stranických mas od podstaty rozkolu. Dokazoval, že rozkol v SDDSR, týkající se organizační otázky a organizačního řádu strany, není tak zásadní, aby dva směry v ruské sociální demokracii nemohly být pohromadě. Organizační otázka je pouze otázkou „vhodnosti“, tvrdil Kautsky. Avšak čím více vzrůstaly politické spory mezi menševiky a bolševiky, tím byl Kautsky energičtější a vytrvalejší ve svých pokusech podřídit bolševiky menševikům. Následující události úplně potvrdily správné jednání bolševiků, kteří příkře odmítali všechny pokusy smířit se s otevřenými i skrytými oportunisty.

            V neúprosném boji s oportunismem a smířlivectvím s ním, v boji s maloburžoazní „revolučností“ vyrostl, zmohutněl a zakalil se bolševismus. Bolševická strana byla jediná strana II. internacionály, jež se rázně odvrátila od všech oportunistických směrů, jež organizovala nesmiřitelný boj proti všem úchylkám od revolučního marxismu a organizačně se oddělila od oportunistů. Před první světovou válkou měl tedy mezinárodní proletariát jen jedinou stranu, stranu bolševiků, která tvůrčím způsobem použila Marxova a Engelsova učení v novém období kapitalistického vývoje, ve stadiu imperialismu. Bolševici organizovali a vedli třídní boj proletariátu a dovedli tento boj až k vítězné Veliké říjnové socialistické revoluci, která zahájila novou éru v dějinách lidstva.

TŘI SMĚRY V MEZINÁRODNÍM DĚLNICKÉM HNUTÍ

            Lenin učí, že imperialismus je monopolistický kapitalismus. V epoše imperialismu hrstka kapitalistů v nejbohatších imperialistických státech udržuje v koloniální porobě a finanční závislosti obrovskou většinu národů světa.

            Monopoly vynášejí svým pánům obrovské nadzisky, a umožňují tak podplácet část dělnické třídy. V imperialistických zemích vznikala dělnická aristokracie, podplácená buržoazií na účet vykořisťování hlavní masy proletariátu a koloniálních národů. Dělnická aristokracie byla základnou oportunismu.

            V polovině 19. století používala monopolu na světovém trhu pouze Anglie, proto v ní mohl na desetiletí zvítězit oportunismus. S přechodem k nové, imperialistické epoše začal monopolu používat finanční kapitál na jedné, ale několika „velmocí“, avšak bylo jich velmi málo.[38]

            Z toho dělám Lenin tento závěr: „Tehdy bylo možno dělnickou třídu jedné země podplatit, demoralizovat na desetiletí. Dnes je to nepravděpodobné, snad dokonce nemožné, ale zato menší vrstvy „dělnické aristokracie“ (než v Anglii v letech 1848-1868) může podplatit a podplácí každá imperialistická „velmoc“. Tehdy „buržoazní dělnická strana“ – mohla vzniknout jen v jedné zemi, neboť jen jedna měla monopol, ale zato na dlouhou dobu. Dnes je „buržoazní dělnická strana“ nevyhnutelná a typická pro všechny imperialistické země, ale vzhledem k jejich zoufalému boji o dělení kořisti je nepravděpodobné, že by taková strana mohla v řadě zemí na dlouhou dobu zvítězit. Neboť trusty, finanční oligarchie, drahota atd., dovolujíce podplácet hrstky špiček, stále silněji rdousí, utiskují, ničí a mučí masu proletariátu a poloproletariátu.“[39]

            To je příčina, proč se s přechodem k imperialismu všude zostřuje třídní boj. „Klidné období let 1872–1904 nenávratně minulo.“[40]

            Když Lenin charakterizoval stav společnosti své doby, zaznamenával v ní dvě zápasící tendence: „Na jedné straně tendence buržoazie a oportunistů přeměnit hrstku nejbohatších, privilegovaných národů ve „věčné“ parazity na těle ostatního lidstva, „odpočívat na vavřínech“ vykořisťování černochů, Indů a jiných, držíce je v porobě za pomoci nejnovějšího militarismu, zaopatřeného velkolepou ničivou technikou. Na druhé straně tendence mas, utiskovaných silněji než dříve a trpících všechna muka imperialistických válek, setřást se sebe toto jho, svrhnout buržoazii. V boji mezi těmito dvěma tendencemi se nutně budou nyní rozvíjet dějiny dělnického hnutí.“[41]

            Oportunisté jsou otevřenými pomocníky buržoazie. Aby si buržoazie uchovala svou moc, vypěstovala a zajistila si ve všech zemích „buržoazní dělnické strany“. Tato buržoazní agentura v dělnické třídě, která šíří buržoazní hnilobu v dělnickém hnutí, spočívá na hospodářské základně politických institucí, vytvořených nejnovějším kapitalismem. Výnosná místečka v ministerstvech, parlamentech, vládních komisích, redakcích legálních novin, ve vedení dělnických svazů, „poslouchajících buržoazii“ – tím imperialistická buržoazie láká a odměňuje představitele a přívržence „buržoazních dělnických stran“.

            „Mechanismus politické demokracie pracuje zrovna tak,“ říká Lenin. „Bez voleb to v našem věku nejde; bez mas se nelze obejít, ale masy není možno v epoše knihtisku a parlamentarismu vést za sebou bez široce rozvětveného, systematicky a pevně vybudovaného systému lsti, lži, podvodu a žonglérství s módními a populárními slovíčky, slibování napravo i nalevo jakýchkoli reforem a jakýchkoli výhod dělníkům – jen aby upustili od revolučního boje za svržení buržoazie.“[42]

            Ukázalo se, že Kautsky se nejlépe umí zaklínat a zapřísahat Marxovým jménem ve prospěch buržoazie, aby oklamal porobené masy. „Není dnes na světě nic škodlivějšího a nebezpečnějšího pro ideovou samostatnost proletariátu,“ psal Lenin, „než tato odporná domýšlivost a hnusná licoměrnost Kautského, který chce všechno zastřít a zatajit, ukonejšit probuzené vědomí dělníků sofismaty a rádoby vědeckou mnohomluvností.“[43]

            Nebezpečí kautskyánství je právě v tom, že Kautsky, schovávaje se za Marxovo jméno, pokoušel se smířit proletariát s „buržoazní dělnickou stranou“ a zvýšit tak její autoritu. Přívrženci Kautského prováděli takovou politiku proto, že masy už nešly za otevřenými sociálšovinisty.

            Lenin zaznamenává jako důsledek imperialismu skutečnost, »...že „buržoazní dělnické strany“ se jako politický jev vytvořily již ve všech kapitalistických, pokročilých zemích, že bez rozhodného, neúprosného boje ve všech směrech proti těmto stranám – nebo proti skupinám, směrům a pod. – nemůže být řeči ani o boji s imperialismem, ani o marxismu, ani o socialistickém dělnickém hnutí.«[44]

            Na počátku 20. století se v souvislosti s rozsáhlým oživením dělnického hnutí projevily v řadách II. internacionály jasně tři směry: revizionistický, centristický a levě radikální.

            Ruské revoluční hnutí zahájilo novou epochu v boji mezinárodního proletariátu proti kapitalismu. V dějinách mezinárodního revolučního hnutí nastalo nové období. „Toto období,“ říká soudruh Stalin, „ukládá proletariátu nové úkoly, úkoly přebudovat celou činnost strany novým, revolučním způsobem, vychovávat dělnictvo v duchu revolučního boje o moc, školit a shromažďovat zálohy, utvářet svazek s proletáři sousedních zemí, navázat spojení s osvobozeneckým hnutím kolonií a závislých zemí atd.“[45]

            Všechny tyto otázky stejně jako mnohé jiné velmi důležité politické a taktické otázky revoluce vyzdvihovali ruští bolševici a bojovali za jejich uskutečnění. Kvůli problémům revolučního boje docházelo k tříštění v řadách socialistů II. internacionály. Proces tříštění byl doprovázen zesílením pravého oportunistického reformistického směru a zformováním centrismu, který rovněž odrážel oportunistickou tendenci v dělnickém hnutí. Levý radikální směr v sociální demokracii byl odrazem revoluční tendence v dělnickém hnutí.

            Bernstein, Millerand, Haydman, Gompers a mnozí jiní revizionisté zaujali otevřeně oportunistickou pozici, když se definitivně zřekli revolučních metod boje. Revizionisté, opírajíce se o dělnickou aristokracii, byli nositeli buržoazního vlivu na mezinárodní dělnické hnutí. „Tato vrstva změšťáčtěných dělníků čili „dělnické aristokracie“, dělníků, kteří jsou svým způsobem života, velikostí výdělků a celým svým světovým názorem naprostými šosáky, je hlavní oporou II. internacionály a dnes hlavní sociální (nikoli vojenskou) oporou buržoazie. Jsou to totiž opravdoví agenti buržoazie v dělnickém hnutí, dělničtí příručí kapitalistické třídy (labor lieutenants of capitalist class), skuteční nositelé reformismu a šovinismu.“[46]

            Centrismus byl marxismus slovy a oportunismus skutky, byl mezinárodním ideovým směrem, v jehož čele stáli vůdcové II. internacionály: Kautsky v Německu, Ramsay Mac-Donald v Anglii, Albert Thomas ve Francii, Otto Bauer v Rakousku a mnozí jiní. Soudruh Stalin říká: „Formálně byli v čele II. internacionály »pravověrní« marxisté, »ortodoxní« – Kautsky a jiní. Ve skutečnosti byla však hlavní činnost II. internacionály vedena oportunisticky. Oportunisté se přizpůsobovali buržoazii v důsledku své poddajné, maloburžoazní povahy, „ortodoxní“ se zase přizpůsobovali oportunistům v zájmu „zachování jednoty“ s oportunisty, v zájmu „míru ve straně“. Výsledkem bylo panství oportunismu, neboť politika buržoazie a politika „ortodoxních“ tvořily uzavřený kruh.“[47]

            Dále soudruh Stalin definuje centrismus takto: „Centrismus je politický pojem. Jeho ideologie je ideologií přizpůsobování, ideologií podřizování proletářských zájmů zájmům maloburžoazie v jedné společné straně. Tato ideologie je cizí leninismu a příčí se mu.“[48]

            Když Lenin upozorňoval na neobyčejnou škodlivost a neobyčejnou nebezpečnost centrismu pro mezinárodní dělnické a socialistické hnutí, ukazoval, že centrismus jako ideový směr je na jedné straně produktem rozkladu a hniloby II. internacionály a na druhé straně nutným plodem ideologie maloměšťáků, které celá životní situace drží v zajetí buržoazních a buržoazně demokratických předsudků.

            Kautsky, MacDonald, Otto Bauer a jiní vychovali celým svým jednáním a taktikou dnešní pravicové socialisty typu Attleeho, Bluma a Schumachera, kteří se stali předním oddílem imperialistické buržoazie.

            Boj s centrismem, jenž vystupoval pod maskou marxismu a zastíral hloubku rozporů imperialismu a nevyhnutelnost revoluční krize, kterou imperialismus vyvolává, byl hlavním úkolem revolučních marxistů.

            V mnohých otázkách naráželi revizionisté a centristé na odpor levého křídla socialistických stran II. internacionály. Ale západoevropští příslušníci levice – němečtí leví „radikálové“, bulharští „těsňaci“, levice britské socialistické strany a jiní – sami často zaujímali centristický postoj.

            Boj bolševiků s otevřenými i skrytými oportunisty byl vzorem pro levé skupiny ve stranách II. internacionály: leví radikálové v německé sociální demokracii a bulharští těsňaci nebyli prosti nejvážnějších politických a teoretických chyb. Chyby levých měly hluboké politické kořeny. Hlavní, zásadní chyby levých byly v tom, že nechápali správně epochu imperialismu, že zastávali škodlivou „teorii“ automatického ztroskotání kapitalismu; leví popírali vedoucí úlohu strany tím, že hájili teorii živelnosti.

            Rosa Luxemburgová a druzí leví v německé sociálně demokratické straně nepochopili úlohu revoluční strany a při vytyčování úkolů revoluční strany vycházeli z chybné teorie automatického vývoje třídního boje. Rosa Luxemburgová pohlížela na stranu jako na agitátora a propagandistu, a ne jako na organizátora revolučního hnutí proletariátu. Když politický sekretariát EKI ve svém prohlášení o bulharské otázce v roce 1903 upozorňoval na chybné názory těsňaků v otázce úlohy strany, ukázal, že nepohlíželi na stranu dělnické třídy jako na organizátora a vůdce revolučního boje, nechápali vzájemný vztah mezi stranou jako organizovaným předvojem a třídou a vzájemný vztah mez stranickou organizací a masovými nestranickými organizacemi.

            Rosa Luxemburgová se dopouštěla řady polomenševických chyb, protože vycházela z nesprávného chápání imperialismu. V otázce krizí hájila teorii o „třetích osobách“, říkajíc, že realizace zboží je možná jen tehdy, když vedle kapitalistického hospodářství existuje hospodářství nekapitalistické. Tato teorie přivedla Rosu Luxemburgovou k fatalistickému závěru, že kapitalismus musí nutně automaticky zahynout, protože zmizí „třetí osoby“, protože se zmenší trhy. Z toho plyne nejdůležitější a zásadní chyba Rosy Luxemburgové, když hodnotí úlohu dělnické třídy a její strany při organizování proletářské revoluce. Rosa Luxemburgová vycházela z teorie automatického úpadku kapitalismu a podceňovala úlohu strany v revoluci, nepochopila proto celou podstatu Leninova boje a boje bolševiků proti menševikům v prvním bodě organizačního řádu strany a vystoupila proti Leninovi.            Chyby německých levých sociálních demokratů vyplývaly z nedialektického chápání marxismu.

            Ani bulharští těsňaci si neosvojili revoluční charakter Marxovy dialektiky tak, jak bylo třeba. Orientace bulharských těsňaků na živelný vývoj dějinných událostí a revolučního boje byla spojena s jejich polomenševickou ideologií. Ačkoli bulharští těsňaci brzy, již v roce 1903, organizačně skoncovali s revizionisty, přece jen zůstával tento směr, jak poznamenal sekretariát EKI, zvláštním radikálním směrem, kterému byly vlastní všechny rysy nebolševické části levého křídla II. internacionály.

            Slabost levých a jejich vážné chyby nesmějí zastírat velkou revoluční práci, kterou leví konali v dělnickém hnutí.

            Soudruh Stalin napsal ve svém historickém dopise redakci časopisu Proletarskaja revoljucija, když hodnotil činnost německých levých socialistů:

            „Ovšem, leví v Německu nedělali jen vážné chyby. Vykonali také velké a významné revoluční činy. Vykonali také velké a významné revoluční činy. Mám na mysli celou řadu jejich zásluh a revolučních projevů v otázkách vnitřní politiky a volebního boje, v otázkách parlamentárního a mimoparlamentárního boje, v otázkách generální stávky, války, revoluce roku 1905 v Rusku atd. Právě proto počítali s nimi bolševici jako s levými a podporovali je, pobádali je vpřed, ale to neodstraňuje a nemůže odstranit fakt, že se leví sociální demokraté v Německu zároveň dopustili celé řady velmi závažných politických a teoretických chyb, že se ještě nezhostili menševické přítěže, a že proto potřebovali velmi vážnou kritiku od bolševiků.“[49]

            S nástupem monopolistického stadia vývoje kapitalismu, kdy se prudce zostřily rozpory mezi prací a kapitálem, zostřil se i boj směrů v mezinárodním dělnickém hnutí. V. I. Lenin již před rozkolem v SDDSR vedl nesmiřitelný boj proti všem nepřátelům marxismu. Leninův boj s legálním marxismem a ekonomismem, které byly ruským odvětvím mezinárodního oportunismu, byl zcela jasně bojem revolučního marxismu s oportunismem na mezinárodním poli. V práci Co dělat? Lenin říká, že »v dnešní době (teď už je to jasně patrné) angličtí fabiánci, francouzští ministerialisté, němečtí bernsteinovci a ruští kritikové tvoří všichni jednu rodinu, všichni se navzájem vychvalují, učí se jeden od druhého a společně štvou proti „dogmatickému“ marxismu«.[50]

            V rozvinutém boji proti mezinárodnímu oportunismu viděl Lenin sílu a životnost marxismu. „Možná,“ psal Lenin, „že mezinárodní revoluční sociální demokracie v této prvé skutečně mezinárodní srážce se socialistickým oportunismem natolik zesílí, aby skoncovala s politickou reakcí panující již dávno v Evropě.“[51]

            Lenin a bolševici v nesmiřitelném boji s menševiky a jinými nepřáteli marxismu ukázali revolučnímu proletariátu Západu skutečné východisko z reformistického bahna a ukázali cesty a prostředky boje dělnické třídy proti buržoazii.

AMSTERODAMSKÝ KONGRES (1904)

            V roce 1902 Lenin psal, »že se v dnešní mezinárodní sociální demokracii vytvořily dva směry, jejichž vzájemný boj se hned rozhořívá a šlehá jasným plamenem, hned se zas utišuje a doutná pod popelem úctyhodných rezolucí o příměří«.[52] Všechna činnost II. internacionály v posledním desítiletí před první světovou válkou úplně potvrzovala tuto leninskou charakteristiku mezinárodního dělnického hnutí.

            Amsterdamský kongres II. internacionály se konal 14. srpna 1904. Bylo na něm přítomno 476 delegátů. Kongres pracoval v době růstu revolučního hnutí na celém světě. Projednal tyto otázky:

            1. mezinárodní pravidla socialistické taktiky;

            2. o jednotě strany;

            3. o generální stávce;

            4. o koloniální politice a jiné.

            V souvislosti s projednáváním otázek taktiky socialistických stran kongres tentokrát odsoudil revizionismus a vyslovil se proti účasti socialistů v buržoazní vládě. Ovšem toto odsouzení zůstalo ve slovech, protože v rezoluci, na které se kongres usnesl, nebylo řeči o rozkolu s revizionisty; rezoluce obešla také otázku o proletářské revoluci a diktatuře proletariátu. Ani Bebel, ani leví socialisté – Rosa Luxemburgová a jiní – neučinili rozhodné závěry o nutnosti rozchodu s revizionisty. Centrista Kautsky uspával bdělost, když se dělníkům pokoušel dokázat, že revizionistické nebezpečí má své hranice a že „spory nejsou tak veliké“.

            Skutečnost, že amsterodamský kongres odsoudil revizionismus, je vysvětlena především tím, že v oněch letech bylo možno pozorovat rozmach dělnického hnutí, zejména v Rusku. Ruští dělníci se postavili do čela revolučního hnutí mezinárodního proletariátu.

            Amsterodamský kongres se usnesl na rezoluci o jednotě socialistického hnutí,v níž se doporučovalo jauresistům a guesdistům ve Francii a rovněž různým socialistickým směrům v jiných zemích, aby se spojili v jednotné socialistické strany za účelem úspěšného boje s kapitalimem. Zájmy dělnické třídy žádaly sjednocení sil v jednotné straně proletariátu.

            Ale usnesení amsterodamského kongresu si předem nevymiňovalo, že sjednocení je možné jen na základě uznání zásad revolučního marxismu; bez této podmínky znamenalo sjednocení podřídit revoluční směr oportunistickému směru. Honba za velkou, třeba i špatně sjednocenou, křehkou stranou, neschopnou řídit revoluční boje, vysvětluje tím, že se západoevropské strany II. internacionály změnily ve strany sociálních reforem. Hlavní metodou boje byl parlamentarismus, na první místo se stavěla honba za voličskými hlasy; ve straně se hodnotilo množství členů a ne jejich bojové vlastnosti a oddanost věci dělnické třídy.

            Vlivem úspěchů široce rozvinutého stávkového hnutí v Rusku a také v jiných zemích byl amsterodamský kongres donucen přijmout rezoluci, že uznává masovou, avšak nikoli všeobecnou stávku za metodu boje. Byl to jistý krok vpřed, protože to znamenalo uznání mimoparlamentního boje.

            Bernstein, který hlasoval pro stávku, prohlásil, že stávka má nahradit ozbrojené povstání – revoluci. Usnesení kongresu o masové stávce, které nemluvilo o jejím přerůstání v ozbrojené povstání, dávalo tak široké možnosti oportunistům.

            Masové revoluční hnutí v Rusku a jiných zemích Evropy donutilo II. internacionálu k tomu, že se rozhodla odsoudit revizionismus a usnesla se o masové stávce. Avšak pro většinu členů II. internacionály to byl jen oportunistický manévr.

            Jak široce pronikly oportunistické tendence do řad stran II. internacionály, ukazuje se vší přesvědčivostí skutečnost, že když amsterodamský kongres projednal otázku koloniální politiky, nepostavil se na odpor pravicovým socialistům, kteří ospravedlňovali koloniální politiku imperialistických států a žádali pouze kulturnější vykořisťování kolonií. Amsterodamský kongres přijal politicky škodlivou, oportunistickou rezoluci Van Kolovu, která vyzývala socialisty, aby usilovali o svobodu a samostatnost koloniálního obyvatelstva „...v měřítku, které odpovídá jejich vývoji“. Rezoluce jasně odhalovala velmocenský vztah socialistů II. internacionály k utlačovanému obyvatelstvu kolonií.

REVOLUCE ROKU 1905

            Revoluce roku 1905 v Rusku měla mohutný vliv na vývoj mezinárodního revolučního hnutí. Dělníci všech zemí západní Evropy projevovali naprostou solidaritu s ruskou dělnickou třídou, která bojovala proti samovládě.

            V roce 1905 proběhla ve Francii a v Německu vlna protestních shromáždění proti krutosti, s jakou se carismus vypořádával s dělníky. Konaly se sbírky pro rodiny dělníků, které car zastřelil.

            Revoluční stávkový boj ruských dělníků měl velký vliv na mezinárodní dělnické hnutí.

            Lenin a bolševici byli toho názoru, že úkolem proletářské strany v revoluci roku 1905 v Rusku bylo, aby vedla boj za přerůstání buržoazně demokratické revoluce v socialistickou, aby nastolila revoluční demokratickou diktaturu proletariátu a rolnictva.

            „Klasickou kritiku taktiky menševiků a geniální zdůvodnění bolševické taktiky podal Lenin v znamenité knize Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci.“[53]

            Boj Leninův a boj bolševiků s oportunisty a reformisty měl hned od vzniku bolševismu mezinárodní význam. Všechny hlavní otázky ruské revoluce byly a jsou zároveň základními otázkami světové revoluce: „...ruští bolševici kladli do popředí základní otázky ruské revoluce, jako otázku strany, otázku poměru marxistů k buržoazně demokratické revoluci, svazku dělnické třídy a rolnictva, hegemonie proletariátu, otázku parlamentního a mimoparlamentního boje, generální stávky, přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou, otázku diktatury proletariátu, imperialismu, sebeurčení národů a kolonií, politiky podpory tohoto hnutí atd. ... Byli povinni tak činit, jelikož všechny tyto otázky byly zároveň hlavními otázkami světové revoluce, jejímž úkolům podřizovali bolševici svou politiku a svou taktiku.“[54]

            Jak se stavěli vůdcové II. internacionály k otázkám ruské revoluce? Všichni oddělovali „čínskou zdí“ buržoazně demokratickou revoluci od revoluce socialistické, zavrhovali leninskou tezi o přerůstání buržoazně demokratické revoluce v socialistickou a k otázce vítězství socialistické revoluce přistupovali s hlediska zastaralých, zchátralých dogmat II. internacionály.

            Západoevropští sociální demokraté vycházeli při svém taktickém postoji z toho, že se po buržoazní revoluci           rolnické masy, počítajíc v to také vesnickou chudinu, nutně odkloní od revoluce. Tvrdili, že po buržoazní revoluci nastoupí dlouhé období „usmíření“, ukáže se nutnou dlouhá přestávka až do té doby, než přijde nová, socialistická revoluce. Tato taktika západoevropských socialistů vyplývala z toho, že popírali revoluční možnosti poloproletářských městských a vesnických mas. Západoevropským sociálním demokratům stačila lassallovská teze o reakčnosti rolnictva. Proto v socialistické revoluci bude proletariát podle tvrzení západoevropských sociálních demokratů bojovat sám proti celé buržoazii, zůstane bez spojenců. Nechtěli počítat se skutečností, že kapitál nevykořisťuje jen proletáře, ale že vykořisťuje i obrovské, mnohomilionové poloproletářské masy ve městech a na vesnici, které jsou odhodlány pod vedením proletariátu vystoupit jako jeho spojenec v boji proti kapitalismu.

            Lenin bojoval proti všem těmto reakčním teoriím. V roce 1905 v článku Poměr sociální demokracie k rolnickému hnutí Lenin psal: „...od revoluce demokratické ihned začneme přecházet, a to právě podle své síly třídně uvědomělého a organizovaného proletariátu, začneme přecházet k revoluci socialistické... Nezůstaneme stát v půli cesty.“[55]

            V tomto článku, stejně jako v knize Dvě taktiky, která vyšla dva měsíce předtím, Lenin přesvědčivě odůvodnil otázku poměru mezi buržoazní a socialistickou revolucí. Byla to leninská teorie přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou, teorie, která vycházela z Marxovy teze o permanentní revoluci. Marxovu teorii permanentní revoluce, teorii, na kterou západoevropští sociální demokraté zapomněli a kterou pohřbili, Lenin nejenom obnovil, ale rozvinul ji. Lenin uvedl jako nutný moment socialistické revoluce svazek proletariátu a poloproletářských městských a vesnických mas, který být jednou z nejdůležitějších podmínek vítězství proletářské revoluce. Lenin tak ukázal, že socialistickou revoluci neuskuteční izolovaný proletariát, ale proletariát – hegemon revoluce, který bude mít mohutného spojence v poloproletářských městských a vesnických vrstvách.

            „Podle této teorie musila se hegemonie proletariátu v buržoazní revoluci, za svazku proletariátu a rolnictva, přeměnit v hegemonii proletariátu v socialistické revoluci, za svazku proletariátu a ostatních pracujících a vykořisťovaných mas, a demokratická diktatura proletariátu a rolnictva musela připravit půdu pro socialistickou diktaturu proletariátu.“[56]

            Západoevropští sociální demokraté ignorovali možnou revolučnost poloproletářských a vesnických vrstev a domnívali se, že jednou z hlavních podmínek vítězství socialistické revoluce je, aby proletariát tvořil většinu obyvatelstva, a protože tomu tak nebylo, podmínky pro socialistickou revoluci v Evropě prý ještě nedozrály.

            „Tato zpuchřelá a protiproletářská koncepce západoevropských sociálních demokratů byla nadobro vyvrácena leninskou teorií socialistické revoluce.

            V Leninově teorii nebyl ještě přímo vysloven závěr o možnosti vítězství socialismu v jedné, jednotlivé zemi. Leč byly v ní obsaženy všechny nebo téměř všechny hlavní prvky nezbytné k tomu, aby takový závěr byl vyvozen dříve nebo později.

            Jak známo, k takovému závěru dospěl Lenin r. 1915, po deseti letech.“[57]

            Vůdcové II. internacionály nebyli tedy s to a nechtěli přistoupit k rozboru a hodnocení nových podmínek vývoje společnosti, jak to učinil Lenin a bolševici v Rusku. Reformisté z II. internacionály se chytali starých dogmat a spoutávali tak aktivitu proletářských mas, brzdili vývoj socialistické revoluce. Leninská teorie o socialistické revoluci, která je nejjasnějším vzorem tvůrčího rozvoje marxismu, ukázala revoluční perspektivu proletariátu celého světa a vštípila mu jistotu o vítězství proletářské revoluce.

            Dalším tvůrčím rozvojem marxismu bylo také to, že Lenin a Stalin zdůvodnili tezi, podle které proletariát může a musí být vůdcem buržoazně demokratické revoluce. V souvislosti s blížící se revolucí v Rusku psal J. V. Stalin v lednu 1905: „Hlavní silou této revoluce je městský a vesnický proletariát a jejím praporečníkem je sociálně demokratická dělnická strana, a ne vy, páni liberálové!“[58]

            V článku Prozatímní revoluční vláda a sociální demokracie zformuloval Stalin tuto myšlenku ještě přesněji. Napsal: „Ve Francii (koncem 18. století – I. G.) stála v čele revoluce buržoazie, v Rusku stojí proletariát. Tam řídila osud revoluce buržoazie, zde – proletariát.“[59]

            Vůdcové II. internacionály vystupovali proti politice svazku dělnické třídy a rolnictva, kterou prováděli v Rusku bolševici v čele s Leninem a Stalinem.

            Zatím Lenin a Stalin vědecky dokázali, že rolnictvo může a musí být spojencem proletariátu v revoluci a odůvodnili politiku svazku proletariátu a rolnictva při izolaci liberální buržoazie. Stalin tehdy napsal: „Revoluci provede lid, a lid – to je proletariát a rolnictvo.“ Dále psal, že „...rolnicvo má tudíž zájem na tom, aby se rozhodně přimklo k proletariátu jako vůdčí síle revoluce“.[60]

            Ve svých názorech na úlohu rolnictva v revoluci se dopouštěli chyb kautskyánského charakteru také němečtí leví sociální demokraté. Tvrdili, že rolnictvo nemůže být spojencem proletariátu a že bez pomoci západoevropského proletariátu ruská revoluce nejen nepřeroste v socialistickou, ale je odsouzena k záhubě. Tato teorie byla skrz naskrz proniknuta menševickým popíráním nutnosti svazku dělnické třídy a rolnictva a nevírou v síly proletariátu, nepochopením učení marxismu-leninismu o diktatuře proletariátu.

            III. sjezd SDDSR, svolaný v roce 1905, schválil řadu usnesení o taktice revoluční strany v období rozvíjejícího se revolučního boje dělníků a rolníků. Mezi nejdůležitějšími usneseními byly pokyny sjezdu o všeobecné stávce a ozbrojeném povstání. Sjezd ukázal, že strana musí „...učinit velmi energická opatření, aby ozbrojila proletariát a zajistila si přímé vedení povstání“.

            Avšak tato leninská usnesení a taktika bolševiků se nestaly vzorem boje pro socialistické strany II. internacionály, ani pro jejich levé skupiny. A více než to, vedení II. internacionály se snažilo zatajit před širokými dělnickými masami západní Evropy usnesení III. sjezdu SDDSR a bojovou praxi pracujících Ruska.

            Vůdcové II. internacionály zcela ignorovali jedno z největších poučení ruské revoluce, organizování sovětů, které byly již tehdy zárodky proletářského státu – diktatury proletariátu.

            Když se o tom Lenin zmiňoval, pravil: „Vznikla taková skutečnost, že hlavní otázky (vláda sovětů a diktatura proletariátu), které dnes zajímají uvědomělé dělníky na celém světě, byly prakticky položeny koncem roku 1905 ... Obrovská většina oficiálních představitelů oficiálních sociálně demokratických a socialistických stran, mezi nimi i reformistů a lidí typu budoucích „kautskyánců“, „longuetistů“, Hillquitových přívrženců v Americe atd., ukázali úplnou neschopnost pochopit význam této zkušenosti a splnit svou povinnost revolucionářů, to znamená začít budovat a propagovat poučení z této zkušenosti.“[61]

            Jedna z vedoucích socialistických stran II. internacionály – německá sociálně demokratická strana – jasně ukázala svůj vztah k revoluci 1905 v Rusku na mannheimském sjezdu strany v roce 1906. Kautksky,Legin, David a jiní oportunisté zaujali ostře odmítavé stanovisko k otázce osvojit si skvělou zkušenost ruské revoluce a metody boje ruského proletariátu – všeobecnou politickou stávku.

            Charakteristický byl vztah vůdců II. internacionály k otázce o konkrétní pomoci revolučním silám, které se zúčastnily buržoazně demokratické revoluce roku 1905 v Rusku.

            Lenin navrhl uveřejnit jménem Mezinárodního socialistického byra prohlášení k dělníkům celého světa a odvrátit tak hrozbu intervence proti ruské revoluci.

            Západoevropští imperialisté spěchali carskému režimu na pomoc při potlačování revoluce roku 1905.

            „Cizozemští kapitalisté se báli o své kapitály investované v Rusku, o své nesmírné důchody. Kromě toho se obávali, že zvítězí-li ruská revoluce, povstane a půjde do revoluce také dělnictvo jiných zemí. Proto západoevropští imperialisté pomohli carskému katanu. Francouzští bankéři poskytli carovi velkou půjčku k potlačení revoluce. Německý císař měl připravenou mnohotisícovou armádu k intervenci na pomoc ruskému carovi.[62]

            Lenin žádal, aby Mezinárodní socialistické byro oznámilo, jaký má na tuto otázku názor, ale nedostal odpověď.

            Dne 4. a 5. března 1905 se konalo zasedání Mezinárodního socialistického byra, na němž byla položena otázka o situaci v Rusku.

            Vůdcové II. internacionály místo aby vyzvali masy a veřejné organizace k tomu, vyprotestovaly proti zločinům carské vlády a pomohly revoluci, omezily se bázlivou formulaci, že je možné v evropských parlamentech rozvířit otázku o zločinech carské vlády.

            V době činnosti II. internacionály se tedy ve všech ostatních zemích kromě Ruska vytvořily takové strany dělnické třídy, které se nehodily k tomu, aby vedly revoluční boje proletariátu. Strany II. internacionály uměly organizovat široké masy proletariátu, vzdělávaly je, občas vedly boj proletariátu o dílčí hospodářské požadavky, ale skutečně revoluční boj byl stranám II. internacionály cizí. Ve všech stranách II. internacionály – kromě bolševiků – se v souvislosti s růstem dělnické aristokracie v období imperialismu projevoval stále silněji vliv oportunistických živlů, které z marxismu odstranily jeho revoluční obsah, přeměnily ho v mrtvé dogma a popíraly nutnost vytvořit revoluční stranu k boji dělnické třídy proti buržoazii. Marxistická teorie třídního boje byla nahrazena oportunistickou teorií spolupráce tříd a smutně proslulou teorií „vrůstání kapitalismu do socialismu“. Ústřední otázku v marxistickém učení – otázku třídního boje, otázku diktatury proletariátu – socialistické II. internacionály obešli a zapomněli na ni.

ŠTUTGARTSKÝ KONGRES (1907)

            Růst revolučního hnutí dělnických mas se projevoval stále slaběji a slaběji v usneseních následujících kongresů Internacionály. Zostřený boj dvou směrů – revolučního a oportunistického – projevil se obzvláště silně na štutgartském kongresu II. internacionály v roce 1907. Na štutgartském kongresu bylo přítomno 886 delegátů. Kongresu se účastnili bolševičtí delegáti v čele s Leninem.

            Vůdcové II. internacionály odmítli vést masové hnutí, které vzniklo na začátku 20. století, a s nástupem reakce v Rusku a Evropě přešli ještě otevřeněji na cestu oportunistické politiky.

            V tomto období „...se dostala ve stranách II. internacionály do popředí jako jedna z nejaktuálnějších otázek otázka národnostní a koloniální, otázka osvobození utiskovaných národů a kolonií, otázka cest boje proti imperialismu, otázka cest svržení imperialismu“.[63]

            Hlavní otázka, která se na štutgartském kongresu projednávala, byla koloniální otázka. Referent o této otázce, holandský kompromisnický socialista Van Kol tvrdil, že je možná „socialistická koloniální politika“. Van Kol a podporující ho Bernstein dokazovali, že se socialistické strany musí zúčastnit koloniální politiky.

            Van Kolovo vystoupení bylo otevřenou a nestydatou propagandou imperialistické koloniální politiky, proti níž rozhodně vystoupil Lenin. S obzvláštní silou odhalil ty, kdo rozsévali lež „o civilizátorské úloze“ kapitalistů v koloniích, ukazoval na barbarství „civilizovaných“ kapitalistů, utlačujících pro zisk miliony pracujících v koloniích. „Pryč s každou koloniální politikou, pryč se vší politikou vměšování a kapitalistického boje o cizí zemi, o cizí obyvatelstvo, o nové trhy, průplavy atd. Sociální demokracie neuznává nesmyslnou měšťáckou utopií „klidného a spravedlivého kapitalistického pokroku,“[64] psal Lenin.

            Spolu s Leninem a bolševiky vystoupili na štutgartském kongresu proti podporování koloniální politiky delegáti malých států, nemajících kolonie.

            Rezoluce revizionistů nebyla přijata, ale hlasovala pro ni skoro polovina delegátů kongresu, a především vůdcové největších socialistických stran. O hlasování o koloniální otázce Lenin napsal, že „...obzvlášť názorně se zde odhalil socialistický oportunismus, smekající před buržoazním mámením“.[65] Hlasování značné části vedoucích socialistických stran pro loupežnou koloniální politiku bylo přímým odrazem nálad a zájmů dělnické aristokracie, která dostávala od buržoazie almužnu právě z nadzisků vymačkaných z kolonií.

            Oportunismus ve vedení II. internacionály a nákaza socialistických stran šovinismem se jasně projevily, když se na štutgartském kongresu projednávala otázka války.

            Ještě se nezapomnělo na nedávno skončenou válku rusko-japonskou a nad Evropou již viselo nebezpečí nové války v souvislosti s konflikty v Maroku a na Balkáně. Před socialisty stála dosud neřešená otázka velkého významu: jak bojovat proti rostoucímu militarismu a jak zabránit imperialistickým válkám? Proto hlavní otázkou na štutgartském kongresu byla otázka války. Po Bebelově referátu vzplanul vášnivý spor. Reformisté zamítali nutnost jakékoli protimilitaristické činnosti a odvolávali se na to, že militarismus a válka jsou „legitimními dětmi“ kapitalismu. Krajní oportunista, německý sociální demokrat Volmar, holedbaje se svým militaristickým smýšlením, prohlásil: „Všechna láska k lidstvu nám nemůže zabránit, abychom nebyli dobrými Němci.“ Guesde se domníval, že není možné zabránit válce, protože války jsou nutnými výtvory kapitalismu. Rezoluce, kterou předložil Bebel a Guesde, „neobsahovala žádné pokyny pro aktivní úkoly proletariátu“.[66]

            Od všeobecné formulace otázky o útočných a obranných válkách přešel Bebel k tvrzení, že světu hrozí války jen z carského Ruska, a proto se domníval, že německá dělnická třída a sociální demokracie musí pomoci německé vládě při „obraně“ země. Bebel místo aby bojoval proti rostoucí hrozbě imperialistické války, zastíral útočnost německého imperialismu a propagoval myšlenku bránit německou říši.

            Bebel a Guesde neviděli svérázné znaky nové imperialistické epochy. Evropě hrozilo nebezpečí světové války – války kořistnické a loupežné, v níž se měly utkat dvě mocné imperialistické koalice. A otázka, kdo první zvedne zbraň, nemohla určit charakter války.

            K otázce války zaujal na kongresu zvláštní postoj francouzský delegát Gustav Hervé. Hervé bojoval proti válečnému nebezpečí tak, že přišel s „levou frází“, navrhoval, aby se na každou válku odpovědělo stávkou a povstáním.

            „Hervéův plán je »velmi prostý«: v den vyhlášení války vojáci-socialisté dezertují a vojáci v záloze vyhlásí stávku a zůstanou doma.“[67]

            Lenin nazýval toto hledisko „poloanarchistickým“. Hervé nechápal, že není možno mluvit o válce vůbec, neboť proletariát se nejen nemůže lhostejně chovat k národně osvobozeneckým a revolučním válkám, nýbrž je musí podporovat, protože je pokládá za spravedlivé. Typickou poloanarchistickou tezí byl Hervéův požadavek odpovědět na válku stávkou a povstáním za všech, za jakýchkoli okolností. Bylo by lehkomyslné předem vyhlašovat dobu stávky a povstání, aniž by se přihlédlo k situaci, pro proletariát příznivé. Kdyby proletariát buržoazii předem upozornil na povstání v případě zahájení války, dostal by se do nevýhodných podmínek, protože iniciativa na začátku bojů by byla v rukou buržoazie, a to právě v době, kdy mobilizuje brannou moc, kdy v širokých vrstvách obyvatelstva bude silné šovinistické smýšlení. Proletariát musí v boji proti válce a kapitalistickému zřízení přistoupit jak ke stávce, tak také k povstání, ale v době, kdy to bude vyhovovat jemu a nebude to vyvoláno provokací buržoazie.

            Hervé nechápal ani to, že boj proletariátu proti válce v epoše imperialismu musí být úzce spojen s bojem o revoluční vystřídání kapitalismu socialismem. Když Lenin ostře kritizoval pravé a centristy za to, jak se stavěli k otázkám války na štutgartském kongresu, kritizoval také poloanarchistický postoj Hervéův.

            „...Hervé neodpustitelně...zapomíná na příčinný vztah mezi válkou a kapitalismem; kdyby proletariát převzal Hervéovu taktiku, odsoudil by se k bezplodné práci: vší své bojové pohotovosti (vždyť se mluví o povstání) by použil k boji s následkem (válkou), a příčinu (kapitalismus) by nechal existovat.“[68]

            Plným právem kritizoval Hervé Bebela a celou německou delegaci za jejich šovinismus, za jejich propagandu obrany imperialistické vlasti. Ale Hervé se přitom dopustil velké chyby v tom, že prohlásil, že proletariátu je lhostejné, v jaké vlasti žije – nezáleží na tom, bude-li to despotické zřízení, parlamentní monarchie nebo buržoazně demokratické zřízení. „Vlast, to jest dané politické, kulturní a sociální prostředí, je nejmocnějším faktorem v třídním boji proletariátu; a nemá-li pravdu Volmar, který stanoví jakýsi „opravdu německý“ vztah proletariátu k vlasti, nemá pravdu ani Hervé, který se staví s neodpustitelnou nekritičností k tak důležitému faktoru osvobozeneckého boje proletariátu. Proletariát se nemůže chovat lhostejně k politickým, sociálním a kulturním podmínkám svého boje, nemohou mu tedy být lhostejné ani osudy jeho země.“[69] Osudy země však nezajímají proletariát abstraktně, ale v souvislosti s rozvojem třídního boje.

            Přesné, správné revoluční řešení otázky války podal pouze Lenin, který s Rosou Luxemburgovou učinil řadu poznámek k rezoluci o boji proti válce. Tyto poznámky dávaly konkrétní odpověď na to, jak bojovat s nebezpečím války, a ukázaly způsob, jak má proletariát jednat, vznikne-li válka. V jedné z těchto poznámek se hovořilo o tom, že vznikne-li válka, „...socialisté jsou povinni vynaložit všechno úsilí na to, aby ji co nejdříve zastavili, a využít válkou vyvolané hospodářské a politické krize k tomu, aby probudili politické vědomí lidových mas a urychlili pád vlády kapitalistů“.

            Lenin tedy již tehdy trvá na tom, že začne-li imperialistická válka, je třeba ji změnit v občanskou. Leninovu poznámku přijal kongres v poněkud zmírněné podobě.

            Rezoluce štutgartského kongresu o koloniální otázce a o boji proti imperialismu a válce měly tudíž revoluční charakter a doporučovaly dělníkům řadu „...nejrozhodnějších a revolučních způsobů boje“[70] proti válce. Oportunismus byl ještě jednou odražen. Ale i tyto nejlepší rezoluce kongresu zůstaly na papíře, protože vedení Internacionály a největších západoevropských socialistických stran přešlo před první světovou válkou definitivně do rukou oportunistů a centristů.

            Na štutgartském kongresu byla na pořadu také otázka vzájemných vztahů mezi politickými stranami a odbory. Již před štutgartským kongresem se tato otázka ostře projednávala v německé sociálně demokratické straně, SDDSR a jiných socialistických stranách. Na mannheimském sjezdu německé sociální demokracie v roce 1906 byla na Bebelův návrh přijata oportunistická rezoluce, která hlásala myšlenku „neutrality“ odborových organizací.

            V témže roce 1906 zasedal stockholmský slučovací sjezd SDDSR, na němž měli menševici většinu. Sjezd přijal rezoluci, která zavrhovala bolševickou zásadu, že odbory má řídit strana. V roce 1907 V. sjezd SDDSR, na němž měli bolševici většinu, zrušil rezoluci předcházejícího sjezdu o neutralitě odborů a uznal, že strana musí mít v odborech vedoucí úlohu.

            Na štutgartském kongresu se o otázce vzájemných vztahů mezi stranou a odbory rozvinul ostrý boj. Nakonec kongres obrovskou většinou hlasů – 212 proti 18 – přijal rezoluci, která zdůrazňovala, že je nutné, aby odbory uznaly socialistické zásady a aby akce odborů a strany byly společné. Lenin ukazoval, že tato rezoluce přinesla porážku přívržencům „neutrality“ odborů, avšak ani tato rezoluce nemluvila o vedoucí úloze strany v odborech.

            Lenin v Štutgartě učinil první pokus sjednotit levé sociální demokraty a svolal tam zvláštní poradu.

KODAŇSKÝ KONGRES (1910)

            Kodaňský kongres v roce 1910 byl druhým kongresem, kterého se zúčastnil Lenin. Na kongresu bylo přítomno celkem 886 delegátů.

            Pokud jde o otázku války, kongres se omezil na opakování tezí, jež byly přijaty v Štutgartě.

            Dodatečně se socialistickým stranám doporučovalo, aby od svých vlád žádaly, aby zastavily zbrojení a úplně odzbrojily; aby se konflikty mezi státy projednávaly na smírčích soudech; doporučovalo se organizovat jednomyslné solidární protesty dělníků všech zemí proti hrozbě války.

            Avšak požadavek omezit zbrojení se omezil na pouhé žádosti socialistů v parlamentě; nedošlo ani k solidárním akcím socialistů ve věci italsko-turecké války, která začala v roce 1911. Kromě toho se ukázalo, že italští socialisté jsou otevření přívrženci italského militarismu; na stránkách socialistického tisku Avanti vystoupili s propagandou koloniálních výbojů. V každodenní politické práci ignorovaly socialistické strany rozhodnutí štutgartského a kodaňského kongresu, která byla přijata vlivem bolševiků.

            V období zostřeného třídního boje nabývaly stále většího významu masové organizace, jejich prostřednictvím mohly socialistické strany působit na široké vrstvy dělníků a všeho pracujícího obyvatelstva. Takovými masovými organizacemi byly především odbory a družstva.

            Na kodaňském kongresu se rozvířil boj o otázku vzájemných vztahů mezi družstvy a politickými stranami. Tři návrhy rezoluce o družstvech, předložené delegátům kongresu – jeden belgický a dva francouzské (Jauresův a Guesdův) – pouze naznačovaly dva hlavní směry v této otázce; jeden směr, který se projevil v Guesdově rezoluci a v rezoluci Belgičanů, vycházel ze stanoviska třídního boje a uznával význam družstev jako jednoho z pomocných prostředků v tomto boji; druhý směr, který se projevil v Jauresově rezoluci, byl maloburžoazní, reformistický.

            „Bohužel,“ psal Lenin, když shrnoval projednávání otázek o družstvech, „dva uvedené směry byly právě jen naznačeny ve třech předem připravených návrzích, ale nebyly jasně, přesně a vyhraněně postaveny proti sobě, jako dva směry, jejichž vzájemný boj musí vyřešit otázku.“[71] Pouze ruské sociálně demokratické delegace, který obhajoval Lenin, stanovil s konečnou platností vyčerpávající význam a úkoly družstev v třídním boji. V návrhu se zejména říkalo, „že zlepšení, kterých může být dosaženo za pomoci spotřebních družstev, mohou být jen velmi nepatrná do té doby, pokud má výrobní prostředky v rukou třída, bez jejíhož vyvlastnění nemůže být uskutečněn socialismus...“[72] Mezi jinými body návrh ruské delegace doporučoval „...neustálou socialistickou propagandou ve spotřebních družstvech napomáhat, aby se mezi dělníky rozšířily myšlenky třídního boje a socialismu...“.[73]

            Všechny návrhy rezoluce byly odevzdány výboru kongresu, kde docházelo k ostrým debatám mezi přívrženci revolučního a revizionistického směru. Lenin a Guesde měli v době, kdy pracoval výbor, soukromé porady a v boji proti oportunistům vystupovali v této otázce společně na plenárním zasedání kongresu. Na plenárním zasedání nedocházelo ke sporům o drobných a zvláštních otázkách – rezoluce byla jednomyslně přijata.

            „Když shrneme práci kongresu o otázce družstev,“ psal Lenin, „musíme říci, aniž skrýváme před sebou a před dělníky nedostatky rezoluce, že Internacionála v hlavních rysech správně určila úkoly proletářských družstev.“[74]

            Na kodaňském sjezdu Lenin svolal druhou poradu levých socialistů, aby je sjednotil a odtrhl od oportunistů.

            Avšak ani tato porada stejně jako předcházející ve Štutgartu nepřinesla reálné výsledky, neboť nejen němečtí leví sociální demokraté, ale ani holandští, polští a druzí leví socialisté nechtěli budovat samostatnou revoluční stranu, protože nechápali její význam. Leví sociální demokraté se báli rozkolu a zůstali s oportunisty v jedné straně. „Ale co mohl udělat Lenin, co mohli podniknout bolševici,“ píše soudruh Stalin, „jestliže leví sociální demokraté v II. internacionále a především v německé sociální demokracii byli slabou a nemohoucí skupinou, skupinou organizačně neustálenou, ideologicky nevyzbrojenou, která se bála dokonce vyřknout slovo „rozkol“? Není možno přece požadovat, aby Lenin, aby bolševici zorganizovali z Ruska rozkol v západoevropských stranách místo levých sociálních demokratů.“[75] Dále soudruh Stalin zdůrazňuje, že organizační a ideologická slabost byla charakteristickým rysem levých sociálních demokratů.

            Bolševici podporovali levé sociální demokraty jen s jistými výhradami, kritizujíce jejich polomenševické chyby. Sama kritika bolševiků také podporovala levé, protože tato kritika řídila, vedla levé sociální demokraty na správnou revoluční cestu. Ale „není vinou Lenina a ruských bolševiků, že leví sociální demokraté na Západě, jak se ukázalo, nebyli dosti zralí, aby šli v šlépějích ruských bolševiků“.[76]

BASILEJSKÝ KONGRES (1912)

            Rostla hrozba světové imperialistické války. Italsko-turecká válka, boj o Maroko, balkánské války – to všechno ukazovalo na to, že se blíží světová válka.

            Mezinárodní socialistické byro spěšně svolalo mezinárodní basilejský kongres II. internacionály v roce 1912. Na kongresu se projednávala pouze jedna otázka – o boji s nebezpečím blížící se světové války. Kongres přijal manifest, který vyzýval mezinárodní proletariát, aby vedl nemilosrdný boj proti válce.

            Manifest zdůrazňoval imperialistický charakter dozrávající války a vinil z připravování války právě tak vládu carského Ruska a Německa, jako „demokratické“ vlády Anglie, Francie a Itálie. Manifest vřele vítal akce dělníků, zvláště ruských, proti válce. Zároveň manifest kategoricky žádal od všech socialistických stran, aby rozhodně bojovaly proti imperialismu. „Kongres žádá,“ říkalo se v manifestu, „aby dělníci všech zemí postavili proti kapitalistickému imperialismu sílu mezinárodní solidarity proletariátu. Nechť vlády nezapomínají, že za dnešního stavu v Evropě a nálady dělnické třídy nemohou rozpoutat válku, aniž tím vytvářejí nebezpečí i pro sebe samé. Nechť si vzpomenou, že francouzsko-pruská válka vyvolala revoluční výbuch Komuny, že rusko-japonská válka probudila hnutí revolučních sil ruského lidu.“

            Kromě slavnostního prohlášení II. internacionály nedělali nic pro skutečný boj s blížící se válkou. Naopak, když začala imperialistická válka, socialistické strany začaly hájit a podporovat imperialistickou politiku svých buržoazních států.

            Basilejský manifest z roku 1912, který každý čestný, uvědomělý dělník bral za bernou minci, byl tedy pouhou formalitou darebáků II. internacionály. Nikdo z vůdců II. internacionály nechtěl uskutečňovat usnesení kongresu.

BOLŠEVICI NA MEZINÁRODNÍ ARÉNĚ PŘED VÁLKOU ROKU 1914

            Boj, který vedl Lenin se svými spolubojovníky za vytvoření dělnické, skutečně revoluční strany, boj s oportunisty všeho druhu měl mezinárodní význam.

            Obrovský význam pro mezinárodní dělnické hnutí měl II. sjezd SDDSR v roce 1903.

            Bolševismus „jako směr politického myšlení“ vznikl v roce 1903 a vyzbrojil proletariát nejpokrokovější revoluční teorií. »Marxovy a Engelsovy geniální ideje o taktice a strategii, zahrabané oportunisty, vytáhl Lenin na světlo...«[77] a to právě v okamžiku, kdy se proletářská revoluce dostala v kapitalistických zemích na pořad dne, kdy se socialistické strany II. internacionály vzdaly revolučního boje. »Lenin se však neomezil jen na obnovu jednotlivých taktických pouček Marxových a Engelsových. Rozvinul je dále a doplnil novými ideami a poučkami, a to všechno spojil v systém pravidel a zásadních směrnic o vedení třídního boje proletariátu.«[78]

            Leninské učení vzniká tudíž v nové epoše, kdy kapitalismus vstoupil do nového stadia svého vývoje, do stadia imperialismu. V tomto období se dále zhoršuje postavení širokých mas dělnické třídy a masové dělnické hnutí dosahuje nevídaného rozmachu. Za takových okolností vznikal leninismus.

            »Leninismus je marxismus epochy imperialismu a proletářské revoluce« (Stalin)

            Bolševismus vyrostl a zesílil v boji s oportunisty všeho druhu z II. internacionály.

            Když v roce 1903 bolševici vystoupili jako oddělená politická skupina, začalo vést boj s rozkolníky – menševiky. Lenin a bolševici ukázali proletariátu všech zemí, jak je třeba bojovat s oportunisty, jak je třeba očišťovat stranu od shnilých oportunistických živlů. O tom, jak došlo k rozkolu v SDDSR a jak bolševici připravují dělnickou třídu k revoluci, napsal Lenin referát, který spolehlivý lidé odevzdali delegátům amsterodamského kongresu. V tomto referátu Lenin zásadně zhodnotil boj revolučních a oportunistických tendencí v mezinárodním dělnickém hnutí.

            Lenin odhaloval a bojoval také proti skrytému oportunismu – centrismu, jenž byl ještě škodlivější než otevřený oportunismus. Centristé slovy přísahali věrnost marxismu, ve skutečnosti však stále více podléhali vlivu oportunistů a chránili je. Zvlášť prudký boj vedl Lenin a Stalin proti tehdy skrytému nepříteli dělnické třídy a rolnictva – Trockému.

            Lenin, který se zúčastnili štutgartského a kodaňského kongresu, zaútočil tam na reformisty a centristy. Opravil linii kongresu v koloniální otázce a otázce války. Jsa od října roku 1905 zástupcem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska v Mezinárodním socialistickém byru, Lenin vždy zaujímal důsledně revoluční stanovisko a ostře bičoval oportunisty a centristy, kteří brzdili vývoj revolučních bojů na Západě.

            Velké pozornosti si zasluhuje Leninovo vystoupení na zasedání Mezinárodního socialistického byra v říjnu 1906; týkalo se otázky přijetí anglické dělnické strany do II. internacionály. Pro Lenina bylo důležité využít tohoto faktu k tomu, aby zaměřil dělnickou stranu na skutečně socialistickou politiku. Lenin chtěl uvést anglickou dělnickou stranu na cestu opravdu revolučního dělnického hnutí, změnit ji v revoluční stranu, která jde v čele širokých proletářských mas.

            Lenin svým vystoupením o přijetí do Internacionály anglické dělnické strany, která vůbec neuznávala zásady třídního boje a nenazývala se veřejně socialistickou stranou, dal zároveň vedení II. internacionály lekci, jak je třeba bojovat nejen proti oportunismu, ale také proti sektářským chybám, jež mění marxismus v dogma, jež překážejí sociální demokracii, aby blíže přistoupila k »proletářským masám« a správně je vedla.

            Lenin naléhavě žádal, aby se při přijetí dělnické strany do Internacionály ukázalo na to, že dělnická strana dělá teprve první krok »...k uvědomělé třídní politice a k socialistické dělnické straně«.[79] Lenin rozhodně vystoupil proti rezoluci Kautského, v níž se říkalo, že třebaže dělnická strana neuznává třídní boj, ve skutečnosti jej vede, a že je nezávislá na buržoazních stranách. Lenin prohlásil: »...nebylo třeba byť jen sebenepatrněji povzbuzovat jiné, nepochybné, neméně závažné chyby anglických oportunistů...«[80]

            Dělnická strana neopomněla využít rezoluce Kautského. MacDonald brzy prohlásil, že Mezinárodní socialistické byro nejen uznalo a schválilo také taktiku a politiku dělnické strany. Právě Kautsky dal podnět k takovému výkladu rezoluce Mezinárodního socialistického byra.

            Velké pozornosti si zaslouží také Leninův boj proti pokusům kautskyánsko–adlerovského smiřování směrů v holandské sociálně demokratické straně.

            Holandská parlamentní sociálně demokratická frakce v čele s Troelstrou podporovala liberály a sbližovala se s nimi, stavěla se proti straně a revidovala starý marxistický program, vyklešťujíc z něho všechno revoluční.

            Holandští marxisté, kteří vystoupili s kritikou Troelstry, zřídili v roce 1907 noviny Tribuna. Oportunistická většina holandské sociální demokracie se na sjezdu strany v roce 1909 rozhodla zastavit noviny Tribuna. Tribunisté se nepodřídili, což způsobilo rozkol ve straně. Holandští leví požádali Mezinárodní socialistické byro, aby byli přijati do Internacionály jako samostatná strana a aby jim bylo dáno právo poslat své delegáty na příští Mezinárodní socialistický kongres v Kodani. Socialistické byro žádost tribunátů odmítlo.

            Adler dal návrh, aby otázka samostatného zastoupení holandských marxistů byla předána k prozkoumání holandské sekci II. internacionály. Tak byla otázka, s kterou přišli tribunisté, odsouzena k nezdaru, oportunistům se naskytlo právo rozhodovat o záležitosti marxistů. Adler otevřeně podřídil marxisty oportunistům, tudíž »Adler...vystupuje jako advokát mezinárodního oportunismu«.[81]

            Lenin v Mezinárodním socialistickém byru podporoval rozkol v holandské sociálně demokratické straně a trval na tom, že holandští tribunisté mají právo na samostatné zastoupení na mezinárodních kongresech. 

            Lenin povzbuzoval holandské levé, aby se zorganizovali v samostatnou revoluční stranu.

            Ale slabost tribunistů, jejich pozdější centristické a polocentristické chyby je změnily v nemohoucí opozici v řadách II. internacionály.

            Lenin a Stalin v boji s revizionisty a renegáty uhájili marxismus. Ve své proslulé knize Materialismus a empiriokriticismus, která vyšla v roce 1909, Lenin odhalil falzifikaci filozofie marxismu nejen u ruských „kritiků“ – Bogdanova, Bazarova a jiných, ale také u jejich zahraničních učitelů – Avenaria a Macha. Lenin ukazoval: „Celá škola Machova a Avenariova směřuje k idealismu...[82] idealismus filosofický je ... cesta ke kněžourství...“[83]

            J. V. Stalin v práci Anarchismus nebo socialismus?, která byla napsána v letech 1906–1907, podrobil zničující kritice světový názor anarchistů a rozvinul marxistickou tezi o jednotě teorie a praxe. Soudruh Stalin učí, že revoluční praxe má být v nerozlučném spojení nejen s otázkami programu a taktiky, jež se bezprostředně přimykají k praxi, ale také s nejhlubšími základy revoluční teorie, se základy revoluční teorie, se základy světového názoru. „Marxismus,“ píše J. V. Stalin, „to není jen teorie socialismu, je to ucelený světový názor, filosofický systém, z něhož logicky vyplývá proletářský socialismus Marxův. Tento filosofický systém se nazývá dialektický materialismus.“[84]

            Lenin a Stalin v boji s reformisty a centristy uhájili teoretický základ komunismu – dialektický a historický materialismus – a nepřipustili, aby byl zničen.

            V boji proti likvidátorům a otzovistům, v boji proti trockismu uhájili bolševici v Rusku ilegální proletářskou stranu.

            „Velmi důležitou událostí v tomto období je pražská konference SDDSR (leden 1912). Na této konferenci byli menševici ze strany vyhnáni, navždy byl učiněn konec formálnímu spojení bolševiků v jedné straně s menševiky. Bolševici se z politické skupiny ustavují v samostatnou Sociálně demokratickou dělnickou stranu (bolševiků) Ruska. Pražská konference položila základ strany nového typu, strany leninismu, strany bolševické.

            Očištění proletářské strany od oportunistů, od menševiků, provedené na pražské konferenci, mělo závažný rozhodující význam pro další vývoj strany a revoluce. Kdyby byli bolševici nevyhnali ze strany zrádce dělnické věci, menševické kompromisníky, nebyla by mohla proletářská strana roku 1917 zmobilizovat masy k vydobytí diktatury proletariátu.“[85]

            V době, kdy se bolševická strana upevňovala tím, že se zbavovala oportunistických živlů, dál se ve stranách II. internacionály opačný proces. „A co představovaly tehdy sociálně demokratické strany na Západě? Směsici, změť marxistických a oportunistických živlů, přátel a nepřátel revoluce, přívrženců a odpůrců ideje strany, útvar, v němž první se ponenáhlu ideově smiřovali s druhými, v němž se první ponenáhlu fakticky podřizovali druhým. Smír s oportunisty, se zrádci revoluce – proč? Ptali se bolševici západoevropských sociálních demokratů. Pro „mír ve straně“, pro „jednotu“ – odpovídali tito bolševikům. Jednotu s kým? S oportunisty? – Ano, odpovídali, s oportunisty. Bylo jasné, že takové strany nemohou být stranami revolučními.“[86]

            A tak vůdcové takových stran, Kautsky a dokonce Rosa Luxemburgová, se najednou pokoušeli „smířit bolševiky s likvidátory, s menševiky a tím odstranit rozkol, zavést „mír“ v ruské straně. Ve skutečnosti to byl pokus likvidovat skutečně revoluční stranu proletariátu – stranu bolševiků. Všem těmto pokusům se Lenin a Stalin stavěli na odpor a rozbíjeli je; bolševici byli nesmiřitelní a v ničem nepolevili oportunistickému vedení II. internacionály.

            Bolševici přikládali velký význam národnostní a koloniální otázce. Dokazovali, že utlačené národnosti jsou zálohou mezinárodní socialistické revoluce. Bolševici podporovali národně osvobozenecké hnutí ve všech zemích. Vytyčili revoluční požadavek – právo národů na sebeurčení až do odtržení. Bolševici kritizovali oportunisty II. internacionály za jejich protirevoluční teorii národní kulturní autonomie, za to, že vnášeli do dělnického hnutí buržoazní nacionalismus.

            Bolševici kritizovali také německé levé za jejich vážné polocentristické chyby v národnostní a koloniální otázce. Soudruh Stalin říká, že před první světovou válkou v zájmu rozšíření proletářské revoluce a obklíčení imperialismu bolševici navrhli podporovat osvobozenecké hnutí utlačených národů a kolonií na základě sebeurčení národů. Bolševická politika v národnostní a koloniální otázce se uskutečňovala v boji za taktiku jednotné fronty proletářskou revolucí pokročilých zemí a revolučně osvobozeneckým hnutím národů v koloniích a utlačených zemích. Proti bolševické politice a taktice v národnostní a koloniální otázce vystoupili tehdy oportunisté všech zemí. „Jaké stanovisko zaujali leví sociální demokraté na Západě?“ ptá se soudruh Stalin. „Rozvinuli polomenševickou teorii imperialismu, odmítli zásadu sebeurčení národů v marxistickém pojetí (až do oddělení a utvoření samostatných států), zavrhli tezi o vážném revolučním významu osvobozeného hnutí kolonií a utiskovaných zemí, zavrhli tezi o možnosti jednotné fronty mezi proletářskou revolucí a národně osvobozeneckým hnutím a celou tuto polomešnevickou slátaninu, která znamená naprosté nedoceňování národnostní a koloniální otázky, postavili proti marxistickému schématu bolševiků. Je známo, že se této polomenševické slátaniny potom chytil Trockij a využil jí jako zbraně v boji proti leninismu.“[87]

            Lenin a Stalin, kteří věnovali velkou pozornost národnostní a koloniální otázce, napsali o ní řadu prací a ukázali revoluční způsob, jak ji vyřešit. Obrovský význam měla Stalinova práce Marxismus a národnostní otázka a Leninovy články O právu národů na sebeurčení a Kritické poznámky o národnostní otázce, v nichž bylo zřetelně a jasně určeno revoluční stanovisko bolševiků v národnostní otázce.

            Stalinovu práci Marxismus a národnostní otázka vysoce hodnotil Lenin. „V teoretické marxistické literatuře,“ psal Lenin, „...byly základy národnostního programu sociálních demokratů v poslední době již objasněny (především tu vyniká článek Stalinův).“[88]

            Stalinova práce byla v podstatě teoretickým a programovým dokumentem v národnostní otázce a měla nesmírný mezinárodní význam pro teoretické a politické vyřešení národního problému. „Jasně a pádně byly v ní postaveny proti sobě dvě metody, dva programy a dva světové názory v národnostní otázce – metoda, program, a světový názor II. internacionály a leninismu. Stalin společně s Leninem úplně potřel oportunistické názory a dogmata II. internacionály v národnostní otázce. Lenin a Stalin vypracovali marxistický program v národnostní otázce. Ve své práci podal Stalin marxistickou teorii národa, zformuloval základy bolševického způsobu řešení národnostní otázky (požadavek zkoumat národnostní otázku jako část všeobecné otázky revoluce a v nerozlučné spojitosti s celou mezinárodní situací epochy imperialismu) a zdůvodnil bolševickou zásadu mezinárodního sjednocení dělnictva.“[89]

            V době, kdy bolševická strana vyjadřovala rostoucí revoluční tendenci dělnické třídy v Rusku, kdy vedla dělnické hnutí a stála v jeho čele, v západoevropských zemích a ve Spojených státech amerických zachvátil socialistické strany oportunismus. Ani široký rozvoj masového dělnického hnutí před válkou – stávka ruhrských horníků v Německu, dublinské boje v Irsku, masové hnutí dělníků, rolníků a zaměstnanců ve Francii, stávka v Coloradu (ve Spojených státech amerických) – nenašel podporu u socialistických stran. Lenin říkal, že neštěstí dělnického hnutí v Německu je to, že dělnická třída neměla před válkou bojovou, revoluční stranu. Takovou stranu neměla před válkou ani dělnická třída jiných zemí západní Evropy a Ameriky.

            Pouze bolševici byli ve II. internacionále důsledně revoluční stranou, skutečným vůdcem mezinárodního proletariátu v jeho boji za socialistickou revoluci. „Do těžké doby imperialistické války vstupovala bolševická strana vysoko třímajíc prapor proletářského internacionalismu.“[90]

            A když se rozzuřila imperialistická válka, II. internacionála přestala existovat. Rozpadla se v jednotlivé sociálšovinistické strany, bojující jedna s druhou, a vůdcové II. internacionály i sociálně demokratických stran zradili věc dělnické třídy a přeměnili ze skrytých v otevřené přisluhovače a agenty imperialistické buržoazie.

            Pouze bolševická strana bez váhání vztyčila prapor rozhodného boje proti imperialistické válce a zůstala věrná skutečnému internacionalismu.

            V poslední čtvrtině 19. a v prvních letech 20. století se dělnické hnutí zvedlo na nový, vyšší stupeň. V tomto období „...Marxovo učení úplně vítězí a roste do šířky“[91] marxismus proniká do masového dělnického hnutí. Zakládají se masové dělnické organizace, „...tvoří se proletářské, svým základem socialistické strany...“[92]

             V roce 1889, v období poměrně „klidného“ vývoje kapitalismu, vzniká II. internacionála – mezinárodní organizace dělnické třídy, jejíž vedení přešlo po Engelsově smrti (1895) do rukou oportunistů.

            S příchodem k imperialistickému stádiu kapitalismu zesílila buržoazie podplácení špiček dělnické třídy. Dělnická aristokracie, jsouc agenturou buržoazie v dělnické třídě, zavrhovala revoluční boj a uznávala pouze parlamentní činnost. Dělnická aristokracie se proměnila v hlavní sociální základnu oportunismu.  Oportunisté – praví i centristé –, kteří se pokládali slovy za marxisty, „...přijímali a přijímají marxismus s výjimkou jeho bezprostředně revoluční stránky. Na parlamentní boj se nedívají jako na jeden z prostředků boje, vhodný zvláště v určitých historických obdobích, ale jako na hlavní a téměř výhradní formu boje, dělající nepotřebným „násilí“, „diktaturu“.[93]

            Lenin a Stalin, pokračujíce ve velikém díle Marxově a Engelsově, vedli nesmiřitelný boj v řadách II. internacionály za očištění proletářských stran od oportunismu. Na začátku 20. století se centrum mezinárodního revolučního hnutí přemístilo do Ruska. Dozrávající revoluce v Rusku nemohla nenabýt mezinárodního charakteru. Lenin a Stalin, vedouce revoluční hnutí v Rusku a bojujíce s domácím a mezinárodním oportunismem, vytvořili v Rusku bolševickou stranu. Bolševická strana, vybudovaná na základech demokratického centralismu, spojená s masami, vyzbrojená pokrokovou revoluční teorií, ukázala na zkušenostech revolučního boje v Rusku, že parlamentní metody boje jsou naprosto nedostatečné.

            „Buď se vzdej na milost a nemilost kapitálu, živoř po staru a klesej stále hlouběji, anebo se chop nové zbraně – tyto dvě možnosti dává na vybranou imperialismus milionovým masám proletariátu.“[94]

            Nové formy boje a novou zbraň revolučního boje dali proletariátu Lenin a Stalin. Lenin a Stalin vedli nesmiřitelný boj s oportunisty ve II. internacionále ve všech otázkách revoluční teorie a praxe.

            V boji s oportunisty Lenin a bolševici podporovali levé ve II. internacionále, ale zároveň bolševici ostře kritizovali jejich chyby, váhání a nedůslednost.

            Při hodnocení činnosti II. internacionály je třeba říci, že ve svém prvním období, za Engelsova života, II. internacionála při všech nejasnostech a chybách napomáhala „rozšíření marxismu“, „shromažďování sil“ dělnické třídy. Celé další dějiny II. internacionály byly ve znamení růstu oportunismu, postupného přecházení II. internacionály od třídního boje k spojenectví s buržoazií.

            Hned na začátku první světové imperialistické války se ukázalo, že vůdcové II. internacionály jsou zrádci proletariátu, neboť se stali přívrženci imperialistické války.

            V době, kdy Komunistická internacionála obnovila na základě leninismu skutečný proletářský internacionalismus, strany II. internacionály dále zrazovaly zájmy dělnické třídy a vedly boj proti socialistickému internacionalismu ve jménu buržoazního kosmopolitismu.

            Ve vší své nahotě se před proletariátem a pracujícími celého světa objevila skutečná podstata politiky stran II. internacionály, politiky otevřené ochrany kapitalismu. Imperialistické války, záhuba milionů pracujících, nezaměstnanost, hlad a bída – to je výsledek politiky spolupráce sociálních demokratů s buržoazií. V naší době se sociální demokratismus, který otevřeně prodal a zradil zájmy proletariátu, změnil v přední oddíl imperialistické buržoazie.

            Pravicoví sociální demokraté šíří a propagují kosmopolitismus – tuto ideovou zbraň imperialismu, aby dezorientovali národy a rozštěpili je.

            Pravicoví sociální demokraté se první chytili hesla, které vyhlásil Churchill – organizovat nové křižácké tažení proti zemi socialismu. Jsou ideovými hlasateli reakčních politických a vojenských bloků, které organizuje imperialismus, aby připravil válku proti Sovětskému svazu a lidově demokratickým zemím.

            Pravicoví sociální demokraté, kteří provádějí zločinnou politiku války – Leon Blum a Saragat, Bevin, Spaak a Schumacher – jsou výtvorem zbankrotělé II. internacionály.

            Hlavní podmínkou úspěšného boje za sjednocení dělnické třídy je všestranně odhalovat politiku pravicových sociálních demokratů, kteří jsou ve službách imperialismu, odhalovat, že jsou to zrádci demokracie a socialismu.

PRVNÍ SVĚTOVÁ IMPERIALISTICKÁ VÁLKA

IMPERIALIALISTICKÉ SKUPINY A DIPLOMATICKÁ PŘÍPRAVA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

            „Marxisté vždy prohlašovali,“ řekl soudruh Stalin, „že kapitalistický systém světového hospodářství skrývá v sobě prvky všeobecné krize a válečných srážek, že se vzhledem k tomu vývoj světového kapitalismu neděje v naší době jako klidný a rovnoměrný postup vpřed, nýbrž probíhá v krizích a válečných katastrofách... Následkem první krize kapitalistického systému světového hospodářství vznikla první světová válka...“[95]

            Příprava k první světové imperialistické válce začala již v době, kdy kapitalismus teprve vstupoval do monopolistického stádia svého vývoje, do stadia imperialismu. Již tehdy se začaly tvořit imperialistické bloky. Organizátorem koalice, která si kladla za cíl boj o nové rozdělení světa, bylo Německo.

            Když vládnoucí třídy Německa zničily dvě evropské velmoci (Rakousko a Francii), začaly se horlivě snažit o to, aby Německo obklopily zdí vojensko-politických dohod. Ale v Rusku se nahromadilo dost důvodů pro nepřátelské nálady vůči Německu, zvláště v souvislosti s tím, že Německo zaujalo k Rusku jasně nepřátelské stanovisko v době rusko-turecké války a berlínského kongresu. Nemalou úlohu při zhoršení rusko-německých vztahů koncem sedmdesátých let mělo zavedení ochranných cel na obilí. Rusko-německému spojenectví nebylo souzeno, aby se uskutečnilo.

            Francie se po válce let 1870-71 stala nesmiřitelným nepřítelem Německa.

            Zato Rakousko-Uhersko, zeslabené a zmítající se v národnostních svárech, bylo ochotno se s Německem sblížit. V roce 1879 byla uzavřena rakousko-německá smlouva. Byla to vojenská smlouva, namířená především proti Rusku.

            V roce 1882 byla rakousko-německá smlouva doplněna smlouvou Německa a Rakousko-Uherska s Itálií. Tato nová dohoda byla zaměřena svým ostřím proti Francii. Tak stálo Německo v čele tak zvaného Trojspolku.

            Celá zahraniční politika Německa v tomto období dokazovala, že se jeho vládnoucí třídy snažily udržet Francii ve stavu politické izolace, pokoušejíce se odvrátit Rusko od sblížení s Francií. Přes Bismarckovy intriky došlo však přece mezi Francií a Ruskem koncem osmdesátých let ke sblížení.

            Francie potřebovala spojence v budoucí válce s Německem. Hospodářské zájmy francouzské buržoazie ji také podněcovaly ke sblížení s Ruskem. Francie potřebovala vojenského spojence více než Rusko, ale také Rusko se bálo, aby nezůstalo osamoceno před Trojspolkem. V roce 1892 byla mezi Ruskem a Francií uzavřena francouzsko-ruská vojenská smlouva, která nabyla definitivně právní normy v roce 1893. Francouzsko-ruský spolek, který byl odpovědí na Trojspolek, značně změnil poměr sil v Evropě.

            Největší mocnosti Evropy se rozdělily na dvě nepřátelské skupiny: německý blok a francouzsko-ruský spolek. Jakoby stranou zůstávala Anglie.

            V osmdesátých a devadesátých letech vztahy mezi Anglií a Ruskem a právě tak mezi Anglií a Francií naprosto nebyly přátelské. Zájmy Anglie a Ruska se střetaly v Asii, zájmy Anglie a Francie v Africe. Anglie nejen chránila, ale také energicky rozšiřovala svůj koloniální monopol, vedouc boj proti koloniální politice ruského carismu a Francie.

            Němečtí diplomaté se snažili využít anglo-ruských a anglo-francouzských rozporů. V roce 1887 Bismarck napomáhal Rakousko-Uhersku a Itálii při uzavření dohody s Anglií, týkající se otázky Středozemního moře. V roce 1890 kancléř Caprivi (jenž vystřídal Bismarcka) uzavřel s Anglií dohodu o výměně ostrova Helgolandu za ostrov Zanzibar. Ale tyto dohody neměly rozhodující význam pro mezinárodní politiku.

            Do devadesátých let se Anglie neustále držela svého starého postavení „dokonalé izolace“. Staletá průmyslová hegemonie Anglie, ostrovní poloha a vláda na mořích jí dovolovaly, aby si dlouho uchovávala toto tradiční postavení a nespojovala se dlouhodobými politickými smlouvami s žádnou velmocí. Ale ke konci 19. století se situace zásadně změnila. Konkurence německého zboží znepokojovala anglické kapitalisty. Zesílená expanze německého kapitálu na Východ, zejména do Turecka, rovněž Anglii znepokojovala, poněvadž pronikání Německa k Perskému zálivu ohrožovalo Indii. Ale nejvíce Anglii znepokojovalo budování německého válečného loďstva. Do konce devadesátých let se Německo spokojovalo tím, že udržovalo velkou pozemní armádu. Ale od roku 1898 Německo přikročilo k budování mohutného válečného loďstva. Bylo jasné, že se Německo připravovalo k boji o nové rozdělení světa. Když se uchvácení kolonií stalo hlavním cílem německé zahraniční politiky, začaly se anglo-německé vztahy zostřovat; Anglie se začala bát o své koloniální državy. Na začátku 20. století se rozpory mezi Německem a Anglií prudce zostřily. Anglo-německý antagonismus se stal hlavním v imperialistickém světě.

            Lenin poukazoval na to, že války jsou nezbytným průvodním zjevem kapitalismu. Plenění cizích území, dobývání a olupování kolonií, boj o nové trhy byly nejednou příčinnou dobyvačných válek. „Zejména se války staly neodvratnými, když kapitalismus koncem 19. století a počátkem 20. století definitivně dosáhl nejvyššího a posledního stupně svého vývoje – imperialismu.“[96] Imperialismus je monopolistickým stadiem kapitalismu, „neboť jednak finanční kapitál je bankovní kapitál monopolisticky malého počtu největších bank, který splynul s kapitálem monopolistických svazů průmyslníků, a jednak rozdělení světa znamená přechod od koloniální politiky, nerušeně zabírající oblasti neobsazené žádnou kapitalistickou mocností, ke koloniální politice monopolní držby území celého světa, který byl už úplně rozdělen“.[97] Na začátku 20. století byl svět rozdělen mezi hrstku imperialistických států; nastalo období nového rozdělení kolonií a „sfér vlivu“ finančního kapitálu. Boj o nové rozdělení světa začal mezi skupinou imperialistických dravců (Anglie, Amerika, Německo, Japonsko, carské Rusko), kteří vtahovali do tohoto boje jiné státy.

            Začátkem 20. století si Anglie začala hledat spojence, bojíc se zesílení Německa. Staré anglo-francouzské rozpory ustoupily do pozadí, a poněvadž se k francouzsko-německým rozporům kvůli Alsasku-Lotrinsku připojily nové – koloniální (Maroko), vládnoucí kruhy Anglie a Francie, došly k závěru, že jsou nezbytné společné akce proti Německu. Následkem toho byla 8. dubna 1904 uzavřena mezi Anglií a Francií úmluva, známá pod názvem „Dohoda“.

            Anglo-francouzská dohoda z roku 1904 upravila otázky anglické a francouzské koloniální politiky a vytvořila předpoklady pro další společné akce v boji proti Německu.

            Všechny pokusy německých diplomatů zabránit dalšímu růstu protiněmecké koalice tím, že od ní odtrhnou Rusko (dohoda na Björkö z roku 1905), nebyly korunovány úspěchem. Tyto pokusy vedly naopak k tomu, že si Anglie pospíšila dohodnout se s carským Ruskem, oslabeným ve válce s Japonskem. V roce 1907 byla uzavřena anglo-ruská dohoda o novém rozdělení „sfér vlivu“ v Íránu. Tak vznikla Trojdohoda Francie, Anglie a Ruska, která se postavila proti dříve vytvořenému Trojspolku v čele s Německem. Každá z těchto dvou koalicí se snažila dodatečnými dohodami získat na svou stranu ostatní evropské státy, zejména na Balkánském poloostrově. Uvnitř obou koalicí existovaly rovněž rozpory. Brzy začal boj Itálie s Rakouskem kvůli Istrii a Terstu – prastarým slovanským územím, která tehdy patřila Rakousku-Uhersku. Itálie formálně zůstávala v Trojspolku, ale postupně se začala odklánět od zemí rakousko-německého bloku.

            Tak podle toho, jak obě koalice rozestavily a podchytily státy, připravovaná válka nemohla být místní, mohla být jen světovou; podle svého charakteru byla připravována jako válka imperialistická za nové rozdělení rozděleného již světa. Válka byla pokračováním politiky, kterou vedly imperialistické státy do jejího začátku. Každý nový konflikt, který se udál bezprostředně před světovou válkou, měl zjevně imperialistický charakter. Byly to: zabrání Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem v roce 1908; mariánská krize v roce 1911; italsko-turecká válka v roce 1911, která skončila tím, že Itálie obsadila turecké državy v Africe – Tripolsko a Cyrenaiku; druhá balkánská válka kvůli rozdělení kořisti po válce s Tureckem. Mezinárodní krize dozrávala.

            „Nikdo nemůže tvrdit,“ napsal tehdy soudruh Stalin, „že balkánská válka znamenala konec, a nikoli počátek komplikací.“[98]

            Imperialistická válka vznikla jako nevyhnutelný výsledek nerovnoměrného vývoje kapitalismu, který se zvlášť zostřil v jeho monopolistickém stadiu. Byla výsledkem první krize kapitalistického systému světového hospodářství.

            Rostoucí vliv dělnických organizací, zvýšená politická aktivita dělníků, masové stávky a občas i boje na barikádách velice znepokojovaly imperialistickou buržoazii všech zemí.

            Když Lenin charakterizoval dělnické hnutí v předvečer světové války, hovořil o nesmiřitelném rozporu mezi oportunismem a základními zájmy masového revolučního hnutí. Oportunismus v řadě zemí definitivně uzrál, přezrál a shnil, úplně splynuv s buržoazní politikou. Ale zároveň s tím v dělnickém hnutí zrála a sílila revoluční tendence.

            Boje na moabitských a weddinských barikádách v Berlíně v roce 1910, masové hnutí ve Francii, které zachvátilo dělníky, rolníky, vojáky a úředníky, generální stávky železničářů v roce 1911 a horníků v roce 1912 v Anglii, jež vyústily v třídní srážky, boje na barikádách v Turecku, Miláně a Florencii, uchopení moci dělníky ve Fabrianě v roce 1914, třídní boje v Coloradu (USA) v letech 1913-1914 („malá občanská válka“), rozmach revolučního hnutí v Rusku, který skončil v roce 1914 boji na barikádách v Petrohradě – to jsou strašné události, jež nesmírně lekaly vládnoucí třídy imperialistických států. Válka měla podle plánu imperialistické buržoazie odvrátit pozornost pracujících mas od revolučního boje.

            Buržoazní vlády vrhaly lidové masy do války, mobilizovaly miliony lidí, zaváděly krutý vojenský režim a snažily se tak oslabit dělnické hnutí, fyzicky zničit revolučně naladěné dělníky. Buržoazie rozněcovala šovinismus a snažila se tak zabránit, aby se mezi dělnickými masami nešířily myšlenky proletářské revoluce.

            Po ruské revoluci v roce 1905 byl svět svědkem mohutných revolučních akcí národů koloniálních a polokoloniálních zemí Asie a utlačených evropských národů. Aby udrželi své panství v těchto zemích, organizovali imperialisté intervence proti demokratickým hnutím evropských a asijských národů. Imperialistická válka byla přímým pokračováním politiky obsazování, loupení a neslýchaných zvěrstev, kterou prováděli Němci, Angličané i Francouzi v koloniálních a polokoloniálních zemích.[99]

            V předvečer první světové války se s novou silou obnovil také osvobozenecký boj utlačených evropských národů. Dublinské boje v Irsku a to, jak krutě se Angličané vypořádali s povstalými Irčany, otřásly celým světem. Rakušané a Maďaři brutálně potlačovali akce utlačených Čechů, Chorvatů, Srbů a jiných slovanských národů. Když imperialisté rozpoutávali válku, doufali, že v ní získají nástroj k potlačení národního hnutí.

            Světová válka nemohla vyřešit ani jeden z rozporů, určujících samu podstatu kapitalistické společnosti, ale „...zadrhla všechny tyto rozpory v jeden uzel a hodila je na misku vah, čímž urychlila a usnadnila revoluční bitvy proletariátu“.[100]

ZAČÁTEK PRVNÍ SVĚTOVÉ IMPERIALISTICKÉ VÁLKY

            Již druhá balkánská válka obrážela do značné míry poměr sil velmocí. Za Bulharskem stálo Rakousko-Uhersko a Německo, za skupinou balkánských států – Srbskem, Řeckem a Černou Horou – stály dohodové země. Od tohoto okamžiku rakouská vláda, snažíc se zabezpečit si monopolní postavení na Balkáně a podněcovaná také Německem, začala hledat důvod, aby mohla napadnout Srbsko. Balkánský poloostrov byl spojovacím článkem mezi Rakousko-Uherskem a Německem a asijskými provinciemi Turecka, kam byla namířena německá expanze. Rusko pak podporovalo velkosrbské organizace, které si kladly za úkol spojit Bosnu a Hercegovinu se Srbskem. Balkán se tak stal arénou boje mezi Trojspolkem a Dohodou.

            Na začátku června 1914 se na konopišti konala schůzka rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda a německého císaře Viléma II. oficiálně bylo oznámeno, že Vilém II. přijel proto, aby se potěšil pohledem na kvetoucí růže v obrovské zahradě. Ve skutečnosti se na Konopišti konala „pracovní“ schůzka dvou „vysoce postavených“ lidí, nesoucích vinu za rozpoutání války v roce 1914.

            Na Konopišti se postarali, aby vzali všechno v úvahu: i to, že ve Francii nemůže dojít ke skutečnému zvýšení počtu francouzské armády na základě zákona o tříleté vojenské službě dříve než za rok; i to, že mezi Anglií a Ruskem se poněkud zostřily rozpory kvůli Persii; i to, že Rusko (jak se domnívali v Německu) ještě nebylo připraveno k válce. František Ferdinand dokazoval Vilémovi II., že není důvodů obávat se vystoupení carského Ruska, protože „vnitřní nesnáze Ruska jsou příliš veliké, než aby dovolily této zemi vést agresivní zahraniční politiku“. Vilém II. úplně souhlasil s názorem svého společníka. Německý císař a rakouský následník trůnu došli k závěru, že nastal nejpříhodnější okamžik k zahájení války. Promeškají-li ho, bude pozdě: Německo je k válce připraveno, je nutno využít situace, která se vytvořila, porazit Srbsko, opřít se o Balkánský poloostrov a potom přejít k dalším výbojům.

            Vilém II. a František Ferdinand se přepočítali, domnívajíce se, že jejich společné tažení na Balkán bude snadným výletem a nesetká se s žádným odporem. Téměř v téže době, kdy se konala schůzka na Konopišti, navštívil ministr zahraničních věcí carského Ruska Sazonov Constanci a tam vyslovil svůj názor, že je možná srážka mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem, což bude mít za následek evropskou válku „v případě, že Rakousko pod jakoukoli záminkou bude chtít přepadnout Srbsko“.

            Všechno bylo připraveno pro útok Rakouska na Srbsko, nutná byla jen záminka pro zahájení války. Rakušané přistoupili k provokaci. Manévry rakouské armády byly plánovány v blízkosti srbských hranic. Dne 28. června 1914 přijel František Ferdinand, úhlavní nepřítel Srbů, do Sarajeva, střediska Bosny, aby se zúčastnil vojenských manévrů. Příjezd Františka Ferdinanda do Sarajeva právě v tento den nebyl náhodný. Den 28. června je v Srbsku dnem národního smutku, který národ každoročně zachovával. Provokační chování Františka Ferdinanda vyvolalo pobouření v nacionalistických kruzích. František Ferdinand byl zavražděn. Teroristický čin vykonal Gabrinović a Princip – členové srbské nacionalistické organizace.

            Sarajevské vraždy využil rakousko – německý blok jako záminky pro zahájení války.

            „Teď anebo nikdy“ – tak lakonicky hodnotil situaci císař Vilém II., žádaje, aby rakouská vláda využila sarajevské vraždy jako záminky k vyhlášení války. Vilém II. trval na tom, aby byly Srbsku předloženy nesplnitelné požadavky, aby se tak válka stala nevyhnutelnou. Zároveň byly dány instrukce co nejpečlivěji utajit, že Německo podněcovalo Rakousko k válce. Když Vilém II. dal příkazy armádě a námořnictvu, aby byly připraveny k zahájení válečných operací, vypravil se na cestu po moři, zdůrazňuje tím, že nečeká žádné důležité události.

            Rakousko–Uhersko, podněcované Německem, předložilo Srbsku 23. července 1914 ultimátum a důrazně žádalo, aby bylo během 48 hodin bez výhrad přijato. Srbská vláda měla podle ultimáta ihned zrušit všechny organizace podezřelé z protirakouské propagandy, propustit ze státní služby osoby, které označí rakousko–uherská vláda jako šiřitele protirakouské propagandy, a připustit soudní a policejní rakousko–uherské úřady k účasti při vyšetřování činnosti srbských nacionalistických organizací a okolností vraždy rakouského následníka trůnu. Tyto požadavky byly přímým vměšováním Rakousko–Uherska do vnitřních záležitostí Srbska a jejich splnění by pro Srbsko znamenalo ztrátu politické samostatnosti. Nicméně Srbsko na radu Ruska přijalo téměř všechny požadavky ultimata a jen otázku vyšetřování ve věci vraždy Františka Ferdinanda navrhovalo předat k prozkoumání mezinárodnímu tribunálu v Haagu, slibujíc, že se podřídí jeho rozhodnutí. Avšak Rakousko–Uhersko přes všechny pokusy Srbska pokojně urovnat konflikt vyhlásilo na naléhání Německa 26. července Srbsku válku.

            Německo začalo tajně mobilizovat vojska, soustřeďujíc je na hranicích. Carská vláda, podněcovaná anglo–francouzskými imperialisty, vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Dne 1. srpna 1914 vyhlásilo Německo válku Rusku a za dva dny také Francii. Aktivita Německa, které s takovým spěchem rozdmychávalo imperialistickou válku, se dala vysvětlit tím, že Německo počítalo s neutralitou Anglie ve válce Německa a Rakousko–Uherska proti Rusku a Francii. Anglická vláda zaujímala provokativní postoj: na dotazy Německa a Ruska v nejkritičtějším momentu rakousko–srbského konfliktu angličtí diplomaté nedávali jasnou odpověď, a tím provokovali Německo, aby rozpoutalo válku.

            Německo realizovalo dříve sestavený plán vedení války, porušilo belgickou neutralitu a vtrhlo do Belgie. Tehdy anglická vláda důrazně žádala, aby německá vojska ihned opustila Belgii. Německo nechalo požadavek Anglie bez odpovědi a pokračovalo v útoku.

            Porušení belgické neutrality posloužilo Anglii jako záminka, aby 4. srpna vyhlásila válku Německu. Brzy nato do války na straně dohodových zemí Japonsko. Tak během prvních dvou až tří týdnů od okamžiku, kdy Rakousko–Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, byly do války zataženy téměř všechny velmoci.

            Tak začala světová imperialistická válka. Byla dávno předtím připravována všemi imperialistickými státy, byla důsledkem soupeření v boji o znovurozdělení světa. Viníky války byli imperialisté všech zemí. Světová válka odrážela boj dvou imperialistických táborů.

            Německo si pospíšilo začít válku, dokud jeho odpůrci nebyli připraveni; němečtí imperialisté, připravujíce se k válce, vytvořili velkou armádu, znovu ji vyzbrojili, vybudovali na hranicích mohutná opevnění a vypracovali podrobné strategické plány válečných operací. Množství německých špionů a diverzantů vedlo záškodnickou práci v táboře odpůrce. „Německá buržoazie připravená k válce rozšiřovala pohádky o obranné válce ze své strany, ve skutečnosti si však vybrala podle svého názoru nejvhodnější okamžik k válce, využívajíc svých posledních zdokonalení ve vojenské technice a předstihujíc nové zbraně, navržené již a vyráběné v Rusku a ve Francii.“[101]

            Při vstupu do války měla každá z válčících zemí své dobyvačné plány. Němečtí imperialisté chtěli vytvořit rozsáhlou koloniální říši. Němci doufali, že uchvátí anglické, francouzské, belgické a portugalské kolonie, pohraniční oblasti Francie, bohaté na železnou rudu, celou Belgii a Holandsko. Od Ruska se Němci snažili odtrhnout Pobaltí, a tak zbavit Rusko jeho přirozených hranic, tvořených Baltickým mořem; dále doufali, že uchvátí Polsko a Ukrajinu. Společně s Rakousko–Uherskem Německo počítalo s tím, že upevní své postavení na Balkánském poloostrově a podrobí úplně svému vlivu Turecko.

            Imperialistické Rakousko–Uhersko, jež vyprovokovalo spolu s Německem první světovou válku, rozdírané národnostními spory, zamýšlelo podmanit si jihoslovanské národy. Turecko, vtažené do války Němci, počítalo s tím, že uchvátí ruské Zakavkazsko.

            „Carské Rusko usilovalo o rozdělení Turecka; snilo o dobytí průlivů z Černého moře do moře Středozemského (Dardanel), o dobytí Cařihradu. V plánech carské vlády byla také anexe Haliče, části Rakousko–Uherska.

            Anglie šla do války, aby porazila Německo jako svého nebezpečného konkurenta, jehož zboží před válkou stále více vytlačovalo anglické zboží na světovém trhu. Kromě toho Anglie zamýšlela odejmout Turecku Mezopotámii a Palestinu a pevnou nohou stanout v Egyptě.

            Francouzští kapitalisté se snažili odejmout Německu Sársko a Alsasko-Lotrinsko, bohaté uhlím a železem. Alsasko-Lotrinsko vzalo Německo Francii za války v letech 1870 až 1871.“[102]

            Japonští imperialisté vstoupili do války proto, aby uchvátili německé kolonie v Tichém oceáně. Ale hlavním cílem Japonska bylo upevnit své postavení v Číně v době, kdy druhé imperialistické země budou zaměstnány bojem v Evropě.

            Když Itálie, která váhala mezi Trojspolkem a Dohodou, obdržela velkou půjčku a slib rozsáhlých teritoriálních kompenzací, spojila svůj osud s Dohodou a bojovala na její straně, aby rozšířila své kolonie a mohla proniknout na Balkánský poloostrov.

            Spojené státy americké dlouho váhaly vstoupit do války; nakonec se jí zúčastnily na straně dohodových zemí. USA získávaly miliardy, obchodujíce velmi výhodně s dohodovými zeměmi a poskytujíce ji peněžní podporu. USA se jako světový bankéř pevně spojily finančními pouty s dohodovými zeměmi a nechtěly proto připustit, aby zvítězilo Německo, jehož zesílení se mohlo konec konců stát hrozbou i pro USA. Účast USA v první světové válce byla začátkem boje amerického imperialismu o světovou nadvládu. Když Lenin charakterizoval dalekosáhlé plány amerických monopolů, které uskutečňoval prezident Wilson, napal v roce 1916: „... Wilson je představitelem buržoazie, která z války vytěžila miliardy. Je hlavou státu, jenž přivedl až k nepříčetnosti zbrojení Spojených států, vedoucí zřetelně k druhé veliké imperialistické válce...“[103]

            Do první světové války bylo vtaženo více než třicet velkých i malých států a všechny vedly imperialistickou nespravedlivou válku.

            V průběhu válečných operací se vytvořilo několik front, ale hlavními z nich byly dvě:

            1. Východní (ruská) fronta v Evropě, kde ruská vojska stála proti spojeným silám rakousko–německých armád. Proti předválečným strategickým plánům Dohody byla ruská fronta hlavní válečnou frontou. Nejaktivnější válečné operace se prováděly právě na ruské frontě.

            2. Západní fronta v Evropě, kde německá vojska bojovala proti anglickým, francouzským a belgickým vojskům.

            Všechny ostatní fronty měly vedlejší, druhořadý význam.

            Německo počítalo s tím, že rychlým, bleskovým náporem porazí nepřítele a vítězně zakončí válku. Generál hrabě Alfred von Schlieffen (náčelník generálního štábu od roku 1891–1905) vypracoval strategický plán války s Ruskem a Francií. Pro vedení vleklé války na dvou frontách Německu nestačily síly, ale bylo jasné, že Německo bude muset bojovat na dvou frontách. Aby se Schlieffen dostal ze situace, jež se vytvořila, navrhl dobrodružný plán, kterým chtěl odstranit nevýhodnost strategického postavení Německa. Von Schlieffen vzal za základ svého plánu zásadu „bít nepřítele odděleně“: bleskově udeřit nejdříve na jednoho nepřítele a potom soustředit rychlým manévrem všechny síly na druhého nepřítele.

            Schlieffenův plán počítal s tímto rozestavením sil: zatímco Rusko bude nepružně (o tom byli němečtí imperialisté přesvědčeni) provádět mobilizaci vojsk a soustřeďovat je na frontě, bude v tomto počátečním období války postaveno proti Rusku jako zajišťovací clona 12 až 14 německých divizí a 28 až 30 rakousko–uherských divizí; na západní frontě měly být soustředěny hlavní síly Německa – úderná skupina o více než 70 divizích; přitom tři čtvrtiny těchto sil, tj. více než 50 divizí, měly být soustředěny na pravém křídle německé armády, mezi Metami a Cáchami; na francouzsko–německých hranicích od Met až po Švýcarsko mělo zůstat jako zajišťovací clona pro aktivní obranu všeho všudy ne více než 20 divizí.

            Úderná skupina měla po porušení belgické neutrality projít jako blesk Belgií a přes neopevněnou francouzsko–belgickou hranici vtrhnout do severní části Francie. Dále plán počítal s tím, že Německo obsadí pobřeží Pas-de-Calais, aby bylo zabráněno anglickým vojskům pomoci Francii. Německá vojska, která vtrhla do Francie, měla projít kolem levého křídla francouzské armády, obejít Paříž ze severozápadu, zatlačit francouzskou armádu z týlu k francouzsko-německým hranicím a zničit ji. Celá tato operace na západní frontě neměla podle Schlieffenova názoru trvat déle než 40 dní. Po vítězství na Západě se počítalo s tím, že všechny síly budou vrženy proti nejnebezpečnějšímu nepříteli Německa – Rusku.

            Schlieffenův plán počítal s neočekávaným útokem na nepřítele, proto museli němečtí diplomaté před zahájením války vytvářet zdání mírumilovného smýšlení Německa.

            V roce 1906 odešel Schlieffen do výslužby a náčelníkem generálního štábu byl jmenován generál–plukovník Moltke.[104]

            Vilémovi II. se zdálo, že v souvislosti s přiblížením války bude nejvhodnější osobou pro vedení německé armády Moltke. Šovinisté spojovali vítězství Německa v minulosti se jménem strýce nově jmenovaného náčelníka štábu – Moltkem starším. Moltke mladší nechal generální plán nastávající války v podstatě bez změny. Jen poněkud zesílil na úkor úderné skupiny, namířené proti Belgii a severní francii, levé křídlo západní fronty a zajišťovací clonu proti Rusku ve východním Prusku. Tím vyhověl naléhavým požadavkům pruských junkerů a průmyslových magnátů v Porýní, kteří se obávali, že Rusové vtrhnou do východního Pruska a Francouzi do oblasti kolem Rýna.

            Německá úderná skupina začala tedy svůj útok

ně pevností Maubeuge a Antverp. To ještě více oslabilo údernou skupinu. Tři neděle po zahájení války svedlo francouzské vedení s německou armádou (21. až 25.srpna 1914) na francouzsko–belgických hranicích bitvu, známou pod názvem bitva u Charleroi. Francouzi bojovali houževnatě, ale Němce zadržet nedokázali a ustoupili. Němci v bojích postupovali do nitra Francie a nepozorovali, že německý válečný plán již ztroskotal. Blesková, drtivá porážka se nepodařila. Zpomalený útok popletl všechny termíny, s nimiž počítal generální štáb. Francouzská vláda přesídlila z Paříže do města Bordeaux a začala spěšně připravovat protiútok.

            V bitvě na řece Marně (3.–10. září 1914) francouzská a anglická vojska zastavila postup Němců k Paříži. Této bitvy se zúčastnilo půl druhého milionu lidí; ztráty na obou stranách činily téměř 600.000 mrtvých a raněných. Německá armáda musela na celé frontě ustoupit a zakopat se. Na západní frontě začala vleklá poziční válka. Další manévrové pokusy Francouzů a Němců obejít křídlo nepřítele jen prodloužily frontu na 500 km. Fronta se roztáhla od průlivu La Manche až k hranicím Švýcarska.

            Porážku německých vojsk na řece Marně lze vysvětlit hlavně tím, že velení německé armády bylo přinuceno odvolat ze západní fronty několik divizí a poslat je proti ruské armádě, která vtrhla na začátku války do východního Pruska. Do čela německé armády, jež proslula na východní frontě, byli postaveni zatvrzelí imperialisté – Hindenburg a Ludendorff.

            Pro záchranu Paříže francouzské velení důrazně žádalo, aby ruská armáda zahájila útok proti východnímu Prusku, a tím aby odvedla část německé armády ze západní fronty. Dvě ruské armády ve dnech 17. až 18. dubna 1914 postoupily hluboko do východního Pruska a měly částečný úspěch. Avšak ruské armády prováděly akce bez vzájemné dohody, nepodporovaly jedna druhou. Ruská vojska, špatně vyzbrojená a vedená neschopnými generály, utrpěla porážku. Dvě válečné operace – bitvu u Tannenbergu 23.-24. dubna a bitvu u Mazurských jezer 5.-15. září – vyhráli Němci. Desetitisíce ruských vojáků zahynuly v bažinách východního Pruska. Ale přesto byl Moltke přinucen odvést ze západní fronty dva a půl sboru a přesunout je do východního Pruska. Když ruská armáda pomohla spojencům a umožnila jim zastavit německou ofenzivu ve Francii, byla přinucena ustoupit.

            Úspěšnější byly operace ruské armády na rakouské frontě; rakousko–uherská armáda, rozdíraná národnostními spory, utrpěla řadu vážných porážek. Ruská vojska vyhrála haličskou bitvu (září 1914), obsadila celou východní Halič s řadou největších měst a pevností a zatlačila Rakušany ke Karpatům.

            Němci podnikli útok na Varšavu, protože se obávali dalšího úspěchu ruských vojsk v Haliči. Ale 9. října provedla ruská vojska mohutný protiúder a zahnala Němce k hranicím. Ještě větší porážku utrpěli Němci v polovině listopadu u Lodže. Jejich pokus napadnout druhou ruskou armádu z týlu ztroskotal.

            Ačkoli ruské armády utrpěly porážku ve východním Prusku, přece se v celku výsledky válečných operací na rakousko–německé frontě ukázaly nepříznivé pro rakousko–německou koalici. Ofenzivou ve východním Prusku a vpádem do Haliče a Bukoviny Rusové definitivně znemožnili uskutečnit Schliffenův plán. Německo bylo přinuceno přesunovat stále větší množství vojska na východní frontu, což se projevovalo na průběhu válečných operací na západní frontě. Postup německých vojsk do nitra Francie byl zastaven. Angličané získali čas pro mobilizaci a přesun vojsk na pevninu. Ruská vojska vpádem do Slezska a Maďarska.

            Neměly úspěch ani rakousko–uherské armády na balkánské (rakousko-srbské) frontě. Rakousko–uherská vojska podnikla třikrát – v srpnu, září a listopadu 1914 – útok, v prosinci však srbská vojska přešla k rozhodnému protiútoku a očistila srbské území od nepřítele; potom až do podzimu 1915 byla válka na rakousko–srbské frontě většinou válkou poziční.

            Když v říjnu 1914 vstoupilo do války proti Dohodě Turecko, značně se tím usnadnila situace rakousko–německé koalice. Německé křižníky Goeben a Breslau, jež pronikly do Černého moře pro „nedbalost“ Angličanů, začaly bombardovat ruské pobřeží Černého moře. Dardanely byly uzavřeny a Rusko nemohlo dostávat výzbroj od spojenců přes Černé moře. Kromě toho byly značné síly ruských vojsk přemístěny z německé fronty na frontu rakousko­–tureckou v Zakavkazsku, jež se tam vytvořila. Operace turecké armády však nebyly úspěšné: u Samarkandu byli Turci ruskými vojsky poraženi.

VÁLEČNÉ OPERACE V LETECH 1915–1916

            Přechod k vleklé poziční válce nikterak neoslabil boj. Obě válčící strany uváděly v činnost stále větší síly vojenské techniky a lidských záloh. Koncem května 1915 vstoupila do války na straně Dohody Itálie, když předtím získala souhlas od dohodových zemí, že může obsadit Dalmacii, Istrii, jižní Tyrolsko a řadu ostrovů v Jaderském a Egejském moři. Miliony italských dělníků a rolníků byly poslány na frontu kvůli dobyvačným plánům italských imperialistů.

            Na začátku války bulharská vláda oznámila neutralitu Bulharska. Byl to však jen manévr, aby získala čas a připravila se k válce proti Srbsku a dohodovým zemím. Bulharsko tajně vyjednávalo s Německem a Rakousko–Uherskem a v září 1915 s nimi uzavřelo smlouvu, kterou se zavázalo vstoupit za měsíc do války; za to byla Bulharsku slíbena Makedonie a část Srbska. V případě, že Rumunsko a Řecko začnou válku proti Rakousku a Německu, mělo Bulharsko dostat ještě Thrácii a Dobrudžu. Dne 14. října 1915 vyhlásilo Bulharsko válku Srbsku.

            Tak – podněcovány imperialistickými dravci – země za zemí vstupovaly do války. přestože použila plynů, nepostoupila kupředu. Jednou z největších operací v roce 1915 byla ofenziva Němců 22. dubna v Belgii, u Ypres, kde Němci poprvé použili při útoku plynu – chloru. V září 1915 probíhaly velmi zuřivé boje v Champagni, kde Francouzi zatlačili Němce 25 km za frontu. Když Němci nedosáhli úspěchu na západě, soustředili na jaře a v létě 1915 hlavní síly na východní frontě. Byl vytyčen úkol zničit Rusko a prostřednictvím ruské dvorské kamarily, v níž bylo nemálo Němců, přimět Rusko k tomu, aby uzavřelo separátní mír.

            Hlavní údery rakousko – německých vojsk byly v roce 1915 zamířeny proti Rusku. Na východní frontě se rakousko – německé koalici podařilo dosáhnout jistých úspěchů. Dne 2. května 1915 Němci silami, jež početně dvojnásobně převyšovaly ruské, prolomili jižní úsek ruské fronty mezi Gorlicí a Tarnowem (gorlický průlom). Němci měli šestkrát více dělostřelectva než Rusové a těžkého dělostřelectva čtyřicetkrát více. Ruská vojska ustoupila z Haliče. Na druhém úseku fronty generál Hindenburg obsadil polské a litevské oblasti carského Ruska. Ruské pevnosti Osovec, Brest–Litevsk a Grodno padly. Ruská armáda ustupovala, poněvadž spojenci jí nepomáhali výzbrojí, jak slíbili. Němci obsadili v Rusku značné území, ale ruské armády ustoupily a zachovaly přitom organizovanou frontu. „Carské Rusko vstoupilo do války nepřipraveno. Jeho průmysl silně pokulhával za ostatními kapitalistickými zeměmi. Byly to většinou staré továrny a závody s opotřebovaným zařízením. Zemědělství s polofeudální pozemkovou držbou a masou ožebračeného a zruinovaného rolnictva nemohlo být pevnou hospodářskou základnou pro vedení dlouhé války.“[105]

                Rakousko – německá armáda, podporovaná bulharskou armádou, zahájila 5. října 1915 útok proti Srbům. Hrdinství a vytrvalost srbských vojáků, kteří bránili svou nezávislost, nemohly Srbsko zachránit. Hordy Němců a Rakušanů obsadily za pomoci Bulharů Srbsko. Jen jednotlivé oddíly srbské armády, zachraňujíce se v horách, vyšly k Jaderskému moři a odtud byly začátkem roku 1916 evakuovány na řecký ostrov Korfu, kam prozatím přesídlila také srbská vláda.

            Zvláštní pozornosti si z politického a strategického hlediska zasluhuje dardanelská operace v roce 1915. Boj o úžiny měl v předvečer první světové války a v letech válečných operací imperialistický charakter jak ze strany Německa, tak také ze strany dohodových mocností. Výsledky prvního půl roku válečných operací názorně ukázaly, že válka dostala charakter poziční války a vyžádá si ještě velkého vypětí sil, a zejména velkých vojenských záloh. Proto spojenci spěchali, aby ještě silněji připoutali carské Rusko ke káře anglo–francouzského imperialismu. Anglický ministerský předseda, ministr zahraničních věcí Edward Grey a anglický král Jiří V. se snažili ujistit carského vyslance v Londýně Benckendorffa, že otázka úžin bude vyřešena ve prospěch Ruska, ve shodě s jeho zájmy. Přesto Grey zdůrazňoval, že výsledek války proti Turecku bude záviset na výsledku války s Německem, a proto je třeba posilovat nikoli rusko–tureckou, nýbrž rusko–německou frontu. Aby se zdálo, že plní sliby dané spojencům, začala na jaře 1915 anglo–francouzská eskadra ostřelovat Dardanely. Tento pokus proniknout úžinami k Černému moři skončil však neúspěchem. „Nepodařily“ se ani akce anglo–francouzského výsadkového oddílu, vyloděného na Gallipolském poloostrově; po jakési „zkoušce“ sil byl expediční sbor přesunut v lednu 1916 do Soluně.

            Ačkoliv Anglie slibovala Rusku, že uspokojí jeho zájmy, pokud jde o úžiny, dělala všechno, co bylo v její moci, aby sama upevnila své postavení v úžinách a v pásmu průlivů a překazila Rusku jakoukoli možnost vyjít z Černého moře. Anglie se všemožně snažila upevnit svůj vliv v Řecku, podněcujíc nesmyslné plány řeckých vládců na vytvoření byzantské říše. Angličtí imperialisté se snažili učinit z Řecka vrátného průlivů, zaměřeného nepřátelsky proti Rusku.

            Rusko, plníc své spojenecké závazky, podniklo v roce 1914 útok do východního Pruska, aby odvedlo německé síly od Paříže. Analogicky se dalo čekat, když se v roce 1915 vrhly na Rusko hlavní síly Německa, že nyní zase spojenci splatí svůj dluh, ale tato pomoc nepřicházela, ačkoli Anglie v té době již skončila přípravu ozbrojených sil. Když Lloyd George probíral válečné dějiny, napsal ve svých pamětech, jako by se mu teprve otevřely oči: „Dějiny předloží svůj účet vojenskému velení Francie a Anglie, jež ve své egoistické neústupnosti odsoudilo své ruské druhy ve zbrani k záhubě, třebaže Anglie a Francie mohly Rusy tak snadno zachránit, a tak by nejlépe pomohly také sobě.“

            V době, kdy pozornost imperialistů západoevropských států byla upoutána bojištěm v Evropě, dravé imperialistické Japonsko předložilo v roce 1915 Číně ultimátum – 21 požadavků. Hlavní body tohoto dokumentu byly: uznat práva Japonska na jižní Mandžusko a Šantung; předat japonským imperialistům koncesi na stavbu železnice v údolí řeky Jang-czi, zavést japonský dozor nad nejdůležitějšími uhelnými doly a zabezpečit zvláštní práva Japonska v Mandžusku a ve vnitřním Mongolsku.

            V roce 1916 se obě válčící koalice pokoušely ukončit válku rozhodujícím mohutným útokem. Němci po sedm měsíců prováděli zuřivou zteč francouzské pevnosti Verdunu. Francouzská opevnění byla do základů ničena mohutnou palbou německého dělostřelectva. Boje měly dosud v dějinách nebývalý krvavý ráz. Za cenu obrovských ztrát uhájila francouzská armáda Verdun před náporem německých hord. Obě strany ztratily v bojích u Verdunu 900.000 lidí. Aby odpoutala německé síly od Verdunu, přešla anglo–francouzská armáda zase do útoku na celé frontě. Zvlášť zuřivé boje probíhaly na řece Sommě. Spojenci provedli před zahájením útoku obrovské stavební práce. Budovaly se speciální příjezdové železnice, stavěla se podzemní betonová opevnění. Množství děl bylo na tehdejší dobu obrovské: na jeden kilometr fronty připadalo na straně francouzských vojsk 130 děl.

            Souvislý palebný val způsoboval strašlivou spoušť. Když se poprvé objevily anglické tanky, vyvolaly paniku mezi německými vojáky. Boje na Sommě však nezměnily celkovou situaci na frontě.

            Po verdunských a sommských bojích na západní frontě začala znovu poziční válka.

            Poněkud jiná situace se vytvořila v roce 1916 na rakousko–italské frontě. Čtyřistatisícová rakousko–uherská armáda přešla v květnu do útoku a prolomila italskou frontu na řece Izonci. Úderem rakouských vojsk byla italská armáda zahnána téměř o 100 kilometrů. Před úplným zničením ji zachránil útok ruských vojsk na rakouské frontě, který začal v červnu 1916. Úspěšný postup ruských vojsk po prolomení rakouské fronty u Lucka-Sokolova-Černovic zastavil útok Rakušanů na italské frontě. I když ruští vojáci bojovali statečně, přece byla ruská armáda pro nedostatek střeliva přinucena zastavit se na řece Stochodu. A znovu francouzské a anglické vedení nepochopilo nebo nechtělo pochopit význam útoku ruské armády, jenž by mohl za pomoci spojenců vést k rozhodujícím výsledkům v boji s Němci. Náčelník štábu německé armády generál Falkenhayn tehdy oznamoval, že dvě rakouské armády jsou úplně zničeny, že „byl vytvořen průlom, armáda se začala valit zpět na celé frontě; z počátku nebylo možno ani tušit, kdy a kde se podaří ji zastavit“, a Ludendorff psal, že ruský průlom v roce 1916 byl „jednou z nejvážnějších krizí na východní frontě“. Pouze nedostatek střeliva lokalizoval útok. A zatím spojenci ho měli nadbytek. Jen v bojích na řece Sommě spotřebovali tolik střeliva, kolik spotřebovali Rusové za léta 1914 a 1915.

            Lloyd George ve svých pamětech napsal, že „jedna třetina dělostřelectva a střeliva, jichž bylo použito na Sommě, by stačila, aby bylo ruským vojskům na březích Dněstru umožněno veliké vítězství“.

            V srpnu roku 1916 vstoupilo do války na straně Dohody Rumunsko, ale již za několik měsíců bylo celé území Rumunska okupováno rakousko–německými vojsky. Obrovské zásoby obilí a rumunská nafta připadly německým uchvatitelům.

            Vstup Rumunska do války přinesl ruské armádě další těžkosti. Po zničení rumunské armády musela ruská vojska chránit také rumunskou frontu, ruská fronta se prodloužila o 500 kilometrů.

            Hned na začátku války Anglie blokovala německé pobřeží. Německé lodě nemohly opustit přístavy. V roce 1916 začalo Německo ponorkovou válku proti Anglii. Německé ponorky, snažíce se odříznout dohodové země od jejich kolonií a Spojených států amerických, potápěly obchodní a dopravní lodě. Mezi potopenými loďmi byl největší zaoceánský parník Lusitanie. V roce 1916 (31. května a 1. června) došlo u jutských břehů, v průlivu Skagerrakském  k velké námořní bitvě mezi anglickým a německým loďstvem. Boje se na obou stranách zúčastnilo 275 válečných lodí. Obě strany měly téměř stejné ztráty (anglické loďstvo ztratilo 14 bojových jednotek, německé 11), německé loďstvo muselo však znovu odplout do svých přístavů.

            Na podzim roku 1916 dochází k obratu ve světové politice. Některé imperialistické země se pokoušejí zanechat války nebo alespoň lokalizovat válku separátními mírovými dohodami. Nutnost ukončit válku si uvědomily oba nepřátelské tábory, ve válčících zemích vzrůstala nespokojenost mas, avšak vládnoucí třídy válčících zemí chtěly ukončit válku imperialistickým mírem. Imperialisté začali hovořit o míru. „A toto nynější žvanění,“ psal Lenin v roce 1917, „se skutečně liší od dřívějšího právě tím, že má pod sebou určitou objektivní půdu. Tuto půdu vytvořil obrat ve světové politice od imperialistické války, která přinesla národům obrovské útrapy a největší zradu spáchanou na socialismu pány Plechanovy, Albert Thomasy, Legieny, Scheidemanny aj., k imperialistickému míru, který má obdařit národy největší falší hezoučkých frází, poloreforem, malých poloústupků atp.“[106]

            V této době na obou stranách zintensivněla zákulisní diplomatická činnost. Poincaré se pokoušel prostřednictvím prince Sixta Bourbonského dohodnout se s Karlem Habsburským na separátním míru mezi Dohodou a Rakousko–Uherskem. Německo se zase pokusilo získat pro separátní mír carskou vládu.

            Rusko prožívalo hlubokou krizi, přestože mělo obrovské zásoby surovin a velké vojenské zálohy. Válka přibližovala revoluční krizi. Vzrůstala revoluční aktivita proletariátu. Bolševická strana připravovala masy k rozhodujícím revolučním bojům. Slabý průmysl, hospodářský rozvrat v zemi, úplatnost a rozkrádání veřejného majetku úředníky prohlubovaly beznadějnou situaci carského režimu. Carismus byl ochoten uzavřít separátní mír. 

            Přes řadu vojenských úspěchů byl výsledek prvních válečných let pro Německo a zvláště pro Rakousko–Uhersko nepříznivý. Válečná situace Německa v zimě 1916 byla těžká, protahující se válka podrývala „teorii“ „občanského míru“, autorita „horních vrstev“ klesala. Vládnoucí třídy Německa žádaly, aby vrchní velení bylo vyměněno – aby veliteli byli jmenováni krajní reakcionáři Ludendorff a Hindenburg, kteří by v zemi zavedli vojenskou diktaturu a takovým způsobem se pokusili potlačit rostoucí revoluční hnutí. V červenci 1917 Bethmann-Hollweg odešel do výslužby a na místo říšského kancléře byl jmenován Michaelis, který více poslouchal vojenské velení.

            V téže době se uskutečňoval přechod k režimu vojenské diktatury také v dohodových zemích.

KRACH II. INTERNACIONÁLY. ZRADA SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE

            Podle úmyslu buržoazie měla být imperialistická válka jednou z překážek pro další vývoj revolučního hnutí. Vládcové všech států, přihlížejíce k bojové náladě dělníků a k masovým protiválečným demonstracím, které se konaly koncem července 1914 v Petrohradě, Berlíně, Paříži, Londýně a jiných velkých centrech, snažili se zatajit před lidovými masami skutečné příčiny války a vyzývali je, aby bránily vlast před vpádem cizích „barbarů“.

            „Buržoazie přísně tajila před svými národy přípravy k imperialistické válce. Když válka vypukla, každá imperialistická vláda se snažila dokázat, že nepřepadla sousedy, nýbrž že sama byla napadena. Buržoazie klamala lid a zastírala skutečné cíle války a její imperialistický, dobyvačný ráz. Každá imperialistická vláda prohlašovala, že vede válku na obranu své vlasti.“[107]

            Imperialistická válka vyvolala největší krizi v dějinách; zostřila třídní rozpory, ukázala faleš a pokrytectví centristického vedení II. internacionály a národních socialistických stran. Válka odhalila zradu vůdců II. internacionály, zradu, jež vedla ke krachu II. internacionály. „Sociální demokraté z II. internacionály hanebně zradili věc socialismu, věc mezinárodní proletářské solidarity. Nejenže nevystoupili proti válce, nýbrž naopak, pomáhali buržoazii pod rouškou vlasti štvát dělnictvo a rolnictvo válčících států proti sobě.“[108]

            Příkladem mohou být němečtí sociální demokraté. V červenci 1914 proběhla celým Německem vlna protestních shromáždění proti válce. Vedení německé sociálně demokratické strany přihlíželo k revoluční náladě mas, jíž bylo přinuceno vystoupit na „obranu“ míru. V provolání sociálně demokratické strany se psalo, že „ani jedna kapka krve německého vojáka nesmí být obětována imperialistické žízni po zisku“. V téže době vůdci sociální demokracie tajně vyjednávali s německou vládou o postoji sociálních demokratů v době války. A již 30. července říšský kancléř Bethmann-Hollweg po jednání s vedením sociální demokracie prohlásil, že není třeba se sociální demokracie ani jejího vedení obávat, protože „...nemůže ani řeči o generální nebo částečné stávce nebo sabotáži“ proti válce. Vůdcové se dali do služeb buržoazie a vyhlásili občanský mír s buržoazií místo občanské války. Vůdcové sociální demokracie uzavřeli dohodu s imperialistickou buržoazií a zradili dělnickou třídu.

            Stejně jednali vůdcové rakouské sociálně demokratické strany, francouzské a belgické socialistické strany a rovněž angličtí labouristé.

            Dne 4. srpna na zasedání německého říšského sněmu a 5. srpna na zasedání dolní sněmovny hlasovali socialisté pro to, aby byly poskytnuty úvěry na vedení imperialistické války. Německý říšský sněm se za mlčenlivého souhlasu sociálně demokratické frakce usnesl na řadě výjimečných zákonů proti dělnickým organizacím.

            Potom následovala zrada sociálně demokratických vůdců jiných zemí: francouzští socialisté Julles Guesde a Marcel Sembat vstoupili do vlády; jejich příkladu následovali socialisté v Belgii. Dělnická strana v Anglii bezvýhradně a ve všem podporovala anglickou vládu a menševici v Rusku hned v prvních dnech války zradili revoluční prapor. Tak „...vůdcové II. internacionály se ukázali zrádci, kteří se zpronevěřili proletariátu, ukázali se sluhy buržoazie – stali se přívrženci války“.[109] Přešli na stanovisko sociálšovinismu a obrany imperialistické buržoazie. Oportunismus se přeměnil v sociálšovinismus.

            „II. internacionála přestala existovat. Fakticky se rozpadla na jednotlivé sociálšovinistické strany, bojující proti sobě.“[110]

            II. internacionála se rozpadla.

            Jedině bolševická strana ihned a bez váhání vztyčila prapor rozhodného boje proti imperialistické válce.

            Pod bankrotem Druhé internacionály je třeba chápat, říká Lenin, „...u většiny oficiálních sociálně demokratických stran hanebnou zradu vlastního přesvědčení, zradu nesmírně slavnostních prohlášení v projevech na štutgartském a basilejském mezinárodním kongresu, v rezolucích těchto kongresů atd. Tuto zradu mohou nevidět pouze ti, kdo ji vidět nechtějí a pro něž to není výhodné. Jestliže formulujeme věc vědecky, tj. z hlediska vztahu mezi třídami soudobé společnosti, musíme říci, že většina sociálně demokratických stran a v jejich čele především největší a nejvlivnější strana II. internacionály, strana německá, postavily se na stranu svého generálního štábu, své vlády, své buržoazie – proti proletariátu. To je událost světodějného významu...“

BOJ BOLŠEVIKŮ ZA PŘEMĚNU VÁLKY IMPERIALISTICKÉ VE VÁLKU OBČANSKOU

            Bolševická strana v době vojenské diktatury neohroženě vystoupila, odkryla oklamaným lidovým masám pravdu o válce a zároveň ukázala cestu, jak válku zastavit. Bolševici odhalili a postavili na pranýř zradu vůdců II. internacionály a vyzvali masy, aby se rozešly se sociálšovinisty a centristy, aby vytvořily III. internacionálu. „Bolševická strana od prvních dnů války zastávala názor, že válka nebyla zahájena na obranu vlasti, nýbrž proto, aby byla anektována cizí území a v zájmu statkářů a kapitalistů oloupeny cizí národy, a že proto dělnictvo musí vést proti válce rozhodný boj.“[111]

            Ale Lenin ukazoval, že je třeba bojovat nikoli za „občanský“ mír, nýbrž za přeměnu imperialistické války ve válku občanskou. To znamenalo, že dělníci a rolníci, kteří byli povoláni do armády a dostali do rukou zbraň, mají ji obrátit proti vlastní buržoazii a svrhnout její vládu.

            Lenin vytrvale žádal, aby socialisté všech zemí usilovali o porážku vlastní vlády v imperialistické válce, tj. o oslabení sil imperialistické buržoazie. Lenin žádal, aby socialisté hlasovali proti válečným úvěrům, aby ustavovali nelegální revoluční organizace v armádě a podporovali sbratřování vojáků na frontě. Lenin pokládal za nutné podnítit revoluční akce dělnictva a rolnictva proti válce, postavit se do jejich čela a přeměnit je v povstání proti vlastní vládě.

            Bolševici nebyli proti každé válce. Byli jen proti válce dobyvačné, proti válce imperialistické. Podle jejich jsou války dvojího typu:

            a) válka spravedlivá, nedobyvačná, osvobozenecká, jejímž cílem je buď obrana lidu před přepadením zvenčí a před pokusy o jeho zotročení, anebo vysvobození lidu z kapitalistického otroctví, či posléze vysvobození kolonií a závislých zemí z jařma imperialistů;

            b) válka nespravedlivá, dobyvačná, jejímž cílem je anexe a podmanění cizích zemí, cizích národů.

            Bolševici byli pro podporu války prvního typu. Proti válce druhého typu je třeba podle jejich názoru vést rozhodný boj, který vyústí v revoluci a ve svržení vlastní imperialistické vlády.“[112]

            Revoluční činnost bolševiků potvrzovala jejich slova. Ve Státní dumě bolševická frakce protestovala proti válečným úvěrům a odhalovala loupeživé plány carismu. Bolševici, nelekajíce se pronásledování, zvýšeně agitovali ve všech koutech carského Ruska a na frontě mezi vojáky; připravovali a organizovali tak masy k revolučnímu povstání. Dělnická třída podporovala bolševickou stranu.

            Za války, kdy Lenin bojoval proti zrádcovským socialistům, rozvinul v řadě skvělých teoretických děl marxistickou teorii. Vycházeje ze zákona nerovnoměrného vývoje kapitalismu, rozvinul Lenin marxistickou teorii socialistické revoluce v epoše imperialismu a dokázal, že je možné vítězství socialistické revoluce v několika zemích nebo v jedné, jednotlivé zemi.

            V knize Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu, která byla napsána na jaře 1916, podal Lenin analýzu imperialistického stádia kapitalismu. Lenin ukázal, že imperialismus je předvečerem sociální revoluce proletariátu, a také „... podal teoretickou koncepci, podle které vítězství socialismu současně ve všech zemích se pokládá za nemožné a vítězství socialismu v jedné, jednotlivé kapitalistické zemi se uznává za možné“.[113]

            Leninská teorie výstavby socialismu v jedné zemi obohatila pokladnici marxismu, odkryla proletariátu jednotlivých zemí revoluční perspektivu a dala mu jistotu ve vítězství proletářské revoluce.

            Zvlášť zesílený boj vedl Lenin proti centristům – Kautkému, Trockému – a proti jiným skrytým sociálšovinistům, kteří zastírali svou zradu „levými“ frázemi, vypočítanými na klamání dělnické třídy.

V té době již v řadě zemí existovaly skupiny revolučních socialistů, i když byly nevelké a organizačně slabé. V Německu byl takovou skupinou „Spartak“ v čele s Karlem Liebknechtem, Rosou Luxemburgovou, Klárou Zetkinovou a Wilhelmem Pieckem. Tato skupina však udělala velkou chybu v tom, že nevytvořila vlastní stranu a zůstávala v jedné straně se zrádcovskými socialisty. Tady se ukázala podle Leninových slov slabost „...všech německých levých, opředených ze všech stran hnusnou sítí kautskyánské licoměrnosti, pedantství a »přátelství« k oportunistům“.[114]

            Rosa Luxemburgová a jiní leví socialisté vystupovali proti leninskému požadavku přeměnit imperialistickou válku ve válku občanskou. Lenin ostře kritizoval levé socialisty za chyby, vážil si však také jejich revoluční práce: pod jejich vedením se v Německu za války konaly stávky, leví socialisté svolávali tábory lidu a ve svých projevech vyzývali dělníky, aby svrhli vládu. V roce 1916 byl zatčen Karel Liebknecht a poslán za revoluční činnost na nucené práce.

            Revoluční hnutí za války neustále sílilo. K revolučnímu boji povstaly také národy koloniálních zemí.

            Bolševici pozorně sledovali revoluční hnutí dělníků ve všech zemích. Proletářské masy byly připraveny k boji s kapitalismem, ale ani v jedné zemi kromě Ruska neexistovala revoluční strana, schopná postavit se do čela dělnické třídy. Proto Lenin ihned po zahájení války bojoval za vytvoření nové, III. internacionály místo II. internacionály, která hanebně zkrachovala.

            Postupně v průběhu ostrého boje s oportunisty uvnitř sociálně demokratických stran zesílily levé revoluční skupiny.

            Lenin se snažil oddělit levé socialisty od sociálzrádců a vytvořit samostatné revoluční strany. V roce 1915 byla svolána do švýcarské vesničky Zimmerwaldu konference internacionalistů. Lenin vytvořil na této konferenci levou skupinu. V zimmerwaldské levici jedině správné, zcela důsledné stanovisko proti válce zastávali pouze bolševici v čele s Leninem, který byl na konferenci přítomen.

            O rok později, když pod vlivem rostoucí revolučnosti mas zesílily ve všech zemích skupiny internacionalistů, byla svolána druhá konference internacionalistů do švýcarské vesnice Kientalu.

            Na kientalské konferenci (1916) po dohodě různých skupin, které se střetly na konferenci, byl vypracován a schválen manifest; v porovnání s „zimmerwaldským manifestem“ byl krokem vpřed.

            „Leč ani kientalská konference neschválila hlavní zásady politiky bolševiků: přeměnu imperialistické války ve válku občanskou, porážku vlastních imperialistických vlád za války a založení III. internacionály. Přesto kientalská konference napomohla vyhranění internacionalistických živlů, z nichž byla později utvořena III., Komunistická internacionála.

            Lenin kritizoval chyby nedůsledných internacionalistů v řadách levých sociálních demokratů, například Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, zároveň jim však pomáhal zaujmout správné stanovisko.“[115]

            V těžkých časech války, kdy byly dány v sázku osudy celých států, národů a mezinárodního socialistického hnutí, strany II. internacionály zradily věc dělnické třídy, přešly do tábora imperialistické buržoazie. Bylo to logické dovršení cesty všech stran II. internacionály, jež pěstovaly ve svém prostředí oportunismus.

            Jedině bolševická strana, strana nového typu, jež vyrostla v boji s oportunismem všeho druhu, obstála ve velikých zkouškách války a zůstala věrna dělnické třídě, věci socialismu a internacionalismu.

            Soudruh Stalin byl v té době ve vyhnanství, ale „...odříznutý od celého světa, odloučený od Lenina a stranických ústředí, Stalin zaujímá leninské internacionalistické stanovisko v otázkách války, míru a revoluce“.[116]

BURŽOAZNĚ DEMOKRATICKÁ REVOLUCE V RUSKU A JEJÍ VLIV NA VÁLČÍCÍ ZEMĚ

            Za odvážnou revoluční výzvu k boji proti světové válce byli bolševici persekvováni a pronásledováni. List Pravda byl zastaven již v předvečer války, mnoho bolševiků bylo v žalářích. Bolševičtí poslanci IV. státní dumy byli posláni do vyhnanství na Sibiř. Revoluční práce však za války nepřestávala. Velkou revoluční činnost rozvinuli bolševici v armádě, mezi vojáky. Pod vedením bolševiků začaly akce dělníků a vojáků proti válce.

            V revolučním boji proti carismu a válce vystoupily spolu s ruským národem také utiskované národy carského Ruska. Ke zvlášť velkým akcím došlo v roce 1916 mezi Kazachy, Uzbeky, Tádžiky a Turkmeny. Carská vláda krutě potlačovala revoluční akce, ale zastavit narůstající revoluci již nebylo možno. Rozvíjel se jednotný boj ruských dělníků, rolníků a vojáků utiskovaných národů proti válce a carismu.

            Válečné neúspěchy carské vlády vyvolávaly nespokojenost také u ruské imperialistické buržoazie. Carismus byl izolován, prožíval smrtelnou krizi. Buržoazie hodlala vyřešit politickou krizi palácovým převratem, do revolučního boje však vstoupily lidové masy. Lid provedl v únoru 1917 revoluci. Hegemonem v revoluci byl proletariát. To také podmínilo úspěch buržoazní revoluce.

            Bolševická strana trpělivým vysvětlováním ukázala imperialistický charakter Prozatímní vlády a odhalovala zradu menševiků a eserů. Jedině bolševici dokazovali, že není možno vyrvat národy Ruska z imperialistických jatek a dosáhnout míru, nebude-li Prozatímní vláda svržena a nahrazena vládou sovětů.

            Ruská revoluce byla přijata národy všech válčících zemí jako signál k aktivnímu boji proti imperialistické válce. V dubnu stávkovalo 200.000 dělníků berlínských zbrojařských továren. Mezi francouzskými vojáky byly rozšiřovány letáky, jež vyzývaly k revoluci. Na frontách začalo sbratřování vojáků. Vojáci žádali, aby krvavé jatky byly zastaveny.

            V prvních třech letech války Spojené státy americké zaujímaly neutrální postoj, nadiktovaný výhradně hospodářskými a politickými zájmy imperialistů. USA za války hospodářsky značně zesílily a dodávaly zbraně, střelivo a potraviny dohodovým zemím. USA se přeměnily z dlužníka ve věřitele evropských států. Zároveň se zesílením hospodářské moci USA vzrůstal i vliv dravého amerického imperialismu na světovou politiku. Když v roce 1917 síly válčících koalicí značně zeslábly, pospíšily si Spojené státy v dubnu 1917 začít válku proti Německu. Američtí expanzionisté se otevřeně vložily do boje za znovurozdělení světa. Záminkou pro vstup USA do války byla skutečnost, že Německo 1. února 1917 vyhlásilo ponorkovou válku. Německé ponorky potápěly nejen lodě svých nepřátel, ale také lodě neutrálních zemí.

            Vstupem Spojených států amerických do války se zvětšily síly Dohody. Současně se Anglie a Francie snažily přinutit ruskou Prozatímní vládu, aby pokračovala ve válce, a uznaly ji za „zákonnou“ vládu Ruska.

            Zrádní sociální demokraté z II. internacionály přišli rovněž buržoazii na pomoc. Francouzský „socialista“ A. Thomas, anglická labouristická delegace v čele s Hendersonem, belgický oportunista Vandervelde a rovněž zástupci reakční Americké federace práce přijeli do Petrohradu a trvali na tom, aby se pokračovalo ve válce.

            Buržoazní Prozatímní vláda, menševici a eseři, kteří se usadili v sovětech, potvrdili smlouvu s dohodovými zeměmi a chtěli pokračovat ve válce s Německem až do „vítězného konce“.

VÁLEČNÉ OPERACE V ROCE 1917.

RŮST REVOLUČNÍHO HNUTÍ VE VÁČÍCÍCH ZEMÍCH

            Již v prosinci 1916 byl vyměněn vrchní velitel francouzské armády – na místo generála Joffra nastoupil generál Nivelle. Na jaře roku 1917 organizoval nový vrchní velitel útok na frontě u Valli, Saint-Quentin a Arrasu. Nivelle zahájil útok be pomoci druhých spojeneckých armád, protože společný útok byl zamýšlen teprve v červnu-červenci 1917.

            Útok francouzské armády byl odsouzen k nezdaru. Německé velení vědělo o tom, že je připravován, a především odvedlo své jednotky do nového opevněného postavení. Francouzští vojáci se dostali na úseky, jež zaminovali Němci. Francouzové měli více než 100.000 mrtvých a raněných.

            Nedostatek rychlosti, plánovitosti a metodičnosti změnil útok v nesmyslné jatky.

            Útok na východní frontě, který byl zahájen v červnu 1917, a na pokyn anglo-francouzských imperialistů ho organizovala ho Prozatímní vláda, skončil úplnou porážkou ruské armády. Prozatímní buržoazní vláda Ruska, jež sledovala reakční cíle, rozhodla zahájit útok za každou cenu; doufala, že upevní svou autoritu a potom skoncuje s dvojvládím tím, že vezme všechnu moc do svých rukou.

            V případě, že se útok nezdaří, hodlala svalit vinu na bolševiky. Bylo však jasné, že nebylo možno v té době spoléhat na společný, současný útok spojenců. Ruská ofenziva nebyla částí „společného úsilí“ o útok na nepřítele na všech frontách.

            Dne 18. června 1917 (1. července podle nového kalendáře) přešla ruská armáda do útoku ve směru na Lvov. Z počátku Rusové dosáhli jistého úspěchu, Němci však brzy přešli do protiútoku, protože dostali ze západní fronty posilu. Pod náporem Němců ruská vojska ustoupila.

            Brzy po nezdařeném útoku, organizovaném Prozatímní vládou, zahájili Francouzi a Angličané útok u Ypres. Boje trvaly skoro čtyři měsíce, nepodařilo se však prolomit německou frontu.

            Reakční klika v Rusku, která připravovala kontrarevoluční převrat, rozhodla, že za tímto účelem použije německých vojenských sil. Na státní poradě svolané do Moskvy v srpnu 1917 generál Kornilov vyslovil domněnku, že Němci brzy obsadí Rigu a cesta k Petrohradu bude otevřena. To bylo signálem pro útok Němců na Rigu. Ruští vojáci, kteří odmítali bojovat v zájmu buržoazie a statkářů, pochopili tajný úmysl kornilovců a obětavě se bili, jen aby ubránili Rigu. Kornilov však bez ohledu na to, že bylo zcela možno město udržet, přikázal 3. září roku 1917 vojskům aby opustila Rigu.

            Když Kornilov vydal Rigu, zahájil otevřenou vzpouru a doufal, že mu Němci pomohou. Kontrarevoluční vzpoura Kornilova byla rozdrcena revolučními dělníky a vojáky pod vedením bolševiků.

            Nezdařené útoky na východní a západní frontě přiměly Dohodu, aby oživila válečné operace na italské frontě. Velké boje na rakousko-italské frontě, které začaly na podzim 1917, skončily prolomením italské fronty u Caporetta.

            Italové byli na hlavu poraženi a měli asi 40.000 mrtvých a raněných, asi 300.000 vojáků bylo zajato.

            Protahující se vála, velký nepořádek v hospodářství, hlad a záhuba statisíců lidí ještě více zesílily jitření v armádách válčících zemí. V létě 1917, po nesmyslném útoku generála Nivella, revoluční hnutí zachvátilo asi sto pluků francouzské armády. Vojáci odmítali bojovat. Žádali, aby byl uzavřen mír bez anexí a kontribucí a aby byli ihned propuštěni z armády starší rolníci na práci v zemědělství. Několik pluků táhlo z fronty na Paříž, aby svrhlo vládu.

            Proti revolučním plukům použila vláda koloniálních vojsk. Tisíce vojáků bylo zastřeleno na základě rozsudků a válečných soudů. Francouzské velení se domnívalo, že revolucionizující vliv na francouzské vojáky má ruská divize, kterou poslala do Francie ještě carská vláda. Ruské divizi bylo navrženo, aby se ihned odebrala na frontu. Když to ruští vojáci odmítli, začali Francouzi ostřelovat tábor divize. Mnoho ruských vojáků bylo zabito, ostatní byli posláni na frontu a na nucené práce do severní Afriky.

            Zároveň s jitřením v armádě probíhaly akce dělníků v průmyslových střediscích Francie. V červenci 1917 se v době vojenského režimu konalo asi 300 stávek.

            Přes jisté úspěchy na frontách byla vnitřní situace také v Německu v roce 1917 neobyčejně napjatá. Vojenská diktatura už nemohla zadržovat rostoucí nespokojenost v zemi. První vystoupili námořníci německého loďstva. Tvořili na lodích výbory podle vzoru ruských sovětů. Námořníci vytvořili bez pomoci a vedení sociálně demokratické strany svou ústřední námořní organizaci. Hnutí zachvátilo 12 válečných lodí. Avšak akce námořníků byla krutě potlačena. Vůdci byli zastřeleni.

            Dělnictvo mnoha německých podniků se pustilo do stávkového boje a – což bylo zvláště významné – stávkovali dělníci zbrojařských továren v Berlíně a Lipsku. Celkem stávkovalo v Německu v roce 1917 více než 700.000 dělníků.

            Otevřená zrada vůdců německé sociální demokracie a stále rostoucí nespokojenost mas vedla k tomu, že se na jaře 1917 od sociálně demokratické strany odštěpila velká skupina a vytvořila nezávislou sociálně demokratickou stranu.

            Již první kroky nezávislé sociálně demokratické strany ukázaly, že se v Německu vytvořila nikoli revoluční strana proletariátu, nýbrž strana kompromisu s buržoazií. Vedení strany v čele s Kautským bylo centristické.

            Revoluční hnutí zachvátilo také Anglii. Dělníci, rozhořčení protahující se válkou, vystoupili s řadou hospodářských a politických požadavků. Poněvadž dělníci nedůvěřovali oportunistickým tradeunionistickým vůdcům, volili si vlastní tovární dělnické vedení – „tovární důvěrníky“ – a jejich prostřednictvím žádali zvýšení mzdy a zavedení pevných cen na potraviny. Vláda Lloyd George byla přinucena částečně uspokojit požadavky dělníků. Na naléhání dělníků vláda provedla volební reformu, a to tak, že zvýšila počet voličů.

VELKÁ ŘÍJNOVÁ SOCIALISTIKÁ REVOLUCE A REVOLUČNÍ VYSTOUPENÍ SOVĚTSKÉHO RUSKA Z VÁLKY

            Dělníci, „rudí gardisté“, rolníci, oblečení do šedivých plášťů vojáků, a námořníci, kteří se na výzvu bolševické strany zvedli k povstání, 25. října 1917 (7. listopadu) zvítězili v Petrohradě nad buržoazií. Prozatímní vláda padla, moc přešla do rukou sovětů dělnických a vojenských zástupců.

            „Říjnová socialistická revoluce vyvrátila kapitalismus, vzala buržoazii výrobní prostředky a převedla továrny, závody, půdu a banky do vlastnictví všeho lidu, do vlastnictví společenského.

            Nastolila diktaturu proletariátu a vložila vedení obrovského státu do rukou dělnické třídy, která se tak stala třídou panující.

            Tím zahájila Říjnová socialistická revoluce novou éru v dějinách lidstva – éru proletářských revolucí.“[117]

            II. všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců, svolaný do Smolného na 25. října (7. listopadu), ustavil v zemi Sovětskou republiku. Hlavou vlády byl zvolen Lenin. Pod Leninovým vedením učinil sjezd sovětů dvě velmi důležitá rozhodnutí – o půdě a míru.

            Dekret o míru navrhoval všem vládám válčících zemí, aby ihned uzavřely příměří a zahájily vyjednávání o spravedlivý, demokratický mír, tj. o mír bez anexí a kontribucí. Sjezd sovětů se obracel „...zejména k třídě uvědomělých dělníků tří nejpokročilejších národů lidstva a tří největších států, účastnících se této války: Anglie, Francie a Německa...“. v provolání se ukazovalo na to, že „...dělníci těchto zemí pochopí, že jim dnes připadá úkol osvobodit lidstvo od hrůzy války a jejích následků, neboť svou všestrannou, rozhodnou a sebeobětavou energickou činností nám pomohou dovést k zdařilému konci věc míru a zároveň věc osvobození pracujících a vykořisťovaných mas obyvatelstva od jakéhokoli otroctví a jakéhokoli vykořisťování.“[118]

            Vlády dohodových zemí se neozvaly na návrh sovětské vlády, což se rovnalo odmítnutí. Německo a jeho spojenci, zeslabení válkou více než dohodové země, podepsali 5. prosince 1917 se sovětskou vládou příměří a začali vyjednávat o mír. Německá delegace, která jela do Brestu Litevského kvůli jednání o míru, prohlásila, že je pro demokratický mír, ve skutečnosti však Němci předložili vyděračské mírové podmínky. „Dělnická třída a rolnictvo byly nuceny přistoupit na těžké mírové podmínky, couvnout před tehdy nejnebezpečnějším dravcem, německým imperialismem, aby získaly oddech, aby mohly upevnit sovětskou moc a vytvořit novou, Rudou armádu, schopnou ubránit zemi před útoky nepřátel.

            Všichni kontrarevolucionáři, od menševiků a eserů až po nejzavilejší bělogvardějce, vedli zběsilou agitaci proti podepsání míru. Jejich úmysl byl jasný: chtěli zmařit mírové jednání, vyprovokovat německou ofenzivu a vystavit útoku dosud neupevněnou sovětskou moc, ohrozit vymoženosti dělnictva a rolnictva.

            Ukázalo se, že jejich spojenci v tomto nekalém díle jsou Trockij a jeho nohsled Bucharin, který společně s Radkem a Pjatakovem vedl protistranickou skupinu, jež si pro oklamání dala název „leví komunisté“. Trockij a skupina „levých komunistů“ zahájili ve straně zběsilý boj proti Leninovi a žádali, aby se pokračovalo ve válce. Tito lidé zjevně pomáhali německým imperialistům a domácím kontrarevolucionářům. Svou činností vystavili mladou sovětskou republiku, která neměla dosud armádu, útoku německého imperialismu.

            To byla jakási provokatérská politika, obratně zastíraná levými frázemi.“[119]

            Dne 10. února 1918 Trockij, předseda sovětské delegace v Brestu, věrolomně přestoupil přímé směrnice bolševické strany a Rady lidových komisařů, když odmítl podepsat mír za podmínek navržených Německem; přitom Trockij prohlásil, že Sovětská republika válčit nebude.

            Německá vláda ihned přerušila příměří a její vojska zahájila ofenzivu. Brzy německá armáda obsadila Dvinsk, Polock, Revel, Kovno, Minsk, Luck a Borisov. Revolučnímu Petrohradu rovněž hrozil útok německých vojsk. Němečtí imperialisté si vytkli za cíl svrhnout sovětskou moc a učinit ze sovětské země německou kolonii. Stará carská armáda nemohla odolat ozbrojeným hordám německých imperialistů. Němci postupovali do nitra země. Vpád interventů do sovětské země vyvolal mohutný revoluční vzmach. Na výzvu sovětské vlády „Socialistická vlast je v nebezpečí!“ naráz povstali dělníci a šli bránit vlast. V ohni boje s interventy se tvořila a formovala Rudá armáda.

            U Narvy a Pskova způsobily oddíly Rudé armády německým dravcům porážku. Postup Němců na revoluční Petrohrad byl zastaven. Den, kdy byla odražena vojska německého imperialismu, tj. 23. únor, se stal dnem zrodu Rudé armády.

            Již 18. února přijal Ústřední výbor strany na Leninův návrh, aby byl německé vládě poslán telegram s nabídkou okamžitého uzavření míru. Přestože německá vláda dostala od Sovětské republiky mírovou nabídku, pokračovala v ofenzivě a teprve 22. února k podepsání míru.

            Na Leninovo naléhání byla poslána nová sovětská delegace, která 3. března 1918 podepsala brestskou mírovou smlouvu s Německem. Podmínky této smlouvy byly velmi těžké pro Sovětskou republiku. Estonsko, Lotyšsko, Polsko a jiná území byla postoupena Německu. Trockij a Bucharin „...pomohli německému imperialismu a překáželi tak růstu německé revoluce, která je teď zeslabena tím, že velkoruské sovětské republice vzali při panickém útěku rolnické armády tisíce a tisíce děl a stomiliónové bohatství“.[120]

            Němečtí imperialisté se tím nespokojili. Pokoušeli se uchvátit Ukrajinu. Němcům v tom pomáhali buržoazní ukrajinští nacionalisté, členové ukrajinské rady. Dostavili se do Brestu Litevského a prohlásili, že Ukrajina nepatří do Ruské federace sovětských republik a uzavře mír zvlášť. Členové ukrajinské rady, podplacení Němci, uzavřeli s nimi zvláštní mírovou smlouvu. Po uzavření této smlouvy německá vojska obsadila celou Ukrajinu a fakticky obnovila na Ukrajině monarchii. Němci učinili svého agenta – carského generála Skoropadského – hetmanem Ukrajiny.

            Sovětská vláda byla nucena přijmout řadu požadavků německých imperialistů, velmi těžkých pro lid, zaplatit vysokou válečnou náhradu, demobilizovat armádu a odzbrojit loďstvo.

            Po uzavření míru Lenin napsal: „Mírové podmínky jsou nesnesitelně těžké. Ale historie neřekla ještě své poslední slovo... Budoucnost, přes všechny zkoušky, patří nám...“[121]

            Uzavření brestského míru umožnilo Sovětské republice získat čas k upevnění sovětské moci, k zorganizování sovětského hospodářství a zesílení Rudé armády. Uzavření míru umožnilo proletariátu uchovat svazek s rolnictvem a nahromadit síly k vítězství v občanské válce.

            „V období Říjnové revoluce učil Lenin bolševickou stranu, jak musí neohroženě a rázně útočit, když jsou k tomu nezbytné podmínky. V období brest–litevského míru učil Lenin stranu, jak má v pořádku ustupovat v době, kdy nepřítel má zjevnou převahu, tak aby byl s největší energií připravován nový útok proti nepřátelům.“[122]

            Také vedoucí sociálně demokratické německé strany pomáhali oloupit sovětský lid. Když byla brestská mírová smlouva předložena ke schválení německému říšskému sněmu, scheidemannovská frakce sociálních demokratů nezamítla vykořisťovatelské mírové podmínky, pouze se zdržela hlasování, a tím mlčky souhlasila s brutálním brestským mírem.

            Vyděračskou mírovou smlouvu anulovala sovětská vláda již v roce 1918, kdy v Německu vypukla buržoazní revoluce. Sovětská republika tím, že anulovala mír, získal možnost „...zastavit placení válečné náhrady a zahájit otevřený boj, vojenský i politický, za osvobození Estonska, Lotyšska, Běloruska, Litvy, Ukrajiny a Zakavkazska od útisku německého imperialismu“[123] a připravit se k boji proti zahraniční vojenské intervenci.

VLIV VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE NA REVOLUČNÍ HNUTÍ VÁLČÍCÍCH ZEMÍ

            Velká říjnová socialistická revoluce měla obrovský vliv na mezinárodní dělnické a socialistické hnutí už jenom proto, že se svou podstatou zásadně lišila od všech revolucí, které jí předcházely.

            Všechny předcházející revoluce, svrhujíce jednu vykořisťovatelskou třídu, dosazovaly a upevňovaly u moci druhou třídu vykořisťovatelů, neodstranily vykořisťování člověka člověkem, nýbrž pouze měnily formu vykořisťování. Výsledkem anglické a francouzské buržoazní revoluce bylo to, že místo feudálního vykořisťování nastoupilo vykořisťování kapitalistické. Velká říjnová socialistická revoluce, která zvítězila pod vedením bolševické strany, vytyčila a vyřešila zcela jiné úkoly: „...úplně odstranit jakékoli vykořisťování člověka člověkem, úplně odstranit všechny vykořisťovatelské skupiny, nastolit moc nejrevolučnější třídy ze všech utlačovaných tříd, jež dosud existovaly, vybudovat novou, beztřídní socialistickou společnost.“[124]

            Imperialismus je posledním stadiem kapitalismu a vytváří všechny podmínky pro proletářskou socialistickou revoluci. V tomto směru je zvláštním mezníkem první světová imperialistická válka. Lenin mluvil o krizi, kterou vytvořila válka,[125] o změnách, jež nastaly v kapitalistickém světě v průběhu války. „Věděli jsme, že celý svět spěje ke zkáze, věděli jsme, že po imperialistické válce není možno setrvávat při starém, protože imperialistická válka zničila v kořeni všechny staré hospodářské a právní vztahy, zničila všechny podmínky toho života, na němž se dosud udržoval starý řád.“[126] Když Lenin říkal, že celý svět spěje ke zkáze, měl na mysli zboření základů kapitalistického světa. První světová imperialistická válka rozpoutala všeobecnou krizi kapitalismu. Jak Lenin, tak Stalin neustále zdůrazňovali, že první světová imperialistická válka byla činitelem, jenž značně urychlil nástup všeobecné krize kapitalismu.

                Říjnová socialistická revoluce, jež vyrvala národy Ruska z okovů kapitalistického a národního otroctví, otevřela cestu k vybudování socialistické společnosti v jedné z největších zemí na světě. Dala smrtelnou ránu celému kapitalistickému systému. Vítězná socialistická revoluce v Rusku prolomila frontu imperialismu a předala moc do rukou dělnické třídy na jedné šestině zeměkoule, čímž oslabila imperialismus a rozštěpila svět na dva základně protikladné a navzájem nepřátelské systémy: kapitalistický a socialistický. Poprvé v dějinách stál po revoluci u moci proletariát. „To znamená, že Říjnová revoluce zahájila novou epochu, epochu proletářských revolucí v zemích imperialismu.“[127]  Říjnová socialistická revoluce byla proto svou podstatou a významem revolucí světovou, neboť znamenala zásadní obrat ve světových dějinách od starého, kapitalistického světa k novému socialistickému světu. Říjnová revoluce byla začátkem všeobecné krize kapitalismu. Právě v tom tkví zvláštní mezinárodní význam Velké říjnové socialistické revoluce.

            Velká říjnová socialistická revoluce ukázala celému světu, že proletariát může zvítězit pouze tehdy, když používá nových forem a metod boje, a přesvědčila utiskované na celém světě o jejich konečném vítězství.

            Vítězství socialistické revoluce a diktatury proletariátu bylo hlavní podmínkou pro odstranění národnostního útisku v Rusku a pro nastolení národnostní rovnosti, zajištění práv národnostních menšin. Soudruh Stalin ukazuje, že vyhlášení práva národů na státní oddělení změnilo vztahy mezi pracujícími masami národů Ruska, podlomilo starou národnostní nevraživost, vzalo půdu národnostnímu útisku a získalo ruským dělníkům důvěru jejich jinonárodnostních bratří nejen v Rusku, nýbrž i v Evropě a Asii a vyvolalo u koloniálních národů jistotu a odhodlanost bojovat za osvobození ze jha imperialismu.[128]

            „To znamená,“ řekl soudruh Stalin, „že Říjnová revoluce zahájila novou epochu, epochu koloniálních revolucí, prováděných v utlačovaných zemích světa ve svazku s proletariátem, za vedení proletariátu.“[129]

            Velká říjnová socialistická revoluce tím, že probudila odhodlanost k boji u proletariátu „mateřských zemí“ a u utlačovaných národů v koloniích, „učinila problematickou samu existenci světového kapitalismu v celku“.[130]

            Vítězství Velké říjnové socialistické revoluce a budování socialismu v Sovětském svazu vytvořily mohutné středisko a oporu světového revolučního hnutí, „kolem kterého se nyní může sjednocovat a organizovat v jednotnou revoluční frontu proletářů a utlačovaných národů všech zemí proti imperialismu“.[131]

            Obrovský mezinárodní význam Velké říjnové socialistické revoluce tkví v tom, že úplně odhalila a ukázala proletariátu a pracujícím celého světa všechnu faleš a prohnilost idejí socialistických buržoazních stran, ukázala na úpadek a zrádcovskou politiku a taktiku sociální demokracie II. internacionály. Vítězství Velké říjnové socialistické revoluce bylo zároveň vítězstvím idejí leninismu.

            „Říjnová revoluce,“ řekl soudruh Stalin, „se zrodila a zesílila pod praporem marxismu, pod praporem idejí diktatury proletariátu, pod praporem leninismu, který je marxismem epochy imperialismu a proletářských revolucí. Znamená proto vítězství marxismu nad reformismem, vítězství leninismu nad sociáldemokratismem, vítězství III. internacionály nad II. internacionálou.“[132]

            Vítězství proletářské revoluce v Rusku znepokojilo vládnoucí třídy kapitalistických zemí, jež se hrozily, aby revoluce nepřeskočila také do jiných států.  Proto kapitalisté spěchali se vypořádat ohniskem revoluce – sovětským Ruskem.

            Proti Rusku se spojili jak dohodoví, tak rakousko–němečtí imperialisté. Rumunsko – bývalý „spojenec“ Ruska – využilo dočasných obtíží sovětské vlády a obsadilo v létě 1918 Besarabii.

            Brzy začala imperialistická vojenská intervence proti Sovětské republice. V dubnu se anglicko–japonská vojska vylodila ve Vladivostoku a v červnu se vylodil anglo–americký výsadkový oddíl v Murmansku; za měsíc obsadili Angličané a Američané Archangelsk. Francouzští a angličtí imperialisté pomáhali organizovat kontrarevoluční povstání v Jaroslavli, Rybinsku, Muromi a levě eserskou vzpouru v Moskvě.

            Za přímého štvaní francouzského a anglického vyslance byla vyprovokována také vzpoura československého sboru na Sibiři a na střední Volze. Avšak přes všechny intriky imperialistů se nepodařilo svrhnout sovětskou moc. Mladá Sovětská republika nemilosrdně ničila vzbouřence a hrdinsky odrážela útoky interventů.

            Imperialistům Dohohy a rakousko–německého bloku se nepodařilo zabránit revolučním akcím v jejich vlastních zemích. V lednu 1918 jako odpověď na drzé lupičské požadavky německých imperialistů při vyjednávání o uzavření míru se sovětským Ruskem proběhla v Německu a Rakousku–Uhersku nová vlna revolučních akcí.

            Ve Vídni byla vytvořena rada dělnických zástupců. Aby zastavili další rozmach revolučního hnutí mas, oportunističtí vůdci rakouské sociální demokracie Karel Renner a Viktor Adler začali spěšně vyjednávat s buržoazií. Rakouská vláda slíbila, že zahájí mírové jednání se sovětským Ruskem, že rozšíří volební právo a zlepší zásobování země potravinami.

            Povstání námořníků v německém loďstvu, které vypuklo v únoru 1918, probíhalo rovněž pod heslem požadavků, aby neodkladně uzavřen mír se sovětským Ruskem. Hnutí námořníků bylo krutě potlačeno.

            V lednu 1918 začala stávka berlínských dělníků, kteří žádali, aby byl ihned uzavřen mír, aby byla svržena monarchie a ustavena republika v Německu, aby byl zastaven boj proti Sovětské republice. Berlínská stávka se brzy stala všeobecnou a dostala jasný politický ráz. Stávkovali dělníci v Hamburku, Mnichově, Norimberku a v jiných německých městech. Koncem ledna byla v Berlíně vytvořena rada dělnických zástupců.

            Vůdcové německé sociální demokracie Haase, Scheidemann a Ebert zmařili stávku dělníků a pomohli císařské vládě, aby se vypořádala se stávkujícími dělníky.

            Jak rakouští, tak němečtí sociální demokraté zrádně oklamali naděje dělníků, vojáků a námořníků, zbavili masové politické hnutí revolučního obsahu, přišli na pomoc buržoazii.

            V souvislosti s revolučním hnutím v Evropě, jež začalo pod vlivem Velké říjnové revoluce, psal Lenin v roce 1918: „Největší neštěstí a nebezpečí pro Evropu je v tom, že v ní NENÍ REVOLUČNÍ STRANA... Mocné revoluční hnutí mas může ovšem vyrovnat tento nedostatek, jenž však zůstává velikým neštěstím a velikým nebezpečím.“[133]

            Pod vlivem proletářské revoluce v Rusku se rozmáhalo revoluční hnutí také v druhých dohodových zemích. Na jaře 1918 došlo k velkým politickým stávkám dělníků v povodí řeky Loiry a v nejdůležitějších pařížských továrnách. V téže době došlo k velkým nepokojům také mezi vojáky francouzské armády. Dne 1. máje 1918 – proti vůli vedení socialistické strany a Všeobecné konfederace práce – proběhla po celé Francii vlna revolučních demonstrací. Jak stávkující, tak demonstranti vystupovali všude s politickými požadavky: podpořit Sovětskou republiku, zastavit válku a uzavřít mír bez anexí a válečných náhrad.

            Také ve Francii pravicoví a centrističtí vůdcové ze socialistické strany zradili věc dělnické třídy a přešli do služeb buržoazie.

            Pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce se v ohni bojových revolučních akcí začalo formovat ve francouzském socialistickém hnutí levé křídlo.

            Pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce začal proces oddělování levých a reformistů také v italské socialistické straně.  

            S velkou silou se projevil vliv Velké říjnové socialistické revoluce na Balkáně.

            Bulharští leví – těsňaci – se aktivně zúčastnili masového hnutí vojáků a dělníků. Hnutí dostalo politický ráz a probíhalo ve znamení požadavků svrhnout monarchii a bránit Sovětskou republiku.

            K velkým nepokojům došlo také v anglickém loďstvu. Když se angličtí námořníci dověděli o Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku a o mírovém jednání se sovětskou mocí, začali žádat, aby byla zastavena válka a aby byly zlepšeny služební podmínky. Anglická vláda se obávala povstání, a proto si pospíšila, aby byl v parlamentě schválen zákon o uspokojení hlavních hospodářských požadavků námořníků.

            Velká říjnová socialistická revoluce podnítila k boji nejen pracující masy západoevropských zemí – její osvobozenecké ideje strhly do boje proti imperialistickému útisku národy koloniálních a závislých zemí.

            Povstaly národy Turecka a Íránu, Indie a Číny, Indonésie a arabských zemí.

KONEC PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY. PORÁŽKA NĚMECKÉHO IMPERIALISMU

            Na jaře 1918 dosáhl německý imperialismus, jak se zdálo, největších úspěchů. Po uzavření brestského míru byla východní fronta pokládána za zlikvidovanou. Němci počítali s tím, že přesunou velké síly z východní fronty na západní frontu. Němečtí imperialisté chtěli teď zabít dvě mouchy jednou ranou: okupovat Bělorusko, Ukrajinu, jih sovětského Ruska a zároveň se mocným úderem vypořádat s Dohodou a vítězně ukončit válku. Avšak i tentokrát se přepočítali. Německé hordy narazily v Zemi sovětů na jednomyslný odpor všeho lidu. Na území obsazeném Němci se rozvinulo rozsáhlé partyzánské hnutí. Německá intervence na Ukrajině hanebně ztroskotala a mohutný útok západní frontě se nepodařilo zorganizovat. Zatím německé velení dokazovalo vyhladovělým dělníkům a unaveným vojákům, že je zapotřebí ještě jen jednoho útoku a válka bude ukončena.

            Německá armáda stáhla na západní frontu zbytky lidských záloh, soustředila tam tisíce děl a na jaře 1918 zahájila útok. Bylo to poslední vypětí sil, poslední sázka německého imperialismu. Dva měsíce trvaly těžké boje; Němci dosáhli některých úspěchů: způsobili citelnou porážku anglické armádě a postoupili hluboko směrem k Paříži. Hlavní město Francie bylo všeho všudy jen 70 km od fronty. Za cenu obrovských ztrát – více než 530.000 zabitých a raněných – podařilo se spojencům zadržet útok Němců. V té době však lidské zálohy německé armády již zmizely, zatím co spojencům živé síly neustále přibývaly. Od léta 1918 bylo ve francouzských přístavech každý měsíc vyloďováno asi 300.000 amerických vojáků. To umožnilo dohodovým vojskům, jež měla číselnou převahu, přejít brzy do protiútoku.

            Spojenecká armáda, sjednocená pod společným velením francouzského maršála Foche, zaútočila na celé frontě. Lavina tanků a nesčíslné množství smrtonosných děl se vrhly na Němce. Hned za tanky šly, kryti dýmovou clonou, anglické americké a francouzské divize. Německá armáda ustoupila. Němci byli zahnáni za řeku Marnu a měli přitom desetitisíce zabitých, více než 150.000 vojáků bylo zajato a ztratili asi 400 děl. Porážka německého imperialismu byla jasná.

            Spojenci Německa vystupují jeden za druhým z války. Válkou vysílené Rakousko–Uhersko se obrátilo ke všem válčícím zemím s mírovou nabídkou.

            Po řadě porážek odmítla bulharská vojska bojovat. V armádě začalo povstání. Povstalci táhli na Sofii. Bulharská vláda si pospíšila uzavřít mír s Dohodou. Bulharský císař Ferdinand se zřekl trůnu a uprchl ze země.

            Hned za Rakousko–Uherskem a Bulharskem utrpělo porážku také Turecko. Anglická vojska obsadila Palestinu a Sýrii. Turecko podepsalo příměří s Dohodou. Úplná porážka spojenců Německa a jejich kapitulace znamenaly, že dobyvatelské plány německého imperialismu na Balkáně a v Malé Asii zkrachovaly. Německá vládnoucí klika – Vilém II. a Hindenburg – však neustále chvástavě mluvili o německých vítězstvích. Německému velení „se otevřely oči“ teprve tehdy, když koncem září spojenecké armády způsobily novou porážku německým vojskům.

            Asi uprostřed září bylo zcela jasné, že Německo válku prohrálo a stojí před kapitulací. Ve štábu vrchního velitele se začaly objevovat známky paniky, zvláště v souvislosti s obdržením zpráv o tom, že Rakousko hodlá uzavřít separátní mír. Silný úder Dohody, provedený uprostřed září na frontě mezi Ruptem a Mosellou, zesílil neklidnou náladu v německých vládnoucích kruzích.

            Vládnoucí třídy německé říše se pokoušely různými vládními kombinacemi vyhnout se kapitulaci před dohodovými zeměmi a revoluci uvnitř země.

            Dne 21. září mezifrakční výbor německého říšského sněmu vytyčil požadavek, aby byla vytvořena „vláda národní obrany“, do níž by vstoupili zástupci všech stran, rovněž sociální demokraté.

            Když Rakousko a Bulharsko zastavily válečné operace, nastala v Německu panika. „Koncem září 1918,“ čteme v pamětech německého korunního prince, „začaly události rychle spět kupředu. Tak tomu bývá při požáru: oheň již dávno tlel popelem – závan větru rozvál popel a vyšlehl plamen, jako hořící hranice ze všech čtyř konců zachvátil budovu, chytlo všude: tady, na západě, dole, na jihovýchodě a uvnitř země. Hranice nedozírné velikosti zachvátila celé Německo a na ní bez milosti hynula naše dřívější síla a statečnost. Začalo to v Bulharsku.“

            Dne 28. září navrhl Ludendorff říšskému kancléři Hertlingovi, aby rychle vytvořil vládu „na širším základě“; tehdy se vrchní velení rozhodlo, že je nutno předložit mírovou nabídku Dohodě.

            Dne 29. září se sešla ve Spa vládní konference, aby posoudila situaci, která se v říši vytvořila. Zúčastnil se jí Vilém II., Hindenburg, Ludendorff, Hertling a státní sekretář pro zahraniční věci Hintze.

            Hindenburgovo a Ludendorffovo sdělení, že není možno ztrácet ani hodinu, že situace nestrpí žádné oddalování, že je třeba ihned učinit mírovou nabídku Dohodě, udělalo silný dojem na ostatní účastníky konference ve Spa.

            Když později Hintze vzpomínal na tuto poradu, řekl: „Přede mnou seděli oba vojevůdci... V daný okamžik oznamovali asi toto: všechno je ztraceno kromě cti – a je třeba zachránit všechno, co je možno zachránit. Teď není čas uvažovat, ale je čas jednat. Každá hodina odkládání znamená nebezpečí.“

            Čím je možno vysvětlit takový prudký obrat ve smýšlení vládnoucí kliky, takový přechod od vítězných fanfár k pohřební písni?

            V zemi rostlo a šířilo se povstání. Bylo zcela jasné, že Německo válku prohrálo, že mírové podmínky bude diktovat Dohoda. A vládnoucí klika vynakládala veškeré úsilí, aby se vyhnula revoluci, aby udržela hohenzollernskou říši. Za situace, jež se vytvořila, bylo třeba vybrat jednu ze tří možností: vojenskou diktaturu, „revoluci shora“ nebo se postavit tváří v tvář mohutnému revolučnímu hnutí mas v zemi. Vojenská diktatura však za války zkrachovala a prodlužovat ji vytvářelo hrozbu, že bude vyvoláno ještě větší pobouření a že dozrávající revoluce bude urychlena. Revoluce v zemi byla pro vládnoucí kliku nejstrašlivější, mnohem nebezpečnější než kapitulace před Dohodou, přijatelnější bylo pouze jedno: „revoluce shora“.

            Konference ve Spa přijala návrh vrchního velení, bylo do vlády přijato několik vlivných parlamentních vůdců.

            Toto rozhodnutí, jež bylo výsledkem zahraniční a vnitropolitické krize v říši, bylo pokusem zachránit hohenzollernskou říši před ztroskotáním a vyhnout se revoluci. Vilém II. požádal na základě rozhodnutí ve Spa kancléře Hertlinga, aby sestavil „koaliční“ vládu. Kancléř Hertling, který nesouhlasil s císařovým názorem, odešel do výslužby.

            Nový kancléř Max Badenský, jmenovaný 2. října, vytvořil vládu ze zástupců většinových stran, kteří mu měli zajistit autoritu v očích lidu. Ze sociální demokracie vstoupili do vlády Bauer a Scheidemann.

            Avšak vytvoření nové vlády nezeslabilo politickou krizi. Vláda dělala slabé pokusy, aby uklidnila lid ubohými demokratickými ústupky. Dne 9. října byl vydán rozkaz, aby byla zmírněna cenzura. Dne 16. října následoval příkaz, který zavazoval vrchní velení, aby provádělo své akce v souhlase s nejvyššími státními úřady.

            V noci z 3. na 4. října nový kancléř Max Badenský splnil usnesení účastníků konference ve Spa a poslal Wilsonovi žádost o příměří. Začala výměna nót mezi Wilsonem a říšskou německou vládou. Čtyři Wilsonovy nóty, jež následovaly jedna za druhou, byly neustále ostřejší a berlínské odpovědi neustále povolnější. Na frontách začal hromadný ústup a definitivní rozklad německé armády. Nové opozdilé reformy nemohly zachránit říši. Dne 22. října byla vyhlášena autonomie Alsaska–Lotrinska, 26. října byla říšská konstituce změněna v tom smyslu, že byla rozšířena práva říšského sněmu; tehdy byla přijata reforma volebního práva v Prusku. Ale bylo pozdě. V zemi začalo povstání.

            Německá vláda spěšně nabízela „demokratický mír“. Dohodové země však žádaly úplnou kapitulaci Německa. Dne 3. listopadu 1918 začalo ozbrojené povstání v loďstvu v Kielu, kde byla vytvořena vojenská rada. Dne 4. listopadu 1918 byla poslána přes frontu skupina vojenských osob v čele se zástupcem středu Erzbergerem do hlavního stanu francouzského maršála Foche jako poslové míru. Tam ve vagoně v compiegneském lese byla přijata německá delegace a byly jí oznámeny podmínky příměří: Německo mělo ihned vyklidit všechna obsazená území ve Francii, Belgii, Alsasku–Lotrinsku a levý břeh Rýna. Dohodě bylo dáno právo obsadit města Mohuč, Koblenc a Kolín. Všechno německé loďstvo mělo být odzbrojeno a mělo odplout do přístavů spojenců nebo do neutrálních států.

            Příměří bylo podepsáno 11. listopadu, když vešlo ve známost, že v Německu propukla 9. listopadu 1918 revoluce a Vilém II. utekl do Holandska.

                                                           •          •          •

            Koncem 19. a začátkem 20. století se v mezinárodní politice projevily zásadní rozpory mezi imperialistickými zeměmi, které byly příčinou toho, že se vytvořily dvě nepřátelské koalice imperialistických států (Trojspolek a Trojdohoda), jež vtáhly svět do krvavých jatek v letech 1914 až 1918. Hlavním rozporem v tomto období byl anglo – německý rozpor.

            Válka vznikla jako nevyhnutelný výsledek vývoje světových hospodářských a politických sil na základě soudobého monopolistického kapitalismu.

            Válka v letech 1914 – 1918 nebyla neočekávaná, nýbrž vyplývala z celého souhrnu podmínek vývoje monopolistického kapitalismu.

            Jako bezprostřední záminka pro zahájení světové války posloužila vražda rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda 28. června 1914 v Sarajevu (Bosna), kterou spáchal srbský nacionalista. Za měsíc vyhlásilo Rakousko–Uhersko válku Srbsku a hned nato v průběhu 10 – 12 dnů vstupuje do války jeden stát za druhým.

            Dvě mohutné válčící koalice (Trojspolek a Dohoda) stály proti sobě. V průběhu války se k oběma koalicím připojila řada jiných států.

            Největší význam měla skutečnost, že do války vstoupily na straně Dohody Japonsko, Itálie a USA a na straně rakousko–německé koalice Turecko a Bulharsko.

            Každá z válčících stran měla své imperialistické, dobyvatelské plány.

            Německý strategický plán vedení války („plán Schlieffenův“) byl vypočítán na bleskové zničení nejdříve Francie a potom Ruska.

            Avšak převaha hospodářských zásob a lidských sil dohodových zemí a také to, že se německé velení přepočítalo ve strategii, způsobilo porážku německého imperialismu.

            Blesková válka přešla ihned ve válku poziční. Hlavní tíže války padla na Rusko. Přes vojensko-technickou zaostalost armády a carského Ruska, přes zrádcovství generality a carských úředníků přinutila ruská armáda německé velení, aby soustředilo hlavní síly na východní frontě. Ruská fronta byla vedoucí a nejaktivnější. To dovolilo dohodovým zemím shromáždit síly pro konečný úder.

            Světová imperialistická válka v letech 1914–1918 byla nejkrvavější a nejkrutější, jakou do té doby svět znal. Nikdy dosud země nestavěly tak obrovské armády pro vzájemné ničení. Armády států, jež se zúčastnily války, čítaly 70 milionů lidí. 10 milionů zabitých a asi 20 milionů raněných – takový byl výsledek války. Tisíce měst a vesnic bylo přeměněno v rozvaliny. Bylo zničeno obrovské množství mostů, tunelů, železnic, továren a závodů. Materiální škoda, způsobená válkou v letech 1914–1918, byla nesmírná. Přímé výdaje na válku činily podle zdaleka neúplných údajů 170 miliard zlatých rublů a celková suma výdajů dosahovala neuvěřitelného čísla – 600 miliard. Válka přivedla na dlouhou dobu do nepořádku průmysl, zemědělství a finance mnoha zemí. Četné státy se dostaly do hospodářské a někdy i politické závislosti jiných zemí. Hlavním věřitelem západoevropských států se staly USA; američtí imperialisté neuvěřitelně zbohatli na válce.

            Veškerá tíže války a jejích následků padla na široké vrstvy pracujících měst a venkova. „Válka by nebyla přinesla tolik pohrom a snad by se dokonce nebyla vůbec rozpoutala tak prudce, kdyby strany II. internacionály nezradily věc dělnické třídy, kdyby byly nepošlapaly usnesení kongresu II. internacionály proti válce, kdyby se byly odhodlaly aktivně vystoupit a zburcovat dělnickou třídu proti vlastním imperialistickým vládám, proti podněcovatelům války.“[134]

            Se zahájením imperialistické války II. internacionála zkrachovala, rozpadla se na jednotlivé sociálšovinistické strany, bojující jedna proti druhé.

            Pouze bolševická strana, vedená Leninem a Stalinem, rozhodně bojovala proti imperialistické válce, válce nespravedlivé a dobyvačné, jež měla za cíl zotročit cizí země, cizí národy. Pouze v Rusku přivedla bolševická strana boj proti imperialistické válce až k revoluci, svrhla „vlastní“ vládu a nastolila diktaturu proletariátu.

            Válka, jež je výtvorem všeobecné krize kapitalismu, zostřila tuto krizi a zeslabila světový kapitalismus. Velká říjnová socialistická revoluce prolomila imperialistický systém: vedle kapitalismu se v revolučním boji rodil systém a ubránil svou existenci na jedné šestině zeměkoule nový společenský systém – socialismus.

[1] Engels ve svém projevu na curyšském kongresu II. internacionály pokládal rok 1873 za poslední rok existence I. internacionály. První kongres II. internacionály se konal v roce 1889. 

[2] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. II, Svoboda, Praha 1951, str. 150.

[3] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. II, Svoboda, Praha 1951, str. 41-42

[4] K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy,  Svoboda,  Praha 1951, str. 283

[5] K. Marx – B. Engels, Spisy, sv. 27, rusky, str. 296. (Engels v dopise J. B. Beckerovi z 15. března 1883 – pozn. překl.)  

[6] K. Marx – B. Engels, Vybrané dopisy, Svoboda 1952, str. 330 (Engels v dopise B. A. Sorgovi z 15. března 1883 – pozn. překl.)

[7] K. Marx – B. Engels,  Vybrané spisy. sv.II, Svoboda, Praha 1951, str. 173. (Z řečí B. Engelse, kterou pronesl anglicky nad Marxovou rakví – pozn. překl.)

[8] Dějiny VKS (b). Stručný výklad

[9] V. I. Lenin, Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Svoboda, Praha 1950, str. 70

[10] K. Marx – B. Engels, Vybrané dopisy, Svoboda, Praha 1952, str. 370

[11] K. Marx – B. Engels, Vybrané dopisy, Svoboda, Praha 1952, str. 371

[12] K. Marx – B. Engels, Spisy, sv. 27, rusky, str. 411-412

[13] Srov. K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy, Svoboda, Praha 1952, str. 331-332. (Dopis B. Engelse tajemníkovi Ústředního dělnického svazu v New Yorku F. Van Pattenovi, týkající se jeho dotazu o Marxově vztahu k Mostově anarchistické činnosti.)

[14] V. I. Lenin, Spisy, sv. 2, Svoboda, Praha 1952, str. 20

[15] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 362

[16] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. II, Svoboda, Praha 1951, str. 198

[17] K. Marx – B. Engels, Spisy, sv. 13, rusky, str. 67

[18] J. V. Stalin, Spisy, sv. 6, Svoboda, Praha 1951, str. 124

[19] Tamtéž, str. 163–164

[20] J. V. Stalin, Spisy, sv. 6, Svoboda, Praha 1951, str. 160–161

[21] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 21

[22] Tamtéž, str. 22

[23] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 24

[24] Tamtéž, str. 27

[25] Ferri – italský socialista

[26] V. I. Lenin, Spisy, sv. 4, Svoboda, Praha 1952, str. 176

[27] J. V. Stalin, Spisy, sv. 6, Svoboda, Praha 1951, str. 176

[28] Srov. Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 77-78

[29] J. V. Stalin, Spisy, sv. 5, Svoboda, Praha 1951, str. 77

[31] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. I, Svoboda, Praha 1950, str. 722

[32] Srov. tamtéž

[33] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 56

[34] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 41

[35] Tamtéž, str. 55

[36] J. V. Stalin, Spisy, sv. 1, Svoboda, Praha 1949, str. 42

[37] Tamtéž, str. 73–83

[38] Srov. V. I. Lenin, Spisy, sv. 23, rusky, str. 94-96. (Článek Imperialismus a rozkol socialismu)

[39] V. I. Lenin, Spisy, sv. 23, rusky, str. 104 - 105

[40] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. I, Svoboda, Praha 1950, str. 64

[41] V. I. Lenin, Spisy, sv. 23, rusky, str. 105

[42] Tamtéž, str. 106

[43] V. I. Lenin, Spisy, sv. 29, rusky, str. 143-144

[44] V. I. Lenin, Spisy, sv. 23, rusky, str. 107

[45] J. V. Stalin, Spisy, sv. 6, Svoboda, Praha 1951, 164

[46] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. I, Svoboda, Praha 1951, str. 744

[47] J. V. Stalin, Spisy, sv. 6, Svoboda, Praha 1951, str. 85

[48] J. V. Stalin, Spisy, sv. 11, SNPL, Praha 1953, str. 274

[49] J. V. Stalin, Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1952, str. 357

[50] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. I, Svoboda, Praha 1951, str. 150

[51] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. I, Svoboda, Praha 1951, str. 150

[52] Tamtéž

[53] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 68

[54] J. V. Stalin, Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1952, str. 358

[55] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. 1, Svoboda, Praha 1951, str. 550

[56] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 79

[57] Tamtéž

[58] J. V. Stalin, Spisy, sv. 1, Svoboda, Praha 1949, str. 87-88

[59] J. V. Stalin, Spisy, sv. 1, Svoboda, Praha 1949, str. 148

[60] Tamtéž, str. 139, 140

[61] V. I. Lenin, Spisy, sv. 25, rusky, str. 432

[62] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 96 až 97

[63] J, V. Stalin, Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1952, str. 356

[64] V. I. Lenin, Spisy, sv. 15, rusky, str. 207

[65] V. I. Lenin, Spisy, sv. 13, rusky, str. 60-61

[66] V. I. Lenin, Spisy, sv. 13, rusky, str. 64

[67] V. I. Lenin, Spisy, sv. 15, rusky, str. 172

[68] V. I. Lenin, Spisy, sv. 15, rusky, str. 172

[69] Tamtéž, str. 171-172

[70] V. I. Lenin, Spisy, sv. 13, rusky, str. 65

[71] V. I. Lenin, Spisy, sv. 16, rusky, str. 250

[72] Tamtéž, str. 252

[73] Tamtéž

[74] V. I. Lenin, Spisy, sv. 16, rusky, str. 257

[75] J. V. Stalin, Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1952, str. 353

[76] Tamtéž, str. 355

[77] J. V. Stalin, Spisy, sv. 6, Svoboda, Praha 1951, str. 147

[78] Tamtéž, str. 147-148

[79] V. I. Lenin, Spisy, sv. 15, rusky, str. 213

[80] Tamtéž, str. 215

[81] Cit. podle V. I. Lenina, Spisy, sv. 16, rusky, str. 126

[82] V. I. Lenin, Materialismus a empiriokriticismus, Svoboda, Praha 1952, str. 342

[83] Tamtéž, str. 353

[84] J. V. Stalin, Spisy, sv. 1, Svoboda, Praha 1949, str. 277

[85] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 149

[86] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 145

[87] J. V. Stalin, Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1952, str. 357 a 358

[88] V. I. Lenin, Spisy, sv. 19, rusky, str. 488

[89] J. V. Stalin, Stručný životopis, Svoboda, Praha 1949, str. 30

[90] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 233

[91] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. I, Svoboda, Praha 1950, str. 63

[92] Tamtéž

[93] V. I. Lenin, Spisy, sv. 10, rusky, str. 233

[94] J. V. Stalin, Spisy, sv. 6, Svoboda, Praha 1951, str. 79

[95] J. V. Stalin, Řeč na předvolební schůzi voličů stalinského volebního okruhu města Moskvy 9. února 1946, Svoboda, Praha 1950, str. 5-6

[96] Dějiny VKS (b), Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 165

[97] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. I Svoboda, Praha 1950, str. 803

[98] J. V. Stalin, Spisy, sv. 2, Svoboda, Praha 1950, str. 340

[99] Srov. V. I. Lenin, Spisy, sv. 30, rusky, str. 399

[100] J. V. Stalin, Spisy, sv. 6, Svoboda, Praha 1951, str. 80

[101] V. I. Lenin, Spisy, sv. 21, rusky, str. 12

[102] Dějiny VKS (b), Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 166

[103] V. I. Lenin, Spisy, sv. 23, rusky, str. 180

[104] Moltke mladší – synovec polního maršála Moltkeho staršího, náčelníka štábu německé armády v letech 1857-1888. Moltke starší byl v těch letech skutečně vůdcem německé armády a celého jejího specificky pruského systému. Spolu s Bismarckem byl inspirátorem a organizátorem rakousko-pruské války v roce 1866 a francouzsko-pruské války v letech 1870-1871

[105] Dějiny VKS (b), Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 167

[106] Srov. V. I. Lenin, O míru, Svoboda, Praha

[107] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 166 a 167

[108] Tamtéž, str. 169

[109] V. I. Lenin, Spisy, sv. 21, rusky, str. 183-184

[110] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 168

[111] Tamtéž

[112] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 174

[113] V. I. Lenin, Spisy, sv. 22, rusky, str. 305

[114] Tamtéž

[115] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 171

[116] J. V. Stalin, Stručný životopis, Svoboda, Praha 1949, str. 30

[117] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 228

[118] V. I. Lenin, O míru, Svoboda, Praha 1952, str. 139

[119] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 220

[120] V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. II, Svoboda, Praha 1951, str. 271

[121] V. I. Lenin,  Spisy, sv. 22, rusky, str. 22, rusky, str. 288

[122] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 223

[123] Tamtéž, str. 235

[124] J. V. Stalin, Spisy, sv. 10, Svoboda, Praha 1952, str. 227

[125] Srov. V. I. Lenin, Spisy, sv. 25, rusky, str. 309

[126] V. I. Lenin, Spisy, sv. 25, rusky, str. 473-474

[127] J. V. Stalin, Spisy, sv. 10, Svoboda, Praha 1952, str. 227

[128] Srov. J. V. Stalin, Spisy, sv. 5, Svoboda, Praha 1951, str. 30

[129] J. V. Stalin, Spisy, sv. 10, Svoboda, Praha 1952, str. 230

[130] Tamtéž, str. 231

[131] Tamtéž, str. 232

[132] J. V. Stalin, Spisy, sv. 10, Svoboda, Praha 1952, str. 234

[133] V. I. Lenin,  Spisy, sv. 23, rusky, str. 224

[134] Dějiny VKS (b). Stručný výklad, Svoboda, Praha 1951, str. 185