Andrej Iljič Fursov, STALIN A VÍTR DĚJIN

Však běda! Když bývalo tak,

že On s hromovým srpem
bil se proti prudké vichřici -
snop padal za snopem.
                                         Stalin

Stalin kdysi řekl, že po jeho smrti budou na jeho hrob nakydána kvanta hnoje, avšak vítr dějin je nemilosrdně rozmetá. Vše se událo přesně tak, jak vůdce předvídal.Neuplynulo mnoho vody od doby, kdy jeden z hlavních „stachanovců teroru“ let třicátých N. S. Chruščov vyžadoval navýšit kvóty zastřílených.  Stalin ho tehdy okřikl: „Ztichni, hlupáku“.Jistě nejen z tohoto důvodu neváhal Chruščov na J. V. Stalina po vůdcově zavraždění, zejména pak během tajného zasedání při XX. sjezdu KSSS lít kýble žumpy zbabělých lží.

Chruščov nebyl v tomto ohledu prvním: Systematicky počal znevažovat Stalina již L. D. Trockij (jakkoli své dehonestace umně mixoval se skutečnou kritikou), avšak byl to právě byvší trockista Chruščov, jenž jako jeden z bandy pučistů zosnujících vraždu J. V. Stalina, vypálil startovní výstřel k rozvratusvětového komunistického hnutí. Z toho důvodu se ke Chruščovi připojily jako faktické nejzarputilejší odpadky z tzv. „šedesátníků“ rozliční disidentíci hýkající a krákající falešnými skřeky, cizími „hlasy“, „plavící se na vypůjčených bárkách na pod prapory cizáckých mocností. A konec konců takoví o sobě nemohou vypovědět nic jiného, než prostý fakt, že vespolek byli součástí západní protisovětské propagandy.

Stalin byl hlavním cílem, ústředním terčem byl všaksovětský socialismus, sovětský společenský systém, sovětské dějiny, především však dějiny ruské en bloc.

Koneckonců, jeden z démonů perestrojky prohlásil, že se mu přestavbou podařil zničit právě socialismus, sovětské zřízení, sovětské dějiny, včetně kompletní destrukce tisícileté ruské historie. A skutečnost, že za hlavní postavu zlomu byl vybrán Stalin, znovu svědčí o vůdcově bezpříkladné roli jako ryzího fenoménu, skutečně olbřímí osobnosti nejen sovětských, ale především ruských dějin. Stalinismus se ve finále právě z uvedeného důvodu stal aktivní a mocnou formou ruského přežití ve 20. století. Sovětský svaz i hospodář prvního státu budujícího socialismus J. V. Stalin se po gigantických úspěších 30. let ocitli dne 22. června 1941 v takřka bezvýchodné situaci.  V ten den vtrhly nacistické hordy bez vyhlášení války na sovětské území a obyvatelstvo národů SSSR i vůdce sovětského a světového proletariátu se rázem ocitli v takřka bezvýchodné situaci tváří v tvář akutní hrozbě úplného vyhlazení obyvatelstva SSSR.

Hitler to nazval konečným řešením ruské otázky. Hitler v tomto ohledu není jediným, kdo plebejským způsobem - nejuřvaněji ze všech, opakoval to, co pobral u Anglosasů.

„Sovětský svaz se zhroutil, sovětský systém byl zničen. Zdá se, že by se profesionální sovětofobové měli, pokud jde o Stalina a SSSR, zklidnit. Ale co vás nemá! Pravdou je, že současní destalinizátroři — jsou figurky v zásadě oddané falši, plytkostí srovnatelní snad jen s chamradí hlavounů perestrojky. Na obrazovkách televize se pitvoří zhůvěřillé sociální typy jako nedovzdělaný publicista, prodejný šmok - napůl vzdělaný Bretschneider, opilec aspirující na roli významného podnikatele a další panoptikum zabedněných pitomců.

Pak si nedobrovolně vzpomenete na Karla Čapka („přijdou jako tisíc masek bez tváří“ – Válka s mloky) a Nikolaje Zabolotského („Vše se smísilo ve společném tanci, / a létají po všech čertech / pavijáni a Briti, / Čarodějky, blechy, mrtví... / Kandidáte z dávných staletí, / vojevůdče nové doby, / Rozume můj! Těmito mrzáky jsou / jen fikce a deliria“).

Skutečně, jinak než blouzněním a blábolením nelze nazvat to, co „kovaní antistalinisté“ předkládají jako „argumenty“. Jedná se o vypjaté emoce na pokraji šílenství v duchu kolektivní hysterie provázené výkřiky hrůzy a „nočních můr“, „děsu“, „hanby“, které velmi připomínají šakala Tabaku z Kiplingova románu „Mauglí“ s jeho výkřiky „Hanba džungli!“ - emoce bez nižádných faktů ani čísel. Lze rovněž pracovat i s fantaskními ciframi obětí „stalinistických represí“: „desítkami a desítkami milionů“ (proč ne rovnou stovkami?!). Stěžejním pramenem je v tomto ohledu román Souostroví GULAG z pera sedmilháře a obdivovatele španělského fašismu Alexandra SoLŽEnicyna. SoLŽEnicyn byl však velmistrem legendy, falše i klamu či jak se říká „pěkná podšívka“. Pravdu se ani nesnažil předstírat, odkazuje k právu na svou „uměleckou licenci“.

Ale v posledním čtvrtstoletí byly sovětské archivy zpřístupněny vědcům, výzkumníkům i badatelům. Tito výzkumní pracovníci (zejména američtí), které ze sympatií ke Stalinovi, k Sovětskému svazu či dokonce k Rusku nelze podezřívat, vypočítali reálný počet pronásledovaných v letech 1922-53. Mimochodem připomínám, že ačkoliv „stalinistická“ éra oficiálně začala roku 1929, ve skutečnosti, právě v roce 1939, kdy Stalin získal úplnou kontrolu nad „stranou a vládou“, nemohlo být o žádných „desítkách“ či dokonce snad „stovkách“ milionů" vězněných a popravených ani řeči.

V posledních letech se objevily dobře zdokumentované práce, jež ukazují skutečný mechanismus „represí třicátých let“, které masově rozpoutala „stará garda“ a „regionální baroni“ jako Chruščov a Eiche v reakci na Stalinův návrh uspořádat alternativní volby s možností výběru z minimálně dvou kandidátů. Prolomit odpor „staré gardy“ vůdce nemohl, ale drobný (nikoli masový!) úder na její štáby vykonal. Ponechávám stranou boj s reálně existujícími spiknutími — Stalinovu opozici vůči levicovým globalistům - kominternovcům, jako Trockij, kteří věřili, že Stalin zradil světovou revoluci atd. Reálný obraz „represí třicátých let“ je tedy mnohem komplikovanější, než se ho pokouší vykreslit hanobitelé a ostouzeči J. V. Stalina; jednalo se o vícevrstvý a multi-vektorový proces konce občanské války, v němž samotný „Stalinův segment“ nezaujal významnou část. Stejně tak selhal i druhý hlavní blok obvinění Stalina spočívající v tom, jak se vyvíjely první měsíce Velké vlastenecké války: „prošvihl“, „propásl“, „nevěřil Sorgemu“, „věřil Hitlerovi“, „utekl z Kremlu a strávil tři dny neznámo kde“ atd. Celá tahle lež byla již dávno a kompletně vyvrácena, badatelé to vědí, stejně jako je jim zřejmé i to, že Stalin ve skutečnosti Hitlerovi nikdy nevěřil, natož aby věřil Sorgemu, o skutečné chybě generálů v předvečer 22. června ani nemluvě. Není zde místo, aby bylo možné všechny tyto otázky rozebrat, ale na jednu otázku upozornit musím. Jak jen se antistalinisté posmívali prohlášení TASS ze dne 14. června 1941, že ve vztazích mezi SSSR a Německem je vše v pořádku, že SSSR pokračuje v mírovém kurzu atd. „Hadráři“ to považují za „Stalinovu hloupost a slabost“, za jeho „vlichocení se Hitlerovi“.

Nedošlo jim však, že adresát sovětského prohlášení nebyl Hitler a Třetí říše, ale Roosevelt a Spojené státy.V dubnu 1941 americký kongres rozhodl o tom, že v případě útoku Německa na SSSR budou Spojené státy pomáhat Sovětskému svazu a v případě útoku SSSR na Německo, pak hitlerovskému Německu. Prohlášení TASS názorně demonstrovalo naprostou absenci agresivních záměrů SSSR vůči Německu, prokázalo jejich neexistenci právě Spojeným státům, nikoliv však Německu. Stalin si byl dobře vědom toho, že v nevyhnutelné bitvě s Říší mohou jeho jedinými skutečnými spojenci být pouze Spojené státy, odvrátí-li Velkou Británii od jejího plánovaného příklonu k vizi německo-britské proti sovětské aliance.

A pochopitelně, nebylo možné neopatrným a neobezřetným pohybem, k němuž Rusy tlačil Hitler, vyvolat možnost vzniku severoatlantického (? přesněji světového — s účastí Japonska a Turecka) protisovětského bloku. V tomto případě by Sovětský svaz (relativní vojenský potenciál pro rok 1937 - 14%) byl nucen čelit USA (relativní vojenský potenciál 41,7%), Německu (relativní vojenský potenciál 14,4%), Velké Británii (relativní vojenský potenciál 10,2% - bez imperiálních držav), Francii (relativní vojenský potenciál 4,2%), Japonsku (relativní vojenský potenciál 3,5%), Itálii (relativní vojenský potenciál 2,5%) a dalšími drobnějšími šakaly. Mimochodem, vzhledem k těmto číslům i faktu rozhodnutí Kongresu USA je definitivně vyvrácena celá tupá falšeschématu Rezuna & comp. o údajné přípravě Stalina k útoku na Německo i celou Evropu.

V obviněních vědeckých a téměř vědeckých bratří vůči Stalinovi existuje čistě psychologická nuance. Ve všem, přesněji řečeno ve všem, co je ve Stalinově vládě považováno za negativní (to pozitivní se událo „Stalinovi navzdory“), je jediná osoba vytrvale viněna z toho, že byla údajně obdařena absolutní a proto naprostou mocí. Za prvé, Stalinovi se podařilo konsolidovat svou moc až na konci třicátých let, do té doby vedl boj na život a na smrt, balancuje na ostří nože, stále ve střehu připraven k bleskové reakci na radostný výkřik smečky: „Akela promáchl“. Válka není tím nejlepším časem k samostatným rozhodnutím. Vskutku období 1945-1953 bylo časem postupného překrývání bojů různých nomenklaturních skupin navzájem - a proti Stalinovi.

Poválečné 8. výročí od vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce je příběhem postupného obkládání a obkličování stárnoucího vůdce sovětskou nomenklaturou (za účasti některých zahraničních sil a struktur); Stalinův pokus o návrat proběhl na říjnovém XIX. sjezdu roku 1952, který se usnesl změnit název strany ze Všesvazové komunistické strany (bolševiků) —VKS (b) — na Komunistickou stranu Sovětského svazu (KSSS). Pět měsíců od ukončení sjezdu generalissimus J. V. Stalin za podivných okolností zemřel. S pravděpodobností větší než malou, přesněji řečeno s naprostou jistotou byl Stalin otráven jedemdekumarin podávaným mu po jistou dobu v malých dávkách.

Ve skutečné, nikoli „profesorské" historii, o níž si již Goethe všiml, že nemá nic společného se reálným duchem minulosti, že je „...duchem profesorů a jejich pojetí,/ vydávaného za skutečnou dávnou minulost“, Stalin nikdy nebyl absolutním vládcem — Neměl prsteny moci. Neznamená to však, že J. V. Stalin nenese osobní odpovědnost za chyby, krutost atd. — spolu s krutou dobou, jež však musí být hodnocena v celé své komplexnosti.

Takto však věc nestojí. Prostou pravdou je následující: ten, který vedl tým nejméně deseti lidí, ví, že absolutní moc je nemožná – resp. je možná tím méně, čím více má podřízených. Většina těch, kdo psali a píší o Stalinovi, nikdy nic neřídila, aniž by nesla jakoukoli odpovědnost, tj. v tomto smyslu se jednalo o lidi nezodpovědné. Navíc často projevují své ambice, obavy, stížnosti a touhy, „snivé myšlenky na zbytky“ (N. Zabolotský) a v neposlední řadě i tíhu udavačství (není tajemstvím, že většina z práskačů sovětské éry Stalina a pozdější KGB jsou nenávidění bývalí informátoři a podvodníci, protože je vždy snazší nenávidět systém a jeho vůdce, než pohrdat svou vlastní podlostí). Absolutní moc je snem sovětské inteligence, která našla jeden ze svých výrazů v Bulgakovově románu Mistr a Markétka; mimo jiné proto se román stal kultem sovětské inteligence (a

„Poznámky zesnulého“, kde této vrstvě nastavil zrcadlo, už téhož efektu nedocílily). Chcete-li omezit podstatu systému na individuum jedné osoby, pak v tom není nic jiného, než sociální schizofrenie a mělký infantilismus, nemluvě o profesionální nekonzistenci. Bylo by možné poukázat na spoustu dalších absurdit, chyb a falšování „kálečů žumpy“ na hrob Stalina, ale jaký má smysl kopat do nositelů jedovatých zbabělých lží a nenávisti promixovaných s komplexy, mindráky a fobiemi? Ještě zajímavější je podívat se na zoubek příčinám nenávisti vůči Stalinovi, strachu celých vrstev a klanů v naší zemi i v zahraničí, hrůzám, nenávistem i úzkostem, jež s minulostí nezmizely, ale naopak, jak se často zdá, rostou přímo úměrně od časů Stalinové éry. Jak můžete vědět, že právě toto nebylo klíčovým vojenským tajemstvím sovětské éry, jež dodnes není dáno buržoasii rozluštit a které nad ní visí ní jako pověstný „Damoklův meč“?

Často se říká: „Řekni mi, kdo je tvůj přítel, a já ti povím, kdo jsi ty.“ Ve skutečnosti právě přátelé definují člověka daleko méně, než jeho nepřátelé: „Pověz mi, kdo je tvůj nepřítel a já řeknu tobě, kdo jsi“. Přemýšlejme o Stalinovi prizmatem nenávisti k němu a strachem, který z něho měli jeho nepřátelé, jejich slouhové a patolízalové.

Postoj k vůdcům: carům, generálním tajemníkům, prezidentům, —  je zajímavým fíglem a při pohledu zvnějšku svým způsobem přinejmenším paradoxem.V ruských dějinách byly tři krutí vládci - Ivan Hrozný, Petr I. a Josef Stalin. Nejnásilnější a nejdestruktivnější byla činnost toho druhého, cara Petra I.: za jeho vlády pokles populace činil asi 25% (obyvatelé zmírali či uprchli); v době smrti Petra I. byla pokladna prakticky prázdná, ekonomika byla totálně zničena a po několika letech zůstaly z carského loďstva Petra I. pouhé tři lodě.

A to měl snad být veliký modernizátor?!  Ve vzpomínce lidu zůstal Petr Antikristem - jediným ruský carem - Antikristem, což je naprosto příznačné. Ale Ivan IV. vešel do dějin jako Hrozný a doba jeho vlády v 17. století je vzpomínána jako poslední desetiletí svobody rolníků. A skutečnost, že opričnina[1] zůstala v chápání lidu prakticky neblahým až nepřátelským slovem - to je „zásluha“ liberálních historiků dynastie Romanovců. Na rozdíl od Petra však sovětský vůdce J. V. Stalin, který, slovy Winstona Churchilla, zdědil Rusko s rádlem a zanechal jej vyzbrojené jadernou zbraní, dokázal Hospodář vybudovat antikapitalistickou supervelmoc, jež nejen rozdrtila ozbrojenou pěst světového kapitalismu, chvástavý německý imperialismus, ale jejíž Rudá armáda osvobodila nacismem zotročené národy střední a východní Evropy a především jim umožnila život v míru až do dnešních dnů. Především z tohoto důvodu může Ruská federace být v současnosti považována za seriózní mocnost (jakkoli údajně regionální, jíž však bez stalinského fundamentu čekal a čeká tristní osud Srbů, Afgánců a Libyjců a není třeba, abychom žili v iluzi, že tomu tak není).

Zdánlivý paradox, ale ze tří zmíněných vládců, je to právě Petr Veliký, jehož navzdory extrémní osobní krutosti a neúspěšnému vládnutí, milují současní ruští vládci a významná část inteligence. Nedostal ani desetinu kritiky, kterou liberální historiografie a žurnalistika snesly na hlavu Ivana Hrozného a Josefa Stalina. Hrůzný car Ivan IV. - Hrozný se v soutěži „Tisíciletí Ruska“ neumístil a Petr Veliký naopak zvítězil. Co že to učinil Petr a co naopak neudělali Ivan a Josef? Velmi prostou věc: dovolil věrchušce krást ve velkých objemech a byl liberální vůči nezákonnostem těchto

zlodějských vrstev, skupin a klik. Toto i neutuchající láska (či spíše chtivost) k moci (portrét Petra I vévodící kanceláři Černomyrdina[1] je více než symbolický) trefně odráží zájmy, vkus i preference určitého segmentu historiků a publicistů.

Ivan Hrozný i Stalin byli pevnými, nekompromisními a dokonce surovými především ve vztahu k věrchušce. „Prokletá kasta!“ – přesně taková slova vyřkl Stalin, když se dozvěděl, že evakuovaná nomenklatura se ve městě Kujbyšev snaží organizovat speciální oddělené školy pro své děti.

Po celou dobu svého života Stalin tuto „prokletou kastu“ cíleně konfrontoval, aniž by ji umožnil, aby se stala třídou. Dokonce pochopil, že pokud by se tato transformace uskutečnila, bude „kasta“ sveřepě odolávat výstavbě socialismu – právě to bylo smyslem Stalinových slov, když hovořil o přímo úměrně sílícím třídním boji během budování socialismu. Jak ukázala perestrojka, měl vůdce naprostou pravdu: již v šedesátých letech se zformoval kvazi-třídní stínový SSSR-2, který ve spojenectví se západem zničil SSSR-1 se všemi jeho úspěchy. Ve stejnou dobu existovala skutečná nespokojenost sovětského obyvatelstva s realitou SSSR-2, tj. s odkláněním se sovětského státu od leninsko-stalinského modelu socialismu, avšak zainteresované vrstvy byly doslova rozemlety prohnaným propagandistickým trikem: předvést obyvatelstvo SSSR-2 s jeho nedostatky, narůstající nerovností, uměle vytvořeným schodkem atd. jako model, dle něhož má být SSSR-1 naléhavě „reformován“.

V sovětských dobách, a to jak během Stalinova života, tak i po jeho smrti, byl vůdce nenáviděn především dvěma mocnými skupinami (a s nimi spoutanými řadami sovětské inteligence). Za prvé, je to ta část sovětského establishmentu, jež byla nabita světovou revolucí a jejíž představitelé považovali Stalina za zrádce projektu světové revoluce, či alespoň za odchylku od ní. Mluvíme o levicových globalistech —kominternovcích —, pro něž byly Rusko a SSSR jen odrazovým můstkem ke skoku do světové revoluce. Takovým se přirozeně nemohl pozdávat ani „socialismus v jedné zemi“ (tj. Renesance „Říše“ v „Rudé verzi“), ani obrat k ruským národním tradicím, na něž byli zvyklí pohrdlivě hledět svrchu, ani zrušení oslav 7. listopadu jako prvního dne světové revoluce, o němž sovětská moc vedená J. V. Stalinem rozhodla roku 1936, ani zavedení termínu „sovětské vlastenectví“ v témže roce, ani mnoho věcí dalších. Je příznačné, že v polovině dvacátých let G. Zinovjev, „třetí Griška“ ruských dějin (zda-li by ti, kdož počítali, jak bezvýznamným byl ve srovnání s tím třetím, neřkuli se čtvrtým), argumentoval, že je třeba odstranit Stalina z postavení generálního tajemníka, protože „nemá ráda Kominternu“, stejně jako jeden z hlavních kritiků Stalina, jímž byl v roce 1930 vysoce postavený funkcionář Kominterny G. Pjatnitskij

[1] Černomyrdin, Viktor Stěpanovič (1938–2010): byl sovětský a ruský státník, předseda Rady ministrů Ruské federace (1992- 1993), úřadující prezident Ruské federace (5.-6. listopadu 1996), předseda vlády Ruské federace (1993-1998), ruský velvyslanec na Ukrajině (2001-2009). Od 11. června 2009 až do konce života byl poradcem prezidenta Ruské federace a zvláštním zástupcem ruského prezidenta v otázkách hospodářské spolupráci s členskými státy SNS. V roce 1980 se seznámil s Borisem Jelcinem, v té době prvním tajemníkem Sverdlovského zemského výboru KSSS. Byl poslancem Nejvyššího sovětu SSSR (1984-1989) a poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR (1985-1990). Členem ústředního výboru KSSS byl v letech 1986-1990. Po nástupu Michaila Gorbačova od roku 1985 čtyři roky zastával funkci ministra ropného a plynárenského průmyslu SSSR. Od 25. prosince 1993 byl předsedou vlády Ruské federace. Od 14. prosince 1992 do 26. května 1998 stálým členem Rady bezpečnosti Ruské federace. Od 24. srpna 1998 opět působil jako předseda vlády, ale dvakrát nebyl schválen dumou, na potřetí Boris Jelcin podal dumě kandidaturu Jevgenije Primakova, jehož schválením předsedou vlády skončil krátký návrat Viktora Černomyrdina na post premiéra. 14. dubna 1999 byl jmenován zvláštním zástupcem prezidenta Ruské federace k vyřešení situace kolem Svazové republiky Jugoslávie. Společně s finským prezidentem Marttim Ahtisaarim dojednal u prezidenta Miloševiče ukončení operací v Kosovu výměnou za konec bombardování Jugoslávie vojsky NATO. V. S. Černomyrdin zemřel 3. listopadu 2010 v Moskvě, bylo mu 73 let.

[1] Opričnina (starorusky: oprič – mimo) byla vládní opatření Ivana IV. Hrozného z roku 1565, jimiž za livonské války chtěl zlomit opozici bojarů a posílit centralismus. Rusko bylo rozděleno na dvě oblasti – ZEMŠTINU, spravovanou tradičně, a OPRIČNINU, zvláště carovu doménu v místech strategicky i hospodářsky důležitých. Významnou úlohu v opričtině hrála nová vrstva vojenské šlechty opričniků, jmenovaná carem z nebojarských rodů a obdarovávaná pozemky perzekvovaných bojarů. V roce 1572 byla opričnina formálně zrušena.

Druhá skupina nenávistníků stalinského modelu může být prozatímně nazývána „sovětskými liberály“. Co je to takový „sovětský liberál“?! Samo sebou, že to není liberál v klasickém smyslu, není to ani liberál vůbec — dokonce ani mali-lin-ka-ťoun-ko- liberálem není. Sovětský nomenklaturní liberál — svůdné razítko: to je úředník, který touží spotřebovávat více, než je mu dle přísných pravidel sovětského nomenklaturního hierarchického systému spotřeby umožňováno, a proto je kdykoli připraven vyměnit sovětskou moc za své materiální bohatství, snaží se častěji cestovat na Západ a lačnými prsty se prohrabuje stínovou ekonomikou, v níž se povýšeně rochní omámen sociální extází. Dnes se to trefně nazývá korupcí, ale pro sovětský společenský systém té doby je tento termín sotva použitelný: Korupce byla, je a bude využíváním veřejné sféry k soukromým účelům, cílům a zájmům. Faktem je, že ve skutečnosti žádný právní rozpor mezi těmito sférami neexistoval, protože v prvé řadě nebylo žádné soukromé sféry – „vše vůkol byla kolektivní hospodářství, všechno kolem bylo mé“. Namísto korupce se spíše jednalo o podkopání systému, který po jistou dobu, až do poloviny sedmdesátých let, kdy do země počaly proudit neevidované ropné dolary, byl kvantitativní povahy. Proto je přesnější mluvit o deformaci systému. Tito deformátoři nenáviděli Stalina především proto, že nomenklatura a její zlodějská kamarila dobře chápaly, že pod jeho nebo jemu podobným vedením nebudou schopny provedení potřebného úderu, k čemuž přispíval i strach z možného příchodu neostalinisty A. Šelepina. Ve finále tedy upřednostnili v zájmu vlastní záchrany nástup Leonida Brežněva. Jmenovitě v jeho „hrdinovi Malé země“ vyrostl stínový Sovětský svaz (2), (nikoli „obyčejná“ stínová ekonomika, ale speciální stínová ekonomika SSSR spojená jak se stínovou ekonomikou vlastní, tak i se západním kapitálem a jeho nadnárodními strukturami i jejich tajnými službami). Avšak stín takového hospodářství pod Brežněvem už své místo znal a uchystán ke skoku vyčkával až do poloviny sedmdesátých let.  Ve finále když Gorbačov převzal po následných peripetiích dvou nezvykle rychle sobě jdoucích úmrtích generálních tajemníků jeho místo v čele SSSR, celou fasádu SSSR-1 kompletně zlikvidoval.

Druhá skupina nenávistníků stalinského modelu může být prozatímně nazývána „sovětskými liberály“. Co je to takový „sovětský liberál“?! Samo sebou, že to není liberál v klasickém smyslu, není to ani liberál vůbec — dokonce ani mali-lin-ka-ťoun-ko- liberálem není. Sovětský nomenklaturní liberál — svůdné razítko: to je úředník, který touží spotřebovávat více, než je mu dle přísných pravidel sovětského nomenklaturního hierarchického systému spotřeby umožňováno, a proto je kdykoli připraven vyměnit sovětskou moc za své materiální bohatství, snaží se častěji cestovat na Západ a lačnými prsty se prohrabuje stínovou ekonomikou, v níž se povýšeně rochní omámen sociální extází. Dnes se to trefně nazývá korupcí, ale pro sovětský společenský systém té doby je tento termín sotva použitelný: Korupce byla, je a bude využíváním veřejné sféry k soukromým účelům, cílům a zájmům. Faktem je, že ve skutečnosti žádný právní rozpor mezi těmito sférami neexistoval, protože v prvé řadě nebylo žádné soukromé sféry – „vše vůkol byla kolektivní hospodářství, všechno kolem bylo mé“. Namísto korupce se spíše jednalo o podkopání systému, který po jistou dobu, až do poloviny sedmdesátých let, kdy do země počaly proudit neevidované ropné dolary, byl kvantitativní povahy. Proto je přesnější mluvit o deformaci systému. Tito deformátoři nenáviděli Stalina především proto, že nomenklatura a její zlodějská kamarila dobře chápaly, že pod jeho nebo jemu podobným vedením nebudou schopny provedení potřebného úderu, k čemuž přispíval i strach z možného příchodu neostalinisty A. Šelepina. Ve finále tedy upřednostnili v zájmu vlastní

záchrany nástup Leonida Brežněva. Jmenovitě v jeho „hrdinovi Malé země“ vyrostl stínový Sovětský svaz (2), (nikoli „obyčejná“ stínová ekonomika, ale speciální stínová ekonomika SSSR spojená jak se stínovou ekonomikou vlastní, tak i se západním kapitálem a jeho nadnárodními strukturami i jejich tajnými službami). Avšak stín takového hospodářství pod Brežněvem už své místo znal a uchystán ke skoku vyčkával až do poloviny sedmdesátých let, kdy do země počaly proudit neevidované ropné dolary, byl kvantitativní povahy. Proto je přesnější mluvit o deformaci systému. Tito deformátoři nenáviděli Stalina především proto, že nomenklatura a její zlodějská kamarila dobře chápaly, že pod jeho nebo jemu podobným vedením nebudou schopny provedení potřebného úderu, k čemuž přispíval i strach z možného příchodu neostalinisty A. Šelepina. Ve finále tedy upřednostnili v zájmu vlastní záchrany nástup Leonida Brežněva. Jmenovitě v jeho „hrdinovi Malé země“ vyrostl stínový Sovětský svaz (2), (nikoli „obyčejná“ stínová ekonomika, ale speciální stínová ekonomika SSSR spojená jak se stínovou ekonomikou vlastní, tak i se západním kapitálem a jeho nadnárodními strukturami i jejich tajnými službami). Avšak stín takového hospodářství pod Brežněvem už své místo znal a uchystán ke skoku vyčkával až do poloviny sedmdesátých let.  Ve finále když Gorbačov převzal po následných peripetiích dvou nezvykle rychle sobě jdoucích úmrtích generálních tajemníků jeho místo v čele SSSR, celou fasádu SSSR-1 kompletně zlikvidoval.

Skutečný SSSR na počátku 80. let připomínal Galaktickou říši z románu Isaaka Asimova „Akademie“ („Nadace“) - bezpečné fasády s korodujícími vnitřnostmi. Avšak v SSSR se na rozdíl od imaginární asimovské říše nevyloupla  Seldenova matematika i s jeho plánem do hloupé situace - měli jsme matematika „stříbrného meče“, Borise Berezovského[1], což už samo hovořilo za vše.

Ale zpět k stalinofobii. To zcela jasně souvisí s náročným sestavením, umnou instalací s nasměrováním k spotřebě jako smyslu života. Je naprosto symbolické, že jeden z „kovaných antstalinistů“ se přímém televizním přenosu nechal slyšet: „národní ideu si strčte za klobouk, mně však dejte příležitost a nechte mně konzumovat. Může snad takový typ člověka nenávidět Stalin a Stalinismus?! Ne, nemůže! Stalinismus je dějinnou tvorbou, kladným postojem k tvořivosti jako cíli i smyslu života, přičemž evidentní skutečností zůstává, že SSSR byl jednoznačně kreativním, neobyčejně duchovním projektem, který nezřídka uznávají dokonce i ti, jenž nesouhlasí s vizí ani realizací budování Sovětského svazu.

V tomto ohledu je poukázáno na tvrzení bývalé ministryně školství A. Fursenkové, že samotná esence sovětské školy tkví ve faktu jejího důkladného a na výsost pečlivého úsilí o vzdělání tvůrce, zatímco úkolem školy Ruské federace bylo vzdělávat kvalifikovaného spotřebitele. Jedná se o národní, či přesněji, skupinovou ideu, neboť spotřebitel ani „spotřeba“ státní příslušnost nemají. Tou kruciální věcí je tu však koryto a kdo ho zaopatří, jde-li o troky vlastní či cizí a jedná-li se o věc desátou co do důležitosti nebo klíčovou. Kam ho ale položit…?!

Symbolické je rovněž následující. Ta samá postava, jež si pro sebe vyžádala „volno o dovolené“, se vyjádřila v tom smyslu, že pokud zemi na východ od Uralu dokáže ovládnout, pak ať si je ponechá. Takové konzumistické nastavení anti-stalinismu se shoduje s globalizačním - jsou to dvě strany téže mince. Tímto způsobem se načrtla linie od anti-stalinismu k smerdjakovštině[1], tj. k rusofobii. Sociální svět anti-stalinistů je globálním „dobytčím dvorem“, jehož hlavním cílem je zabezpečovat spotřebu pod vedením a dohledem světové vlády. Výstavbu takového světa na ruské půdě Stalin třikrát zablokoval, za což ho anti-stalisté dodnes k smrti nenávidí. Všechno je prozaické, mluvit o svobodě, demokracii, „sovětské totalitě“ bývalých sovětských kariéristů a informátorů nemůže nikoho oklamat.

Paradoxně se jimi ukázala být část levice (podmíněně: „trockisté“, levicoví globalizované) a část pravých (podmíněně: „bucharinci“). V tomto ohledu je zřejmé, že „trockisticko-bucharinský blok“ nebyl porušením zdravého rozumu, ale dialektickou logikou, jíž Stalin odpověděl na otázku, jak je levicový blok možný, těmito slovy: „Pokud vyrazíte doleva, přijdete napravo. Jestli se vydáte doprava, dojdete nalevo. Taková je Dialektika.“

Strach pozdní sovětské nomenklatury ze Stalina je strachem „stínového SSSR“ z původního projektu, strachem parazita ze zdravého organismu, strachem ze Stalinovy odplaty a v neposlední řadě pak strachem z lidí. Po roce 1991získal tento strach novou, zjevnou a již neskrytou třídní dimenzi, jež, jak čas od času uběhnuvšího od doby destalinizační kampaně, činí tento strach doslova hrůzou, a to panickou a fatální.

Andrej Iljič Fursov (nar. 1951) je ruský historik, publicista, vědec a sociolog.  Je autorem více než 200 vědeckých prací.

V roce 2009 byl zvolen akademikem Mezinárodní akademie věd

Vědecky se zaměřuje na metodologii sociálně-historického výzkumu, teorii a dějiny složitých sociálních systémů, rysy historického subjektu, fenoménu moci (a světového boje o moc, informační zdroje), ruské dějiny, historii kapitalistického systému a srovnávacích dějin Západu, Ruska a východ.

Z ruského originálu?????? ? ????? ??????? přeložil Lukáš Sluka

[1] Podle postavy Pavla Smerdjakova z románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazové.

[1] Berezovskij, Boris Abramovič ( 1946–2013)byl ruský matematik a podnikatel židovského původu. V 90. letech 20. st. se stal miliardářem, jedním z nejbohatších Rusů. Berezovskij, který měl rovněž vazby na představitele politických elit, tak byl v této době jednou z nejvlivnějších osob veřejného života v Rusku. Během privatizace na přelomu 80. a 90. let 20. století ovládal podíly v několika bankách, ropných a leteckých společnostech a především v médiích (televize ORT a TV6). Byl přítelem tehdejšího ruského prezidenta Borise Jelcina a roce 1996 přesvědčil i další ruské oligarchy, aby sponzorovali znovuzvolení Jelcina. Berezovskij se dokonce stal poslancem ruské Dumy za Putinovu stranu, ale později rezignoval a Putinovy návrhy na změnu ústavy označil za "restauraci autoritářského systému". Berezovskij byl následně zbaven podílu v televizi ORT, a když dostal předvolání na prokuraturu, rozhodl se pro exil v Londýně. V roce 2003 získal ve Velké Británii politický azyl. V Rusku byl stíhán za vytunelování automobilky AvtoVAZ, za což byl v nepřítomnosti odsouzen k 13 letům vězení. Příčina jeho smrti dosud není známa, jednou z variant je sebevražda.[2] Podle několika známých byl v závěru svého života ve špatném psychickém stavu, zvláště kvůli prohraným soudním bitvám. Podle BBC v roce 2011 přišel o více než 100 milionů liber (přes 3 miliardy korun) při rozvodovém řízení, v roce 2012 zase soud nevyhověl jeho žalobě o 3 miliardy liber (přes 90 miliard korun) proti ruskému majiteli fotbalového klubu Chelsea Londýn Romanu Abramovičovi, kterého nařkl z vydírání při sporu o prodej akcií ruské ropné společnosti Sibněfť.