V. I. Lenin, Revoluční marxisté na mezinárodní socialistické konferenci 5. – 8. září 1915

Jediný směr v Internacionále, jenž po roce války vystoupil s jasnou rezolucí i manifestem vypracovaným na jejím základě a sjednotil důsledné marxisty Ruska, Polska, Lotyšska, Švédska, Norska, Švýcarska a Holanska, byl směr VKS (b)

Na konferenci byl sveden ideový boj mezi semknutou skupinou internacionalistů a revolučních marxistů a mezi kolísajícími téměřkautskyánci, tvořícími na konferenci pravé křídlo. Semknutí zmíněné skupiny bylo jednou z nejdůležitějších událostí a jedním z největších úspěchů konference. Jediným směrem v Internacionále, který po roce války vystoupil s naprosto jasnou rezolucí, jakož i s návrhem manifestu vypracovaným na základě této rezoluce – a sjednotil důsledné marxisty Ruska, Polska, Lotyšského kraje, Německa, Švédska, Norska, Švýcarska a Holandska, byl směr, představovaný naší stranou.

            Jak argumentovali proti nám kolísaví? Němci přiznávali, že jdeme vstříc revolučním zápasům, avšak tvrdili, že takové věci, jako je sbratřování v zákopech, politické stávky, pouliční demonstrace a občanská válka nemají být rozkřikovány do celého světa. To se dělá, ale nemluví se o tom. A jiní dodávali: to je dětinství, to je pučismus.

            Za tyto řeči, až směšně a nepřístojně protichůdné a vyhýbavé, se němečtí polokautskyánci sami potrestali tím, že přijali projev sympatií a prohlášení, že je nutno „následovat příkladu“ právě členů frakce Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, kteří rozšiřovali náš ústřední orgán „Social-Demokrat“, „křičící do celého světa“ o občanské válce.

 Řídíte se špatným příkladem Kautského

, odpovídali jsme Němcům: na oko přiznáváte, že se blíží revoluce, ve skutečnosti se však zdráháte mluvit o ní přímo před masami, vyzývat k revoluci a ukazovat zcela konkrétní prostředky boje, které masy nalézají a zavádějí v průběhu revoluce. Marx a Engels vyzývali k boji ze zahraničí — německým šosákům se to zdálo strašné, že chtějí o revolučních metodách boje mluvit ze zahraničí! — ve slavném „Manifestu komunistické strany“ v roce 1847 Marx s Engelsem mluvili přímo a otevřeně o použití násilí, prohlašovali, že tajit své revoluční cíle, úkoly a metody boje je „hodné opovržení“. Revoluce z roku 1848 dokázala, že v dané situaci používali správné taktikyjedině Marx a Engels. V Rusku, několik let před revolucí roku 1905, psal v roce 1901 ve staré „Jiskře“ Plechanov

, jenž byl tehdy marxista, v nepodepsaném článku, tlumočícím názory celé redakce, o blížícím se povstání a o takových metodách jeho přípravy, jako jsou pouliční demonstrace, a dokonce i o takových technických prostředcích, jako jsou zátarasy k boji proti jízdě.

REVOLUCE V RUSKU DOKÁZALA, ŽE V DANÉ SITUACI POUŽÍVALI SPRÁVNÉ TAKTIKY JEDINĚ STAŘÍ„JISKROVCI“ !!!

I dnes platí totéž: buď – anebo. Buď jsme skutečně pevně přesvědčeni, že válka vytvoří v Evropě revoluční situaci, že veškeré hospodářské a sociálně politické podmínky v epoše imperialismu vedou k revoluci proletariátu. Potom je naší bezpodmínečnou povinností objasňovat masám, že revoluce je nezbytná, vyzývat k ní, vytvářet příslušné organizace, nebát se mluvit zcela konkrétně o různých metodách násilného boje a o jeho „technice“. Tato naše jednoznačná povinnost není vázána podmínkou, zda bude revoluce dosti silná a zda vzplane v souvislosti s první nebo druhou imperialistickou válkou atd. Anebo nejsme přesvědčeni o tom, že situace je revoluční, a pak nemá smyslu mluvit naprázdno o válce proti válce. Pak nejsme ve skutečnosti nic jiného než nacionálně liberální dělničtí politikové typu südekumovsko-plechanovského nebo kautskyánského.

Také francouzští delegáti prohlásili, že podle jejich přesvědčení povede nynější situace v Evropě k revoluci. Avšak, jak říkali, nepřišli jsme sem proto, abychom „razili heslo III. internacionály“, to za prvé; a za druhé, francouzský dělník „nevěří nikomu a ničemu“; je demoralizován a znechucen anarchistickými a hervéovskými frázemi. První argument je neuvážený, neboť ve společném kompromisním manifestu se přece jen „razí heslo“ III. internacionály, jenomže nedůsledně, nedořečeně a nepromyšleně. Druhý argument je velmi vážný, je to argument důležitý a skutečný, přihlížející k zvláštní situaci ve Francii – nikoliv s hlediska obrany vlasti a nepřátelského vpádu, nýbrž s hlediska „slabin“ francouzského dělnického hnutí. Z této situace by však mohlo vyplynout jedině to, že se francouzští socialisté budou snad přidávat k celoevropským revolučním akcím proletariátu pomaleji, nikterak však to, že těchto akcí není zapotřebí. O tom, jak rychle, jakým způsobem a jakými zvláštními metodami může proletariát různých zemí přecházet k revolučním akcím, nebylo na konferenci vůbec jednáno, ba nebylo to ani možné. Nebyly pro to předpoklady. Na nás zatím je, abychom společně

propagovali správnou taktiku, a potom nám události ukáží, jak rychle a v jakých formách (národních, lokálních a odborových) se bude rozvíjet celé hnutí. Je-li francouzský proletariát demoralizován anarchistickými frázemi, je demoralizován také millerandismem, a není na nás, abychom prohlubovali tuto demoralizaci nedořečenými hesly manifestu.

Nebyl to nikdo jiný než sám Alphonse Adolphe Merrheim (1871–1923) -- francouzský kotlář a odborový vůdce, kdo na přelomu 19. a 20. století přijal syndikalistické vize. Jako revoluční syndikalista, Merrheim prohlásil, že odbory mají právo porušit zákony, které je dusí. Byl jedním z prvních francouzských politiků, jenž předvídal příchod světové války (červenec 1914 - listopad 1918). V roce 1908 se Merrheim zúčastnil kongresu v Marseille, kde přirovnal současnou situaci k tomu roku 1870, kdy výsledkem Francouzsko-pruské války mělo být zničení I. Internacionály, k němuž nakonec roku 1876 skutečně došlo.

Guesde, Jules Bazile (1845-1922), aktivista francouzského dělnického hnutí a propagátor vědeckého socialismu, který v roce 1880 založil s podporou Karla Marxe a Bedřicha Engelse Dělnickou stranu (guesdisté), se během I. světové imperialistické války stal stoupencem sociálšovinismu. Po vítězství Velkého října byl odpůrcem sovětské moci.

pronesl bezděčně charakteristickou a velmi správnou větu: „Strana (socialistická), Jouhaux (sekretář Všeobecné konfederace práce) a vláda, toť tři hlavy pod jednou čepicí.“ To je pravda. To je skutečnost, dokázaná zkušenostmi celoročního boje francouzských internacionalistů proti straně a pánům Jouhauxům. Z toho však vyplývá jen jediný závěr: proti vládě nemůže bojovat ten, kdo nebojuje proti oportunistickým stranám a proti anarcho-syndikalistickým předákům. A společný manifest, na rozdíl od naší rezoluce, jenom naznačil úkoly tohoto boje, nestanovil je však zcela jasně.

Jistý Ital, který měl námitky proti naší taktice, řekl: „Vaše taktika přichází buď příliš pozdě (neboť válka už vzplanula), nebo příliš brzo“ (neboť válka ještě nevytvořila předpoklady pro revoluci); a kromě toho navrhujete „změnu programu“ Internacionály, neboť veškerá naše propaganda vždy směřovala „proti násilí“. Snadno jsme na to odpověděli citátem z „En garde!“ (Na stráž!) Julesa Guesda, že nikdy žádný vlivný vůdce II. internacionály nebyl proti použití násilí a bezprostředně revolučních metod boje vůbec. Všichni vždy tvrdili, že legální boj, parlamentarismus a povstání navzájem souvisí a nezbytně se musí střídat podle toho, jak se mění podmínky hnutí. Ostatně z téže knihy „En garde!“ jsme citovali místo z Guesdova projevu roku 1899, v němž Guesde mluví o pravděpodobném vzniku války o trhy, kolonie atd. a zároveň poznamenává, že kdyby za takové války vystoupil na scénu Millerand francouzský, německý a anglický, „jak by to potom dopadlo s mezinárodní solidaritou proletariátu?“ Tímto projevem se Guesde sám předem odsoudil. Guesde, Jules Bazile (1845-1922) bylaktivistou francouzského dělnického hnutí a propagátor vědeckého socialismu, který v roce 1880 založil s podporou Karla Marxe a Bedřicha Engelse Dělnickou stranu (guesdisté), se během I. světové imperialistické války stal stoupencem sociálšovinismu. Po vítězství Velkého října byl odpůrcem sovětské moci.A pokud jde o námitku, že „není ještě vhodná doba“ pro propagování revoluce, pak je to matení pojmů, obvyklé u románských socialistů: směšují počátek revoluce s otevřeným a přímým propagováním revoluce. V Rusku se nikdo nedomnívá, že revoluce z roku 1905 začala před 9. lednem 1905, avšak v nejužším smyslu slova, ve smyslu propagování a přípravy masových akcí, demonstrací, stávek a barikád, byla revoluční propaganda vedenamnoho let před tím. Stará „Jiskra“ prováděla na příklad takovou propagandu od konce roku 1900, stejně jako ji Marx prováděl od roku 1847, kdy o počátku revoluce v Evropě nemohlo být ještě řeči.

Jakmile revoluce vzplane, pak se pro ni „vysloví“ i liberálové a jiní nepřátelé revoluce, a učiní tak často proto, aby ji svedli na scestí a zradili. Revolucionáři, kteří předvídají revoluci ještě dříve, než vzplanula, si uvědomují její nevyhnutelnost, vysvětlují to masám a objasňují jim formy a metody revoluce.

            Ironií dějin se stalo, že konferenci zatlačili vlevo právě Kautsky

Karl Kautsky (1854–1938)

Karl Johann Kautsky

Německý socialistický politik a přední teoretik marxismu.

Život

Karel Kautský se narodil v Praze do umělecké středostavovské židovské rodiny, jeho otec Jan Václav Kautský byl scénograf, jeho matka byla herečka a levicová spisovatelka Minna Kautsky. Rodina se přestěhovala do Vídně, když bylo malému Kautskému sedm let. V r. 1874 nastoupil Kautský ve Vídni na univerzitu ke studiu historie a filozofie, následujícího roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). V r. 1880 se Kautský připojil ke skupině německých socialistů v Curychu, jež byla finančně podporována Karlem Höchbergem[1] a která pašovala socialistické materiály do říšského sněmu v čase fungování Bismarckových protisocialistických zákonů. Ovlivněn Höchbergovým tajemníkem, fundamentálním renegátem a autorem knihy Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie Eduardem Bernsteinem, stal se Kautsky marxistou a v r. 1881 navštívil v Anglii Karla Marxe s Bedřichem Engelsem.

V r. 1883 založil Kautský ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od r. 1890 týdeník, jenž redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční příjem. V letech 1885-90 pobýval Kautský v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Bedřicha Engelse. Od roku 1890 žil Kautský v Berlíně, v r. 1891 se podílel společně s Augustem Bebelem[2] a Eduardem Bernsteinem[3] na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a později též programu Heidelberského (1925).

Po Engelsově smrti r. 1895 se stal Kautský jedním z nejvlivnějších teoretiků marxismu (některými dokonce nazýván „papežem marxismu“). Společně s A. Bebelem představoval Kautský střední proud ve straně a usilovně se pokoušel rozvíjet marxistickou teorií imperialismu, dokud ho později teoreticky vydatně neklepl přes prsty nikdo větší než V. I. Lenin. Stalo se tak v práci Proletářská revoluce a renegát Kautský[4] napsané v říjnu – listopadu 1918, přičemž dílo vyšlo jako samostatná publikace roku 1918. Když Bernstein koncem 90. let 19. stol. zpochybnil marxistický výklad revolučních procesů jakožto procesů nevyhnutelných, odsoudil ho Kautský s tím, že Bernsteinovo lpění na morálních základech socialismu otevírá cestu ke koalici s „progresivní“ buržoazií a tím i k netřídnímu přístupu.

V r. 1914, když němečtí sociálně demokratičtí poslanci v říšském sněmu rozhodovali o schválení válečných úvěrů, Kautský, který sice poslancem nebyl, ale schůze se zúčastnil, navrhoval zdržet se hlasování. I když zpočátku věřil tomu, že Německo vede defenzivní válku proti carskému Rusku, již v červnu 1915 společně s Eduardem Bernsteinem a Hugem Haasem vystoupil proti vládě a těm z vedení SPD, kteří válku podporovali. Na zásadový protiválečný postoj pozdějších mučedníků Německé revoluce Rozy Luxemburgové a Karla Liebknechta, jejž oba tito hrdinové statečně projevili svými hlasy proti schválení válečných úvěrů a za nějž putovali do vězení, se pochopitelně Karl Kautsky nezmohl. V r. 1917 Kautský vystoupil z SPD a angažoval se v levicové Nezávislé sociálně demokratické straně Německa, sdružující protiválečné revoluční socialisty. Během listopadové revoluce v Německu r. 1918 a krátkého období vlády SPD-USPD sloužil Kautský jako na ministerstvu zahraničí nižší tajemník, přičemž měl vyhledávat dokumenty o válečné vině císařského Německa. Po r. 1919 Kautského kdysi výsadní postavení i osobní kredit pochopitelně soustavně upadaly. V r. 1920 navštívil Gruzii a v následujícím roce vydal o této stále na bolševické moci nezávislé sociálně demokratické zemi knihu. Když došlo k rozdělení USPD v r. 1920, přidal se Kautský k menšině těch, kteří odešli zpět do SPD. Ve věku 70 let se v r. 1924 vrátil s rodinou do Vídně, kde zůstal až do Hitlerova anšlusu r. 1938, kdy přes Československo odletěl do Amsterdamu. Zde ještě téhož roku zemřel. Třebe poznamenat, že Karl Kautský žil po dlouhou dobu v Berlíně-Friedenau, kde se jeho žena Luise Kautská blízce přátelila s polsko-židovskou Rosou Luxemburgovou, která žila ve stejné čtvrti. V ulici Saarstrasse 14, kde Kautští bydleli je dnes pamětní deska. Jak bylo řečeno, zcela logicky a naprosto trefně byl po právu Kautský odhalen jako odpadlík v Leninově známém spise Proletářská revoluce a renegát Kautský (1918), na níž Kautský reagoval svou neduživou a jalovou kritikou Lenina v pamfletu a r. 1934 nazvaném Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura (laskavý čtenář nechť posoudí sám): „Bolševici pod Leninovým vedením uspěli v uchopení kontroly nad armádními silami v Petrohradě a později v Moskvě a tak položili základ nové proletářské diktatury na místě staré diktatury carské“. Tak pravil moudronos Kautský. Oproti uvedenému hájili Lenin, Stalin i další členové vedení VKS (b) — F. E. Dzeržiskij, M. I. Kalinin, M. V. Frunze, G. V. Čičerin, M. M. Litvinvov, A. J. Vyšinskij, S. M. Kirov — bolševickou revoluci jako legitimní, nutnou a opodstatněnou sociální revoltu nikoli nepodobnou Francouzské revoluci, přičemž jmenované bolševiky vnímali občané mladého sovětského státu jako své nové jakobíny. Naproti tomu oportunismus Kautského a jemu podobných sociálních demokratů právem považovali za důsledek „sociální korupce“ pramenící z neustále sílících vazeb vedení západních sociálně demokratických stran s privilegovanými třídami.

Vztah k Sovětskému svazu rozvíjí Kautský ve své další práci Sociální demokracie a komunismus. Z jeho pohledu jsou bolševici konspirační organizací, která se dostala k moci pučem a iniciovala revoluční změny, pro které nebylo v Rusku ekonomických předpokladů. Místo toho se společnost zbyrokratizovala, přičemž mizérie Nové Ruska dalece převyšuje problémy západního kapitalismu. Ne tomu dosti, sám Kautský dokonce předpověděl pokusům J. V. Stalina cíleným k vybudování prosperující a bohaté socialistické společnosti trpký osud završený hořkou porážkou komunismu. Nikoli náhodou si hrozivé předpovědi sýčka Kautského nikterak nezadají s těmi trockistickými: „Cizinci stojí v Rusku v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli např. před pyramidami. Pouze zřídka jim mysl dovolí doznat, jaké zotročení, jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu.“ Není snad představa Sovětského státu jako obřího gulagu vlastní propagandě Josefa Goebbelse? Svá hýkání zakončil Kautský v práci Je sovětská Rus socialistickým státem? velmi působivě: „Vytěžují (bolševici) smysl pro vytvoření materiálních produktivních sil jejich vlastní destrukcí u každého pracujícího člověka?!  V těchto hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou, se lidé prudce rozpadají. To ovšem sovětské filmy neukáží.“

Dílo Karla Kautského:

Bedřich Engels: Jeho život, jeho práce a jeho spisy (1887)

Ekonomická nauka Karla Marxe (1887/1903)

Thomas More a jeho utopie (1888)

Třídní boj (1892)

K agrární otázce (1899)

Sociální revoluce a den po sociální revoluci (1902)

Socialismus a koloniální politika

Základy křesťanství (1908)

Cesta k moci (1909)

Jsou Židé rasisté (1914)

Diktatura proletariátu (1918)

Terorismus a komunismus (1919)

Pracovní revoluce (1924)

[1] Karl Höchberg (1853-1885) byl německý reformista a spisovatel, vydavatel a ekonom, který užíval pseudonymy Dr. Ludwig Richter resp. R. F. Seifert. V roce 1876 se stal členem Socialistické dělnické strany Německa (SAPD). V letech 1877 až 1878 spoluřídil vydávání časopisu Zukunft (Budoucnost). Od roku 1878 působil Höchberg  ze svého švýcarského exilu, kam byl nucen se uchýlit před Bismarckovými protisocialistickými zákony. V curišském exilu se Höchbergovými sekretářkami a podrž-taškami stali jeho budoucí žáci — revizionisté par excelence — Eduard Bernstein a Karl Kautsky.

[2] Bebel

[3] Revizionista Eduard Bernstein (1850-1932) proslul svou nedůvtipnou větou: Hnutí je vším, konečný cíl ničím. Jeho názory odmítl kromě Rozy Luxemburgové v roce 1900 rovněž V. I. Lenin v knize Co dělat?, jež byla vydána roku 1902. Eduard Bernstein byl politik a přední teoretik německé SPD, který se stýkal s Bedřichem Engelsem. V roce 1896 začal Bernstein publikovat články Probleme des Sozialismus (Problémy socialismu), v nichž žádal revizi základního postulátu socialismu, proletářské revoluce, a její nahrazení reformismem. Bernsteinovy texty vyvolaly obrovskou polemiku. Bernsteinovy názory odmítl kromě brožury Rosy Luxemburgové Reforma nebo revoluce(1900) (zde: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=492981) i V. I. Lenin v knizeCo dělat? (1902). Bernstein byl v SPD praporečníkem revizionismu, který postavil proti Marxem požadované revoluci a prosazoval práci ve prospěch postupných reforem. Jeho ideoví oponenti, k nimž patřili například August Bebel, Karl Kautsky a Wilhelm Liebknecht, dosáhli v roce 1903 odmítnutí Bernsteinových názorů na drážďanském sjezdu SPD.

Během první světové války zastával Bernstein pacifistické postoje. Prakticky jest celá Bersteinova teorie zůstává v podstatě JEDINOU radou: UPUSTIT OD SOCIÁLNÍHO PŘEVRATU JAKO KONEČNÉHO CÍLE SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE A UDĚLAT ZE SOCIÁLNÍ REFORMY NAMÍSTO PROSTŘEDKU TŘÍDNÍHO BOJE, JEHO ÚČEL! To formuloval nejvýstižněji a nejpřesnějiBernstein sám, když napsal: „Konečný cíl, ať jakýkoliv, mi není ničím, hnutí jest mi vším.“

Ale socialistický konečný cíl je to jediné podstatné, čím se liší hnutí sociálně-demokratické od měšťácké demokracie a od měšťáckého radikalismu, a proč se celé dělnické hnutí obrací od jalového záplatování kapitalistického řádu, aby se nerozpadl, k třídnímu bojí proti tomuto řádu, za jeho odstranění. Proto otázka: „sociální reforma či sociální revoluce?“ ve smyslu bernsteinském jest pro sociální demokracii zároveň otázkou: „být či nebýt?“ Vypořádáme-li se s Bernsteinem a jeho stoupenci, nejde při tom konec konců o takový či onaký způsob boje, ani o tu či onu taktiku, ale o celou existenci sociálně demokratického hnutí. Toto poznání jest pro dělníky dvojnásob důležité, poněvadž tu jde přímo o ně, o jejich vliv na hnutí, jde zrovna o jejich kůži. Oportunistický směr ve straně, formulovaný teoreticky Bernsteinem, jest vlastně nevědomou snahou zajistit převahu maloměšťáckých živlů, které přešly do strany a v jejich duchu přetvořit praxi i cíle strany. Otázka: sociální reforma či sociální revoluce, otázka konečného cíle a hnutí jest s druhé strany otázkou, má-li dělnické hnutí být maloměšťácké či proletářské.

CO VŠAK NELZE POPŘÍT, JE SKUTEČNOST, ŽE BERNSTEINOVY NÁZORY JSOU V ZÁSADNÍM ROZPORU S MYŠLENÍM VĚDECKÉHO SOCIALISMU!

Vědecké odůvodnění socialismu se totiž opírá o trojí výsledek kapitalistického vývoje: především o to, že se kapitalistické hospodářství rozvrací čím dále více, za druhé o to, že se výrobní proces víc a více zespolečenšťuje a tak se vytvářejí pozitivní zárodky budoucího sociálního řádu, za třetí o to, že mohutní organizace i třídní vědomí proletariátu, který je aktivním činitelem nastávajícího převratu. Bernstein odstraňuje první ze jmenovaných sloupů vědeckého socialismu. Bernstein totiž tvrdí, že kapitalistický vývoj nespěje k všeobecnému hospodářskému krachu. Nepočítá tedy nejen s určitou formou zániku kapitalismu, ale ani se zánikem samým. Z hlediska vědeckého socialismu je socialistický převrat historicky nutný hlavně proto, že se kapitalistická soustava víc a více rozvrací a tak spěje neodvratně do slepé uličky. Usoudíme-li však s Bernsteinem, že vývoj kapitalismu nesměřuje k zániku kapitalismu, pak přestává být socialismus objektivně nutným. Bernsteinovo finální dilema je následující: buď revizionismus posuzuje směr kapitalistického vývoje správně, pak je socialistická přeměna společnosti utopií, nebo není socialismus utopií, pak ovšem zůstává neudržitelnou revizionistická teorie o „prostředcích přizpůsobovacích“. A právě to je, Shakespearovými slovy, oč to běží. Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=492981

[4] Viz V. I. Lenin, Proletářská revoluce a renegát Kautský zde: https://www.marxists.org/cestina/lenin/1918/renkauindx.htm

[7] a jeho přátelé, kteří se přímo snažili zabránit Grimmovi[8] ve svolání konference a konferenci levých zmařit (aby toho dosáhli, podnikali nejbližší přátelé Kautského dokonce zájezdy, jak to odhalil Grimm na konferenci). Oportunisté a kautskyánci dokazují svou praxí, že stanovisko naší strany je správné.

„Social-Demokrat“, čís. 45-46,                                            Podle listu „Social-Demokrat“

            11. října 1915

[1] Karl Kautsky (1854–1938); Karl Johann Kautsky; Německý socialistický politik a přední teoretik marxismu. Život. Karel Kautský se narodil v Praze do umělecké středostavovské židovské rodiny, jeho otec Jan Václav Kautský byl scénograf, jeho matka byla herečka a levicová spisovatelka Minna Kautsky. Rodina se přestěhovala do Vídně, když bylo malému Kautskému sedm let. V r. 1874 nastoupil Kautský ve Vídni na univerzitu ke studiu historie a filozofie, následujícího roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). V r. 1880 se Kautský připojil ke skupině německých socialistů v Curychu, jež byla finančně podporována Karlem Höchbergem a která pašovala socialistické materiály do říšského sněmu v čase fungování Bismarckových protisocialistických zákonů. Ovlivněn Höchbergovým tajemníkem, fundamentálním renegátem a autorem knihy Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie Eduardem Bernsteinem, stal se Kautsky marxistou a v r. 1881 navštívil v Anglii Karla Marxe s Bedřichem Engelsem. V r. 1883 založil Kautský ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od r. 1890 týdeník, jenž redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční příjem. V letech 1885-90 pobýval Kautský v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Bedřicha Engelse.Od roku 1890 žil Kautský v Berlíně, v r. 1891 se podílel společně s Augustem Bebelem a Eduardem Bernsteinem na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a později též programu Heidelberského (1925). Po Engelsově smrti r. 1895 se stal Kautský jedním z nejvlivnějších teoretiků marxismu (některými dokonce nazýván „papežem marxismu“).Společně s A. Bebelem představoval Kautský střední proud ve straně a usilovně se pokoušel rozvíjet marxistickou teorií imperialismu, dokud ho později teoreticky vydatně neklepl přes prsty nikdo větší než V. I. Lenin. Stalo se tak v práci Proletářská revoluce a renegát Kautský napsané v říjnu – listopadu 1918, přičemž dílo vyšlo jako samostatná publikace roku 1918. Když Bernstein koncem 90. let 19. stol. zpochybnil marxistický výklad revolučních procesů jakožto procesů nevyhnutelných, odsoudil ho Kautský s tím, že Bernsteinovo lpění na morálních základech socialismu otevírá cestu ke koalici s „progresivní“ buržoazií a tím i k netřídnímu přístupu. V r. 1914, když němečtí sociálně demokratičtí poslanci v říšském sněmu rozhodovali o schválení válečných úvěrů, Kautský, který sice poslancem nebyl, ale schůze se zúčastnil, navrhoval zdržet se hlasování. I když zpočátku věřil tomu, že Německo vede defenzivní válku proti carskému Rusku, již v červnu 1915 společně s Eduardem Bernsteinem a Hugem Haasem vystoupil proti vládě a těm z vedení SPD, kteří válku podporovali. Na zásadový protiválečný postoj pozdějších mučedníků Německé revoluce Rozy Luxemburgové a Karla Liebknechta, jejž oba tito hrdinové statečně projevili svými hlasy proti schválení válečných úvěrů a za nějž putovali do vězení, se pochopitelně Karl Kautsky nezmohl. V r. 1917 Kautský vystoupil z SPD a angažoval se v levicové Nezávislé sociálně demokratické straně Německa, sdružující protiválečné revoluční socialisty. Během listopadové revoluce v Německu r. 1918 a krátkého období vlády SPD-USPD sloužil Kautský jako na ministerstvu zahraničí nižší tajemník, přičemž měl vyhledávat dokumenty o válečné vině císařského Německa. Po r. 1919 Kautského kdysi výsadní postavení i osobní kredit pochopitelně soustavně upadaly. V r. 1920 navštívil Gruzii a v následujícím roce vydal o této stále na bolševické moci nezávislé sociálně demokratické zemi knihu. Když došlo k rozdělení USPD v r. 1920, přidal se Kautský k menšině těch, kteří odešli zpět do SPD. Ve věku 70 let se v r. 1924 vrátil s rodinou do Vídně, kde zůstal až do Hitlerova anšlusu r. 1938, kdy přes Československo odletěl do Amsterdamu. Zde ještě téhož roku zemřel. Třeba poznamenat, že Karl Kautský žil po dlouhou dobu v Berlíně-Friedenau, kde se jeho žena Luise Kautská blízce přátelila s polsko-židovskou Rosou Luxemburgovou, která žila ve stejné čtvrti. V ulici Saarstrasse 14, kde Kautští bydleli je dnes pamětní deska. Jak bylo řečeno, zcela logicky a naprosto trefně byl po právu Kautský odhalen jako odpadlík v Leninově známém spiseProletářská revoluce a renegát Kautský (1918), na níž Kautský reagoval svou neduživou a jalovou kritikou Lenina v pamfletu a r. 1934 nazvaném Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura (laskavý čtenář nechť posoudí sám): „Bolševici pod Leninovým vedením uspěli v uchopení kontroly nad armádními silami v Petrohradě a později v Moskvě a tak položili základ nové proletářské diktatury na místě staré diktatury carské“. Tak pravil moudronos Kautský. Oproti uvedenému hájili Lenin, Stalin i další členové vedení VKS (b) — F. E. Dzeržiskij, M. I. Kalinin, M. V. Frunze, G. V. Čičerin, M. M. Litvinvov, A. J. Vyšinskij, S. M. Kirov — bolševickou revoluci jako legitimní, nutnou a opodstatněnou sociální revoltu nikoli nepodobnou Francouzské revoluci, přičemž jmenované bolševiky vnímali občané mladého sovětského státu jako své nové jakobíny. Naproti tomu oportunismus Kautského a jemu podobných sociálních demokratů právem považovali za důsledek „sociální korupce“ pramenící z neustále sílících vazeb vedení západních sociálně demokratických stran s privilegovanými třídami. Vztah k Sovětskému svazu rozvíjí Kautský ve své další práci Sociální demokracie a komunismus. Z jeho pohledu jsou bolševici konspirační organizací, která se dostala k moci pučem a iniciovala revoluční změny, pro které nebylo v Rusku ekonomických předpokladů. Místo toho se společnost zbyrokratizovala, přičemž mizérie Nové Ruska dalece převyšuje problémy západního kapitalismu. Ne tomu dosti, sám Kautský dokonce předpověděl pokusům J. V. Stalina cíleným k vybudování prosperující a bohaté socialistické společnosti trpký osud završený hořkou porážkou komunismu. Nikoli náhodou si hrozivé předpovědi sýčka Kautského nikterak nezadají s těmi trockistickými: „Cizinci stojí v Rusku v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli např. před pyramidami. Pouze zřídka jim mysl dovolí doznat, jaké zotročení, jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu.“ NENÍ SNAD PŘEDSTAVA SOVĚTSKÉHO SVAZU JAKO OBŘÍHO A GIGANTICKÉHO GULAGU VLASTNÍ PROPAGANDĚ JOSEFAL GOEBBELSE?vlastní propagandě Josefa Goebbelse? Svá hýkání zakončil Kautský v práci Je sovětská Rus socialistickým státem? velmi působivě: „Vytěžují (bolševici) smysl pro vytvoření materiálních produktivních sil jejich vlastní destrukcí u každého pracujícího člověka?!  V těchto hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou, se lidé prudce rozpadají. To ovšem sovětské filmy neukáží.“

Dílo Karla Kautského:

Bedřich Engels: Jeho život, jeho práce a jeho spisy (1887);

Ekonomická nauka Karla Marxe (1887/1903);

      Thomas More a jeho utopie (1888);

             Třídní boj (1892);

K agrární otázce (1899); Sociální revoluce a den po sociální revoluci (1902);

Socialismus a koloniální politika

Základy křesťanství (1908);

Cesta k moci (1909);

Jsou Židé rasisté? (1914);

Diktatura proletariátu (1918); Terorismus a komunismus (1919);

Pracovní revoluce (1924)

[2] Georgij Valentinovič Plechanov (Běltov), (1856-1918): První propagátor marxismu v Rusku, nesmiřitelný bojovník za materialistický světový názor, význačný činitel ruského a mezinárodního dělnického hnutí. V roce 1875 ještě jako student navázal spojení s narodniky a s petrohradskými dělníky a zapojil se do revoluční činnosti. V roce 1877 se stal členem narodnické organizace Zemlja i volja  a v roce 1879, když se tato organizace rozštěpila, postavil se do čela nově vytvořené narodnické Čornyj pereděl. V roce 1880 odjel do ciziny, rozešel se s narodnictvím a v roce 1883 založil v Ženevě první ruskou marxistickou organizaci ­  skupinu Osvobození práce.  Plechanov napsal řadu prací z oboru filosofie, z dějin sociálně politických věd, z teorie umění a literatury. Tyto jeho práce jsou cenným příspěvkem do pokladnice vědeckého socialismu. 

Plechanovovy filosofické práce označil Lenin za nejlepší ve světové marxistické literatuře.  

Plechanov se však dopustil vážných chyb: nedocenil revoluční úlohu rolnictva a v liberální buržoazii viděl spojence dělnické třídy; slovy uznával vedoucí úlohu proletariátu, ale ve skutečnosti vystupoval proti podstatě této myšlenky.

Po II. Sjezdu SDDSR zastával Plechanov smířlivecké stanovisko vůči oportunistům a později se připojil k menševikům.

Za první ruské revoluce 1905-1907 měl velké neshody s bolševiky v zásadních otázkách taktiky. Později několikrát od menševiků odešel a kolísal mezi menševismem a bolševismem; v letech 1908-1912, když menševici začali likvidovat ilegální stranické organizace, vystupoval Plechanov proti likvidátorství a postavil se do čela skupiny menševiků-straníků.

ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY 1914-1918 byl Plechanov SOCIÁLŠOVINISTOU.

Po únorové buržoazně demokratické revoluci roku 1917 se Plechanov vrátil do Ruska a podporoval Prozatímní vládu; s Velkou říjnovou socialistickou revolucí nesouhlasil.

Nejdůležitějšími Plechanovovými teoretickými pracemi jsou:

Socializm i političeskaja borba (Socialismus a politický boj) (1883),

Naši raznoglasia (Naše neshody) (1884),

K voprosu o razvitii monstičeskogo vzgljada na istoriu (O vývoji monistického názoru na dějiny) 1895,

Očerki po istorii matěrializma (Studie z dějin materialismu) (1896),

Obosnovanije narodničestva v trudach g-na Voroncova (V. V.) (Výklad narodictví v pracích pana Voroncova (V. V.)) (1896),

K voprosu o roli ličnosti v istorii (O úloze osobnosti v dějinách) (1898) aj.

[3] Jiskra, Celoruský ilegální marxistický tiskový list, orgán Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR). Od roku 1900 vycházela Jiskra pod Leninovým vedením v Lipsku, Mnichově, Londýně, Ženevě. Po II. sjezdu SDDSR (1903) vydával Jiskru G. V. Plechanov, Lenin z redakce odešel a Jiskra roku 1905 zanikla.

[4] Millerand, Alexandre (1859-1943), francouzský politik, první socialista v buržoazní vládě (1889-1902), roku 1904 byl Millerand vyloučen ze socialistické strany jako revizionista. Mezi lety 1912-1913 a 1914-15 byl ministrem války. V roce 1920 se stal ministerským předsedou a ministrem zahraničí a mezi lety 1920-24 zastával funkci francouzského prezidenta.

[5] Alphonse Adolphe Merrheim (1871–1923) byl francouzský kotlář a odborový vůdce, který na přelomu 19. a 20. století přijal syndikalistické vize. Jako revoluční syndikalista, Merrheim prohlásil, že odbory mají právo porušit zákony, které je dusí. Byl jedním z prvních francouzských politiků, jenž předvídal příchod světové války (červenec 1914 - listopad 1918). V roce 1908 se Merrheim zúčastnil kongresu v Marseille, kde přirovnal současnou situaci k tomu roku 1870, kdy výsledkem Francouzsko-pruské války mělo být zničení I. Internacionály, k němuž nakonec roku 1876 skutečně došlo.

[6] Guesde, Jules Bazile (1845-1922), aktivista francouzského dělnického hnutí a propagátor vědeckého socialismu, který v roce 1880 založil s podporou Karla Marxe a Bedřicha Engelse Dělnickou stranu (guesdisté), se během I. světové imperialistické války stal stoupencem sociálšovinismu. Po vítězství Velkého října byl odpůrcem sovětské moci.

[7] Karl Kautsky (1854–1938); Karl Johann Kautsky Německý socialistický politik a přední teoretik marxismu. Život. Karel Kautský se narodil v Praze do umělecké středostavovské židovské rodiny, jeho otec Jan Václav Kautský byl scénograf, jeho matka byla herečka a levicová spisovatelka Minna Kautsky. Rodina se přestěhovala do Vídně, když bylo malému Kautskému sedm let. V r. 1874 nastoupil Kautský ve Vídni na univerzitu ke studiu historie a filozofie, následujícího roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). V r. 1880 se Kautský připojil ke skupině německých socialistů v Curychu, jež byla finančně podporována Karlem Höchbergem  a která pašovala socialistické materiály do říšského sněmu v čase fungování Bismarckových protisocialistických zákonů. Ovlivněn Höchbergovým tajemníkem, fundamentálním renegátem a autorem knihy Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie Eduardem Bernsteinem, stal se Kautsky marxistou a v r. 1881 navštívil v Anglii Karla Marxe s Bedřichem Engelsem. V r. 1883 založil Kautský ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od r. 1890 týdeník, jenž redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční příjem. V letech 1885-90 pobýval Kautský v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Bedřicha Engelse. Od roku 1890 žil Kautský v Berlíně, v r. 1891 se podílel společně s Augustem Bebelem  a Eduardem Bernsteinem  na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a později též programu Heidelberského (1925). Po Engelsově smrti r. 1895 se stal Kautský jedním z nejvlivnějších teoretiků marxismu (některými dokonce nazýván „papežem marxismu“). Společně s A. Bebelem představoval Kautský střední proud ve straně a usilovně se pokoušel rozvíjet marxistickou teorií imperialismu, dokud ho později teoreticky vydatně neklepl přes prsty nikdo větší než V. I. Lenin. Stalo se tak v práci Proletářská revoluce a renegát Kautský napsané v říjnu – listopadu 1918, přičemž dílo vyšlo jako samostatná publikace roku 1918. Když Bernstein koncem 90. let 19. stol. zpochybnil marxistický výklad revolučních procesů jakožto procesů nevyhnutelných, odsoudil ho Kautský s tím, že Bernsteinovo lpění na morálních základech socialismu otevírá cestu ke koalici s „progresivní“ buržoazií a tím i k netřídnímu přístupu. V r. 1914, když němečtí sociálně demokratičtí poslanci v říšském sněmu rozhodovali o schválení válečných úvěrů, Kautský, který sice poslancem nebyl, ale schůze se zúčastnil, navrhoval zdržet se hlasování. I když zpočátku věřil tomu, že Německo vede defenzivní válku proti carskému Rusku, již v červnu 1915 společně s Eduardem Bernsteinem a Hugem Haasem vystoupil proti vládě a těm z vedení SPD, kteří válku podporovali. Na zásadový protiválečný postoj pozdějších mučedníků Německé revoluce Rozy Luxemburgové a Karla Liebknechta, jejž oba tito hrdinové statečně projevili svými hlasy proti schválení válečných úvěrů a za nějž putovali do vězení, se pochopitelně Karl Kautsky nezmohl. V r. 1917 Kautský vystoupil z SPD a angažoval se v levicové Nezávislé sociálně demokratické straně Německa, sdružující protiválečné revoluční socialisty. Během listopadové revoluce v Německu r. 1918 a krátkého období vlády SPD-USPD sloužil Kautský jako na ministerstvu zahraničí nižší tajemník, přičemž měl vyhledávat dokumenty o válečné vině císařského Německa. Po r. 1919 Kautského kdysi výsadní postavení i osobní kredit pochopitelně soustavně upadaly. V r. 1920 navštívil Gruzii a v následujícím roce vydal o této stále na bolševické moci nezávislé sociálně demokratické zemi knihu. Když došlo k rozdělení USPD v r. 1920, přidal se Kautský k menšině těch, kteří odešli zpět do SPD. Ve věku 70 let se v r. 1924 vrátil s rodinou do Vídně, kde zůstal až do Hitlerova anšlusu r. 1938, kdy přes Československo odletěl do Amsterdamu. Zde ještě téhož roku zemřel. Třeba poznamenat, že Karl Kautský žil po dlouhou dobu v Berlíně-Friedenau, kde se jeho žena Luise Kautská blízce přátelila s polsko-židovskou Rosou Luxemburgovou, která žila ve stejné čtvrti. V ulici Saarstrasse 14, kde Kautští bydleli je dnes pamětní deska.

Jak bylo řečeno, zcela logicky a naprosto trefně byl po právu Kautský odhalen jako odpadlík v Leninově známém spise Proletářská revoluce a renegát Kautský (1918), na níž Kautský reagoval svou neduživou a jalovou kritikou Lenina v pamfletu a r. 1934 nazvaném Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura (laskavý čtenář nechť posoudí sám): „Bolševici pod Leninovým vedením uspěli v uchopení kontroly nad armádními silami v Petrohradě a později v Moskvě a tak položili základ nové proletářské diktatury na místě staré diktatury carské“. Tak pravil moudronos Kautský. Oproti uvedenému hájili Lenin, Stalin i další členové vedení VKS (b) — F. E. Dzeržiskij, M. I. Kalinin, M. V. Frunze, G. V. Čičerin, M. M. Litvinvov, A. J. Vyšinskij, S. M. Kirov — bolševickou revoluci jako legitimní, nutnou a opodstatněnou sociální revoltu nikoli nepodobnou Francouzské revoluci, přičemž jmenované bolševiky vnímali občané mladého sovětského státu jako své nové jakobíny.

Naproti tomu oportunismus Kautského a jemu podobných sociálních demokratů právem považovali za důsledek „sociální korupce“ pramenící z neustále sílících vazeb vedení západních sociálně demokratických stran s privilegovanými třídami.

Vztah k Sovětskému svazu rozvíjí Kautský ve své další práci Sociální demokracie a komunismus. Z jeho pohledu jsou bolševici konspirační organizací, která se dostala k moci pučem a iniciovala revoluční změny, pro které nebylo v Rusku ekonomických předpokladů. Místo toho se společnost zbyrokratizovala, přičemž mizérie Nové Ruska dalece převyšuje problémy západního kapitalismu. Ne tomu dosti, sám Kautský dokonce předpověděl pokusům J. V. Stalina cíleným k vybudování prosperující a bohaté socialistické společnosti trpký osud završený hořkou porážkou komunismu. Nikoli náhodou si hrozivé předpovědi sýčka Kautského nikterak nezadají s těmi trockistickými: „Cizinci stojí v Rusku v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli např. před pyramidami. Pouze zřídka jim mysl dovolí doznat, jaké zotročení, jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu.“ Není snad představa Sovětského státu jako obřího gulagu vlastní propagandě Josefa Goebbelse? Svá hýkání zakončil Kautský v práci Je sovětská Rus socialistickým státem? velmi působivě: „Vytěžují (bolševici) smysl pro vytvoření materiálních produktivních sil jejich vlastní destrukcí u každého pracujícího člověka?!  V těchto hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou, se lidé prudce rozpadají. To ovšem sovětské filmy neukáží.“  Dílo Karla Kautského: Bedřich Engels: Jeho život, jeho práce a jeho spisy (1887); Ekonomická nauka Karla Marxe (1887/1903); Thomas More a jeho utopie (1888); Třídní boj (1892); K agrární otázce (1899); Sociální revoluce a den po sociální revoluci (1902); Socialismus a koloniální politika Základy křesťanství (1908); Cesta k moci (1909); Jsou Židé rasisté (1914); Diktatura proletariátu (1918); Terorismus a komunismus (1919); Pracovní revoluce (1924)

[8] Robert Grimm (1881-1958) byl přední švýcarský socialistický politik v první polovině 20. století. Jako vedoucí člen Sociálně demokratické strany Švýcarska oponoval první světové válce. Grimm byl hlavním organizátorem konference v Zimmerwaldu i tzv. zimmerwaldského hnutí a předseda Mezinárodní socialistické komise v Bernu 1915 - 1917. Po tzv. Aféře Grimm-Hoffman byl nucen odstoupit ze své funkce. Robert Grimm byl vůdcem švýcarské generální stávky v listopadu 1918. Požadavky stávky zahrnovaly zavedení 48hodinového pracovního týdne, starobní penze a zavedení volebního práva pro ženy. Grimm byl jedním ze zakladatelů tzv. Dvou a půlté Internacionály. V letech 1909-1955 zastával různé parlamentní a výkonné funkce jak na komunální, tak na federální úrovni. V roce 1946 se Robert Grimm stal předsedou Švýcarské národní rady.