Pátek 3. července 2020, svátek má Radomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 3. července 2020 Radomír

Tajný projev N. S. Chruščova přednesený během XX. sjezdu Komunistické strany SSSR

26. 02. 2017 17:00:00
Projev bezprecedentního lháře a pučisty N. S. Chruščova, v jehož nastoleném kurzu praktikovaného revizionismu a oportunismu "zdárně" pokračoval rovněž Ukrajinec L. I. Brežněv a ke kolapsu socialismu ho dovedl Michaijl Gorbačov

Projev N. S. Chruščova pronesený dne 25. února na tajném zasedání v rámci konání XX. sjezdu KSSS a nazvaný O KULTU OSOBNOSTI J. V. STALINA

Projev N. S. Chruščova pronesený dne 25. února na tajném zasedání v rámci konání XX. sjezdu KSSS a nazvaný

O KULTU OSOBNOSTI J. V. STALINA

Soudružky a soudruzi!

Ve zprávě o činnosti ústřdního výboru strany XX. sjezdu, v řadě diskusních příspěvků sjezdových delegátů a také i dříve na plenárních zasedáních ÚV KSSS se nemálo mluvilo o kultu osobnosti a jeho škodlivých důsledcích. Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísněa důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu -leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může udělat; ve svém jednání je neomylný. Taková představa o člověku, konkrétně řečeno o Stalinovi, se u nás pěstovala mnoho let. Úkolem tohoto projevu není podat všestranné hodnocení Stalinova života a činnosti. O Stalinových zásluhách bylo ještě za jeho života napsáno dostatečně mnoho knih, brožur a studií. Stalinova úloha v přípravě a uskutečnění socialistické revoluce, v občanské válce, v boji za vybudování socialismu v naší zemi je všeobecně známá. To všechno dobře víte. Nyní jde o otázku nesmírně důležitou pro přítomnost i budoucnost strany, o to, jak se postupně vytvářel kult Stalinovy osobnosti, který se v určité etapě stal zdrojem celé řady dalekosáhlých a velmi těžkých deformací stranických zásad, stranické demokracie a revoluční zákonnosti. V souvislosti s tím, že si ještě ne všichni dovedou představit, k čemu v praxi kult osobnosti vedl, jaké obrovské škody byly napáchány porušením zásady kolektivního vedení ve straně a soustředěním nesmírné, neomezené moci v rukou jedné osoby, považuje ústřední výbor za nutné předložit XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu materiály k této otázce...

Za Leninova života byl ústřední výbor strany skutečným výrazem kolektivního vedení strany i země.

Lenin jako bojovný marxistický revolucionář, vždy nesmiřitelný v zásadních otázkách, nikdy násilně nevnucoval své názory těm, s nimiž spolupracoval. Přesvědčoval a trpělivě vysvětloval své názory ostatním. Lenin vždy přísně dbal, aby se uplatňovaly normy stranického života, aby se dodržovaly stanovy strany, včas se svolávaly sjezdy strany i plenární zasedání jejího ústředního výboru. Kromě všeho toho velkého, co V. I. Lenin vykonal pro vítězství dělnické třídy a pracujícího rolnictva, pro vítězství naší strany a naplnění idejí vědeckého komunismu, projevila se jeho prozíravost i v tom, že u Stalina včas vystihl právě ty záporné vlastnosti, které později vedly k těžkým důsledkům. V. I. Lenin, pln starostí o osud strany a sovětského státu, podal naprosto správnou Stalinovu charakteristiku a poukázal přitom na to, že je třeba posoudit otázku Stalinova přemístění z funkce generálního tajemníka v souvislosti s tím, že Stalin je příliš hrubý, málo pozorný k soudruhům, náladový a zneužívá moci.

V prosinci 1922 ve svém dopise nejbližšímu sjezdu strany Vladimír Iljič napsal: „Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat.“

(V. I. Lenin, Spisy, sv. 36, s. 572).

Tento dopis, tento nanejvýš významný politický dokument známý v dějinách strany jako Leninova závěť, byl rozdán delegátům XX. sjezdu strany. Četli jste ho a budete ho ještě určitě pročítat mnohokrát. Zahloubejte se do Leninových prostých slov, v nichž je vyjádřena jeho starost o stranu, o lid, o stát, o další směr politiky strany. Vladimír Iljič uvedl: „Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ní jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.”

(Tamtéž, s. 574)

Tento Leninův dokument byl přečten jednotlivým delegacím XIII. sjezdu strany, které posuzovaly otázku přemístění Stalina z funkce generálního tajemníka. Delegace se vyslovily, aby Stalin byl v této funkci ponechán za předpokladu, že si vezme kritické připomínky Vladimíra Iljiče k srdci a dokáže napravit své nedostatky, které vyvolávaly u Lenina vážné obavy. Soudruzi! Je třeba informovat sjezd strany o dvou nových dokumentech, které doplňují Stalinovu charakteristiku, již Lenin podal ve své „závěti“. Těmito dokumenty jsou dopis Naděždy Konstantinovny Krupské zaslaný Kameněvovi, tehdy předsedajícímu v politickém byru, a osobní dopis Vladimíra Iljiče Lenina Stalinovi. Přečtu tyto dokumenty.

1. Dopis N. K. Krupské

„Lve Borisoviči, včera se na mě velmi hrubě osopil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlad. Iljič. Nejsem ve straně první den. Za celých třicet let jsem neslyšela od žádného soudruha jediného hrubého slova, a zájmy stran a Iljiče mi leží na srdci přinejmenším tak jako Stalinovi. Nyní potřebuji maximum sebeovládání. O čem lze a nelze s Iljičem hovořit, to vím lépe než všichni doktoři dohromady, protože vím, co ho rozruší a co ne, a to rozhodně lépe než Stalin. Obracím se k Vám a ke Grigorijovi jako k nejbližším soudruhům Vladimíra Iljiče a prosím Vás ušetřit mě hrubého vměšování do osobního života, nedůstojných nadávek a výhrůžek. Nepochybuji o jednomyslném usnesení kontrolní komise, kterou se mi dovoluje Stalin vyhrožovat, ale nemám sil ani času, který bych mohla ztrácet těmito hloupými intrikami. Jsem také jen člověk, a nervy mám napjaté k prasknutí. N. Krupská.“

(Leninův odkaz, Praha 1967, s. 209 – 210)

Naděžda Konstantinovna napsala tento dopis 23. prosince 1922. O dva a půl měsíce později, v březnu 1923, Vladimír Iljič zaslal Stalinovi následující dopis:

2. Dopis V. I. Lenina Soudruhu STALINOVI

Kopii Kameněvovi a Zinovjevovi

Vážený soudruhu Staline,

měl jste tolik drzosti, že jste si zavolal mou ženu k telefonu a vynadal jste jí. Přistoupila sice na to, že na celou věc zapomene, ale přece o tom uvědomila Zinovjeva a Kameněva. Nemám nejmenší chuti jen tak snadno zapomenout na to, co bylo podniknuto proti mně, a je samozřejmé, že vše, co vylo podniknuto proti mé ženě, vztahuji i na sebe. Žádám Vás proto, abyste mi sdělil, zda jste ochoten svá slova vzít zpět a omluvit se, nebo se raději přejete přerušit naše styky.

5. března 1923

S úctou Lenin.“

(Tamtéž, s. 144 – 145)

(Oživení v sále.)

Soudruzi! Nebudu tyto dokumenty komentovat. Jsou výmluvné samy o sobě. Jestliže si Stalin dovolil chovat se tímto způsobem za Leninova života, chovat se takto k Naděždě Konstantinovně Krupské, kterou strana dobře zná a vysoce si jí váží jako věrného Leninova druha a aktivního bojovníka za věc naší strany od chvíle jejího zrodu, pak si lze představit, jak Stalin zacházel s jinými pracovníky.

Tyto jeho negativní vlastnosti se stále více rozvíjely a v posledních letech se staly naprosto neúnosnými.

Jak ukázaly pozdější události, nebyly Leninovy obavy zbytečné: Stalin zpočátku po Leninově smrti jakžtakž dbal na Leninovy pokyny, ale pak začal vážnými upozorněními Vladimíra Iljiče pohrdat.

Jestliže analyzujeme praxi vedení strany a států Stalinem a vmyslíme-li se do všeho, co Stalin připustil, přesvědčujeme se, že Leninovy obavy byly oprávněné. Ty Stalinovy záporné rysy, které za Lenina vystupovaly jenom v zárodečné podobě, přešly v posledních letech do těžkého zneužívání moci Stalinem, což způsobilo naší straně nepředstavitelné škody. Tuto otázku musíme vážně rozebrat a správně analyzovat proto, abychom vyloučili jakoukoli možnost opakování byť jen náznaku podobnosti toho, co se vyskytovalo za Stalinova života, který projevoval zásadní nesnášenlivost ke

kolektivnosti ve vedení i v práci a dopouštěl se hrubého násilí vůči všemu, co mu nejen odporovalo, ale co se mu zdálo, při jeho náladovosti a despotičnosti, že odporuje jeho směrnicím. Nejednal na základě přesvědčování, vysvětlování a neúnavné práce s lidmi, ale na základě vnucování svých orientací, na základě vyžadování bezpodmínečného podřizování se jeho názoru. Ten, kdo se tomu stavěl na odpor nebo se snažil dokazovat svůj názor, svou pravdu, byl předem odsouzen k vyloučení z řídícího kolektivu a k pozdější morální i fyzické likvidaci. Zvlášť se to projevilo v období po XVII. sjezdu strany, kdy se obětí Stalinova despotismu stali mnozí čestní, ideálům komunismu oddaní vynikající straničtí činitelé i řadoví pracovníci strany. Je třeba říci, že strana svedla velký boj proti trockistům, pravičákům a buržoazním nacionalistům a ideově potřela všechny nepřátele leninismu. Tento ideový boj byl proveden úspěšně, strana se v něm ještě více zocelila a zesílila. I zde sehrál Stalin svou pozitivní úlohu. Strana svedla velký ideově politický boj proti těm lidem ve vlastních řadách, kteří hlásali protileninský směr a politickou linii nepřátelskou straně i věci socialismu. Byl to úporný, těžký, ale nutný boj, protože politická linie trockisticko - zinovjevského bloku i bucharinců v podstatě vedla k restauraci kapitalismu, ke kapitulaci před mezinárodní buržoazií... Za pozornost stojí skutečnost, že i v době vrcholení urputného ideového boje proti trockistům, zinovjevcům, bucharincům a dalším se vůči nim neuplatňovala krajní represivní opatření. Boj se vedl na ideovém základě. Ale za několik let, kdy socialismus byl už v SSSR v podstatě vybudován, kdy byly v podstatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti, kdy se výrazně omezila základna pro nepřátelské politické strany, směry a skupiny a kdy ideoví odpůrci strany byli politicky už dávno potřeni, začaly proti nim represe. Právě v tomto období (v letech 1935 až 1937 a v roce 1938) se vytvořila praxe hromadných represí po státní linii nejdříve proti odpůrcům leninismu - trockistům, zinovjevcům a bucharincům, které strana už dávno politicky potřela, a pak i proti mnoha čestným komunistům, proti těm kádrům strany, které nesly na svých bedrech občanskou válku, první a nejobtížnější léta industrializace a kolektivizace, které aktivně bojovaly proti trockistům a pravičákům, za leninskou linii strany. Pojem „nepřítel lidu” zavedl Stalin. Tento termín okamžitě zbavoval nutnosti všech důkazů ideové nesprávnosti názorů jednotlivce nebo těch, s nimiž se polemizuje: každého, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, kdo byl v pouhém podezření z nepřátelských úmyslů, každého, kdo byl prostě pomluven, umožňoval vystavit těm nejtvrdším represím s porušením všech norem revoluční zákonnosti. Pojem „nepřítel lidu“ v podstatě předem nepřipouštěl, vylučoval možnost jakéhokoli ideového boje nebo projevu vlastního názoru na nejrůznější otázky, dokonce i praktického významu. Hlavním a v podstatě jediným důkazem viny se v rozporu se všemi normami moderní právní vědy dělalo „doznání“ obviněného samotného, které, jak potom ukázalo přešetřování, bylo získáváno metodami fyzického násilí proti obviněnému.

...

Stalin odvrhl leninskou metodu přesvědčování a výchovy a přešel z pozic ideového boje na cestu administrativního potlačování, na cestu hromadných represí, na cestu teroru. Stále rozsáhleji a tvrdošíjněji jednal prostřednictvím trestních orgánů a často přitom porušoval všechny existující normy morálky a sovětské zákony. Zvůle jedné osoby podněcovala a připouštěla zvůli jiných. Hromadné zatýkání a vysídlování tisíců a tisíců lidí, popravy bez soudu a normálního vyšetřování vyvolávaly mezi lidmi nejistotu, strach, ba i pobouření. To přirozeně nepřispívalo ke sjednocování řad strany a všech vrstev pracujícího lidu, ale naopak to vedlo k tomu, že od strany byli odtrženi a likvidování čestní, avšak Stalinovi nevyhovující pracovníci.

...

Stalinova samovláda vedla k zvlášť těžkým důsledkům v průběhu Velké vlastenecké války ... Stalin v průběhu války i po ní hlásal tezi, že tragédie, kterou prožil náš lid v počátečním období války, je údajně důsledkem ”nenadálosti” německého útoku proti Sovětskému svazu. To ale přece, soudruzi, naprosto neodpovídá skutečnosti. Jakmile se Hitler v Německu chopil moci, okamžitě si předsevzal za úkol rozdrtit komunismus. Fašisté o tom mluvili přímo a svými plány se netajili. K uskutečnění těchto agresivních záměrů se uzavíraly nejrůznější pakty, bloky a osy, jako byl pověstná osa Berlín - Řím - Tokio. Nesčetná fakta předválečného období výmluvně dokazovala, že Hitler usměrňuje všechno své úsilí na to, aby rozpoutal válku proti sovětskému státu a soustředil velké vojenské svazky včetně tankových blízko sovětských hranic. Z nyní uveřejněných dokumentů je zřejmé, že Churchill už 3. dubna 1941 Stalina prostřednictvím britského velvyslance v SSSR Crippse osobně varoval, že německá vojska se začala přeskupovat a připravují se k přepadení Sovětského svazu. Rozumí se samo sebou, že Churchill to nedělal z nějakých sympatií k sovětskému lidu. Sledoval zde své vlastní imperialistické zájmy - vysílit Německo a SSSR v krvavé válce a upevnit postavení britské říše. Nicméně Churchill ve své depeši uváděl, že žádá „varovat Stalina a upozornit ho na nebezpečí, které mu hrozí.” Churchill to naléhavě zdůrazňoval i v telegramech z 18. dubna a v pozdějších dnech. Stalin však tato varování nebral v úvahu. Víc než to, od Stalina pocházely pokyny nedůvěřovat informacím podobného druhu, aby se prý nevyprovokovalo zahájení válečných akcí. Je třeba říci, že informace o hrozícím vpádu německých vojsk na území Sovětského svazu docházely i ze sovětských armádních a diplomatických zdrojů, avšak vzhledem k předpojatosti, která vůči nim ve vedení panovala, se pokaždé formulovaly s opatrností a obestíraly se výhradami.

...

Když fašistická vojska už vtrhla na sovětské území a zahájila válečné operace, z Moskvy následoval rozkaz na výstřely neodpovídat. Proč? Prostě proto, že Stalin se navzdory zjevným faktům domníval, že to ještě není válka, nýbrž provokace jednotlivých nedisciplinovaných jednotek německé armády a že když Němcům odpovíme, poslouží jim to jako záminka k zahájení války.

...

Velmi těžké následky, zvláště pro počáteční období války, měla rovněž ta okolnost, že v průběhu let 1937 až 1941, v důsledku Stalinovy podezíravosti, byly na základě pomlouvačného obvinění zahubeny nesčetné kádry armádních velitelů a politických pracovníků. V průběhu těchto let bylo postiženo represí několik vrstev velitelských kádrů, doslova od roty a praporu až po nejvyšší armádní centra, a mezi nimi byly téměř

úplně zničeny ty velitelské kádry, které získaly určité zkušenosti z vedení války ve Španělsku a na Dálném východě.

...

Stalin byl na hony vzdálen chápání reálné situace, která se vytvářela na frontách. Bylo to přirozené, poněvadž za celou Vlasteneckou válku nebyl ani na jediném úseku fronty, ani v jednom z osvobozených měst, nepočítáme-li bleskový výjezd na možajskou silnici, když se fronta stabilizovala, o čemž bylo napsáno tolik literárních děl plných nejrůznějších výmyslů a namalováno tolik barvitých pláten. Stalin přitom bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával rozkazy, které často nepřihlížely k reálné situaci na daném úseku fronty a které nutně musely vést k obrovským ztrátám na lidských životech.

...

Vezměte si naše historické a válečné filmy či některá literární díla, věru se z jejich

čtení dělá nanic. Vždyť všechny byly určeny, aby propagovaly právě tuto verzi na oslavu Stalina jako geniálního vojevůdce. Vzpomeňte si třeba jen na film Pád Berlína. Aktérem je tam jenom Stalin: vydává pokyny v sále s prázdnými židlemi a jen jediný

člověk k němu přichází a cosi mu hlásí - je to Poskrjobyšev, jeho věrný zbrojnoš.

(Smích v sále.)

...

Soudružky a soudruzi! Obraťme se k některým jiným faktům. Sovětský svaz je právem považován za vzor mnohonárodního státu, neboť u nás je reálně zabezpečena rovnoprávnost a přátelství všech národů obývajících naši velkou vlast. Tím křiklavější jsou akce, jejichž iniciátorem byl Stalin a které znamenají hrubé pošlapání hlavních leninských zásad národnostní politiky sovětského státu. Jde o hromadné vysídlování celých národů z rodných míst včetně všech komunistů a komsomolců bez jakékoli výjimky. Vysídlování tohoto druhu přitom vůbec nebylo diktováno důvody války. Už koncem roku 1943, kdy se na frontách Velké vlastenecké války vyhranil trvalý přelom v průběhu války ve prospěch Sovětského svazu, bylo přijato a realizováno rozhodnutí o vysídlení všech Karačajců z území, které obývali. Ve stejném období, koncem prosince 1943, stihl týž osud všechno obyvatelstvo Kalmycké autonomní republiky. V březnu 1944 byli vysídleni ze svých rodných míst všichni Čečenci a Inguši a Čečenskoingušská autonomní republika byla zrušena. V dubnu 1944 byli z území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky vysídleni do vzdálených míst všichni Balkaři a republika sama byla přejmenována na Kabardinskou autonomní republiku. Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli, protože jich je příliš mnoho a nebylo kam je vystěhovat. Jinak by je totiž vystěhoval.

(Smích a oživení v sále.)

...

Stalinovy neuvěřitelné podezíravosti rafinovaně využíval odporný provokatér a podlý nepřítel Berija, který vyhladil tisíce komunistů a poctivých sovětských lidí. Povýšení Vozněsenského a Kuzněcova nahánělo Berijovi strach. Jak bylo nyní zjištěno, právě

Berija „podstrkoval“ Stalinovi materiály v podobě oznámení, anonymních dopisů, v podobě různých zvěstí a řeči, které spolu se svými pomahači vykonstruoval.

...

Stalinova zvůle se projevovala nejen při řešení otázek vnitřního života země, ale i v oblasti mezinárodních vztahů Sovětského svazu. Na červencovém plenárním zasedání ÚV se podrobně projednávaly příčiny vzniku konfliktu s Jugoslávií. Přitom se konstatovala velmi nechvalná Stalinova úloha. Vždyť v „jugoslávském případu” nebylo takových otázek, které by se nedaly vyřešit cestou soudružského stranického projednání. Pro vznik tohoto „případu” neexistovaly vážné důvody a k roztržce s touto zemí vůbec nemuselo dojít. To ovšem neznamená, že jugoslávští vedoucí činitelé byli

bez chyb či nedostatků. Ale tyto chyby a nedostatky byly Stalinem nepředstavitelně

zveličeny, což vedlo k roztržce vztahů se spřátelenou zemí.

...

Soudružky a soudruzi!

Kult osobnosti nabyl takových obludných rozměrů hlavně proto, že Stalin sám všemožně podněcoval a podporoval glorifikaci své osoby. Svědčí o tom nesčetné skutečnosti. Jedním z nejtypičtějších projevů slavomamu, toho, že Stalin postrádal elementární skromnost, je vydání jeho Stručného životopisu, který vyšel v roce 1948.

...

Poslechněte si některé charakteristiky Stalinovy činnosti, které vlastnoručně vepsal sám Stalin:

„V tomto boji proti malověrným a kapitulantům, trockistům, Bucharinům a Kameněvům se definitivně zformovalo po Leninově vyřazení z práce ono vedoucí jádro naší strany..., které uhájilo veliký Leninův prapor, semklo stranu na podkladě Leninových odkazů a uvedlo sovětský lid na širokou cestu industrializace země

a kolektivizace zemědělství. Vůdcem tohoto jádra a vůdčí silou strany a státu byl

soudruh Stalin.

...

Někteří soudruzi se mohou zeptat: kam se dívali členové politického byra ÚV, proč v čas proti kultu osobnosti nevystoupili a dělají to teprve v poslední době?

...

O situaci, která se v té době vytvořila, jsme často rozmlouvali s Nikolajem Alexandrovičem Bulganinem. Jednou, když jsme ve dvou jeli autem, mi řekl: „Člověk někdy jede ke Stalinovi a je k němu zván jako přítel. Ale sedí u Stalina a neví, kam ho od něho odvezou: jestli domů nebo do vězení.“ Je jasné, že taková situace stavěla kteréhokoli člena politbyra do nevýslovně těžkého postavení. Jestliže si navíc uvědomíme, že v posledních letech se plenární zasedání ÚV fakticky nesvolávala a zasedání politbyra se konala případ od případu, bude pochopitelné, jak těžko bylo pro kteréhokoli člena politbyra vyslovit se proti tomu nebo onomu nespravedlivému nebo nesprávnému opatření, proti očividným chybám a nedostatkům v praxi vedení.

...

K otázce kultu osobnosti musíme přistoupit se vší vážností. Tuto otázku nemůžeme vynášet mimo stranu a tím spíše ne do tisku. Proto o ní referujeme na neveřejném zasedání sjezdu. Je třeba znát míru, neživit nepřátele, neodhalovat před nimi naše rány. Myslím, že sjezdoví delegáti správně pochopí a ocení všechna tato opatření. (Bouřlivý potlesk.)

...

Soudružky a soudruzi!

Dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu s novou silou prokázal nerozbornou jednotu naší strany, její semknutost kolem ústředního výboru, její odhodlání splnit veliké úlohy komunistické výstavby. (Bouřlivý potlesk.) Skutečnost, že nyní v plné šíři nastolujeme principiální otázky překonání kultu osobnosti jako jevu, který je marxismu - leninismu cizí, a odstranění těžkých důsledků, které způsobil, svědčí o velké morální a politické síle naší strany.

Soudružky a soudruzi! Ve zprávě o činnosti ústředního výboru strany XX. sjezdu, v řadě diskusních příspěvků sjezdových delegátů a také i dříve na plenárních zasedáních ÚV KSSS se nemálo mluvilo o kultu osobnosti a jeho škodlivých důsledcích. Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísně a důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu - leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může udělat; ve svém jednání je neomylný. Taková představa o člověku, konkrétně řečeno o Stalinovi, se u nás pěstovala mnoho let. Úkolem tohoto projevu není podat všestranné hodnocení Stalinova života a činnosti. O Stalinových zásluhách bylo ještě za jeho života napsáno dostatečně mnoho knih, brožur a studií. Stalinova úloha v přípravě a uskutečnění socialistické revoluce, v občanské válce, v boji za vybudování socialismu v naší zemi je všeobecně známá. To všechno dobře víte. Nyní jde o otázku nesmírně důležitou pro přítomnost i budoucnost strany, o to, jak se postupně vytvářel kult Stalinovy osobnosti, který se v určité etapě stal zdrojem celé řady dalekosáhlých a velmi těžkých deformací stranických zásad, stranické demokracie a revoluční zákonnosti. V souvislosti s tím, že si ještě ne všichni dovedou představit, k čemu v praxi kult osobnosti vedl, jaké obrovské škody byly napáchány porušením zásady kolektivního vedení ve straně a soustředěním nesmírné, neomezené moci v rukou jedné osoby, považuje ústřední výbor za nutné předložit XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu materiály k této otázce.

...

Za Leninova života byl ústřední výbor strany skutečným výrazem kolektivního vedení strany i země. Lenin jako bojovný marxistický revolucionář, vždy nesmiřitelný v zásadních otázkách, nikdy násilně nevnucoval své názory těm, s nimiž spolupracoval. Přesvědčoval a trpělivě vysvětloval své názory ostatním. Lenin vždy přísnědbal, aby se uplatňovaly normy stranického života, aby se dodržovaly stanovy strany, včas se svolávaly sjezdy strany i plenární zasedání jejího ústředního výboru. Kromě všeho toho velkého, co V. I. Lenin vykonal pro vítězství dělnické třídy a pracujícího rolnictva, pro vítězství naší strany a naplnění idejí vědeckého komunismu, projevila se jeho rozíravost i v tom, že u Stalina včas vystihl právě ty záporné vlastnosti, které později vedly k těžkým důsledkům. V. I. Lenin, pln starostí o osud strany a sovětského státu, podal naprosto správnou Stalinovu charakteristiku a poukázal přitom na to, že je třeba osoudit otázku Stalinova přemístění z funkce generálního tajemníka v souvislosti s tím, že Stalin je příliš hrubý, málo pozorný k soudruhům, náladový a zneužívá moci. V prosinci 1922 ve svém dopise nejbližšímu sjezdu strany Vladimír Iljič napsal: „Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetnětuto moc uplatňovat.” (V. I. Lenin, Spisy, sv. 36, s. 572).

Tento dopis, tento nanejvýš významný politický dokument známý v dějinách strany jako Leninova závěť, byl rozdán delegátům XX. sjezdu strany. Četli jste ho a budete ho ještě určitě pročítat mnohokrát. Zahloubejte se do Leninových prostých slov, v nichž je vyjádřena jeho starost o stranu, o lid, o stát, o další směr politiky strany. Vladimír Iljič uvedl: „Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ní jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.”

(Tamtéž, s. 574)

Tento Leninův dokument byl přečten jednotlivým delegacím XIII. sjezdu strany, které posuzovaly otázku přemístění Stalina z funkce generálního tajemníka. Delegace se vyslovily, aby Stalin byl v této funkci ponechán za předpokladu, že si vezme kritické připomínky Vladimíra Iljiče k srdci a dokáže napravit své nedostatky, které vyvolávaly u Lenina vážné obavy. Soudruzi! Je třeba informovat sjezd strany o dvou nových dokumentech, které doplňují Stalinovu charakteristiku, již Lenin podal ve své „závěti“. Těmito dokumenty jsou dopis Naděždy Konstantinovny Krupské zaslaný Kameněvovi, tehdy předsedajícímu v politickém byru, a osobní dopis Vladimíra Iljiče Lenina Stalinovi. Přečtu tyto dokumenty.

1. Dopis N. K. Krupské

„Lve Borisoviči, včera se na mě velmi hrubě osopil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlad. Iljič. Nejsem ve straněprvní den. Za celých třicet let jsem neslyšela od žádného soudruha jediného hrubého slova, a zájmy stran a Iljiče mi leží na srdci přinejmenším tak jako Stalinovi. Nyní potřebuji maximum sebeovládání. O čem lze a nelze s Iljičem hovořit, to vím lépe než všichni doktoři dohromady, protože vím, co ho rozruší a co ne, a to rozhodně lépe než Stalin. Obracím se k Vám a ke Grigorijovi jako k nejbližším soudruhům V. I. a prosím Vás ušetřit mě hrubého vměšování do osobního života, nedůstojných nadávek a výhrůžek. Nepochybuji o jednomyslném usnesení kontrolní komise, kterou se mi dovoluje Stalin vyhrožovat, ale nemám sil ani času, který bych mohla ztrácet těmito hloupými intrikami. Jsem také jen

člověk, a nervy mám napjaté k prasknutí. N. Krupská.“ (Leninův odkaz, Praha 1967, s. 209 – 210) Naděžda Konstantinovna napsala tento dopis 23. prosince 1922.

O dva a půl měsíce později, v březnu 1923, Vladimír Iljič zaslal Stalinovi následující dopis:

2. Dopis V. I. Lenina

„Soudruhu STALINOVI

Kopii Kameněvovi a Zinovjevovi

Vážený soudruhu Staline,

měl jste tolik drzosti, že jste si zavolal mou ženu k telefonu a vynadal jste jí. Přistoupila sice na to, že na celou věc zapomene, ale přece o tom uvědomila Zinovjeva a Kameněva. Nemám nejmenší chuti jen tak snadno zapomenout na to, co bylo odniknuto proti mně, a je samozřejmé, že vše, co vylo podniknuto proti mé ženě, vztahuji i na sebe. Žádám Vás proto, abyste mi sdělil, zda jste ochoten svá slova vzít zpět a omluvit se, nebo se raději přejete přerušit naše styky. Dne 5. března 1923 S úctou Lenin.“

(Tamtéž, s. 144 – 145)

(Oživení v sále.)

Soudruzi! Nebudu tyto dokumenty komentovat. Jsou výmluvné samy o sobě. Jestliže si Stalin dovolil chovat se tímto způsobem za Leninova života, chovat se takto k Naděždě Konstantinovně Krupské, kterou strana dobře zná a vysoce si jí váží jako věrného Leninova druha a aktivního bojovníka za věc naší strany od chvíle jejího zrodu, pak si lze představit, jak Stalin zacházel s jinými pracovníky. Tyto jeho negativní vlastnosti se stále více rozvíjely a v posledních letech se staly naprosto neúnosnými. Jak ukázaly pozdější události, nebyly Leninovy obavy zbytečné: Stalin zpočátku po Leninově smrti

jakžtakž dbal na Leninovy pokyny, ale pak začal vážnými upozorněními Vladimíra Iljič

e pohrdat. Jestliže analyzujeme praxi vedení strany a států Stalinem a vmyslíme-li se do všeho, co Stalin připustil, přesvědčujeme se, že Leninovy obavy byly oprávněné. Ty Stalinovy záporné rysy, které z Lenina vystupovaly jenom v zárodečné podobě, přešly v posledních letech do těžkého zneužívání moci Stalinem, což způsobilo naší straně nepředstavitelné škody. Tuto otázku musíme vážně rozebrat a správně analyzovat proto, abychom vyloučili jakoukoli možnost opakování byť jen náznaku podobnosti toho, co se vyskytovalo za Stalinova života, který projevoval zásadní nesnášenlivost ke

kolektivnosti ve vedení i v práci a dopouštěl se hrubého násilí vůči všemu, co mu nejen odporovalo, ale co se mu zdálo, při jeho náladovosti a despotičnosti, že odporuje jeho směrnicím. Nejednal na základě přesvědčování, vysvětlování a neúnavné práce s lidmi, ale na základě vnucování svých orientací, na základě vyžadování bezpodmínečného podřizování se jeho názoru. Ten, kdo se tomu stavěl na odpor nebo se snažil dokazovat svůj názor, svou pravdu, byl předem odsouzen k vyloučení z řídícího kolektivu a k pozdější morální i fyzické likvidaci. Zvlášť se to projevilo v období po XVII. sjezdu strany, kdy se oběti Stalinova despotismu stali mnozí čestní, ideálům komunismu oddaní vynikající straničtí činitelé i řadoví pracovníci strany. Je třeba říci, že strana svedla velký boj proti trockistům, pravičákům a buržoazním nacionalistům a ideově potřela všechny nepřátele leninismu. Tento ideový boj byl proveden úspěšně, strana se v něm ještě více zocelila a zesílila. I zde sehrál Stalin svou pozitivní úlohu. Strana svedla velký ideově politický boj proti těm lidem ve vlastních řadách, kteří hlásali protileninský směr a politickou linii nepřátelskou straně i věci socialismu. Byl to

úporný, těžký, ale nutný boj, protože politická linie trockisticko - zinovjevského bloku i bucharincův podstatěvedla k restauraci kapitalismu, ke kapitulaci před mezinárodní buržoazií... Za pozornost stojí skutečnost, že i v době vrcholení urputného ideového boje proti trockistům, zinovjevcům, bucharincům a dalším se vůči nim neuplatňovala krajní represivní opatření. Boj se vedl na ideovém základě. Ale za několik let, kdy socialismus byl už v SSSR v podstatě vybudován, kdy byly v podstatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti, kdy se výrazně omezila základna pro nepřátelské politické strany, směry a skupiny a kdy ideoví odpůrci strany byli politicky už dávno potřeni, začaly proti nim represe. Právě v tomto období (v letech 1935 až 1937 a v roce 1938) se vytvořila praxe hromadných represí po státní linii nejdříve proti odpůrcům leninismu - trockistům, zinovjevcům a bucharincům, které strana už dávno politicky potřela, a pak i proti mnoha čestným komunistům, proti těm kádrům strany, které nesly na svých bedrech občanskou válku, první a nejobtížnější léta industrializace a kolektivizace, které aktivně bojovaly proti trockistům a pravičákům, za leninskou linii strany. Pojem „nepřítel lidu” zavedl Stalin. Tento termín okamžitě zbavoval nutnosti všech důkazů ideové nesprávnosti názorů jednotlivce nebo těch, s nimiž se polemizuje: každého, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, kdo byl v pouhém podezření z nepřátelských úmyslů, každého, kdo byl prostě pomluven, umožňoval vystavit těm nejtvrdším represím s porušením všech norem revoluční zákonnosti. Pojem „nepřítel lidu“ v podstatě předem nepřipouštěl, vylučoval možnost jakéhokoli ideového boje nebo projevu vlastního názoru na nejrůznější otázky, dokonce i praktického významu. Hlavním a v podstatě jediným důkazem viny se v rozporu se všemi normami moderní právní vědy dělalo „doznání“ obviněného samotného, které, jak potom ukázalo přešetřování, bylo získáváno metodami fyzického násilí proti obviněnému. ... Stalin odvrhl leninskou etodu přesvědčování a výchovy a přešel z pozic ideového boje na cestu administrativního potlačování, na cestu hromadných represí, na cestu teroru. Stále rozsáhleji a tvrdošíjněji jednal prostřednictvím trestních orgánů a často přitom porušoval všechny existující normy morálky a sovětské zákony. Zvůle jedné osoby podněcovala a připouštěla zvůli jiných. Hromadné zatýkání a vysídlování tisíců a tisíců

lidí, popravy bez soudu a normálního vyšetřování vyvolávaly mezi lidmi nejistotu, strach, ba i pobouření. To přirozeně nepřispívalo ke sjednocování řad strany a všech vrstev pracujícího lidu, ale naopak to vedlo k tomu, že od strany byli odtrženi a likvidování čestní, avšak Stalinovi nevyhovující pracovníci ... Stalinova samovláda vedla k zvlášť těžkým důsledkům v průběhu Velké vlastenecké války ... Stalin v průběhu války i po ní hlásal tezi, že tragédie, kterou prožil náš lid v počátečním období války, je údajně důsledkem „nenadálosti“ německého útoku proti Sovětskému svazu. To ale přece, soudruzi, naprosto neodpovídá skutečnosti. Jakmile se Hitler v Německu chopil moci, okamžitě se předsevzal za úkol rozdrtit komunismus. Fašisté o tom mluvili přímo a svými plány se netajili. K uskutečnění těchto agresivních záměrů se uzavíraly nejrůznější pakty, bloky a osy, jako byl pověstná osa Berlín -Řím - Tokio. Nesčetná fakta předválečného období výmluvně dokazovala, že Hitler usměrňuje všechno své úsilí na to, aby rozpoutal válku proti sovětskému státu a soustředil velké vojenské svazky včetně tankových blízko sovětských hranic. Z nyní uveřejněných dokumentů je zřejmé, že Churchill už 3. dubna 1941 Stalina prostřednictvím britského velvyslance v SSSR Crippse osobně varoval, že německá vojska se začala přeskupovat a připravují se přepadení Sovětského svazu. Rozumí se samo sebou, že Churchill to nedělal z nějakých sympatií k sovětskému lidu. Sledoval zde své vlastní imperialistické zájmy - vysílit Německo a SSSR v krvavé válce a upevnit postavení britské říše. Nicméně Churchill ve své depeši uváděl, že žádá „varovat Stalina a upozornit ho na nebezpečí, které mu hrozí.“ Churchill to naléhavě zdůrazňoval i v telegramech z 18. dubna a v pozdějších dnech. Stalin však tato varování nebral v úvahu. Víc než to, od Stalina pocházely pokyny nedůvěřovat informacím podobného druhu, aby se prý nevyprovokovalo zahájení válečných akcí. Je třeba říci, že informace o hrozícím vpádu německých vojsk na území Sovětského svazu docházely i ze sovětských armádních a diplomatických zdrojů, avšak vzhledem k předpojatosti, která vůči nim ve vedení panovala, se pokaždé formulovaly s opatrností a obestíraly se výhradami. ... Když fašistická vojska už vtrhla a sovětské území a zahájila válečné operace, z Moskvy následoval rozkaz na výstřely neodpovídat. Proč? Prostě proto, že Stalin se navzdory zjevným faktům domníval, že to ještěnení válka, nýbrž provokace jednotlivých nedisciplinovaných jednotek německé armády a že když Němcům odpovíme, poslouží jim to jako záminka k zahájení války.

...

Velmi těžké následky, zvláště pro počáteční období války, měla rovněž ta okolnost, že průběhu let 1937 až 1941, v důsledku Stalinovy podezíravosti, byly na základě pomlouvačného obvinění zahubeny nesčetné kádry armádních velitelů a politických pracovníků. V průběhu těchto let bylo postiženo represí několik vrstev velitelských kádrů, doslova od roty a praporu až po nejvyšší armádní centra, a mezi nimi byly téměř úplnězničeny ty velitelské kádry, které získaly určité zkušenosti z vedení války ve Španělsku a na Dálném východě.

...

Stalin byl na hony vzdálen chápání reálné situace, která se vytvářela na frontách. Bylo to přirozené, poněvadž za celou Vlasteneckou válku nebyl ani na jediném úseku fronty, ani v jednom z osvobozených měst, nepočítáme-li bleskový výjezd na možajskou silnici, když se fronta stabilizovala, o čemž bylo napsáno tolik literárních děl plných nejrůznějších výmyslů a namalováno tolik barvitých pláten. Stalin přitom bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával rozkazy, které často nepřihlížely k reálné situaci na daném úseku fronty a které nutně musely vést k brovským ztrátám na lidských životech.

...

Vezměte si naše historické a válečné filmy či některá literární díla, věru se z jejich čtení dělá nanic. Vždyť všechny byly určeny, aby propagovaly právě tuto verzi na oslavu Stalina jako geniálního vojevůdce. Vzpomeňte si třeba jen na film Pád Berlína. Aktérem je tam jenom Stalin: vydává pokyny v sále s prázdnými židlemi a jen jediný člověk k němu přichází a cosi mu hlásí - je to Poskrjobyšev, jeho věrný zbrojnoš. (Smích v sále.)

...

Soudružky a soudruzi! Obraťme se k některým jiným faktům. Sovětský svaz je právem považován za vzor mnohonárodního státu, neboť u nás je reálně zabezpečena rovnoprávnost a přátelství všech národů obývajících naši velkou vlast. Tím křiklavější jsou akce, jejichž iniciátorem byl Stalin a které znamenají hrubé pošlapání hlavních leninských zásad národnostní politiky sovětského státu. Jde o hromadné vysídlování celých národů z rodných míst včetně všech komunistů a komsomolců bez jakékoli výjimky. Vysídlování tohoto druhu přitom vůbec nebylo diktováno důvody války. Už koncem roku 1943, kdy se na frontách Velké vlastenecké války vyhranil trvalý přelom v průběhu války ve prospěch Sovětského svazu, bylo přijato a realizováno rozhodnutí o vysídlení všech Karačajců z území, které obývali. Ve stejném období, koncem prosince 1943, stihl týž osud všechno obyvatelstvo Kalmycké autonomní republiky. V březnu 1944 byli vysídleni ze svých rodných míst všichni Čečenci a Inguši a Čečenskoingušská autonomní republika byla zrušena. V dubnu 1944 byli z území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky vysídleni do vzdálených míst všichni Balkaři a republika sama byla přejmenována na Kabardinskou autonomní republiku. Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli, protože jich je příliš mnoho a nebylo kam je vystěhovat. Jinak by je totiž vystěhoval.

(Smích a oživení v sále.)

...

Stalinovy neuvěřitelné podezíravosti rafinovaně využíval odporný provokatér a podlý nepřítel Berija, který vyhladil tisíce komunistů a poctivých sovětských lidí. Povýšení Vozněsenského a Kuzněcova nahánělo Berijovi strach. Jak bylo nyní zjištěno, právě Berija „podstrkoval“ Stalinovi materiály v podobě oznámení, anonymních dopisů, v podobě různých zvěstí a řeči, které spolu se svými pomahači vykonstruoval.

...

Stalinova zvůle se projevovala nejen při řešení otázek vnitřního života země, ale i v oblasti mezinárodních vztahů Sovětského svazu. Na červencovém plenárním zasedání ÚV se podrobně projednávaly příčiny vzniku konfliktu s Jugoslávií. Přitom se konstatovala velmi nechvalná Stalinova úloha. Vždyť v „jugoslávském případu“ nebylo takových otázek, které by se nedaly vyřešit cestou soudružského stranického projednání. Pro vznik tohoto „případu“ neexistovaly vážné důvody a k roztržce s touto zemí vůbec nemuselo dojít. To ovšem neznamená, že jugoslávští vedoucí činitelé byli bez chyb či nedostatků. Ale tyto chyby a nedostatky byly Stalinem nepředstavitelně zveličeny, což vedlo k roztržce vztahů se spřátelenou zemí.

...

Soudružky a soudruzi!

Kult osobnosti nabyl takových obludných rozměrů hlavně proto, že Stalin sám všemožně podněcoval a podporoval glorifikaci své osoby. Svědčí o tom nesčetné skutečnosti. Jedním z nejtypičtějších projevů slavomamu, toho, že Stalin postrádal elementární skromnost, je vydání jeho Stručného životopisu, který vyšel v roce 1948.

...

Poslechněte si některé charakteristiky Stalinovy činnosti, které vlastnoručně vepsal sám Stalin: „V tomto boji proti malověrným a kapitulantům, trockistům, Bucharinům a Kameněvům se definitivně zformovalo po Leninově vyřazení z práce ono vedoucí jádro naší strany..., které uhájilo veliký Leninův prapor, semklo stranu na podkladě Leninových odkazů a uvedlo sovětský lid na širokou cestu industrializace země a kolektivizace zemědělství. Vůdcem tohoto jádra a vůdčí silou strany a státu byl soudruh Stalin.“

...

Někteří soudruzi se mohou zeptat: kam se dívali členové politického byra ÚV, proč včas proti kultu osobnosti nevystoupili a dělají to teprve v poslední době? ...

O situaci, která se v té době vytvořila, jsme často rozmlouvali s Nikolajem Alexandrovičem Bulganinem. Jednou, když jsme ve dvou jeli autem, mi řekl: „Člověk někdy jede ke Stalinovi a je k němu zván jako přítel. Ale sedí u Stalina a neví, kam ho od něho odvezou: jestli domů nebo do vězení.“ Je jasné, že taková situace stavěla kteréhokoli člena politbyra do nevýslovně těžkého postavení. Jestliže si navíc uvědomíme, že v posledních letech se plenární zasedání ÚV fakticky nesvolávala a zasedání politbyra se konala případ od případu, bude pochopitelné, jak těžko bylo pro kteréhokoli člena politbyra vyslovit se proti tomu nebo onomu nespravedlivému nebo nesprávnému opatření, proti očividným chybám a nedostatkům v praxi vedení.

...

K otázce kultu osobnosti musíme přistoupit se vší vážností. Tuto otázku nemůžeme vynášet mimo stranu a tím spíše ne do tisku. Proto o ní referujeme na neveřejném zasedání sjezdu. Je třeba znát míru, neživit nepřátele, neodhalovat před nimi naše rány. Myslím, že sjezdoví delegáti správně pochopí a ocení všechna tato opatření. (Bouřlivý potlesk.)

...

Soudružky a soudruzi!

Dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu s novou silou prokázal nerozbornou jednotu naší strany, její semknutost kolem ústředního výboru, její odhodlání splnit veliké úlohy komunistické výstavby. (Bouřlivý potlesk.) Skutečnost, že nyní v plné šíři nastolujeme principiální otázky překonání kultu osobnosti jako jevu, který je marxismu - leninismu cizí, a odstranění těžkých důsledků, které způsobil, svědčí o velké morální a politické síle naší strany.

(Dlouhotrvající potlesk.)

Jsme plně přesvědčeni o tom, že naše strana vyzbrojená historickými závěry svého XX. sjezdu povede sovětský lid leninskou cestou k novým úspěchům, k novým vítězstvím. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk.)

Ať žije leninismus - vítězný prapor naší stranlitické síle naší strany.

(Dlouhotrvající potlesk.)

Jsme plně přesvědčeni o tom, že naše strana vyzbrojená historickými závěry svého XX. sjezdu povede sovětský lid leninskou cestou k novým úspěchům, k novým vítězstvím. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk.)

Ať žije leninismus - vítězný prapor naší strany.

Autor: Lukáš Sluka | neděle 26.2.2017 17:00 | karma článku: 8.65 | přečteno: 235x

Další články blogera

Lukáš Sluka

Karel Marx a Bedřich Engels Německá ideologie SVAZEK I

Kritika nejnovější německé filosofie Ludvíka Feuerbacha, Bruno Bauera a Maxe Stirnera Komunismus se od všech dosavadních hnutí liší tím, že provádí převrat všech dosavadních vztahů ve výrobě a ve společenských stycích.

21.6.2018 v 15:10 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 564 | Diskuse

Lukáš Sluka

Andrej Iljič Fursov, STALIN A VÍTR DĚJIN

Stalin kdysi řekl, že po jeho smrti budou na jeho hrob nakydána kvanta hnoje, avšak vítr dějin je nemilosrdně rozmetá. Vše se událo přesně tak, jak vůdce předvídal.

11.5.2018 v 23:41 | Karma článku: 9.90 | Přečteno: 508 | Diskuse

Lukáš Sluka

Soud s Gorbačovem

Tvrdit, že hospodářství SSSR bylo odsouzeno k nezdaru, znamená tvrdit, že ČLR k neúspěchu odsouzena nebyla. Když se ČLR z daleko horší pozice dokázala rozvíjet a postupovat vpřed, proč by to tedy nemohl dokázat i SSSR?!

24.4.2018 v 15:30 | Karma článku: 9.31 | Přečteno: 313 | Diskuse

Lukáš Sluka

Sýrie odsoudila útok USA, Francie a Britů v Radě bezpečnosti OSN

Syrský diplomat Al-Jaafari řekl, že nezákonná a Radou bezpečnosti OSN neschválená agrese měla zabránit OPCW v opakování mediálních lží vytvářených USA, Francií a Británií, použitých jako záminka k ospravedlnění útoku.

16.4.2018 v 18:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 29 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Tomáš Kupec

Soukromé vlastnictví pod útokem: Airbnb a "Co je komu do toho?!"

Rudé sochy po celém světě s nástupem nové generace mladých uvědomělých levičáků zezelenaly. Pro zvýraznění nového hávu se jim si přes tváře navíc přetahují černé pirátské pásky a konkurenční myšlenky jsou násilně sráženy k zemi.

3.7.2020 v 13:59 | Karma článku: 14.39 | Přečteno: 422 | Diskuse

Vladimír Zeman

Kontroverzní Churchill?

Zaujal mě článek Jana Eichlera ve včerejším Právu s názvem "Winston Churchill a jeho mlha". Velký přítel Československa odměněný prezidentem Zemanem státním vyznamenáním. Že by to s ním nakonec až tak slavné nebylo?

3.7.2020 v 11:41 | Karma článku: 8.80 | Přečteno: 264 | Diskuse

Pavel Pokorný

Může se dlužník ještě více zadlužovat?

Včerejší MF Dnes je článek "Proč se můžeme zadlužit", kde nás předseda vlády Babiš přesvědčuje, že se můžeme bez obav zadlužit. Nemůžeme...

3.7.2020 v 10:24 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 351 | Diskuse

Petr Štrompf

Milion chvilek na prahu milionu slibů

Ty sliby jsou zatím nevyřčené, zrovna tak jako fakt, že k nim nepochybně dojde. Parta mladých kluků se starým potenciálem, tedy chutí něco změnit. Mýdlová bublina bez očisty.

3.7.2020 v 9:15 | Karma článku: 11.30 | Přečteno: 484 | Diskuse

Jan Dvořák

Putin – jestřáb, co se sápe po nás, nebo holubice?

Ačkoli některé události se stanou i tisíce verst od nás, přesto mezi lidem tady doma silně rezonují. Takovou byla i nedávná připomínka porážky německého fašismu v Moskvě.

3.7.2020 v 7:22 | Karma článku: 13.97 | Přečteno: 258 | Diskuse
Počet článků 67 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 668

Vietnamista-politolog, marxista-leninista, člen KSČM a Svazu mladých komunistů Československa, punk rock, ska, bolševický rap (Pablo Hasél, vážná hudba (Mozart, Vivaldi, Smetana, Dvořák, latinsko američtí bolševičtí folkoví zpěváci (Víctor Jara, Silvio Rodriguez, Ali Primera, Mercedes Sosa)

Najdete na iDNES.cz