V. I. Lenin PAMÁTCE KOMUNY

Uplynulo čtyřicet let od vyhlášení Pařížské komuny. Francouzský proletariát uctil podle tradičního zvyku památku bojovníků revoluce 18. března 1871 tábory lidu a demonstracemi; koncem května znovu položí věnce na rovy zastřelených komunardů, obětí strašlivého „májového týdne“, a nad jejich hroby opět složí přísahu, že bude neúnavně bojovat až do úplného vítězství jejich ideálů, dokud jimi započaté dílo nebude uskutečněno.

            Proč proletariát, nejen francouzský, ale i proletariát celého světa, uctívá v bojovnících Pařížské komuny své předchůdce? V čem spočítá odkaz Komuny?

            Komuna vznikla živelně, nikdo ji záměrně a plánovitě nepřipravoval. Porážka ve válce s Německem, útrapy za obležení, nezaměstnanost v řadách proletariátu a zruinování maloburžoazie, pobouření mas proti vyšším třídám a proti úřadům, jež prokázaly úplnou neschopnost, rebelantské vření v dělnické třídě, nespokojené se svým postavením a toužící po jiném sociálním řádu, reakční složení Národního shromáždění, které vzbuzovalo obavy o osud republiky – souhrn všech těchto a mnoha jiných skutečností přiměl pařížské obyvatelstvo k revoluci 18. března, která neočekávaně dala moc do rukou národní gardy, do rukou dělnické třídy a maloburžoazie, která se k dělnické třídě přimkla.

            To byla v historii dosud nevídaná událost. Až dosud měli moc obyčejně statkáři a kapitalisté, to znamená jejich zmocněnci, kteří tvořili tzv. vládu. Po revoluci 18. března, když vláda p. Thierse prchla se svým vojskem, policií a úřednictvem z Paříže, stal se pánem situace lid a moc přešla do rukou proletariátu. Avšak proletariát, který je kapitálem hospodářsky zotročen, nemůže v dnešní společnosti politicky vládnout, nerozbije-li okovy, jimiž je ke kapitálu připoután.A to je důvod, proč hnutí Komuny nutně muselo nabýt socialistického zabarvení, tj. muselo usilovat o svržení panství buržoazie, panství kapitálu, o rozmetání vlastních základů soudobého společenského řádu.

            Z počátku bylo toto hnutí velmi nesourodé a nevyhraněné. Přidali se k němu i vlastenci, kteří doufali, že Komuna obnoví válku proti Němcům a dovede ji k úspěšnému konci. Hnutí bylo podporováno i drobnými obchodníky, kterým hrozil bankrot, nebude-li jim prodloužena lhůta pro zaplacení směnek a nájemného (což jim vláda nechtěla povolit, zato však jim to povolila Komuna). Konečně s hnutím částečně sympatizovali z počátku i buržoazní republikáni, kteří se obávali, že reakční Národní shromáždění („vesničtí křupani“, barbarští statkáři) znovu nastolí monarchii. Ale hlavní roli v tomto hnutí měli ovšem dělníci (zvláště pařížští řemeslníci), mezi nimiž se v posledních letech Druhého císařství šířila účinná socialistická propaganda a z nichž mnozí se dokonce hlásili k Internacionále.

            Jedině dělníci zůstali věrni Komuně až do konce. Buržoazní republikáni a maloburžoové brzy od ní odpadli: jedny zastrašil revolučně socialistický, proletářský ráz hnutí, druzí se od ní odvrátili, když uviděli, že hnutí je odsouzeno k neodvratné porážce. Jedině francouzští proletáři nebojácně a neúnavně podporovali svou vládu, jedině oni se za tuto vládu, tj. za osvobození dělnické třídy, za lepší budoucnost všech pracujících, bili a umírali.

            Komunu, včerejšími spojenci opuštěnou a nikým nepodporovanou, musela nevyhnutelně stihnout porážka. Celá buržoazní Francie, všichni statkáři, burziáni, továrníci, všichni velcí i malí zloději, všichni vykořisťovatelé se proti Komuně spolčili. Této buržoazní koalici, podporované Bismarckem (jenž propustil z německého zajetí 100.000 francouzských vojáků, aby pokořili revoluční Paříž) se podařilo poštvat neuvědomělé rolníky a drobnou venkovskou buržoazii proti pařížskému proletariátu a sevřít polovinu Paříže železným kruhem (druhá polovina byla obležena německou armádou). Také v některých velkých francouzských městech (Marseille, Lyon, St. Etienne, Dijon aj.) se dělníci pokusili uchopit moc, vyhlásit Komunu a přispět Paříži na pomoc, leč tyto pokusy brzo ztroskotaly. A tak Paříž, která první vztyčila prapor proletářského povstání, zůstala osamocena, a tím i odsouzena k jisté porážce.

            K vítězné sociální revoluci je třeba nejméně dvou podmínek: vysokého stupně rozvoje výrobních sil a dostatečně připraveného proletariátu. Roku 1871 tu však žádná z těchto podmínek nebyla. Francouzský kapitalismus nebyl ještě dostatečně vyspělý a Francie byla tehdy převážně maloburžoazní zemí (zemí řemeslníků, rolníků, maloobchodníků aj.). Kromě toho zde nebyla ani dělnická strana, dělnické třídě chyběla dostatečná příprava a delší praxe, ve své většině si dokonce ještě ani jasně neuvědomovala své úkoly a nevěděla, jak je uskutečnit. Proletariát nebyl náležitě politicky zorganizován, nebyly tu ani silné odborové a družstevní organizace…

            Avšak to hlavní, co chybělo Komuně, bylo, že neměla čas ani možnost volně vydechnout a pustit se do plnění svého programu. Ještě se ani nedala do díla, když versailleská vláda, podporovaná veškerou buržoazií, zahájila proti Paříži vojenské operace. Komuna byla nucena pomýšlet především na sebeobranu. Až do samého konce, který nadešel ve dnech 21.-28. května, nebylo jí popřáno času, aby se vážně zabývala něčím jiným.

            Ale i přes tak nepříznivé okolnosti, přes to, že se Komuna udržela tak krátce, byla s to učinit několik opatření, jež dostatečně charakterizují její pravý smysl a její pravé cíle. Komuna nahradila stálou armádu, tento slepý nástroj v rukou vládnoucích tříd, všeobecným ozbrojením lidu, vyhlásila odluku církve od státu, zrušila kongruu (tj. státní platy kněží) a dala lidovému školství zcela světský charakter, čímž zasadila četníkům v kutnách pádnou ránu. V ryze sociální oblasti byla s to udělat málo, avšak i to málo přece jen dost názorně dosvědčuje, že byla lidovou, dělnickou vládou: byla zakázána noční práce v pekárnách, byl zrušen pokutový systém, toto uzákoněné odírání dělnictva, a konečně byl vydán významný dekret (nařízení), podle něhož všechny továrny, závody a dílny, které jejich majitelé opustili nebo zavřeli, byly předávány dělnickým výrobním družstvům, aby je znovu uvedla do provozu. A Komuna jako by chtěla zdůraznit, že je vládou skutečně demokratickou, proletářskou, usnesla se, že služné všech správních a vládních úředníků nesmí být vyšší než obvyklá dělnická mzda a v žádném případě nesmí převyšovat 6.000 franků ročně (méně než 200 rublů měsíčně).

            Všechna tato opatření dostatečně dokazovala, že Komuna znamená smrtelné nebezpečí pro starý svět, založený na zotročení a vykořisťování. Proto buržoazní společnost nemohla klidně spát, dokud na pařížské radnici vlál rudý prapor proletariátu. A když se organizovaným vládním silám konečně podařilo přemoci špatně zorganizované síly revoluce, bonapartističtí generálové – od Němců poražení, ale proti přemoženým rodákům najednou udatní, tito francouzští Rennenkampfové a Meller-Zakomelští (carští generálové, kteří v roce 1905 pomocí trestních výprav brutálně potlačili revoluční hnutí na Sibiři) zosnovali takový masakr, jakého Paříž dosud nepoznala. Kolem 30.000 Pařížanů bylo zhovadilou soldateskou vyvražděno, kolem 45.000 uvrženo do žalářů a mnozí z nich později popraveni, tisíce posláno na nucené práce a do vyhnanství. Paříž ztratila celkem 100.000 svých synů, mezi nimiž byli nejlepší dělníci všech oborů.

  Buržoazie byla spokojena. „Teď je socialismu nadlouho odzvoněno!“ řekl její vůdce, krvežíznivý trpaslík Thiers po krvavé lázni, kterou uchystal se svými generály pařížskému proletariátu. Tyto buržoazní vrány však krákoraly předčasně. Již za nějakých šest let po potlačení Komuny, kdy mnozí její bojovníci ještě úpěli na nucených pracích a ve vyhnanství, vzklíčilo ve Francii nové dělnické hnutí. Nová socialistická generace, bohatší o zkušenosti svých předchůdců a nijak nepodlomená jejich porážkou, pozvedla prapor vypadlý z rukou bojovníků Komuny a nesla jej s jistotou směle vpřed s hesly: „Ať žije sociální revoluce! Ať žije Komuna!“ A po dalších několika letech nová dělnická strana a její agitace, kterou v zemi rozvířila, donutily vládnoucí třídy, aby propustily na svobodu vězněné komunardy, kteří ještě zůstali v rukou vlády.

            Památku bojovníků Komuny uctívají nejen francouzští dělníci, ale i proletariát celého světa. Vždyť Komuna nebojovala za nějaký místní nebo úze národní úkol, nýbrž z osvobození všeho pracujícího lidstva, všech uražených a ponížených. Komuna jako průkopnice sociální revoluce si získala sympatie všude, kde trpí a bojuje proletariát. Její zrod a pád, existence dělnické vlády, která se zmocnila hlavního města a vládla mu přes dva měsíce, hrdinný boj proletariátu a jeho utrpení po porážce – to vše povzbudilo miliony dělníků, probudilo jejich naděje a získalo jejich sympatie pro socialismus. Hřmění pařížských děl vyburcovalo nejzaostalejší vrstvy proletariátu z hlubokého spánku a všude dalo popud k zesílení revoluční socialistické propagandy. Proto dílo Komuny nepřišlo nazmar a žije dodnes v každém z nás.

           Věc Komuny – to je věc sociální revoluce, věc úplného politického a hospodářského osvobození pracujících, to je věc proletariátu celého světa.A v tomto smyslu je nesmrtelná.

„Rabočaja Gazeta“, čís. 4-5,                                                Podle listu „Rabočaja Gazeta“

15. (28.) dubna 1911

Podle V. I. Lenin, sv. 17 (prosinec 1910 - duben 1912), SNPL, Praha 1957

 přepsal a zpracoval Lukáš Sluka