Stalin a SSSR – mýtus a skutečnost

Mao Ce-tung řekl: „Gratulace Stalinovi znamená nejen plnou podporu jemu osobně, znamená především podporu kroku lidstva kupředu na cestu budování sovětské společnosti, podporu vítězícímu socialismu způsobem, jak ji vytyčil Stalin"

Proč se dnes bavíme o Stalinovi a SSSR? Je tomu tak z toho důvodu, že tématem „stalinismu“ se v současnosti zabývá snad každý novinový článek týkající se tzv. totalitarismu. Stalinismus byl děsivější a hrůzostrašnější než obě světové imperialistické války dohromady, barbarštější než britské koncentrační tábory v Jižní Africe, strašlivější než Brity vyvolaný hladomor v Bengálsku a hrůznější než invaze, koloniální podřízení „méněcenných“ národů a plenění více než čtvrtiny světa. A to nehovořím o děsivých imperialistických dobrodružstvích v Iráku, bývalé Jugoslávii, Afghánistánu, Pákistánu, opět Iráku, Libyi, Sýrii, o stálém válečném napětí v pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu a v Palestině.  To byly hlavní události mého mládí, jež si skrze palcové titulky vybavím. Imperialismus napadá důsledky své vlastní činnosti a ze svých agresí i bezuzdného kořistění těží!!! Zabírá, krade a loupí národům jejich vlast, jejich zemi a neohlížeje se státní suverenitu loupí cizí přírodní, surovinové zdroje, zejména ropné. Když se Říjnovou revolucí utlačovaní národů Ruska zbavili okovů Kerenského prozatímní pokračovatelky světové války - Leninovým dekretem z prvních dnů Velkého října získali rolníci půdu, druhým dekretem získaly národy právo na sebeurčení, sovětští lidé se stali pány přírodních a surovinových zdrojů, továren rozličných odvětví, ropného i nerostného bohatství a směle vykročili po stopách Lenina a Stalina na cestu budování socialismu v Sovětském svazu. Na pořad dne se dostalo zničení starého řádu, založeného na útlaku drtivé většiny dělnické třídy stále se zmenšující minoritou kapitalistů.  Jednalo se o vybudování nové společnosti založené na vzájemné spolupráci a pokroku celého lidstva.  Nešlo jen o morální políček buržoazii, nýbrž především o nastavení zrcadla vykořisťovatelské kapitalistické realitě vůčihledně praxi sovětského socialismu, vycházející z praktické spolupráce dělných tříd. O buržoazii v posledku neběží, oč ale běží, je morální a praktický imperativ pro proletariát.

           Téměř po celé století čelíme ideologické válce vedené z tábora buržoazie a jejích maloburžoazních agentů. Tito mají za úkol de facto vykastrovat revoluční potenciál dělnické třídy, vymazat úspěchy lidí bojujících a pracujících ve prospěch a v zájmu drtivé většiny a zamlžit, a tím znejasnit i zatemnit cestu k socialismu.

Z toho důvodu není následující citace Mao Ce-tunga pouhou formalitou:

Gratulace Stalinovi znamená nejen plnou podporu jemu osobně, znamená především podporu vykročení lidstva kupředu na cestu budování sovětské společnosti, podporu vítězného socialismu způsobem, jak ho vytyčil Stalin. Znamená podporu drahého přítele naprosté většiny současného lidstva, drtivé většiny, jež dnes strádá a trpí.

LIDSTVO SE MŮŽE OSVOBODIT JEDINĚ CESTOU, JÍŽ VYTYČIL STALIN!   

Rozdíl mezi mýtem (Stalin „bubák“) a skutečným Stalinem, tj. pulsujícím, hrdinným a vášnivým zastáncem zájmů pracujících mas nemůže být kontrastnější.  

            Zkrátka se musíme učit z olbřímího bohatství bolševických teoretických i dějinných zkušenosti, aby se nám tyto mohly stát úspěšným vodítkem v boji proti britské imperialistické buržoazii.  

            To je důvodem, proč musíme hájit Stalina a Sovětský svaz před snůškami polopravd i vyslovených lží, bránit ho před ustavičnými, zcela falešnými, lživými a především nepřestajnými zákeřnými útoky naší vládnoucí třídy, jí najatých „intelektuálů“ a dobře placených šmoků - ať už tito pisálci pocházejí z luna dělnického hnutí či zvnějšku.

Abychom porozuměli Stalinově roli revolucionáře, resp. vůdce Sovětského svazu, je nezbytné si poněkud obsáhleji připomenout nejen jeho curriculum vitae, ale rovněž i stručně zmínit nejzásadnější okamžiky dějin Leninem na žulovém kameni mistrně zbudované strany nového typu - Všesvazové komunistické strany (bolševiků).

Josef Vissarionovič Stalin se narodil v rodině drobného řemeslníka – obuvníka 6. (18). prosince 1878 (oficiální datum 9. (21.) prosince 1879. V roce 1894 byl přijat do pravoslavného semináře v Tiflisu. Jezuitský režim v semináři u mladého Stalina vyvolal protest a revoluční nálady. Pod vlivem ruských marxistů žijících na Kavkaze se připojil k revolučnímu hnutí; v ilegálním kroužku si osvojoval díla Marxe, Engelse, Lenina i Plechanova, prvního překladatele Marxova Kapitálu do ruštiny. Psal verše a publikoval v různých tiskovinách. V srpnu roku 1898 vstoupil do tifliské organizace Ruské sociálně demokratické strany dělnické (RSDSD), stal se členem Mesame-dasi - sociálně demokratické organizace v Gruzii hrající v letech 1893-98 aktivní roli v šíření marxismu. Zapojil se do struktury tifliských, kavkazských svazových výborů a bakinského výboru, účastnil se vydávání časopisů Brdzola (Boj), Proletariatis Brdzola (Boj proletariátu), Bakinskij proletarij (Bakinskij proletář), Gudok (Signál), Bakinskij rabočij (Bakinký dělník). Řídil a vedl propagandu marxistických idejí mezi dělníky tifliských železničních dílen. V letech 1889-1894 navštěvoval  gorijskou církevní střední školu. Byl obdařen nevšedním hudebním nadáním a mimořádnou pamětí, miloval naučnou četbu a uměleckou literaturu. Osvojil si obratnost v rychlém čtení, každodenně přečetl nikoli méně než 400 stran knižního textu. V roce 1899 byl vyloučen ze semináře za revoluční činnost, uchýlil se do ilegality a stal se profesionálním revolucionářem. Mezi kavkazskými dělníky šířil revoluční propagandu, přiklonil se k Vladimíru Iljiči, jehož leninské idee upevňování revoluční marxistické strany podporoval, souzněl s nimi, hájil bolševickou strategii i taktiku třídního boje proletariátu, byl přesvědčeným stoupencem bolševismu a postupně demaskoval oportunistickou linii menševiků i anarchistů v revoluci. Sehrál vynikající úlohu v ideovém rozdrcení menševismu a obraně ideologických, organizačních i taktických základních tezí marxistické strany na Kavkaze. Stalinova díla vynikají teoretickou hloubkou, jsou nesmiřitelná k oportunismu a, jak jsem uvedl, hájí leninismus.

Pro revolucionáře dokázal Josef Stalin zorganizovat ilegální tisk letáků, které často psal sám, přičemž byl zároveň vůdčím organizátorem stávek. V gruzínském podzemním revolučním hnutí byl neobyčejně aktivní. Navzdory obrovskému nebezpečí plynoucímu z dráhy profesionálního revolucionáře, na niž se dobrovolně vydal, rozhodl se revoluci zasvětit svou práci i život. Zejména v časech tuhé ilegality strany a její nejednotnosti. Za každý jeho revoluční čin hrozily Stalinovy v carském Rusku roku přelomu století mnohaleté roky vězení či dlouholeté vyhnanství. V roce 1901 Stalin revoluční hnutí charakterizoval těmito slovy: Začíná boj za zvýšení stále se snižujících mezd, za zkrácení pracovní doby, za snížení počtu pracovních dnů, za zahájení způsobů navýšení mzdy atd. A zdůraznil „Náš boj začíná neúprosnou bitvou proti snižování mezd a prodlužování pracovního dne uvědoměním si vlastní role třídní avantgardy. Strana se však nemůže spokojit s vítězstvím těchto drobných požadavků, vždyť sám boj nás učí, že konečného vítězství můžeme dosáhnout pouze za předpokladu, že se naše strana stane disciplinovanou, pevnou, nezdolnou a skvěle organizovanou bojovou silou. Tento boj dělníkům ukáže, že kromě přímého nepřítele – kapitalistů, mají co do činění ještě s vlastním státem buržoazní diktatury, jenž musí být svržen. Že mají co dělat s organizovanou mocí dozrálé třídy – buržoazie, s kapitalistickým státem a jeho vojskem, policií i armádou. Stalinův život do roku 1917 sestával z věznění, vyhnanství a podzemní práci v tuhé ilegalitě, v napadání oportunismu, reformismu a revizionismu za důsledného plnění stranických povinností profesionálního revolucionáře a průběžné aktualizaci výstižných, stručných a ideově hutných třídních analýz.

Již jako mladík, konkrétně mezi lety 1905-07, byl Josef Vissarionovič v Zakavkazsku aktivním účastníkem revoluce a hájil ideu ozbrojeného povstání, jako prostředku k svržení samoděržaví a vydobytí demokratické republiky. Přisuzoval obrovský význam technické přípravě povstání, uspořádání bojových oddílů, získávání zbraní atp. Pokládal zformování přechodné vlády za přirozený výsledek ozbrojeného povstání lidu a taktéž samu vládu – revoluční diktatury proletariátu a rolnictva, za vládu potlačující síly reakce. Již usnesení III. sjezdu Ruské sociálně demokratické strany dělnické (RSDSD) vyslovilo uznání obratné činnosti bolševických organizací v Zakavkazsku jako „nemilitantnějších organizací v naší straně“. Kavkazský svazový výbor vybízel dělníky a rolníky k ozbrojenému povstání, k vydávání a distribuci článků a letáků Stalina. IV. konference kavkazských bolševiků (listopad 1905) přijímá usnesení o zesílení boje k přípravě a provedení povstání, bojkotu Dumy, upevnění revolučních organizací dělníků a rolníků – Sovětů dělnických zástupců, stávkových výborů, revolučních rolnických výborů.

Jako delegát zakavkazských bolševiků Stalin v prosinci 1905 přijal účast na práci I. Všeruské bolševické konference v Tammerforse. V dubnu 1906 se účastní na práci IV. sjezdu RSDSD. Byl delegátem V. (r. 1907) sjezdu strany.

V práci Anarchismus nebo socialismus? (r. 1906-07) rozvinul teoretická východiska marxistické strany – dialektický a historický materialismus, osvětluje nezbytnost i nevyhnutelnost socialistické revoluce a diktatury proletariátu, hovoří o nutnosti zformování proletářské strany nového typu, o základní strategii a taktice strany. Přináší zásadní vklad do marxisticko-leninské teorie v oblasti úkolů třídního boje proletariátu.

       VI. (Pražská) Všeruská konference ÚV RSDSD v lednu roku 1912 na dálku kooptuje Stalina do sboru ÚV a přivádí ho do Ruského byra ÚV. V letech 1912-13 působí v Petrohradě, aktivně spolupůsobí v časopisech „Zvězda“ (Hvězda) a „Pravda“ (Pravda). Byl účastníkem krakovské porady ÚV RSDS (r. 1912).

            Zvláštní místo v jeho teoretickém dědictví zaujímá spisek z Vídně z ledna 1913 – práce Marxismus a národnostní otázka, kde osvětluje principy řešení národnostní otázky, podrobuje kritice oportunistický program „kulturně-národnostní autonomie“, definovaný klasickým vymezením národa.

       Již v předříjnovém (r. 1917) období v tvorbě Stalina, v procesu dovedného spojení teorie a praxe mimořádně složitého a nebezpečného revolučního boje, byl rozpracován mechanismus realizace cíle jeho života – vybudování socialismu v Rusku, které považoval za strategický úkol revolučního hnutí v Rusku.

       Taktický úkol předříjnového období - vytvoření v zemi demokratické republiky s demokratickou ústavou. Prostředkem jejího dosažení se mělo stát Ústavodárné shromáždění, „vybrané na základě všeobecného, ??rovného, ??přímého a tajného hlasování a objasnil tím, že „to je to, za co musíme nyní bojovat“.

       Slogany – hesla měla také vždy místo v určování strategie a konkrétních taktických úkolů. Hlavním sloganem bylo zavádění transformačních demokratických přeměn - svržení samoděržaví. A to prostě nebyl slogan, ale směrnice, bez jejíhož plnění bylo nemožné vyřešit strategické úkoly.
       Pouze dělnická třída, proletariát v čele se sociálně demokratickou stranou, je schopna nahradit samoděržaví demokratickou republikou. A taktika i slogany se podřizují strategickému cíli – výstavbě socialismu. V závislosti na okolnostech, na té či oné etapě Stalinovy působnosti, představují taktická nastavení simulující konkrétní plán činností v závislosti na strategických směrnicích daného období vzor optimalizace plánu na bázi prognózy v závislosti na direktivních omezeních. V průběhu celého života, zahajujíce revoluční činnost, J. V. Stalin realizoval model vnější slupky, kterou byly Strategie – Taktika – Hesla – Směrnice, a vnitřním mechanismem jejich realizace Prognózy – Směrnice - Optimalizace – Plán.

       V období revoluční podzemní práce Stalin 7 krát (v letech 1902-1903; v roce 1908; roku 1910; roku 1911 – 2 krát; roku 1912; roku 1913) prošel žaláři a byl internován v kobce. 6 krát (v letech 1903 -1904, útěk 5. ledna 1904; v letech 1908 – 1909, útěk 28. února 1912; 1. září 1912 útěk; v letech 1913-1917 střídavě vězněn či ve vyhnanství. Osvobozen únorovou revolucí) se nacházel ve vyhnanství.

Dne 12 (25). 3. 1917 se J. V. Stalin vrátil do Petrohradu z Turuchanského kraje a byl jmenován do byra ÚV RSDSD (b) a do redakce „Pravdy“. Na VII. dubnové Všeruské konferenci RSDSD (b) podpořil leninský kurs o přerůstání buržoazně-demokratické revoluce v socialistickou. Aktivně se účastnil

boje proti prozatímní pokračovatelce jatek světové války, vládě premiéra Alexandra Fjodoroviče Kerenského ze strany socialistů revolucionářů – eserů. Byl zvolen členem ÚV strany, do centra praktické stranické práce, kterou pak vykonával. Ve vedení se zúčastnil práce Petrohradského výboru strany a v novinách „Pravda“, usměrňoval činnost bolševiků v magistrátní kampani v Petrohradě. Účastnil se práce Všeruské konference vojenských organizací strany a Všeruského sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců (3–24. června 1917). Společně s Leninem Stalin organizuje historickou demonstraci 18. června 1917, kdy kolem pětiset tisíc dělníků a vojáků vyšlo do ulic Petrohradu s rudými prapory a bolševickými hesly: „Všechnu moc sovětům!“, „Pryč s deseti ministry – kapitalisty!“, „Je načase ukončit válku!“. Současně v Moskvě a dalších průmyslových centrech probíhaly obdobné demonstrace dělníků a vojáků, (které) Prozatímní vládě předvedly neustálý růst vlivu bolševiků. I. Všeruský sjezd Sovětů (20. 6. 1917) volí Stalina členem Ústředního exekutivního výboru Sovětu dělnických a vojenských zástupců.

 
       Na VI. sjezdu RSDSD (b) konaném 26. července – 30. srpna 1917 vystoupil s politickou zprávou ÚV a referátem o politické situaci, pregnantně zformuloval stranický úkol v boji za socialistickou revoluci – „Svržení diktatury imperialistické buržoazie“, nařídil odpor proti trockistům, považujícím vítězství socialismu v Rusku za nemožné bez proletářské revoluce na západě. Oznámil: „Není vyloučena možnost, že právě Rusko se projeví jako země, ukazující cestu k socialismu... Je třeba odvrhnout přežité představy o tom, že pouze Evropa nám může ukázat cestu. Marxismus existuje dogmatický a teoretický. Já stojím na půdě toho druhého.“  Když se mnozí členové ÚV, včetně Lenina, skrývali v hluboké ilegalitě nebo byli ve vězení, zůstával Stalin v době od července do září faktickým vůdcem bolševické strany, tehdy strana upevnila svoje postavení.Po dubnové konferenci se zvýšil počet základních organizací strany ze 78 na 162, přičemž počet bolševiků stoupl ze 100.000 na 240.000. Ve dnech Kornilovova puče (25.-30. 1917) byl Stalin jediným vůdcem strany, který učinil vše, aby politická moc v Petrohradě přešla do rukou sovětů dělnických a vojenských zástupců, které se postavily na stranu bolševiků, a puč byl pod jeho vedením rozdrcen.

SRPEN 1917 A ROZDRCENÍ KORNILOVOVA PUČE MĚLO ROZHODUJÍCÍ VLIV NA VEŠKERÝ NÁSLEDNÝ VÝVOJ RUSKÝCH DĚJIN!

V krátké době po své zkušenosti prvořadého stranického organizátora přibyla zkušenost vojevůdce, způsobilého k energickým akcím za jakékoli situace. Dne 29. září 1917 se Stalin jako jeden z vůdců pracujících a bolševické strany stává členem Ústavodárného shromáždění. Byl zvolen do Politbyra ÚV a Vojensko-revolučního ústředí - orgánu určeného k přímému ozbrojenému povstání. Dne 24. 10 (6.11). 1917 vypracoval na zasedání bolševické frakce II. Všeruského sjezdu sovětů hlášení o postupu ozbrojeného povstání. Dne 26.10 (8.11) byl Stalin zvolen do první sovětské vlády jako lidový komisař pro národnosti a později (7. února 1920) - lidový komisař státní kontroly, reorganizované do Dělnicko-rolnické inspekce (RKI). Dne 15. 1. 1918 na zasedání bolševické frakce III sjezdu sovětů vystoupil s referátem o Federaci sovětských republik a měl závěrečné slovo v diskusi o národnostní otázce, kde řekl: "Pro nás, zástupce zaměstnanců, je třeba, aby lid pouze nehlasoval, ale aby vládl. Panují ne ti, kteří volí a hlasují, ale ti, kteří vládnou.“
            Enormní byl také přínos, kterým přispěl Stalin k vítězství Sovětského Ruska v občanské válce i k odražení zahraniční vojenské intervence v letech 1918 – 20. Byl členem Revolučního vojenského sovětu republiky a Revolučního vojenského sovětu Jižního, Západního a Jihozápadního frontu, členem Sovětu dělnicko – rolnické obrany v čele s Leninem a jeho náměstkem. Řídil dodávky potravin do ústředí na jihu Ruska i obranu Caricin [1], vyřešil kritickou situaci na Východní frontě v oblasti Permu, zlikvidoval hrozby nad Petrohradem, rozdrtil Děnikina, po porážce na polské frontě měl zásluhu na osvobození Kyjeva i ofenzívě na Lvov. Útok na Varšavu, proti kterému se Stalin stavěl, skončil krutým debaklem kvůli avanturismu Trockého a Tuchačevského velení Západního frontu. V občanské válce se ukázala jako pro vítězství na frontě prvořadá vojensko-politická práce stranických pracovníků, kteří našli správný způsob, jak porazit nepřítele, dovedli si vybrat velitele i politické pracovníky a Stalin byl iniciátorem vytvoření 1. Jízdní kavalérie. Uskutečnění jeho plánu vedlo k totální porážce Děnikina v rozhodujících bitvách o Orel a Voroněž, k rychlému ústupu Děnikinových vojsk na jihu a vítězstvím Rudé armády na dalších frontách. Nařízením Ústředního výkonného výboru ze dne 27. listopadu 1919 byl (Stalin) vyznamenán Řádem Rudého praporu. V zápisu ze schůze předsednictva Ústředního výkonného výboru je zdůrazněno: "Ve chvíli smrtelného nebezpečí, kdy byla naše země ze všech stran obklíčena těsným kruhem nepřátel sovětské moci a odrážela údery protivníka; v okamžiku, kdy se nepřátelé Dělnicko-rolnické revoluce v červenci 1919 blížili k Rudému Petrohradu a už už obsazovali Krasnoju Gorku, v této pro Sovětské Rusko těžké hodině byl jmenován na vojenský post předsednictvem Ústředního výkonného výboru Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin), díky jehož energii a neúnavné práci se podařilo stmelit zkřehlé řady Rudé armády. Pohyboval se sám na území bojové linie, bil se pod přímou palbou v bitevním ohni a jeho osobní příklad v boji za Sovětskou republiku inspiroval řadu vojáků Rudé armády. S ohledem na jeho zásluhy při obraně Petrohradu, a rovněž obětavost v jeho další práci na jižní frontě, se rozhodl Všeruský ústřední výkonný výbor udělit J. V. Džugašvilimu (Stalinovi) Řád Rudého praporu."
            Stalin sehrál vůdčí úlohu i v obnově národního hospodářství. V diskusi o odborech, vnucené Trockým, hájil Leninskou platformu o roli odborů v socialistické výstavbě.Ve svém článku „Naše neshody“, otištěném 19. listopadu 1921 v deníku Pravda vystupuje Stalin proti bezpracnému Trockého upevňování pracovní kázně dělníků metodami donucení. Na X. sjezdu VKS (b), konaném ve dnech 8 – 16. března 1921, vystoupil Stalin s referátem nazvaným O aktuálních úkolech strany v národnostní otázce, naléhal na stranu, aby nebojovala jen s „imperialismem, velkoruským šovinismem“, ale také „s místním nacionalismem“.

[1] Caricin, v letech 1589–1925 název dnešního města jménem Volgograd, které v letech 1925–1961 neslo hrdé a vítězné pojmenování Stalingrad, čímž byla oficiálně oceněn Stalinův zásadní podíl na chrabré a bravurně organizované obraně města proti Bílým v letech 1918 – 1920.

[2] Text referátu čítajícího 12 stran v angličtině zde http://www.marx2mao.com/Stalin/ITNQ21.html, v češtině nazvaný O nejbližších úkolech strany v národnostní otázce viz Spisy J. V. Stalina sv. 5, str. 26-38, Svoboda, 1951. Tento referát je v češtině zde:

O nejbližších úkolech strany v národnostní otázce

Teze k X. sjezdu Komunistické strany Ruska (bolševiků) schválené Ústředním výborem strany projednávalo politbyro ÚV KSR (b) na zasedání 5. února 1921. K definitivní redakci tezí byla jmenována komise v čele s V. I. Leninem a J. V. Stalinem. Teze byly uveřejněny v 29. čísle Pravdy z 10. února a vydány v roce 1921 jako zvláštní brožura.

I. KAPITALISTICKÝ ŘÁD A NÁRODNOSTNÍ ÚTISK

1) Soudobé národy jsou produktem určité epochy, epochy rozvíjejícího se kapitalismu. Proces likvidace feudalismu a rozvoje kapitalismu je zároveň procesem konstituování lidí v národy. Angličané, Francouzi, Němci a Italové se konstituovali v národy za vítězného rozvoje kapitalismu, triumfujícího nad feudální roztříštěností.

2) Tam, kde vytváření národů spadalo vcelku do stejné doby s vytvářením centralizovaných států, vzaly na sebe národy přirozeně formu státu a vyvinuly se v samostatné buržoazní národní státy. Tak se stalo v Anglii (bez Irska), ve Francii a v Itálii.  Na východě Evropy došlo naopak k vytvoření centralizovaných států, urychlenému potřebami sebeobrany (vpády Turků, Mongolů apod.), před likvidací feudalismu, tedy před vytvořením národů. Proto se zde národy nevyvinuly a nemohly vyvinout v národní státy, nýbrž vytvořily několik smíšených, národnostních buržoazních států, ve kterých byl obyčejně jeden silný, panující národ a několik národů slabých, porobených. Takovými státy byly Rakousko, Uhry a Rusko.

3) Národní státy jako Francie a Itálie, které se opíraly zprvu hlavně o své vlastní národní síly, národnostní útisk celkem vzato neznaly. Naproti tomu státy národnostní, vybudované na panství jednoho národa — přesněji řečeno, jeho panující třídy — nad ostatními národy, jsou původní vlastí a hlavním dějištěm národnostního útisku a národních hnutí. Rozpory mezi zájmy panujícího národa a zájmy národů podmaněných jsou rozpory, bez jejichž vyřešení je nemožná trvalá existence národnostního státu. Tragédie národnostního buržoazního státu tkví v tom, že není s to vyřešit tyto rozpory, že každý jeho pokus o „vyrovnání“ mezi národy a o „ochranu“ národnostních menšin za současného zachování soukromého vlastnictví a třídní nerovnosti končí obvykle novým nezdarem, novým zostřením národnostních konfliktů.

4) Další růst kapitalismu v Evropě, potřeba nových odbytišť, hledání surovin a paliva, a dále vývoj imperialismu, vývoz kapitálu a nezbytnost zajištění velikých námořních a železničních spojů vedly jednak k uchvácení nových území starými národními státy a k přeměně těchto států ve státy národnostní (koloniální) s národnostním útiskem a národnostními konflikty pro ně příznačnými (Anglie, Francie, Německo, Itálie), jednak posílily mezi panujícími národy starých národnostních států snahu nejen o udržení starých státních hranic, nýbrž i o jejich rozšíření, o podmanění nových (slabých) národů na úkor sousedních států. Tím byla národnostní otázka rozšířena a konec konců samým vývojem událost sloučena s všeobecnou otázkou kolonií, a národnostní útisk se takto z otázky vnitrostátní přeměnil v otázku mezistátní, v otázku boje (a války) imperialistických „velmocí“ za podmanění slabých, neplnoprávných národů.

                5) Imperialistická válka, která obnažila až na samý kořen nesmiřitelné národnostní rozpory a vnitřní nemohoucnost buržoazních národnostních států, vedla ke krajnímu vyhrocení národnostních konfliktů ve vítězných koloniálních státech (Anglie, Francie, Itálie), k úplnému rozpadnutí poražených starých národnostních států (Rakousko, Uhry, Rusko 1917) a konečně jako „nejradikálnější“ řešení národnostní otázky buržoazií — k vytvoření nových buržoazních národních států (Polsko, Československo, Jugoslávie, Finsko, Gruzínsko, Armenie aj.). Avšak vytvoření nových samostatných národních států nepřineslo a nemohlo přinést pokojné soužití národů, neodstranilo a nemohlo odstranit ani národnostní nerovnost, ani národnostní útisk, neboť nové národní státy, založené na soukromém vlastnictví a třídní nerovnosti, nemohou existovat:

                a) bez utiskování vlastních národnostních menšin (Polsko utiskující Bělorusy, Židy, Litevce a Ukrajince; Gruzínsko utiskující Osetínce, Abcházce a Armény; Jugoslávie utiskující Chorvaty, Bosňáky atd.);

                b) bez rozšiřování vlastního území na úkor sousedů, což vyvolává konflikty a války (Polsko proti Litvě, Ukrajině a Rusku; Jugoslávie proti Bulharsku;  Gruzínsko proti Arménii, Turecku atd.);

                c) bez podřízení se imperialistickým „velmocem“ po stránce finanční, hospodářské a vojenské.

                6) Tak skýtá poválečné období neutěšený obraz národnostní nevraživosti, nerovnosti, útisku, konfliktů, válek a imperialistických zvěrstev, páchaných národy civilizovaných zemí jak navzájem mezi sebou, tak i vůči neplnoprávným národům: na jedné straně několik „velmocí“, utiskujících a vykořisťujících celou masu závislých i „nezávislých“ (fakticky naprosto závislých) národních států, a vzájemný boj mezi těmito mocnostmi o monopol na vykořisťování národních států, na druhé straně boj národních států, závislých i „nezávislých“, proti nesnesitelnému jhu „velmocí“; vzájemný boj mezi národními státy za rozšíření svého národního území; boj národních států, každého zvlášť, proti vlastním utiskovaným národnostním menšinám; konečně zesílení osvobozeneckého hnutí kolonií proti „velmocem“ a zostření národnostních konfliktů jak uvnitř těchto mocností, tak i uvnitř národních států, v kterých je zpravidla několik národnostních menšin.

                Takový je „obraz světa“, který zanechala dělnictvu imperialistická válka.

                Buržoazní společnost při řešení národnostní otázky úplně zbankrotovala.

II. SOVĚTSKÉ ZŘÍZENÍ A NÁRODNÍ SVOBODA

1) Jestliže soukromé vlastnictví a kapitál nevyhnutelně rozlučují lidi, rozdmýchávají národnostní nesváry a zesilují národnostní útisk, pak kolektivní vlastnictví a práce stejně nevyhnutelně lidi sbližují, podlamují národnostní nesváry a odstraňují národnostní útisk. Existence kapitalismu bez národnostního útisku je stejně nemyslitelná, jako je nemyslitelná existence socialismu bez osvobození utiskovaných národů, bez národní svobody. Šovinismus a boj mezi národy jsou nezbytné a neodvratné, dokud rolnictvo (a maloburžoazie vůbec), plné nacionalistických předsudků, jde s buržoazií, a naopak mír mezi národy a národní svobodu lze pokládat za zajištěné, jde-li rolnictvo s proletariátem, tj. je-li zajištěna diktatura proletariátu. Proto vítězství sovětů a nastolení diktatury proletariátu je hlavním předpokladem odstranění národnostního útisku, nastolení národnostní rovnosti, zajištění práv národnostních menšin. 

2) Tato poučka je plně potvrzena zkušenostmi sovětské revoluce. Nastolení sovětského zřízení v Rusku a vyhlášení práva národů na státní oddělení změnilo od základu vztahy mezi pracujícími masami národů Ruska, podlomilo starou národnostní nevraživost, vzalo půdu národnostnímu útisku a získalo ruským dělníkům důvěru jejich jinonárodních bratří v Rusku, nýbrž i v Evropě a v Asii, vystupňovala tuto důvěru v nadšení, v odhodlanost bít se za společnou věc. Vytvoření sovětských republik v Azerbajdžánu a Arménii vedlo k týmž výsledkům, neboť odstranilo národnostní konflikty a překonalo „odvěké“ nepřátelství mezi tureckými a arménskými, mezi arménskými a azerbajdžánskými pracujícími masami. Totéž platí o přechodném vítězství rad (sovětů) v Maďarsku, v Bavorsku a v Lotyšsku. Naproti tomu je možno s jistotou říci, že ruští dělníci by nebyli s to porazit Kolčaka a Děnikina a že Azerbajdžánská a Arménská republika by se nebyly mohly vzchopit bez vymýcení národní nevraživosti a národnostního útisku na svém území, bez důvěry a nadšení, projevovaného jim pracujícími masami západních i východních národů. Upevnění sovětských republik a odstranění národnostního útisku jsou dvě stránky jednoho a téhož procesu vysvobození pracujícího lidu z imperialistické poroby.

3) Avšak existence sovětských republik, byť byly rozsahem sebenepatrnější, znamená pro imperialismus smrtelné nebezpečí. Toto nebezpečí spočívá nejen v tom, že sovětské republiky, jakmile zúčtovaly s imperialismem, se přeměnily z kolonií a polokolonií ve skutečně samostatné státy, a tím připravily imperialisty o další kus území a další příjmy, nýbrž především v tom, že už sama existence sovětských republik, každý krok těchto republik k potlačení buržoazie a k upevnění diktatury proletariátu je obrovskou agitací proti kapitalismu a imperialismu, agitací za osvobození závislých zemí z imperialistického područí, nezdolným činitelem rozkladu a dezorganizace kapitalismu ve všech jeho formách. Z toho vyplývá nevyhnutelnost boje imperialistických „velmocí“ proti sovětským republikám, snaha „velmocí“ zničit tyto republiky. Dějiny boje „velmocí“ proti Sovětskému Rusku, podněcujících proti němu jednu buržoazní vládu v okrajových územích za druhou, jednu skupinu kontrarevolučních generálů za druhou, pečlivě provádějících blokádu Ruska a vůbec se snažících izolovat je hospodářsky, výmluvně dosvědčují, že v nynějších mezinárodních poměrech, za kapitalistického obklíčení, ani jedna sovětská republika sama o sobě se nesmí považovat za zajištěnou před hospodářským vyčerpáním a vojenským rozdrcením ze strany světového imperialismu.

4) Proto je izolovaná existence jednotlivých sovětských republik vratká a nepevná, neboť její trvání je ohroženo kapitalistickými státy. Společné zájmy obrany sovětských republik na jedné straně, obnova výrobních sil zničených válkou na druhé straně a za třetí nutnost, aby sovětské republiky, které mají hojnost obilí, pomáhaly potravinami republikám, kterým se obilí nedostává, kategoricky diktují státní svazek jednotlivých sovětských republik jako jediný prostředek záchrany před imperialistickým područím a národnostním útiskem. Národní sovětské republiky, které se osvobodily od „své“ i „cizí“ buržoazie, mohou ubránit svou existenci a porazit sjednocené síly imperialismu jedině tehdy, spojí-li se v těsný státní svazek, jinak, nezvítězí vůbec.

5) Federace sovětských republik, založená na společném spravování vojenských i hospodářských záležitostí, je onou všeobecnou formou státního svazku, která umožňuje:

a) zajistit celistvost a hospodářský rozvoj jak jednotlivých republik, tak i federace jako celku;

b) zvládnout veškerou mnohotvárnost způsobu života, kultury a hospodářského stavu různých národů a národností, stojících na různých stupních vývoje, a podle toho použít té či oné formy federace;

 c) zorganizovat pokojné soužití a bratrskou spolupráci národů a národností, které tak či onak spjaly svůj osud s osudy federace.

 Zkušenosti Ruska s použitím různých forem federace, s přechodem od federace založené na sovětské autonomii (Kyrgyzstán, Baškortostán, Tatarsko, horské národy, Dagestán) k federaci založené na smluvních vztazích s nezávislými sovětskými republikami (Ukrajina, Ázerbájdžán) a s připuštěním přechodných stupňů mezi nimi (Turkestán, Bělorusko), plně potvrdily veškerou účelnost a pružnost federace jako obecné formy státního svazku sovětských republik.

6) Avšak federace může být trvalá a výsledky federace mohou být reálné jedině tehdy, opírá-li se federace o vzájemnou důvěru a dobrovolný souhlas zemí, které k ní patří. Je-li Ruská socialistická federativní sovětská republika jedinou zemí na světě, kde se zdařil pokus o pokojné soužití a bratrskou spolupráci celé řady národů a národností, tedy jen proto, že tam není ani panujících, ani porobených, ani mateřské země, ani kolonií, ani imperialismu, ani národnostního útisku — že tam federace spočívá na vzájemné důvěře a dobrovolném usilování pracujících mas různých národů o spojení. Tento dobrovolný ráz federace musí být nezbytně zachován i v budoucnosti, neboť jedině taková federace se může stát přechodnou formou k vyšší jednotě pracujících všech zemí v jednotném světovém hospodářství, jehož nezbytnost je státe naléhavější.

III. NEJBLIŽŠÍ ÚKOLY KOMUNISTICKÉ STRANY RUSKA

1) Ruskou socialistickou federativní sovětskou republiku a s ní spojené sovětské republiky obývá na 140 milionů nevelkoruského obyvatelstva - Ukrajinci, Bělorusové, Kirgizi, Uzbeci, Turkmeni, Tádžici, Azerbajdžánci, povolžští Tataři, krymští Tataři, Bucharci, Chivinci, Baškiři, Arméni, Čečenci, Kabardinci, Osetínci, Čerkesi, Inguši, Karačejevci, Balkaři (posledních sedm národností tvoří skupinu „horských národů“), Kalmyci, Karelové, Avaři, Darginci, Kazikumuchové, Kjurinci, Kumyci (posledních pět národností tvoří skupinu „Dagestánců“), Marijci, Čuvaši, Voťaci, povolžští Němci, Burjati, Jakuti aj.

Politika carismu, politika statkářů a buržoazie vůči těmto národům záležela v tom, že se snažili potlačit mezi nimi zárodky jakýchkoli státoprávních snah, zmrzačit jejich kulturu, omezovat jazyk, udržovat je v nevědomosti a posléze je podle možnosti poruštit. Výsledkem takové politiky byla nevyspělost a politická zaostalost těchto národů.

Nyní, kdy statkáři a buržoazie jsou svrženi a kdy lidové masy vyhlásily sovětskou moc i v těchto zemích, úkolem strany je, aby pomohla pracujícím masám nevelkoruských národů dohonit centrální Rusko, které je předstihlo, aby jim pomohla:

• rozvinout a upevnit ve své zemi sovětskou státnost ve formách odpovídajících národní fyziognomii těchto národů;
• vybudovat ve své zemi soudnictví, administrativu, hospodářské a mocenské orgány, úřadující v rodném jazyce a obsazené místními lidmi, kteří znají způsob života a mentalitu domácího obyvatelstva;

vybudovat ve své zemi tisk, školství, divadla, kluby a vůbec kulturně-osvětové instituce, působící v rodném jazyce.

2) Vyjdeme-li z 65 milionů nevelkoruského obyvatelstva Ukrajiny, Běloruska, nepatrné části Azerbajdžánu a Arménie, které větší či menší měrou prošly obdobím průmyslového kapitalismu, zbude asi 25 milionů převážně turkotatarského obyvatelstva (Turkestán, větší část Azerbajdžánu, Dagestán, horské národy, Tataři, Baškiři, Kirgizi a jiní), které ještě neprošlo kapitalistickým vývojem, nemá nebo téměř nemá svůj průmyslový proletariát, které si většinou zachovalo pastevecké hospodářství a patriarchální rodové zřízení (Kirgizsko, Baškirsko, Severní Kavkaz), nebo které nepokročilo za prvotní formy zpola patriarchálního, zpola feudálního způsobu života (Azerbajdžán, Krym aj.), avšak bylo již vtaženo na společnou dráhu sovětského vývoje.

                ÚKOLEM STRANY VŮČI PRACUJÍCÍM MASÁM TĚCHTO NÁRODŮ (kromě úkolu uvedeného v 1. bodu) JE, aby jim POMOHLA ODSTRANIT PŘEŽITKY PATRIARCHÁLNĚ-FEUDÁLNÍCH POMĚRŮ a POMOHLA JIM SE VČLENIT DO BUDOVÁNÍ SOVĚTSKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ NA ZÁKLADĚ SOVĚTŮ PRACUJÍCÍCH ROLNÍKŮ, a to tak, že v těchto národech vytvoří pevné komunistické organizace, schopné využít zkušeností ruských dělníků a rolníků na poli budování sovětů a hospodářství, schopné zároveň přihlížet při své budovatelské činnosti ke všem zvláštním stránkám konkrétní hospodářské situace, třídní struktury, kultury a způsobu života té které národnosti, aniž tam budou mechanicky přenášena hospodářská opatření centrálního Ruska, která se hodí jen pro jiný, vyšší stupeň hospodářského vývoje.

                3) Vyjmeme-li z 25 milionů převážně turkotatarského obyvatelstva Azerbajdžánu, větší části Turkestánu, Tatary (povolžské a krymské), obyvatelstvo Bucharu, Chivu, Dagestánu, část horských národů (Kabardince, Čerkesy, Balkary) a některé jiné národnosti, které se staly již usedlými a trvale osídlily určité území, zbývá kolem 6 milionů Kirgizů, Baškirů, Čečenců, Osetínců a Ingušů, jejichž půda byla až do poslední doby předmětem kolonizace ruských přesídlenců, kterým se již podařilo uchvátit jejich nejlepší ornou půdu a kteří je soustavně vytlačovali do neplodných pustin.

                Politika carismu, politika statkářů a buržoazie záležela v tom, že se snažili usídlit v těchto krajích co nejvíce kulackých živlů z řad ruských rolníků a kozáků a učinit z těchto kozáků spolehlivou oporu velmocenských snah. Výsledkem této politiky bylo pozvolné vymírání původního obyvatelstva (Kirgizů, Baškirů), zatlačovaného do pustin.

                Úkolem strany vůči pracujícím masám těchto národností (kromě úkolů uvedených v 1. a 2. bodu) je, aby spojila jejich snahy se snahami pracujících mas místního ruského obyvatelstva v boji ZA OSVOBOZENÍ OD KULACTVA VŮBEC, ZEJMÉNA PAK OD CHAMTIVÉHO VELKORUSKÉHO KULACTVA, aby jim pomohla ze všech sil a všemi prostředky svrhnou s beder kulacké kolonizátory a zajistila jim tak pozemky vhodné k obdělávání, jež nezbytně potřebují, aby mohli žít jako lidé.

                4) Kromě uvedených národů a národností, které se vyznačují určitou třídní strukturou a obývají určité území, žijí ve svazku Ruské socialistické federativní sovětské republiky ještě jednotlivé fluktuující národnostní skupiny, národnostní menšiny, jež jsou vklíněny do jinonárodních kompaktních většin a nemají většinou ani určitou třídní strukturu, ani neobývají určité území (Lotyši, Estonci, Poláci, Židé apod.). Politika carismu záležela v tom, že se snažil vyhladit tyto menšiny všemi prostředky, nevyjímaje pogromy).

                NYNÍ, KDY NÁRODNOSTNÍ VÝSADY JSOU ODSTRANĚNY, KDY ROVNOST MEZI NÁRODY BYLA USKUTEČNĚNA A KDY PRÁVO NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN NA SVOBODNÝ NÁRODNÍ VÝVOJ JE PLNĚ ZAJIŠTĚNO SAMOU POVAHOU SOVĚTSKÉHO ZŘÍZENÍ, spočívá úkol strany vůči pracujícím masám těchto národnostních skupin v tom,aby jim pomohla plně využít tohoto jim zaručeného práva na svobodný vývoj.

                5) Rozvoj komunistických organizací v okrajových územích probíhá v poněkud svérázných poměrech, kterými je normální růst strany v těchto územích brzděn. Na jedné straně velkoruští komunisté, pracující v okrajových územích, kteří vyrostli jakožto příslušníci „státního“ národa a nepoznali národnostní útisk, podceňují často význam národních zvláštností pro stranickou činnost, nebo jich vůbec nedbají, nepřihlížejí ve své činnosti k zvláštním stránkám třídní struktury, kultury, způsobu života a historické minulosti toho či onoho národa a vulgarizují tak a komolí politiku strany v národnostní otázce. Tato okolnost vede k úchylce od komunismu k velmocenské, kolonizátorské politice, k velkoruskému šovinismu. Na druhé straně komunisté z řad domácího obyvatelstva, kteří prošli těžkým obdobím, kteří prošli těžkým obdobím národnostního útisku a ještě se plně nezhostili přízraků tohoto útisku, přeceňují často význam národních zvláštností pro stranickou činnost, odsunují do pozadí třídní zájmy pracujícího lidu nebo prostě směšují zájmy pracujícího lidu toho kterého národa s „celonárodními“ zájmy téhož národa, jelikož nedovedou od „celonárodními“ zájmy téhož národa, jelikož nedovedou od „celonárodních“ zájmů oddělovat zájmy pracujícího lidu a budovat na nich stranickou činnost. Tato okolnost vede zase k úchylce od komunismu k buržoazně demokratickému nacionalismu, který nabývá někdy formy panislamismu nebo panturkismu (na Východě).

                Sjezd kategoricky odsuzuje obě tyto úchylky jakožto škodlivé a nebezpečné pro věc komunismu a pokládá za nezbytné poukázat na zvláštní nebezpečnost a zvláštní škodlivost první úchylky, úchylky k velmocenské, kolonizátorské politice. Sjezd podotýká, že bez překonání kolonizátorských a nacionalistických přežitků v řadách strany není možné vytvořit v okrajových územích silné a s masami spjaté, skutečné komunistické organizace, které by sdružovaly ve svých řadách proletářské živly místního a ruského obyvatelstva na podkladě internacionalismu. SJEZD PROTO PROHLAŠUJE, ŽE VYMÝCENÍ NACIONALISMU VE VĚCI BOJE PROTI KOLONIALISMU JE JEDNÍM Z NEJZÁSADĚJŠÍCH A NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH ÚKOLŮ STRANY v okrajových územích.

                6) V souvislosti s úspěchy na válečných frontách, zejména pak po úplném potření Wrangela, zesílila v některých zaostalých okrajových územích, ve kterých není nebo téměř není průmyslového proletariátu, snaha maloměšťácko-nacionalistických živlů dostat se do strany, aby udělaly kariéru. Tyto živly, přihlížejíce k tomu, že strana je fakticky vládnoucím činitelem, si obyčejně nasazují masku komunismu a často v celých skupinách pronikají do strany, vnášejíce do ní ducha špatně zamaskovaného šovinismu a rozkladu, při čemž beztak již všeobecně slabé stranické organizace v okrajových územích nejsou vždy s to odolat pokušení „rozšířit“ řady strany přijímáním nových členů.

                Sjezd vybízí k energickému boji proti všemožným lžikomunistickým živlům, které se lepí k proletářské straně, a varuje stranu před „rozšiřováním“ svých řad přijímáním intelektuálských, maloměšťácko-nacionalistických živlů. Sjezd prohlašuje, že strana v okrajových územích musí být doplňována hlavně z řad proletariátu, venkovské chudiny a pracujících rolníků těchto okrajových území, při čemž stranické organizace v okrajových územích musí být zároveň upevňovány zvyšováním ideologické úrovně jejich členstva.

Dne 30. prosince 1922 na prvním sjezdu Sovětů SSSR vystoupil Stalin s referátem „O  vzniku Svazu Sovětských Socialistických Republik“  a byl jednomyslně zvolen Generálním tajemníkem RKS (b).

Vývoj událostí po Stalinově smrti, a obzvláště v „přestavbových“ časech (v letech 1985 – 90) dosvědčil, nakolik ničivá se ukázala pozice Lenina (v boji) o osud Sovětského svazu, vybudovaného neskonalým  úsilím samotného sovětského lidu pod vedením Stalina. Nevěnujeme pozornost  hádce v souvislosti s porušením Leninova léčebného režimu Krupskou(1922-24), jeho onemocnění, Stalinových a Leninových reakcí na to vyjádřených v dopisech (závěti) Lenina sjezdu a Stalinovi, citujme jednu z tajemnic Lenina Volodičevovou: „Předávala jsem dopis (od Lenina Stalinovi) z ruky do ruky. Prosila jsem Stalina aby napsal dopis Vladimíru Iljiči, že čeká na  odpověď a je zneklidněn. Stalin si ve stoje pročetl dopis, právě tam, se mnou. Jeho tvář zůstávala klidnou. Popřemýšlel a zvolna prohlásil, zřetelně vyslovuje  každé slovo, dělaje mezi nimi pauzy: „Toto neříká Lenin, to říká jeho nemoc. Já nejsem lékař. Jsem politik. Jsem Stalin. Pokud by moje žena, členka strany postupovala chybně, a jí by potrestali, já bych uznal, že nemám právo se vměšovat do této věci. A Krupské – člence strany... Pokud by Vladimír Iljič naléhal, jsem připraven se ji omluvit za hrubost“. Lenin zemřel dne 21. ledna 1924.

Na smutečním shromáždění II. Všesvazového sjezdu Sovětů 26. ledna Stalin přísahal, že bude střežit a splní Iljičův odkaz.  O rok později napsal:  „Pamatujte na Lenina, milujte Lenina a bádejte nad jeho dílem - dílem našeho  vůdce. Bojujte a porážejte nepřátele, vnitřní i vnější – (to se učte) od Iljiče. Nikdy se nezříkej malého v práci, neboť z malého se vystaví velké, - to je jeden z  nejzávažnějších závěrů Iljiče“. Po Leninově smrti vedl a řídil Iljičův žák Josef Vissarionovič Stalin rozvoj sovětského státu důsledně dbaje realizace leninské politiky strany, harmonogramu hospodářsko – kulturní výstavby země, přičemž umně, dovedně a důsledně pracoval pro zajištění obranyschopnosti země, zatímco uváděl v chod nový revoluční zahraničně politický kurz strany a sovětského státu.        

       A během života Lenina i později probíhal kontinuální vnitrostranický boj nejrůznějších opozičních protiv politického kurzu VKS (b), samotného Stalina, a v podstatě protiv socialismu, SSSR i sovětského lidu.  Namísto „permanentní revoluce“ Trockého, jak uvnitř strany, tak i zvenčí, kypěla „permanentní kontrarevoluce“. Ta se uskutečňovala i ve straně, i mezi vyloučenými z jejích řad, přechodnými spolucestujícími, většina, kterou okupovaly menševické a liberálně buržoazní postoje vnikla do strany společně s menševiky, členy Bundu jinými s carizmem bojujícími „plamennými revolucionáři“.                            

STALIN VEDL NESMIŘITELNÝ BOJ

S PROTIVNÍKY LENINISMU,

sehrál excelentní roli v ideologicko-politickém debaklu trockismu a pravicového oportunismu při obraně leninského učení o možnosti vítězství socialismu v SSSR, posilování jednoty strany.

Prioritní význam  při tom sehrály jeho práce O základech leninismu (r. 1924)-přednášky věnované Stalinem Leninské výzvě, jež jím byly proneseny na Sverdlovově univerzitě a byly uveřejněny v Pravdě v dubnu a květnu 1924. V květnu 1924 byla vydána brožura J. V. Stalina  O Leninovi a leninismu, která obsahovala vzpomínky O Leninovia přednáškyO základech leninismu. Práce J. V. Stalina O základech leninismuje uveřejněna ve všech vydáních Stalinovy knihy Otázky leninismu(viz 7. české vyd., 1950, str. 9-82)  http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/stalin_leninismus.html,  (Trockismus nebo leninismus? (r. 1924), Ještě jednou o sociálně-demokratické úchylce v naší straně(r. 1926), O pravé úchylce ve VKS (b)(r. 1929) a další.

Po porážce a krachu v říjnové bitvě se Stalinem a stranou, přešel protivník na cestu vytváření ilegálních organizací, tajných spiknutí, záškodnictví, teroristických činů, sžívání se ve svých akcích s bělogvardějskou emigrací a rovněž s vládami imperialistických států, zainteresovaných na oslabení, rozdělení a zotročení mladého socialistického státu. V různých obdobích byli opozičníci vylučováni ze strany a potrestáni v souladu se zákony SSSR.                         

       Stalin nelpěl na postu generálního tajemníka ÚV, dokonce sám 4 krát podával demisi s návrhem na zrušení funkce generálního tajemníka: na plénech ÚV i Ústřední kontrolní komisi RKS (b): 25. - 27. října 1923; 19. srpna 1924; 27. prosince 1925; 19. prosince 1927. Avšak rozhodnutím plén se podvolil a v postavení generálního tajemníka setrval. Teprve v roce 1934 byla funkce generálního tajemníka zrušena rozhodnutím XVII. sjezdu VKS (b), a všichni tajemníci ÚV se tak stali rovnocennými. Veškeré debaty, o jaká že zvláštní privilegia Stalina ve vztahu s jinými vůdci strany a státu byli tito ochuzeni, jsou na každý pád bezpředmětné, neboť všichni přiznávali jeho autoritu, kterou požíval díky své akceschopnosti a lidským kvalitám: hlubokým vědomostem, logickému myšlení, ocelové vůli, komplexní účelnosti svého jednání, oddaností svému lidu a neohrožeností. (Tyto vlastnosti) ho charakterizovaly jako společensko-politickou osobnost kolosálního rozměru. Všechny stranické i státní funkce, které Stalin zastával, vyplývaly z rozhodnutí stranických a státních orgánů.

       XIV. stranická konference (duben 1925) schválila leninsko-stalinský mechanismus (směřující) k vítězství socialismu v SSSR jako zákon závazný pro všechny členy strany. Hlavním referentem na XIV. sjezdu strany (18. – 31. prosince 1925) byl Stalin, který vyzdvihl nutnost zabezpečit ekonomickou soběstačnost, potřebu posilovat obranyschopnost (země) – vytvořit nezbytné předpoklady k vítězství socialismu, vystavět ekonomickou základnu nezbytnou k přeměně SSSR z agrární země v průmyslovou velmoc. Sjezd schválil nové stanovy a nový název strany – Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – VKS (b). V rozpracovaných Stalinových tezích o socialistické industrializaci SSSR je podtrženo:

       1. Provedení industrializace sestává ne v prostém růstu, ale v rozvoji těžkého průmyslu a, především, jeho jádra – strojírenství.

       2. Vyvlastněním statkářů a kapitalistů v důsledku Října 1917, zlikvidováním soukromého vlastnictví půdy, továren, bank a jejich převodu do celonárodního vlastnictví vytvořilo (vedení SSSR) mohutné zřídlo socialistických úspor, pokud jde o rozvoj průmyslu.

3. Základ socialistické industrializace – celospolečenské vlastnictví výrobních prostředků, kumulace majetku a úspor jmění - tvořených prací dělníků a rolníků; kteréžto jsou nerozlučně svázány se zkvalitňováním jejich materiálního postavení.

       4. Základní úkoly v boji za industrializaci: zvýšení produktivity práce, snížení nákladů, boj za pracovní kázeň, úsporný režim, atd.

       5. Pracovní entusiasmus dělnické třídy umožňuje uskutečnit vysoké tempo industrializace.

       6. Socialistická transformace zemědělství je možná jen díky industrializaci země, která pro ni vytváří technickou základnu.        

      NA KONCI ROKU 1927 SLAVILA POLITIKA INDUSTRIALIZACE ROHODUJÍCÍ A BEZPRECEDENTNÍ ÚSPĚCH!

Úhrnná výroba průmyslu a zemědělství jako celku (včetně lesnictví a rybolovu) překročila předválečnou úroveň. Jednalo se o bezprecedentní úspěch politiky industrializace. Rychlým tempem se rozvíjel těžký socialistický průmysl. Zemědělství, byť celkově svým rozsahem převýšilo předválečnou úroveň (1913), tak hrubá produkce obilí činila 91 procent, a podíl komodit obilí, prodávaného městům, dosáhl sotva 37 procent předválečné úrovně. To bylo vyvoláno tím, že likvidace vlastnictví statkářů v (roce) 1918 vedla k jeho drolení na drobná hospodářství, odevzdávající minimální množství obilí. Pro ukončení této situace bylo nutné sjednotit malá rolnická hospodářství do velké socialistické výroby s využitím zemědělských strojů.                      

Ve Stalinově zprávě na XV. sjezdu VKS (b) ze 2-19. prosince 1927 byl dán ekonomický mechanismus socialistické transformace: 1) neustálé snižování nákladů; 2) snížení prodejních cen, což znamená levnější výrobky pro spotřebitele; 3) růst objemu na domácím trhu díky tomu, jak stále rostoucím zdrojem je další rozšiřování výroby. Snižování cen doprovázet vzájemným sbližováním mezi městem a vesnicí – mezi proletariátem a rolnictvem, a taktéž spolehnutím se na dělnickou třídu, zajišťující podporu a iniciativu obyvatelstva pokud jde o technologie, přinášející růst produktivity práce, jeho racionalizaci a správu. Nadřazenosti v tempech rozvoje socialistického průmyslu nad kapitalistickým bylo dosaženo v důsledku znárodnění průmyslu a jeho vysoké koncentraci!To tehdy rozšířením trhu vlastní výroby umožnilo plánovitému způsobu hospodářství vést jednotnou ekonomiku. Kromě toho, „znárodněný průmysl se opírá o dělnickou třídu, jako hegemona všeho našeho rozvoje“.

            Stalin podtrhl, že „Naše plány nejsou plány – prognózy, nejsou plány -  dohady, nýbrž  plány - směrnice , které jsou závazné pro řídící orgány a které určují směr našeho budoucího hospodářského rozvoje na národní úrovni celé naší země“. Vědecký přístup je založen na přeměně prostřednictvím optimalizace plánů - prognóz, plánů – směrnic, nutných pro řídící orgány a určení směru ekonomického rozvoje v rámci SSSR. Stalin už byl hospodářem poměrů v zemi, dokázal omezit prvky anarchie v ekonomice, ruské ekonomice, jež byla zničena světovou i občankou válkou, válečným komunizmem, zahraniční intervencí a spory ve vedení jádra strany. Po uplynutí 10 let od Říjnové revoluce, se stal Stalin uznávaným lídrem strany a dělnické třídy. XV sjezd KSSS (b) přijal usnesení o plné kolektivizaci zemědělství, její přípravě a uskutečnění, které pokud jde o hloubku a rozsah, mohou být uvedeny do chodu v jedné řadě s Velkou říjnovou socialistickou revolucí.

Dne 1. října 1928

byl přijat první pětiletý plán

na období 1929 – 1933.

XVI. sjezd strany (26. června -13. července 1930) se zapsal do dějin jako „sjezd rozšířeného nástupu socialismu na všech frontách, likvidace kulactva jako třídy a realizace úplné kolektivizace“.  V letech1929-30 tvořil podíl průmyslu nejméně 53 procent hrubého výkonu celé ekonomiky, při podílu zemědělství - okolo 47 procent. „Nacházíme se v předvečer transformace od země agrární k zemi průmyslové“ , - vyhlásil Stalin a objasnil, že vysoká tempa rozvoje průmyslu si nelze plést s úrovní rozvoje průmyslu, tam, kde jsme stále ještě daleko za vyspělými kapitalistickými zeměmi. Pokud již hovoříme o globální hospodářské krizi, Stalin udeřil hřebíček na hlavičku: „Současná hospodářská krize je krizí nadvýroby. To znamená, že je vyrobeno více zboží, než může trh absorbovat. Pokud by se kapitalismus mohl přizpůsobit ne získání maximálního zisku, ale systematickému zlepšování materiální situace mas, pokud by mohl obracet výnos ne k uspokojování rozmarů parazitických tříd, ne k vývozu kapitálu, nýbrž k systematickému pozvednutí dělníků a rolníků, pak by žádných krizí nebylo. Ale pak by kapitalizmus nebyl kapitalizmem. Aby se odstranily krize, je třeba odstranit kapitalismus.“

       K této otázce se Stalin vrátil i na první Všesvazové konferenci dělníků socialistického průmyslu 4. února 1931: „Podívejte, jak se kapitalisté chtějí dostat z hospodářské krize. Snižují maximální plat zaměstnanců. Snižují maximální ceny surovin. Ale oni nechtějí alespoň trochu seriozně snižovat ceny na průmyslové a potravinářské zboží masové spotřeby. A místo překonání krize dochází k jejímu zhoršení, objevuje se kumulování nových podmínek, vedoucích k nové, ještě vážnější krizi“. A na zasedání postavil otázku života a smrti sovětského státu, života nebo smrti sovětských lidí:„Zastavit tempo – to znamená zaostat. A opozdilí jsou biti... My jsme zaostali za vyspělými zeměmi o 50-100 let. Musíme tuto vzdálenost přeběhnout za deset let. Buďto to uděláme, nebo nás rozdrtí!

MUSÍME SI VZÍT K SRDCI, ŽE NENÍ TAKOVÝCH PEVNOSTÍ, JEŽ BY BOLŠEVICI NEDOKÁZALI DOBÝT!  Nám zůstalo nemnoho: naučit se techniku, zvládnout vědu. A když to uděláme, půjdeme u nás takovými tempy, o kterých nyní nemůžeme ani snít. A my to uděláme, jestli se nám toho zachce!“     

       Splnění plánu první pětiletky vyžaduje rekonstrukci všech odvětví národního hospodářství založené na nové, moderní technologii, která je velmi důležitá. Stalin předložil nový slogan: „Technika v době rekonstrukce rozhoduje všechno“. Řídíc práci XVII. sjezdu strany (26. leden – 10. únor 1934), jenž vstoupil do dějin jako sjezd vítězů, v účetní zprávě o práci ÚV

Stalin takto shrnul závěry vítězství socialismu:

INDUSTRIALIZACE ZEMĚ, KOLEKTIVIZACE ZEMĚDĚLSTVÍ, SOCIALISTICKÝ SYSTÉM CELÉ EKONOMIKY. Varoval, že ačkoli jsou nepřátelé poraženi, zbytky jejich ideologie žijí a přežitky kapitalismu v myslích lidí jsou více houževnaté v národnostní otázce,           než v kterékoli jiné oblasti. V reakci na otázku, která úchylka představuje hlavní nebezpečí, - úchylka k velkoruskému nacionalizmu, nebo k nacionalizmu místnímu, Stalin řekl, že „hlavní úchylku představuje ta tendence, proti které přestali bojovat a kterou nechali vyrůst do nebezpečí státu“. Dne 4. května 1935 vystoupil Stalin před studenty vojenských akademií a řekl: „Musíme si konečně uvědomit, že ze všech cenných kapitálů existujících ve světě, nejcennější, nejdůležitější a (nejvíce) rozhodující se lidem jeví kádry. Musíme pochopit, že v našich současných podmínkách

KÁDRY ROZHODUJÍ VŠE! 

Pokud budeme mít kvalitní a početné kádry v průmyslu, v zemědělství, v dopravě, v armádě, - naše země bude neporazitelná. Nebudeme-li mít takové kádry – budeme kulhat na obě nohy“.

       Osmý Mimořádný sjezd sovětů SSSR (25. listopadu - 5. prosince 1936) přijal Ústavu SSSR, potvrdil skutečnost vstupu SSSR do etapy završení výstavby socialistické společnosti a přechodu ke komunistické společnosti, ve které se uskutečňuje princip rozdělování:

„Od každého podle jeho možností, každému podle jeho potřeb“.

Vítězství socialismu poskytlo příležitost pro další demokratizaci volebního systému založeného na univerzálním, rovném a přímém volebním právu při tajném hlasování. Všechna největší vítězství socialismu byla zakotvena v ústavě: Společnost se skládá ze spřátelených tříd – dělníků a rolníků; politický rámec SSSR – Sověty zástupců pracujících, ekonomický - socialistické vlastnictví výrobních prostředků. Občané mají právo na práci, odpočinek, vzdělání a finanční zabezpečení ve stáří v případě nemoci či zdravotního postižení. Všichni občané, bez ohledu na jejich národnost, rasu a pohlaví, jsou si rovni a jsou jim zaručeny svobody: slova, tisku, shromažďování a veřejných shromáždění, sdružování se ve společenských organizacích, svoboda osobnosti jednotlivce a právo bydlet, právo na listovní tajemství, právo na azyl cizím státním příslušníkům, právo na pronásledování k ochraně zájmů pracovníků, právo vědecké činnosti, právo na národně-osvobozenecký boj. Jednalo se o nevídané svobody v dějinách práva a svobody pracujících zabezpečujících se ekonomicky systémem socialistického hospodářství bez krizí, (výrobní) anarchie a nezaměstnanosti. Dne 31. října 1937 deník Pravda cituje Stalina: „Naši lidé, bohužel, ne vždy chápou, na jakou výšku (je) pozvedla jejich historie v podmínkách sovětského zřízení“. Ve zprávě na XVIII. sjezdu strany Stalin vyzdvihl nový úkol: v průběhu příštích 10-15 let hospodářsky dohnat a předehnat hlavní kapitalistické země v ekonomických vztazích - výrobní kapacitě na obyvatele.

      Vzhledem k blížícímu se vojenskému nebezpečí a v letech Velké vlastenecké války se přijímala mnohostranná opatření na posílení obrany SSSR, na což byl potřeba čas. Stalin přijímal všechny druhy opatření, aby odsunul začátek války.Tomuto cíli sloužila i úmluva s Německem (23. srpna 1939) o nenapadení, nikoli zasahování do teritoriální celistvosti, nezávislost a cti naší země. Zajišťovala však Sovětskému svazu mír na nejbližší čas a umožňovala připravit se bránit v případě napadení.

       V důsledku industrializace a kolektivizace zemědělství bylo v SSSR v roce 1940 vyprodukováno:

15.000 tun surového železa - téměř 4 krát více; 18.300 tun oceli - 4 a půl krát více; 166.000 tun uhlí - až 5 a půl krát více; 31 000 tun ropy – 3 a půl krát více; 38.300 tun konzumního obilí - na trh - o 17.000 tun více; 2700 tun surové bavlny - 3 a půl krát tolik. Uvedený růst odpovídal produkci výroby v carském Rusku v 1913.

       Období do 22. června 1941 SSSR využil k posílení obranyschopnosti a vyzbrojení Rudé armády.

Tempo růstu obranného průmyslu ve třetím pětiletém plánu 1938 - 1942), které přerušila válka, překročilo 39%. Po podepsání smlouvy neútočení s Německem před válkou byly vytvořeny moderní typy letadel, tanků, dělostřelectva a lehkých zbraní. Dne 17. 4. 1940 vystoupil Stalin na setkání důstojníků Rudé armády: „Budete želet náboje a granáty - bude více ztrát. Je třeba šetřit své lidi, udržovat síly armády. Pokud chcete, abychom měli válku s málem krve, nelitujte min“. Dne 6. května 1941 byl Stalin jmenován předsedou lidových komisařů SSSR. Dne 6. června 1941 bylo přijato usnesení Rady lidových komisařů SSSR a ÚV VKS (b) o mobilizačním plánu munice na druhé pololetí roku 1941 a 1942.

       Dne 22. června 1941 němečtí nacisté hrubě porušili smlouvu o neútočení zákeřným a věrolomným napadením SSSR. Zformované 30. června 1941. Státní výbor obrany (SVO) soustředil veškerou moc v zemi. Předsedou SVO byl jmenován Stalin, který vedl boj proti zákeřnému nepříteli, jenž válku zahájil za pro něho příznivých okolností a který měl zkušenosti armády o 170 divizích z války v západní Evropě, přičemž byl vyzbrojen tisíci tanků a letadel, postoupil k hranicím a vrhnul se proti SSSR. 

       Obyvatelstvo Sovětského svazu bylo vystaveno zákeřnému, neslýchaně barbarskému a nemilosrdnému útoku početní převahy sil nacistického agresora, jenž použil výhody překvapivého útoku. Rudá armáda byla nucena ustoupit z boje ve vnitrozemí země.

       Od 19. července Stalin – komisař lidové obrany SSSR a od 8. srpna - Nejvyšší velitel ozbrojených sil SSSR.

       V krátké době byla provedena přestavba národního hospodářství, pokud jde o obsluhu (potřeb) fronty, byla uskutečněna rozsáhlá evakuace civilního obyvatelstva a průmyslu na východě země a zformovány rezervní ozbrojené síly. Roztáčela se výstavba nových obranných závodů, do armády se vlévaly nové posily, ve frontovém pásu se formovaly dobrovolnické armády, na okupovaném území působili partyzáni. Aby zastavili paniku a zabránili defétistické náladě, vytvářely se zátarasné oddíly v týlu nestabilních částí, byla přijata přísná opatření proti zbabělcům, dezertérům a zrádcům. Bez nich by byl SSSR zničen v počátečním období války. Jeden z nejjasnějších dokladů vojenského mistrovství Stalina v umění využít válečné lsti k oklamání nepřítele se projevil v bitvě o Moskvu, když byl německý útok zastaven a opatřeními kamufláže byly skrytě soustředěny zálohy v oblasti Moskvy. Nejvýznamnější vítězství v historii velkých válek - výsledek bitvy u Stalingradu - je korunou vojenského umění a dokonalosti sovětské vojenské vědy, triumfem stalinské strategie a taktiky. Debakl Němců pod Kurskem byl rozhodující pro další průběh války. „Jestliže bitva u Stalingradu, - řekl Stalin - předznamenala úpadek německé fašistické armády, pak bitva u Kurska ji postavila před katastrofu“.  Započínáme novou mohutnou ofenzivu Rudé armády. Dne 6. března 1943 se stal Stalin  Maršálem Sovětského svazu. Rok 1944 se ukázal být rokem rozhodujících vítězství Rudé armády, která zasadila nepříteli 10  úderů, jenž vešly do dějin jako „deset stalinských úderů Rudé armády“. Dne 8. května 1945 byl zástupci německého vrchního velení podepsán akt bezpodmínečné kapitulace. Dne 9. května bylo vyhlášeno vítězství.

            Vrchnímu veliteli ozbrojených sil SSSR J. V. Stalinovi byla dne 27. června 1945 udělena nejvyšší vojenská hodnost – Generalissimus Sovětského svazu.  Na konferenci vedoucích činitelů SSSR, USA a Británie v Postupimi, jež probíhala mezi 17. červencem – 2. srpnem 1945, byla přijata rozhodnutí zakotvující a upevnění vítězství, ačkoliv existovalo ještě jedno ohnisko války – Japonsko. Japonské císařství v té době rezolutně odmítalo ultimáta USA, Velké Británie a Číny směřující k jeho bezpodmínečné kapitulaci. Spojenci se obrátili na sovětskou vládu s prosbou připojení se k válce proti Japonsku. Věrný povinnosti spojence vyhlásil SSSR Japonsku válku, dne 9. srpna 1945 zahájil vojenské operace namířené proti japonské kwantungské armádě. V závěru prudkého útoku oddílů Rudé armády a debaklu velkého množství japonských vojsk byly osvobozeny Mandžusko, Jižní Sachalin, Severní Korea i Kurilské ostrovy. Dne 2. září 1945 byl v Tokiu podepsán dokument o bezpodmínečné kapitulaci Japonska.

V den vítězství nad Japonskem promluvil v rozhlase Josef Vissarionovič Stalin: „Od nynějška můžeme pokládat naši vlast za osvobozenou od hrozby německé invaze na západě a japonské invaze na východě. Nastoupil dlouho očekávaný mír pro národy celého světa.“        

Válka byla těžkou zkouškou materiálních a duchovních sil Sovětského svazu, zkouškou její síly a životaschopnosti. „Zkušenosti z války,“ řekl Stalin, „ukázaly, že ekonomický základ Sovětského státu se ukázal nesrovnatelně více životaschopný, než hospodářství nepřátelských států“. V té době jak hospodářství nepřátelských států (na Německo pracovala celá Hitlerem zotročená Evropa) během války došla k úpadku, avšak SSSR nejenže zajišťoval frontu zbraněmi a municí, ale dokázal vytvářet i rezervy. V posledních třech letech války se v Sovětském svazu každoročně vyrobilo: více než 30.000 tanků, samočinných a obrněných; na 40.000 letadel; na 120.000 zbraní; na 450 ručních a tankových kulometů; přes 3.000.000 pušek a okolo 2.000.000 automatů; až 100.000 minometů.  Sovětské zbraně překonávaly německé, i co se týče kvality.Ideologie bestiálního nacionalismu a rasové nenávisti byla na hlavu poražena sovětskou ideologii rovnosti všech ras a národů. Před veškerým lidstvem Stalin vždy zdůrazňoval nemalou zásluhu sovětského lidu: „Sovětský lid svým obětavým bojem zachránil civilizaci Evropy před fašistickými zrůdami“. Obrovská důležitost přitom spočívala v sovětském vlastenectvím: „Síla sovětského patriotismu, - řekl Stalin, - je v tom, že jeho základem nejsou žádné rasové nebo nacionalistické předsudky, ale hluboká oddanost a věrnost lidu jeho sovětské vlasti“. Německo především utrpělo porážku morální i politickou.

       Mimořádný vklad k Vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce vložil J. V. Stalin, jenž byl nejen praktickým organizátorem Vítězství, ale a rozvinul i moderní sovětskou vojenskou vědu. Připravil pojednání o neustále působících činitelích, které rozhodly o osudu války; o aktivní obraně a zákonech protiofenzívy a útoku; o interakci dodání vojsk a bojové techniky v moderních podmínkách války; o roli velkých kolon tanků a úloze letectví v moderní válce; o dělostřelectvu jako o nejmohutnější vojenské síle. V různých fázích války našel vždy stalinský génius správná rozhodnutí, plně vzít v úvahu konkrétní situaci. Stalinské válečné umění se projevilo jak v obraně, tak i v útoku. Na pokyn Stalina se aktivní obrana Sovětských vojsk spojovala s přípravou protiútoku. Útok se spojoval s odolnou obranou. Stalin je rozpracoval a aplikoval novou taktiku manévrování; taktiku souběžného prolomení fronty nepřítele v několika zónách, kdy jde jeden průlom za druhým, tak aby nepřítele zaneprázdnil a ten neměl čas ani síly na přeskupení svých vojsk; taktiku průlomu boků protivníka, obejití v týl; obklíčení a zlikvidování velkých nepřátelských uskupení.

       Stalin luštil plány nepřítele a odrážel je. Bitvy, ve kterých Stalin velel sovětským vojskům, ztělesňují vynikající vzory vojenského operativního umění. Tvůrčí svéráz, originalita intence charakterizují všechny bojové operace, uskutečněné Rudou armádou. On také dal příklady vědeckých otázkách mezinárodních vztahů a sovětské zahraniční politiky za války a poválečného období. Dal také příklady vědeckého vyřešení otázek mezinárodních vztahů a zahraniční politiky SSSR v podmínkách válečné a poválečné doby. Stalin vytvořil konkrétní praktický program opatření a politiky v práci organizace na obnovení státního, ekonomického a kulturního života evropských národů po vítězství nad Německem.

     V poválečném období strana a sovětská vláda v čele se Stalinem vykonali obrovskou práci při mobilizaci sovětského lidu k boji za obnovu a další rozvoj národního hospodářství, uskutečnili zahraničněpolitický kurs, zaměřený na upevnění mezinárodní pozice SSSR, na zajištění míru a bezpečnosti národů v celém světě. Rozpočet finančních prostředků na vědu byl v roce 1946 navýšen třikrát a vědečtí pracovníci získali významné zvýšení mezd. V roce 1947 byl uveden do provozu první jaderný reaktor, který začal být využíván k dalšímu zlepšení životních podmínek sovětského lidu. Nejdůležitější v tomto plánu byla rozhodnutí SSSR a KSSS (b) „O provedení měnové reformy a zrušení lístků na potravinářské a průmyslové zboží od 14. prosince 1947 a „O novém snížení maloobchodních cen výrobků masové spotřeby“ z 28. února 1948 a následném jejich dalším snížení od 1. března 1949.

       Stalin pokračuje v teoretickém výzkumu sovětské společnosti při výstavbě komunismu. V roce 1950 publikoval svou knihu Marxismus a problémy jazykovědy, ve které poskytl definici (mezi) základnou a nadstavbou: „Základna je ekonomická struktura společnosti v dané fázi svého vývoje. Nadstavba  - to jsou politické, právní, náboženské, umělecké, filozofické názory společnosti a jim odpovídající politické, právní a další ustanovení“. „Marxismus neuznává vývody a neměnné formule závazné pro všechna období epochy a epochy. Marxismus je nepřítelem veškerého dogmatismu“. 

V roce 1952 napsal svou poslední a velkolepou práci nazvanou Ekonomické problémy socialismu v SSSR [1], ve které rozebírá otázky:

1) o charakteru ekonomických zákonů za socialismu;

2) o zbožní výrobě a zákonu hodnoty za socialismu;

3) o zrušení protikladu mezi městem a venkovem, mezi duševní a manuální prací a

a odstranění rozdílů mezi nimi;

4) o rozpadu světového trhu a prohloubení krize světového kapitalistického systému;

5) o nevyhnutelnosti válek mezi kapitalistickými zeměmi; 6) o základních ekonomických zákonech moderního kapitalizmu a socializmu.               

Pro základní ekonomický zákon kapitalizmu je charakteristické:

1) maximalizace zisku;

2) vývoj výroby od boomu ke krizi a od krize k rozvoji;

3) periodická přerušení ve vývoji technologií, doprovázená ničením výrobních sil společnosti.

ZÁKLADNÍ EKONOMICKÝ ZÁKON SOCIALISMU BYL MAXIMÁLNÍHO USPOKOJOVÁNÍ NEUSTÁLE ROSTOUCÍCH STALINEM ZFORMULOVÁN JAKO „ZABEZPEČENÍ MATERIÁLNÍCH A KULTURNÍCH POTŘEB CELÉ SPOLEČNOSTI PROSŘEDNICTVÍM STÁLÉHO RŮSTU A ZLEPŠOVÁNÍ STALINEM ZFORMULOVÁN JAKO „ZABEZPEČENÍ SOCIALISTICKÉ VÝROBY ZALOŽENÉ NA VYSPĚLÉ TECHNOLOGII“.        

       Na XIX. sjezdu strany (5. - 14. října 1952) byla přijata nová Ústava a nový název strany – Komunistická strana Sovětského svazu. Do nové Ústavy SSSR byly samotným Stalinem vepsány body, které mohou být pokládány za jeho závěť (v období destalinizace budou vyškrtnuty ze stanov strany):

1) „Není třeba, aby byly ve straně dvě disciplíny – jedna pro vůdce, druhá pro řadové (členy)“. 

2) Nepravdivost komunisty před stranou a klamání strany jsou největším zlem a jsou neslučitelné s členstvím ve straně.   

3) Nepřipouští se výběr kádrů na základě příbuznosti a protekce, osobní oddanosti“. Porušení těchto pravidel: výběr zaměstnanců na základě (přátelských) vztahů, osobní loajality, příbuzenství či protežování příbuzných je naprosto neslučitelné s členstvím v řadách strany“.                                       

       ZA CHRUŠČOVA ZVÍTĚZIL PRINCIP „BEZTRESTNOSTI“ STRANICKÉ NOMENKLATURY, BYLA ODHOZENA STALINSKÁ NÁROČNOST KE KAŽDÉMU ČLOVĚKU, tím více, ke komunistovi, bez ohledu na jeho pozici. Stalinovo prohlášení o odstoupení z funkce tajemníka ÚV nebylo na plénu přijato. Cestou všemožných intrik ze strany Chruščova, Malenkova a dalších začala intenzivní izolace Stalina. Byli STALINEM ZFORMULOVÁN JAKO „ZABEZPEČENÍ odstraněni jemu loajální lidé – velitel ochranky Vlasik a velitel osobní kanceláře Poskrebyšev.J. V. Stalin byl otráven v noci na 1. března, lékařská pomoc byla odložena, a 5. března 1953 ve 21 hodin 50 minut skonal. [1]  

PRAKTICKY OKAMŽITĚ PO STALINOVĚ SMRTI ZAČALA INTENZIVNÍ DISKREDITACE DĚL A JMÉNA VELKÉHO VŮDCE I VELIKÉHO ČLOVĚKA A SPOLU SE ZAPOČATOU DEHONESTACÍ STALINOVA JMÉNA BYLO PŘIKROČENO K BOURÁNÍ IDEOVÉ NADSTAVBY SPOČÍVAJÍCÍ NA DŮSLEDNÉM UPLATŇOVÁNÍ ZÁSAD MARXISMU-LENINISMU.Setrvačnost vědeckého i technického pokroku a industrializace v souladu se základním ekonomickým zákonem socialismu i jiných objektivních ekonomických zákonů pokračovala.                                  

       Ale s diskreditací jména a díla Velikého Stalina, se zbouráním ideologické části nadstavby socialismu, s přeměnou části vedení komunistické strany ve vedení tenké elitářské buržoazní vrstvy socialistické společnosti - začalo zbourání ekonomické základny socialistického zřízení.

       Ve stalinském ekonomickém modelu akumulace finančních prostředků národního hospodářství došlo v důsledku růstu produkce ke snížení jejích nákladů. To dovolilo také systematicky snižovat velkoobchodní a maloobchodní ceny.

            V souladu s hospodářskou reformou dle modelu Kosygina (1965), připravenou za Chruščova podle koncepce ekonoma Libermana (Pravda, 9. 9. 1962) byly výnosy získány v podobě přirážek k výrobním nákladům, a ne v důsledku snížení výrobních nákladů. Zisk byl stanoven v plánech jako hlavní souhrnné měřítko „efektivity“ práce podniků. Při tom se projevila zainteresovanost, především šéfů podniků bojovat ne pro úsporu nákladů, ale naopak, za jejich růst za účelem dosažení zisku jako zdroje obohacení na stejném principu jako v kapitalistické ekonomice, ale v nepřítomnosti hospodářské soutěže (většinou pozitivního principu tržních vztahů v rámci kapitalismu) mezi výrobci. Ekonomické zájmy podniků a odvětví o dosažení maximálního zisku se dostaly do konfliktu se zájmy státu a zničily systém plánování. Došlo k ekonomické antisocialistické plíživé kontrarevoluci shora, jež se ukázala být hlavním pustošitelem a ničitelem socialistické základny – ekonomického zřízení SSSR. V souladu s tím šla degradace i hesel k boji o titul úderníků a kolektivů „komunistické práce“ do boje za výstavbu „rozvinutého socialismu“, „rozvinujícího se socialismu“ a oznámení o politickém a ekonomickém systému „stagnace“ a „totalitě“. Vznik komunistické strany RSFSR v roce 1990 posílil odstředivé síly ideologické nadstavby v rozpadu SSSR.                                                                                                                                             

„Téměř celé století jsme tváří v tvář čelili totální ideologické válce vedené táborem buržoasie a jejich maloburžoazních agentů. Revoluční potenciál dělnické třídy měl být vykleštěn, úspěchy lidí bojujících a pracujících ve prospěch většiny vymazány, cesta k socialismu zamlžena a znejasněna. ”

I v Londýně proběhly oslavy První máje v neděli 1. máje konáním manifestace pořádané soudruhy z Red Youth[2] a CPGB-ML [3] v Clerkenwell. Na čele průvodu nesli naši soudruzi i rudí mládežníci, prapor  Stalina s citátem z úvodní kapitoly jeho skvělé a argumentačně vytříbené práce Základy leninismu:

„Buď se vydá na milost a nemilost kapitálu, nuzně se bude protloukat bídnou existencí a jako kdysi se propadat stále níže a níže, nebo přijme zbraň novou – taková je alternativa, kterou imperialismus staví před obrovské masy proletariátu. Imperialismus přivádí dělnickou třídu k revoluci.”

Přesto Stalin zůstává pro mnoho lidí v Británii kontroverzní postavou, zjevně ztělesňující vše, co je na komunismu „špatné“. Proč tedy naše strana trvá na jeho obraně, hájí jeho odkaz i střeží jeho dědictví?  Vzhledem ke skutečnosti, že žádných větších úspěchů, než jaké dokázali uskutečnit sovětští pracující při budování socialismu v Sovětském svazu právě pod vedením Josefa Stalina, nikde jinde dělnická třída nikdy nedosáhla. Založení socialistického Sovětského svazu vedlo ke skutečné renesanci lidské kultury i civilizace a zkušenosti prvního socialistického státu na světě ukázaly lidstvu cestu vpřed.

To současně představuje naprostou „katastrofu“ pro 62 miliardářů, kteří v rámci stávajícího systému nahromadili více bohatství než nejchudší polovina obyvatel planety dohromady. V pádu-li by byl socialismus zřízen na celém světě, byli by tito superbohatí „mistři světa“ zbaveni svého práva zrušit naši NHS (britský systém zdravotního pojištění), páchat genocidu na Středním východě a rozhodně by kapitalistům zamezil v jejich snaze křečkovat a syslit své nakradené bohatství. Byli by nuceni - hrůzo hrůz – chodit do práce!

To je důvodem, proč se nám dnes nedaří hájit a využívat zkušeností z let budování dělnického státu v Sovětském svazu pod vedením Všesvazové komunistické strany Sovětského svazu (bolševiků) z doby vlády Josepha Stalina, znamená to poznenáhlé avšak naprosté opouštění boje za socialismus. Pokud ustoupíme v tomto nejpodstatnějším, doslova esenciálním bodě, podlehneme v posledku kapitálu na celé čáře.

Chcete-li opustit trasu vytyčenou SSSR, KSSS (b) a Stalina, budete v konečném důsledku nuceni přijmout sociálnědemokratickou cestu (imperialistické Labour Party) a nahradit tak třídní boj za socialismus žebráním o pár drobtů u našich kapitalistických pánů. Právě takový byl totiž politováníhodný osud kdysi hrdé Komunistické strany Velké Británie (CPGB), jejíž skvělé revoluční tradice z let 1920-50 byly hanebně opuštěny ve prospěch přikrášlení „levého“ křídla britského imperialismu. Viz například neutěšená podívaná zadnice vedení Komunistické strany Velké Británie a jejího zanechání podpory v září 2015 zvolenému, jakkoli kontroverznímu předsedovi Labour party Jeremy Corbynovi a následný propad této strany do nečinnosti a demoralizace. Nu, pokud jde o novopečeného předsedu Labour party Jeremy Corbyna, jde o neuvěřitelnou drzost, s jakou se Labouristé stále stavějí být „stranou dělnické třídy“, jíž podporuje miliarda sto tisíc levicových skupinek i sekt a v této kolosální blamáži Labour party bezskrupulózně pokračuje i nadále, bez ohledu na nespočetné důkazy o opaku. Takové je tajemství dutých slov právě Jeremyho Corbyna i jeho postojů ke všem důležitým otázkám dnešní politiky Spojeného království - od britského jaderného programu Trident počínaje, k náhledům týkajícím se EU i TTIP až po systém tří veřejně financovaných zdravotních systémů ve Velké Britániizvaných NHS. A to nehovoříme o okleštění práv finančního kapitálu na vykořisťování pracujících Británie i celého světa.

Někdy je těžké pochopit, do jaké míry vlastně Corbyn věří, že je schopen přinést žádnou změnu vůčihledně chamtivým, dravým, plenícím a nenasytným vůdcům, skutečným mocipánům země, vůči buržoazním finančníkům i průmyslníkům, jimž jeho strana věrně slouží 100 let. Labouristická politika tradičně spočívá ve vytvoření trochu lepších podmínek pro pracující v zájmu zachování kapitalistického imperialismu - se vším jeho kořistěním, chudobou, nespravedlností, útlakem i koloniálními válkami, devastací životního prostředí a systémovým násilím a nerovností.  A to za jakoukoli cenu. Změnit to navzdory probíhající povšechné krizi, je zřejmě pro kapitalisty labouristické strany příliš mnoho. Alespoň do té doby, než budou nuceni se s přízrakem skutečné revoluce střetnout v reálu.  Takový je tedy pravý důvod, proč  Corbyn prokázal pozoruhodnou neschopnost zahájit boj s nepřátelským táborem uvnitř Labour party. Naproti tomu jsou to právě soudruzi z Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské) ­­— CPGB-ML — kdo se nebojí říkat pravdu — a kteří jsou připraveni, ochotni a schopni ukázat pracujícím cestu k socialistické revoluci. Britští marxisté-leninci svůj politický program uzavírají větou: Víme dobře, že socialismus a komunismus jsou jedinou cestou ke svobodě, na kterou může a musí dělnická třída aspirovat a na níž si pracující mohou i musí činit nárok.

Vzpomeňme trefné, stručné a hluboce výstižné citace Stalinových prací, projevů, novinových článků a textů, které jsou dnes snad výstižnější a údernější než v době jejich vzniku, jež ztělesňují i prokazují brilantní teoretické, taktické i praktické schopnosti vedení, jimiž Stalin a bolševici byli schopni vyzbrojit dělnickou třídu pro její vítězný boj. To je důvod, proč otřesy Říjnové revoluce nebyly omezeny na Rusko, ale dokázaly prozářit, zaburácet a otřást celým světem. Pod Stalinovým vedením ukázali dělníci Sovětského svazu způsob, jaký bychom měli využít k výstavbě „socialismu v jedné zemi“, k vytvoření pevné základny - epicentra světového revolučního hnutí, takového, které by znamenalo vítězství nad dravou imperialistickou buržoazií. Proto zůstává dílo a odkaz bolševiků dodnes nenaplněn.

Podle youtube Stalin and the USSR –myth and reality (https://www.youtube.com/watch?v=v6GO_GxdtZQ) publikované dne 4. dubna 2016 přeložil, fotografiemi a poznámkami doplnil Lukáš Sluka

[1] Kniha J. V. Stalina Ekonomické problémy socialismu v SSSR v pdf viz http://www.komsomol.cz/wp-content/knihovna/stalin/Stalin_J_V_Ekonomicke_problemy_socialismu_v_SSSR.pdf

        resp. rozdělena do pěti částí zde:

        1) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/825_stalin_ekon_01.html

        2) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/828_stalin_ekon_02.html

        3) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/831_stalin_ekon_03.html

        4) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/837_stalin_ekon_04.html

        5) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/843_stalin_ekon_05.html

Knihu Igora Vasiljeviče Saveljeva a kol. Vražda velkého vůdce s podtitulem Historická detektivka uvozenou tezí Kdo není slepý, vidí, vydalo nakladatelství Naše vojsko v roce 2010

[2] Red Youth (Rudá mládež), mládežnická organizace Komunistické strany Velké Británie – marxisticko-leninské) https://redyouth.org/

[3] Komunistická strana Velké Británie, marxisticko-leninská (http://www.cpgb-ml.org/)

[1] Kniha J. V. Stalina Ekonomické problémy socialismu v SSSR v pdf viz http://www.komsomol.cz/wp-content/knihovna/stalin/Stalin_J_V_Ekonomicke_problemy_socialismu_v_SSSR.pdf

        resp. rozdělena do pěti částí zde:

        1) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/825_stalin_ekon_01.html

        2) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/828_stalin_ekon_02.html

        3) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/831_stalin_ekon_03.html

        4) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/837_stalin_ekon_04.html

        5) http://www.kominternet.cz/subdom/teorie/843_stalin_ekon_05.html