Pátek 3. července 2020, svátek má Radomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 3. července 2020 Radomír

Lži týkající se dějin Sovětského svazu

8. 08. 2014 13:13:39
autor Mario Sousa, člen Komunistické strany marxisticko-leninských revolucionářů Švédska KPML (r)

Od Hitlera k Hearstovi[1], od Conquesta[2] k Solženicinovi[3]

Historie milionů lidí, kteří byli údajně vězněni a zemřeli v pracovních táborech Sovětského svazu a následkem vyhladovění během vlády J. V. Stalina.

Ve světě kde žijeme se nemůže nikdo vyhnout vyslechnutí hrůzných příběhů o údajných smrtích a vraždách v gulazích pracovních táborů Sovětského svazu. Kdo se může vyvarovat alespoň doslechu o milionech lidí trpících hladem a milionech opozičníků popravených v Sovětském svazu během doby Stalina? V kapitalistickém světě se tyto příběhy znovu a znovu objevují v knihách, v tisku, v rádiu, televizi i ve filmech,přičemž jsou mytická kvanta milionů obětí socialismu v posledních 50 letech nebetyčně nafukována.

Ale odkud se ve skutečnosti berou tyto příběhy, tyto cifry?

A další otázka: co je pravdy na těchto příbězích? A jaké informace leží v archivech Sovětského svazu, dříve tajné, ale kvůli historickému výzkumu zpřístupněné Gorbačovem v roce 1989? Autoři mýtů vždycky tvrdili, že všechny jejich pověsti o milionech mrtvých Stalinova Sovětského svazu byly potvrzeny v den otevření archivů. Je to to, co se stalo? Byly opravdu potvrzeny?

Následující článek nám ukazuje, z čeho tyto příběhy o milionech obětí hladu v pracovních táborech Stalinova Sovětského svazu vznikly a kdo je za nimi.

Po prostudování zprávy z výzkumu, který byl proveden v archivu Sovětského svazu, je autor této stati schopen poskytnout informace ve formě konkrétních údajů o skutečném počtu vězňů, letech, které strávili ve vězení a faktickém počtu těch, kteří zemřeli i těch, kteří byli odsouzeni k smrti ve Stalinově Sovětském svazu. Pravda je však zcela odlišná od mýtu.

Existuje přímá historická spojitost táhnoucí se od: Hitlera k Hearstovi, ke Conquestovi, k Solženicinovi. V roce 1933 proběhla v Německu politická změna, která poznamenala světové dějiny nadcházejícího desetiletí. Dne 30. ledna se stal Hitler kancléřem a začala se utvářet nová forma vlády zahrnující násilí a pohrdání právem. V zájmu konsolidace svého uchopení moci nacisté vyhlásili na 5. března nové volby a sevřením veškeré propagandy ve svých rukou si zajistili vítězství. Týden před volbami, dne 27. února, nacisté zapálili Říšský parlament a ze založení požáru obvinili komunisty.[4] V následujících volbách nacisté získali 17.300.000 hlasů a 288 poslanců, tj. 48% voličů (v listopadu získali 11.700.000 hlasů a 196 poslanců). Jakmile byla komunistická strana zakázána a nacisté začali pronásledovat sociální demokraty i odborové hnutí, počaly se zaplňovat první koncentrační tábory levicově smýšlejícími muži a ženami. Mezitím Hitlerova moc v parlamentu s pomocí pravého křídla tohoto zastupitelského sboru nadále rostla. Dne 24. března Hitler zapříčinil, aby byl zákon prošel parlamentem, který mu propůjčil absolutní moc vládnout zemi po dobu 4 let bez konzultace s parlamentem. V té chvíli nastalo otevřené pronásledování Židů a první z nich začali být vězněni v koncentračních táborů, kde již byli drženi komunisté a leví sociální demokraté. Hitler vytrvával se svou snahou o absolutní moc, vypověděl mezinárodní smlouvy z roku 1918, které ukládaly omezení vyzbrojování a militarizace Německa. A přezbrojení Německa proběhlo velmi rychle. Taková byla situace na mezinárodní politické scéně v době, kdy se začaly vytvářet mýty o mrtvých v Sovětském svazu.

Ukrajina jako německé teritorium

Na Hitlerově straně v německém vedení byl Ministr propagandy Goebbels, který měl na starost vštěpovat nacistické sny německým obyvatelům. Byl to sen o rasově čistých lidech žijících ve Velkém Německu, velké zemi s širokým Lebensraum, životním prostorem, který by tito lidé obývali. Jedna část tohoto Lebensraum - oblast na východě od Německa, která byla skutečně mnohem větší než samotné Německo, měla být podmaněna a začleněna do německého národa. Již v roce 1925 v Hitlerově pamfletu Mein Kampf Hitler bylo poukázáno na Ukrajinu jako zásadní součást tohoto německého životního prostoru. Ukrajina a další regiony východní Evropy měly náležet k německému národu a moci tak být patřičným způsobem využity. Podle nacistické propagandy měl nacistický meč osvobodit toto území, aby prostor pro německé rasy. Jak tvrdila nacistická propaganda: Nacistický meč by měl osvobodit toto teritorium v zájmu vytvoření prostoru pro německou rasu. S německou technologií a německými firmami měla být Ukrajina přeměněna na oblast pěstování obilovin pro Německo. Ale nejdříve museli Ukrajinu osvobodit od jejích obyvatel – podřadných bytostí – které dle nacistické propagandy měly být nasazeny jako otrocká pracovní síla v německých domácnostech, v továrnách a na polích – kdekoli byly k potřebě německé ekonomice.

Dobytí Ukrajiny a dalších oblastí bývalého Sovětského svazu vyžadovalo válku proti Sovětskému svazu a tato válka musela být připravena s dostatečným předstihem. Za tímto účelem nacistické ministerstvo propagandy v čele s Goebbelsem rozpoutalo kampaň o údajné genocidě spáchané bolševiky na Ukrajině, o strašlivé době katastrofálního hladomoru úmyslně vyvolaného Stalinem s cílem donutit rolnictvo přijímat socialistickou správu. Účelem této nacistické kampaně bylo připravit světové veřejné mínění na „osvobození“ Ukrajiny německými vojsky. Přes obrovské úsilí a navzdory skutečnosti, že některé z německých propagandistických textů byly publikovány v anglickém tisku, nacistická kampaň kolem údajné „genocidy“ na Ukrajině nebyla na světové úrovni moc úspěšná. Bylo jasné, že Hitler a Goebbels potřebovali při šíření své hanlivé zvěsti o Sovětském svazu pomoc. A tuto pomoc nalezli ve Spojených státech.

William Hearst – přítel Hitlera

William Randolph Hearst zní jméno multi-milionáře, který chtěl pomoci nacistům v jejich psychologické válce proti Sovětskému svazu. Hearst byl věhlasný americký mediální magnát a majitel novin známý jako „otec“ toho,co se nazývalo „yellow press“, tj. senzacechtivého, bulvárního tisku. William Hearst začal svou kariéru jako redaktor novin v roce 1885, když jeho otec, George Hearst, milionář v těžařském průmyslu, senátor a sám majitel novin, mu dal na starost místo referenta v San Francisco Daily.

To byl také začátek říše novin Hearsta, impéria, které silně ovlivnilo životy a myšlení Severní Ameriky. Když jeho otec zemřel, William Hearst prodal všechny zděděné akcie těžebního průmyslu a začal investovat kapitál ve světě žurnalistiky. Jeho první koupě byla New York Morning Journal, tradiční noviny, které Hearst zcela přeměnil na senzacechtivý bulvární brak. Kupoval si příběhy za jakoukoli cenu, a pokud neobsahovaly žádná zvěrstva nebo zločiny, o nichž by informoval, pak bylo záhodno použít k informování novináře i fotografy, kteří by vše patřičně zaranžovali. To je to, co ve skutečnosti charakterizuje „bulvár“: lži a „zaranžovaná“ zvěrstva podávat jako pravdu.

Tyto lži udělaly z Hearsta milionáře a velmi významnou osobnost ve světě novin. V roce 1935 byl jedním z nejbohatších mužů na světě, s odhadovaným jměním 200 milionů dolarů. Po zakoupení Morning Journal, skoupil a založil deníky a týdenníky po celých Spojených státech. V roce 1940 vlastnil William Hearst 25 deníků, 24 týdeníků, 12 rozhlasových stanic, 2 služby World News, jednu obchodní společnost zajišťující hlavní body zpráv pro filmy, filmovou společnost Cosmopolitan a mnoho dalších. V roce 1948 zakoupil jednu z prvních amerických televizních stanic: BWAL-TV v Baltimore. Hearstových novin se prodalo 13 milionů výtisků denně a byly určeny až 40 milionům čtenářů. Téměř třetina dospělé populace v USA četla Hearstovy noviny každý den. Navíc mnoho desítek milionů lidí po celém světě získalo z Hearstova tisku informace prostřednictvím jeho zpravodajských služeb, filmů a novinových seriálů, které byly přeloženy a publikovány ve velkém množství po celém světě. Čísla uvedená výše ukazují, jak bylo po velmi mnoho let Hearstovo mediální imperium schopno ovlivňovat americkou politiku (a samozřejmě i politiku světovou) v otázkách opozice vůči vstupu USA do druhé světové války na straně Sovětského svazu a podporovat mccarthyovské anti-komunistické hony na čarodějnice z roku 1950.

Výhled Williama Hearsta byl ultrakonzervativní, nacionalistický a antikomunistický. Jeho politika byla politikou krajní pravice. V roce 1934 cestoval do Německa, kde byl přijat Hitlerem jako host a přítel. Díky této cestě se stal Hearstův tisk ještě reakčnější a při každé příležitosti přinášel články proti socialismu, proti Sovětskému svazu a zejména proti Stalinovi. Hearst se také snažil využít svých novin k zjevným nacistickým propagandistickým účelům, k vydání seriálu článků Hitlerovy pravé ruky Göringa. Nicméně protesty mnoha čtenářů ho donutily, aby se zveřejňováním takových článků přestal a stáhl je z oběhu.

Po návštěvě Hitlera se Hearstovy bulvární noviny zaplnily „odhaleními“ o hrůzostrašných událostech v Sovětském svazu - vraždách, genocidě, otroctví, luxusu vládců a hladovění obyvatelstva. To tvořilo hlavní náplň medií každý den a v tisku bylo s náležitě velkými titulky uveřejňováno taktéž dennodenně. Materiál byl Hearstovi poskytnut gestapem, tajnou policií nacistického Německa. Na předních stránkách novin se často objevovaly karikatury a zfalšované fotografie ze Sovětského svazu zobrazující Stalina jako vraha třímajícího ve své dlani dýku. Neměli bychom zapomínat, že tyto články byly každý den čteny 40 miliony lidí v USA a miliony dalších po celém světě!

Mýtus o hladomoru na Ukrajině

Jedna z prvních kampaní Hearstova tisku proti Sovětskému svazu se točila kolem milionů, které měly údajně zemřít v důsledku hladomoru na Ukrajině. Tato kampaň odstartovala dne 8. února 1935 tzv. otvírákem na titulní straně novin Chicago American: „6 milionů lidí umírá hlady v Sovětském svazu“. Za použití materiálu dodaného nacistickým Německem začal William Hearst, tiskový baron a stoupenec nacismu, vydávat vymyšlené historky o genocidě, která byla úmyslně spáchána Bolševiky a zapříčinila několik milionů úmrtí hladem na Ukrajině. Pravda byla úplně jiná. Ve skutečnosti to, co se odehrávalo v Sovětském svazu začátkem 30. let byl hlavní třídní boj, při kterém chudí bezzemci povstali proti bohatým statkářům, kulakům, a začal boj za kolektivizaci, boj za vytváření kolchozů.

Tento velký třídní boj, zahrnující přímo či nepřímo více než 120 miliónů rolníků, musel vyvolat nestabilitu v zemědělské produkci a nedostatek potravin v některých regionech. Nedostatek jídla zeslabil lid, což vedlo ke zvýšení počtu obětí epidemických chorob. Tyto nemoci byly v té době bohužel po celém světě běžné. V letech 1918–20 způsobila epidemie španělské chřipky smrt 20 milionů lidí v USA a Evropě, ale nikdo neobvinil vlády těchto zemí z vražd vlastních občanů. Faktem je, že tam nebylo nic to vláda mohla udělat tváří v tvář epidemií tohoto druhu. Jedině díky vývoji penicilinu během druhé světové války bylo možné se těmto epidemiím účinně bránit. Ten však nebyl do konce roku 1940 obecně dostupný. Hearstovy novinové články tvrdí, že miliony lidí umíraly na Ukrajině hladem - hladomor údajně záměrně vyvolaný komunisty zachází v jeho líčení do sinalých a krutých detailů. Hearstův tisk užíval všechny možné prostředky, aby tyto lži vypadaly jako pravda a Hearst tak mohl působit na veřejné mínění v kapitalistických zemích a tvrdě ho obrátit proti Sovětskému svazu. během vlny protestů proti údajně komunisty vyvolanému hladomoru, kterou západní tisk rozpoutal, neměl nikdo zájem vyslechnout opakovaná popření Sovětského svazu ani kompletní odhalení lží Hearstovy provenience. To byla situace, která převládala v letech 1934 až 1987! Za více než 50 let vyrostlo po celém světě několik generací lidí odkojených těmito pomluvami a negativním pohledem na socialismus v Sovětském svazu.

Heaerstovo masmediální impérium v roce 1998

William Hearst zemřel v roce 1951 ve svém domě v kalifornském Beverly Hills. Zanechal po sobě masmediální impérium, které dodnes šíří jeho reakční poselství po celém světě. Hearst Corporation je jedním z největších podniků na světě zahrnující více než 100 společností a zaměstnává 15.000 lidí. Hearstovo impérium dnes zahrnuje časopisy, knihy, rádio, TV, kabelová televize, zpravodajské agentury a multimédia. V roce 1953 byla kniha na toto téma publikoval v USA.

52 let před vynořením pravdy

Nacistická dezinformační kampaň o Ukrajině nezemřela s porážkou nacistického Německa ve druhé světové válce. Nacistické lži byly převzaty CIA a MI5 a vždy měly zaručena přední místa v propagandistické válce proti Sovětskému svazu. Mccarthyovským antikomunistickým honům na čarodějnice se po druhé světové válce také dařilo vyžívat se v příbězích milionů lidí, které údajně zemřely hladem na Ukrajině. V roce 1953 vyšla na toto téma v USA kniha. Byla nazvána ČernéskutkyKremlu. Tato publikace byla financována ukrajinskými uprchlíky v USA, lidmi, kteří se paktovali s nacisty za druhé světové války a kterým dala americká vláda politický azyl a světu je představovala jako „demokraty“. Když byl Reagan zvolen prezidentem USA a začala jeho antikomunistická křižácká výprava osmdesátých let, byla špinavá propaganda o milionech lidí, kteří zemřeli na Ukrajině byl opět oživena. V roce 1984 profesor Harvardovy univerzity publikoval knihu s názvem Lidský život v Rusku, která opakuje všechny nepravdivé informace, zfabrikované v Hearstově tisku v roce 1934. V roce 1984 jsme nalezli nacistické lži a falzifikace datované rokem 1930 a vše toto znovu ožilo, tentokrát však již pod úctyhodným pláštíkem americké univerzity. Ale to nebyl konec. V roce 1986 se objevila ještě další kniha na toto téma s názvem Sklizeň smutku, jíž napsal bývalý člen britské tajné služby nám již dobře známý Robert Conquest, nyní profesor na Stamfordské univerzitě v Kalifornii. Za svou „práci“ na knize obdržel Conquest 80.000 dolarů od organizace Ukraine National Organization. Ta samá organizace také zaplatila natočení filmu z roku 1986 s názvem Sklizeň zoufalství, v němž byl mimo jiné použit materiál z Conquestovy knihy. Do této doby se počet lidí – obětí hladomoru na Ukrajině – podle Amerického tisku, zvýšil na neskutečných 15.000.000!

Avšak uvedené miliony zemřelých hladem, které Hearst omílal ve svém americkém tisku a dokola opakoval v knihách a filmech, to byly zcela nepravdivé informace. Kanadský novinář Douglas Tottle velmi pečlivě a odpovědně odhalil tato Hearstova padělání ve své knize Podvod, hladomor a fašismus - Ukrajinská genocida mýtus od Hitlera k Harvardu, kterou publikoval v Torontu v roce 1987. Mimo jiné Tottle dokázal, že materiál se strašlivými fotografiemi hladovějících dětí byl převzat z publikací z roku 1922, tedy z doby, kdy miliony lidí zahynuly díky hladu a válečným podmínkám při napadení Sovětského svazu osmi zahraničními intervenčními armádami během Občanské války 1918-1921. Douglas Tottle podává fakta týkající zpráv o hladomoru z roku 1934 a zveřejňuje nejrůznější lži publikované v Hearstově tisku. Jedním novinářem, který po dlouhou dobu zasílal zprávy a fotografie z údajných hladomorem stižených oblastí, byl Thomas Walter, muž, který na Ukrajinu nevkročil dokonce nikdy a čas trávil v Moskvě. Tuto skutečnost odhalil novinář Louis Fisher, moskevský korespondent amerických novin The Nation. Fisher také dokázal, že publicista M. Parrott, Hearstův faktický tiskový korespondent v Moskvě, mu poslal zprávy o vynikající sklizni dosažené Sovětským svazem v roce 1933 a zároveň o rozvoji na Ukrajině. Žádné články z těchto zpráv však nikdy otištěny nebyly. Stejně tak Tottle dokazuje i to, že novinář, který psal zprávy o údajném ukrajinském hladomoru, „Thomas Walker“, byl opravdu jen Robert Green, který byl odsouzený a unikl z věznice v Coloradu! Tento Walker, nebo Green, byl zatčen, když se vrátil do USA, a když se objevil u soudu přiznal, že nikdy na Ukrajině nebyl. Všechny ty lži o milionech mrtvých hladem na Ukrajině v roce 1930, v hladomoru údajně zosnovaného Stalinem byly odhaleny teprve až v roce 1987! Nacista Hearst, policejní agent Conquest a jiní podvedli svými lžemi a falešnými zprávami miliony lidí. Dokonce i dnes nacistické Hearstovy příběhy se stále opakují v nově vydaných knihách napsaných autory zaplacenými pravičáky.

Hearstův tisk mající monopolní postavení v mnoha státech USA a rovněž i disponující zpravodajskými agenturami na celém světě byl velkým megafonem Gestapa. Ve světě ovládaném monopolním kapitálem bylo pro Hearstův tisk možné přeměnit gestapácké lži na „pravdy“ šířené desítkami novin, rozhlasových stanic a později televizních stanic po celém světě. Když Gestapo zmizelého, to Dirty propagandistickou válku proti socialismu v Sovětském svazu Převedeno na Bez ohledu na to, i když s CIA jako svého nového patrona. Když Gestapo zmizelo, převzal bezohledně vedenou špinavou propagandistickou válku proti socialismu v Sovětském svazu nový patron – CIA.

Robert Conquest v srdci mýtů

Tento muž, který je tak hojně citovaný v buržoazní tisku, tento skutečný věštec buržoazie si zaslouží v tomto bodě zvláštní pozornost. On je ve skutečnosti, pokud jde o Sovětský svaz,rovněž tvůrce všech mýtů a lží o Sovětském svazu, které byly po druhé světové válce šířeny. Conquest je znám především svými knihami The Great Terror (Velký teror, 1969) a Harvest of Sorrow (Sklizeň utrpení, 1986). Conquest píše o milionech umírajících hladem na Ukrajině a v táborech gulagu během procesů v letech 1936-1938 a jako svého zdroje užívá informací ukrajinských exulantů žijících v USA – příslušníků pravicových stran, lidí, kteří se spolupracoval s nacisty ve druhé světové válce. O mnoha Conquestových hrdinech bylo známo, že byli váleční zločinci, kteří řídili vyvražďování a podíleli se na genocidě židovského obyvatelstva Ukrajiny v roce 1942. Jedním z těchto lidí byl Mykola Lebeď, jenž byl odsouzen po druhé světové válce jako válečný zločinec. Lebed byl během nacistické okupace šéfem bezpečnosti ve Lvově a předsedal zvěrské perzekucí Židů, která se probíhala v roce 1942. V roce 1949 vzala CIA Lebedě do Spojených států, aby zde pracoval jako dezinformací zdroj.

Styl Conquestových knih je nesen násilným a fanatickým antikomunismem. V jeho knize z roku 1969 – Velký teror, Stalinovy čistky 30. let, Conquest čtenáři tvrdí, že počet těch, kteří v Sovětském svazu zemřeli hlady se pohyboval v letech 1932 a 1933 mezi 5 až 6 miliony lidí, přičemž polovina z nich zemřela na Ukrajině. Ale během Reaganova antikomunistického křižáckého tažení v roce 1983 zvýšil Conquest počet obětí hladomoru z roku 1937 se na 14 milionů! Takové tvrzení bylo náležitě odměněno, když se v roce 1986 Conquest Reaganovi zavázal vypracovat materiál pro jeho prezidentskou kampaň směřovanou na přípravu obrany amerického lidu před sovětskou invazí. Klíčovou otázkou textu bylo: „Co dělat až Rusové přijdou – příručka přežití!“ Podivná slova přicházejí od profesora historie!

Skutečností ale zůstává, že vůbec není nic divného na tom, co po celá léta přichází od muže, který celý svůj život strávil opakováním lží a výmyslů o Sovětském svazu a Stalinovi - nejdříve jako agent tajné služby, a pak jako spisovatel a profesor na Stamfordské universitě v Kalifornii. Conquestova minulost byla odkryta v britském deníku Guardian ze dne 27. ledna 1978 v článku, který ho identifikoval jako bývalého agenta oddělení dezinformací britské tajné služby, tj. Informačního výzkumného oddělení (IRD). IRD byla sekcí zřízenou v roce 1947 (původně se nazývala Komunistickou informační kanceláří), jejíž hlavním úkolem byl boj proti komunistickému vlivu po celém světě tím, že mezi politiky za pomoci novinářů a lidí schopných ovlivňovat veřejné mínění zaseje lživé a falešné příběhy. Aktivity IRD byly velmi rozsáhlé ať už v Británii, nebo v zahraničí. Když musela být IRD v důsledku své aktivní účasti na ultrapravicové politice v roce 1977 formálně rozpuštěna, zjistilo se, že jen v samotné Británii s ní spolupracovalo přes 100 nejznámějších novinářů, kterým pravidelně dodávala materiály k článkům. Taková byla běžná rutina v několika velkých britských novinách jako Financial Times, The Times, Economist, Daily Mail, Daily Mirror, The Express, Guardian a dalších. Skutečnosti, které odhalil Guardian nám tak poskytují údaje o tom, jak byly tajné služby schopny manipulovat zprávy ovlivňující širokou veřejnost.

Robert Conquest pracoval pro IRD od jejího založení až do roku 1956. Conquestova „práce“ spočívala v přispívání do toho, čemu se říkalo „černá historie“ Sovětského svazu podvrženými příběhy vydávanými za fakta a jejich distribucí mezi novináře a mediální organizace schopné ovlivňovat veřejné mínění. Poté, co oficiálně opustil IRD, pokračoval Conquest v psaní knih, jejichž téma bylo navrženo IRD a podpořeno tajnou službou. Jeho kniha Velký teror, základní pravičácký text na téma boje o moc, který probíhal v Sovětském svazu v roce 1937, byl ve skutečnosti rekompilací textu, který napsal, když pracoval pro tajné služby. Kniha byla dokončena a zveřejněna díky pomoci IRD. Třetí publikaci koupila Praeger press, nakladatelství spojované s vydáváním literatury pocházející ze zdrojů CIA. Conquestova kniha byla zamýšlena jako referát pro „užitečné hlupáky“, takové jako univerzitní profesory a lidí pracujících v tisku, rozhlasu a televizi, aby zajistili rozšíření Conquestových ultrapravičáckých lží mezi široké vrstvy obyvatelstva. Conquest zůstává dodnes hlavním pravičáckým historikem a jedním z nejdůležitějších zdrojů materiálů o Sovětském svazu.

Alexandr Solženicin

Další osobou, která je navždy spojena s knihami a články o údajných milionech lidí, kteří přišli o život nebo svobodu v Sovětském svazu, je ruský autor Alexandr Solženicin. Solženicin se ke konci roku 1960 stal známým po celém kapitalistickém světě díky své knize Souostroví Gulag. On sám byl v roce 1946 odsouzen k 8 letům do pracovního tábora za jeho kontrarevoluční činnost distribuování protisovětské propagandy. Podle Solženicina se boji proti nacistickému Německu ve druhé světové válce dalo předejít, kdyby sovětská vláda dosáhla s Hitlerem kompromisu. Solženicin také obvinil sovětskou vládu a Stalina, že jsou daleko horší než Hitler z hlediska Solženicinova pohledu na hroznou válku proti lidu Sovětského svazu. Byl odsouzen jako zrádce.

Solženicin začal v roce 1962 vydávat knihy v Sovětském svazu se souhlasem a za pomoci Nikity Chruščova. První knihou, která mu vyšla, byl Jeden den v životě Ivana Děnisoviče, popisující život vězně. Chruščov použil Solženicinovy texty k boji proti Stalinovu socialistickému dědictví. V roce 1970 získal Solženicin Nobelovu cenu za literaturu díky své knize Souostroví Gulag. Jeho knihy pak začaly být vydávány ve velkých nákladech v kapitalistických zemích a jejich autor se stal jedním z nejcennějších nástrojů v boji imperialismu proti socialismu v Sovětském svazu. Solženicinovy texty o pracovních táborech přímo souvisely s jeho propagandou o milionech lidí, které měly v Sovětském svazu údajně zemřít a byly v kapitalistických hromadných sdělovacích prostředcích prezentovány, jako by se jednalo o pravdu. V roce 1974 se Solženicyn vzdal sovětského občanství a emigroval do Švýcarska a USA. V té době byl v kapitalistickém tisku oslavován jako největší bojovník za svobodu a demokracii. Jeho sympatie k nacizmu byly pohřbeny tak důkladně, aby se nedostaly do rozporu s propagandistickou válkou proti socialismu.

Do USA byl Solženicin často zván, aby promluvil na důležitých setkáních. Byl například hlavním řečníkem na kongresu odborů AFL-CIO v roce 1975 a 15. července 1975 byl zase pozván do Senátu USA přednášet o situaci ve světě! Jeho přednášky vyzývaly k násilné a provokativní agitaci, argumentovaly a zaujímaly nejreakčnější stanoviska. Mimo jiné aktivně vyzýval k opětovnému napadení Vietnamu po jeho vítězství nad USA. A navíc: po 40 letech fašismu v Portugalsku, kdy se levicoví armádní důstojníci chopili moci v revoluci lidu z roku 1974, spustil Solženicin propagandu ve prospěch americké vojenské intervence v Portugalsku, které se podle něj mohlo připojit k Varšavské smlouvě, pokud USA nezasáhly! Ve svých přednáškách Solženicin vždy truchlil nad osvobozením portugalských kolonií v Africe.

Je ale zřejmé, že hlavní náplní Solženicinových projevů byla vždy špinavá válka proti socialismu - z údajných poprav několika milionů lidí v Sovětském svazu k desítkám tisíc domněle uvězněných a zotročených Američanů v Severním Vietnamu! Tato Solženicinova smyšlenka o používání Američanů k otrocké práci v Severním Vietnamu dala vzniknout filmům s Rambem o válce ve Vietnamu. Američtí novináři, kteří se odvážili napsat ve prospěch míru mezi USA a Sovětským svazem byli v zápětí v projevech Solženicina obviněni z potenciálního zrádcovství. Solženicyn také šířil propagandu ve prospěch zvýšení americké vojenské kapacity proti Sovětskému svazu, o které prohlašoval, že je u „tanků a letadel 5 – 7 krát mocnější než americká“ a stejně tomu bylo u atomových zbraní, o nichž zase tvrdil, že jsou „dvakrát, třikrát nebo dokonce pětkrát silnější v Sovětském svazu, než ty ve Spojených státech“. Solženicinovy přednášky o Sovětském svazu představovaly hlas krajní pravice. Ale on sám se neostýchal kráčet ještě více doprava až k veřejné podpoře fašismu.

Podpora Francovu fašismu

Po Francově smrti v roce 1975 začal španělský fašistický režim ztrácet kontrolu nad politickou situací v zemi a na začátku roku 1976 zaujaly události ve Španělsku světové veřejné mínění. Došlo ke stávkám a demonstracím požadujícím demokracii a svobodu, a Francův dědic, král Juan Carlos, byl nucen velmi opatrně představit některé liberalizační reformy, aby tím uklidnil sociální neklid.

V tomto jednom z nejdůležitějších okamžiků španělských politických dějin se Alexandr Solženicin objevuje v Madridu a v sobotní večer 20. března poskytuje v hlavním vysílacím čase rozhovor v programu Directisimo (viz španělské noviny ABC a Ya ze dne 21. března 1976). Solženicin, který se mohl s otázkami seznámit předem, využil této příležitosti k propagandistickému výlevu všech svých reakčních prohlášení. Jeho záměrem však nebyla podpora králových tzv. liberalizačních opatření. Solženicin zkrátka varoval před demokratickými reformami. Ve svém televizním rozhovoru prohlásil, že 110 milionů Rusů zemřelo jako oběti socialismu. Otroctví, kterému byl sovětský lid podle něho vystaven postavil proti svobodě, kterou zažívá ve Španělsku. Solženicin také obvinil „progresivní kruhy“ a „Utopisty“, že považují Španělsko za diktaturu. Těmi „progresivními“ mínil kohokoli z demokratické opozice – ať už jimi byli liberálové, sociální demokraté nebo komunisté. „Loni na podzim,“ řekl Solženicyn, „světové veřejné mínění se bálo o osud španělských teroristů (tj. španělských antifašistů odsouzených k smrti frankistickým režimem). Po celou dobu progresivní veřejné mínění požadovalo demokratické politické reformy a zároveň podporovalo teroristické činy“. „ Uvědomují si doopravdy ti, kteří hledají rychlé demokratické reformy, co se stane zítra nebo pozítří? Ve Španělsku může existovat demokracie zítra, bude však schopna se pozítří vyhnout pádu, aby tak zabránila pádu z demokracie do totality?“ Na opatrné dotazy ze strany novinářů, zda by toto tvrzení nemohlo být považováno za podporu režimů v zemích, kde není svoboda, Solženicin odpověděl: „Já znám pouze jedno místo, kde není svoboda, a tím je Rusko.“ Solženicinovy výroky ve španělské televizi byly přímou podporou španělského fašismu, ideologie, jíž podporuje dodnes. Jedním z důvodů, proč Solženicin začal mizet z veřejného prostoru byl jeho už 18 let trvající exil v USA a z téhož důvodu začal dostávat méně celkové podpory od kapitalistických vlád. Pro kapitalisty to byl dar z nebes, že mohli Solženicina používat ve své špinavé válce proti socialismu, ale všechno má své meze.

V novém kapitalistickém Rusku je tím, co určuje podporu západu pro politické skupiny čistě a jednoduše schopnost dobrého podnikání s vysokými zisky pod křídly těchto skupin. Fašismus jako alternativní politický režim není pro Rusko považován za dobrý pro obchod. Z tohoto důvodu byly, pokud šlo o západní podporu, Solženicinovy politické plány pro Rusko mrtvou literou. Tím, co ve skutečnosti chtěl Solženicin pro politickou budoucnost Ruska byl návrat k autoritativnímu režimu carů jdoucí ruku v ruce s tmářstvím ruské pravoslavnou církve! Aby jste našli někoho, kdo podporuje Solženicina na Západě, musíte hledat výhradně mezi individuy krajní pravice.

Nacisté, policie a fašisté

... jsou ti neúctyhodnější šiřitelé buržoazních mýtů týkajících se milionům lidí, kteří údajně zemřely a byly uvězněny v Sovětském svazu: nacista William Hearst, tajný agent Robert Conquest a fašista Alexandr Solženicin. Conquest hrál hlavní roli, protože to byly jeho informace, které byly použity v kapitalistických médiích po celém světě, přičemž byl dokonce základem pro vytvoření celých škol na některých univerzitách. Conquestova práce je bezpochyby prvotřídním kusem dezinformací policie. V roce 1970 získal Conquest velkou podporu od Solženicyna a řada dalších osob jako Andrej Sacharov[5] a Roy Medveděv[6]. Kromě toho se sem tam někdo objevil z lidí, kteří se sami rozhodli podpořit spekulace o počtu mrtvých a uvězněných, přičemž byli vždy dobře zaplaceni majiteli buržoazního tisku. Pravda těchto událostí byla však nakonec odhalena, přičemž odkryla pravou tvář těchto falšovatelů dějin. Ale důsledky příkazů Gorbačova nařizující otevření tajných stranických archivů k historickému zkoumání nemohl nikdo předvídat.

Archivy prokazují propagandistické lži

Spekulace o milionech lidí, kteří zemřeli v Sovětském svazu jsou součástí špinavé propagandistické války proti Sovětskému svazu, a především z tohoto důvodu nebyla všechna popření a vysvětlování poskytnutá Sovětským svazem nikdy brána vážně a nikdy také tyto sovětské dementi nedostaly žádný prostor v kapitalistickém tisku. Naopak byly ignorovány, zatímco „odborníci“ nakoupení kapitálem dostali tolik prostoru, kolik chtěli, aby mohly své výmysly šířit. A jaké to pane byly výmysly! Co miliony mrtvých a vězněných, o nichž psal Conquest a další „kritici“? Ti měli všichni společné jen to, že jejich „bádání“ byla výsledkem falešných statistických aproximací a hodnotících metod postrádajících jakýkoli vědecký základ.

Podvodné metody vedou k milionům mrtvým

Conquest, Solženicyn, Medveděv a ostatní používali statistik zveřejněných Sovětským svazem, například národních sčítání obyvatel. K nim přidali předpokládaný populační růst bez přihlédnutí k situaci v zemi. Ve svých závěrech dospěli tímto způsobem k počtu obyvatel na konci uvedených let. O chybějících lidech se tvrdilo, že uhynuli nebo byli uvězněni kvůli socialismu. Tato metoda je jednoduchá, ale zároveň také zcela falešná. Takovéto odhalení tak důležitých politických událostí by nebylo nikdy akceptováno, pokud by se jednalo „odhalení“ tak důležitých politických událostí v západním světě. V takovém případě je jisté, že profesoři a historici by protestovali proti takovým výmyslům. Jedním z důvodů jistě je, že profesoři a historici dali přednost svému kariérnímu postupu před svou morální zásadovostí .

Jaké byly konečné závěry těchto „kritik“ v číslech? Podle odhadu Roberta Conquesta z roku 1961 zemřelo v Sovětském svazu hlady na počátku 30. let 6 milionů lidí. To číslo navýšil v roce 1986 na milionů 14. Pokud jde o to, co říká o táborech gulagu, bylo podle Conquesta zadrženo 5 milionů vězňů v 1937 před započetím čistek strany, armády a státního aparátu. Po pozdějším zahájení čistek Podle Conquesta mohlo být v průběhu 1937 - 1938 dodatečně přidáno dalších 7 milionů vězňů, takže celkově vytvořili 12 milionů vězňů v pracovních táborech v 1939!V pracovních táborech byli i obyčejní zločinci, kteří i podle Conquesta mohli početně převyšovat politické vězně. To znamená, že podle Conquesta by se jednalo o 25-30 milionů vězňů v pracovních táborech v Sovětském svazu.

Jaké byly konečné závěry „kritiky“ v číslech? Podle Roberta Conquesta (odhadu provedeném v roce 1961) zemřelo na počátku 30. let v Sovětském svazu 6 milionů lidí hladem. Toto číslo Conquest v roce 1986 navýšil na milionů 14. Pokud jde o to, co říká o pracovních táborech gulagu a lidech v nich zadržovaných, šlo podle Conquesta o 5 milionů vězňů v 1937 a to před započetím čistek ve straně, armádě a státním aparátu. Po zahájení čistek v průběhu let 1937–38 pak podle Conquesta přibylo dalších 7 milionů vězňů, čímž podle něho dosáhl počet vězňů v pracovních táborech roku 1939 celkově dosáhl 12 milionů! A těchto 12 milionů byli podle Conquesta jen političtí vězni! V pracovních táborech bylo také mnoho obyčejných zločinců, jejichž počet byl podle Conquesta vyšší než vězňů politických. To znamená, že podle Conquesta byl celkový počet vězňů pracovních táborů gulagu v Sovětském svazu 25-30 milionů.

Opět podle Conquesta byl 1 milion politických vězňů popraven v letech 1937 a 1939 a další 2 miliony zemřely hlady. Z toho vyplývá konečný součet čistek z let 1937-1939 činí dle Conquesta 9 milionů, z nichž 3 miliony zemřely ve vězení. Tyto údaje se okamžitě staly předmětem Conquestových „statistických úprav“ a to tak, aby mohl dospět k závěru, že bolševici zabili nejméně 12 milionů politických vězňů v letech 1930 a 1953. Přidáním tohoto čísla k počtu údajně zemřelých v hladomoru roku 1930 dospěl Conquest k závěru, že bolševici zabili 26 milionů lidí. V jedné ze svých posledních statistických manipulací Conquest tvrdí, že v roce 1950 bylo v Sovětském svazu 12 milionů politických vězňů.

Alexandr Solženicin používá víceméně stejné statistické metody jako Conquest. Ale pomocí těchto pseudovědeckých metod na základě rozdílných předpokladů dospěl k ještě extrémnějším závěrům. Solženicin převzal Conquestův odhad 6 milionů úmrtí zapříčiněných hladomorem 1932-1933. Nicméně , pokud se týkalo čistek v letech 1936-1939, měli za to, že byl usmrcen nejméně 1 milion lidí každý rok. Solženicin vše shrnuje a uzavírá tvrzením, že od kolektivizace zemědělství do Stalinovy smrti v roce 1953 zabili komunisté 66 milionů obyvatel Sovětského svazu. Solženicinův závěr: „110 milionů Rusů padlo jako oběti socialismu“. Pokud jde o vězněné, Solženicin tvrdí, že počet lidí v pracovních táborech v roce 1953 byl 25 milionů.

Gorbačov otevírá archivy

Výše uvedená sbírka fantastických příběhů spolu s produkty skvěle placené fabulace se objevily v buržoazním tisku v roce 1960 - vždy prezentovány jako pravdivé skutečnosti zjištěné při uplatňování vědeckých metod. Za těmito výmysly číhají západní tajné služby, především CIA a MI5. Vliv masmédií na veřejné mínění je tak velký, že těmto číslům jako pravdivým dodnes věří velká část populace západních zemí.

Tato ostudná situace se ještě zhoršila. V samotném Sovětském svazu došlo v situaci, kdy ani Solženicin ani jiní proslavení „kritici“ jako Andrej Sacharov nebo Roj Medveděv nemohli najít nikoho, kdo by podporoval jejich divoké fantazie, k významné změně v roce 1990. V novém „svobodném tisku“, nové „otevřenosti a demokratizace“ za Gorbačova bylo vše – na rozdíl od socialismu – oceňováno jako pozitivní, pochopitelně s katastrofálními výsledky. Bezprecedentní spekulativní inflace začala konat v počtu těch, kteří údajně zemřeli nebo byli za socialismu uvězněni a nyní bylo vše smícháno do jedné skupiny desítek milionů „obětí“ komunistů.

Hysterie okolo Gorbačovova nového svobodného tisku vnesla do popředí zájmu Conquestovy a Solženicinovy lži. Současně Gorbačov otevřel archivy ústředního výboru k historickému výzkumu a požadoval svobodný tisk. Otevření archivů Ústředního výboru komunistické strany je skutečně ústředním tématem tohoto spletitého příběhu a to ze dvou důvodů: jednak proto, že v archivech lze nalézt skutečnosti, které mohou osvětlit pravdu. Ale daleko důležitější je fakt, že ti široce a divoce spekulující o počtu lidí usmrcených a uvězněných v Sovětském svazu všichni zároveň tvrdili, že v den otevření archivů budou jimi protežovaná čísla potvrzena. Ale když byly archivy otevřeny a výzkumné zprávy založené na pravých dokumentech začaly být zveřejňovány, stala se velmi zvláštní věc. Náhle oba – Gorbačovův svobodný tisk a spekulanti se smrtí i kdysi věznění zcela ztratili na archivech zájem.

Výsledky výzkumu provedeného na základě archivu Ústředního výboru ruskými historiky V. N. Zemskovem, A. B. Dolginem a O. V. Chlevnjukem se začaly objevovat ve vědeckých časopisech od roku 1990. Zůstaly však bez povšimnutí, zcela opominuty. Zprávy obsahující výsledky tohoto historického výzkumu šly, pokud jde o počty zabitých nebo uvězněných, zcela proti inflačnímu proudu, který si nárokoval „svobodný tisk“. Proto jejich obsah zůstal nepublikován. Zprávy byly publikovány v malonákladových vědeckých časopisech a pro širokou veřejnost tak zůstaly prakticky neznámé. Zprávy o výsledcích vědeckého výzkumu mohly stěží konkurovat tak velké mediální a tiskové hysterii, pročež lži Conquesta a Solženicina tedy mohly pokračovat v získávání podpory u velké části obyvatel bývalého Sovětského svazu. A na Západě rovněž tak. Zprávy o nálezech ruských odborníků na vězeňství i trestní právo za Stalina byly na titulních stránkách novin i v televizním zpravodajství naprosto ignorovány. Proč?

Co ukazují ruské výzkumy

Zpráva o výzkumu sovětského trestněprávního systému čítá téměř 9.000 stran. Autorů této zprávy je mnoho, ale nejznámější z nich jsou ruští historici V.N. Zemskov, A.N. Dolgin a O.V. Chlevnjuk. Jejich práce začala být publikována v roce 1990 a do roku 1993 by ji málem dokončili a vydali téměř v plném rozsahu. Zprávy vešly na Západě ve známost jako výsledek spolupráce mezi výzkumnými centry z různých západních zemí. Dvěma pracemi, s nimiž se autor této stati seznámil, byly: jedna, která se objevila ve francouzském časopise l'Histoire v září 1993 a napsal ji Nicholas Werth, hlavní badatel z francouzského vědeckého výzkumného centra CNRS (Centre, National de Recherche Scientifique), a druhá práce byla publikována v americkém časopise American Historical review a jejím autorem byl J. Arch Getty, profesor historie na Kalifornské univerzitě, bádající ve spolupráci s G. T. Retterspornem, výzkumníkem CNRS a jedním ruským vědcem. Historik V. N. Zemskov[7] pracuje v Ústavu dějin Ruska (části Ruské akademie věd). Dnes se objevily knihy na toto téma napsané výše uvedenými badateli nebo jinými vědci ze stejného výzkumného týmu. Než půjdu dál, chci, aby bylo jasno a tedy nemohl ani v budoucnu vzniknout žádný zmatek, pokud se týče faktu, že nějaký vědec zapojený do tohoto výzkumu má socialistický světonázor. Naopak jejich životní postoje byly buržoazní, měšťácké a antisocialistické a ve skutečnosti velmi reakční. To bylo řečeno proto, aby se čtenář nedomníval, že jde o nějaké „komunistické spiknutí“. Co se stalo, je pouze to, že výše jmenovaní vědci byli zcela vystaveni lžím Conquesta, Solženicina, Medvěděva a dalších, kteří vyměnili svou profesní bezúhonnost za službu propagandistické lži.

Výsledky ruského výzkumu odpověděly na velké množství otázek týkajících se sovětského trestního systému. Pro nás je to především stalinská éra, která je hlavní důvod k diskusi. Budeme představovat řadu velmi specifických otázek a budeme hledat odpovědi v našich časopisech l'Histoire a American Historical Review. To bude nejlepší způsob, jak vnést do debaty některé z nejdůležitějších aspektů sovětského vězeňství. Otázky jsou následující:

1. Z čeho se sovětský trestní systém skládá?

2. Kolik vězňů tam bylo - politických i nepolitických?

3. Kolik lidí zemřelo v pracovních táborech?

4. Kolik lidí bylo odsouzeno k smrti v letech před rokem 1953, a to zejména v době čistek 1937-1938?

5. Na jak dlouho byly v průměru tresty odnětí svobody?

Po zodpovězení těchto pěti otázek budeme diskutovat tresty uvalené na dvě skupiny, které jsou nejčastěji zmiňovány v souvislosti s vězni a úmrtími v Sovětském svazu, a to kulaků odsouzených v roce 1930 a kontrarevolucionářů odsouzených v letech 1936 – 1938.

Pracovní tábory v systému trestního soudnictví

Začněme s otázkou povahy sovětského trestního systému. Po roce 1930 sovětský trestní systém zahrnoval věznice, pracovní tábory, pracovní kolonie gulagu, speciální otevřené zóny a povinnost platit pokuty. Ten, kdo byl vzat do vazby, byl běžně poslán do normálního vězení, zatímco vyšetřování se konalo v zájmu zjištění toho, zda by mohl být dotyčný nevinný a tudíž osvobozen, nebo zda by měl jít k soudu. Obviněný mohl být u soudu buď shledán nevinným (a propuštěn) nebo vinným. Pokud byl shledán vinným, mohl být odsouzen k zaplacení pokuty, k trestu odnětí svobody, nebo, což bylo spíše neobvyklé, k popravě. Pokutou byla většinou srážka určitého procenta ze mzdy po danou dobu. Ti, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, mohli být umístěni v různých typech věznice v závislosti na druhu trestného činu, jenž spáchali. Do gulagu pracovních táborů byli posláni ti, kteří se dopustili závažných trestných činů (vražda, loupež, znásilnění, hospodářské trestné činy, atd.) stejně jako velká část odsouzených za kontrarevoluční aktivity. Ostatní zločinci odsouzení k trestům delším než 3 roky mohli být také posláni do pracovních táborů. Poté, co v nich vězeň strávil nějaký čas, mohl být přesunut do pracovní kolonie nebo do zvláštní otevřené zóny.

Tyto pracovní tábory byly velmi rozlehlé oblasti, kde vězni žili a pracovali pod pečlivým dohledem. Realita, ve které vězni pracují a nejsou přítěží společnosti byla jistě nezbytná. Žádný zdravý člověk nedostal bez práce nic. Je možné, že lidé dnešní doby si mohou myslet – hrozná věc, ale tak tomu bylo. Počet pracovních táborů v roce 1940 činil 53 a pracovních kolonií Gulagu 425. Jednalo se o mnohem menší jednotky než pracovních táborů, s volnějším režimem a nižším dohledem. Do nich byli posíláni vězni s kratší dobou trestu, lidé, kteří spáchali méně závažné trestné činy nebo trestné činy politické. Tito trestanci pracovali na svobodě, v továrnách nebo na souši a tvořili součást občanské společnosti. Ve většině případů patřila celá mzda za vykonanou práci vězňům, se kterými bylo v tomto ohledu zacházeno stejně jako jakýmikoli jinými pracovníky.

Zvláštní otevřené zóny byly obecně zemědělskými oblastmi pro vězně, jakými byli kulaci, kteří byli v průběhu kolektivizace vyvlastněni. Ostatní lidé, kteří byli shledáni vinnými z drobných trestných činů či politických deliktů, jim mohli tak pomoci se vyrovnat s podmínkami v těchto oblastech.

454.000 není 9 milionů

Druhá otázka se týkala toho, kolik zde bylo politických vězňů a kolik obyčejných zločinců. Tato otázka zahrnuje ty osoby, které byly vězněny v pracovních táborech, koloniích gulagu a věznicích (i když je třeba mít na paměti, že v pracovních koloniích se ve většině případů jednalo pouze o částečnou ztrátu svobody). Níže uvedená tabulka ukazuje data, která se objevila v americkém časopise Historical Review. Jsou v ní údaje, které jejich autoři zastávají po dobu 20 let počínaje rokem 1934, kdy byl trestní systém sjednocen pod ústřední správou, až do roku 1953, kdy Stalin zemřel.

Tabulka časopisu American Historical Review
Odnětí svobody obyvatel v SSSR 1934-1953

Počet vězňů

Tábory Gulagu

Kontra-revolucionáři (počet)

%

kntrarev.

Mrtví

%

mrtvých

osvobozených

uprchlých

v pracov. koloniích

vězňů

Celkem

1934

510,307

135,190

26.5

26,295

5.2

147,272

83,490

510,307

1935

725,438

118,256

16.3

28,328

3.9

211,035

67,493

240,259

965,697

1936

839,406

105,849

12.6

20,595

2.5

369,544

58,313

457,088

1,296,494

1937

820,881

104,826

12.8

25,376

3.1

364,437

58,264

375,488

1,196,369

1938

996,367

185,324

18.6

90,546

9.1

279,966

32,033

885,203

1,881,570

1939

1,317,195

454,432

34.5

50,502

3.8

223,622

12,333

355,243

350,538

2,022,976

1940

1,344,408

444,999

33.1

46,665

3.5

316,825

11,813

315,584

190,266

1,850,258

1941

1,500,524

420,293

28.7

100,997

6.7

624,276

10,592

429,205

487,739

2,417,468

1942

1,415,596

407,988

29.6

248,877

18.0

509,538

11,822

360,447

277,992

2,054,035

1943

983,974

345,397

35.6

166,967

17.0

336,135

6,242

500,208

235,313

1,719,495

1944

663,594

268,861

40.7

60,948

9.2

152,113

3,586

516,225

155,213

1,335,032

1945

715,506

283,351

41.2

43,848

6.1

336,750

2,196

745,171

279,969

1,740,646

1946

600,897

333,833

59.2

18,154

3.0

115,700

2,642

956,224

261,500

1,818,621

1947

808,839

427,653

54.3

35,668

4.4

194,886

3,779

912,794

306,163

2,027,796

1948

1,108,057

416,156

38.0

27,605

2.5

261,148

4,261

1,091,478

275,850

2,475,385

1949

1,216,361

420,696

34.9

15,739

1.3

178,449

2,583

1,140,324

2,356,685

1950

1,416,300

578,912

22.7

14,703

1.0

216,210

2,577

1,145,051

2,561,351

1951

1,533,767

475,976

31.0

15,587

1.0

254,269

2,318

994,379

2,528,146

1952

1,711,202

480,766

28.1

10,604

0.6

329,446

1,253

793,312

2,504,514

1953

1,727,970

465,256

26.9

5,825

0.3

937,352

785

740,554

2,468,524

Z výše uvedené tabulky bychom měli vyvodit řadu závěrů. Pro začátek můžeme porovnat svá data s těmi Roberta Conquesta, který později prohlašoval, že v roce 1939 bylo v pracovních táborech 9 milionů politických vězňů a 3 miliony dalších zemřely v období 1937-39. Čtenář by neměl zapomínat, že Conquest zde mluví jen o vězních politických! Na rozdíl od nich, říká Conquest, zde byli také obyčejní zločinci, kteří podle něj byli mnohem početnější než politických vězňů! V roce 1950 bylo podle Conquesta 12 milionů politických vězňů! Vyzbrojeni fakty a pravdivými skutečnostmi snadno zjistíme, co je podvodník Conquest opravdu zač. Ani jediný z jeho číselných údajů neodpovídá pravdě. A to ani vzdáleně. V roce 1939 bylo celkem ve všech táborech, koloniích a věznicích téměř 2 miliony vězňů. Z nich spáchalo politické zločiny 454.000 trestanců, nikoli 9 milionů jak tvrdí Conquest. Počet těch, kteří zemřeli v táborech v období mezi lety 1937 a 1939 bylo vyčísleno asi 160.000 a nikoli 3 miliony, jak tvrdí Conquest. V roce 1950 bylo v pracovních táborech 578.000 politických vězňů, nikoli 12 milionů. Nechť si čtenář neopomene uvědomit, že Robert Conquest zůstává dodnes jedním z hlavních zdrojů pravicové propagandy proti komunismu. Pro pravicové pseudo-intelektuály zůstává Robert Conquest božskou postavou. A pokud jde o údaje uváděné Alexandrem Solženicinem - 60 milionů údajně zemřelých v lágrech - nevyžadují komentáře. Absurdita takového tvrzení je zcela zjevná. Pouze nemocná mysl mohla podpořit takové bludy. Zanechme tyto podvodníky, abychom mohli sami konkrétně analyzovat statistické údaje o gulagu. Za prvé je třeba si položit otázku úplného počtu trestním soudnictvím zadržených lidí. Jaký je smysl údaje 2,5 milionu? Každý člověk, který byl vsazen do vězení, byl živoucím důkazem stále ještě nedostatečně rozvinuté společnosti, v níž by každý občan měl mít vše, co potřebuje k plnohodnotnému životu. Z tohoto úhlu pohledu představuje 2,5 milionu kritiku společnosti.

Vnitřní a vnější ohrožení

Počet lidí, kteří se stávají obětí trestního systému, vyžaduje náležitého vysvětlení. Sovětský svaz byl zemí, kde byl teprve nedávno svržen feudalismus a jeho sociální dědictví v oblasti lidských práv bylo pro společnost po VŘSR přítěží. Ve přežilém systému jakým byl carismus, byli dělníci a rolníci odsouzeni k životu v naprosté bídě a lidský život měl pramalou hodnotu. Loupež a násilný trestný čin byly trestány bezuzdným násilím. Vzpoury proti monarchii obvykle končily masakry, tresty smrti a extrémně dlouhým odnětím svobody. Tyto společenské vztahy, zvyky a s nimi spojené myšlení trvalo neobyčejně dlouhou dobu a bylo skutečností, která ovlivnila vývoj společnosti v Sovětském svazu, včetně postojů vůči zločincům.

Dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu, je, že Sovětský svaz, země, která v roce 1930 měla téměř 160 - 170 milionů obyvatel, byla vážně ohrožena cizími mocnostmi. V důsledku velkých politických změn, které proběhly v Evropě ve 30. letech, představovalo hlavní nebezpečí války nacistické Německo, které znamenalo i hrozbu pro přežití Slovanů, přičemž ani západní blok neskrýval své intervencionistické ambice. Tuto situaci shrnul Stalin v roce 1931 v těchto třech větách: „Zaostali jsme za vyspělými zeměmi o 50 -100 let. Musíme tuto propast překlenout během 10 let. Buď to dokážeme, nebo budeme setřeni.“ O deset let později, dne 22. června 1941 byl Sovětský svaz napaden nacistickým Německem a jeho spojenci. Sovětská společnost byla nucena k vynaložení nepředstavitelně velkého až gigantického úsilí v průběhu let 1930-1940, kdy větší část jejích zdrojů byla vyčleněna na obranu resp. přípravu k nadcházející válce proti nacistům. Z toho důvodu lidé velmi usilovně pracovali, ale k svému osobnímu užitku toho vytvářeli velmi málo. Zavedení 7 hodinového pracovního dne bylo staženo v roce 1937 a v roce 1939 byla prakticky každá neděle pracovním dnem. V tomto těžkém období, během dvou desetiletí, kdy byla zvláště na konci 30.let válka takříkajíc na spadnutí (1940), válka, která měla stát občany Sovětského svazu 25 milionů úmrtí s polovinou země spálené na popel, kriminalitou mající tendenci se zvyšovat, protože, když už jim neměl život co nabídnout, si lidé snažili pomoci sami.

Během této velmi těžké doby držel Sovětský svaz maximální počet 2,5 milionů lidí ve svém vězeňském systému, tj. 2,4% dospělé populace. Jak můžeme tento údaj hodnotit? Je to hodně, nebo málo? Srovnejme.

Více vězňů v USA

Například kolik lidí je ve vězení ve Spojených státech amerických, země s 252 miliony obyvatel (v roce 1996) a nejbohatší země světa, která spotřebovává 60% světových zdrojů? Jaká je situace v USA, zemi, která není ohrožena žádnou válkou a kde neexistují žádné hluboké společenské změny, které ovlivňují ekonomickou stabilitu?

Poměrně krátká zpráva se objevila v novinách srpnu 1997, když tisková agentura FLT-AP uvedla, že ještě nikdy v dějinách nebylo v USA tolik lidí ve vězení jako v roce 1996. Tehdy bylo ve výkonu trestu ve Spojených státech 5,5 milionu osob. To představuje nárůst o 200.000 lidí od roku 1995 a znamená, že počet zločinců v USA se rovná 2,8% dospělé populace. Tyto údaje jsou k dispozici všem, kteří jsou součástí severoamerického ministerstva spravedlnosti. Počet odsouzených v USA je dnes o 3 miliony vyšší, než byl maximální počet kdy odsouzených v Sovětském svazu! V Sovětském svazu byly maximálně 2,4% dospělé populace ve vězení za své trestné činy - v USA je toto číslo 2,8%, a roste! Podle tiskové zprávy zveřejněné americkým ministerstvem spravedlnosti dne 18. ledna 1998 vzrostl počet odsouzených v USA v roce 1997 o 96,1 tisíc. Pokud jde o osoby držené v sovětských pracovních táborech, je pravda, že režim byl drsný a pro vězně těžký, ale jaká je situace dnes ve věznicích v USA, které jsou pověstné hojným výskytem násilí, drog, prostituce, sexuálního otroctví (s počtem 290.000 znásilnění za rok). Nikdo se dnes nemůže cítit bezpečně v amerických věznicích! A to ani v současnosti, ve společnosti bohatší než kdykoli předtím!

Důležitý faktor - nedostatek léků

Odpovězme nyní na třetí položenou otázku. Kolik lidí zemřelo v pracovních táborech? Čísla jsou různorodá, od 5,2% v roce 1934 k 0,3% v roce 1953. Zemřelí v pracovních táborech byly způsobeny obecným nedostatkem zdrojů ve společnosti jako celku, zejména léků potřebných k boji epidemie. Úmrtí v pracovních táborech byla zapříčiněna nedostatkem léků potřebných v boji proti epidemiím. Jakmile byla objevena antibiotika a po druhé světové válce dána k všeobecnému užívání, situace radikálně změnila. Ve skutečnosti byly nejhoršími roky válečná léta, kdy nacističtí barbaři přivodili velmi drsné životní podmínky všem sovětským občanům. Během těchto 4 let zemřelo v pracovních táborech přes půl milionu lidí - polovina celkového počtu zemřelých v celém předchozím 20-letém období. Nezapomínejme, že ve stejném období válečných let zemřelo 25 milionů lidí, kteří byli svobodní. V roce 1950, kdy se podmínky v Sovětském svazu zlepšily a byla zavedena antibiotika, klesl počet lidí, kteří umírali ve vězení na 0,3%.

Pojďme se nyní na čtvrtou položenou otázku. Kolik lidí bylo odsouzeno k trestu smrti před 1953, zejména během čistek 1937-1938? Z tohoto 1 milionu údajně zabitých v letech 1937 a 1938. A ještě vyšší údaje byly uvedeny v průběhu špinavé propagandistické válce proti Sovětskému svazu. Ruska Olga Šatunovská[8] například cituje postavu 7000000 mrtvých v čistek 1937-1938.

Doklady nyní vznikající ze sovětských archivů, ale vyprávějí jiný příběh. Je nutné zmínit zde na začátku, že počet odsouzených k smrti má být sbírán z různých archivů a že výzkumníci, aby se dospělo k přibližnému číslu, museli shromáždit data z těchto různých archivů způsobem zprůměrování, což vedlo k riziku dvojího započtení a tedy vytvořilo odhady vyšší než skutečnost. Podle Dimitrije Volkogonova, osoby jmenované Jelcinem za účelem správy starých sovětských archivů, bylo od 1.října 1936 do 30. září 1938 k trestu smrti odsouzeno vojenskými tribunály 30.514 osob. Další údaj pochází z KGB: podle informací zveřejněných v tisku v únoru 1990, bylo 786.098 lidí odsouzeno k trestu smrti za zločiny proti revoluci během 23 roků 1930-1953. Z těchto odsouzených bylo podle KGB odsouzeno 681.692 v letech 1937 a 1938. Není možné dvakrát prověřovat výpočty KGB, ale tuto poslední informaci je možné zpochybnit. Bylo by totiž velmi zvláštní, že by bylo tolik lidí odsouzeno k trestu smrti za pouhé dva roky. Je možné, že současná prokapitalistická KGB by nám poskytovala správné informace z doby prosocialistické KGB? Ať je to jak chce, zbývá ověřit, zda statistiky, tvořící základ informací KGB, nezahrnují mezi ty zmíněné odsouzené k smrti během diskutovaných 23 let zločince a obyčejné kriminální živly spíše než kontrarevolucionáře samotné jak to zmiňuje prokapitalistická KGB v tiskové zprávě z února 1990. Archivy také inklinují k závěru, že počet obyčejných zločinců a počet kontrarevolucionářů odsouzených k smrti byl přibližně stejný.

Závěr z toho můžeme vyvodit takový, že počet odsouzených k smrti v 1937-38 byl blízký 100.000 nikoli však několika milionům, jak tvrdí západní propaganda.

Je také třeba mít na paměti, že ne všichni ti, kteří byli k trestu smrti v Sovětském svazu odsouzeni, byli skutečně provedeni. Velká část trestů smrti byla změněna na tresty v pracovních táborech. Je také důležité rozlišovat mezi běžnými zločinci a kontrarevolucionáři. Mnozí z těch, odsouzených k trestu smrti spáchali násilné trestné činy, jako je vražda nebo znásilnění. Před 60 lety byl tento druh trestné činnosti trestán smrtí ve velkém počtu zemí.

Otázka č. 5: Jak dlouho trval průměrný výkon trestu odnětí svobody? Délka trestu odnětí svobody byla předmětem nejsprostšího štvaní západní propagandy. Obvykle se naznačovalo, že se odsouzení v Sovětském svazu zahrnuje nekonečná léta ve vězení - kdo vešel nikdy již nevyšel. To je zcela nepravdivé. Drtivá většina z těch, kteří šli „za Stalina“ do vězení, byli ve skutečnosti odsouzeni na dobu nejvýše 5 let.

Statistika otištěná v americkém Historical Review ukazuje skutečná fakta. Běžní zločinci v Ruské federaci v roce 1936 obdrželi následující věty: do 5 let: 82,4%; mezi 5 až 10 roky: 17.6%. 10 roků byla nejvyšší možná doba trestu odnětí svobody před rokem 1937. Političtí vězni byli u civilních soudů Sovětského svazu v roce 1936 odsouzení takto: do 5 let: 44,2%, mezi 5 až 10 roky 50,7%. Pokud jde o ty odsouzené k trestům v pracovních táborech gulagu, kam byli odsouzeni k delším trestům, statistiky z roku 1940 ukazují, že těch, kteří byli internováni až na 5 let bylo 56,8% a k trestům mezi 5 až 10 roky 42,2%. Pouze 1% vězňů bylo odsouzeno k delšímu než desetiletému trestu.

Pro 1939 máme statistiku zpracovanou sovětskými soudy. Podíly délek trestů byly následující: do 5 let: 95,9%; mezi 5 – 10 lety: 4%; nad 10 let 0,1%.

Jak můžeme vidět, je věčnost trestů odnětí svobody v Sovětském svazu dalším mýtem šířeným na Západě v boji proti socialismu.

Lži o Sovětském svazu

Krátká diskuse jako výzkumná zpráva.

Výzkum provedený ruskými historiky ukazuje realitu zcela odlišnou od toho, co se učí ve školách a vyučuje na univerzitách v kapitalistickém světě v průběhu posledních 50 let. Během těchto 50 let studené války se o Sovětském svazu po několik generací děti a studenti učili jen lži, které však u mnoha lidí zanechaly hluboký dojem. Tato fakta jsou také doložena ve zprávách z francouzského a amerického výzkumu. V těchto zprávách jsou uvedeny údaje, grafy a tabulky, výčet odsouzených i těch, kteří zemřeli. Tyto údaje jsou dodnes předmětem intenzivních diskusí. Ale nejdůležitější věcí hodnou zaznamenání je fakt, že zločiny spáchané odsouzenými nebyly nikdy předmětem jakéhokoli zájmu. Kapitalistická politická propaganda vždy prezentovala sovětské zajatce jako nevinné oběti a výzkumníci tento předpoklad vzali za svůj, aniž by ho zpochybnili. Když výzkumníci přešli od svých statistických sloupků ke komentářům událostí, vystoupila do popředí buržoazní ideologie ve své plné parádě - někdy s hrůznými následky. Ti, kteří byli odsouzeni za sovětského trestního systému jsou považováni za nevinné oběti, skutečností však je, že většina z nich byli zloději, vrazi, násilníci atd. Pachatelé tohoto druhu by nikdy nemohli být v médiích považováni za nevinné oběti, pokud by jejich zločiny byly spáchány v Evropě nebo USA. Ale vzhledem k tomu, že zločiny byly spáchány v Sovětském svazu, je to jiné. Chcete-li nazývat vraha, nebo osobu, která znásilnila více než jednou, nevinnou obětí, je to velmi špinavá hra. Alespoň obyčejný rozum budou muset prokázat ti, kteří komentují sovětskou spravedlnost. Přinejmenším ve vztahu ke zločincům odsouzeným za násilné trestné činy a alespoň pokud jde o usvědčené lidi, kteří spáchali těžké zločiny.

Kulaci a kontrarevoluce

V případě kontrarevolucionářů je rovněž nezbytné se zabývat zločiny, z kterých byli obviněni. Uveďme dva příklady k prokázání významu této otázky: Prvním byli kulaci odsouzení na začátku roku 1930 a druhým spiklenci a kontrarevolucionáři odsouzení v 1936-1938. Podle výzkumné zprávy zabývající se kulaky (bohatí rolníci) bylo posláno do vyhnanství 381 tisíc rodin, tj. asi 1,8 milionu lidí. Malý počet těchto lidí byl odsouzen k trestům v pracovních táborech nebo koloniích. Co ale vedlo k těmto trestům?

Bohatí ruští sedláci – kulaci si podrobovali chudé rolníky po stovky let bezmezného útlaku a nespoutaného vykořisťování. Ze 120 milionů rolníků v roce 1927 žilo v přepychu 10 milionů kulaků, zatímco zbývajících 110 milionů strádalo v chudobě. Před revolucí žila drtivá většina rolníků naprosté bídě. Bohatství kulaků bylo založeno na špatně placené pracovní sile chudých rolníků. Když se chudí rolníci začali spojovat do kolchozů, hlavní zdroj bohatství kulaků zmizel. Ale kulaci se nevzdali. Snažili se obnovit vykořisťování rozpoutáním hladomoru. Skupiny ozbrojených kulaků napadaly kolchozy, vraždily chudé rolníky a pracovníky strany, zapalovaly pole a pobíjely zvířata. Vyprovokovaným vyhladověním chudých rolníků se kulaci snažili zabezpečit přetrvávání chudoby a svých vlastních mocenských pozic. Události, které následovaly nebyly těmi, které tito vrazi očekávali. Tentokrát měli chudí rolníci podporu revoluce a ta ukázala být silnější než kulaků, kteří byli poraženi, uvězněni a posláni do vyhnanství, nebo odsouzeni k trestům v pracovních táborech.

Z 10 milionů kulaků bylo 1,8 milionu vyhoštěno nebo odsouzeno. Mohly se udát křivdy spáchané v průběhu tohoto masivního třídního boje na sovětském venkově, boje zahrnujícího 120 milionů lidí. Ale můžeme obviňovat chudé a utlačované v jejich boji za důstojný život, v jejich snaze zajistit, aby jejich děti neměly hlad a nebyly negramotné, můžeme je vinit, že nejsou dostatečně „civilizovanými“ respektive nevykazují dost „milosti“ na svých venkovských haciendách? Dá se ukázat prstem na lidi, kteří stovky let neměli žádný přístup k civilizačnímu pokroku za to, že nejsou civilizovaní? A řekněte nám, zda a kdy byl kulak vykořisťisťovatel civilizovaný nebo milosrdný ve styku s chudými rolníky během nekonečných let?

Čistky 1937

Naším druhým příkladem je to, že procesy s kontrarevolucionáři odsouzenými v letech 1936-38, které následovaly po čistkách strany, armády a státního aparátu, mají své kořeny v historii revolučního hnutí v Rusku. Miliony lidí se podílely na vítězném boji proti carovi a ruské buržoazii, a mnoho z nich vstoupilo do Komunistické strany Ruska. Mezi všemi těmito lidmi byli, bohužel, i někteří, kteří vstoupili do strany z jiných důvodů, než je boj proletariátu za socialismus. Ale třídní boj byl tak urputný, že často nebyl ani čas ani příležitost otestovat nové stranické militanty. Dokonce i bojovníci - členové jiných stran, lidé, kteří sami sebe nazývali socialisty a kteří bojovali proti bolševické straně byli přijati do komunistické strany. Řada těchto nových aktivistů dostala významné pozice v bolševické straně, státu a ozbrojených silách, v závislosti na jejich individuální schopnosti vést třídní boj. Byly to velmi krušné časy pro mladý sovětský stát s velkým nedostatkem kádrů – resp. lidí, kteří uměli číst - přinutit stranu dostát požadavkům na kvalitu nových aktivistů a kádrů. Kvůli těmto problémům časem vznikl rozpor, který rozdělil stranu na dva tábory - na jedné straně stáli ti, kteří ji popoháněli kupředu v boji za vybudování socialistické společnosti, a na druhé ti, kteří si mysleli, že podmínky pro budování socialismu ještě nejsou zralé a podporovali sociální demokracii. Původ těchto myšlenek spočívá u Trockého, který do strany vstoupil v červenci 1917. Trockij byl schopen v průběhu času si zajistit podporu některých známých bolševiků. Tato opozice se sjednotila proti původnímu bolševickému plánu pod podmínkou přijetí jediné z politických možností, které byly předmětem hlasování dne 27. prosince 1927. Před hlasováním došlo k velké stranické diskusi trvající mnoho let, její výsledek však nenechal nikoho na pochybách: z 725.000 odevzdaných hlasů obdržela opozice jen 6.000 - tj. méně než 1% ze všech členů strany podpořilo Sjednocenou opozici.

V důsledku hlasování, jelikož opozice začala aktivně pracovat proti vůli většiny strany, rozhodl se ústřední výbor komunistické strany vyhnat ze strany hlavní vůdce sjednocené opozice.

Ústřední postava opozice, Trockij, byla vypovězena ze Sovětského svazu. Ale příběh této opozice tím neskončil. Zinověv, Kameněv a Zvdokin poté provedli sebekritiku, stejně jako několik předních trockistů, například Pjatakov, Radek, Preobraženskij a Smirnov. Všichni byli znovu přijati do strany jako aktivisté a znovu převzali své státní a stranické posty. Postupem času se však ukázalo, že sebekritika ze strany opozice nebyla upřímná, protože opoziční vůdcové se na stranu kontrarevoluce přiklonili pokaždé, když se třídní boj v Sovětském svazu vyostřoval. Většina opozičníků byla ještě párkrát vyloučena a znovu přijata, než se situace v letech 1937-1938 zcela vyjasnila.

Průmyslové sabotáže

Vražda předsedy strany v Leningradě a jednoho z nejdůležitějších lidí v ústředním výboru v prosinci 1934 Kirova, vyvolala vyšetřování, které vedlo k objevu tajné organizace, zabývající se přípravami spiknutí s cílem převzít vedení strany a vlády země pomocí násilí. V politickém boji, který v roce 1927 prohráli, doufali nyní prostřednictvím organizovaného násilí proti státu zvítězit. Jejich hlavními zbraněmi byly průmyslové sabotáže, terorismus a korupce. Trockij byl pro opozici hlavní inspirací, která své aktivity směřovala do zahraničí. Průmyslové sabotáže způsobily sovětskému státu strašlivé ztráty, obrovské byly například škody způsobené důležitým strojům s nenapravitelnou možností opravy, přičemž došlo i k enormnímu poklesu výroby v dolech a továrnách.

Jedním z lidí, kteří v roce 1934 tento problém popsali, byl americký inženýr John Littlepage, jeden ze zahraničních odborníků smluvně pracujících v Sovětském svazu. Littlepage strávil 10 let prací v Sovětském hornictví - 1927 - 37, a to především ve zlatých dolech. Ve své knize In Search of Soviet Gold (Hledání sovětského zlata) píše: „Nikdy mě v Rusku nezajímaly nuance politického manévrování. A to tak dlouho, pokud jsem se jim mohl vyhnout; ale abych mohl dělat svou práci, musel jsem studovat, co se děje v sovětském průmyslu. A jsem pevně přesvědčen, že Stalinovi a jeho spolupracovníkům trvalo dlouho, než odhalili, že nespokojení ‚revoluční komunisté’ byli jeho nejhoršími nepřáteli.“

Littlepage také napsal, že jeho osobní zkušenost potvrzuje oficiální prohlášení o tom, že velká spiknutí řídil (Trockij) ze zahraničí a užíval velkou průmyslovou sabotáž jako hlavní součásti svého plánu přinutit vládu k pádu. V roce 1931 Littlepage už se cítil povinen vzít toto na vědomí při práci v měděných a bronzových dolech Uralu a Kazachstánu. Doly byly součástí velkého komplexu těžby mědi / bronzu pod celkovým vedením místopředsedy lidového komisariátu pro těžký průmysl Pjatakova. Doly byly v katastrofálním stavu, pokud jde o produkci přímo souvisící s potenciálním blahobytem jejich zaměstnanců, kteří neskrývali obavy. Littlepage dospěl k závěru, že se děje organizovaná sabotáž přicházející přímo vrchního vedení komplexu mědi / bronzu.

Littlepageova kniha nám také říká, odkud získala trockistická opozice peníze, které bylo nutné zaplatit za tuto kontrarevoluční činnosti. Mnoho členů tajné opozice využívalo svých pozic k schvalování nákupu strojů z některých továren v zahraničí. Schválené výrobky měly mnohem nižší kvalitu než ty, které sovětská vláda skutečně zaplatila. Zahraniční producenti dávali Trockého organizaci přebytek z těchto transakcí, díky němuž Trockij a jeho spoluspiklenci v Sovětském svazu pokračovali v objednávkách od těchto výrobců.

Krádež a korupce

Tento postup byl pozorován Littlepagem v Berlíně na jaře roku 1931 při nákupu průmyslových výtahů pro doly. Sovětská delegace byla vedena Pjatakovem a Littlepage se jí účastnil jako specialista odpovědný za ověřování kvality výtahů a schválení nákupu. Littlepage objevil podvody s nekvalitními výtahy, které by byly pro sovětské účely k ničemu, ale když o této skutečnosti informoval Pjatakova a ostatní členy sovětské delegace, setkal se s chladným přijetím, jakoby chtěli tato fakta přehlížet a trvali schválení nákupu výtahů. Littlepage tak učinit nemohl. V té době si myslel, že to, co se děje, souvisí s osobní korupcí a že členové delegace byli uplaceni výrobci výtahů. Ale po Pjatakovově procesu v roce 1937, kdy Pjatakov přiznal své vazby s trockistickou opozicí, došel Littlepage k závěru, že to, co viděl v Berlíně, bylo mnohem více, než korupce na osobní úrovni. Peníze byly nutné k úhradě činností tajné opozice v Sovětském svazu a jejích aktivit obsahujících sabotáže, terorismus, úplatkářství a propagandu. Zinověv, Kameněv, Pjatakov, Radek, Tomskij, Bucharin a další miláčci západního buržoazního tisku využívali svých pozic, jež jim svěřil sovětský lid a strana, ke krádeži státních peněz s cílem umožnit nepřátelům socialismu použít tyto peníze pro účely sabotáže v jejich boji proti socialistické společnosti v Sovětském svazu.

Plány na převrat

Krádež, sabotáž a korupce jsou samy o sobě závažné trestné činy, ale opoziční aktivity šly v tomto směru mnohem dál. Kontrarevoluční spiknutí bylo připraveno s cílem převzetí státní moci prostřednictvím puče, při kterém by bylo odstraněno celé sovětské vedení, přičemž spiklenci počítali s vraždami nejdůležitějších členů ústředního výboru komunistické strany. Vojenská stránka převratu měla být provedena skupinou generálů v čele s maršálem Tuchačevským.

Podle Isaaca Deutschera, trockisty, který napsal několik knih proti Stalinovi a Sovětskému svazu, měl být převrat zahájen vojenskou operací proti Kremlu a nejdůležitějším vojskům ve velkých městech, jako je Moskva a Leningrad. Podle Deutschera mělo být spiknutí vedeno Tuchačevským spolu s Gamarnikem – šéfem armády politického komisařství, generálem Jakirem – velitelem Leningradu, generálem Uborevičem – velitelem moskevské vojenské akademie a generál Primakovem – velitelem kavalérie.

Maršál Tuchačevskij byl důstojníkem bývalé, který po revoluci přešel do Rudé armády. V roce 1930 téměř 10% důstojníků (téměř 4.500) byli bývalí důstojníci carské armády. Mnozí z nich nikdy neopustili svůj buržoazní pohled na svět a jen vyčkávali na příležitost, aby za něj mohli bojovat. Tato příležitost se naskytla ve chvíli, kdy opozice byla na převrat připravena.

Bolševici byli silní, ale civilní a vojenští spiklenci usilovali shromáždit silné přátele. Podle Bucharinova doznání při veřejném soudním procesu v roce 1938 bylo dosaženo dohody mezi trockistickou opozicí a nacistickým Německem, podle které měla být po kontrarevolučním puči v Sovětském svazu postoupena velká území, včetně Ukrajiny, nacistickému Německu. Taková tedy byla cena požadovaná nacistickým Německem za jeho příslib podpory kontrarevoluce. Bucharin byl informován o této dohodě Radkem, který dostal v této věci rozkaz od Trockého. Všichni tito spiklenci, kteří byli vybráni k zastávání vysokých postů ve státní správě a ochraně socialistické společnosti, pracovali ve skutečnosti na zničení socialismu. Především je nutné si uvědomit, že to vše se dělo ve 30. letech, v době existujícího a neustále rostoucího nacistického nebezpečí, kdy se nacistická armáda připravovala napadnout Evropu a k invazi do Sovětského svazu.

Spiklenci byli jako zrádci odsouzeni k smrti ve veřejném soudním řízení. Byli shledáni vinnými ze sabotáže, terorismu, korupce, pokusu o vraždu a z toho, že chtěli odevzdat část země nacistům. Mohli snad očekávat něco jiného, než trest smrti? Chcete-li je nazývat nevinnými oběťmi, jste zcela mimo realitu.

Vícečetní lháři

Je zajímavé vidět, jak západní propaganda lhala prostřednictvím Roberta Conquesta o očištění Rudé armády. Conquest říká ve své knize The Great Terror, že v roce 1937 bylo v Rudé armádě 70.000 důstojníků a politických komisařů a že 50% z nich (tj. 15.000 důstojníků a 20.000 komisařů) bylo zadrženo politickou policií a byli buď popraveni nebo na doživotí posláni do pracovních táborů. Na tomto Conquestově tvrzení, stejně jako v celé jeho knize, není jediné slovo pravdy. Historik Roger Reese ve svém díle Rudá armáda a Velké čistky, však uvádí skutečnosti, které ukazují skutečný význam 1937-1938 čistek pro armádu. Počet lidí ve vedení Rudé armády a letectva, tj. důstojníků a politických komisaři, byl 144.300 v roce 1937 a stoupl na 282.300 v roce 1939. Během čistek 1937-1938 bylo 34.300 důstojníků a politických komisaři vyloučeno z politických důvodů. Avšak v květnu 1940 jich bylo 11.596 rehabilitováno a vrátilo se do svých úřadů. To znamená, že v průběhu čistek let 1937-1938 bylo propuštěno 22.705 důstojníků a politických komisařů (téměř 13.000 armádních důstojníků, 4.700 důstojníků letectva a 5000 politických komisařů), což představuje 7,7% všech důstojníků a komisařů - ne 50% jako tvrdí Conquest. Z těchto 7,7%, byli někteří odsouzeni jako zrádci, ale velká většina z nich, jak ukazují existující historické materiály, se prostě navrátila do civilního života.

Ještě poslední otázka. Byly procesy let 1937-1938 k obžalovaným spravedlivé? Například pojďme prozkoumat soud s Bucharinem, nejvyšším funkcionářem strany pracujícím pracoval pro tajnou opozici. Podle tehdejšího amerického velvyslance v Moskvě a známého právníka Josepha Daviese, který se zúčastnil celého procesu, bylo Bucharinovi umožněno se během procesu svobodně vyjadřovat a svou věc předložit bez jakýchkoli překážek jakéhokoliv druhu. Joseph Davies psal do Washingtonu, že v průběhu soudního líčení bylo prokázáno, že obžalovaný se dopustil hanebných trestných činů a že všeobecně mezi diplomaty, kteří se procesu zúčastnili, panovalo přesvědčení o prokázané existenci velmi závažného spiknutí.

Poučme se z historie

Diskuse o sovětském trestním systému v době Stalina, o němž hovoří tisíce článků a knih a byly natočeny kilometry filmu tlumočící falešné dojmy, vede však k významným poučením. Fakta opětovně dokazují, že příběhy publikované o socialismu v buržoazním tisku jsou většinou nepravdivé. Pravice může prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize, kterým dominuje, způsobit zmatek, překrucovat pravdu a zapříčinit, že velmi mnoho lidí bude pokládat lži za pravdu. Zejména to platí, pokud jde o historické otázky. Různé nové příběhy od pravičáků by měly být pokládány za falešné, pokud ne lze prokázat opak. Tento opatrný přístup je odůvodněný. Jsme svědky omílání faktů neustále rozmnožovaných pravičáky, která jsme znali z ruských výzkumů a bohapustého vyučovaní lží v uplynulých 50 letech, a to i přesto, že tyto nepravdy byly již úplně vyvráceny. Pravice může prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize, kterým dominuje, vytvářet zmatek, překrucovat pravdu a velmi mnoho lidí tak přesvědčit, že má pravdu. To se týká zejména historických otázek. Různé nové příběhy pravičáků by měly být pokládány za klamné, pokud nelze prokázat opak. Tento opatrný přístup je odůvodněný. Faktem však zůstává, že nelze důvěryhodně vycházet ze všech zpráv ruských výzkumníků, nelze ani nadále rozmnožovat lži vtloukané žákům do hlav za posledních 50 let, i přesto, že byly tyto lži úplně popřeny.

Poté, co byly zprávy ruských výzkumníků zveřejněny na Západě, začalo se objevovat množství knih v různých zemích zaměřených výhradně na zpochybnění ruských výzkumů a umožňující staré lži být přinesen k pozornosti veřejnosti jako nové pravdy. Jednalo se o dobře prezentované knihy, vyplněné od začátku do konce lžemi o komunismu a socialismu. Pravicové lži se donekonečna omílaly s jediným cílem – bojovat proti dnešním komunistům. , aby zaměstnanci najdou žádnou alternativu ke kapitalismu a neoliberalismu. Opakovali je z jednoho jediného důvodu: aby pracující před sebou neviděli žádnou alternativu ke kapitalismu a neoliberalismu. Jsou součástí špinavé války proti komunistům, kteří sami alternativu do budoucna mají – socialistickou společnost. To je důvodem pro vznik těchto nových knih, obsahujících staré lži. To vše ukládá povinnost každému člověku socialistického světového názoru. Musíme převzít plnou odpovědnost a napnout své síly k takovému cíli, aby komunistické zprávy v autentických novinách dělnické třídy vystoupily do boje proti buržoazní lži!

Mario Sousa
15. června 1998
mario.sousa@telia.com

Z angličtiny přeložil Lukáš Sluka



[1]William Randolph Hearst (1863–1951) – Americký tiskový magnát a kongresman za stát New York

[2] Robert Conquest ( nar. 1917) – Anglo-americký historik známý pracemi o sovětských dějinách, především knihou The Great Terror: Stalin’s Purges of the 1930s (Velký teror: Stalinovy čistky z roku 1930). V současné době je výzkumným pracovníkem Hooverova institutu Stanfordské univerzity.

[3] Alexandr Solženicin (1918-2008) – ruský spisovatel a disident, autor knih Jeden den Ivana Denisoviče a antikomunistického protistalinského románu Souostroví Gulag, v roce 1970 získal Nobelovu cenu a roku 1974 byl vyhoštěn ze Sovětského svazu.

[4] Pozadí této události literárně ztvárnila Marie Pujmanová v knize Hra s ohněm – druhé části své románové trilogie, která je dostupná na webu http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:409fc87c-f230-438e-ab91-3538405ffc64 (pozn. Lukáš Sluka)

[5] Andrej Sacharov – Andrej Dmitrijevič Sacharov (1921– 1989) byl sovětský jaderný fyzik, antikomunista a tzv. lidskoprávní aktivista.

[6] Roj Medveděv – Roj Aleksandrovič Medveděv – (nar. 1925), Tbilisi, Gruzie je ruský publicista známý jako autor „disidentských dějin stalinismu“ knihou Let History Judge , (К суду истории, Ať dějiny rozhodnou), nejprve publikoval v angličtině (roku 1972). Medveděv se stal prominentním ruským veřejným činitelem a byl poradcem likvidátora socialismu v SSSR a východním bloku Michaila Gorbačova.

[7] Zemskov, Viktor Nikolajevič – ruský historik, doktor historických věd (2005). Vědecký pracovník Institutu ruských dějin (RAN). Badatel v oblasti politických represí v SSSR v letech 1917-54. V roce 1981 obhájil disertační práci „Přínos dělnické třídy v posílení materiálně-technické základny zemědělství v SSSR v roce 1960“. Roku 1989 se stal členem Komise pro stanovení populačního úbytku v SSSR Oddělení dějin Akademie věd, které vedl člen korespondent Akademie věd SSSR Jurij Poljakov. Komise obdržela přístup ke statistickým zprávám OGPU-NKVD-MVD-MGB, jež byly uloženy ve Státním ústředním archivu Říjnové revoluce (TsGAOR).

V roce 2005 obhájil doktorskou disertační práci na téma „Zvláštní vyhnanci v SSSR. 1930-1960“.

[8] Olga Šatunovská – členka tzv. Švernikovy komise, což byl neformální název Komise předsednictva ÚV KSSS pro zkoumání politických represí v Sovětském svazu v období Stalinovy vlády., kterou vedl Nikolaj Švernik.

Autor: Lukáš Sluka | pátek 8.8.2014 13:13 | karma článku: 19.65 | přečteno: 3349x

Další články blogera

Lukáš Sluka

Karel Marx a Bedřich Engels Německá ideologie SVAZEK I

Kritika nejnovější německé filosofie Ludvíka Feuerbacha, Bruno Bauera a Maxe Stirnera Komunismus se od všech dosavadních hnutí liší tím, že provádí převrat všech dosavadních vztahů ve výrobě a ve společenských stycích.

21.6.2018 v 15:10 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 564 | Diskuse

Lukáš Sluka

Andrej Iljič Fursov, STALIN A VÍTR DĚJIN

Stalin kdysi řekl, že po jeho smrti budou na jeho hrob nakydána kvanta hnoje, avšak vítr dějin je nemilosrdně rozmetá. Vše se událo přesně tak, jak vůdce předvídal.

11.5.2018 v 23:41 | Karma článku: 9.90 | Přečteno: 508 | Diskuse

Lukáš Sluka

Soud s Gorbačovem

Tvrdit, že hospodářství SSSR bylo odsouzeno k nezdaru, znamená tvrdit, že ČLR k neúspěchu odsouzena nebyla. Když se ČLR z daleko horší pozice dokázala rozvíjet a postupovat vpřed, proč by to tedy nemohl dokázat i SSSR?!

24.4.2018 v 15:30 | Karma článku: 9.31 | Přečteno: 313 | Diskuse

Lukáš Sluka

Sýrie odsoudila útok USA, Francie a Britů v Radě bezpečnosti OSN

Syrský diplomat Al-Jaafari řekl, že nezákonná a Radou bezpečnosti OSN neschválená agrese měla zabránit OPCW v opakování mediálních lží vytvářených USA, Francií a Británií, použitých jako záminka k ospravedlnění útoku.

16.4.2018 v 18:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 29 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jaroslav Nedobitý

Konec slavné zbrojovky

Před pár týdny,bez valného zájmu medií, oznámila společnost Sig Sauer konec provozu v Evropě. Zbrojovka s kořeny ve Švýcarsku a Německu neustála tlak evropských zákonodárců.

3.7.2020 v 14:24 | Karma článku: 25.94 | Přečteno: 702 | Diskuse

Tomáš Králíček

Jak se hodnotí audioknihy? Interpret a hudba udělá hodně

Máte rádi knihy a audioknihy? Zajímá vás, podle čeho se audioknihy hodnotí? Víte, že o úspěchu audioknihy rozhoduje velmi často vhodný či nevhodný výběr interpreta? Pokud chcete znát odpovědi nejen na tyto dotazy, pak čtěte dál...

3.7.2020 v 14:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 | Diskuse

David Dvořák

Ruská despocie a EU demokracie

"Chápete už, jaký je rozdíl mezi ruskou a evropskou demokracií? V Rusku mohou dát klíčovou otázku lidem k hlasování, zatímco probruselské panstvo se nikdy neodváží vyhlásit referendum."

3.7.2020 v 13:13 | Karma článku: 26.92 | Přečteno: 341 | Diskuse

Zdeňka Šíp Staňková

Unschooler a grammar nazi

K něčemu se vám přiznám: jsem trochu grammar nazi. Asi to pochází – jako všechny jiné úchylky :-) – z dětství.

3.7.2020 v 9:28 | Karma článku: 6.53 | Přečteno: 392 | Diskuse

Mirka Švarcová

Proč je také dobré míti manžela

"...jsem děsně nadržená, mohla bych to dělat každej den! Proto máš být vdaná, když jsi těhotná!", svěřuje se v prodejně obuvi nastávající maminka Miranda přítelkyni Carrie v seriálu Sex ve městě.

2.7.2020 v 18:02 | Karma článku: 18.39 | Přečteno: 802 | Diskuse
Počet článků 67 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 668

Vietnamista-politolog, marxista-leninista, člen KSČM a Svazu mladých komunistů Československa, punk rock, ska, bolševický rap (Pablo Hasél, vážná hudba (Mozart, Vivaldi, Smetana, Dvořák, latinsko američtí bolševičtí folkoví zpěváci (Víctor Jara, Silvio Rodriguez, Ali Primera, Mercedes Sosa)

Najdete na iDNES.cz