Prof. Grover Furr Stalin a boj za demokratickou reformu (1. část)

Motto prof. Furra: Po dlouhou dobu jsem měl podezření, že verze sovětských historiků ohledně Studené války má vážné trhliny. Přesto JSEM VŠAK NEBYL PŘI NA TAKOVÝ ROZSAH LŽÍ, JÍMŽ JSEM SE DO TÉ DO TÉ DOBY UČIL JAKO FAKTŮM

Úvod

1. Tento článek popisuje pokusy Josefa Stalina zahájené r. 1930 a vedené až do jeho smrti, které směřovaly k demokratizaci vlády Sovětského svazu.

2. Tato stať či text mnohé udiví a některé rozhořčí. Ve skutečnosti mě vedlo k napsání tohoto článku mé vlastní překvapení z výsledků výzkumu, o němž podávám zprávu.Po dlouhou dobu jsem měl podezření, že verze sovětských historiků ohledně Studené války má vážné trhliny. Přesto jsem však nebyl připraven na TAKOVÝ ROZSAH LŽÍ, jímž jsem se do té doby učil jako faktům.

3. Tento příběh je dobře známý v Rusku, kde jsou úcta i obdiv ke Stalinovi běžné. Jurij Žukov[1], významný ruský historik, který stanovuje paradigma „Stalina jako demokrata“ a jehož díla jsou mi k tomuto článku hlavním, byť zdaleka ne jediným zdrojem, je hlavní postavou spojenou s Akademií věd. Jeho práce jsou široce čteny.

Historik a odborník na dobu vlády J. V. Stalina J. N. Žukov spolupracovník scénáře seriálu STALIN S NAMI v ruštině zde:https://cont.ws/@fenol/698350

[1] Žukov, Jurij Nikolajevič (1938 v Krasnogorsku) je ruský historik a vědecký pracovník Ústavu ruských dějin při Akademii věd Ruské federace. J. N. Žukov je autorem nemalého počtu fundovaných odborných knih a publikací, příznivě hodnotících období vlády J. V. Stalina. Jurij Nikolajevič Žukov (1938 v Krasnogorsku) je ruský historik a vědecký pracovník Ústavu ruské historie při ruské akademii věd. J. N. Žukov je autorem nemalého počtu fundovaných odborných knih a publikací, příznivě hodnotících k období vlády J. V. Stalina.Jako známý a uznávaný vědec JURIJ ŽUKOV PŘISPĚL VÝZNAMNOU MĚROU KE ZPOCHYBNĚNÍ tzv. OFICÁLNÍ VERZE KATYŇSKÉHO MASAKRU, přičemž SÁM J. ŽUKOV BYL DOKONCE S POSLANCEM DUMY ILJUCHINEM OČITÝM SVĚDKEM ZFALŠOVÁNÍ DOKUMENTŮ O KATYNI!!!

4. Nicméně tento příběh a skutečnosti, o nichž hovoří, jsou mimo Rusko, kde převládá studenoválečnické paradigma „Stalina jako Padoucha“, paradigma, které určuje, co se bude zveřejňovat (a co nikoli), prakticky neznámé. Z tohoto důvodu Rusové sotva zaznamenávají zde citované práce. Proto mnoho ze sekundárních zdrojů uvedených v tomto textu, stejně jako i všechny zdroje primární, jsou k dispozici pouze v ruštině.[1]

[1]Profesor Jurij Nikolajevič Žukov je autorem těchto vědeckých a historických prací a knih:

• Knihy: Tajemství Kremlu (2016)

• Tajemství Kremlu, Stalin, Molotov, Berija, Malenkov, resp. Tajemství dějin (2000)

• Obrácená strana NEPu (2014)

• Stalin – arktický štít (2008)

• První porážka Stalina 1917-1922, léta přechodu z Ruské říše po vznik SSSR (2011)

• Záhada 37. roku - Stalinova lidová říše (2009)

• Buďte hrdí, nečiňte pokání! Pravda o stalinské epoše (2011)

• Stalin – tajemství moci (2017)

• Jiný Stalin – Politické reformy v SSSR v letech 1933-37

• Stalinistická příručka (2010)

• Boj o moc ve vedení SSSR v letech 1945-1952        

• Stalin Operace „Ermitáž“ (2005)

Verze sovětských dějin od Lva Trockého předcházela verzi Chruščovově a zapadala do ní jako jakási její mimo trockistické kruhy neznámá pozdější verze. Obě vykreslují Stalina v extrémně negativním světle; Slovo „démonizace“ by zde bylo stěží přehnané... (O Trockém, viz. McNeal)

5. Tento text informuje čtenáře nejen a pouze o nových skutečnostech týkajících se dějin SSSR i jejich možných interpretacích. Je spíše pokusem o seznámení neruských čtenářů s výsledky nového výzkumu, jenž proběhl na základě vědeckého zkoumání sovětských archivů, jejich fondů týkajících se období stalinismu, Stalinovy vlády i Stalina samého. V textu níže uvedené skutečnosti, jakkoli čile diskutované, jsou kompatibilní s celou řadou paradigmat sovětských dějin a zároveň pomáhají vyvrátit řadu jiných výkladů. Budou zcela nepřijatelné - ve skutečnosti však nehorázně odporné vůči těm, jejichž historické a politické vidění i perspektivy jsou založeny a vycházejí z chybných a ideologicky motivovaných pojmů „studené války“, sovětského totalitarismu a stalinistického „teroru“.[1]

6.Chruščovova interpretace Stalina jako mocichtivého diktátora a zrádce Leninova odkazu byla vytvořena tak, aby odpovídala potřebám nomenklatury Komunistické strany v 50-tých letech. Takový výklad však ukazuje na blízké podobnosti a odpovídá rovněž mnoha předpokladům totožným s kanonickým diskurzem o Stalinovi zděděným z dob studené války, jež sloužila výhradně touze kapitalistických elit k argumentaci, že komunistické boje, či snad dokonce jakékoli boje za moc dělnické třídy, musí nevyhnutelně vést k nějakému druhu teroru či hrůzy.

7. Přesně to také vyhovuje trockistické potřebě argumentovat tak, že právě porážka „skutečného revolucionáře“ Trockého umožnila přechod moci do rukou diktátora, který uzurpuje a znásilňuje veškeré principy, za něž revoluce bojovala. Chruščovistická, studenoválečnicky antikomunistická i trockistická paradigmata sovětských dějin jsou obdobná ve své závislosti na virtuální démonizaci Stalina i jeho vedení SSSR v čase jeho vlády.

8. Pohled na Stalina popsaný v této eseji je kompatibilní s celou řadou jinak protichůdných historických paradigmat.Anti-revizionistické a post-maoistické komunistické interpretace sovětských dějin vidí Stalina jako kreativního a logického - byť v některých ohledech s vadami - ale přece jen Leninova dědice. Zatímco mnozí ruští nacionalisté by stěží vyjádřili souhlas s úspěchy Stalina jako komunisty, považují tohoto vůdce Sovětského svazu za osobnost nejvíce se zaslouživší za etablování Ruska jako vojenské světové velmoci a druhé průmyslově nejvyspělejší země světa. Stalin skutečně zůstává ztělesněním obojího, byť v různých interpretacích.

9. Tento článek není pokusem Stalina „rehabilitovat“.Souhlasím s Jurijem Žukovem, který uvedl:

„Mohu upřímně říci, že jsem proti Stalinově rehabilitaci, protože se proti rehabilitacím vyslovuji obecně. Nic a nikdo v dějinách by rehabilitováno být nemělo - pravdu však musíme odhalit a pravdu říkat. Od nástupu Chruščova k moci, zůstávají jedinými oběťmi stalinských represí výhradně ti, kteří se jich sami účastnili, či je usnadnili, popřípadě se proti nim nedokázali postavit.“ (Žukov, KP Nov. 21 02)     

[1] Rozšířené používání termínu „teror“ charakterizující období sovětských dějin zhruba od poloviny roku 1937 a sahající až do let 1939 - 1940 lze připsat nekritickému přijetí vysoce tendenční a pokud jde o historická fakta nepřesné a tudíž nespolehlivé práceRoberta Conquesta z roku 1973 nazvané Great Terror (Velký teror). Termín je zároveň nepřesný, zavádějící i polemický. Viz Robert W. Thurston, Strach a víra v SSSR za „Velkého teroru“: Odpověď na zatčení 1935-1939. Slavic Review 45 (1986), 213-234. Thurston zde pregnantně odpověděl a vyslovil ostrou kritiku Conquestovy teatrální snahy hájit termín takříkajíc od stolu – jeho maloměšťáctví, rádoby prostému selskému rozumování i vylhaným důkazům. (viz A Reply to Robert Conquest (Odpověď Robertu Conquestovi). Slavic Review 45 (Slovanská Revue 45 (1986), 238-244 Viz také Thurston, Social Dimensions of Stalinist Rule: Humor and Terror in the USSR, 1935-1941 (Sociální rozměry stalinské vlády: Humor a teror v SSSR 1935 -1941 (Journal of Social History 24, č. 3 (1991) 541-562; Life and Terror (Život a Teror, kap. 5, str. 137-163 Robert W. Thurston je americký historik, spisovatel a bývalý profesor historie na Miami University v Oxfordu, ve státě Ohio. Thurston je především znám svou prací o dějinách Sovětského svazu Life and Terror in Stalin’s Russia, 1934-1941 (Život a teror ve Stalinově Rusku 1934-1941, vydanou v r. 1996. V roce 2000 pak další jeho knihou byla The People’s War: Responses to World War II in the Soviet Union (Lidová válka: reakce na druhou světovou válku v Sovětském svazu)(2000); Thurston rovněž napsal několik knih o moderním čarodějnictví (Witch, Wicce, Mother Goose: Vzestup a pád čarodějnických procesů v Evropě a Severní Americe)(Čarodějnice, čarodějky. Matka Husa). Thurston získal doktorát z moderních ruských dějin na University of Michigan. Strávil několik let v Rusku a nakonec se odstěhoval do Oxfordu, Ohia, kde přednášel 25 let až do svého odchodu do důchodu v roce 2015 historii na univerzitě.

Ani já bych neprohlašoval, vpádu-li měl pouze Stalin svou vizi, že široká škála problémů budování socialismu či komunismu v SSSR již byla vyřešena.                

10. Během období, jehož se týká tato esej, mělo Stalinovo vedení na starosti nejen podporu demokracie při řízení státu, ale rovněž i podporu demokracie vnitrostranické. Jakkoli by takto důležité téma vyžadovalo samostatnou studii, jeho (vy)řešení není úkolem této práce. Pod konceptem „demokracie“ se rozumí, že jeho pojetí bude muset dostát patřičnějšího významu v kontextu demokraticko-centralistické strany dobrovolných členů, než v obrovském státě občanů, v němž neexistuje základna předpokládaného politického souhlasu.[1]  

11. Tato stať ponejvíce čerpá z primárních zdrojů. Ty vesměs odkazují na díla ruských historiků disponujících přístupem k nezveřejněným či nedávno zveřejněným dokumentům sovětských  archivů. Nebývalé množství dokumentů zásadního významu je k dispozici pouze vědcům s přednostním přístupem. Velmi mnoho podobně cenných materiálů zůstává zcela odloučeno a podléhá utajení, včetně velké části Stalinova osobního archivu, přípravných řízení, vyšetřovacích materiálů moskevských procesů z let 1936-38, vyšetřovacích materiálů vztahujících se k vojenským čistkám nebo „Tuchačevského[2] aféře“ z roku 1937, a mnoho dalších.

12. Jurij Žukov popisuje archivní situaci následovně:                                    

S počátkem přestavby, jejímž se jedním z hlavních sloganů stala „glasnosť“ (otevřenost), . . . byl kremelský archiv, dříve badatelům uzavřený, zlikvidován. Jeho fondy počaly být přemísťovány [do různých veřejných archivů – pozn. GF ]. Jakkoli tento proces započal, nebyl dokončen. Bez žádné publicity ani jakéhokoliv vysvětlení byly v roce 1996 nejdůležitější, stěžejní materiály znovu překlasifikovány a uschovány v archivu prezidenta Ruské federace. Brzy však počaly být skutečné důvody této tajné operace jasné, což umožnilo povstat jednomu ze dvou starých a velmi omšelých mýtů.

Pod těmito mýty má Žukov na mysli vnímání „Stalina jako padoucha“ resp. „Stalina jako velkého vůdce“. Pouze první z nich je blízký i důvěrně známý čtenářům západní a antikomunistické historiografie. Oba tyto pohledy však v zásadě zůstávají v Rusku resp. Společenství nezávislých států, pevně i silně zakořeněné v myslích i srdcích jeho obyvatel.                                            

13.Jedna z Žukovových knih, jež opodstatňuje mnoho z tohoto článku, je nazvána  Inoj Stalin (Jiný Stalin) – odlišný od mýtu, bližší pravdě a vycházející z nedávno odtajněných archivních dokumentů. Na přední straně obálky je fotografie Stalina, na straně zadní lze spatřit fotografii stejnou, avšak v negativu: pravý opak té prvé. Žukov užívá sekundárních zdrojů jen výjimečně. Z valné části cituje z doposud nepublikovaných archivních dokumentů či fondů teprve v nedávné době odtajněných. Žukovem vylíčený obraz politiky Politbyra v letech 1934-38 je zcela odlišný od čehokoli, co je souladné s kterýmkoli z uvedených mýtů, které zcela odmítá.              

14. Úvod své knihy Žukov končí těmito slovy:

„Nečiním si žádný nárok na definitivnost či nezvratnost: Můj pokus cílí k jedinému: vyhnout se oběma předjímaným mýtům. Pokouším se rekonstruovat minulost, už jednou dobře známou, nyní však úmyslně opomíjenou, záměrně tabuizovanou i všemi ignorovanou.“ Ve směru smyslu Žukových tezí, pokouší se tento článek vyhnout oběma mýtům rovněž.

15. Za takových podmínek musí všechny závěry zůstat orientační. Snažil jsem se použít všech materiálů, ať už primárních či sekundárních, uvážlivě. Abych zabránil přerušování a kouskování textu, uvádím zdroje po každé kapitole. Užívám tradiční číslované poznámky pod čarou pouze tam, kde považuji za nutné a potřebné věc blíže, důkladněji i detailněji objasnit, vysvětlit.                     

16. Výzkum tento článek sumarizující má významné důsledky pro ty z nás, pro něž je zásadní přijít s TŘÍDNÍ ANALÝZOU, včetně rozboru DĚJIN SOVĚTSKÉHO SVAZU.             

17. Jeden ze soudobých nejzdatnějších a nejvíce plodných amerických badatelů, vynikající odborník na dobu Stalinovy vlády v SSSR, prof. J. Arch Getty[1]nazývá historické výzkumy prováděné v době Studené války „produktem propagandy“ Studené války — „výzkumy“, které nemá smysl kritizovat nebo se je snažit uvádět na pravou míru v jejich jednotlivých částech. Tento výzkum musí být proveden z gruntu - znovu od začátku.[1]

Souhlasím s Gettym, ale dodal bych, že tendenční, politicky výbušné a dehonestující „výzkumy“ se vyrábějí dodnes.                                              

18. Studenoválečnické Chruščovovské paradigma tvořilo převládající pohled na dějiny „Stalinových let“. Výzkum však podal prostou zprávu o tom, že by právě vědecké bádání mělo být s to přispět k „očistě země“ a „zahájení revize celé kauzy z gruntu znovu - od začátku“.Pravda, která se nakonec objeví, bude mít také velký význam pro marxistický projekt porozumění světu v zájmu jeho změny, pro budování beztřídní společnosti sociální a ekonomické spravedlnosti.         

19. V závěrečné části práce jsem nastínil některé možné oblasti dalšího výzkumu, jež by navázaly na výsledky tohoto článku.  

Nová ústava

20.V prosinci 1936 schválil mimořádný VIII. Sjezd Sovětů návrh nové sovětské Ústavy a vyzval k tajnému hlasování ve svobodných volbách, jejichž kandidáty navrhovaly výbory lidu. (Žukov, Inoy 307-9)

21. Kandidáti směli být v té době delegováni nejen bolševickou stranou (Všesvazovou komunistickou stranou bolševiků)[1], ale mohli být rovněž navrhováni i jinými občanskými skupinami na základě trvalého pobytu, příslušnosti (např. náboženské skupiny), nebo rozličných organizací na pracovištích. Poslední uvedené ustanovení nebylo nikdy realizováno, pročež k zmíněnému uskutečnění demokratických voleb nemohlo dojít.

22.Demokratické aspekty ústavy do ní byly vloženy na výslovné naléhání Josefa Stalina. Společně se svými nejbližšími spolupracovníky v politbyru bolševické strany Stalin za zachování těchto ustanovení houževnatě bojoval. (Getty, State and Society Under Stalin: Constitutions and Elections in the 1930s; Stát a společnost za Stalina: Ústavy a volby ve 30. letech). Slavic Review 50, 1 (Spring 1991), 18-35). Josef Stalin i jeho političtí partneři z Politbyra se podvolili pouze tváří v tvář kompletnímu odmítnutí stranického ústředního výboru a panice kolem objevení se závažných spiknutí kolaborantů s japonským a německým fašismem, jejichž činnost cílila ke svržení sovětské vlády.

23. V lednu 1935 uložilo Politbyro Avelu Janukidzemu[1] úkol načrtnout obsah nové Ústavy. Za několik měsíců přišel Janukidze s návrhem na zahájení voleb bez protikandidáta. Téměř okamžitě vyjádřil Stalin dne 25. ledna 1935 svůj ostrý nesouhlas s návrhem Jenukidzeho a trval na volbách s tajným hlasováním. (Žukov, Inoy 116-21)

24. Svůj nesouhlas Stalin uveřejnil po výtce dramatickým způsobem v březnu 1936 v rozhovoru s americkým tiskovým magnátem Royem Howardem[1]. Stalin potvrdil: „Sovětská Ústava zaručuje, že veškeré hlasování bude tajné i rovné, přičemž rolnické hlasy budou rovny hlasům dělnickým“[2];  územním základě, jako na Západě, spíše než podle stavu (jako během carských dob) nebo místa zaměstnání; a přímé - všechny Sověty by byly voleny přímo samotnými občany, nikoli nepřímo zástupci (Stalin-Howard Interview; Zhukov, „Repressii“ 5-6)[3]

[1] Howard, Roy W. (1883–1964) byl americkým novinářem. Začínal svou kariéru rozvozem tisku jako podomní prodejce novin v Indianapolis (stát Indiana), ale rychle se vypracoval. Byl reportérem deníku Indianapolis star (Indianapoliská hvězda), poté se stal nový zpravodajem novin Scripps McRae. V novinařině si rychle udělal jméno a v roce 1912 se vypracoval na prezidenta společnosti United Press. Roku 1920 přešel do novin Scripps a od roku 1922 řediteloval po čtyři desetiletí firmě E. W. Scripps & Comp. Navzdory své řídící funkci nadále pracoval jako reportér, v roce 1933 odešel do Mandžuska, aby zpravodajsky pokryl čínsko-japonskou válku a roku 1936 uskutečnil rozhovor s vůdcem SSSR Josefem Vissarionovičem Stalinem.

ROZHOVOR MEZI J. STALINEM A ROYEM HOWARDEM

(Dne 1. března 1936 poskytl soudruh Stalin rozhovor Roy Howardovi, spolumajiteli Scripps-Howardových novin.) Zdroj: Works, sv. 14 Vydavatel: Red Star Press Ltd., Londýn, 1978 Marxistický Internetový archiv (2008) – anglická mutace. Můžete volně kopírovat, distribuovat, zobrazovat a nakládat s tímto textem; rovněž lze vytvářet odvozené i komerční práce. Nutno však jako zdroj uvést „Marxists Internet Archive“.

Howard: Jaké by, podle vašeho mínění, mohly být důsledky nedávných událostí v Japonsku vůči situaci na Dálném východě?

Stalin: To je zatím těžké říci. Máme k dispozici příliš málo materiálu, pročež obrázek není dostatečně jasný.

Howard:Jaký bude sovětský postoj, kdy by Japonsko zahájilo dlouho očekávanou vojenskou operaci proti vnějšímu Mongolsku?

Stalin: „KDYBY SE JAPONSKO SNAŽILO ZAÚTOČIT NA MONGOLSKOU LIDOVOU REPUPUBLIKU A ZASAHOVAT DO JEJÍ NEZÁVISLOSTI, BUDEME MUSET MONGOLSKU POMOCI.  Litvinovův asistent Stomonjakov [Stomonjakov, Boris Spiridonovič (1882-1940) byl původem bulharský revolucionář a bojovník proti carismu, který se později - během 20. a 30. let XX. stol. – stal obchodním zástupcem a diplomatem SSSR.

Stomonjakov byl považován za blízkého spolupracovníka i pomocníka lidového komisaře zahraničních věcí SSSR Maxima Litvinova a stal se bezesporu jednou z nejvýznamnějších politických osobností sovětské zahraniční politiky. Vedl navázání diplomatických vztahů SSSR s Polskem, Litvou, Lotyšskem a Estonskem i jejich praktickou realizaci od poloviny 20. let.  V roce 1934 byl Stomonjakov povýšen na náměstka lidového komisaře zahraničních věcí. Během procesů tzv. Velkých čistek v letech 1937-1938 se Stomonjakov dostal pod podezření a následně byl v prosinci 1938 zatčen sovětskou tajnou policií. Po dlouhé době jeho věznění a výslechů byl Stomonyakov souzen za své „členství v kontrarevoluční trockistické organizaci“ a jako německý a polský špion odsouzen k smrti. Poprava byla vykonána dne 16. října 1940. Roku 1988 byl posmrtně rehabilitován.)]

[2] Část II, kapitola 3, článek 9 Sovětské ústavy z roku 1924, platící v této době, dala obyvatelům měst mnohem větší vliv ve společnosti – 1 delegát Sovětu na 25.000 městských voličů a 1 delegát na 125.000 vesnických voličů.

[3] Howard, Roy W. (1883–1964) byl americkým novinářem. Začínal svou kariéru rozvozem tisku jako podomní prodejce novin v Indianapolis (stát Indiana), ale rychle se vypracoval. Byl reportérem deníku Indianapolis star (Indianapoliská hvězda), poté se stal nový zpravodajem novin Scripps McRae. V novinařině si rychle udělal jméno a v roce 1912 se vypracoval na prezidenta společnosti United Press. Roku 1920 přešel do novin Scripps a od roku 1922 řediteloval po čtyři desetiletí firmě E. W. Scripps & Comp. Navzdory své řídící funkci nadále pracoval jako reportér, v roce 1933 odešel do Mandžuska, aby zpravodajsky pokryl čínsko-japonskou válku a roku 1936 uskutečnil rozhovor s vůdcem SSSR Josefem Vissarionovičem Stalinem.

[1] Jenukidze, Avel Safronovjč (1877-1937) byl sovětský státní a stranický činitel, od roku 1898 člen VKS (b), který se stal v roce 1918 členem předsednictva a tajemníkem CIKu, tj. Ústředního výkonného výboru, nejvyššího orgánu státní moci SSSR (v letech 1922-1936). Výraz „Ústřední výkonný výbor (CEC) je součástí jména několika orgánů sovětské státní moci SSSR, sovětského Ruska, dalších sovětských republik a entit, jakož i jména řídících orgánů některých moderních stran, hnutí a dalších organizací. A. S. Jenukidze byl starý gruzínský revolucionář a Stalinův přítel, dlouho zastával vysoké postavení v sovětské vládě, přičemž nikdy nebyl spojen s žádnou z opozičních skupin 20. let. V této době byl Jenukidze pověřen prací pro tzv. Kremelskou gardu. V průběhu pár měsíců byl však A. S. Janukidze neočekávaně jedním z prvních, který byl exponován v plánu na „palácový převrat“ proti Stalinskému vedení. Žukov (KP 14. 11. 02) poznamenává, že to muselo být pro Stalina obzvláště znepokojující.

[1] Jméno strany bylo změněno z Všesvazové komunistické strany (bolševiků) [VKS (b)] na Komunistickou stranu Sovětského svazu (KS SSSR) v roku 1952.

[1] Citováno Jurijem Žukovem, „Strašák Stalina“, Komsomolskaia Pravda 5. listopadu 2002. Prof. Getty to potvrdil v emailu.

[1] Getty, John Archibald (nar. 30. listopadu 1950) je americký historik a profesor University of California (Los Angeles) specializující se na ruskou historii obecně a dějiny Sovětského svazu zvláště. V roce 1972 získal J. A. Getty titul bakaláře umění na Pennsylvánké univerzitě a roku 1979 obdržel doktorát Ph.D. od Boston College. Před tím, než se přestěhoval do Los Angeles, kde jako profesor přednášel na kalifornské University of California (UCLA), vyučoval rovněž na univerzitě v Riverside. J. A. Getty je vědeckým pracovníkem ruské Státní univerzity pro humanitní vědy (Moskva), je vedoucím pracoviště Harrimanova institutu při Columbijské universitě a rovněž přednášel při Davis Center (Harvardská univerzita). Jako hostující profesor přednášel také na Ruské akademii věd v Moskvě. John Archibald Getty, (nar. 30. listopadu 1950) je americký historik a profesor University of California (Los Angeles) specializující se na ruskou historii obecně a dějiny Sovětského svazu zvláště. V roce 1972 získal J. A. Getty titul bakaláře umění na Pennsylvánké univerzitě a roku 1979 obdržel doktorát Ph.D. od Boston College. Před tím, než se přestěhoval do Los Angeles, kde jako profesor přednášel na kalifornské University of California (UCLA), vyučoval rovněž na univerzitě v Riverside. J. A. Getty je vědeckým pracovníkem ruské Státní univerzity pro humanitní vědy (Moskva), je vedoucím pracoviště Harrimanova institutu při Columbijské universitě a rovněž přednášel při Davis Center na Harvardské univerzita). Jako hostující profesor přednášel také na Ruské akademii věd v Moskvě. Pokud jde o myšlenky, knihy a práce prof. J. A. Gettyho, pak v roce 1985 publikoval svou knihu Origin of the Great Purges: The Soviet Communist Party Reconsidered, 1933-1938 (Původ velkých čistek: KSSS znovuzvažuje léta 1933-1938). Kniha je fundovanou kritikou díla dobře placeného šmoka a šiřitele pustých lží Roberta Conquesta ztělesněných brakem  Harvest of Sorrow (Sklizeň smutku). Právě za tuto vylhanou „vědeckou“ práci byl roku 2005 Robert Conquest vyznamenán masovým vrahem Georgem Bushem ml.V příloze ke své knize„Původ velkých čistek“ J. A. GETTY fundovaně ZCELA ZPOCHYBNIL údajnou STALINOVU ROLI PŘI VRAŽDĚ PŘEDSEDY při vraždě předsedy leningradského sovětu Sergeje M. KIROVA, zkritizoval a definitivně odmítl Conquestovo odvolávání i spoléhání se na emigrantské zdroje pocházející z pramenů, tiskovin, materiálů i knih banderovských potomků.

Dílo:   • John Arch Getty a Robert Thompson Manning. Stalinist Terror: New Perspectives (Stalinistický teror: Nové pohledy)(ed., with Roberta T. Manning), New York, Cambridge University Press, 1993

            • J. Arch Getty, Oleg V. Naumov. The Central Party Archive: A Research Guide (Ústřední stranický archiv: Průvodce výzkumem), Pittsburské univerzitní centrum pro ruštinu. 1993

                • John Archibald Getty Origins of the Great Purges: The Soviet Communist Party Reconsidered, 1933-1938, (Původ velkých čistek: KSSS znovuzvažuje léta 1933-1938), New York, Cambridge University Press, 1985. Devátý tisk, 1996 New York, Cambridge University Press, 1985., 1996

                • J. Arch Getty, Oleg V. Naumov, The Road to Terror: Stalin and the Self-Destruction of the Bolsheviks (Cesta k teroru: Stalin a sebevražda bolševiků, 1932-1939, Yale University Press, 1999

                • J. Arch Getty, Stalin's „Iron Fist“, The Times and Life of N. I. Yezhov (Stalinova „Železná pěst“, Doba a život N I. Ježova), Yale University Press, 2008.

[1] Marxisticko-leninské politické myšlení odmítá kapitalistickou „reprezentativní demokracii“ jako v podstatě kouřovou clonu pro řízení elitou. S touto tezí souhlasí i mnoho nemarxistických politických myslitelů. Příklad: viz časopis Magazine, srpen 1996, str. 33-38.

[2] M. N. Tuchačevskij - jeden z prvních maršálů Sovětského svazu se znal s J. V. Stalinem od občanské války. Svůj vlastní neúspěch při Varšavské operaci v roce 1920 připsal Tuchačevskij na vrub Stalinovi. Později Tuchačevskij navázal rozsáhlé kontakty s německým generálním štábem. Aktivně pomáhal hitlerovskému Německu v roce 1937 organizovat spiknutí proti Stalinovi. Po odhalení jím vedeného spiknutí byl odsouzen a popraven. Po sametovém puči antikomunistické kliky Chrušova byl Tuchačevskij rehabilitován jako „nevinně“ odsouzený. Kniha čítá vlastní svědectví Tuchačevského a jeho spolupachatelů učiněná během vyšetřování i konání soudu a obsahuje unikátní vojensko-technické podrobnosti pozemku i vykresluje detailní obraz známý pouze samotným spiklencům.

25. Stalin prohlásil, že nejdůležitější je skutečnost, aby volby byly konkurenční, přičemž vyzdvihl nutnost poskytnout voličům možnost vybrat svého zástupce minimálně ze dvou kandidátů.  Stalin rovněž uvedl: „Jste zmateni z faktu, že se ve volbách nabízí pouze jedna strana. Nechápete, jak může za těchto podmínek probíhat volební soutěž. Je zřejmé, že kandidáti budou navrženi nejen komunistickou stranou, ale všemi formacemi a složkami veřejnosti i nestranickými organizacemi. A takových máme stovky. U nás není množství svářících se a proti sobě bojujících stran, jakož nemáme ani kapitalistickou třídu bijící se proti třídě dělnické, kapitalisty a vykořisťované. Naše společnost se skládá výhradně ze svobodných tvrdě pracujících dříčů měst a vesnic - dělníků, rolníků a intelektuálů. Kdokoli z těchto vrstev může mít své zvláštní zájmy a vyjádřit je prostřednictvím četných veřejných organizací, které existují.“ (13-14)

Rozličné občanské organizace by měly být schopny sestavit kandidáty proti kandidátům komunistické strany. Stalin řekl Howardovi, že občané mohou vyškrtnout jména všech kandidátů, kromě těch, pro něž si přejí hlasovat.

26. Zdůraznil také důležitost konkurenčních voleb v boji proti byrokracii.

27. Od této chvíle se Stalin a jeho nejbližší spolupracovníci politbyra Vjačeslav Molotov[1] a Andrej Ždanov[2] už ve všech diskusích uvnitř stranického vedení vyslovovali pro tajné a konkurenční volby.  (Žukov, Jiný Stalin, str. 207-10; Stalin-Howard Interview)

28.Stalin také trval na tom, aby mnohým sovětským občanům, zbaveným volebního práva, bylo toto právo obnoveno. Šlo o členy bývalých vykořisťovatelských tříd, jimiž byli původní majitelé domů, i ti, kteří během občanské války 1918-1921 bojovali proti bolševikům se zbraní v ruce a hanebně prosluli jako „Bílí gardisté“. Stejně tak i zločinci usvědčení z trestné činnosti za určité trestné činy (jako v USA dnes). Nejdůležitějšími a pravděpodobně i nejpočetnějšími mezi lišenci (nemajícími volební právo) byly dvě skupiny: „kulaci,“— hlavní cíle kolektivizačního hnutí před pár lety; a ti, kteří roku 1932 porušili „zákon tří uší“[3] - kdož rozkrádali státní majetek, hlavně obilí. I místním orgánům sovětské moci se především jednalo o to, aby zamezila hladovění. (Žukov, Inoy 187)

29. Tyto volební reformy by nebyly nutné, pokud by Stalinovo vedení nehodlalo změnit způsob, jakým se v Sovětském svazu vládlo.STALINOVY DEMOKRATICKÉ REFORMY MĚLY ZA ÚKOL ZBAVIT KOMUNISTICKOU STRANU POVINNOSTI PŘÍMÉHO ŘÍZENÍ SOVĚTSKÉHO SVAZU.

30. Během ruské revoluce a kritických let, které ji následovaly, byl SSSR právně řízen zvolenou hierarchií sovětů (tj. rad), od místní po vnitrostátní úroveň, s Nejvyšším sovětem jako národním zákonodárným orgánem, Radou (= sovětem) lidových komisařů jako výkonným orgánem, a předsedou této rady jako hlavou státu. Ale ve skutečnosti a na každé úrovni byl výběr těchto úředníků vždy v rukou bolševiků [VKS (b)]. Volby se konaly a přímé nominace stranických vůdců, tzv. „kooptace“, byly rovněž obvyklé a běžné. Dokonce i volby samotné byly řízeny stranou a nikdo nemohl usilovat o místo úředníka, pokud by s tím straničtí vůdci nesouhlasili.
31. Bolševikům to se dávalo smysl. Šlo o formu diktatury proletariátu v konkrétních historických podmínkách revolučního Ruska a porevolučního Sovětského svazu. Podle Nové ekonomické politiky neboli NEPu[1] bylo zapotřebí práce a dovednostíbývalých i současných vykořisťovatelů . MUSELO JICH BÝT VŠAK POUŽITO VÝHRADNĚ K SLUŽBĚ DĚLNICKÉ DIKTATUŘE - K SOCIALISMU. Nebylo jim povoleno obnovit kapitalistické vztahy, vyjma konkrétně určených, ani znovuzískat politickou moc.

32. Po celá dvacátá léta a v raných letech třicátých Bolševická strana směle nabírala příslušníky dělnické třídy. Do konce roku 1920 tvořili nejvíce členů strany právě dělníci a vysoké procento dělníků bylo zároveň členy strany. Tento masivní nábor a významné pokusy politického vzdělávání probíhaly ve stejnou dobu jako obrovské otřesy prvního pětiletého plánu, náraz industrializace a do značné míry vynucené kolektivizace jednotlivých farem do kolektivních hospodářství (kolchoz), nebo státních hospodářství (sovchoz). Bolševické vedení bylo jak upřímné ve své snaze „proletarizovat“ svou stranu, tak rovněž i úspěšné ve výsledku. (Rigby, 167-8, 184; 199)

33. Stalin a jeho podporovatelé v Politbyru uvedli řadu důvodů proč i jak demokratizovat Sovětský svaz. Tyto důvody odráží přesvědčení Stalinova vedení, že nového státu socialismu bylo dosaženo.

34. Většina rolníků byla v JZD. S každoměsíčně snižujícím se počtem jednotlivých selských hospodářství, věřilo Stalinovo vedení, že objektivně již rolníci nepředstavují samostatnou sociálně-ekonomickou třídu. Rolníci byli vnímáni spíše jako jiní zaměstnanci, než by se od nich lišili.

35. Stalin tvrdil, že s rychlým růstem sovětského průmyslu, a to zejména s dělnickou třídou držící prostřednictvím bolševické strany politickou moc, není již více slovo „proletariát“ přesné.„Proletariátem“ Stalin mínil dělnickou třídu pracující pod jařmem kapitalistického vykořisťování, resp. pod kapitalistickým typem výrobních vztahů, jaký existoval v rámci NEP během prvního tuctu let existence Sovětského svazu. Ale protože je přímé vykořisťování dělníků kapitalisty za účelem dosažení zisku nyní zrušeno, dělnická třída by již neměla být nazývána „proletariátem“

36. Podle tohoto názoru, vykořisťovatelé práce již neexistují. Dělníci nyní zemi řídí prostřednictvím Bolševické strany ve svém vlastním zájmu, a tedy už nemůžeme hovořit o klasickém „proletariátu“. Proto „diktatura proletariátu“ již není odpovídající koncepcí. Tyto nové podmínky volají po novém typu státu. (Žukov,Inoy 231; 292; Stalin, pracovní verze 800-1)

Boj proti byrokratismu

37. Stalinovo vedení bylo také znepokojeno rolí Strany [VKS (b)] v této nové fázi socialismu. Stalin sám vyhlásil boj „byrokratismu“ s razancí sobě vlastní – pečlivě zpracovanou zprávou 17. stranickému sjezdu v lednu 1934.[1]  Stalin, Molotov i ostatní nazvali nový volební systém „zbraní proti byrokratizaci“.

38. Vůdcové strany řídili vládu nejen určováním, kdo vstoupí do Sovětů, ale i uplatňováním různých forem dohledu resp. přezkumu toho, co vládní ministerstva vykonala. Ve svém projevu na 7. sjezdu sovětů dne 6. února 1935 Molotov řekl, že „tajné volby udeří mohutnou silou proti byrokratickým živlům a způsobí jim patřičný otřes“. Naproti tomu Jenukidzeho zpráva nedoporučovala a dokonce ani nezmiňovala tajné volby a rozšíření volebního práva. (Stalin, Zpráva 17. sjezdu  VKS (b); Žukov, Inoy 124)

39. Pokud hodlali být efektivní ve výrobě, museli ministři, vládní činovníci i jejich štáby znát i rozumět záležitostem, za něž měli i nesli odpovědnost. To znamenalo vzdělávání, většinou technické vzdělávání v jejich oborech. Ale straničtí vůdci často stoupali prostřednictvím stranických pozic sami. A k pokroku takového typu nebylo potřebí žádných technických znalostí. Tito straničtí funkcionáři vykonávají kontrolu, ale sami často postrádají technické znalosti, díky nimž by mohli být v teorii dovednější. (Stalin-Howard Interview; Zhukov, Inoy 305; Zhukov, "Repressii" 6)

40. Právě tak chápalo stalinské vedení pojem „byrokratismus“. Ačkoli to považovali za nebezpečí - stejně jako všichni marxisté - věřili, že to není neodvratné. Spíše si mysleli, že to může být překonáno tím, že změní roli strany v socialistické společnosti.

41. Koncepce demokracie, kterou Stalin a jeho přívrženci z vedení strany chtěli realizovat v Sovětském svazu, nezbytně znamenaly kvalitativní změnu společenské role bolševické strany.

Tyto dokumenty, které byly přístupné vědcům, nám umožnily pochopit, že již koncem třicátých let byly učiněny pokusy oddělit stranu od státu a podstatně omezit roli VKS (b) v životě země. (Žukov, Tayny 8)

Jakkoli rozhodně Stalin a jeho stoupenci pokračovali v boji proti opozici uvnitř bolševické strany, šance na úspěch dovršení této politiky se postupně snižovaly, až Stalin v březnu 1953 zemřel.  Zdá se, že ODHODLÁNÍ LAVRENTIJE BERIJI[1] POKRAČOVAT VE STEJNÉM BOJI JAKO JOSEF STALIN JE TÍM SKUTEČNÝM DŮVODEM, PROČ HO CHRUŠČOV A OSTATNÍ PUČISTÉ ZAVRAŽDILI, AŤ UŽ SOUDNĚ V RÁMCI VYKONSTRUOVANÝCH SOUDNÍCH ŘÍZENÍ V PROSINCI 1953 NEBO — JAK O TOM SVĚDČÍ NEMÁLO DŮKAZŮ— PŘI SKUTEČNÉ VRAŽDĚ V ČERVNU PŘEDCHOZÍHO ROKU.

[1] Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953) se narodil Martě Ivanovně a Pavlovi Chuchajevičovi dne 29. března 1899 v Mercheuli v okrese Suchumi. Patřil ke gruzínské etnické skupině Mingreliánů. Studoval střední školu v Suchumi a polytechniku v Baku. Zde spoluzaložil roku 1915 marxistický studijní kroužek. V březnu 1917 vstoupil do bolševického křídla sociálně demokratické dělnické strany a se čtyřmi soudruhy vytvořili ve škole stranickou buňku. V červnu byl odveden do armády, kde pokračoval v agitaci (sloužil u hydrotechnického oddílu na rumunské frontě) – ve své jednotce byl zvolen předsedou stranického výboru. Po válce byl členem bolševické strany - VKS (b) - na Kavkaze a zároveň dostudoval školu v Baku (diplom „stavitelského technika“). Zabýval se administrativní činností v sekretariátu sovětu dělnických, vojenských a rolnických poslanců, který řídili bolševici. Baku bylo v té době jediné město v Zakavkazsku, které bolševici ovládali. V Rusku zuřila občanská válka a na město táhla v létě roku 1918 turecká armáda. Zhoršila se zásobovací situace a bolševici byli nuceni ustoupit socialistům (menševikům a eserům) i Arménům. V polovině srpna dorazili Britové. Ti však brzy odešli a přitáhla turecká a ázerbájdžánská vojska, která zmasakrovala tisíce křesťanských Arménů a bolševiků. Berija zřejmě ohrožen nebyl, neboť nebyl dost prominentní činitel. Odešel ze sovětu, pracoval jako úředník. V listopadu odtáhla turecká vojska z Ázerbájdžánu a vlády se zmocnila strana Musavat. Ta vládla až do roku 1920, kdy Rudá armáda vtáhla do země. Na podzim roku 1919 byl Berija nasazen do kontrarozvědky musavatistické vlády jako špion. Zároveň pracoval v ilegálním okresním bolševickém výboru. Jeho činnost „pro“ musavatistickou vládu se mu později málem vymstila. Několikrát byla tato skutečnost nadhozena jeho protivníky, ale vždy se dokázal uhájit. Navíc o této záležitosti jednal ústřední výbor ázerbájdžánské stranické organizace již v roce 1920 s výsledkem pro Beriju příznivým.

Na počátku roku 1920 krátce pracoval na celnici v Baku. Po příchodu Rudé armády se vlády zmocnili bolševici a Berija byl vybrán Kavkazskou úřadovnou strany (Kavbyro) k ilegální práci v Gruzii. Tam měl sbírat informace pro revoluční vojenskou radu bolševické 11. armády. V Tbilisi Berija vytvořil výzvědnou síť, získal kontakty na důstojníky menševické armády a vytvořil kurýrní spoj do Baku. Brzy byl ale spolu s celým bolševickým ústředním výborem Gruzie zatčen. Díky pomoci gruzínského bolševika Georgije Sturuy byl propuštěn pod podmínkou opuštění země. To ale nedodržel a zůstal zde pod krycím jménem Lakerbaja.Po čase Berija pracoval na ruské ambasádě, která byla zřízena v důsledku navázání formálních diplomatických vztahů mezi Ruskem a Gruzií v květnu 1920. Menševici také v Gruzii propustili v souvislosti s navázáním styků bolševické vězně a umožnili jim stranickou činnost. Když ale viděli, že bolševici ihned začali pracovat na svržení menševické vlády, začalo další zatýkání. Berija byl tedy opět zatčen. Ruský diplomatický zástupce S. M. Kirov reagoval protestními nótami s tím, že zatýkání je porušením dohod.Po čase byli vězni propuštěni, načež je čekalo vyhnání z Gruzie.

Po svém návratu do Baku v srpnu 1920 se dal zapsat na studia architektury, ale spíše se věnoval politické činnosti. Byl jmenován do funkce administrátora záležitostí v ázerbájdžánském ÚV. V říjnu se stal sekretářem mimořádného výboru pro vyvlastňování buržoazie a zlepšení údělu dělníků. Po několika měsících byl výbor zrušen a Berija opět nastoupil na studia architektury. Během několika dní ale studia zanechal aBerija přešel k politické policii (Čeka) - rokem 1921 tedy začala jeho kariéra u bezpečnostní služby. MEZITÍM BOLŠEVICI OBSADILI ARMÉNII (listopad 1920) A GRUZII (únor 1921).

Berija se tedy opět dostal do prostředí tajných služeb. Stal se členem tajného operačního oddělení a náměstkem šéfa Ázerbájdžánské Čeky (AzČeka). Jeho nadřízeným zde byl Mir Džafar Bagirov (takřka stejná jako Berija; po celou dobu stalinismu se navzájem nezradili, což je docela výjimečný jev mezi sovětskou politickou elitou té doby). Zajímavostí je, že Berija byl v roce 1920, tedy před nástupem k službě, omylem zatčen AzČekou a vyslýchán. Propuštěn byl opět na zásah přítele Georgije Fjodoroviče Sturuy.

V tomto počátečním období se seznámil a spolupracoval s takovými osobnostmi sovětské politiky, jakými byli např.: Sergej Mironovič Kirov (v té době mj. náčelník 11. armády a první tajemník Komunistické strany Ázerbájdžánu) či Grigorij Konstantinovič „Sergo“ Ordžonikidze (v té době tajemník Kavkazské úřadovny ústředního výboru (Kavbyro) a poté tajemník

Zakavkazského oblastního výboru strany (Zakkrajkom)). Berija se také oženil - s Ninou Tejmurazovnou Gegechkoriovou, dcerou významného gruzínského bolševika Jevgenije Petroviče Gegechkoriho.

Ke konci roku 1921 byl přeložen do rodné Gruzie (s ohledem k formování tamní protikomunistická opozice), kde zastával funkci náměstka Čeky a zároveň šéfa jejího tajného operačního oddělení (tedy stejný post jako v Ázerbájdžánu). Jeho nadřízeným, tj. šéfem gruzínské Čeky, byl E. A. Kvantaliani. Ve sporu o postavení Gruzie v novém soustátí se L. P. Berija postavil na stranu zastánců tvrdé linie, tedy těch politických představitelů, kteří prosazovali vytvoření Zakavkazské federace (ZSFSR), okleštění práv jednotlivých zakavkazských republik (Gruzie, Ázerbájdžán, Arménie) a následné připojení této federace do nově vzniklého SSSR (30. prosince 1922) = hlavně Ordžonikidzeho a Stalina.

Při formování a práci v gruzínské Čekce si Berija vytvořil skupinu věrných spolupracovníků. Tato skupina byla často nazývána jako "Berijova banda" a její jádro tvořili: Vladimír Děkanozov,Avksentij Rapava, Lavrentij Tsanava, Alexej Sadžaja, Sota Ceretěl, Nikolaj Ruchadze(všichni Gruzínci), Vsevolod Merkulov, Bogdan Kobulov (oba Arméni) a Solom Milštejn(polský Žid z Vilna). To bylo zásadní pro jeho další působení v sovětské mocenské struktuře. Berija také navázal přátelství se Sergem Ordžonikidzem.

V kariérním žebříčku postupoval Berija strmě vzhůru a roku 1926 se stal šéfem gruzínského GPU (Zatímco v ostatních částech soustátí byla Čeka nahrazena roku 1922 GPU přejmenovaným po vzniku SSSR roku 1923 na OGPU, v Zakavkazsku zůstala Čeka až do roku 1926, kdy byla přejmenována na GPU (jakožto jedna ze součástí OGPU).) a roku 1927 členem gruzínského ÚV. Přežil i návštěvu kontrolní komise, kterou do Gruzie poslala Ústřední kontrolní komise. Navíc toho dokázal paradoxně využít ve svůj prospěch. Jeho ochráncem v Moskvě byl Sergo Ordžonikidze.

V roce 1930 se stal členem politbyra gruzínského ÚV a roku 1931 se nahradil Redense ve funkci vedoucího Zakavkazského GPU. Důležité pro jeho další kariéru bylo, že často navštěvoval Stalina v jeho sídle v Gagře u Soči, kde spolu často mluvili v rodné gruzínštině a Berija ho směl oslovovat jeho přezdívkouKoba. V roce 1931 byl L. P. Berija zvolen II. tajemníkem Zakkrajkomu. Berija rovněž aktivně pomáhal aktivizovat masy k splnění 2. pětiletého plánu, kterýmžto úspěchem se představil na sjezdu v Moskvě v roce 1934. Právě to mu zajistilo zvolení do ÚV KSSS. V sovětské Gruzii Berija mj. pomáhal J. V. Stalinovi s péčí o jeho matku. L. P. Berija je rovněž autorem knih O dějinách bolševické organizace v Zakavkazsku a O historii strany na Zakavkazsku.

Prvního prosincového dne roku 1934 byl zavražděn S. M. Kirov Leonidem Nikolajevem.  V roce 1936 vešla v platnost nová ústava, která rušila platnost Zakavkazské federace.

Berijovi se podařilo na rozdíl od Genrikha Grigorieviče Jagody, Lva Borisoviče Kameněva, Grigorije Jevsejeviče Zinověva, Nikolaje Ivanoviče Bucharina, Serga Ordžonikidzeho a mnoha a mnoha dalších přežít díky své obratnosti čistky z let 1936-39. V roce 1937 byl L. P. Beija zvolen do Nejvyššího Sovětu SSSR.

Stoupající Berijova hvězda ale začala vadit Nikolaji Ivanoviči Ježovovi a ten vydal svému podřízenému náčelníkovi NKVD v Gruzii Goglidzemu rozkaz Beriju zatknout. Jak již ale víme, Goglidze a Berija byli přátelé a tak náčelník NKVD rozkaz neuposlechl a Berija tak mohl odletět za Stalinem. Byla ustavena komise vyšetřující činnost NKVD (Berija byl jejím členem). Závěry komise odsoudily Ježova a požadovaly odvolání prokurátora Andreje Januarjeviče Vyšinského. Byl to právě L. P. Berija, kdo nahradil v listopadu 1938 N. I. Ježova v jeho funkci.

V roce 1941 byl jmenován místopředsedou Rady lidových komisařů. Též byl jakožto civilní poradce členem stavky (generální hlavní stan sovětského nejvyššího velení) a zároveň se stal jedním z pěti členů Výboru obrany státu (GKO) – vedle Stalina, Molotova, Vorošilova a Malenkova. Berija tak zastával mj. tyto velmi důležité posty: šéf NKVD, místopředseda RLK, člen stavky, člen GKO. Navíc Stalin byl po dobu Velké vlastenecké války plně ponořen do řízení bojů Rudé armády a obrany SSSR, pročež lze říci, že ve věcech vnitřní politiky dostali L. P. Berija a G. M. Malenkov více prostoru. Jedním z Berijových nejklíčovějších úkolů byla evakuace a následná konverze průmyslu na východ.  V dubnu 1943 došlo k rozdělení NKVD. Z jeho podřízenosti byly vyňaty: jeho část GUGB (Hlavní správa státní bezpečnosti), která byla přeměněna na samostatný lidový komisariát státní bezpečnosti (NKGB) – v čele Vsevolod Nikolajevič Merkulov a zvláštní oddíl pro vojenskou kontrarozvědnou činnost, který přešel pod generální štáb Rudé armády. Tak vznikl SMĚRŠ, v jehož čele stál Abakumov. To byla sice určitá ztráta moci, ale v NKGB zůstala většina Berijových lidí a navíc Berija zůstal jako místopředseda GKO vlastně nadřízen i SMĚRŠi a NKGB. Skutečným a plně zaslouženým oceněním zásluh L. P. Beriji bylo jeho jmenování maršálem Sovětského svazu 9. července 1947.

PO VÁLCED STÁL L. P. BERIJA V LETECH 1945-1953 V ČELE PROGRAMU VÝROBY ATOMOVÉ ZBRANĚ A STAL SE PLNOPRÁVNÝM ČLENEM POLITBYRA. Počátkem roku 1946 došlo ke změnám v bezpečnostních silách. NKVD se přeměnil na MVD a v jeho čele stanul Sergej Nikiforovič Kruglov, který tak vystřídal Beriju.Zdálo se tedy, že tandem Molotov-Berija v čase narůstajících Stalinových problémů triumfuje. Stalin ale vycítil nebezpečí a tak povolal do Moskvy z Ukrajiny Chruščova (stal se šéfem strany v hlavním městě), aby nastolil rovnováhu sil mezi svými podřízenými. Rovněž Stalin odstranil Abakumova a nahradil ho bývalým ždanovcem Semioonem Denisovičem Ignatěvem. Na MGB začali přicházet Chruščovovi lidé (Jepišev, Savčenko, Makarev, Mironov – bývalí politruci RA). Rovněž do ÚV přibyli Chruščovovi lidé. Celkově také docházelo k nárůstu vlivu stranických orgánů na bezpečnostní složky.

V roce 1951 přišlo výrazné varování pro Beriju. Stalinův útok na "mingreliánské nacionalistické spiknutí" vyústil v čistky v Gruzii. Tyto Stalinovy kroky a též jeho zhoršující se stav podnítili Beriju k tomu, aby se začal bránit a připravovat si prostor pro aktivitu po očekávané Stalinově smrti. Začal více hrát na národnostní strunu.

Situaci v Sovětském svazu před Stalinovou smrtí z hlediska nejvyšších stranických kádrů lze charakterizovat jako směsici strachu (Stalin byl stále více posedlý představou spiknutí), očekávání a soupeření o vytvoření co nejlepších pozic. Stalin rozpustil politbyro a nahradil ho předsednictvem, které bylo širší. V tomto předsednictvu se ale stejně utvořilo neformální byro J. V. Stalin, L. P. Berija, G. M. Malenkov, N. S: Chrušov, K. J. Vorošilov, L. M. Kaganovič, M. Z. Saburov, M. G. Pěrvuchin, N. A. Bulganin. Chruščov a tandem Berija-Malenkov soupeřili o pozice pro členy svých skupin. Chruščov dostal N. M. Pěgova a A. B. Aristova do kádrového oddělení ÚV, zatímco Berija udržel Bagirova (Ázerbájdžán) i Arutinova (Arménie) a 6 lidí v ÚV (např. Merkulov, Goglidze. Kobulov).. Své lidi měl i přes některé čistky stále i na MGB a MVD.

Dne 5. března 1953 J. V. Stalin zemřel a ještě toho dne večer se konala společná schůzka ÚV, Rady ministrů a předsednictva Nejvyššího Sovětu. Malenkov a Berija se chopili iniciativy. Berija navrhl Malenkova za předsedu Rady ministrů a ten jeho naopak na post 1. náměstka předsedy Rady ministrů (dalšími náměstky měli být i Molotov, Bulganin a Kaganovič). Od nich pocházel i návrh na sloučení MVD a MGB (do MVD). Nic z toho se Chruščovovi nelíbilo, ale zatím ještě neměl sílu tomu zabránit. Základem nového politbyra bylo neformální byro rozšířeného předsednictva ÚV; zemřel Stalin a naopakkooptováni byli Anastas Ivanovič Mikojan a Vjačeslav Michajlovič Molotov.Chruščov se musel vzdát postu prvního tajemníka stranické organizace v Moskvě a několik jeho chráněnců přišlo o posty. Celkově rostla hlavně Malenkovova hvězda.Průběh pohřbu působil dojmem triumvirátu Berija-Malenkov-Molotov. Všichni tři přednesli smuteční řeč. Berija projevil ve své řeči nejméně úcty (nejvíce Molotov) a mluvil hlavně o budoucí politice a zdůrazňoval národnostní ráz. Ani Berija ani Malenkov ale neměli předpoklady pro to, aby se stali Stalinovým nástupcem. Berija již proto, že byl Gruzínec a Malenkov nebyl dostatečně charizmatický a byl nadán spíše pro administrativně-manažerskou práci vedle skutečného politického lídra.

Na post Stalinova nástupce se cítil Chruščov, ale musel nejdříve překonat několik překážek. Na okamžitou akci neměl dost sil. Zatím byl tandem Berija-Malenkov příliš silný a navíc v Moskvě byla vojska MVD. Rychlé jmenování Malenkova do čela ale vyvolalo určitou nespokojenost. Malenkov zvolil taktický ústup a vzdal se funkce v sekretariátu ÚV (zároveň ale odešli i tři Chruščovovi chráněnci – síly tedy zůstaly zhruba vyrovnány). Celkově se prozatím tandemu podařilo udržet určitou převahu nad Chruščovem a lze tedy říci, že v tomto období měly orgány státu navrch nad orgány strany.

Zdálo se, že Berija má pozici zajištěnou. Ale impulsem pro jeho pád se staly události v Německé demokratické republice. Po státy Walter Ulbricht žádal Moskvu o pomoc, ale zde panovala reformní atmosféra, a tak byla pomoc podmíněna několika reformními kroky. Předsednictvo Rady ministrů (zde Berija – spiritus agens) přijalo dokument Opatření k zlepšení politické situace v NDR Ulbricht byl nucen tento dokument přijmout na návštěvě v Moskvě ve dnech 2. - 4. června 1953. Dne 5. června byla celá kauza předložena politbyru SED. Mezitím byl velitel sovětských vojsk v Německu Vasilij Ivanovič Čujkov nahrazen ve funkci správce Východního Německa civilním komisařem Vladimirem Semjonovem (Berijův člověk; vlastně převzal dohled nad prováděním Opatření). Dne 10. června byl oznámen nový kurz a zdálo se, že na převaze získává liberálnější křídlo Rudolfa Herrnstadta (šéfredaktor Berliner Zeitung), Wilhelma Zaissera (politická policie) a Hanse Jendretzkyho (šéf SED ve Východním Berlíně). Sliby o změkčení kurzu a amnestii vyvolaly ve společnosti napětí a očekávání změn. Ulbricht se ale nechtěl vzdát svého kurzu a např. vyhlásil zvýšení pracovních norem. To vyhnalo lidi (značně zastoupeni dělníci) 16. června do ulic. V tento den šlo lidem hlavně o hospodářské cíle (např. odvolání zvýšených norem), ale druhého dne již lidé demonstrovali i za politické cíle. To už byla geopolitická hrozba i pro Moskvu a tak nepokojům zamezily sovětské tanky.

To byla jasná Berijova prohra (německé povstání bylo pravděpodobně vyvoláno či „podpořeno“ německými konzervativci a moskevskými protiberijovskými funkcionáři s cílem zdiskreditovat jeho politiku a ukázat, že příliš liberální kurz ohrožuje zájmy Moskvy). Chruščov to ale neměl tak jednoduché. Síly ale přesto pomalu seskupoval. Důležité bylo, že se mu podařilo získat Malenkova. Bulganina a Saburova přesvědčil snadno, Pěrvuchina, Vorošilova a Molotova obtížněji (získal ho hlavně právě kvůli NDR). Mikojan a Kaganovič nebyli informování vůbec, respektive minimálně. Oporou Chruščovovi byla hlavně armáda. Z jejího prostředí pocházel a měl tam tedy dost přátel. Armáda neměla příliš ráda Beriju a jeho MVD z dob druhé světové války (kvůli vojensko-kontrarozvědné roli NKVD v té době) a nyní se k tomu přidal odpor k liberálnímu kurzu, který vyvolává problémy, které potom musí „hasit“ právě armáda. Nebezpečí představovaly dvě divize vojsk MVD v Moskvě a fakt, že velitel pozemních vojsk v Moskvě generál Artěmjev stranil Berijovi. Chruščovovým hlavním přímým spojencem v armádě byl

maršál sovětského svazu Kirill Semjonovič Moskalenko. V den Berijova zatčení, 26. června 1953, se sešli vybraní vojáci u Bulganina na Ministerstvu obrany (mj. jiné i Žukov, který měl Berijovi také co vracet). Společně odjeli do Kremlu a tam Beriju zatkli. Berija byl nejprve umístěn do Lefortova, ale z obavy z protiakce byl převezen do bunkru Hlavního štábu moskevského vojenského okruhu, jehož lokaci znalo málo lidí a velel mu právě Moskalenko, který vystřídal Artěměva. Šéf MVD byl obviněn ze zločinecké, protistranické a protistátní činnosti. Obviněné z těchto činů měli vyšetřovat generální prokurátor SSSR spolu s orgány státní bezpečnosti, nyní tedy MVD. Namísto toho byl Berija vyšetřován generálním prokurátorem (Roman Andrejevič Ruděnko, který doposud zastával funkci hlavního prokurátora na Ukrajině, vystřídal nespolehlivého G. N. Safronova, který předtím úzce spolupracoval s Abakumovem) a maršálem Moskalenkem. Prestiž a vliv armády celkově vzrostly.

Dne 27. července 1953 se sešlo plénum ÚV (= členové i kandidáti = přes 200 lidí). Berija byl v mnoha projevech obviňován z nejrůznějších věcí. Na jeho podporu nevystoupil nikdo, ač mnozí s tímto postupem nesouhlasili. Faleš, klam a přetvářka ale byly hlavními prostředky přežití mezi vrcholnými a středními kádry vedení strany a státu. Čistka stihla většinu členů tzv. Berijovy „bandy“ a jeho další spolupracovníky na Zakavkazsku (např. Bagirov či Arutinov). Ne všichni ale byli popraveni, spíše se propouštělo, než popravovalo. NA POSTY V ZAKAVKAZSKU BYLI JMENOVÁNI CHRUŠČOVOVI LIDÉ.

Koncem roku 1953 generální prokurátor SSSR Beriju obžaloval. Ve dnech 18. - 23. prosince probíhal proces s Berijou a některými jeho spolupracovníky. V čele poroty stanul maršálIvan Stěpanovič Koněv. Neobvyklé bylo, že členem poroty byl i maršál Moskalenko, který byl zároveň jedním z Berijových vyšetřovatelů.Ze sedmi členů poroty měli jen dva právnické vzdělání. Dne 23. prosince byli Berija, Merkulov, Děkanozov, Kobulov, Goglidze, Měšik a Vlodzimirskij odsouzeni a ihned zastřeleni. Později proběhlo ještě několik dodatečných souvisejících procesů (Bagirov, Rapava, Ruchadze). NAPROTI TOMU DLE MNOHA VĚROHODNÝCH DOKLADŮ PŘEDLOŽENÝCH RUSKÝM HISTORIKEM JURIJEM ŽUKOVEM LZE S JISTOTOU TVRDIT, ŽE L. P. BERIJA BYL ZASTŘELEN JEŠTĚ PŘED KONÁNÍM PROCESU!

L. P. BERIJA PROSLUL ZNAČNÝMI I NABÝVALÝMI ORGANIZAČNÍMI SCHOPNOSTMI (reorganizace a zefektivnění NKVD, zefektivnění správy táborového komplexu, vývoj jaderné zbraně) i ekonomickým umem (industrializace Gruzie či přesun průmyslové základny za Ural během druhé světové války) a talentem.

[1] Stalin, „Report to 17th P. C.“ (Zpráva 17. sjezdu strany (tj. VKS (b)), str. 704, 705, 706, 716, 728, 733, 752, 753, 754, 756, 758.

[1] V zájmu co nejrychlejší výstavby prvního státu budujícího socialismus v zemi zdevastované občanskou válkou, zahraniční intervencí vojsk 14 států i následným hladomorem, umožnili bolševici kapitalismu prosperovat a povzbuzovali podnikatele k vytváření zisku, jakkoli pod kontrolou sovětské moci. To se říkalo Nová hospodářská politika.

31. Bolševikům to se dávalo smysl. Šlo o formu diktatury proletariátu v konkrétních historických podmínkách revolučního Ruska a porevolučního Sovětského svazu. Podle Nové ekonomické politiky neboli NEPu[1] bylo potřebí práce a

[1] V zájmu co nejrychlejší výstavby prvního státu budujícího socialismus v zemi zdevastované občanskou válkou, zahraniční intervencí vojsk 14 států i následným hladomorem, umožnili bolševici kapitalismu prosperovat a povzbuzovali podnikatele k vytváření zisku, jakkoli pod kontrolou sovětské moci. To se říkalo Nová hospodářská politika.

[1] Molotov, Vjačeslav Michajlovič, vl. jm. Skrjapin (1890-1986)

Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890–1986) byl dlouholetý přední činitel KSSS a SSSR, stal se blízkým spolupracovníkem V. I. Lenina i J. V. Stalina. Pro svoji tvrdost měl přezdívku „Stalinovo kladivo“. Narodil se jako Vjačeslav Michajlovič Skrjabin (C??????). V letech 1921–1930 působil jako tajemník ÚV, v letech 1930–1941 předseda rady lidových komisařů, poté byl v letech 1941–1957 náměstkem předsedy rady lidových komisařů či ministrů; zároveň v letech 1939–1949 a 1953–1956 působil jako lidový komisař (ministr) zahraničí.V roce 1957 vystoupil V. M. Molotov proti N. S. Chruščovovi, byl vyloučen z vedení a nařčen z příslušnosti k protistranické skupině. Stal se velvyslancem v Mongolsku a později pracoval i jako představitel SSSR ve Vídni. Po XXII. sjezdu KSSS byl Molotov vyloučen ze

strany, do níž byl později znovu přijat několik let před smrtí s přímým souhlasem tehdejšího generálního tajemníka K. U. Černěnka. V letech 1938–1957 neslo město Severodvinsk na jeho počest jméno „Molotovsk“.

[2] Ždanov, Andrej Alexandrovič (1896-1948), sovětský státní a stranický činitel. Člen VKS (b) od roku 1915, po 15 letech od roku 1930 resp. 1934 tajemník ÚV VKS (b). V roce 1935 se stal kandidátem a roku 1939 pak členem politbyra ÚV VKS (b). Během desetiletí 1934-44 stál v čele leningradské stranické organizace. Za Velké vlastenecké války 1941-1944 se stal členem vojenské rady leningradského frontu a roku 1944 byl jmenován generálplukovníkem Rudé armády. Významnou úlohu sehrál při řízení obrany Leningradu. Rok před epochálním triumfem Rudé armády se A. A. Ždanov plně zabýval ideologickými otázkami, problémy marx-leninské filozofie i teorií literatury. Je rovněž dvojnásobným držitelem Leninova řádu.

[3] Vlastně se ani nejednalo o zákon, ale o „rozhodnutí Ústředního výkonného výboru a Rady lidových komisařů“, tj. zákonodárné a výkonné složky vlády.

34. Většina rolníků byla členy Kolchozů. S každoměsíčně se snižujícím počtem jednotlivých selských hospodářství, věřilo Stalinovo vedení, že objektivně již rolníci nepředstavují samostatnou sociálně-ekonomickou třídu. Rolníci byli vnímáni spíše jako jiní zaměstnanci, než by se od nich lišili.

35.Stalin tvrdil, že s rychlým růstem sovětského průmyslu, a to zejména s dělnickou třídou držící prostřednictvím bolševické strany politickou moc, není již více slovo „proletariát“ přesné. „Proletariátem“ Stalin mínil dělnickou třídu pracující pod jařmem kapitalistického vykořisťování, resp. pod kapitalistickým typem výrobních vztahů, jaký existoval v rámci NEP během prvního tuctu let existence Sovětského svazu. Ale protože je přímé vykořisťování dělníků kapitalisty za účelem dosažení zisku nyní zrušeno, dělnická třída by již neměla být nazývána „proletariátem“.

36. Podle tohoto názoru, vykořisťovatelé práce již neexistují. Dělníci nyní zemi řídí prostřednictvím Bolševické strany ve svém vlastním zájmu, a tedy už nemůžeme hovořit o klasickém „proletariátu“. Proto „diktatura proletariátu“ již není odpovídající koncepcí. Tyto nové podmínky volají po novém typu státu. (Žukov,Inoy 231; 292; Stalin, pracovní verze 800-1)

Boj proti byrokratismu

37. Stalinovo vedení bylo také znepokojeno rolí Strany [VKS (b)] v této nové fázi socialismu. Stalin sám vyhlásil boj „byrokratismu“ s razancí sobě vlastní – pečlivě zpracovanou zprávou 17. stranickému sjezdu v lednu 1934.[1] Stalin, Molotov i ostatní nazvali nový volební systém „zbraní

proti byrokratizaci“.

38. Vůdcové strany řídili vládu nejen určováním, kdo vstoupí do Sovětů, ale i uplatňováním různých forem dohledu resp. přezkumu toho, co vládní ministerstva vykonala. Ve svém projevu na 7. sjezdu sovětů dne 6. února 1935 Molotov řekl, že „tajné volby udeří mohutnou silou proti byrokratickým živlům a způsobí jim patřičný otřes“. Naproti tomu Jenukidzeho zpráva nedoporučovala a dokonce ani nezmiňovala tajné volby a rozšíření volebního práva. (Stalin, Zpráva 17. sjezdu  VKS (b); Žukov, Inoy 124)

39.Pokud hodlali být efektivní ve výrobě, museli ministři, vládní činovníci i jejich štáby znát i rozumět záležitostem, za něž měli i nesli odpovědnost. To znamenalo vzdělávání, většinou technické vzdělávání v jejich oborech. Ale straničtí vůdci často stoupali prostřednictvím stranických pozic sami. A k pokroku takového typu nebylo potřebí žádných technických znalostí. Tito straničtí funkcionáři vykonávají kontrolu, ale sami často postrádají technické znalosti, díky nimž by mohli být v teorii dovednější. (Stalin-Howard Interview; Zhukov, Inoy 305; Zhukov, "Repressii" 6)

40. Právě tak chápalo stalinské vedení pojem „byrokratismus“. Ačkoli to považovali za nebezpečí - stejně jako všichni marxisté - věřili, že to není neodvratné. Spíše si mysleli, že to může být překonáno tím, že změní roli strany v socialistické společnosti.

41. Koncepce demokracie, kterou Stalin a jeho přívrženci z vedení strany chtěli realizovat v Sovětském svazu, nezbytně znamenaly kvalitativní změnu společenské role bolševické strany.

Tyto dokumenty, které byly přístupné vědcům, nám umožnily pochopit, že již koncem třicátých let byly učiněny pokusy oddělit stranu od státu a podstatně omezit roli VKS (b) v životě země. (Žukov, Tayny 8)

Jakkoli rozhodně Stalin a jeho stoupenci pokračovali v boji proti opozici uvnitř bolševické strany, šance na úspěch dovršení této politiky se postupně snižovaly, až Stalin v březnu 1953 zemřel.  Zdá se, že ODHODLÁNÍ LAVRENTIJE BERIJI POKRAČOVAT VE STEJNÉM BOJI JAKO JOSEF STALIN JE TÍM SKUTEČNÝM DŮVODEM, PROČ HO CHRUŠČOV A OSTATNÍ PUČISTÉ ZAVRAŽDILI, AŤ UŽ SOUDNĚ V RÁMCI VYKONSTRUOVANÝCH SOUDNÍCH ŘÍZENÍ V PROSINCI 1953 NEBO — JAK O TOM SVĚDČÍ NEMÁLO DŮKAZŮ — PŘI SKUTEČNÉ

VRAŽDĚ JIŽ V ČERVNU PŘEDCHOZÍHO ROKU.

Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953) se narodil Martě Ivanovně a Pavlovi Chuchajevičovi dne 29. března 1899 v Mercheuli v okrese Suchumi. Patřil ke gruzínské etnické skupině Mingreliánů. Studoval střední školu v Suchumi a polytechniku v Baku. Zde spoluzaložil roku 1915 marxistický studijní kroužek.V březnu 1917 vstoupil do bolševického křídla sociálně demokratické dělnické strany a se čtyřmi soudruhy vytvořili ve škole stranickou buňku. V červnu byl odveden do armády, kde pokračoval v agitaci (sloužil u hydrotechnického oddílu na rumunské frontě) – ve své jednotce byl zvolen předsedou stranického výboru. Po válce byl členem bolševické strany - VKS (b) - na Kavkaze a zároveň dostudoval školu v Baku (diplom „stavitelského technika“). Zabýval se administrativní činností v sekretariátu sovětu dělnických, vojenských a rolnických poslanců, který řídili bolševici. Baku bylo v té době jediné město v Zakavkazsku, které bolševici ovládali. V Rusku zuřila občanská válka a na město táhla v létě roku 1918 turecká armáda. Zhoršila se zásobovací situace a bolševici byli nuceni ustoupit socialistům (menševikům a eserům) i Arménům. V polovině srpna dorazili Britové. Ti však brzy odešli a přitáhla turecká a ázerbájdžánská vojska, která zmasakrovala tisíce křesťanských Arménů a bolševiků. Berija zřejmě ohrožen nebyl, neboť nebyl dost prominentní činitel. Odešel ze sovětu, pracoval jako úředník. V listopadu odtáhla turecká vojska z Ázerbájdžánu a vlády se zmocnila strana Musavat. Ta vládla až do roku 1920, kdy Rudá armáda vtáhla do země. Na podzim roku 1919 byl Berija nasazen do kontrarozvědky musavatistické vlády jako špion. Zároveň Berija pracoval v ilegálním okresním bolševickém výboru. Jeho činnost „pro“ musavatistickou vládu se mu později málem vymstila. Několikrát byla tato skutečnost nadhozena jeho protivníky, ale vždy se dokázal uhájit. Navíc o této záležitosti jednal ústřední výbor ázerbájdžánské stranické organizace již v roce 1920 s výsledkem pro Beriju příznivým. Na počátku roku 1920 krátce pracoval na celnici v Baku. Po příchodu Rudé armády se vlády zmocnili bolševici a Berija byl vybrán Kavkazskou úřadovnou strany (Kavbyro) k ilegální práci v Gruzii. Tam měl sbírat informace pro revoluční vojenskou radu bolševické 11. armády. V Tbilisi Berija vytvořil výzvědnou síť, získal kontakty na důstojníky menševické armády a vytvořil kurýrní spoj do Baku. Brzy byl ale spolu s celým bolševickým ústředním výborem Gruzie zatčen. Díky pomoci gruzínského bolševika Georgije Sturuy byl propuštěn pod podmínkou opuštění země. To ale nedodržel a zůstal zde pod krycím jménem Lakerbaja. Po čase Berija pracoval na ruské ambasádě, která byla zřízena v důsledku navázání formálních diplomatických vztahů mezi Ruskem a Gruzií v květnu 1920. Menševici také v Gruzii propustili v souvislosti s navázáním styků bolševické vězně a umožnili jim stranickou činnost. Když ale viděli, že bolševici ihned začali pracovat na svržení menševické vlády, začalo další zatýkání. Berija byl tedy opět zatčen. Ruský diplomatický zástupce S. M. Kirov reagoval protestními nótami s tím, že zatýkání je porušením dohod. Po čase byli vězni propuštěni, načež je čekalo vyhnání z Gruzie.Po svém návratu do Baku v srpnu 1920 se dal zapsat na studia architektury, ale spíše se věnoval politické činnosti. Byl jmenován do funkce administrátora záležitostí v ázerbájdžánském ÚV. V říjnu se stal sekretářem mimořádného výboru pro vyvlastňování buržoazie a zlepšení údělu dělníků. Po několika měsících byl výbor zrušen a Berija opět nastoupil na studia architektury. Během několika dní ale studia zanechal a L. P. Berija přešel k politické policii (Čeka) - rokem 1921 tedy začala jeho kariéra u bezpečnostní služby. MEZITÍM BOLŠEVICI OBSADILI ARMÉNII (listopad 1920) A GRUZII (únor 1921). Berija se tedy opět dostal do prostředí tajných služeb. Stal se členem tajného operačního oddělení a náměstkem šéfa Ázerbájdžánské Čeky (AzČeka). Jeho nadřízeným zde byl Mir Džafar Bagirov. V tomto počátečním období se seznámil a spolupracoval s takovými osobnostmi sovětské politiky, jakými byli např.: Sergej Mironovič Kirov (v té době mj. náčelník 11. armády a první tajemník Komunistické strany Ázerbájdžánu) či Grigorij Konstantinovič „Sergo“ Ordžonikidze (v té době tajemník Kavkazské úřadovny ústředního výboru (Kavbyro) a poté tajemník Zakavkazského oblastního výboru strany (Zakkrajkom)). Berija se také oženil - s Ninou Tejmurazovnou Gegechkoriovou, dcerou významného gruzínského bolševika Jevgenije Petroviče Gegečkoriho. Ke konci roku 1921 byl přeložen do rodné Gruzie (s ohledem k formování tamní protikomunistické  opozice), kde zastával funkci náměstka Čeky a zároveň šéfa jejího tajného operačního oddělení (tedy stejný post jako v Ázerbájdžánu). Jeho nadřízeným, tj. šéfem gruzínské Čeky, byl E. A. Kvantaliani.. Ve sporu o postavení Gruzie v novém soustátí se postavil na stranu zastánců tvrdé linie, tedy těch politických představitelů, kteří prosazovali vytvoření Zakavkazské federace (ZSFSR), okleštění práv jednotlivých zakavkazských republik (Gruzie, Ázerbájdžán, Arménie) a následné připojení této federace do nově vzniklého SSSR (30. prosince 1922) = hlavně Ordžonikidze a Stalin.

Při formování a práci v gruzínské Čekce si Berija vytvořil skupinu věrných spolupracovníků. Tato skupina byla často nazývána jako„Berijova banda" a její jádro tvořili: Vladimír Děkanozov, Avksentij Rapava, Lavrentij Tsanava, Alexej Sadžaja, Sota Ceretěli, Nikolaj Ruchadze (všichni Gruzínci), Vsevolod Merkulov, Bogdan Kobulov (oba Arméni) a Solomon Milštejn. To bylo zásadní pro jeho další působení v sovětské mocenské struktuře. L. P. Berija také navázal přátelství se Sergem Ordžonikidze.

V kariérním žebříčku postupoval Berija strmě vzhůru a roku 1926 se stal šéfem gruzínského GPU (Zatímco v ostatních částech soustátí byla Čeka nahrazena roku 1922 GPU přejmenovaným po vzniku SSSR roku 1923 na OGPU, v Zakavkazsku zůstala Čeka až do roku 1926, kdy byla přejmenována na GPU (jakožto jedna ze součástí OGPU).) a roku 1927 členem gruzínského ÚV. Přežil i návštěvu kontrolní komise, kterou do Gruzie poslala Ústřední kontrolní komise. Navíc toho dokázal paradoxně využít ve svůj prospěch. Jeho ochráncem v Moskvě byl Sergo Ordžonikidze.

V roce 1930 se stal členem politbyra gruzínského ÚV a roku 1931 se nahradil Redense ve funkci vedoucího Zakavkazského GPU. Důležité pro jeho další kariéru bylo, že často navštěvoval Stalina v jeho sídle v Gagře u Soči, kde spolu často mluvili v rodné gruzínštině a Berija ho směl oslovovat jeho přezdívkouKoba. V roce 1931 byl L. P. Berija zvolen II. tajemníkem Zakkrajkomu. Berija rovněž aktivně pomáhal aktivizovat masy k splnění 2. pětiletého plánu, kterýmžto úspěchem se představil na sjezdu v Moskvě v roce 1934. Právě to mu zajistilo zvolení do ÚV KSSS. V sovětské Gruzii Berija mj. pomáhal J. V. Stalinovi s péčí o jeho matku.L. P. Berija je rovněž autorem knih „O dějinách bolševické organizace v Zakavkazsku“a„O historii strany na Zakavkazsku“.

Prvního prosincového dne roku 1934 bylzavražděn S. M. Kirov Leonidem Nikolajevem.  V roce 1936 vešla v platnost nová ústava, která rušila platnost Zakavkazské federace.

Berijovi se podařilo narozdíl od G. G. Jagody, L. B. Kameněva, G. J. Zinověva, N. I. Bucharina, Serga Ordžonikidzeho a mnoha a mnoha dalších přežít díky své obratnosti čistky z let 1936-39.V roce 1937 byl L. P. Berija zvolen do Nejvyššího Sovětu.

Stoupající Berijova hvězda ale začala vadit N. I. Ježovovi a ten vydal svému podřízenému náčelníkovi NKVD v Gruzii Goglidzemu rozkaz Beriju zatknout. Jak již ale víme, Goglidze a Berija byli přátelé a tak náčelník NKVD rozkaz neuposlechl a Berija tak mohl odletět za Stalinem. Byla ustavena komise vyšetřující činnost NKVD (Berija byl jejím členem). Závěry komise odsoudily Ježova a požadovaly odvolání prokurátora A. J. Vyšinkého. Byl to právě Berija, kdo nahradil v listopadu 1938 Ježova v jeho funkci.

V roce 1941 byl jmenován místopředsedou Rady lidových komisařů. Též byl jakožto civilní poradce členem stavky (generální hlavní stan sovětského nejvyššího velení) a zároveň se stal jedním z pěti členů Výboru obrany státu (GKO) – vedle Stalina, Molotova, Vorošilova a Malenkova. Berija tak zastával mj. tyto velmi důležité posty: šéf NKVD, místopředseda RLK, člen stavky, člen GKO. Navíc Stalin byl po dobu Velké vlastenecké války plně ponořen do řízení bojů Rudé armády a obrany SSSR, pročež lze říci, že ve věcech vnitřní politiky dostali L. P. Berija a G. M. Malenkov více prostoru. JEDNÍM Z BERIJOVÝCH NEJVĚTŠÍCH ÚKOLŮ BYLA EVAKUACE A NÁSLEDNÁ KONVERZE PRŮMYSLU NA VÝCHOD.

V dubnu 1943 došlo k rozdělení NKVD. Z jeho podřízenosti byly vyňaty: jeho část GUGB (Hlavní správa státní bezpečnosti), která byla přeměněna na samostatný lidový komisariát státní bezpečnosti (NKGB) – v čele Vsevolod Nikolajevič Merkulov a zvláštní oddíl pro vojenskou kontrarozvědnou činnost, který přešel pod generální štáb Rudé armády. Tak vznikl SMĚRŠ, v jehož čele stál Abakumov. To byla sice určitá ztráta moci, ale v NKGB zůstala většina Berijových lidí a navíc Berija zůstal jako místopředseda GKO vlastně nadřízen i SMĚRŠi a NKGB. SKUTEČNÝM A PLNĚ ZASLOUŽENÝM OCENĚNÍM ZÁSLUH L. P. BERIJI BYLO JEHO JMENOVÁNÍ MARŠÁLEM SOVĚTSKÉHO SVAZU 9. července 1947.

PO VÁLCED STÁL L. P. BERIJA V LETECH 1945-1953 V ČELE PROGRAMU VÝROBY

ATOMOVÉ ZBRANĚ A STAL SE PLNOPRÁVNÝM ČLENEM POLITBYRA. Počátkem roku 1946 došlo ke změnám v bezpečnostních silách. NKVD se přeměnil na MVD a v jeho čele stanul Sergej Nikiforovič Kruglov, který tak vystřídal Beriju. Zdálo se tedy, že tandem Molotov-Berija v čase narůstajících Stalinových problémů triumfuje. Stalin ale vycítil nebezpečí a tak povolal do Moskvy z Ukrajiny Chruščova (stal se šéfem strany v hlavním městě), aby nastolil rovnováhu sil mezi svými podřízenými. Rovněž Stalin odstranil Abakumova a nahradil ho bývalým ždanovcem Semjonem Denisovičem Ignatěvem. Na MGB začali přicházet Chruščovovi lidé (Jepišev, Savčenko, Makarev, Mironov – bývalí politruci RA). Rovněž do ÚV přibyli Chruščovovi lidé. Celkově také docházelo k nárůstu vlivu stranických orgánů na bezpečnostní složky.

V roce 1951 přišlo výrazné varování pro Beriju. Stalinův útok na „mingreliánské nacionalistické spiknutí“ vyústil v čistky v Gruzii. Tyto Stalinovy kroky a též jeho zhoršující se stav podnítili Beriju k tomu, aby se začal bránit a připravovat si prostor pro aktivitu po očekávané Stalinově smrti.

Situaci v Sovětském svazu před Stalinovou smrtí z hlediska nejvyšších stranických kádrů lze charakterizovat jako směsici strachu (Stalin byl stále více posedlý představou spiknutí), očekávání a soupeření o vytvoření co nejlepších pozic. Stalin rozpustil politbyro a nahradil ho předsednictvem, které bylo širší. V tomto předsednictvu se ale stejně utvořilo neformální byro (Josif Vissarionovič Stalin, Lavrentij Pavlovič Berija, Georgij Maximilianovič Malenkov, Nikita Sergejevič Chruščov, Kliment Jefremovič Vorošilov, Lazar Mojsejevič Kaganovič, Maxim Zacharovič Saburov, Michail Georgijevič Pěrvuchin, Nikolaj Alexandrovič Bulganin). Chruščov a tandem Berija-Malenkov soupeřili o pozice pro členy svých skupin. Chruščov dostal Nikolaje Michailoviče PěgovaaAverki Borisoviče Aristovado kádrového oddělení ÚV, zatímco Berija udrželBagirova(Ázerbájdžán) i Arutinova (Arménie) a 6 lidí v ÚV (např. Merkulov, Goglidze, Kobulov). Své lidi měl i přes některé čistky stále i na MGB a MVD.

Dne 5. března 1953 J. V. Stalin zemřel a ještě toho dne večer

se konala společná schůzka ÚV, Rady ministrů a předsednictva Nejvyššího Sovětu. Malenkov a Berija se chopili iniciativy. Berija navrhl Malenkova za předsedu Rady ministrů a ten jeho naopak na post 1. náměstka předsedy Rady ministrů (dalšími náměstky měli být i Molotov, Bulganin a Kaganovič). Od nich pocházel i návrh na sloučení MVD a MGB (do MVD). Nic z toho se Chruščovovi nelíbilo, ale neměl sílu tomu zabránit. Základem nového politbyra bylo neformální byro rozšířeného předsednictva ÚV; zemřel Stalin a naopak kooptováni byli Anastas Ivanovič Mikojan a Vjačeslav Michajlovič Molotov. Chruščov se musel vzdát postu prvního tajemníka stranické organizace v Moskvě a několik jeho chráněnců přišlo o posty. Celkově rostla hlavně Malenkovova hvězda. PRŮBĚH POHŘBU PŮSOBIL DOJMEM TRIUMVIRÁTU BERIJA-MALENKOV-MOLOTOV. Všichni tři přednesli smuteční řeč. Berija projevil ve své řeči nejméně úcty (nejvíce Molotov) a mluvil hlavně o budoucí politice a zdůrazňoval národnostní ráz. Ani Berija ani Malenkov ale neměli předpoklady pro to, aby se stali Stalinovým nástupcem. Berija již proto, že byl Gruzínec a Malenkov nebyl dostatečně charizmatický a byl nadán spíše pro administrativně-manažerskou práci vedle skutečného politického lídra.

Na post Stalinova nástupce se cítil Chruščov, ale musel nejdříve překonat několik překážek. Na okamžitou akci neměl dost sil. Zatím byl tandem Berija-Malenkov příliš silný a navíc v Moskvě byla vojska MVD. Rychlé jmenování Malenkova do čela ale vyvolalo určitou nespokojenost. Malenkov zvolil taktický ústup a vzdal se funkce v sekretariátu ÚV (zároveň ale odešli i tři Chruščovovi chráněnci – síly tedy zůstaly zhruba vyrovnány). Celkově se prozatím tandemu podařilo udržet určitou převahu nad Chruščovem a lze tedy říci, že v tomto období měly orgány státu navrch nad orgány strany.

Zdálo se, že Berija má pozici zajištěnou. Ale impulsem pro jeho pád se staly události v Německé demokratické republice, kde vznikly NDR, vedené generálním tajemníkem Sjednocené socialistické strany Německa v letech 1950 až 1971, od roku 1960 do roku 1973 předseda Státní rady Německé demokratické republiky, v červnu 1953 nemalé potíže, které za hysterického povyku západních centrál činily z komára pověstného velblouda. Jakkoli se vzniklou obtížnou hospodářsko-politickou situaci nakonec podařilo stabilizovat, generální tajemník Jednotné socialistická strany Německa (SED) Walter Ulbricht byl přeci jen nucen požádat o

pomoc SSSR, aby předešel otevřené krizi, jíž se NDR podařilo odvrátit. Navzdory tomu se šlo o Berijovu prohru, byť bylo doslova na bíle dni, že povstání v Německé demokratické republice bylo vyvoláno i podporováno německými ultrakonzervatici a moskevskými protiberijovskými funkcionáři s cílem zdiskreditovat jeho politiku.Pučista Chruščov neměl situaci plně pod kontrolou, jakkoli seč mohl sbíral své síly. Ty přesto pomalu seskupoval. Důležité bylo, že se mu podařilo získat nejen Malenkova. Bulganina a Saburova, ale i Pěrvuchina, Vorošilova a Molotova. Mikojan a Kaganovič nebyli informování vůbec, respektive minimálně. Oporou Chruščovovi byla hlavně armáda. Z jejího prostředí pocházel a měl tam tedy dost přátel. Chruščovovým hlavním přímým spojencem v armádě byl maršál sovětského svazu K. S. Moskalenko. V DEN BERIJOVA ZATČENÍ, 26. července 1953, SE SEŠLI  VYBRANÍ VOJÁCI U BULGANINA NA MINISTERSTVU OBRANYVČETNĚ ŽUKOVA. SPOLEČNĚ ODJELI DO KREMLU A TAM BERIJU ZATKLI. Berija byl nejprve umístěn do Lefortova, ale z obavy z protiakce byl převezen do bunkru Hlavního štábu moskevského vojenského okruhu, jehož lokaci znalo málo lidí a velel mu právě Moskalenko, který vystřídal Artěměva. ŠÉF MVD L. P. BERIJA BYL CHRUŠČOVSKOU PUČISTICKOU KLIKOU OBVINĚN ZE "ZLOČINNÉ, PROTISTRANICKÉ pučistickou klikou obviněn ze „zločinecké, protistranické a protistátní činnosti“.

Dne 27. července 1953 se sešlo plénum ÚV (= členové i kandidáti = přes 200 lidí). Berija byl v mnohými obviňován z nejrůznějších věcí. Na jeho podporu nevystoupil nikdo, ač mnozí s tímto postupem nesouhlasili. Čistka stihla většinu členů Berijovy „bandy“ a jeho další spolupracovníky na Zakavkazsku (např. Bagirov či Arutinov). NA POSTY V ZAKAVKAZSKU BYLI JMENOVÁNI CHRUŠČOVOVI LIDÉ. KONCEM ROKU 1953 GENERRÁLNÍ PROKURÁTOR SSSR BERIJU OBŽALOVAL.Ve dnech 18. - 23. prosince probíhal proces s Berijou a některými jeho spolupracovníky. V čele poroty stanul maršál I. S. Koněv.. Neobvyklé bylo, že členem poroty byl i maršál Moskalenko, který byl zároveň jedním z Berijových vyšetřovatelů. Ze sedmi členů poroty měli jen dva právnické vzdělání. DNE 23. prosince 1953 byli Berija, Merkulov, Děkanozov, Kobulov, Goglidze, Měšik a Vlodzimirskij odsouzeni a ihned zastřeleni. Později proběhlo ještě několik dodatečných souvisejících procesů (Bagirov, Rapava, Ruchadze).NAPROTI TOMU DLE MNOHA VĚROHODNÝCH DOKLADŮ PŘEDLOŽENÝCH RUSKÝM HISTORIKEM JURIJEM ŽUKOVEM LZE S ÚSPĚCHEM S JISTOTOU TVRDIT, ŽE L. P. BERIJA BYL ZASTŘELEN JIŽ PŘED KONÁNÍM PROCESU.

L. P. BERIJA PROSLUL NEBÝVALÝMI ORGANIZAČNÍMI SCHOPNOSTMI (reorganizace a zefektivnění NKVD, zefektivnění správy táborového komplexu, vývoj jaderné zbraně) i ekonomickým umem (industrializace Gruzie či přesun průmyslové základny za Ural během druhé světové války) a nevšedním talentem.

42. Článek 3 ústavy z roku 1936 zní: „Veškerá moc v SSSR náleží dělnictvu a rolnictvu měst i vesnic, dle jejich zastoupení v radách - sovětech - delegátů pracujících“. Komunistická strana v článku 126 svých stanov uvádí, že je „předvojem pracujících v jejich boji za posílení a rozvoj socialistického systému, jenž je avantgardním jádrem všech organizací pracujících, jak ve veřejném, tak státním sektoru“. To znamená, že STRANA - VKS (b) - MĚLA VÉST REVOLUČNÍ BOLŠEVICKOU ORGANIZACI A NIKOLIV ZÁKONODÁRNÉ NEBO VÝKONNÉ ORGÁNY STÁTU. (Žukov, Ústava z roku 1936, Tayny 29-30)  

43. Zdá se, že STALIN VĚŘIL, ŽE JAKMILE STOJÍ STRANA MIMO PŘÍMÉ ŘÍZENÍ SPOLEČNOSTI, JEJÍ ROLE BY MĚLA BÝT OMEZENA NA AGITACI A PROPAGANDU, resp. NA ÚČAST PŘI VÝBĚRU KÁDRŮ. Co by to znamenalo? Možná právě něco takového.

• Strana by se tak vrátila ke své ústřední, klíčové i jedinečné funkci: pomoci lidem dobýt vítězství ideálům komunismu tak, jak ho lid chápal.

• To by znamenalo nejen konec nenáročných, poklidných a pohodových teplých místeček v závětří, ale hlavně nevyhnutelný návrat k tvrdé práci, obětavé oddanosti i nezištnému odhodlání charakterizujícímu bolševiky během carského období, Revoluce a občanské války, období NEPu a velmi obtížného období industrializace a kolektivizace. Během těchto období stranického členství to pro většinu znamenalo neskutečně obětavou tvrdou práci, a to jak mezi členy tak i nečleny strany, z nichž mnozí byli vůči bolševikům vysloveně nepřátelští. Jednalo se o naléhavou nutnost i neodkladnou potřebu vybudování skutečné základny mezi masami. (Žukov, KP 13. 02. 02, Mukhin, Ubiystvo)

[1] Stalin, „Report to 17th P. C.“ (Zpráva 17. sjezdu strany (tj. VKS (b)), str. 704, 705, 706, 716, 728, 733, 752, 753, 754, 756, 758.

44. Stalin trval na tom, aby komunisté tvrdě pracovali i vzdělávali se za účelem urychlení tempa výstavby komunistické společnosti. Stalin sám byl neúmorným, neúnavným studentem (Toto není všeobecně známo, aniž by byl význam této skutečnosti patřičně pochopen a vzat či brán v potaz).

45. Po shrnutí důkazů vyplývá, že STALIN ZAMÝŠLEL k dosažení těchto cílů:

• Ujistit se, že pouze technicky vyškolení lidé mohou vést a zvládnou i dokáží řídit nejen výrobu, ale rovněž i celou sovětskou společnost;

•Zastavit degeneraci bolševické strany a navrátit členům VKS (b), zejména vůdcům, jejich základní a prvořadou funkci: svým přesvědčením i příkladem stát v čele politického i morálního vedení zbytku společnosti;

•Posílit práci strany mezi masami;

• Získat podporu občanů země sovětské vládě;

•Vytvořit základnu pro beztřídní, komunistickou společnost.

Stalinova porážka

46. Během roku 1935 byla pod záštitou hlavního prokurátora SSSR Andreje Vyšinského obnovena státní příslušnost SSSR mnoha občanům, kteří byli vyhoštěni, uvězněni a – co bylo nejpodstatnější – zbaveni volebního práva. Stovky tisíc bývalýchkulaků, bohatých statkářů, kteří byli hlavním terčem kolektivizace, a těch, kteří byli někdy uvězněni nebo vykázáni do exilu za to, že nějakým způsobem odolávali kolektivizaci, byly osvobozeni. Vyšinskij tvrdě kritizoval Lidový komisariát vnitřních věcí – NKVD – včetně vnitřní bezpečnosti – především za „sérii těch nejhrubších chyb i mylných výpočtů“ ve věci deportace téměř 12.000 lidí z Leningradu po vraždě Kirova, k níž došlo v prosinci 1934. Andrej Januarjevič (Vyšinskij) prohlásil, že v té době NKVD nemohla nikoho zatknout bez předchozího souhlasu žalobce. Obyvatelstvo s přiznaným volebním právem se rozrostlo nejméně o stovky tisíc lidí, které tak začaly chápat i fakticky pocítily, že se s nimi zacházelo nespravedlivě. (Thurston 6-9; Žukov, KP 14. listopadu a 19. listopadu 02; Žukov, Inoy 187; Žukov, „Repressii“P 7)

            47. Ačkoli Stalinův původní návrh nové ústavy ještě nezahrnoval volby s jedním resp. dvěma protikandidáty, ve finále však jeho konečnou obměnu s možností alternativních voleb sám Stalin oznámil ve svém rozhovoru s Royem Howardem 1. března 1936 (viz výše)  uveřejněném v ústředních listech spadajících pod přímou kontrolou politbyra, nepadla žádná implicitní chvála či přímá podpora Stalinova prohlášení o uvedení alternativních voleb do praxe. Dne 10. března otiskla Pravda pouze jediný článek, přičemž Stalinem zamýšlenou konkurenčnost voleb nezmínila.

V červnu 1937 na plénu Ústředního výboru VKS (b) uvedl jeden ze členů ÚV Jakovlev[1], jenž spolu se Stalinem usilovně pracoval na návrhu nové ústavy (Zhukov, Inoy 223) -, že návrh alternativních voleb podal Stalin sám. Zdá se, že se tento návrh setkal s šířící se, byť mlčenlivou opozicí regionálních vůdců, prvních tajemníků neboli „partokracie“, jak je nazývá Žukov. V uvedeném rozhovoru s Howardem, uveřejněném v ústředních listech spadajících pod přímou kontrolou politbyra, nepadla žádná implicitní chvála či přímá podpora Stalinova prohlášení o uvedení alternativních voleb do praxe. Dne 10. března otiskla Pravda pouze jediný článek, přičemž Stalinem zamýšlenou konkurenčnost voleb nezmínila.

48. Z toho Žukov vyvodil:

To mohlo znamenat jen jednu věc. Nejen „široké vůdcovství“ [regionálních prvních tajemníků], ale přinejmenším části aparátu Ústředního výboru, Agitpropu pod A. I. Steckim a Lotyšem Tallem nepřijaly Stalinovu inovaci, nehodlaly schválit konkurenční volby ani čistě formálním způsobem. Volby s nejméně jedním protikandidátem se zdály nebezpečnými pro mnohé, kteří, jak vyplývalo ze Stalinových slov, a zdůrazňoval list Pravda, přímo ohrožovaly postoje a značnou sílu prvních tajemníků ústředních výborů národních komunistických stran, regionálních, městských i oblastních výborů. (Inoy 211)

49. První tajemníci strany zastávali stranické úřady, od kterých nemohli být odstraněni porážkou ve volbách do Sovětů, do nichž vstoupili. Ale obrovská místní moc, jíž drželi, plynula především ze stranického řízení všech aspektů ekonomiky i státního aparátu - kolchozů, továren, vzdělávání a vojenství. Porážka jich samých nebo „jejich“ kandidátů (kandidátů strany) ve volbách do sovětů by byla v podstatě referendem o jejich práci. První tajemník, jehož kandidáti byli ve volbách poraženi kandidáty nestranickými, by se ukázal jako někdo s chabou a nepřesvědčivou vazbou k masám. Během volebních kampaní si byli opoziční kandidáti jisti, že problémy této volební akce umožní porozumět otázkám korupce, autoritářství či neschopnosti, bujících mezi úředníky strany. Poražení kandidáti by se mohli projevit jako neduživí komunisté, což by pravděpodobně vedlo k jejich nahrazení. (ZhukovKP Nov. 13 02; Inoy 226; srovnej s Getty, „Excesses“ 122-3)

50. Vedoucí představitelé strany byli povětšinou dlouholetými členy VKS (b), veterány ze skutečně nebezpečných dní carského období, revoluce, občanské války a kolektivizace, v nichž komunisté museli plně čelit velikým rizikům i nebezpečenstvím. Mnoho lidí mělo jen nízké formální vzdělání. Na rozdíl odSTALINA[Viz Igor Saveljev, Alexandr Charčikov Josif Vissarionovič STALIN – revolucionář, státník, vojevůdce (KRÁTKÁ BIOGRAFIE) https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=472375resp.Stalin a SSSR – mýtus a skutečnost https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=509706], KIROVA[Kirov, Sergej Mironovič (vl. jm. Kostrikov)(1886 –1934) byl ruský revolucionář, významný sovětský bolševik a mezi řadovými, především leningradskými obyvateli byl vysoce populárním politikem. Ve třicátých letechKIROV PATŘIL K NEJOBLÍBENĚJŠÍM SOVĚTSKÝM VŮDCŮM VŮBEC, ČASTO NAZÝVÁN MILÁČKEM STRANY — VKS (b), JEHOŽ POPULARITA SI NEZADALA S OBLÍBENOSTÍ J. V. STALINA. S. M. Kirov se narodil dne 28. března 1886 v Uržumu v chudé vesnici na Urale. Jako malý přišel o oba rodiče. V roce 1901 mu skupina podporovatelů poskytla stipendium pro studium na průmyslové škole v Kazani. Po získání inženýrského diplomu se přestěhoval do sibiřského Tomsku. Vlastním usilovným sebevzděláváním se postupně se stal marxistou a členem ruské sociálně-demokratické strany (1904) a rovněž byl přímým účastníkem tří ruských revolucí (1905 a únor resp. říjen 1917). Od roku 1926 S. M. Kirov vedl stranickou organizaci v Leningradě a v roce 1930 byl zvolen členem politbyra VKS (b). Kirov se zúčastnil revoluce roku 1905, byl uvězněn a o rok později propuštěn. Brzy po propuštění se připojil k bolševikům. Byl znovu zatčen v roce 1906, ale tentokrát byl odsouzen na tři roky pro obvinění, že šířil ilegální literaturu. Několikrát zadržen byl i později. Nakonec se přestěhoval na Kavkaz, kde zůstal až do doby abdikace Mikuláše II. - Krvavého a konce carského režimu. Tou dobou si Sergej Kostrikov změnil jméno na Kirov, které si vybral za pseudonym, jak to činili i jiní revoluční vůdci. Pojmenoval se podle antického perského vůdce Kýra Velikého a stal se velitelem bolševického vojenského vedení v Astrachani. Po revoluci roku 1917 bojoval v občanské válce až do roku 1920. Roku 1921 se stal generálním tajemníkem ázerbájdžánské stranické organizace. Aktivně podporoval politiku sovětského vůdce Stalina a v roce 1926 mu byla svěřena funkce šéfa petrohradského oddělení strany (což byla po Stalinovi fakticky druhá nejvyšší funkce ve straně). Roku 1934 nabídl Stalin Kirovi spolupráci v Moskvě. 1. prosince 1934 byl zavražděn Leonidem Nikolajevem ve Smolném institutu v Petrohradě (Leningradě). Kirov přišel do práce a nechal svého tělesného strážce několik schodů za sebou, vycházel nahoru po schodech, kde měli bolševičtí pracovníci své kanceláře. Nikolajev vyšel z koupelny, následoval Kirova po chodbě a střelil ho zezadu do krku. Vyšetřovatelé NKVD tvrdili, že Nikolajev byl součástí širšího spiknutí vedeného Lvem Trockým proti sovětské vládě. To vyústilo v zatčení a popravu Kameněva, Zinověva a čtrnácti dalších v roce 1936. Kirovova smrt odstartovala velkou čistku stalinistického režimu, při níž byli podporovatelé Trockého a ostatní nepřátelé státu po zásluze zatýkáni a odsuzováni či BERIJI[Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953) byl ve 30. letech významným sovětským politikem, který pocházel z chudé zemědělské rodiny gruzínské Abcháziie. Od 16 let studoval mladý Lavr na technické stavební škole v ázerbajdžánské metropoli Baku, kde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po konci války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika. V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům a prováděl pro ně špionáž ve vládnoucí straně Musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky.Od roku 1940 pracoval Lavrentij Berija jako šéf NKVD lidového komisariátu vnitra řídil. Po bezprecedentním a doslova epochálním triumfu Rudé armády i jejím bravurním rozdrcení hitlerovské nacistické bestie se L. P. Berija stal předsedou komise pro atomový výzkum a zásadním způsobem přispěl v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně. Ve vnitrostranickém boji a smršti intrik pokud šlo o pokračování leninsko-stalinské bolševické ofenzívy vytyčené i definované Stalinovou vynikající prací Ekonomické problémy socialismu v SSSR neustál Lavr Pavlovič po Stalinově smrti souboj s pučistou Chruščovem o moc a byl odsouzen k smrti a popraven.] 

51. Všichni tito muži byli dlouholetými stoupenci Stalinovy politiky. Uskutečnili tvrdou kolektivizaci rolnictva, během níž byly deportovány stovky tisíc lidí. Mezi lety 1932-33 zemřely téměř tři miliony obyvatel SSSR hlady. Jakkoli byl hladomor propuknuvší především v Ukrajinské SSR spíše skutečný, než „záměrně vytvořený“, probíhající kolektivizace rolnictva i vytváření Kolektivních družstevních hospodářství (Kolchozů) znamenaly nutnost vyvlastnění obilí za účelem potřeby výživy městských dělníků. Tento třídní boj proti kulakům (bohatým statkářům), v němž se sovětská moc jednoznačně postavila na stranu chudých rolníků, měl za následek vznik ozbrojených selských bouří, vzpour i povstání, jež si vyžádaly životy nemalého počtu nejen bolševiků, nýbrž i učitelů a místních funkcionářů VKS (b). Byli to však výše postavení představitelé strany, místní stranické věrchušky kdo byl zodpovědný za krach industrializace, opětnou regresi tkvící v drsných podmínkách špatného bydlení, nedostatečné stravy a zdravotní péče, nízkých mzdách i nabídky nuzného sortimentu zboží, které si za ně mohli koupit. (Tauger, Anderson & Silver, Zhukov, KP, 13.listopadu 02)

[1] Jakovlev, Jakov Arkaděvič (vl. jm. Epstein) (1896-1938) byl sovětským státníkem a politikem, jenž jako ukrajinský komunista židovského původu vstoupil do VKS (b) v roce 1913. Narodil se v rodině učitele. V mládí studoval na Petrohradském polytechnickém institutu, avšak studia nedokončil.  V roce 1913 se připojil k Ruské sociálně demokratické straně dělnické – bolševiků – RSDSD (b). Roku 1917 se J. A. Jakovlev aktivně zúčastnil říjnového povstání v Petrohradě a od triumfu 7. listopadu roku 1917 pracoval jako tajemník jekatěrinoslavského výboru RSDSD (b). Od dubna 1918 byl tajemníkem Moskevské regionální kanceláře Svazu kovodělníků. Poté byl sovětskou mocí vyslán jako vojenský kádr pomáhat Rudé armádě na Ukrajině a stal se jedním z organizátorů povstání v Charkově proběhnuvšího s příchodem nového roku dne 1. ledna 1919. Počátkem roku 1919 nastoupil jako politruk na Politické oddělení 14. armády, kde sloužil do července téhož roku.  V prosinci 1919 byl J. A. Jakovlev zvolen do předsednictva ÚV KS (b) Ukrajiny a od roku 1920 nastoupil do funkce vedoucího provinčního výboru KS (b) Ukrajiny města Charkov. Následně mezi lety 1920-21 pokračoval jako vedoucí Politické komsomolské osvěty při (GPP) při Lidovém komisariátu RSFSR. V letech 1922-24 pracoval v Ústředním výboru RKS (b) jako náměstek. Poté v „sedmiletce“ 1923-29 pomáhal s vedením redakci rolnických časopisů, v letech 1924-28 řídil noviny „??????“ (Chudí). V letech 1924-30 člen Ústřední kontrolní komise VKS (b) (CCC CPSU (b)). Od roku 1926 vykonával post náměstka Komisař inspekce pracovníků a rolníků. Dne 8. prosince 1929 byl J. A. Jakovlev jmenován J. V. Stalinem Lidovým komisařem zemědělství SSSR, byvších rolnických komisí. Jako čerstvě jmenovaný lidový komisař měl J. A. Jakovlev za úkol provedení zásadního úkolu: pomoci likvidaci bohatých statkářů – KULAKŮ – jako třídy, pomocí kolektivizace a zakládání kolchozů urychlit vytvoření družstevního hospodářství na vsi. Od července 1930 byl členem Ústředního výboru CPSU (b) a jako spolehlivý spolupracovník i věrný stoupenec J. V. Stalina byl Jakovlev pověřen prováděním kolektivizace v SSSR. Dne 10. dubna 1934 se stal vedoucím Zemědělského oddělení Ústředního výboru VKS (b), následně od října 1936 1. místopředsedou Kontrolního výbor ústředního výboru VKS (b). Od 27. července do 8. srpna 1937 pracoval jako 1. tajemník VKS (b) Běloruska.

52. Nyní směřovali k volbám ti, kteří byli dříve zbaveni volebního práva, protože stáli na špatné straně vůčihledně sovětské správě.  Znenadání však získali možnost užití právoplatného hlasu v tajných a přímých volbách. Pravděpodobně se nemálo vůdců z  krajských a oblastních úrovní obávalo, že mnoho z voličů bude hlasovat proti svým kandidátům nebo proti nějakému bolševickému kandidátovi. Pokud by se to stalo, byli by přeřazeni na nižší resp. horší pozici. Tak jako tak by získali jistou stranickou pozici, nebo — v nejhorším případě — nějaký ten druh práce.NOVÁ „STALINSKÁ“ ÚSTAVA ZARUČILA KAŽDÉMU SOVĚTSKÉMU OBČANU PRÁCI JAKO NEZADATELNÉ PRÁVO, PLNĚ GARANTOVALA BEZPLATNOU ZDRAVOTNÍ PÉČI, PRAVIDELNÉ VYPLÁCENÍ STAROBNÍCH I INVALIDNÍCH DŮCHODŮ A ZCELA BEZPLATNÉ I KVALITNÍ VZDĚLÁNÍ VŠECH STUPNŮ. Ale tihle muži (prakticky všichni byli muži) byli zvyklí na moc a výsady, jež byly ohroženy porážkou jejich kandidátů ve volbách. (Zhukov, KP 13. listopadu 02, 1936 Konst., Ch. X, Getty, „Excesses“ - „Excesy“.

PROCESY, SPIKNUTÍ, REPRESE

53. Plány na novou Ústavu i volby byly načrtnuty během plenárního zasedání Ústředního výboru VKS (b) v červnu 1936. Návrh Ústavy schválili delegáti jednomyslně, avšak nikdo z nich se k němu nevyjádřil. Toto neposkytnutí

přinejmenším slovní podpory Stalinovu návrhu naznačovalo existenci „latentní opozice v širším vedení“, což bylo názornou ukázkou nedostatku zájmu.“(Žukov, Inoy 232, 236, „Repressii“ (10-11)

54.Během VIII. Všeruského sjezdu Sovětů, který se konal v listopadu-prosinci 1936, Stalin a Molotov znovu zdůraznili význam nutnosti rozšíření volebního práva s tajnými volbami a možností kandidatury více osob. V duchu Stalinova rozhovoru s Howardem Molotov znovu zdůraznil blahodárný účinek pro VKS (b), plynoucí z možnosti kandidatury nečlenů bolševické strany do sovětů:

Tento systém … nemůže jen zasáhnout proti těm, kteří se stali byrokraty odcizenými od mas … je mu naopak potřebí akcelerace nových sil … které musí nahradit zaostalé, nerozvinuté nebo zbyrokratizované elementy. V rámci nové formy voleb bylo možné volit nepřátelské živly. Ale i toto nebezpečí nám musí v konečném důsledku sloužit ku pomoci jako bič na ty organizace, jež potřebují popohnat takové pracovníky [Strany], kteří upadají do spánku. (Žukov, „Repressii“ 15).

55. Sám Stalin věc vyjádřil pregnantněji i ostřeji:

Někteří říkají, že je to nebezpečné, protože živly nepřátelské vůči sovětské moci (elementy složené z bývalých bělogvardějců, kulaků, kněží atd.) se mohou dostat do nejvyšších úřadů. Čeho je však třeba se bát doopravdy? „Pokud se bojíš vlků, nechoď do lesa.“ Za prvé,ne všichni bývalí kulaci, bělogvardějci a kněží jsou nepřáteli sovětské moci. Jinak, pokud lidé tu a tam volí nepřátelské síly, znamená to, že špatně organizujeme naši agitační práci a že jsme si tuto hanbu sami zasloužili.(Žukov, Inoy 293, Stalin, „Návrh“). 

56. První tajemníci tak opět ukázali své tiché nepřátelství. Plenární shromáždění Ústředního výboru se konalo dne 4. prosince 1936 a jeho zasedání se se sjezdem překrývalo. V podstatě však nebyla diskutována první položka programu, návrh ústavy. Ježovova zpráva „O trockistických a pravičáckých protisovětských organizacích“ se stala centrální osou, na níž se upřela pozornost členů ÚV. („Fragmenty“ 4-5, Zhukov, Inoy 310-11).

57. Dne 5. prosince 1936 SCHVÁLIL SJEZD NÁVRH NOVÉ ÚSTAVY. K té však proběhla jen drobná faktická diskuse. Namísto toho delegáti — vedoucí představitelé stran — zdůraznili ohrožení ze strany zahraničních i domácích nepřátel. Lépe řečeno, lze říci, že kromě proslovů týkajících se schvalování ústavy, jež bylo ústředním tématem, k němuž referovali J.V. Stalin, V. M. Molotov, A. A. Ždanov, M. M. Litvinov, A. J. Vyšinkij,

Vjačeslav Michailovič Molotov. jm. Skrjabin (1890-1986). Sovětský politik, člen pozdější KSSS od r. 1906. Studoval na gymnáziu v Kazani a petrohradské polytechnice,od r. 1911 pracoval se Stalinem v redakci ilegálních bolševických novin Pravda, opakovaně byl vězněn, 1909 - 1911 a 1913 - 1915 pobýval ve vyhnanství, z druhého vyhnanství utekl a vrátil se do Petrohradu, kde se stal 1916 členem městského výboru bolševické strany. V době únorové revoluce 1917 byl členem ruského politbyra ÚV, za Velké říjnové socialistické revoluce členem petrohradské Vojenské revoluční rady. V l. 1921 - 1957 byl členem ÚV, 1921 - 1930 tajemníkem ÚV VKS(b), 1926 - 1952 členem politbyra ÚV VKS(b) a 1952 - 1957 předsednictva ÚV KSSS. V l. 1930 - 1941 byl předsedou a 1941 - 1957 náměstkem předsedy rady lidových komisařů SSSR (od r. 1946 rady ministrů), 1939 - 1949 a 1953 - 1955 lidový komisař, resp. ministr zahraničí. V l. 1957 - 1960 byl sovětským velvyslancem v Mongolsku, 1960 - 1962 zástupcem SSSR v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni. V. M. Molotov se po roce 1956 postavil proti oportunistické politice N. S. Chruščova, který zdiskreditoval největší úspěchy sovětské moci stupňujícím se hanobením J. V. Stalina a oslaboval pozice Sovětského svazu oportunismem v zahraniční politice a subjektivismem ve všech oblastech činnosti. Chruščov se za Stalinova života významně podílel na vytváření kultu Stalinovy osobnosti a jeho následným odsuzováním prosazoval své zájmy. Molotov se stal nejaktivnějším členem tzv. protistranické skupiny, ve které se sjednotila většina nejbližších Stalinových spolupracovníků za účelem sesazení Chruščova z pozice prvního tajemníka ÚV KSSS. Proto byl v r. 1957 Molotov uvolněn z vrcholových funkcí a při dalším stupňování protistalinské politiky v r. 1961 vyloučen z KSSS a o rok později donucen odejít z veřejného života.Znovu přijat do strany byl až v r. 1984, kdy byl generálním tajemníkem K. U. Černěnko.
V. M. Molotov zemřel v Moskvě 8. listopadu 1986 ve věku 96 let. Byl posledním žijícím významným účastníkem Velké říjnové socialistické revoluce. V době jeho smrti už byl generálním tajemníkem KSSS renegát M. S. Gorbačov a do rozpadu

prvního státu dělníků a rolníků zbývalo jen pět let... Molotovovy vzpomínky a myšlenky, které jsou cenným dokumentem ke studiu sovětských dějin, byly sepsány F. I. Čujevem a pod názvem Vzpomíky Molotova roku 1996 se dočkaly vydání středočeským nakladatelstvím Orego.

58. Mezinárodní situace byla skutečně napjatá. Vítězství fašismu ve španělské občanské válce bylo jen otázkou času. Sovětský svaz byl obklopen nepřátelskými mocnostmi.Ve druhé polovině třicátých let bylyvšechny tyto země zuřivě i nelítostně autoritářskými, militaristickými, antikomunistickými a protisovětskými režimy. V říjnu 1936 Finská armáda střílela přes sovětskou hranici na území SSSR. Téhož měsíce vznikla „Osa Berlín — Řím“, zformovaná Hitlerem a Mussolinim. Vytrvalé Sovětské úsilí vytvořit vojenské spojenectví proti nacistickému Německu se setkalo s odmítnutím v hlavních městech Západu.(Žukov, Inoy 285-309).

59. Zatímco sjezd projednával novou ústavu, sovětské vedení se nacházelo mezi prvními dvěma Velkými moskevskými procesy. V srpnu 1936 probíhalo rovněž

soudní líčení se Zinověvem a Kameněvem.[2]. Druhý proces se konal v lednu 1937, týkal se poměrně mnoha významných stoupenců Trockého, především Jurije Pjatakova[1], až donedávna náměstka komisaře těžkého průmyslu[2].

60. Plénum ústředního výboru v únoru a březnu 1937 zdramatizovalo rozpory uvnitř vedení strany: sovětské vedení se muselo připravit na boj proti vnitřním nepřátelům i zajistit a do konce roku zrealizovat nutnost připravit zemi k tajným a demokratickým volbám podle nové ústavy. Postupné zjištění a odhalení stále se zvyšujícího počtu skupin, jež se spikly ke svržení sovětské vlády, vyžadovalo rozhodnou policejní akci. Ale příprava na skutečně demokratické volby do vlády a zlepšení vnitřní demokracie - témata, jež znovu a znovu zdůrazňují ti, kteří jsou Stalinovi v politbyru nejblíže - vyžadují opak: otevřenost ke kritice a sebekritice, tajné volby vůdců stranickou členskou základnou a konec „kooptace“ prvních tajemníků.

61. Toto Plénum, které bylo nejdelším v dějinách SSSR, trvalo dva týdny. Přesto o něm obyvatelé Sovětského svazu pranic netušili až do roku 1992, kdy začal po dobu téměř čtyř let vycházet rozsáhlý takřka kompletní přepis Pléna publikovaný v časopiseVoprosy Istorii (Otázky dějin).

62. Ježovova zpráva o pokračování šetření konspirace v zemi byla zastíněna Nikolajem Bucharinem, který se ve svých užvaněných a teatrálních pokusech vyznat se z dřívějších zločinů, vytrvale snažil distancovat od svých někdejších spolupracovníků, srdceryvně všechny ujišťoval o své současné loajalitě, dokázal nakonec pouze jediné: obvinit i usvědčit sám sebe. (str. 40-42; Getty and Naumov souhlasí, 563)  

63. Po třech dnech Ždanov hovořil o potřebě větší demokracie jak v zemi, tak ve straně, nabádal a vyzýval k boji proti byrokracii i nutnosti vytvoření užších spojení i vazeb s masami, ať již stranickými, či nestranickými.

Nový volební systém bude pod silným tlakem na zlepšení práce sovětských orgánů, likvidaci byrokratických institucí, odbourávání byrokratických nedostatků a deformací v práci sovětských organizací. A tyto často flagrantní nedostatky jsou, jak víte, velmi podstatné. Orgány naší strany musí být připraveny k volebnímu zápasu. Ve volbách budeme mít co do činění s nepřátelskou agitací i kandidáty odpůrců. (Zhukov,Inoy 343)

64. Není pochyb o tom, že Ždanov, který hovořil jménem Stalinova vedení, předvídal skutečné volební klání nestranických kandidátů, kteří vážně nesouhlasili s vývojem v Sovětském svazu. Tato skutečnost je již sama o sobě v naprostém rozporu s chruščovským popisem událostí.

65. Ždanov rovněž důrazně vyzdvihl potřebu rozvíjet demokratické normy v rámci samotné bolševické strany.

„Chceme-li vydobýt respekt sovětských i stranických pracujících k našim zákonům a obyvatel SSSR k sovětské ústavě, pak musíme garantovat restrukturalizaci (přestavbu!, perestrojku!) práce strany na základě neklamného, nezpochybnitelného i kompletního, především však důsledného uskutečnění i praktické realizace základů vnitrostranické demokracie, které jsou vymezeny ve stanovách naší strany“.

A vyjmenoval základní opatření, která již byla obsažena v návrhu usnesení k jeho zprávě:

        • právo odstranění kooptace,

        • zákaz volby kandidátky jedné strany,

        • garance „neomezeného práva členů VKS (b) nebrat zřetel

na nominované kandidáty,

        • neomezené právo kritiky těchto kandidátů.“

(Žukov, Inoy 345)

66. Zpráva A. A. Ždanova se však utopila v rozpravách o jiných bodech programu, především v diskusích o „nepřátelích“. Řada prvních tajemníků odpověděla poplašnou zprávou, že se z těch, kteří se chystali nejsvědomitěji, nebo se alespoň očekávalo, že se k sovětským volbám budou pečlivě připravovat, vyklubaliodpůrci sovětské moci: eseři (sociální revolucionáři), kněžouři a podobní „nepřátelé".[1]

67. Molotov odpověděl zprávou, jež znovu zdůraznila nutnost „rozvoje a posílení sebekritiky“ a přímo se postavila proti hledání „nepřátel“:

„Nemá smysl hledat viníky, soudruzi. Tedy alespoň pokud dáváte přednost tomu, že každý z nás je na vině, centrálními institucemi strany počínaje a nejmenšími stranickými organizacemi konče.  "(Žukov, Inoy 349)

68. Ale ti, kteří následovali Molotova na stupně vítězů, ignorovali jeho zprávu a neustále mleli o nutnosti „vyhledávání“ »nepřátel«, konfrontaci s „rozvratníky“ a boji proti „totální zkáze“. (352)Když Molotov promluvil znovu, žasl nad tím, že podstatě jeho zprávy nebyla věnována téměř žádná pozornost, zopakoval tedy totéž, co shrnul již poprvé, přičemž zdůraznil, co bylo vykonáno proti vnitřním nepřátelům.

69. Stalinův projev z 3. března 1937 byl členěn i koncipován podobně a nakonec se vrátil k potřebě zlepšit práci strany, odstranit neschopné členy strany a nahradit je novými.Stejně jako Molotovova zpráva byla i ta Stalinova prakticky ignorována.

Od začátku diskusí byly Stalinovy obavy pochopitelné. Zdálo se, že narazil na hluchou stěnu nepochopení i neochoty členů ÚV, kteří ve zprávě slyšeli jen to, co slyšet chtěli a hodlali diskutovat výhradně o tom, co se po nich chtělo, aby diskutovali. Z 24 osob, které se diskusí zúčastnily, hovořilo plných 15 především o „nepřátelích lidu“, tedy o trockistech. Mluvili přesvědčivě, směle i průbojně, stejně jako tomu bylo po zprávách Ždanova a Molotova. Zredukovali zkrátka všechny problémy na jediný: nutnost hledání „nepřátel“. A prakticky žádný z nich se neodvolal naStalinův stěžejní, ústřední bod - nalézt nedostatky v práci stranických organizací, o přípravě na volby do Nejvyššího sovětu. (Zhukov, Inoy 357)

70. Stalinské vedení zintenzivnilo útok na první tajemníky. J. A. Jakovlev[1] kritizoval vůdce strany v Moskvě Chruščova, kromě jiného za mnohá neoprávněná vypuzení členů strany z VKS (b); Malenkov tvrdě kritizoval věrchušku stranických tajemníků ohledně jejich do očí bijící lhostejnosti vůči řadovým členům. Zdá se, že právě to stimulovalo členy ÚV, aby dočasně přestali mluvit o nepřátelích, avšak jen proto, že se potřebovali hájit sami. Na samotnou Stalinovu zprávu tak či tak ještě odpovězeno nebylo. (Žukov, Inoy 358-60)

71. Ve svém závěrečném projevu ze dne 5. března, posledního dne pléna,Stalin minimalizoval nutnost nahánění nepřátel, dokonce i trockistů, z nichž mnozí, jak uvedl, se již ke straně navrátili. STĚŽEJNÍM TÉMATEM J. V. STALINA BYLA POTŘEBA ZAVEDENÍ MOŽNOSTI ODVOLAT STRANICKÉ FUNKCIONÁŘE Z ŘÍZENÍ VŠECH ASPEKTŮ EKONOMIKY A HOSPODÁŘSTVÍ stěžejním tématem byla potřeba zavedení možnosti odvolat stranické funkcionáře z řízení všech aspektů ekonomiky, nutnost rázného boje proti byrokracii a stálé navyšování i zkvalitňování politické úrovně stranických kádrů. Jinými slovy, Stalin si troufl přistoupit k razantní kritice prvních tajemníků.

„Někteří soudruzi mezi námi si myslí, že pokud jsou členy Narkomu (= lidového komisariátu), pak vědí všechno. Domnívají se, že postavení samo o sobě poskytuje velice rozsáhlé, téměř nevyčerpatelné znalosti. Nebo si myslí: Pokud jsem členem Ústředního výboru, pak jím nejsem náhodou, musím všechno znát. Toto však není ten případ.“

(Stalin, Zakliuchitel'noe; Zhukov, Inoy 360-1)

72. Nejzlověstněji musela všem funkcionářům strany, především prvním tajemníkům, znít v uších Stalinova slova, když uvedl, že každému z vedoucích pracovníků je potřebí si neodkladně vybrat dva kádry, aby tyto převzaly jejich pozici po dobu šestiměsíčních politických vzdělávacích kurzů, které již brzy přijdou na pořad dne. S výměnou a případnou rotací vedoucích představitelů se mohli tajemníci strany oprávněně obávat toho, že budou moci být snáze opětovně přeřazováni, což znamenalo rozbití jistoty pohodlného bydla jejich „rodin“ (servilních a jim podléhajících úředníků), kteréžto je hlavní příčinou byrokracie. (Zhukov, Inoy 362)

73. Thurston[1] charakterizuje Stalinův projev jako „výrazně mírnější“, zdůrazňující „potřebu učit se od mas a věnovat pozornost kritice zdola“. Dokonce i rozhodnutí přijatá na základě Stalinovy zprávy se týkala „nepřátel“ jen zkratkovitě, v prvé řadě šlo o nedostatky ve stranických organizacích a jejich vedení. Podle Žukova, který cituje z tohoto nepublikovaného usnesení, se dokonce ani jeden z 25 bodů řeči Josifa Vissarionoviče nezabýval „nepřáteli“. (Thurston, 48-9; Zhukov, Inoy 362-4)[1]

[1] Thurston charakterizuje Stalinův projev jako „podstatně mírnější“, zdůrazňující „potřebu učit se od mas a věnovat pozornost kritice zdola“.

[1] Thurston, Robert W. (nar. 1936), viz pozn. č. 37 a č. 38 je americký historik, autor a profesor dějin na miamské Universitě Oxfordu, Ohio. Thurston je především znám svou prací o historii Sovětského svazu, z nichž nejvýznamnější je Life and Terror in Stalin's Russia, 1934-1941 (Život a teror ve Stalinově Rusku, 1934-1941). Rovněž je autorem knih o ranném i moderním čarodějnictví: Witch (Čarodějnice), Wicca (novopohanské náboženské hnutí, forma moderního čarodějnictví, vzniklé v polovině 20. století v Anglii zahrnující prvky předkřesťanských náboženství, především keltského, ale také antického a germánského, lidové tradice a ceremoniální magie), Mother Goose (Matka Husa): The Rise and Fall of the Witch Hunts in Europe and North America (Vzestup a pád honů na čarodějnice v Evropě a Severní Americe). R. W. Thurston je autorem mnoha publikací a článů o pěstování a výrobě kávy Coffee: A Comprehensive Guide to the Bean, the Beverage, and the Industry (Káva: Komplexní průvodce pražení, nápoje a průmyslu). Publikoval řadu článků a knih o těchto tématech, přičemž také spoluzaložil a spoluřídil společnost Oxford Coffee Company, pražící kávu a kavárny v Oxfordu, Ohio.

[1] Viz pozn. č. 21, Jakovlev, Jakov Arkaděvič (vl. jm. Epstein), (1896-1938), ukrajinský revolucionář židovského původu. V roce 1913 se připojil k Ruské sociálně demokratické straně dělnické – bolševiků – RSDSD (b). Roku 1917 se J. A. Jakovlev aktivně zúčastnil říjnového povstání v Petrohradě a od triumfu 7. listopadu roku 1917 pracoval jako tajemník jekatěrinoslavského výboru RSDSD (b). Od dubna 1918 byl tajemníkem Moskevské regionální kanceláře Svazu kovodělníků. V letech 1924-30 člen Ústřední kontrolní komise VKS (b)(Ústřední kontrolní komise ÚV KSSS (b)). Od roku 1926 vykonával post náměstka Komisaře dělnicko-rolnické inspekce. Dne 8. prosince 1929 jmenoval J. V. Stalin J. A. Jakovleva Lidovým komisařem zemědělství SSSR.

[1] Americký historik a profesor University of California (Los Angeles) specializující se na ruskou historii obecně a dějiny Sovětského svazu zvláště J. A. Getty poznamenává, že členové ÚV jízlivě odpověděli na Ždanovův proslov, který kousavě odmítli, čímž uvedli předsedu Andrejeva ve zmatek („Excesy“ 124). Doktor historických věd Jurij N. Žukov, vedoucí týmu redaktorů odpovídajících za sestavení encyklopediíMoskva a Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR stejně jako i monografií a stovek vědeckých prací z období sovětské historie v letech 1920-1950 na to neklade tak zásadní důraz, protože Ejche a ostatní první tajemníci reagovali na Ždanovův proslov již na nadcházejícím zasedání, na němž za prvořadý označili boj proti „nepřátelům“. (Inoy 345)

[1] Pjatakov, Georgij  Leonidovič (1890—1937) byl ukrajinský sovětský politik a člen Levé opozice. Georgij L. Pjatakov se narodil v Čerkassech. Jeho otec Leonid Timofejevič byl majitelem cukrárny. Na střední škole se seznámil s anarchismem. Roku 1910 se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně. Dlouho se rozhodoval mezi menševiky a bolševiky, nakonec roku 1912 přistoupil k bolševikům. G. L. Pjatakov působil od roku 1917 na Ukrajině jako jeden z vůdců ukrajinských bolševiků. Byl několikrát zvolen členem ústředního výboru. V roce 1918 se Pjatakov stal hlavním vůdcem bolševiků na Ukrajině, a také lidovým komisařem bank. Několikrát bojoval s ukrajinskými nacionalisty, například se Symonem Petljurou. Pro své neshody s většinou členů politbyra podepsal roku 1923 Pjatakov deklaraci 46 a stal se členem tzv. Levé opozice. Roku 1928 se však vrátil a stal se zástupcem komisaře pro těžký průmysl. V roce 1936 byl Pjatakov obviněn z protistátní činnosti, odsouzen k trestu smrti a 30. ledna 1937 popraven.

[2] Thurston, kapitoly 2 až 4 jsou nejlepším i jedinečným shrnutím důkazů o Moskevských procesech od počátku 90. let. Tento článek se nebude zabývat přímo těmito soudními procesy, soudním procesem a popravou maršála Tuchachevského a dalších nejvyšších vojenských vůdců v červnu 1937 nebo vztahem mezi všemi protisovětskými spiknutími, které v nich jsou uvedeny. Jak dokládají dokumenty ze sovětského archivu, Stalin a další špičkoví sovětští vůdci byli přesvědčeni, že spiknutí existují, a obvinění z moskevských soudních procesů a obvinění proti vojenským vůdcům jsou přinejmenším z velké části přesné.

[1] Zinověv, Grigorij Jevsejevič (1883- 1936) Hirsch Apfelbaum, známý také pod jménem Ovsej-Geršon Grigorij Zinověv se narodil jako syn chudých židovských zemědělců, vystudoval filosofii, literaturu a historii, zajímal se o politiku a v roce 1901 se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS). Po jejím rozdělení roku 1903 se připojil k bolševické frakci RSDDS. Mezi lety 1903 a pádem Ruského impéria v únoru 1917 byl významným bolševikem a jedním z Leninových nejbližších lidí. V roce 1907 byl zvolen do ústředního výboru. Zinověv zůstal Leninovým stálým pobočníkem i představitelem různých socialistických organizacích až do roku 1917. Grigorij Zinověv strávil první tři roky první světové války ve Švýcarsku. Do Ruska se vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku s Leninem a dalšími revolucionáři. Jakkoli se Zinověv i Kameněv po jistou dobu těšili podpoře většiny v ústředním výboru bolševické strany, zákonité rychlé hroucení, troskotávající a hnijící systém všech buržoazních stran, jenž v srpnu 1917 dovedl Rusko až k diktatuře generála Kornilova, sveřepé pokračování vlády ve vedení imperialistické války navzdory odporu drtivé většiny nejen ruských obyvatel, muselo poúnorové Rusko logicky dospět až ke zcela demokratickému převzetí moci sověty, ustavení revoluční vlády lidových komisařů v čele s V. I. Leninem dne 7. listopadu 1917 v Petrohradě, vyhlášení práva národů na sebeurčení a to včetně možnosti vystoupení, vyhlášení dekretů o půdě a míru, V. I. Lenin tou dobou označil v dopise Zinověva a Kameněva za „dezertéry“. To byl důležitý bod obratu v Zinověvově kariéře. Mnohem významnější postavou se však jevil samolibý sebestředný nafoukanec nedbající rozhodnutí VKS (b) Lev Trockij. Zinovjev nechtěl přijmout svou degradaci a dělal vše pro to, aby podkopával Trockého pozici uvnitř strany mezi léty 1918 a 1925. Během Leninovy nemoci vytvořili Zinověv, Kameněv a Josif Stalin vládnoucí triumvirát, který umenšil vliv Trockého. Po smrti Lenina a bezprecedentně jednoznačné volbě J. V. Stalina generálním tajemníkem VKS (b) Stojí za připomenutí, žeV PRŮBĚHU JEDNÁNÍ STRANY PŘED XV. sjezdem VKS (b) HLASOVALO 724.000 ČLENŮ VKS (b) PRO LENINSKOU POLITIKU ÚV, ZATÍMCO SMĚŠNÝCH 4.000 HLASŮ BYLO ODEVZDÁNO PRO PLATFORMU TROCKISTICKO-ZINOVĚVĚVSKÉHO OPOZIČNÍHO BLOKU.  To znamená, že se JEDNALO O 0,5% ČLENSKÉ ZÁKLADNY, jež se této diskuse účastnila.

Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499649

Z rozhodnutí politbyra VKS (b) byl Trocký „odejit“ do exilu, načež v roce 1928 Zinověv a Kameněv byli vyloučeni ze strany. Zůstali politicky nečinní do října 1932, kdy se do politiky opět vrátili. Po zavraždění miláčka strany Sergeje Kirova 1. prosince 1934 Zinověv v roce 1935 dostal 10 let vězení. Poté však byl spolu s Kameněvem obviněn z vytvoření teroristické organizace, která měla zavraždit Stalina. Ve skutečnosti žádnou takovou organizaci nezaložil. Přesto však byl odsouzen k trestu smrti a popraven ve sklepech Lubjanky 25. srpna 1936. Těsně před svojí smrtí ještě k popravčím zakřičel: „Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!“ Zinověv byl v roce 1988 rehabilitován.

[2] Kameněv, Lev Borisovič, vl. jm. Leo Rosenfeld ( 1883-1936)

Studoval na technologickém ústavě Moskevské univerzity, odkud byl roku 1902 vyloučen pro účast na demonstracích sociálnědemokratické strany. Po propuštění z vězení odjel do Paříže. Po schizmatu Ruské sociálnědemokratické strany se přimkl k bolševikům a vrátiv se do Ruska, účastnil se revoluční práce v Tiflisu (Tbilisi), Moskvě a Petrohradě, kde rozvinul agitační propagandu slovem i písmem. Byl proto roku 1908 uvězněn, načež odešel za hranice, kde působil jako obratný publicista strany. Počátkem roku 1914 se vrátil do Petrohradu a vedl revoluční činnost strany v Rusku. V listopadu 1914 zatčen a poslán doživotně na Sibiř. Vrátil se po únorové revoluci roku 1917 a obnovil svou činnost v Petrohradě jako člen ústředního výboru VKS (b), kde často nesouhlasil s Leninem. Po červencovém puči generála Lavra Kornilova byl nakrátko uvězněn. Po nenásilném převratu Říjnové revoluci 1917, proti níž se stavěl, se na čas rozešel se stranou, a posléze se spojil s ostatními socialistickými stranami. Později se stal členem mírové delegace v Brestu litevském a vedl jednání s Finskem. Též se účastnil jednání o navázání styků s Anglií.Spolu se Zinověvem bojoval Kameněv proti opozici Trockého, ale roku 1925 sám do opozice vstoupil. Byl proto koncem roku 1926 zbaven funkcí a poslán do Itálie jako zástupce SSSR. V prosinci 1927 byl L. B. Kameněv vyloučen ze strany a přijat teprve po veřejném doznání omylů. Svěřen mu pak byl úřad předsedy hlavního koncesionářského komisariátu. V roce 1936 byl Kameněv obviněn z vytvoření teroristické organizace s účelem zavraždění Josifa V. Stalina a dalších činitelů vlády, Nejvyšším soudem SSSR pod předsednictvím Generálního prokurátora SSSR A. J. Vyšinského byl shledán vinným a popraven v Moskvě dne 25. srpna 1936.

74. Po plenárním zasedání zinscenovali první tajemníci faktickou vzpouru. Avšak nejprve Stalin a posléze celé politbyro rozeslali zprávy, které znovu a vytrvale zdůrazňovaly potřebu realizace tajné volby v rámci strany, jednoznačně se postavily proti kooptaci a jasně podpořily svobodné volby i potřebu všeobecné vnitrostranické demokracie. První tajemníci však přesto nadále pokračovali v řízení záležitostí dle starého mustru, bez ohledu na usnesení pléna.

75. Během několika příštích měsíců seSTALIN A JEHO NEJBLIŽŠÍ SPOLUPRACOVNÍCI SNAŽILI ODVRÁTIT POZORNOST OD LOVU VNITŘNÍCH NEPŘÁTEL, kterýžto BYL JÁDREM I OHNISKEM ZÁJMU NEMALÉHO POČTU ČLENŮ ÚV, a SOVĚTSKÝ VŮDCE SE JIŽ HODLAL NAPLNO VĚNOVAT BOJI PROTI BYROKRACII VE STRANĚ A PŘEDEVŠÍM PŘÍPRAVĚ NA SOVĚTSKÉ VOLBY.Mezitím „se místní vůdcové strany činili v rámci stranické disciplíny (často i mimo ni) seč mohli, a dělali vše proto, aby zdrželi, oddálili či dokonce zabránili konání demokratických voleb.“ (Getty, „Excesses“ 126, Zhukov, Inoy 367-71

76. Nenadálá, náhlá a nečekaná odhalení z dubna, května a počátku června 1937 toho, co se zdálo být široce rozvětvenýmvojenským a policejním spiknutím, způsobila, že Stalinova vláda zpanikařila. Vůdčí osoba sovětského Lidového komisariátu vnitra (NKVD) i jeho lidový komisař v letech 1934 až 1936 Genrikh Jagoda, který po dobu 12ti let — mezi 1923-1934 — byl na základě jmenování Felixe E. Dzeržinského druhým  náměstkem nástupnické organizace Čeky (Všeruské bezpečnostní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáži) byl zatčen koncem března 1937 a začal se ke svým obviněním přiznávat v dubnu téhož roku. V květnu a začátkem června 1937 se doznali vrchní vojenští velitelé Rudé armády ke svému komplotu s německým generálním štábem s cílem porážky dělnicko-rolnické armády Sovětského svazu v případě napadení SSSR nacistickým Německem a jeho spojenci a rovněž se přiznali ke konspiraci i spojení se spiklenci čítajícími vysoce postavené politiky, z nichž mnoho stále zastávalo vysoké posty. (Getty, „Excesses“ 115, 135; Thurston, 70, 90, 101-2; Genrikh Yagoda.

77. Tato situace byla daleko závažnější, než jaké kdy dříve sovětská vláda čelila. V případě moskevských soudních procesů v letech 1936 a 1937 si vláda vyčlenila potřebný čas na důkladné prostudování a pečlivou přípravu případu a organizaci veřejného soudního řízení s cílem jeho maximální propagace i publicity. Ale vojenské spiknutí se rozhodlo s celou věcí vypořádat zcela jinak. O něco později než po třech týdnech od data zatčení maršála Michaila Nikolajeviče Tuchačevského,[1]  došlo ve dnech 11. až 12. června k soudnímu procesu a popravě Tuchačevského společně se sedmi dalšími vysoce postavenými vojenskými veliteli. Věci se udály tak, že dne 22. května 1937 byl M. N.Tuchačevskij uvězněn a obviněn za spolupráci s trockisty a ze špionáže ve prospěch nacistického Německa. Po vyšetřování byl společně s dalšími 7 veliteli popraven dne 12. června 1937.

[1]Přečetly důkazy proti svým kolegům — povětšinou svým nadřízeným — a aby naslouchaly věci znalým analýzám J. V. Stalina i rudého maršála a lidového komisaře obrany K. J. Vorošilova (1881–1969)[1].

[1] Vorošilov, Kliment Jefremovič (1881–1969), známý jako Rudý maršál byl sovětským vojenským, stranickým, státním činitelem o maršál SSSR (od r. 1935). Člen pozdější KSSS od r. 1903, za VŘSR komisař petrohradského vojenského revolučního výboru a vedoucí pracovník Čeky (Všeruské mimořádné komise, orgánu pro boj proti kontrarevoluci a sabotážím), za občanské války jeden z velitelů Rudé armády. V l. 1921 - 1961 a znovu od r. 1966 člen ÚV KSSS, 1926 - 1960 člen politbyra (předsednictva) ÚV KSSS, 1925 - 1934 lidový komisař vojenství a námořnictví, 1934 - 1940 lidový komisař obrany, 1940 - 1953 náměstek předsedy rady lidových komisařů (ministrů) SSSR, 1953 - 1960 předseda prezídia Nejvyššího sovětu. Hrdina socialistické práce (1960), dvojnásobný hrdina Sovětského svazu (1956, 1968), osminásobný držitel Leninova řádu. PO  XX. SJEZDU KSSS SE K. J. VOROŠILOV NEJPRVE POSTAVIL PROTI ROZKLADNÉ POLITICE N. S. CHRUŠČOVA, POZDĚJI SE VŠAK CHRUŠČOVOVU KURZU PODŘÍDIL.

Jména pučistických velitelů zněla Jon Jakir, Vitovt Putna, August Kork, Vitalij Primakov, Robert Eidmann, Boris Feldman a Jeronim Uborevič. (Pučista Jakov Gamarnik spáchal sebevraždu před procesem). Během této doby byly do Moskvy odvolány stovky vysoce postavených vojenských velitelů, aby si přečetly důkazy proti svým kolegům — povětšinou svým nadřízeným — a aby naslouchaly věci znalým analýzám J. V. Stalina i rudého maršála a lidového komisaře obrany K. J. Vorošilova (1881-1969) [1].

78. V době pléna (únor-březen 1938) nebyli ještě G. G. Jagoda a M. N. Tuchačevskij zatčeni. Stalin a politbyro hodlali učinit ústavu hlavním bodem programu, za což se postavili, jakkoli většina členů ÚV toto téma ignorovala a upřednostňovala boj proti „nepřátelům“. Politbyro plánovalo, že ústavní reformy budou rovněž ústředním bodem programu i na nadcházejícím červnovém plenu. Ale v červnu byla situace odlišná.OBJEV SPIKNUTÍ HLAV NKVD I NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH VOJENSKÝCH VŮDCŮ, KTEŘÍ PLÁNOVALI SVRŽENÍ VLÁDY A VRAŽDY JEJÍCH VEDOUCÍCH ČLENŮ,  ZCELA ZMĚNIL POLITICKOU ATMOSFÉRU.

79. Stalin se bránil. Ve svém 2. červnovém projevu na rozšířeném zasedání Vojenského sovětu (který se konal od 1. do 4. června) J. V. Stalin vylíčil řadu nedávno odhalených[1] spiknutí jako nejzazších (téměř dokonaných) a do značné míry úspěšně řešených. Rovněž na plenárním zasedání v únoru a březnu Stalin a jeho podporovatelé okamžitě minimalizovali obavy z činnosti vnitřních nepřátel. Ovšem, jak konstatuje Žukov, situace byla „pomalu, ale rozhodně vyvedena z jeho [Stalinovy] kontroly“. (Stalin, Vystuplenie, Zhukov, Inoy Ch. 16, passim, 411).

80. Plenární zasedání Ústředního výboru v červnu 1937 zahájilo nejprve jednání o návrzích na vyloučení sedmi členů a kandidátů ÚV pro „nedostatek politické důvěryhodnosti“, a následně dalších 19 členů a kandidátů pro „zradu a aktivní kontrarevoluční činnost“. Těchto posledních 19 bylo zatčeno NKVD. Včetně 10 členů za podobná obvinění z ÚV vyloučených již před plenárním zasedáním i na základě výsledků jeho hlasování (čítaje v to vojenské velitele, kteří již byli zatčeni, souzeni a po soudním verdiktu popraveni), to v posledku znamenalo, že 36 ze 120 členů a kandidátů ÚV bylo od 1. května zbaveno moci.  

81.Jakovlev[2]a Molotov[3]kritizovali fiasko vůdců strany a zpackanou organizaci při pořádání nezávislých a demokratických sovětských voleb. Molotov zdůraznil nutnost přimět ctěné a slovutné revolucionáře ustoupit z cesty, pokud nebudou připraveni k řešení soudobých úkolů a naléhavých výzev. Na průkazných faktech Vjačeslav Michajlovič ukázal, že sovětští funkcionáři nejsou nějaká „druholigová béčka“, za něž je evidentně stranická věrchuška považovala. Straničtí vůdci se také tak evidentně chovali. 

[1] Tuto kauzu nazvali vyšetřovatelé NKVD té doby i současní ruští historici, např. J. N. Žukov či A. I. Fursov „KLUBOK“ (tj. „KLUBKO“)

[2] Jakovlev, J. A. (vl. jm. Epstein)(1896-1938) ukrajinský revolucionář a od roku 1913 bolševik židovského původu. Od prosince 1919 člen předsednictva ÚV KS (b) Ukrajiny a od roku 1920 vedoucí provinčního výboru KS (b) Ukrajiny města Charkov. J. A. Jakovlev pomáhal likvidací bohatých statkářů – KULAKŮ – jako třídy pomocí kolektivizace a zakládání kolchozů urychlit vytvoření družstevního hospodářství na vsi. Od října 1936 1. místopředsedou Kontrolního výbor ústředního výboru VKS (b). Od 27. července do 8. srpna 1937 pracoval jako 1. tajemník VKS (b) Běloruska. Jakovlev, J. A. viz pozn. 21  

[3] Molotov, Vjačeslav Michajlovič, vl. jm. Skrjapin (1890-1986)

Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890–1986) byl dlouholetý přední činitel KSSS a SSSR, stal se blízkým spolupracovníkem V. I. Lenina i J. V. Stalina. Pro svoji tvrdost měl přezdívku „Stalinovo kladivo“. Narodil se jako Vjačeslav Michajlovič Skrjabin (C??????). V letech 1921–1930 působil jako tajemník ÚV, v letech 1930–1941 předseda rady lidových komisařů, poté byl v letech 1941–1957 náměstkem předsedy rady lidových komisařů či ministrů; zároveň v letech 1939–1949 a 1953–1956 působil jako lidový komisař (ministr) zahraničí. V roce 1957 vystoupil proti N. S. Chruščovovi, byl vyloučen z vedení a nařčen z příslušnosti k protistranické skupině. Stal se velvyslancem v Mongolsku a později pracoval i jako představitel SSSR ve Vídni. Po XXII. sjezdu KSSS byl vyloučen ze strany, do které byl později znovu přijat několik let před smrtí s přímým souhlasem tehdejšího generálního tajemníka K. U. Černěnka. V letech 1938–1957 neslo město Severodvinsk na jeho počest jméno „Molotovsk“.

[1] Vorošilov, Kliment Jefremovič (1881–1969), známý jako Rudý maršál byl sovětským vojenským, stranickým, státním činitelem o maršál SSSR (od r. 1935). Člen pozdější KSSS od r. 1903, za VŘSR komisař petrohradského vojenského revolučního výboru a vedoucí pracovník Čeky (Všeruské mimořádné komise, orgánu pro boj proti kontrarevoluci a sabotážím), za občanské války jeden z velitelů Rudé armády. V l. 1921 - 1961 a znovu od r. 1966 člen ÚV KSSS, 1926 - 1960 člen politbyra (předsednictva) ÚV KSSS, 1925 - 1934 lidový komisař vojenství a námořnictví, 1934 - 1940 lidový komisař obrany, 1940 - 1953 náměstek předsedy rady lidových komisařů (ministrů) SSSR, 1953 - 1960 předseda prezídia Nejvyššího sovětu. Hrdina socialistické práce (1960), dvojnásobný hrdina Sovětského svazu (1956, 1968), osminásobný držitel Leninova řádu. Po XX. sjezdu KSSS se K. J. Vorošilov nejprve postavil proti rozkladné politice N. S. Chruščova, později však byl nucen se podřídit Chruščovovu kursu.

82. J. A. Jakovlev[1] odhalil a ostře kritizoval očividný neúspěch prvních tajemníků při realizaci tajných voleb do stranických postů, především jejich spoléhání se na jmenování (tzv. „kooptaci“) do funkcí. Zdůraznil, že členové strany, kteří byli zvoleni jako poslanci do sovětů, by neměli podléhat disciplíně stranických skupin mimo sověty, aby jim tyto říkaly, či snad je dokonce nabádaly, jak hlasovat nebo koho volit. Od jejich stranických nadřízených (např. prvních tajemníků) jim tedy nebylo řečeno, jak hlasovat.  Právě na těch měli být nezávislí. Byl to v prvé řadě J. A. Jakovlev, který nejrazantněji upozornil na nutnost „náboru z velmi širokého rejstříku a bohatých rezerv nových kádrů, které by nahradily ty zbyrokratizované, ztrouchnivělé i prohnilé. Všechna tato prohlášení představují jednoznačný útok na první tajemníky. (Zhukov, Inoy 424-7; Tayny, 39-40, citace z archivních dokumentů.

[1] Jakovlev, Jakov Arkaděvič (vl. jm. Epstein), (1896-1938)byl ukrajinský revolucionář židovského původu. V roce 1913 se připojil k Ruské sociálně demokratické straně dělnické – bolševiků – RSDSD (b). Od roku 1926 vykonával post náměstka Komisaře dělnicko-rolnické inspekce. Dne 8. prosince 1929 jmenoval J. V. Stalin J. A. Jakovleva Lidovým komisařem zemědělství SSSR.

83. Ústava byla nakonec načrtnuta a datum prvních voleb bylo stanoveno na 12. prosince 1937. Stalinské vedení znovu vyzvalo k důraznému boji proti byrokracií a vytváření i upevňování vazeb s masami. Nicméně – zopakujme – vše to následovalo současně s bezprecedentním souhrnným vyloučením 26 členů ÚV, z nichž 19 bylo přímo obviněno ze zrady a kontrarevoluční činnosti. (Zhukov,Inoy 430)

84. Snad nejvíce odhalila následující Stalinova poznámka, jíž cituje historik Žukov:

Na závěr diskuse, když se bez emocí hledaly metody počítání hlasovacích lístků, [Stalin] poznamenal, že na Západě, kvůli systému existence více politických stran, tento problém neexistoval. Vycházeje z toho použil slova, která při takovém setkání zněla velmi zvláštně:„U nás různé politické strany nemáme. Naštěstí nebo bohužel máme jen jednu stranu.“ [zvýrazněno Žukovem] A pak navrhl, ale jen jako dočasné opatření, aby volby proběhly v nevzrušené atmosféře s volebními zástupci všech stávajících společenských organizací s výjimkou bolševické strany… AUTOKRACIE STRANY SE VŠAK STALA SKUTEČNOSTÍ. (Žukov, Inoy 430-1, kurzíva přidána, Tayny 38)

85. Bolševická strana byla v těžké krizi a bylo nemožné očekávat, že se události budou rozvíjet hladce. BYLA TO NEJHORŠÍ MOŽNÁ ATMOSFÉRA, V NÍŽ SE PŘIPRAVOVALO SCHVALOVÁNÍ DEMOKRATICKÝCH, TAJNÝCH, VŠEOBECNÝCH A ALTERNATIVNÍCH VOLEB.PLÁN JOSEFA STALINA NA REFORMU SOVĚTSKÉ VLÁDY A ÚLOHU BOLŠEVICKÉ STRANY V NÍ BYL ODSOUZEN KE ZKÁZE.

86. Na konci plenárního zasedání se první tajemník Západo-sibiřského kraje (oblast ruské republiky) Robert Eiche[1] soukromě setkal se Stalinem. Pak se s ním setkali i někteří další první tajemníci. Pravděpodobně požadovali příšerné pravomoci, které jim byly poskytnuty krátce poté: možnost vytvářet „trojky“ tj. skupiny tří úředníků, aby bojovaly proti rozsáhlým spiknutím vedeným proti

sovětské vládě v jejich oblasti.[2] Tyto trojky dostaly výkonnou pravomoc bez odvolání. Trojkami byly vyžádány a vydány početní limity těch, kdo mají být zastřeleni, i ostatních, kteří mají být uvězněni na základě výhradní a suverénní moci těchto trojek. Když se tyto trojkami stanovené nejzazší meze vyčerpaly, trojky žádaly o navýšení limitů. Jurij Žukov je toho názoru, že Eiche možná jednal jménem neformální skupiny prvních tajemníků. (Getty, Excesses 129; Zhukov, Inoy 435).

87. Kdo byl cílem těchto drakonických procesů organizovaných trojkami? Žukov se domnívá, že jimi museli být právě lyšenci[1], tedy lidé, jejichž občanská práva, včetně volebního, byla nedávno obnovena a jejichž hlasy potenciálně představovaly největší nebezpečí pro pokračování výkonu pravomocí prvních tajemníků. Žukov povětšinou odmítá existenci reálných spiknutí. Ale archivní dokumenty, které byly nedávno zveřejněny v Rusku, jasně ukazují, že přinejmenším centrální vedení neustále přijímalo velmi důvěryhodné policejní záznamy o spiknutí, včetně přepisů výpovědí a doznání. Stalin a další v Moskvě věřili, že tato spiknutí skutečně existovala. Myslím, že v tomto okamžiku je tempem Žukova ukázat, že některá z údajně spáchaných spiknutí skutečně existovala a že v ně první tajemníci věřili. (Zhukov, KP Nov. 13 02; Inoy, Ch. 18; „Repressii“ 23; Lubianka B

88. Další hypotézou je, že kdokoli, kdo je momentálně, či kdy byl zapojen do jakéhokoli opozičního hnutí, byl pravděpodobně považován za „nepřítele“, byl zatčen a vyšetřován NKVD, tedy jedním z členů, jsoucích součástí trojky. Další skupinou byli ti, kteří otevřeně vyjádřili nedůvěru nebo nenávist vůči sovětskému systému jako celku. Thurston[1] dokazuje, že takoví lidé byli často ihned zatčeni. Ti, kteří prostě vyjádřili kritiku lokálních vůdců strany, především však prvních tajemníků VKS (b), jichž zejména nešetřili na protestních shromážděních a kteří byli povoláni k tomuto účelu ke slyšení do místních sovětů, však nebyli

zatčeni, zatímco někteří z těch, které kritizovali,včetně vůdců strany, někdy byli. (Thurston, 94-5)

            89. Naopak, proti těm, kteří tvrdí, že spiknutí bylo fantazií Stalinovy paranoidní mysli - nebo snad dokonce lží, pomocí níž se chystalo posílení Stalinova megalomanského držení moci - existuje mnoho důkazů, že skutečné spiknutí reálně existovalo. To potvrzuje i úplný seznam spiklenců, kteří se později dostali ze SSSR. Kompletní počet policejních dokumentů týkajících se takových spiknutí, z nichž jen málo nebylo dosud zveřejněno, zcela prokazatelně, argumentačně i faktologicky naprosto přesvědčivě a jasně lze s úspěchem postavit jako úhelný kámen proti všemožným dojmům, pojmům i vylhaným báchorkám snažícím se tvrdit, že to vše bylo  vyfabrikováno, smyšleno či uměle zkonstruováno. Kromě toho, Stalinovy poznámky k těmto dokumentům objasňují, že věřil, že jsou pravdivé. (Getty, „Excesses“ 131-4,Lubianka B).

90. Getty shrnuje beznadějný rozpor takto:

Stalin ještě nebyl ochoten ustoupit od voleb s minimálně dvěma protikandidáty a dne 2. července 1937Pravda bezpochyby zklamala regionální tajemníky tím, že zveřejnila první část nových volebních pravidel, která přijala a prosadila realizaci demokratických voleb s tajným hlasováním. Stalin však nabídl kompromis. Téhož dne, kdy byl vydán volební zákon, schválilo politbyro zahájení hromadné operace proti těm živlům, na něž si místní představitelé stěžovali, a o hodinu později poslal Stalin svůj telegram vedoucím oblastním vůdcům VKS (b), v němž nařídil zahájení operace Kulak [vs. lishentsy - GF]. Je těžké vyhnout se závěru, že výměnou za přinucení lokálních stranických vůdců zrealizovat volby, se Stalin rozhodl pomoci jim získat povolení zabít nebo deportovat stovky či tisíce jejich vlastních „nebezpečných elementů“. (Getty, „Excesses“ 126)

91. Stalin poukazoval na nezbytnostvytváření předpokladů s cílem uskutečnění demokratických voleb mezi sebou soutěžících kandidátů bez ohledu na v tom čase probíhající čistky, mimosoudní popravy a deportace. Celá jeho aktivita však jakoby možnost takových voleb skutečně sabotovala.

92. Politbyro se nejdříve pokusilo omezit represivní kampaň tím, že nařídilo, aby tato byla ukončena do pěti dnů. Některé členy vedení přesvědčilo, resp. přinutilo, aby umožnili NKVD prodloužit tuto dobu na čtyři měsíce — od 5. - 15. srpna do 5. - 15. prosince. Jednalo se o velký počet zatčených? Čelila strana nepopiratelně rozsáhlým spiknutí a ohromné vnitřní hrozbě? Neznáme podrobnosti toho, jak a proč se toto masové potlačování rozvinulo tak, jak se tomu stalo.

93. Přesně takové bylo období, během něhož měla probíhat volební kampaň. Politbyro pokračovalo v přípravě demokratických voleb umožňujících výběr z minimálně dvou kandidátů, tisk i rozhlas pomáhaly vysvětlovat a objasňovat voličům veškeré jejich možnosti jak hlasovat v dodatečných kolech voleb a zároveň občanům objasňovaly povinnosti úředníků. Politbyro bedlivě zvažovalo, jaká protistranická opozice, pokud vůbec nějaká, by mohla být považována za „loajální“, zároveň však také jeho členové rozmýšleli, jaké její skutky by mohly vést k represím, věznění či takovým obviněním, za něž prokurátor navrhoval trest smrti. (Getty, „Excesses,“passim.; Zhukov, Inoy 435)

94. S věcí související dokumenty ukazují, že Stalin a ústřední vedení politbyra byli přesvědčeni, že anti-sovětští spiklenci jsou aktivní a musí být řešeni. Z toho důvodu se během únorového a březnového plenárního zasedání do věci vložili místní straničtí vůdcové. Toto nebezpečí tehdy stalinské vedení minimalizovalo a upřelo pozornost k precizaci a finalizaci nové Ústavy, především však k přípravám na nové volby a nahrazení starého „zbyrokratizovaného“ vedení novým.

95. V důsledku toho byli první tajemníci na červnovém plenárním zasedání schopni povědět: „Říkali jsme vám to. Měli jsme pravdu a vy jste se mýlili. My navíc máme pravdu až doposud - nebezpeční spiklenci jsou aktivní stále, připraveni zneužít volební kampaň k vybuzení vzpoury proti sovětské vládě.“ Proběhly takto události skutečně? Každopádně se to zdá se být hodnověrné. Být si však jisti nemůžeme.

96. Stalin a ústřední vedení neměly ponětí o tom, jak hluboko se tyto konspirace rozšířily. Nevěděli ani netušili, jakých zvěrstev se jsou schopni dopustit nacistické Německo nebo fašistické Japonsko. Dne 2. června řekl Stalin na rozšířené vojenské sovětské schůzi, žeTUCHAČEVSKÉHO SKUPINA PŘEDALA OPERAČNÍ PLÁNY RUDÉ ARMÁDY NĚMECKÉMU GENERÁLNÍMU ŠTÁBU. To znamenalo, že Japoncům, kteří byli vázáni do vojenských paktů zprvu Osa [1],

později byl dne 27. září 1940 v Berlíně v rámciOsy uzavřen Pakt tří, který stvrzoval spojenectví fašistického režimu v Itálii, nacistického v Německu a militaristického v Japonsku. K Paktu tří se následně připojily německé satelity bojující na straně Osy a vytvořily agresivní antikomunistickou politickou alianci Pakt proti Kominterně [2] - fanatický protisovětský spolek. Od tohoto momentu již muselo být i slepému zcela zřejmé, jakou cestou se události budou vyvíjet.

[1] OSA (Berlín-Řím) bylo označení pro pakt nacistického hitlerovského Německa s fašistickou mussoliniovskou Itálií, jež byl podepsán dne 25. října 1936.

[2] Pakt proti Kominterně(Komunistické internacionále) byl pakt uzavřený 25. listopadu 1936 v Berlíně meziTřetí říší a Japonskem. Zhruba o rok později 6. listopadu 1937 se k paktu připojila i Itálie. Za Německo podepsal ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, za Japonsko vyslanec Mušanokoji Kintomo. Na dobu pěti let se obě země zavázaly společně bojovat proti komunistické propagandě (z důvodu zachování vztahů se SSSR ne přímo proti socialistickému státu). V tajném dodatku se pak dohodly, že v případě útoku jednoho ze signatářů na SSSR zachovají neutralitu a neuzavřou se Sovětským svazem žádné smlouvy, které by odporovaly duchu paktu. V roce 1941 byl pakt prodloužen o dalších šest let a připojilo se k němu dalších třináct signatářů: Především němečtí spojenci a satelity: Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Bulharsko, Chorvatsko, Dánsko, Finsko, Španělsko a dvě japonské loutkové vlády: Mandžusko a Čína.

[1] Thurston, W. Robert (nar. 1936), profesor dějin na miamské Universitě Oxfordu, Ohio. Thurston je především znám svou prací o historii Sovětského svazu, z nichž nejvýznamnější je Life and Terror in Stalin's Russia, 1934-1941 (Život a teror ve Stalinově Rusku, 1934-1941)

[1] Lišency (z rus. ???????) Lišenec byla osoba zbavená práva volit v Sovětském svazu 1918-1936. Vlastní neumožnění volebního práva bylo prostředkem k potlačení kategorií obyvatel, které byly klasifikovány jako „nepřátelé pracujících“. Sovětská ústava z roku 1918 definovala skupiny znevýhodněných nemožností volit osob takto: osoby, které užívaly jimi zaměstnané pracovníky k získávání a zvyšování svých zisků; osoby, pobírající peníze bez jakékoli vykonané práce, rentiéři, osoby žijící z úroků z kapitálu či příjmů z majetku atd. Sovětská ústava z roku 1924 a následné vyhlášky podrobněji tento seznam rozšířily a přidaly nové kategorie. Být zbaven volebního práva znamenalo mnohem více, než jen nemoci volit či být volen. Osoby lišency nemohly obsadit žádnou vládní pozici nebo získat vyšší a technické vzdělání, tito lidé byli zbaveni různých výsad a dotací: zaměstnání, bydlení, odchodu do důchodu, atd., nemohli být členy kolchozů ani jiných druhů družstev. Během přídělového systému z let 1929-1930 byly Lišency rovněž přídělů zbaveni. Členové rodiny, jejichž hlava byla lisencem, byli automaticky vyloučeni. Hlasovací práva mohou být obnovena místními volebními komisemi na základě důkazu o zapojení do produktivní práce a věrnosti sovětské moci. Definitivními orgány, jejichž slovo mělo konečnou platnost, byly Ústřední volební komise a předsednictvo ústředního výkonného výboru. Sovětská ústava z roku 1936 zavedla všeobecné volební právo a kategorie Lišenců byla oficiálně zrušena.

[1] Eiche(Eihe), Roberts (1890-1940), rovněž známý pod rusifikovaným jménem Robert Eikhe (Robert Indrikovicn Eikhe), byl lotyšský bolševik a vysoký funkcionář VKS (b), několikrát byl zvolen do ÚV a stal se kandidátem člena politbyra (1934). Když pracoval v západosibiřském výboru strany, podílel se aktivně na kolektivizaci, rozkulačování a tzv. velkých čistkách. V roce 1937 byl Eiche jmenován lidovým komisařem zemědělství Sovětského svazu. Následujícího roku 1938 byl však zatčen a obviněn z vytvoření „lotyšské fašistické organizace“ a popraven v roce 1940. Roberts Ejche byl prvním tajemníkem Západosrbského regionálního výboru VKS (b). „V průběhu předvolebního boje proti zbytkům nepřátel se budeme setkávat s nimi i jejich „detašovanými“ pracovišti a musíme tudíž nyní studovat a jasně pochopit, kdo jsou tito nepřátelé, jakož se i zjistit, kde jsou „logistická“ centra těchto nepřátel“

[2] Ejcheho příkaz k vytvoření „Troiky“ v západní Sibiřské oblasti Eikhe existuje.

97.STALIN ŘEKL VOJEVŮDCŮM RUDÉ ARMÁDY, ŽE SPIKLENCI USILOVALI O TO, ABY SE SSSR STAL „DALŠÍM ŠPANĚLSKEM“ — TJ. PÁTOU KOLONOU KOORDINUJÍCÍ INVAZNÍ FAŠISTICKOU ARMÁDU. Proti této děsivé, ohavné, hanebné, především však podlé hrozbě bylo sovětské vedení rozhodnuto reagovat s nekompromisní rozhodností. (Stalin, „Vystuplenie“)

98. Současně mnoho důkazů naznačuje, že ústřední vedení (Stalin) hodlalo omezit represe „trojky“ požadované prvními tajemníky a pokračovat v provádění tajných a demokratických konkurenčních voleb a tvorbě, resp. precizaci nové ústavy. V období od 5. do 11. července většina prvních tajemníků následovala Eicheho[1] vedení v zaslání přesných čísel těch, kteří mají být potlačeni - popravou (kategorie 1) nebo vězením (kategorie 2). Pak náhle 12. července zaslal

zástupce NKVD komisař M. P. Frinovskii[2] naléhavý telegram všem místním policejním orgánům: „Nezačínejte operaci k potlačení bývalých kulaků. Opakuji, nezačínejte!“ (Getty, „Excesy“ 127-8)

[1] Eiche(Eihe), Roberts (1890-1940), rovněž známý pod rusifikovaným jménem Robert Eikhe (Robert Indrikovicn Eikhe), byl lotyšský bolševik a vysoký funkcionář VKS (b), několikrát byl zvolen do ÚV a stal se kandidátem člena politbyra (1934). Když pracoval v západosibiřském výboru strany, podílel se aktivně na kolektivizaci, rozkulačování a tzv. velkých čistkách. V roce 1937 byl Eiche jmenován lidovým komisařem zemědělství Sovětského svazu. Následujícího roku 1938 byl však zatčen a obviněn z vytvoření „lotyšské fašistické organizace“ a popraven v roce 1940.Roberts Ejche byl prvním tajemníkem Západosrbského regionálního výboru VKS (b). „V průběhu předvolebního boje proti zbytkům nepřátel se budeme setkávat s nimi i jejich „detašovanými“ pracovišti a musíme tudíž nyní studovat a jasně pochopit, kdo jsou tito nepřátelé, jakož se i zjistit, kde jsou „logistická“ centra těchto nepřátel“

[2] Frinovskij, Michail Petrovič (1898-1940) působil spolu s N. I. Ježovem jako zástupce vedoucího NKVD v letech tzv. Velkých čistek. Před první světovou válkou studoval v náboženské škole. V lednu 1916 se Frinovskij dobrovolně přidal k carské armádě. Sloužil jako seržant v kavalérii až do jejího opuštění v srpnu téhož roku.  Vstoupil do anarchistické skupiny a v roce 1917 se podílel na vraždě generálmajora M. A Bema v roce 1917. V březnu 1917 začal M. P. Frinovskij pracovat jako účetní v Moskvě a necelé dva měsíce před vypuknutím VŘSR se v září dobrovolně přihlásil k Rudé gardě. V červenci 1918 vstoupil do VKS (b) a dobrovolně se stal členem Rudé armády. M. P. Frinovskij byl jmenován komisařem bojové jednotky a také vedoucím zvláštní sekce, politickým zástupcem tajné policie Čeka při 1. jízdě Rudé armády. V roce 1919 byl M. P. Frinovskij převelen k plné službě do Čeky. Později v roce se stal zástupcem Zvláštní sekce pro moskevskou Čeku. V této funkci se podílel na mnoha stěžejních tajných operacích, které byly klíčové pro upevnění bolševického režimu, včetně akcí proti anarchistům, stejně jako ke zničení anarchistických a rebelských milicí na Ukrajině. Od prosince 1919 do dubna 1920 pracoval M. P. Frinovskij ve zvláštní sekci pro jižní frontu.  V roce 1920 byl přemístěn na jihozápadní frontu, kde sloužil jako šéf zvláštní sekce a jako zástupce náčelníka zvláštní sekce 1. Rudé kavalérie. V letech 1921-1922 byl náměstkem náčelníka ukrajinské Čeky. V letech 1922-1923 stál M. P. Frinovskij  v čele administrativní divize kyjevské GPU. Od 23. června byl také vedoucím OGPU na jihovýchodě Sovětského Ruska resp. Sovětského svazu. V listopadu 1923 byl M. P. Frinovskij  přemístěn na severní Kavkaz a pověřen zvláštní sekcí pro tento region. V lednu 1926 se stal vedoucím sil GPU. V červenci 1927 byl Frinovskij opět přemístěn do Moskvy, tentokrát jako pomocník velitele Zvláštní sekce pro tento region. V roce 1927 ukončil vysokoškolské kurzy na Vojenské akademii Frunze. Od 28. listopadu 1928 do 1. září 1930 působil jako komisař divize zvláštních sil na Vysoké škole F. E. Dzeržinského OGPU SSSR.  Dne 1. září 1930 byl M. P. Frinovskij  povýšen a stal se předsedou GPU Ázerbájdžánu. V dubnu 1933 byl opět povýšen a stal se velitelem hraniční stráže OGPU. Dne 10. července 1934 se stal Frinovskij vedoucím hraničních a vnitřních jednotek pro NKVD. Frinovskij byl jedním z těch, kteří nejvíce profitovali z tzv. čistek NKVD, jež následovaly po propuštění jeho generála Genrikha Jagody. Nemaje příliš dobré vztahy s G. G. Jagodou, vycházel dobře s jeho nástupcem N. I. Ježovem. V čase, kdy byl Frinovskij na Dálném východě, Stalin navrhl, aby byl jmenován lidovým komisařem pro námořnictvo. Jmenování proběhlo dne 8. září 1938 a následně byl mezi hosty na obědě v Kremlu na 21. výročí bolševické revoluce, na níž byli přítomni J. V. Stalin a L. P. Berija, ale Ježov nikoli. Na sjezdu strany v březnu 1939 nebyl M. P. Frinovskij zvolen do ústředního výboru. Dne 16. března napsal Stalinovi a snažil se o zlehčení svých nedostatečných znalostí ve věci admirality, ačkoli jeho žalostné ponětí ve věci vedení námořnictva bylo flagrantní. M. P. Frinovskij byl zatčen 6. dubna 1939 a obviněn z nedbalosti.

99. Vedoucí místní šéfové NKVD byli odvoláni do Moskvy na konference, na nichž byl vydán příkaz č. 00447. Tato velmi dlouhá a obsažná instrukce rozšiřovala skupiny lidí, které byly vystaveny represím (včetně kněžích, těch, kteří se předtím postavili proti Sovětské moci a zločincům), a - obvykle – tak snížili „limity“ nebo čísla požadovaná provinčními tajemníky.[1] Veškerá tato váhavost naznačovala neshody a boje mezi „centrem“ - Stalinem a ústředním vedením politbyra - a prvními tajemníky v provinčních oblastech. Stalin očividně odpovědný nebyl. (Objednávka č. 00447; „Excesses“; Getty 126-9).

100. Plenum Ústředního výboru z října 1937 bylo svědkem konečného zrušení plánu demokratických sporných voleb s možností výběru z minimálně dvou kandidátů. Vzorový hlasovací lístek s několika kandidáty byl již vypracován i vytištěn; několik z nich je uloženo v různých archivech.[1] Namísto toho byly sovětské volby v prosinci 1937 provedeny na základě toho, že straničtí kandidáti se jich mohou účastnit na volební kandidátce s 20-25% nezúčastněných kandidátů - jinými slovy, v „alianci“, ale bez soutěže. Volby byly původně plánovány bez volebních kandidátek; vybírat se měli pouze jednotlivci - což by byla mnohem demokratičtější metoda. Žukovovi se podařilo v archivu nalézt ten dokument, který podepsal V. M. Molotov dne 11. října v 18:00 hodin a jímž zrušil realizaci Stalinem upřednostňovaného pořádání voleb s možností výběru z minimálně dvou kandidátů. To nevyhnutelně znamenalo ústup Stalina i jeho stoupenců v Politbyru. (Zhukov, KP 19 Nov. 02; Zhukov, Tayny. 41; Inoy 443)

101. BYLO TOMU rovněžNA ŘÍJNOVÉM PLENU ÚV, NA NĚMŽ BYL VZNESEN PRVNÍ PROTEST PROTI MASOVÝM REPRESÍM, který zdvihl první tajemník města Kursk G. S. Peskarëv[2]:  „Oni [NKVD? Trojka? - GF] odsuzovali lidi za drobné věci ... nezákonně akdyž jsme ... vznesli otázku na ÚV, soudruzi Stalin a Molotov nás jasně podpořili a poslali brigádu kontrolorů — pracovníků Nejvyššího soudu a státního zastupitelství — tyto případy přezkoumat. A UKÁZALO SE, ŽE PO TŘÍTÝDENNÍ PRÁCI KOMISE PŘEZKUMNÍKŮ OZNAČILI KONTROLOŘI 56% TRESTŮ V 16 OKRESECH ZA NEZÁKONNÉ. A NEDOSTI TOMU, U 45% ROZSUDKŮ NEEXISTUJÍ ŽÁDNÉ DŮKAZY O TOM, ŽE BY BYL SPÁCHÁN TRESTNÝ ČIN.“ (Zhukov, Tayny, 43, zdůraznění přidáno)

102. V lednu 1938 doručil Malenkov[1] plenu nevybíravou kritiku ohromného počtu vyloučených členů strany a odsouzených občanů, často nedoloženou seznamy jmen, ale pouze počtem odsouzených!

[1] Vzorový hlasovací lístek je reprodukován v Žukově knize; Inoy Stalin, 6. ilustrace.

[2] Peskarëv, George Sergejevič (1896-1939), sovětský stranický činitel a účastník občanské války. Byl členem speciální tzv. Trojky (NKVD SSSR). V roce 1918 byl G. S. Peskarov předsedou Caricynské krajské Čeky kamyšinského újezdu v provincii Saratov, ??následujícího roku 1919 se stal vojenským komisařem jízdní divize (2. jízdní sbor). Od roku 1920 pracoval jako stranický kádr (Tula, Jaroslavl, Moskva, Čeljabinsk, Zlatoust), zástupce provincie Moskvy. V letech 1927-1929 byl G. S. Peskarov tajemníkem VKS (b) výboru Kungurského okruhu. V letech 1932-1933 předsedal Moskevskému regionálnímu výboru VKS (b) a následně mezi lety 1933-1935 funkci prvního tajemníka okresního výboru VKS (b) v Kolumně (Moskevské oblasti). V letech 1935-1936 byl vedoucím oddělení předních stranických orgánů Kalininského regionálního výboru VKS (b). V letech 1936-1937 byl 2. tajemníkem Kalininského regionálního výboru VKS (b). V roce 1937 pak předsedou výkonného výboru VKS (b) Kalininské oblastní rady výboru. Od června 1937 do května 1938 pracoval jako první tajemník místního výboru VKS (b) v Kursku. Dne 21. září 1938 byl G. S. Peskarov zatčen a po zrychleném řízení zastřelen.

[1] Getty, Excesses 131-134 se zabývá některými statistikami. Viz objednávku č. 00447.

101. BYLO TOMU rovněžNA ŘÍJNOVÉM PLENU ÚV, NA NĚMŽ BYL VZNESEN PRVNÍ PROTEST PROTI MASOVÝM REPRESÍM, který zdvihl první tajemník města Kursk G. S. Peskarëv[2]:  „Oni [NKVD? Trojka? - GF] odsuzovali lidi za drobné věci ... nezákonně akdyž jsme ... vznesli otázku na ÚV, soudruzi Stalin a Molotov nás jasně podpořili a poslali brigádu kontrolorů — pracovníků Nejvyššího soudu a státního zastupitelství — tyto případy přezkoumat.A UKÁZALO SE, ŽE PO TŘÍTÝDENNÍ PRÁCI KOMISE PŘEZKUMNÍKŮ OZNAČILI KONTROLOŘI 56% TRESTŮ V 16 OKRESECH ZA NEZÁKONNÉ. A NEDOSTI TOMU, U 45% ROZSUDKŮ NEEXISTUJÍ ŽÁDNÉ DŮKAZY O TOM, ŽE BY BYL SPÁCHÁN TRESTNÝ ČIN.“ (Zhukov, Tayny, 43, zdůraznění přidáno)

[1] Vzorový hlasovací lístek je reprodukován v Žukově knize; Inoy Stalin, 6. ilustrace.

[2] Peskarëv, George Sergejevič (1896-1939), sovětský stranický činitel a účastník občanské války. Byl členem speciální tzv. Trojky (NKVD SSSR). V roce 1918 byl G. S. Peskarov předsedou Caricynské krajské Čeky kamyšinského újezdu v provincii Saratov, ??následujícího roku 1919 se stal vojenským komisařem jízdní divize (2. jízdní sbor). Od roku 1920 pracoval jako stranický kádr (Tula, Jaroslavl, Moskva, Čeljabinsk, Zlatoust), zástupce provincie Moskvy. V letech 1927-1929 byl G. S. Peskarov tajemníkem VKS (b) výboru Kungurského okruhu. V letech 1932-1933 předsedal Moskevskému regionálnímu výboru VKS (b) a následně mezi lety 1933-1935 funkci prvního tajemníka okresního výboru VKS (b) v Kolumně (Moskevské oblasti). V letech 1935-1936 byl vedoucím oddělení předních stranických orgánů Kalininského regionálního výboru VKS (b). V letech 1936-1937 byl 2. tajemníkem Kalininského regionálního výboru VKS (b). V roce 1937 pak předsedou výkonného výboru VKS (b) Kalininské oblastní rady výboru. Od června 1937 do května 1938 pracoval jako první tajemník místního výboru VKS (b) v Kursku. Dne 21. září 1938 byl G. S. Peskarov zatčen a po zrychleném řízení zastřelen.

102. V lednu 1938 doručil Malenkov[1] plenu nevybíravou kritiku ohromného počtu vyloučených členů strany a odsouzených občanů, často nedoloženou seznamy jmen, ale pouze počtem odsouzených! Postyšev[2], první tajemník Kujbyševa[3], byl jako kandidátský člen politbyra vyškrtnut, protože trval na tom, že mezi všemi funkcionáři strany se nalezne „stěží jediný čestný muž“.

[2] Postyšev, Pavel Petrovič (1887–1939) byl sovětský státní i stranický činitel, organizátor stranické propagandy a publicista. Narodil se v rodině tkalce. Roku 1904 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany a ztotožnil se s jejím bolševickým křídlem. Později byl zatčen a vyslán na Sibiř. Stal se jedním z propagátorů bolševismu na Sibiři. V roce 1923 byl vyslán z Dálněvýchodní republiky, aby dohlížel na organizování výboru komunistické strany v Kyjevě. V roce 1925 se stal členem ústředního výboru komunistické strany na Ukrajině. Za své vlády dohlížel na tvorbu kolchozů a industrializaci na Ukrajině. V roce 1933 se stal prvním ministrem Charkova a Charkovské oblasti.

Roku 1934 se P. P. Postyšev stal tajemníkem strany regionálního výboru v Kujbyševě.

[3] Kujbyšev, Valerian Vladimirovič (1888–1935), V. V. Kujbyšev byl bolševický revolucionář a prominentní sovětský politik. V roce 1904 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany a přistoupil k její bolševické frakci. V roce 1905 docházel Kujbyšev do Petrohradské vojenské akademie, z níž byl o rok později vyloučen. Poté se Kujbyšev pohyboval v Omsku, Petrohradu, Vologdě, Charkově a Samaře. Časem byl poslán na Sibiř, kde se spřátelil s Jakovem Sverdlovem. V roce 1917 odjel Kujbyšev do Samary, kde se stal předsedou místního sovětu. Za říjnové revoluce se V. V. Kujbyšev podílel na ustanovení bolševické moci v Samaře a stal se předsedou Samarského revolučního výboru. Za občanské války byl Kujbyšev členem Vostockého frontu, bojoval proti vojsku admirála Kolčaka, řídil domobranu v Astrachani a vojsko ve střední Asii. Roku 1927 se V. V. Kujbyšev stal členem politbyra. V letech 1928–1930 byl předsedou nejvyšší Rady národního hospodářství, v roce 1930 se stal vedoucím Gosplanu. Kujbyšev se stal organizátorem první pětiletky, kolektivizace a industrializace. V. V. Kujbyšev zemřel 25. ledna 1935 na infarkt při vyšetřování Kirovovy vraždy, spáchané Nikolajevem řízeným trockistickými spiklenci.

103. Zdá se, že NKVD stála mimo vlastní řízení, čemuž tak tomu bylo nemálo lokalitách.

A první tajemníci na tom byli po výtce podobně. (Zhukov, KP 19. listopadu 02, Tayny, str. 47-51, Thurston 101-2, 112) Navzdory tomu se však vedení politbyra obávalo, že existují opravdoví spiklenci, s nimiž se musí vypořádat. Plný rozsah zneužití NKVD nebyl rozpoznán. Jak poznamenává J. N. Žukov, zpráva G. M. Malenkova obviňující kariéristy uvnitř strany z masivních vyhazovů i mnohých zatčení, následovala za slovy L. M. Kaganoviče a A. A. Ždanova, kteří zdůrazňovali boj proti nepřátelům a věnovali jen malou pozornost „naivitě a nevědomosti“ práci „čestných bolševiků“.

104. Denník PRAVDA, pod bezprostřední kontrolou Stalinova vedení, vytrvale žádal, abyVKS (b) BYLA JAKO STRANA ODSTRANĚNA Z PŘÍMÉHO ŘÍZENÍ EKONOMICKÝCH ZÁLEŽITOSTÍ A ODSTRANĚNA Z PŘÍMÉHO ŘÍZENÍ EKONOMICKÝCH ZÁLEŽITOSTÍ A POVINNOVÁNA PROSAZOVÁNÍM NESTRANÍKŮ DO ŘÍDÍCÍCH VEDOUCÍCH POSTŮ. (Zhukov, Tayny 51-2)

MezitímNikita S. Chruščov, který v roce 1937 vyzval kPOPRAVÁM 20.000 bezejmenných LIDÍ, když byl vedoucím strany v Moskvě, byl přemístěn na Ukrajinu, odkud během jednoho měsíce požádal o poskytnutí pravomoci k potlačen 30.000 lidí. (Zhukov, Tayny 64, viz od str. 23).

105. Zdálo se, že N. I. Ježov (viz výše), který v roce 1936 převzal NKVD od Genrikha Jagody[1], byl v těsné shodě s prvními tajemníky.[1]

Masové represe v letech 1937-38 tak zůstaly spojeny s Ježovovým jménem a dodnes jsou známy jako tzv. „Ježovština“. Ježov byl přemluven k rezignaci dne 23. září 1938[1] a v listopadu 1938 následoval Lavrentij P. Berija.[2]

[1] Jeho rezignace nebyla oficiálně přijata až do 25. listopadu 1938; viz Lubianka B č. 344 a 364.

[2] L. P. Berija (1899–1953) Lavrentij Pavlovič Berija (1899–1953) byl ve 30. letech významným sovětským politikem, který pocházel z chudé zemědělské rodiny gruzínské Abcháziie. Od 16 let studoval mladý Lavr na technické stavební škole v ázerbajdžánské metropoli Baku, kde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po konci války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika. V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům a prováděl pro ně špionáž ve vládnoucí straně Musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky. Od roku 1940 pracoval Lavrentij Berija jako šéf NKVD lidového komisariátu vnitra řídil. Po bezprecedentním a doslova epochálním triumfu Rudé armády i jejím bezpříkladně hrdinském rozdrcení hitlerovské nacistické bestie se L. P. Berija stal předsedou komise pro atomový výzkum a zásadním způsobem přispěl v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně. Ve vnitrostranickém boji a smršti intrik pokud šlo o pokračování leninsko-stalinské bolševické ofenzívy vytyčené i definované mj. Stalinovou vynikající prací Ekonomické problémy socialismu v SSSR neustál Lavr Pavlovič po Stalinově smrti hanebný a podlý nápor kliky vedené N. S. Chruščovem a jeho antikomunistické bandy o moc, byl odsouzen k smrti a popraven. L. P. Berija viz pozn. č. 25

[1] Až 1. února 1956, méně než čtyři týdny před svým „tajným projevem“ na XX. sjezdu KSSS, Chruščov stále odkazoval na Ježova jako „nepochybně nevinného, čestného člověka“. (Reabilitatsia: Kak Eto Bylo. Mart 1953-Febral 1956 (Moskva, 2000), str. 308.

[1] Jagoda, Genrikh Grigoryevich (1891-1938)  byl v letech 1934 až 1936 vůdčí osobou sovětského Lidového komisariátu vnitra (NKVD). Jagoda byl polský žid, narozený v roce 1891 v Lodži, centru výroby bavlnářství v Polsku náležícím v té době carskému Rusku, ležícímu 100 km od Varšavy. Vystudoval farmacii a v roce 1907 vstoupil do VKS (b). Roku 1914 se oženil s Idou Averbachovou, neteří bolševika Jakova Sverdlova. Od roku 1920 byl členem předsednictva Čeky a po dobu 12ti let mezi 1923-1934 byl na základě jmenování Felixe E. Dzeržinského druhým náměstkem nástupnické organizace Čeky (????????????? ???????????? ???????? ?? ?????? ? ??????????????? ? ????????? ??? ??? ????? – Všeruská zvláštní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů) nesoucí název OGPU (Spojená státní politická správa) spadající pod Radu lidových komisařů SSSR. Již ve Zvláštní komisi pro boj s kontrarevolucí ho F. E. Dzeržinský charakterizoval jako schopného, energického i ambiciózního úředníka. Jagoda měl značnou zásluhu v září 1927 při „odhalení“ Levé opozice, kterou vedli Trockij a Zinověv. V listopadu 1927 byl z VKS (b) vyloučen Trockij, Zinověv a téměř stovka jejich stoupenců. Od roku 1930 byl Jagoda pověřen prací v systému Hlavní správy nápravných pracovních táborů Sovětského svazu (GULAG). Jagoda byl stálý a dlouholetý spolupracovník Stalina, přičemž se v roce 1934 stal členem ÚV VKS (b) a byl pověřen prací v reorganizovaném komisariátu pro vnitřní záležitosti NKVD, do něhož byl OGPU transformován. Jako zástupce vedoucího OGPU spoluřídil Jagoda mezi lety 1931 a 1933 vybudování vodního kanálu mezi Bílým a Baltským mořem.  Jakkoli byla stavba dalšího kanálu Moskva-Volha zahájena pod vedením Jagody, dokončena byla až jeho nástupcem Nikolajem Ježovem. Stalin patrně nikdy Jagodovi zcela nedůvěřoval, částečně proto, že Jagoda sympatizoval s Nikolajem Bucharinem, a to i přesto, že sám Bucharin v roce 1928 řekl, že se na Jagodu nedá spolehnout! Dne 25. září 1937 poslal Stalin telegram Politbyru, v němž požadoval nahrazení Genrikha Jagody Nikolajem Ježovem a uvedl, že Jagoda definitivně dokázal, že není schopen odhalit trockistsko-zinověvský blok. Dne 10. července 1934, dva měsíce po smrti Vjačeslav Rudolfoviče Menžinského (1874–1934), jediného předsedy OGPU v letech 1926 až 1934, jmenoval Joseph Stalin Jagodu komisařem pro vnitřní záležitosti, což bylo místo, které zahrnovalo dohled nad pravidelnou i tajnou policií NKVD. Jagoda úzce spolupracoval s Nejvyšším prokurátorem Sovětského svazu Andrejem Januarjevičem Vyšinským při řízení agendy prvního Moskevského procesu, který v srpnu 1936 vedl k stíhání, soudu a následnému vynesení rozsudku smrti nad bývalými sovětskými politiky Grigorijem Zinověvem a a Lvem Kameněvem. V březnu 1937 byl Jagoda zatčen a obviněn z pašování diamantů, korupce a usvědčen, že pracoval jako německého agent již od vstupu do bolševické strany v roce 1917. V ČASE, KDY HŘMĚLO A LÁMAL SE CHLÉB VYŠLO NAJEVO: JAGODA, KTERÝ MĚL ZE SVÉ MOCNÉ POZICE ŠÉFA LIDOVÉHO KOMISAŘE VNITRA (NKVD) ODPOVÍDAT ZA BEZPEČNOST, INTRIKOVAL PROTI BEZPEČNOSTI SOVĚTSKÉHO STÁTU S CÍLEM SVRŽENÍ NEJEN J. V. STALINA, ALE ROVNĚŽ TZV. PĚTKY čítající kromě Josefa Vissarionoviče rovněž výstavbě sovětského stroje věrné bolševické kádry: V. M. Molotova, L. M. Kaganoviče, G. K. Ordžonikidzeho (Serga), K. J. Vorošilova.   Jagoda, Genrikh Grigoryevich (1891-1938) byl v letech 1934 až 1936 vůdčí osobou sovětského Lidového komisariátu vnitra (NKVD). Jagoda byl polský žid, narozený v roce 1891 v Lodži, centru výroby bavlnářství v Polsku náležícím v té době carskému Rusku, ležícímu 100 km od Varšavy. Vystudoval farmacii a v roce 1907 vstoupil do VKS (b). Roku 1914 se oženil s Idou Averbachovou, neteří bolševika Jakova Sverdlova. Od roku 1920 byl členem předsednictva Čeky a po dobu 12ti let mezi 1923-1934 byl na základě jmenování Felixe E. Dzeržinského druhým náměstkem nástupnické organizace Čeky (????????????? ???????????? ???????? ?? ?????? ? ??????????????? ? ????????? ??? ??? ????? – Všeruská zvláštní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů) nesoucí název OGPU (Spojená státní politická správa) spadající pod Radu lidových komisařů SSSR. Již ve Zvláštní komisi pro boj s kontrarevolucí ho F. E. Dzeržinský charakterizoval jako schopného, energického i ambiciózního úředníka. Jagoda měl značnou zásluhu v září 1927 při „odhalení“ Levé opozice, kterou vedli Trockij a Zinověv. V listopadu 1927 byl z VKS (b) vyloučen Trockij, Zinověv a téměř stovka jejich stoupenců. Od roku 1930 byl Jagoda pověřen prací v systému Hlavní správy nápravných pracovních táborů Sovětského svazu (GULAG). Jagoda byl stálý a dlouholetý spolupracovník Stalina, přičemž se v roce 1934 stal členem ÚV VKS (b) a byl pověřen prací v reorganizovaném komisariátu pro vnitřní záležitosti NKVD, do něhož byl OGPU transformován. Jako zástupce vedoucího OGPU spoluřídil Jagoda mezi lety 1931 a 1933 vybudování vodního kanálu mezi Bílým a Baltským mořem.  Jakkoli byla stavba dalšího kanálu Moskva-Volha zahájena pod vedením Jagody, dokončena byla až jeho nástupcem Nikolajem Ježovem. Stalin patrně nikdy Jagodovi zcela nedůvěřoval, částečně proto, že Jagoda sympatizoval s Nikolajem Bucharinem, a to i přesto, že sám Bucharin v roce 1928 řekl, že se na Jagodu nedá spolehnout! Dne 25. září 1937 poslal Stalin telegram Politbyru, v němž požadoval nahrazení Genrikha Jagody Nikolajem Ježovem a uvedl, že Jagoda definitivně dokázal, že není schopen odhalit trockistsko-zinověvský blok. Dne 10. července 1934, dva měsíce po smrti Vjačeslav Rudolfoviče Menžinského (1874–1934), jediného předsedy OGPU v letech 1926 až 1934, jmenoval Joseph Stalin Jagodu komisařem pro vnitřní záležitosti, což bylo místo, které zahrnovalo dohled nad pravidelnou i tajnou policií NKVD. Jagoda úzce spolupracoval s Nejvyšším prokurátorem Sovětského svazu Andrejem Januarjevičem Vyšinským při řízení agendy prvního Moskevského procesu, který v srpnu 1936 vedl k stíhání, soudu a následnému vynesení rozsudku smrti nad bývalými sovětskými politiky Grigorijem Zinověvem a a Lvem Kameněvem. V březnu 1937 byl Jagoda zatčen a obviněn z pašování diamantů, korupce a usvědčen, že pracoval jako německý agent již od vstupu do bolševické strany v roce 1917.

[1] Ježov, Nikolaj Ivanovič (1895–1940) byl sovětským politikem, jenž v letech 1936-1938 řídil při ministerstvu vnitra (NKVD) policii, která byla proto v čase tzv. Velkého teroru někdy nazývána „ježovština“. V letech 1909 až 1915 byl zaměstnán jako asistent krejčího a jako dělník v továrně. Mezi roky 1915 a 1917 sloužil v ruské armádě. Několik měsíců před Velkou říjnovou revolucí se připojil k bolševikům. Za ruské občanské války bojoval v Rudé armádě. Po únoru 1922 pracoval v politickém aparátu komunistické strany, většinou jako tajemník různých regionálních výborů strany. V roce 1927 byl přeřazen do distribučního a účetního oddělení komunistické strany a později se stal šéfem tohoto úřadu. Od roku 1929 do roku 1930 byl náměstkem lidového komisaře zemědělství. V prosinci 1930 byl jmenován hlavou několika oddělení strany: oddělení speciálních záležitostí, personálního a průmyslového oddělení. V roce 1934 byl zvolen do Ústředního výboru VKS(b) a od února 1935 do března 1939 byl také předsedou Ústřední komise stranické kontroly. V roce 1936 se Ježov dostal téměř na vrchol pyramidy výkonné moci v SSSR, když se stal lidovým komisařem vnitřních věcí (NKVD). Vrcholem Ježovovy kariéry byla oslava 20. výročí sovětské policie dne 20. prosince 1937, kde byl N. I. Ježov oslavován jako Stalinův nadaný žák. V dubnu 1938 došlo k Ježovově jmenování na post lidového komisaře lodní dopravy. N. I Ježov byl v té době i šéfem NKVD. Koncem srpna 1938 nastoupil na místo N. I. Ježova L. P. Berija. Dne 11. listopadu 1938 byl Ježov zbaven funkce lidového komisaře vnitřních věcí (NKVD) a 25. listopadu ho nahradil L. P. Berija. Dne 3. března 1939 byl Ježov zatčen na základě podílu na přípravě spiknutí organizujícího vraždu hlavy SSSR J. V. Stalina a zbaven všech svých funkcí téhož roku 10. dubna byl popraven.

106. Pod Berijou mnozí z důstojníků a prvních tajemníků NKVD odpovídali za tisíce poprav a vyhoštění, často byli popravováni nevinní lidé i za použití mučení zatčených. Přepisy soudů některých policistů, kteří používali mučení, byly zveřejněny. Mnoho lidí odsouzených a buď uvězněných, deportovaných nebo vyslaných do táborů bylo osvobozeno. Berija údajně později řekl, že byl povolán, aby „likvidoval“ Ježovštinu. Stalin řekl leteckému designerovi Jakovlevovi, že Ježov byl popraven za zabití mnoha nevinných lidí. (Lubianka B, Nos. 344; 363; 375; Mukhin, Ubiystvo 637; Yakovlev)

107. Nevyčíslitelné škody utrpěla sovětská společnost obecně, sovětská vláda i bolševická strana zvláště. To je samozřejmě dlouho všeobecně známo. To, co dosud nebylo pochopeno, spočívá v tom, že zřizování trojek a velkých kvót na popravy a deportace bylo zahájeno na naléhání prvních tajemníků, nikoliv Stalinových.Žukov se domnívá, že úzké spojení mezi touto událostí a hrozbou tajných, demokratických voleb s možností výběru z minimálně dvou kandidátů i skutečnost, že Ústřednímu výboru se podařilo přinutit Stalinské vedení zrušit demokratické volby, naznačuje, že zbavení se tohoto „ohrožení“ bylo hlavním důvodem pro masová zatýkání a popravy „Ježovštiny“.[1] (Zhukov, KP)

108. Nic nemůže zbavit Stalina a jeho stoupence velké odpovědnosti za popravy — zřejmě několik stovek tisíc[1] — jež následovaly. V pádu-li by tito lidé byli uvězněni a nikoli popraveni, tak by žili všichni. Mnohé jejich soudní kauzy měly být přezkoumány a dotyční propuštěni. Pro naše účely však klíčová otázka zní: Proč se Stalin podvolil VKS (b).

[1] J. A. Getty („Excesses“ 132) cituje důkazy, že 236.000 poprav bylo schváleno „Moskvou“, což znamená vedením Stalina, ale více než 160% z tohoto počtu resp. 387.000 lidí bylo ve skutečnosti rozhodnuto místními úřady. Pokud jde o přesné počty obětí tzv. stalinismu, odkazuji na pregnantní knihu historika a předsedy Komunistické strany Švédska (marxistických revolucionářů), uprchlíka před fašistickým režimem (1926-1974) portugalského diktátora António de Oliveira Salazar (1889 –1970)Mario Sousy Lži týkající se dějin Sovětského svazu. (zde http://pvpravda.cz/mario-sousa-lzi-tykajici-se-dejin-sovetskeho-svazu/) resp. na portálu Idnes zdehttps://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=420804 V roce 1939 byly ve všech táborech, koloniích a věznicích celkem téměř 2 miliony vězňů. Z nich spáchalo politické zločiny 454.000 trestanců, nikoli 9 milionů jak tvrdí R. Conquest.  Počet těch, kteří zemřeli v táborech v období mezi lety 1937 a 1939 byl vyčíslen asi na 160.000 a nikoli 3 miliony, jak tvrdí Conquest. V roce 1950 bylo v pracovních táborech 578.000 politických vězňů, nikoli 12 milionů.

109. ŽÁDNÁ VLÁDA NIKDY NEMŮŽE BÝT PŘIPRAVENA NA SOUČASNOU ZRADU NEJVYŠŠÍCH VOJENSKÝCH VELITELŮ, VYSOCE POSTAVENÝCH OSOB JAK V NÁRODNÍCH, TAK V DŮLEŽITÝCH REGIONÁLNÍCH VLÁDÁCH I V ČELE TAJNÉ A POHRANIČNÍ POLICIE.

110. Byla odhalena vážná série spiknutí týkající se současných i bývalých vedoucích představitelů, majících vazby po celé obrovské zemi. Nejzlověstnější i nejhrozivější bylo zapojení generality tj. vojenských osobností na nejvyšší úrovni a odhalení jejího úmyslu poskytnout přísně tajné vojenské plány fašistickému nepříteli. Vojenští spiklenci měli kontakty po celém SSSR. Spiknutí se týkalo i nejvyšší úrovně NKVD včetně Genrikha Jagody, který stál v jejím čele od roku 1934 do roku 1936, přičemž před rokem 1934 byl po několik let předsedou její druhé komise. Zkrátka nebylo možné vědět, jak rozšířené spiknutí bylo, ani kolika lidí se tato konspirace týkala. Prozíravým však bylo lze předpokládat to nejhorší.[1]

[1] V Moskevském procesu z roku 1938 Jagoda doznal, že byl zapojen do spiknutí, které by zažehlo převrat proti sovětské vládě, provedlo vraždy Maxima Gorkého i jeho syna a další ohavné, odporné zločiny, ale energicky odmítl obvinění obžaloby, že se dopustil špionáže. Skutečnost, že obvinění ze špionáže markantně zesílilo během jednoho roku poté, co byl Jagoda zatčen, ukazuje přinejmenším na to, že sovětská vláda si myslela, že by takové informace poskytl cizímu nepříteli (Německu, Japonsku, Polsku). Jako vedoucí ministerstva vnitra, včetně tajné policie a pohraniční policie, mohl Jagoda přivodit bezprecedentní škody sovětské bezpečnosti, kdyby se mu podařilo předat informace zahraničním vládám.

[1] Oficiálním názvem tzv. „JEŽOVŠTINY“ zněl: „O represivních opatřeních proti bývalým kulakům, kriminálníkům a ostatním antisovětským elementům“. V něm se doslova říká, že „před státními bezpečnostními orgány stojí nyní úkol bezohledně celou bandu antisovětských elementů rozbít, pracující sovětský lid před kontrarevolučními intrikami ochránit a jednou provždy učinit konec jejich sprosté rozkladné práci proti základům sovětského státu“; „Chruščov požadoval popravit 20.000 lidí“, (viz J. N. Žukov, KP 3 dec. 02). Kritika ukrajinského bolševika J. A. Jakovlevova (1896-1938) - tajemníka jekatěrinoslavského výboru RSDSD (b), od dubna 1918 tajemníka Moskevské regionální kanceláře Svazu kovodělníků, od prosince 1919 člena předsednictva ÚV KS (b) Ukrajiny a od roku 1920 vedoucího provinčního výboru KS (b) Ukrajiny města Charkov vůči masivních Chruščovových vyhoštěním je citována výše;

Roberts Eiche(Eihe), (1890-1940) Eiche byl zatčen v říjnu 1938, souzen, odsouzen a popraven v únoru 1940. Podle Chruščova Roberts Eiche své doznání odmítl tvrdě, že byl bit (tj. mučen). Žukovova analýza naznačuje, že skutečným důvodem pro osud R. Eicheho mohla spíše být jeho vedoucí úloha v masových popravách v letech 1937-38.

Roberts Eiche (Eihe), (1890-1940) Eiche byl zatčen v říjnu 1938, souzen, odsouzen a popraven v únoru 1940. Podle Chruščova Roberts Eiche své doznání odmítl tvrdě, že byl bit (tj. mučen). Žukovova analýza naznačuje, že skutečným důvodem pro osud R. Eicheho mohla spíše být jeho vedoucí úloha v masových popravách v letech 1937-38.

[1] Malenkov, Georgij Maximilianovič (1902–1988) byl sovětský komunistický politik, blízký spolupracovník Josefa Stalina (jeho dlouholetý osobní tajemník) a po Stalinově smrti v letech 1953–1955 předseda rady ministrů SSSR (premiér). G. M. Malenkov se narodil v ruském Orenburgu dne 13. ledna 1902. Byl příliš mladý na to, aby se aktivně zúčastnil Říjnové revoluce, ale v roce 1919 vstoupil do řad Rudé armády. Následující rok vstoupil do komunistické strany a v roce 1925 ho jmenoval J. V. Stalin svým osobním tajemníkem. Během druhé světové války byl Malenkov součástí pětičlenné Rady obrany, která směrovala vojenské snahy Sovětského svazu. V roce 1946 jmenoval J. V. Stalin G. M. Malenkova místopředsedou vlády, čímž se Malenkov stal řádným členem politbyra. Když v roce 1953 Stalin zemřel, Malenkov pokračoval ve funkci předsedy vlády a vedoucí osobou strany, čerstvě přejmenované na KSSS. Vše vypadalo na to, že Malenkov je reformátor a dokonce vyzval k tomu, aby byla spotřebnímu zbožím dána vyšší priorita. N. S. Chruščov nazval G. M. Malenkova revizionistou.  Malenkov zůstal v politbyru, ale v létě 1956 se připojil k N. A. Bulganinovi, V. M. Molotovovi, L. M. Kaganovičovi v pokusu o vypuzení N. S. Chruščova. Pokus skončil neúspěchem a G. M. Malenkov byl vypovězen z prezidia i ÚV KSSS. G. M. Malenkov se stal manažerem hydroelektrárny v Kazachstánu a zemřel 14. ledna 1988

[2] Postyšev, Pavel Petrovič (1887–1939) byl sovětský státní i stranický činitel, organizátor stranické propagandy a publicista. Narodil se v rodině tkalce. Roku 1904 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany a ztotožnil se s jejím bolševickým křídlem. Později byl zatčen a vyslán na Sibiř. Stal se jedním z propagátorů bolševismu na Sibiři. V roce 1923 byl vyslán z Dálněvýchodní republiky, aby dohlížel na organizování výboru komunistické strany v Kyjevě. V roce 1925 se stal členem ústředního výboru komunistické strany na Ukrajině. Za své vlády dohlížel na tvorbu kolchozů a industrializaci na Ukrajině. V roce 1933 se stal prvním ministrem Charkova a Charkovské oblasti.

Roku 1934 se P. P. Postyšev stal tajemníkem strany regionálního výboru v Kujbyševě.

[3] Kujbyšev, Valerian Vladimirovič (1888–1935), V. V. Kujbyšev byl bolševický revolucionář a prominentní sovětský politik. V roce 1904 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany a přistoupil k její bolševické frakci. V roce 1905 docházel Kujbyšev do Petrohradské vojenské akademie, z níž byl o rok později vyloučen. Poté se Kujbyšev pohyboval v Omsku, Petrohradu, Vologdě, Charkově a Samaře. Časem byl poslán na Sibiř, kde se spřátelil s Jakovem Sverdlovem. V roce 1917 odjel Kujbyšev do Samary, kde se stal předsedou místního sovětu. Za říjnové revoluce se V. V. Kujbyšev podílel na ustanovení bolševické moci v Samaře a stal se předsedou Samarského revolučního výboru. Za občanské války byl Kujbyšev členem Vostockého frontu, bojoval proti vojsku admirála Kolčaka, řídil domobranu v Astrachani a vojsko ve střední Asii. Roku 1927 se V. V. Kujbyšev stal členem politbyra. V letech 1928–1930 byl předsedou nejvyšší Rady národního hospodářství, v roce 1930 se stal vedoucím Gosplanu. Kujbyšev se stal organizátorem první pětiletky, kolektivizace a industrializace. V. V. Kujbyšev zemřel 25. ledna 1935 na infarkt při vyšetřování Kirovovy vraždy, spáchané Nikolajevem řízeným trockistickými spiklenci.

111. Politbyro a Stalin sám byli na vrcholu dvou velkých hierarchií jak bolševické strany, tak i sovětské vlády. To, co věděli o stavu věcí v zemi, odráželo to, co jim řekli jejich podřízení. Během následujících dvanácti měsíců bylo zadrženo mnoho prvních tajemníků, z nichž více než polovina byla zatčena. Větší část přesných obvinění proti majoritě z těchto mužů a spisů jejich výslechů a soudních procesů musí být ještě odtajněna, dokonce i v postsovětském, protikomunistickém Rusku. Ale nyní máme dostatek vyšetřovacích důkazů, kterých dosáhly Stalin a politbyro, aby nám tyto pomohly získat jasnou představu o alarmující situaci, jíž čelily. (Lubianka B)

112. Bolševická strana byla zřízena a vychází z demokratického centralismu. Navzdory své vysoké pozici a obrovské popularitě, mohl být Stalin (jako jakýkoli jiný stranický vůdce) kdykoli odvolán většinou členů Ústředního výboru VKS (b).

113. Pro ilustraci Stalinovy neschopnosti zastavit do očí bijící opovržení i okázalou ignoranci prvních tajemníků vůči vytrvalému popírání elementárních principů demokratických voleb, cituje J. N. Žukov jednu událost z dosud nepublikovaného přepisu zasedání pléna ÚV z října 1937.

I. A. Kravcov, první tajemník Kasnodarského krajkomu (regionální výbor - GF), byl jediný, kdo potvrdil a podrobně popsal to, co jeho kolegové činí prohnaně i lstivě již několik týdnů. Načrtl výběr pouze těch kandidátů na zástupce Nejvyššího sovětu SSSR, kteří vyhovovali zájmům „širokého vedení“

„Navrhli jsme své kandidáty do nejvyššího sovětu,“ řekl upřímně Kravcov. „Kdo jsou tito soudruzi? Osm jsou členové VKS (b); dva jsou nestraníky, ale členy Komunistické organizace mládeže — Komsomol. Tímto způsobem jsme drželi procento nečlenů strany uvedených v hrubé osnově rozhodnutí ÚV. Dle zaměstnání byli tito soudruzi rozděleni následujícím způsobem: čtyři zaměstnanci strany, dva zaměstnanci Sovětu, jeden předseda kolchozu, jeden kombajnista, jeden řidič traktoru a jeden pracovník ropného průmyslu...

Stalin: Kdo další kromě řidiče?

Kravcov: Mezi deseti je Jakovlev, první tajemníkkrajkomu, [a] předseda krajského výkonného výboru.

Stalin: Kdo vám radil, abyste to udělali?

Kravcov: Musím říci, soudruhu Staline, že mi poradili zde, v aparátu ÚV.

Stalin: Kdo?

Kravtsov: My jsme v ÚV zadali našemu krajskému předsedovi výkonného výboru, soudruhu Simočkinu, aby získal souhlas v aparátu ÚV.

Stalin: Kdo?

Kravcov: To nemohu říci, nevím.

Stalin: Škoda, že neřeknete, že vám to pověděli špatně (Žukov, Inoy 486-7)

114. Všichni první tajemníci evidentně dělali to, co Kravcov prohlásil zcela otevřeně — naprosto ignorovali princip tajných sovětských voleb, princip, za nějž se sami zasazovali a jejž rovněž oni sami volili v předchozích plénech, ale jasně nikdy nesouhlasili. Znamenalo to definitivní porážku Stalinovu i ústředního vedení v této kauze, konec jeho vizím demokratických a revolučních reforem sovětského ústavního i volebního systému, na nichž důsledně pracovali přes dvě léta.

115. Demokratická reforma byla poražena. Starý politický systém zůstal na svém místě. Stalinův plán realizace alternativního demokratického volebního klání byl pryč. „Tak pokus Stalina i jeho skupiny o důslednou reformu politického systému Sovětského svazu skončil úplným selháním.“ (Zhukov, Inoy 491)

116. Žukov se domnívá, že pokud by Stalin odmítl odvolání prvních tajemníků kvůli mimořádným pravomocem „trojky“, pravděpodobně by byl —Stalin — odsouzen, zatčen a jako kontrarevolucionář popraven.“ … Dnes by tak mohl být Stalin započítán mezi oběti represe z roku 1937 a »Památník« a komise A. N. Jakovleva[1] by už dlouho požadovala jeho rehabilitaci.“ (Žukov, KP 16. listopadu 02)      

117. V listopadu 1938 L. P. Berija fakticky nahradil N. I. Ježova na postu vedoucího NKVD. „Trojky“ byly zrušeny. Mimořádné soudní popravy se zastavily a ti, kteří byli zodpovědní za mnohé z hrozných excesů, byli sami souzeni, odsouzeni i popraveni či uvězněni.[2] Ale válka se blížila. FRANCOUZSKÁ VLÁDA ODMÍTLA POKRAČOVAT BYŤ JEN VE VELMI SLABÉ VERZI FRANCOUZSKO—SOVĚTSKÉ ALIANCE, NA NÍŽ JSME SE DOHODLI (JAKKOLI SI TUTO SMLOUVU SOVĚTSKÝ SVAZ MALOVAL MNOHEM RŮŽOVĚJI A NADĚJNĚJI). SPOJENCI PŘEDALI ČESKOSLOVENSKO HITLEROVI I POLSKÝM FAŠISTŮM POSTUPNĚ BEZ BOJE. NACISTICKÉ NĚMECKO MĚLO VOJENSKOU ALIANCI S FAŠISTICKÝM POLSKEM CÍLÍCÍ K NAPADENÍ A INVAZI DO SSSR. ŠPANĚLSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA, DO KTERÉ VKLÁDALI SOVĚTI TOLIK NADĚJÍ, A V NÍŽ STÁLI JEDNOZNAČNĚ NA STRANĚ REPUBLIKY, BYLA ZTRACENA. ITÁLIE

NAPADLA ETIOPII (HABEŠ) A SPOLEČNOST NÁRODŮ NEUČINILA VŮCEC NIC. FRANCIE A BRITÁNIE ZCELA ZŘEJMĚ I NEZASTŘENĚ POVZBUDILY HITLERA K ÚTOKU NA SOVĚSKÝ SVAZ I VĚTŠINU STÁTŮ VÝCHODNÍ EVROPY. (Lubianka B, č. 365, Leibowitz)

117. V listopadu 1938 nahradil Lavrentij P. Berija jako velice zdatný na schopný i umný manažer nahradil na postu čelního představitele NKVD N. I. Ježova.  „Trojky“byly zrušeny. Mimořádné soudní popravy se zastavily a ti, kteří byli zodpovědni za mnohé z hrozných excesů, byli sami uvězněni či popraveni. (V angličtině o tom napsal vynikající, fundovanou práci a rozvířil kvalitní diskusi Robert W. Thurston v čas. Life and Terror 128).FRANCOUZSKÁ VLÁDA ODMÍTLA POKRAČOVAT I VE VELMI SLABÉ VERZI FRANCOUZSKO-SOVĚTSKÉ ALIANCE, NA NÍŽ SE FRANCIE DOHODLA SE SOVĚTSKÝM SVAZEM (Sovětský svaz SI PŘÁL SVAZEK MNOHEM SILNĚJŠÍ). ANGLO-AMERIČTÍ SPOJENCI USTOUPILI HITLEROVI (a POLSKÝM FAŠISTŮM) a UMOŽNILI TAK TISÍCILETÉ ŘÍŠI VYDAT ÚZEMÍ SUDET BEZ BOJE.NACISTICKÉ NĚMECKO MĚLO VOJENSKOU ALIANCI S FAŠISTICKÝM POLSKEM CÍLÍCÍ K NAPADANÍ A AGRESI PROTI SOVĚTSKÉMU SVAZU. ŠPANĚLSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA, V NÍŽ SSSR JEDNOZNAČNĚ I VŠESTRANNĚ PODPOROVAL REPUBLIKÁNSKOU STRANU, SKONČILA PORÁŽKOU A VÍTĚZSTVÍM FAŠISTICKÉHO GENERÁLA FRANCA. MUSOLLINIHO ITÁLIE NAPADLA HABEŠ ANIŽ SPOLEČNOST NÁRODŮ COKOLI UČINILA. "SLADKÁ FRANCIE A HRDÝ ALBION" DEFINITIVNĚ I JEDNOZNAČNĚ POVZBUDILY HITLERA K ÚTOKU NA SSSR I VĚTŠINU ZEMÍ VÝCHODNÍ EVROPY.. (Lubianka B, č. 365, Leibowitz)

118. Žukov se domnívá, že pokud by Stalin odmítl odvolání prvních tajemníků kvůli mimořádným pravomocem „trojky“, pravděpodobně by byl —Stalin — odsouzen, zatčen a jako kontrarevolucionář popraven.“ … Dnes by tak mohl být Stalin započítán mezi oběti represe z roku 1937 a »Památník« a komise A. N. Jakovleva[1] by už dlouho požadovala jeho rehabilitaci.“ (Žukov, KP 16. listopadu 02)

[1] Jakovlev, Alexandr Nikolajevič (1923 -2005) byl realizátor kolapsu Gorbačovovy perestrojky na konci roku 1991. V kontrarevolučním roce 1968 vystoupil proti odstavení generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka. A. N. Jakovlev byl roku 1973 odvolán z funkcí ve stranické administrativě a jmenován velvyslancem v Kanadě, kde pobyl dalších 10 let. Roku 1983 navštívil Kanadu člen politbyra a tajemním ÚV KSSS M. S. Gorbačov, obnovil vztahy s Jakovlevem a poté trval na jeho návratu do Moskvy. Roku 1984 byl Jakovlev zvolen poslancem Nejvyššího sovětu Sovětského svazu a o rok později byl jmenován vedoucím oddělení propagandy ÚV KSSS. Roku 1986 se stal členem a tajemníkem ÚV KSSS, spravujícím otázky ideologie, informací a kultury. Na červnovém plénárním zasedání roku 1987 byl zvolen do politbyra ÚV KSSS a v roce 1989 se stal delegátem na Sjezdu lidových poslanců Sovětského svazu.

[1] Jakovlev, Alexandr Nikolajevič (1923 -2005) byl realizátor kolapsu Gorbačovovy perestrojky na konci roku 1991. V kontrarevolučním roce 1968 A. N. Jakovlev vystoupil proti "odstavení" generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka. Jakovlev byl roku 1973 odvolán z funkcí ve stranické administrativě a jmenován velvyslancem v Kanadě, kde pobyl dalších 10 let. Roku 1983 navštívil Kanadu člen politbyra a tajemním ÚV KSSS M. S. Gorbačov, obnovil vztahy s Jakovlevem a poté trval na jeho návratu do Moskvy. Roku 1984 byl Jakovlev zvolen poslancem Nejvyššího sovětu Sovětského svazu a o rok později byl jmenován vedoucím oddělení propagandy ÚV KSSS. Roku 1986 se stal členem a tajemníkem ÚV KSSS, spravujícím otázky ideologie, informací a kultury. Na červnovém plénárním zasedání roku 1987 byl zvolen do politbyra ÚV KSSS a v roce 1989 se stal delegátem na Sjezdu lidových poslanců Sovětského svazu.

119. Stalinská vláda se po roce 1938 již nepokusila znovu zavést demokratický volební systém ústavy z roku 1936. Byl tento neúspěch odrazem pokračující patové situace mezi vedením Stalina a prvními tajemníky v Ústředním výboru? Nebo odhadem, že by se s kvapně se blížícím nebezpečím války mělo s dalšími razantnějšími snahami o demokracii posečkat na klidnější časy? Dosud dostupné důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr.

120. Nicméně,ihned jakmile nahradil L. P. Berija ve funkci šéfa NKVD N. I. Ježova (formálně, v prosinci 1938, v praxi možná o několik týdnů dříve) probíhal již neustálý proud rehabilitací. L. P. Berija osvobodil přes 100.000 vězňů z táborů a věznic. Následovaly procesy se členy NKVD obviněnými z mučení a mimosoudních poprav. (Thurston 128-9).

Podle knihy prof. Grovera FurraStalin and the Struggle for Democratic Reform publikované v Cultural Logic: An Electronic Journal of Marxist Theory & Practi;2005, Vol. 8, p6                             

ProSvaz mladých komunistů Československa přeložil, obrazovou i fotodokumentací opatřil Lukáš Sluka