Harpal Brar: Trockismus nebo leninismus

29. 03. 2016 16:14:48
Trockismus je reakčním, kontrarevolučním a maloburžoazním pseudomarxismem s ultralevicovou a ultra-„revolučionářskou“ terminologii. Marxismu-leninismu je nesmiřitelně nepřátelský stejně jako je buržoazie nepřátelská proletariátu.

Předmluva

Jedním z mýtů spáchaných trockisty s nezanedbatelnou pomocí imperialistické buržoazie je tvrzení, že leninismus a trockismus jsou synonyma; že Trockij byl po Leninovi nejoslnivější a největší bolševik (někteří dokonce naznačují, že Lenin byl velký trockista); že Trockij byl skutečným dědicem leninismu, důstojným Leninovým nástupcem, ale bohužel byl zbaven své právoplatné pozice mazanými manévry čtvrté cenové skupiny, prostředností orientálního despoty Josefa Stalina, jenž zavedl systém útlaku. Tento antikomunistický mýtus goebbelsosky opakovaný do omrzení celá desetiletí nejen v trockistických publikacích, ale také ve školách maloburžoazními profesory, učiteli historie a sociologie, nemluvě o imperialistickém tisku a elektronických médiích, získal sílu povšechného předsudku. Tento předsudek je na jedné straně výsledkem záměrných zkreslení a falzifikací marxismu-leninismu prováděných trockismem a jeho buržoazními spojenci, prokoumaných smyšlenek, klamů, podvodných triků, bezdůvodných nařčení, očerňování a tendenčních výkladů dějin Velké říjnové socialistické revoluce i revoluční praxe a role SSSR a na druhé straně neznalostí těch, na nichž jsou tyto podvody, překrucování a otevřená padělání vykonávána. Každý, kdo na dané téma provedl nějakou studii, natož pak hlubší bádání, si nemůže nebýt vědom totální nepravdivosti tohoto mýtu. Cílem této knihy je odhalit tento mýtus, obnažit ho a poukázat na faktickou reakční, kontrarevoluční a maloburžoazní podstatu ideologie trockismu, který je marxismu-leninismu nesmiřitelně nepřátelský jako je buržoazie nepřátelská proletariátu. A to bez ohledu na jeho pseudomarxismus, ultralevicovou a ultra-„revolučionářskou“ terminologii.

Úkol této knihy jsem si vytyčil sám a je jím ukázat, že leninismus a trockismus se vzájemně vylučují, že trockismus stojí proti leninismu v nesmiřitelném protikladu; že ti, kteří se prohlašují za marxisty –leninovce jsou v zájmu proletariátu povinni vést nemilosrdný a nekompromisní boj proti trockismu a že musí trockismus, jako ideologický trend v dělnickém hnutí, pohřbít. Dále se snažím ukázat, že po Leninově smrti v lednu 1924 byl leninismus bolševickou stranou již pod vedením Stalina prosazen, zatímco trockismus pokračoval v neustálém útočení na leninismus, byť s některými taktickými úpravami pokud šlo o formu jeho ofenzivy. Nyní však zaútočil na leninismus a leninskou politiku strany pod záminkou výpadu na „stalinismus“ ve jménu leninismu. Všem bylo zřejmé, že trockismus pokračoval v kontrarevolučním boji proti revolučnímu leninismu, byť bez otevřeného, konkrétního a přímého pojmenování Lenina jako jeho cíle. Tak to bylo řečeno na počest bolševické strany a jejího vůdce Stalina, zatímco trockismu byly ústředním výborem uštědřovány zdrcující rány podobné těm, jež byl nucen strpět během Leninova života, což způsobilo, že se dočkal potupné porážky. Především se snažím zdůraznit tři specifické rysy trockismu – vlastnosti, které ho staví do nesmiřitelného rozporu s leninismem.

Tři specifické rysy trockismu

1.„Permanentní revoluce“

Trockismus představuje teorii „permanentní revoluce“, jež nebere v úvahu obrovské množství chudých rolníků jakožto revoluční síly a spolehlivého spojence proletariátu. Lenin správně poukázal na to, že Trockého „permanentní“ revoluce se rovná „přeskočení“ rolnického hnutí a „hru na uchopení moci.“ Jakýkoli pokus o takovou revoluci, jak ji obhajoval Trockij, by skončil jistým selháním, protože Lev Davidovič (Lev Davidovič Bronstein – Trockij) odpíral ruskému proletariátu podporu jeho nejspolehlivějšího spojence – chudého rolnictva. Už jenom toto vysvětluje zarytý, houževnatý a neústupný boj leninismu proti trockismu od roku 1905.

Ze svého pohledu trockismus považuje leninismus za teorii ovládanou „protirevolučními prvky“ a to z toho důvodu, že leninismus v pravé chvíli správně obhajoval a podpořil myšlenku diktatury proletariátu a rolnictva. Jdouce daleko za tento pobuřující názor trockismus tvrdí:

„Celá budova leninismu v současné době je postavena na lžích a falzifikacích a nese v sobě jedovaté prvky vlastního úpadku.“ (Trockij, dopis Čcheidzemu, 1913).

Na druhé straně Leninismus tvrdí:

„Trockij ještě nikdy neměl pevný a zásadový názor pokud šlo jakoukoli důležitou otázku marxismu. Vždy věci zinscenoval tak, aby se mohl prohlodat trhlinami daných názorových rozdílů, zběhnout a poštvat jednu stranu proti druhé. V současné době je ve společnosti banditů a likvidátorů. A tito pánové nestojí o ceremonie týkající se strany“ (Lenin, Collected Works, Vol. 20 p. 448, 1914); (Lenin, Sebrané spisy, sv. 20 p. 448, 1914).

2. Nedůvěra v leninismus ve věcech organizace

Trockismus znamená nedůvěru v leninismus, bolševismus ve věcech organizace. Jestliže bolševismus stojí na principu revoluční proletářské strany nového typu, strany disciplinované a monolitické, nepřátelské oportunistickým prvkům, pak trockismus značí soužití revolucionářů s oportunisty a je pro tvorbu skupin, frakcí a klik v rámci jedné strany. Kdokoli, kdo si plně uvědomuje historii pověstného Trockého Srpnového bloku, ve kterém šťastně a spokojeně spolupracovali martovci (Julius Martov (1873 -1923) byl ruský politik, který se na ​​počátku dvacátého století stal vůdcem menševiků. Martov byl původně Leninův blízký kolega a společně založili v roce 1895 Ligu boje za emancipaci dělnické třídy. Následkem toho byli oba deportováni na Sibiř. Martov byl donucen opustit Rusko a s dalšími radikálními politickými osobnostmi žil v exilu, kde se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS) a v roce 1900 založil Martov spolu s Leninem stranický časopis Iskra.

Martov se stal jedním z významných vůdců menševiků spolu s Plechanovem,

Danem a Ceretělim), otzovisté (oportunistická skupina zformovaná v RSDDS v roce 1908. Vedl ji Bogdanov. Zpoza clony revoluční mnohomluvnosti požadovali otzovisté odvolání sociálně demokratických poslanců z třetí Dumy (carský parlament), jakož i zastavení činnosti strany v legálních a pololegálních organizacích a trvali na tom, aby se kvůli běsnění reakce strana omezila na ilegální práci. Izolovali by stranu od mas a přeměnili ji na sektářskou organizaci neschopnou shromáždit síly k další revoluční vlně. Lenin ukázal, že názory otzovistů jsou nekonzistentní, bezcharakterní a marxismu nepřátelské. Na konferenci rozšířené redakční rady bolševických novin Proletarij v červnu 1909 bylo přijato usnesení v tom smyslu, že "jako zřejmý, jasný a čitelný trend RSDDS nemá bolševismus nic společného ani s otzovismem ani s ultimatumismem" (odrůda otzovismu).

Vůdce otzovistů A. Bogdanov byl vyloučen z bolševické strany a likvidátoři (zástupci oportunistického proudu v RSDDS v období reakce v letech 1907 až 1912). Menševici byli naprosto demoralizováni porážkou revoluce v roce 1905-07. Chtěli rozpuštění ilegálních stranických organizací a ukončení podzemní revoluční aktivity. Jejich cílem bylo zlikvidovat revoluční stranu dělnické třídy a vytvořit otevřeně reformní stranu. Likvidátoři nabádali dělnickou třídu, aby byla zadobře s buržoazií a smířila se s reakčním režimem v Rusku. Likvidátoři byli vedeni Martovem, Axelrodem, Danem, Martynovem a dalšími vůdci menševiků. Trockij ve skutečnosti stranil likvidátorům. Na šesté konferenci RSDDS v Praze (leden 1912) byli likvidátoři vyloučeni ze strany) i s trockisty v boji proti bolševismu, nemůže si nepovšimnout tohoto likvidátorského rysu trockismu. Tak, v tomto klíčovém historickém období, zatímco leninismus považoval zničení Srpnového bloku za předpoklad pro rozvoj proletářské strany, trockismus pokládal likvidátory ze Srpnového bloku za základ pro budování „skutečné“ strany.

V průběhu tohoto celého období 1903 – 1917 Lenin znovu a znovu odsuzoval Trockého za jeho kariérismus, menševismus, smířlivectví a likvidátorství. Zde je několik příkladů a náhodně vybraných ukázek z desítek Leninových spisů nesoucích se ve stejném duchu:

V dopise Zinověvovi z 24. srpna 1909 Lenin píše: „Trockij se chová jako opovrženíhodný kariérista a frakcionář typu Rjazanova & comp. Buď rovnost v redakční radě, podřízenost ústřednímu výboru a nikdo nepřestoupí (na cestu) do Paříže s výjimkou Trockého (darebáka, co se chce „domluvit“ s celou lotrovnou sebrankou Pravdy na náš úkor!) -, nebo odklon od tohoto podvodníka a odhalení jeho bandy. Straně zaplatí slovní podporou a chová se hůř než kterýkoli jiný frakcionář.“ (Sebrané spisy, sv. 34, str. 400).

Když Lenin vedl boj na život a na smrt za očištění strany od likvidátorů a otzovistů, Trockij namyšlený rolí dohodce, usiloval o to nejhorší – smířit stranu s těmito dvěma buržoazními trendy. To způsobilo, že Lenin takto Trockého odsoudil:

„V úplně prvních slovech své rezoluce se Trockij z plna hrdla vyjádřil pro nejhorší druh smíru, ’dohodování’ v uvozovkách o sektářském a šosáckém smíru, který se zabývá „danými osobami“ a nikoli danou politickou linií, duchem dané ideologické a politické stranické práce.“

„Je to v tom, že obrovský rozdíl leží mezi skutečným stranictvím, které spočívá v očištění strany od likvidátorství a otzovismu, a Trockého „smířliveckým“ spolkem & comp., který ve skutečnosti PROKAZUJE SVÉ NEJVĚRNĚJŠÍ SLUŽBY LIKVIDÁTORŮM A OTZOVISTŮM, PROČEŽ JE TO ZLO, KTERÉ JE PRO STRANU O TO NEBEZPEČNĚJŠÍ, ČÍM JE MAZANĚJŠÍ A PROHNANĚJŠÍ. UMNĚ A RÉTORICKY SE PROFESIONÁLNĚ OBLÉKÁ DO PROSTRANICKÝCH DRESŮ A ZDATNĚ DEKLAMUJE ANTI-FRAKCIONÁŘSTVÍ“ (Notes of a Publicist, Collected Works, Vol. 16, June 1910, p 211; Poznámky publicisty, Sebrané spisy, svazek 16, červen 1910, s. 211 – zvýraznění přidáno).

V listopadu 1910 Lenin obviňuje Trockého z následujícího: „věší se za menševiky, schovává se za zvlášť hlučné fráze a předvádí před německými soudruhy liberální názory s marxistickým povlakem“. Lenin Trockému vytýká, že je „mistrem halasných, ale prázdných floskulí a klišé“, viní ho z „nedostatku porozumění a ignorance ekonomického obsahu ruské revoluce“ a tím i „zbavení se možnosti pochopit historický význam vnitrostranického boje v Rusku“. Lenin dále konstatuje:

„Boj mezi bolševismem a menševismem je bojem o otázku, zda podpořit liberály nebo svrhnout hegemonii liberálů nad rolnictvem. Proto přisuzovat (stejně jako to činí Trockij) naše rozštěpení vlivu inteligence a nezralosti proletariátu atd., je dětinsky naivní opakování liberálních pohádek.“

A dodává: „Trockij narušuje bolševismus, protože nebyl nikdy schopen zastávat nějaké jednoznačné názory na roli proletariátu v ruské buržoazní revoluci.“

Odporuje Trockého lžím a falzifikacím v německém sociálně demokratickém tisku a obviňuje Trockého, že následuje politiku „reklamy“ a „nestoudnosti znevažováním strany a sebe velebením se před Němci,“

Lenin uzavírá:

„Proto, když Trockij německým soudruhům říká, že reprezentuje „stranickou tendenci“, jsem nucen prohlásit, že Trockij představuje pouze svou vlastní frakci a má určité množství důvěry výhradně mezi otzovisty a likvidátory“. (The Historical Meaning of the Inner-Party Struggle in Russia (Historický význam vnitrostranického boje v Rusku), Collected Works, Vol. 16 pp. 374-392).

Když Trockého Vídeňský klub zintenzivňuje svou činnost a přijímá v listopadu 1910 usnesení zajistit „Všeobecný stranický fond pro účely přípravy a svolání konference RSDDS,“ Lenin to charakterizuje jako „přímý krok k rozkolu, jasné porušení stranického programu a začátek dobrodružství, které pro Trockého dopadne špatně.“

Lenin pokračuje:

Je to dobrodružství v ideologickém smyslu. Trockij seskupuje všechny nepřátele marxismu, spojuje se s Potresovem a Maximovem, kteří si oškliví „Leninův – Plechanovův“ blok, jak mu rádi říkají. TROCKIJ SPOJUJE VŠECHNY TY, JIMŽ JE BLÍZKÉ IDEOLOGICKÉ TLENÍ A ZAHNÍVÁNÍ; VŠECHNY, JICHŽ SE NETÝKÁ OBRANA MARXISMU, všechny ignoranty, kteří nechápou důvody boje a kteří si nepřejí se učit, přemýšlet a objevovat ideologické kořeny odlišnosti názorů. V této době zmatku, nejasné situace, rozpadu, nerozhodnosti a váhání, je pro Trockého snadné se stát „hrdinou chvíle a shromáždit kolem sebe všechny podlé a nečestné elementy. Čím otevřeněji je tento pokus konán, tím velkolepější pak bude (jeho) porážka.“ (Zvýraznění doplněno).

Lenin končí tento dopis voláním, mimo jiné, po „boji proti štěpení taktiky a proti bezzásadovému avanturismu Trockého.“ (Letter to the Russian Collegium of the Central Committee of the RSDLP, Collected Works, Vol. 17, pp. 17-22 – December 1910). (Dopis Ruskému kolegiu Ústředního výboru RSDDS, Sebrané spisy, sv. 17, str. 17 – 22 – prosinec 1910).

V prosinci 1911 byl (Lenin) nemocný a unavený špinavou prací Trockého jako advokáta a diplomata likvidátorů a otzovistů. Lenin odhaloval Trockého frakcionářství, když psal:

„Je nemožné se s Trockým přít o podstatě problému, protože Trockij nezastává žádné názory na nic. Můžeme a měli bychom argumentovat proti zapřisáhlým likvidátorům a otzovistům, ale nemá žádný smysl se hádat s mužem, jehož cílem je skrýt chyby obou těchto směrů a v jehož případě jde o to, odhalit ho jako diplomata toho nejlehčího kalibru. (Trotsky’s Diplomacy and a Certain Party Platform, Collected Works, Vol. 17 pp. 360-362). (Trockého diplomacie a jistá stranická platforma, Sebrané spisy, sv. 17. str. 360-362).

V červenci 1912 v dopise redakci Pravdy, bolševického legálního deníku, který v Petrohradě vyšel 5. května 1912, radí Lenin editorovi neodpovídat na Trockého „rušivé a pomlouvačné dopisy,“ a dodává:

„Trockého špinavá kampaň proti Pravdě je jednou velkou hromadou lží a pomluv ... Tento intrikán a likvidátor pokračuje ve lhaní vpravo i vlevo.“ (Collected Works, Vol. 35, pp. 40-41) (Sebraná spisy, sv. 35, str. 40-41).

O rozpadu Spnového bloku (březen 1914) Lenin píše:

„Trockij neměl nikdy a vůbec v ničem žádnou fyziognomii, žádnou tvářnost; jedinou věcí, kterou opravdu měl a uměl, byl jeho zvyk měnit strany, přeskakovat od liberálů k marxistům a zase nazpět, splácávat cáry hesel a bombasticky papouškovat fráze.“

A dále: „Vlastně v zákrytu za nabubřelými, prázdnými a obtížně srozumitelnými frázemi, které mátly třídně neuvědomělé dělníky, Trockij hájil likvidátory tím, že mlčením přešel otázku »podzemí« a pak tvrdil, že v Rusku stejně neexistuje žádná politika zaměstnanosti apod.“

„...Jednota znamená získat většinu dělníků v Rusku pro rozhodnutí, která jsou již dávno známa a jež odsuzují likvidátorství ...“

„Ale likvidátoři a Trockij,... kteří roztrhali vlastní Srpnový blok, jenž opovrhoval všemi rozhodnutími strany, stejně jako se distancovali od „podzemí“ a rovněž od organizovaných dělníků, jsou nejhorší renegáti a odštěpenci. Naštěstí už to dělníci zjistili a jejich povšechné třídní uvědomění zrodilo skutečnou jednotu proti likvidátorům a narušitelům jednoty.“ (Collected Works, Vol. 20 pp. 158-161) (Sebraná díla, sv. 20. str. 158 až 161).

Ve svém článku Narušení jednoty pod rouškou výkřiků za jednotu, který Lenin napsal v červnu 1914, pranýřuje Trockého za jeho frakcionářství a likvidátorství a odhaluje naprostou faleš jeho obvinění ze štěpení mrštěnou na bolševiky Trockým a likvidátory. Psaním ve svém údajně nefrakcionářském listu Borba (Boj) Trockij, který byl bolševiky obviněn z renegátství pouze z jediného důvodu, že právě bolševici odkryli a oponovali jeho likvidátorství, pokračoval uznáním toho, že „bolševická taktika roztržky vyhrává jedno sebevražedné vítězství za druhým.“ Toto tvrdě, Trockij dodává:

„Mnoho pokrokových dělníků se ve stavu naprostého politického zmatku často samo stalo aktivním agentem rozdělení.“

Zde je Leninova jasná odpověď na toto obvinění a „vysvětlení“:

„Netřeba dodávat, že toto vysvětlení je pro Trockého a likvidátory velmi lichotivé ... Trockij si velice liboval v ovzduší odborných pompézních a vznešeně znějících frází týkajících se vysvětlení historického fenoménu takovým způsobem, který by mu přidával na kráse a podkuřoval mu. A úplně ten samý Trockij, bijící se do prsou, horoval a hřímal proti provinciálnosti a frakcionářství, stejně jako snaze intelektuálů vnutit svou vůli dělníkům!“

„Když čtete věci jako tyto, nelze se nezeptat sám sebe: Zbláznil se, že slyší takové hlasy?“ (Collected Works, Vol. 20 pp. 327-347) (Sebraná díla, sv. 20. str. 327-347).

Lenin pokračuje: „Důvodem, proč se Trockij vyhýbá faktům a konkrétním odkazům je jednoduše to, že ty neúprosně vyvracejí všechny jeho zlobné výkřiky a pompézní fráze. Je to velmi jednoduché udeřit do stolu a říci: „to je odporná sektářská fraška“. Nebo ještě přidat pichlavější a pompéznější hlášku, jakou je „emancipace od konzervativního frakcionářství.“

„Ale není to velmi laciné? Není tahle zbraň vypůjčená z arzenálu období, kdy Trockij pózoval ve vší své vznešenosti před středoškolským obecenstvem?“ (Tamtéž)

Lenin svůj článek uzavírá brilantním popisem Trockého váhání a kolísání mezi stranou a likvidátory, nazývá jej „Tušinem přeběhlíkem“, co se před stranou vynořuje s neuvěřitelně domýšlivými, nabubřenými a okázalými požadavky, absolutně odmítá brát v potaz jakékoli rozhodnutí strany, strany, která v roce 1908 definovala a vymezila svůj postoj k likvidátorství i ke zkušenostem z dnešního hnutí v Rusku, jež skutečně přineslo jednotu na základě plného uznání výše uvedených rozhodnutí.“ (Tamtéž)

Tento brilantní popis vyšel v hlavní části této práce, a proto byl vyloučen z předmluvy.

Ve stejné době – na počátku roku 1914 – sepsal Trockij pro 2. číslo svého časopisu Borba (Boj), falešně přisuzovaného „polským marxistům“ – a to nejen Rose Luxemburgové – stanovisko, podle kterého je právo na národní sebeurčení „zcela bez politického obsahu a mělo by být odstraněno z programu.“ Z této lži vyvodil Lenin následující postřeh:

„Ochotný a úslužný Trockij je nebezpečnější než nepřítel! Trockij nemohl předložit žádný důkaz kromě „soukromých rozhovorů“ (tj. prostých drbů, klepů a pomluv, z nichž byl vždy živ). Povšechně označil „polské marxisty“ za zastánce každého článku Rosy Luxemburgové...“

„Trockij se dosud nikdy pevně nedržel žádného názoru na žádnou důležitou otázku marxismu.Vždycky to zinscenoval tak, aby si našel svou cestu puklinami daných názorových rozdílů a poštíval jednu stranu proti druhé. V současné době je ve společnosti těch bundistů (Bund: Bundismus je židovské socialistické a sekulární hnutí, které vzniklo z Všeobecného židovského svazu práce (Bund), jenž byl založen v carském Rusku v roce 1897. Bundismus byl důležitou součástí sociálně demokratického hnutí v Ruské říši až do ruské revoluce v roce 1917. Bundisté původně vystoupili proti Říjnové revoluci, ale nakonec ji podpořili kvůli protižidovským pogromům, jimž čelili od Bílé armády během ruské občanské války. A tito jemnostpánové netrvají na tom, aby se účastnili obřadů týkajících se strany.“(The Right of Nations to Self-Determination, Collected Works, Vol. 20 p. 447-8) (Právo národů na sebeurčení, Sebrané spisy , sv. 20 ks. 447-8).

Ve svém dopise Henrietě Roland-Hoistové, datovaném 8. března 1916 se Lenin táže:

„Jaké jsou naše rozdíly s Trockým?“

Na tuto otázku dává následující odpověď:

„Stručně řečeno – je to kautskyánec , což znamená, že se vyslovuje pro jednotu s kautskyánci v Internacionále a s Čcheidzeho parlamentní skupinou v Rusku. Stojíme naprosto jednoznačně proti takovéto jednotě ...“ (Collected Works, Vol. 43, pp. 515-516) (Sebrané spisy, sv. 43, str. 515-516).

A Alexandře Kollontaiové 17. února 1917 Lenin píše:

„Co je ten Trockij za svini – levičácké fráze a blok s pravičáky proti Zimmerwaldské levici! Měl by být (vámi) obnažen, třeba v krátkém dopise Sotsial – Demokratu! (Collected Works, Vol. 35, p. 285) (Sebrané dílo , sv. 35. , s. 285).

A konečně v tomto dopise Inesse Armandové ze dne19. února 1917 Lenin mimo jiné píše:

„K dispozici je také dopis od Kollontaiové, která se vrátila do Norska z Ameriky. N. Iv. a Pavlov...pomohli Trockému získat Novy Mir (noviny, pozn. překl.) říká Kollontaiová, ... ale... Trockij dorazil a tenhle mizera a lump se okamžitě spřáhl s pravým křídlem listu Novy Mir proti levým Zimmerwaldovcům!! To je celý on!! Trockij k vašim službám!! Vždy věrný sám sobě, pokřivený , švindlující, neodhadnutelně jednající , pózuje jako velký levičák ale pomáhá pravičákům... A to tak dlouho, jak jen může...“ (Collected Works, Vol. 35, p. 288) (Sebrané dílo , sv. 35, s. 288).

Ve světle uvedených jasných a nevyvratitelných historických důkazů můžeme bezpečně tvrdit, že Trockij byl během tohoto dlouhého období – mezi 1903 a 1917 – menševikem a likvidátorem, který vedl nejšpinavější frakční kampaň proti pokusům bolševiků vybudovat revoluční stranu proletariátu.

Ačkoli lidé znalí historie bolševické strany vědí až příliš dobře, že od roku 1903 do srpna 1917 byl Trockij menševik a likvidátor, Trockisté obvykle o těchto skutečnostech mlčí, nebo ještě hůře, snaží se ho v této věci omluvit. Je proto velmi osvěžující obnažovat některé horlivé trockisty, kteří odsuzují Trockého menševismus, centrismus, frakcionářství a jeho snahu o smířlivectví. Do této kategorie spadají trockisté Mezinárodní komunistické ligy (ICL ) z tzv. Čtvrté internacionály (pochopitelně oficiální Čtvrté Internacionály, protože každá z této miliardy sto tisíc organizací trockistů si nárokuje oficiální členství ve Čtvrté Internacionále a popisuje jakoukoli jinou trockistickou organizaci jako falešnou. Je to fenomén k popukání připomínající komedii Život Briana). ICL vydává teoretický časopis Spartacist. Příležitostí k jejich poctivému přiznání a odsouzení menševismu Trockého byla recenze (časopis Spartacist, č. 45 a 46) z pera jistého člena ICL Daniela Daugeta ke knize Biografie Trockého (autor knihy Pierre Broué), vydané v roce 1988, jež vyšla v listu Spartacist č. 45 a 46, zima 1990-1991, anglické vydání. Pierre Broué byl profesorem Institutu politických studií univerzity v Grenoble, který byl 40 let členem „údajné trockistické lambertistické tendence ve Francii“ (popis ICL, tj. Mezinárodní komunistické ligy, uveřejněný v recenzi), tj. Strany komunistické Internacionály (PCI).

Broué chválí Trockého za to, že je „na volné noze“ – chvála probouzí u ICL vyložené rozhořčení a hluboké pobouření. Protože ICL neztrácí sílu svých líbivých textů plných planoucího vzteku a hanění, ale ani svůj argumentační nápor, přetiskujeme zde téměř celý oddíl recenze týkající se Trockého frakcionářství a menševismu mezi lety 1903 a 1917:

"Trockij „na volné noze"

„Brouého léčba Trockého politické činnosti mezi rázným rozdělením RSDDS na bolševiky a menševiky (1903) a Říjnovou revolucí je jádrem jeho výkladu. To protože v něm pojednává o diskusi v ruské sociální demokracii týkající se povahy, formování a struktury revoluční strany. Ta se musí, pokud má v rukou státní a politickou moc, v programových politických debatách vykovat. Po rozkolu mezi bolševiky a menševiky v roce 1903 se stal Trockij ve straně jakýmsi druhem chlapíka na volné noze.

„Broué za to Trockého chválí a vidí v tom příčinu Trockého vůdčí role v revoluci 1905 jako předsedy Petrohradského sovětu. Stejně tak pochvaluje Trockého brilantní propagandistické využití jeho procesu po porážce 1905:

„Ve skutečnosti , kvůli svým frakcionářským závazkům prakticky od shora dolů a z dostatečné vzdálenosti zažehnul konflikty mezi dvěma hlavními frakcemi, spokojený v tomto ohledu se svou jednotnou pozicí, jejíž vítězství mu připadalo pro budoucnost zajištěné, Trockij měl ruce zcela volné, aby mohl věnovat svou pozornost a aktivitu událostem, které se v Rusku odehrávaly...“ – Broué , s. 97.

„Když si toto někdo přečte, pak musí dojít k závěru, že Leninův frakční boj proti menševismu byl irelevantní – ne-li přímo kontraproduktivní – pokud jde o zasahování do vedení revolučního boje. Opravdu, Brouého vnímání Trockého role jako hlavního „smiřovatele“ bolševiků a menševiků je ukázkové.“

„Dříve, jak Broué poznamenává, byl Trockij, fanatický stoupenec centralizace a autority Ústředního Výboru a zvláště od chvíle, kdy byl deportován na Sibiř, byl v emigrantských kruzích viděn jako Leninova „prodloužená ruka“. Na kongresu 1903 začal Trockij vést programový boj proti Leninovi v otázce strany. Například se Trockij stavěl proti suverenitě stranického kongresu: „Kongres je registrem, regulátorem, ale ne tvůrcem“ (Zpráva sibiřské delegace, 1903). Ačkoli možné programové důsledky byly v té době zcela jasné, rozštěpení v roce 1903 stejně znamenalo zásadní skvrnu na Trockého stranické otázce ve věci jeho federalistické koncepce. Tato otázka se promítla i do Zprávy sibiřské delegace Trockého odmítnutím bolševické definice člena strany, jež vyžadovala „osobní účast v některém z orgánů strany.“ V praxi se Trockij stavěl ve prospěch menševické definice člena strany jako ten, který straně osobně vypomáhá, a přál si umožnit všem širokým „dělnickým organizacím“, které existovaly vedle stranických výborů v mnoha velkých ruských městech, jednat jménem strany, bez ohledu na jejich dodržování stanov nebo rozhodnutí stranických sjezdů.

„Ve stejné době, kdy se Broué nad nezávislostí Trockého tak rozplývá, se jen tak mimochodem zmiňuje o tom, že se Trockij mýlil v otázkách strany v průběhu celého tohoto období. Ale to, co říká, bledne ve srovnání s Trockého vlastním úsudkem:

„Hluboké rozdíly, které mě po celou řadu let dělily od bolševismu a v mnoha případech mě stavěly do ostré a nepřátelské opozice vůči němu, byly nejnázorněji vyjádřeny v mém vztahu k menševické frakci. Začal jsem s úplně špatným náhledem, že průběh revoluce a tlak proletářských mas nakonec přinutí jít obě frakce stejnou cestou. Proto jsem považoval rozkol za zbytečné narušení revolučních sil. Ale s ohledem na mou aktivní roli v rozštěpení s bolševiky – protože podle Leninova názoru šlo o tvrdé vymezení ideologické i organizační v zájmu zajištění revolučního charakteru proletářské strany (a celá následná historie plně potvrdila správnost této politiky) – mě mé váhání dovedlo přes mnohá úskalí a ostré serpentiny do nepřátelského střetu s bolševismem“. (Trockij, Naše rozdíly, listopad 1924).

„Tradiční »střed« a pravé křídlo sociální demokracie s radostí použily Trockého jméno i jeho novinářský lesk jako levého krytu pro své vlastní zájmy a taktéž jako zbraň proti Leninovi. Tak Broué uvádí, že „Trockij byl alespoň do 1912 zadobře s Kautským i s německým sociálnědemokratickým středem... Byl to v tomto období Kautský, který k velkému Leninovu hněvu ​​otiskoval Trockého články v novinách Die Neue Zeit a Vorwärts. Broué také detailně popisuje Trockého vřelé vztahy s vídeňskými austromarxisty a poznamenává, že se rychle stal „nespornou hlavou sociálně demokratické kolonie ve Vídni let 1909-1912“. Ignoruje fakt, že ve stejném období na něj nahlíží Rosa Luxemburgová s nedůvěrou a podezřením jako na „pochybné individuum“, především kvůli jeho vazbám na pravicové odpůrce Rosy v německé sociální demokracii.

„Brouého přístup k Trockému v těchto letech můžeme ilustrovat na jeho postoji k nechvalně proslulému Srpnovému bloku. Vídeňská Pravda vydávaná Trockým se pokoušela „usmířit“ frakce bolševiků a menševiků, – Broué souhlasně cituje pochvalu profesionálního antikomunisty Leonarda Schapira vídeňské „Pravdě“ za to, že není tak polemická jako bolševický tisk. Dohoda mezi frakcemi z roku 1910 poskytuje bolševickou finanční podporu vídeňské Pravdě s Kameněvem (který je blízký Leninovi a byl Trockého švagrem) odpovědným za správu bolševického fondu. Dohoda z roku 1910 stanovila, že menševici se zbaví svého pravého křídla a bolševici svého křídla levého. Zatímco bolševici dohodu respektovali, menševici nikoli. V následných polemikách stranil Trockij menševikům a zbavil se Kameněva. Trockého články zaměřené na bojovníky uvnitř Ruska, kterým byly cizí detaily sporu, odsoudily bolševiky jako „komplot kliky emigrantů“. Kautský nabízel své služby a publikoval Trockému několik článků, kde Trocký útočil na bolševiky, což vyvolalo rozhněvanou odpověď nejen Lenina, ale i Plechanova a Rosy Luxemburgové. Když se bolševický Pražský sjezd v roce 1912 prohlásil za reprezentanta strany jako celku, uspořádal Trockij sjednocenou kontra–konferenci ve Vídni v srpnu.

„V mysli Trockého měla být tato konference všeobecnou unifikací, re-unifikací a sjednocením strany. Ve skutečnosti její bolševické odmítnutí redukovalo počet účastníků na bloku proti nim, které pokřtil Srpnový blok. Fakticky se Trockého návrat na frakční arénu ukázal jako obzvláště nešťastný. Nezávisle na jeho záměrech a dokonce ani na jeho opatřeních, se pozice, jež vzal po Pražské konferenci i jeho role při formování Srpnového bloku, daly chápat jako generální koalice proti bolševikům a nepřímá podpora „likvidátorů“.- Broué, s. 139-140.

„Veškerý Brouého popis Trockého role v Srpnovém bloku je nesprávný nebo zavádějící. Jak vyplývá z Trockého pranýřování bolševiků jako „emigrantské kliky“, byl si dobře vědom, že to, co Broué tak delikátně pojmenovává „generální unifikací“, byl polemický kyj, s nímž útočil na Lenina. Trockij se jen „nejevil“ jako duše anti-bolševické koalice, jako nejlevicovější, nejrespektovanější síla mimo bolševiky. Trockého akce nebyly navzdory jeho vůli nepochopené, byly však přesným odrazem role, kterou hrál vůčihledně bolševikům po celé období od roku 1903 nejméně do roku 1915.“

„Vypuknutí první světové války a zrada stran Druhé internacionály, kdy většina jejích vůdců podporovala „své“ vlastní vlády v krvavé mezi-imperialistické válce, přesunulo důvody sporu v rámci světového socialistického hnutí a donutilo ho k reorganizaci a přeskupení.“ Lenin a Trockij bojovali oba proti imperialistické válce a oba se zúčastnili protiválečných setkání socialistů ve švýcarském Zimmerwaldu v září 1915.“ (str. 33-34).

Ať už proslula letmo nebo ne, poslední věta se zrodila buď z nepoctivosti, nebo z prosté neznalosti – s největší pravděpodobností z prvně jmenovaného. Každému s elementárním ponětím o této záležitosti je jasné, že bolševické heslopracovat pro porážku vlastní vlády v zuřící imperialistické válcebylo Trockým, s jeho šovinistickým sloganem požadujícím „ani vítězství ani porážku“, odmítáno. Dále jsme výše poskytli citáty z Lenina o tom, že během tohoto období byl Trockij kautskyánec a bojoval proti zimmerwaldské levici vedené leninskými bolševiky. Ale to se nás nyní netýká. ICL pokračuje:

„Broué tvrdí, že po Zimmerwaldu existovaly, i přes „reálné neshody“ mezi Leninem a Trockým, odůvodněné vyhlídky k jejich postupnému sbližování. Oba muži byli ve skutečnosti rozděleni pouze [sic] rozštěpením v roce 1903, které měli za dávno zastaralé“. Čeho Broué nedbá, je ten fakt, že Lenin nikdy nezapudil rozkol v roce 1903 – místo toho jej zobecnil a plně z něj vyvodil teoretický postoj o nutnosti revolučních kádrů vytvořit předvoj, oddělený od reformistických a centristických tendencí. „Trockij konec konců nad Leninovou stranou v této otázce roku 1917 zvítězil.“

Je tu něco zastaralého a přežilého z nejtragičtějších aspektů francouzských politických tradic v Brouéo opakovaném prezentování Trockého jako prosté hvězdy na volné noze, příliš zaneprázdněné tím, že je „vůdcem lidu“ a poskytující brilantní projevy před a po revoluci, zatímco je »miláčkem strany« a má dostatek času se seznamovat s frakčními boji na chodbách paláců“. Trockij byl frakcionářem už před rokem 1917, ale na špatné straně. S ohledem na svůj program plný váhavosti však nikdy nebyl schopen vybudovat takový druh houževnaté frakce, která by mohla vyhrát vedení ve straně, natožpak vybudovat takový druh strany, aby tato mohla převzít státní moc (str. 34).

Dobře řečeno, pánové trockisté z ICL! Myslíme si, že jakýkoli komentář k uvedenému je zcela nadbytečný!

Nic z toho však nebránilo trockistům z ICL beze studu roztrubovat tezi, že Trockij byl po Leninově smrti nejvíce předurčen k tomu, „aby vedl kupředu autentický bolševický program proti uzurpátorovi Stalinovi.“ Vskutku velmi zvláštní logika odpovídající té, kterou Trockijmenševický likvidátor, jenž strávil dvě desetiletí v boji na život a na smrt proti každému aspektu leninismu – a jehož taktika lépe odpovídala provedení „autentického“ bolševického programu, než někoho jako Stalina, který strávil dvě a půl desetiletí věrnou podporou faktické realizaci bolševického programu. Zde je citát ICL:

„Ve svém obdivu k Trockého levým menševikům Broué také nikdy nepovažoval potenciální představitele, které mohl Trockij nabrat a udržet, za stálice bolševiků, jež by přešly na Leninovu stranu jako pevní straníci – muži z roku 1903 – a pomáhali by mu i v následném období ve straně, kdy bojoval za realizaci autentického bolševického programu proti dobyvateli Stalinovi.“ (tamtéž. s. 35).

Prasata mohou létat! Co nám výše uvedené objemné prohlášení ICL vlastně říká, kromě nesmyslné tautologie, že Trockij byl v období 1903-1917 horlivým stoupencem leninismu a mohl po Leninově smrti zajistit uskutečnění autentického bolševického programu?! Problém však zůstává, že nebyl během tohoto dlouhého období, ani v době následující horlivým stoupencem leninismu. Ten, který byl zarytým leninistou, totiž Josef Stalin, byl tedy zcela po právu vybrán bolševickou stranou, aby pokračoval ve vedení autentického bolševického programu proti jeho uchvatiteli, totiž Trockému.

Taková je metoda šílenství ICL. Připouštějí Trockého menševismus před rokem 1917 tak, aby se prezentovala důvěřivost dezinfikovaná verzí Trockého, který tvrdí, že náhle spatřil světlo světa a po roce 1917 se stal lepší bolševik než kdokoliv jiný.

„Faktem je,“ píše ICI, „že Broué ... souhlasí s Trockého smířlivectvím před rokem 1917 a mnohem více upřednostňuje Trockého jako antilenininistu před Trockým jako bolševikem.“ Na rozdíl od Brouého marné snahy vyzískat pro trockismus důvěryhodnost, by měla ICL raději vyjasnit přístup Trockého k menševismu před rokem 1917 stejně jako i jeho anti-leninismus. Pak by mohli o to horlivěji připnout na klopu Trockého odznak zarytého leninisty. Tento trik však na rozdíl od krátkého období během Října nefungoval. Tehdy totiž Trockij ukryl své anti-leninské nádobíčko v kredenci a nadále pokračoval ve svém anti-leninismu a anti-bolševismu. A to se zápalem hodným lepší kauzy. Není to jen případ Brouého, jak tvrdí ICI, že „nenápadně staví Lenina před namířenou zbraň“, aby získala ocenění „protileninské sovětské inteligence“ (tato slova byla napsána v zimě roku 1990 -91), ale také je skutečností, že trockisté z ICI, společně se všemi ostatními trockisty, se vynasnažili a doposud snaží nahradit leninismus trockismem, i když tak činí odsuzováním trockismu před rokem 1917. Žádné úskoky, žádné triky, žádné rafinované uhýbání ani žádný podvod však nemůže odvést pozornost od tohoto faktu – a to ani předstíráním, že chválí leninismus.

Nevíra v bolševické vedení

Trockij zastává postoj nedůvěry vůdcům bolševismu, diskredituje je a hanobí. Jak Stalin správně uvedl:

„Neznám jiný trend ve straně, který by se mohl s trockismem srovnávat ve věci diskreditace vůdců leninismu nebo ústředních orgánů strany.“ (Collected Works, Vol. 6, p. 366) (Sebrané spisy, sv. 6, s.366).

V již citovaném Trockého dopise Čcheidzemu, popsal Trockij Lenina jako „profesionálního těžitele všech druhů zpátečnictví v ruském dělnickém hnutí.“

Pokud se Trockij mohl takhle neotesaně vyjadřovat o leninismu, mohou pak ještě někoho překvapit Trockého urážky nejvěrnějšího Leninova žáka Stalina?!

Jak mohl Trockij skončit v bolševických řadách?

Jak to, že se Trockij s takovým bezchybným protibolševickým a protileninským rejstříkem, vůbec ocitl v bolševických řadách v období Velké říjnové revoluce? Stalin se ve svém projevu z 19. listopadu 1924 takto zeptal a zároveň si na tuto otázku i odpověděl:

„Jak se to mohlo stát, že Trockij, který provedl takové svinstvo jako běžnou součást v ústraní, se po tom všem vůbec mohl ocitnout mezi bolševiky během říjnového hnutí? Stalo se to proto, že v té době Trockij přestal (ve skutečnosti to vzdal) se svou nevypočitatelnou činností a odložil ji do sklepa mezi harampádí. Kdyby svůj kus tak nezahrál, pak by fungování s ním a reálná spolupráce s ním byly nemožné. Teorie Srpnového bloku, tj. teorie jednoty s menševiky byla již zcela otřesena a hozena přes palubu revolucí, pročež kde by se vzala debata o jednotě, když mezi bolševiky a menševiky zuřil ozbrojený boj? Trockij neměl jinou možnost, než si přiznat, že tato teorie byla k ničemu.

„To samé neštěstí“ se přihodilo teorii permanentní revoluce i nejednomu bolševiku uvažujícímu o okamžitém uchvácení moci hned nazítří po Únorové revoluci. Tehdy si Trockij nemohl pomoci, protože věděl, že by mu bolševici nikdy nedovolili, slovy Lenina, „si hrát na uchopení moci.“ Trockij neměl jinou možnost, než uznat bolševickou politiku boje o vliv v Sovětech, boje za vítězství nad rolnictvem. Pokud jde o třetí specifikum trockismu – nedůvěru k bolševických vůdcům, musel se přirozeně uchýlit do pozadí z důvodu zřejmého selhání v prvních dvou svých vystoupeních.

„Za těchto okolností nemohl Trockij dělat nic jiného, ​​než skrývat svoje nádobíčko a držet se bolševiků. Neměl žádnou vlastní skupinu nějakého významu. A mohl přijít k bolševikům jako politický jednotlivec bez vojska? Samozřejmě, nemohl!

Jak se z toho můžeme poučit? Pouze takto: dlouhodobá spolupráce mezi leninisty a trockisty je možné pouze v případě, že trockismus zcela opustí svůj starý provozní inventář, pouze tehdy, pokud zcela akceptuje leninismus. Trockij píše o poučení z Října, ale zapomíná na to, co jsem právě zmínil a co má pro trockismus důležitost nejvyšší: Trockismus by si měl vzít poučení z Října také.“ (Collected Works, Vol. 6, pp. 366-367) (Sebrané spisy, roč. 6, s. 366-367)

Nicméně trockismus se nedokázal z této lekce poučit a své staré harampádí schované v kutlochu v období Velkého října bylo vytaženo na denní světlo ještě jednou, a to po Leninově smrti za pomoci trockistických literárních interpretací zaměřených na podkopání principů bolševické strany, zlehčování a diskreditaci Lenina (byť pod rouškou jeho chvály a povznesení), a trvání na správnosti tolik zdiskreditované teorie permanentní revoluce, která byla zcela otřesena zkušenostmi ze tří ruských revolucí – tj. z roku 1905 i z února a října 1917.

Při příjezdu do Petrohradu v srpnu 1917 se Trockij přidružil k mezirajoncům, skupině, která kolísala mezi bolševiky a menševiky. Prohlašoval, že ho nic nedělí od bolševiků a mezirajonci vstoupili do Ruské sociálně demokratické dělnické strany (bolševiků). Trockij se připojil k bolševikům s nimi. Po vstupu do bolševické strany se celá řada mezirajonců rozešla s oportunismem, ale během následných událostí se odhalilo, že pro Trockého a některé jeho následovníky bylo spojení s bolševiky pouhou lstí. Pokračovali totiž se svými škodlivými a zpátečnickými návrhy, s porušováním kázně a podkopáním stranické organizační a ideové jednoty.

Jak trockismus vyndal své poklady ze starého ohyzdného skladiště a vytáhl je na denní světlo, byl nucen, vzhledem k celému jeho vnitřnímu obsahu, se stát shromaždištěm nejen neproletářských živlů v SSSR, které tehdy (ve 20. a 30. letech) usilovaly o rozložení diktatury proletariátu, ale také imperialistické buržoazie tisíci prostředky usilující o svržení proletářského režimu vzešlého z mohutné Říjnové revoluce. V každé rozhodující fázi ve vývoji ruské revoluce a existence diktatury proletariátu v SSSR, trockismus i nadále udržoval svůj reakční protibolševický, antileninský přístup ve věcech týkajících se teorie, stejně jako organizace, maskovaný silnou vrstvou „revoluční“ rétoriky.

Brest-litevsk

V roce 1918 mladá sovětská republika zbavená armády s vůlí a schopností bojovat o přežití s německým imperialismem podepsala mírovou smlouvu v Brestu Litevském, čímž získala tolik potřebnou úlevu pro vyčerpané obyvatelstvo. V klíčovém okamžiku těchto jednání Trockij jako vedoucí sovětské delegace na mírových rozhovorech vyhlásil v rozporu s pokyny stranického ústředního výboru a sovětské vlády jednostranné stažení sovětské republiky z války, demobilizaci ruské armády a pak opustil Brestlitevsk s falešným důvodem, že „můžeme být v pravém slova smyslu zachráněni pouze evropskou revolucí“ (Sedmý mimořádný sjezd KSR (b)).

To dalo německému velení záminku, kterou potřebovalo k ukončení příměří, podepřelo útok, zavázalo sovětskou vládu podepsat „mnohem víc ponižující mír a obvinilo zbytek těch, kteří odmítli přijmout mír předchozí.“ (Lenin, Political Report of the CC to the Extraordinary Seventh Congress of the RCP (B), 7 March 1918, Collected Works, Vol. 27); (Lenin, Politická zpráva ÚV na mimořádném sedmém sjezdu KSR (b) 07.03.1918, Sebrané spisy, sv. 27).

Ohledně neúspěchu evropské revoluce dozrát, čímž ponechala bolševickou revoluci osamocenou řešit svoje vlastní problémy na svém území, nutil bolševiky čelit realitě, jak to jen šlo, spíše než jak by si přáli, aby to bylo, těmito slovy pokáral Lenin Trockého a jemu podobné:

„Pokud se nejste schopni přizpůsobit sami, pokud nejste ochotni lézt po břiše v bahně, nejste revolucionáři, ale tlachalové; a já toto navrhuji nikoliv proto, že se mi to líbí, ale proto, že nemáme jinou cestu, protože historie nebyla tak laskava, aby dovedla revoluci k dospělosti všude současně.“ (tamtéž.)

Tak mladá sovětská republika zaplatila velmi vysokou cenu za Trockého avanturizmus a frazérské poraženectví, což jsou hlavní charakteristiky jeho shnilé teorie permanentní revoluce, podle níž nemůže nic dobrého nikdy přijít na svět jakoukoli revolucí, pokud tato není provázena revolucí světovou.

Diskuse o odborech

S vítězným zakončením občanské války 1918-1920 přešla sovětská republika pod vedením Lenina od válečného komunismu k Nové ekonomické politice (NEP) a sovětský stát se pustil do programu ekonomického oživení a omlazení – restauraci průmyslu prostřednictvím vzestupu zemědělství a zapojení dělníků a odborářů do aktivního budování socialismu skrze plánovitou organizaci výroby a s pomocí přesvědčování (nikoli nátlaku). Trockij a jeho stoupenci si vynucovali stranickou diskusi o otázce odborových svazů (což byl luxus a odklon od práce na hospodářské výstavbě, boji proti hladu a hospodářskému rozvratu a strana by musela být nemocná, aby to mohla v té době dovolit). Trockij, patriarcha byrokratů, jak ho právem nazýval Stalin, trval na „utažení šroubů“, rozsáhlé reorganizaci odborů a jejich pozdějším zařazení mezi státní úřady a nahrazení přesvědčování nátlakem. Diskuse strany o odborech skončila totálním rozdrcením Trockého a jeho stoupenců. Tedy Lenin byl zděšen Trockého frakcionářstvím a jeho opovrhováním stranickou disciplínou, pročež X. stranický kongres (březen 1921) přijal usnesení zakazující tvoření frakcí a neprodlené rozpuštění frakcí stávajících. Dále bylo uvedeno, že „za nesplnění tohoto rozhodnutí Kongresu musí následovat bezpodmínečné a okamžité vyloučení ze strany.“

Trockého návrat k plnohodnotnému frakcionářství

Toto usnesení vzbudilo u Trockého hořkou nenávist a odpor. Z toho důvodu, že se vůbec nemohl svou vlastní cestou dostat k žádné otázce, spěchal s utvořením trockistické frakce uvnitř strany, byť by to znamenalo její rozkol.

Během roku 1921 se začalo zhoršovat Leninovo zdraví. Mozková arterioskleróza už blokovala jeho krevní oběh a vybírala svou daň, což mělo za následek, že tento muž nevyčerpatelné energie, akce a tahu na branku byl snadno unavitelný a většinu léta strávil odpočinkem ve vesnici Gorki, nedaleko Moskvy. XI. sjezd strany, konaný na konci března 1922 vytvořil novou funkci generálního tajemníka, do které, jeden den po skončení tohoto kongresu (tj. dne 3. dubna 1922), byl za Leninova zahájení a pod jeho záštitou, jmenován Stalin. Dne 26. května 1922 při odpočinku v Gorkách ranila Lenina mrtvice, která způsobila částečné ochrnutí pravé strany těla a ztrátu řeči. Z tohoto úderu se dostal pozoruhodně rychle a zpět u svého stolu byl na začátku října 1922. Po dvou dalších menších mozkových mrtvicích ze 13. a 16. prosince 1922, ho 10. března 1923 ranila mrtvice masivní, ze které se nikdy nezotavil a po níž už v politice nesehrával žádnou další roli.

V návaznosti na poslední Leninův infarkt si Trockij dával pozor na vedení, urychlil svou frakční činnost a zesílil své odporné a pomlouvačné útoky na vedení strany, její ústřední instituce a její politiku. Dne 8. října 1923 zaslal dopis Ústřednímu výboru, v němž tvrdil, že stranické vedení zemi neúprosně a nezadržitelně žene do katastrofy a žádal větší vnitrostranickou demokracii. I přes jeho trockistickou mnohomluvnost, to znamenalo právo zakládat frakční seskupení. Skupina 46 stoupenců Trockého také vydala ve stejném smyslu manifest, známý jako Prohlášení 46. Trockého dopis a Prohlášení 46 byly projednány a odsouzeny na společném plenárním zasedání ÚV a zástupců deseti největších nezávislých organizací v říjnu 1923.

Následoval Trockého dopis s jeho brožurou nazvanou Nový kurs, ve kterém kromě požadavku na větší demokracii, obvinil staré bolševiky – vedení strany – z degenerace. Proti starým bolševikům postavil mladé lidi, zejména studenty, a před bolševickými veterány je prohlásil barometrem strany. Když hovořil o degeneraci „staré gardy“, použil Trockij výrazu „my, staří bolševici“, na který reagoval Stalin tímto postřehem plným jízlivého sarkasmu:

„Za prvé musím rozptýlit případné nedorozumění. Je evidentní, že se Trockij počítá mezi bolševiky staré gardy, čímž ukazuje připravenost na sebe vzít tíhu odpovědnosti palby na starou gardu, pokud tato skutečně jde cestou degenerace. Je třeba připustit, že jeho připravenost k sebeobětování je nepochybně ušlechtilá vlastnost. Musím ale chránit Trockého před Trockým, protože z pochopitelných důvodů nemůže a neměl by nést odpovědnost za případnou degeneraci hlavních kádrů bolševické staré gardy ...“

S více než skrytým odkazem na dlouhou Trockého menševickou minulost, Stalin, zatímco připustil možnost degenerace bolševické staré gardy, pokračoval tímto dodatkem:

„Nicméně, existuje celá řada elementů uvnitř naší strany, které jsou schopny dát vzniknout reálnému nebezpečí degenerace jistých jejích řad. Mám na mysli část menševiků, jež se k naší straně připojila proti své vůli, a která se dosud nezbavila svých oportunistických zvyků.“ (Collected Works, Vol. 5 p. 395) (Sebraná díla, sv. 5, str.395).

XIII. konference KSR (b), která se konala 16.-18. ledna 1924 ostře odsoudila frakcionářství Trockého i jeho následovníků s tím, že „současná opozice není jen pokusem o revizi bolševismu, není pouhým flagrantním odklonem od leninismu, ale je zjevnou maloburžoazní úchylkou. Není pochyb o tom, že všechno, co tato opozice odráží, je tlakem maloburžoazie na pozici proletářské strany a její politiku.“ (Resolution On the Results of the Discussion and on the Petty-Bourgeois Deviation in the Party – CPSU in Resolutions, etc. Vol. 2). (Usnesení o výsledky diskuse a maloburžoazní Odchylka ve straně -. KSSS v rezolucích, atd. Vol. 2).

Leninova smrt a pokus Trockého nahradit leninismus trockismem

Po další mrtvici, jež ho ranila ráno dne 21. ledna 1924 Lenin ve večerních hodinách zemřel. Trockij, přestože byl nováček strany, přesvědčil sám sebe, že právě on má větší právo na úspěch než staří, důvěryhodní a osvědčení bolševici jako Stalin. Takže v říjnu 1924 publikoval Trockij úvod ke svým sebraným spisům nazvaným Poučení z Října, které si dělaly ambice se zabývat důvody bolševického vítězství v Říjnové revoluci.

Od provedení obecných rituálních doporučení nutných pro revoluční stranu a úspěch revoluce přešel Trockij ke snižování role bolševické strany, sebevelebení, vychvalování vlastní role v revoluci. Naznačoval, že Lenin náhle změnil své předchozí pozice směrem k představám Trockého a tato skutečnost měla být sama o sobě přičítána úspěchu Říjnové revoluce. Nu a také vytáhl ze skříně svou starou a velmi zdiskreditovanou teorii „permanentní revoluce!“, přičemž argumentovat, že nepřátelské kolize mezi proletářským předvojem a širokými masami rolnictva byly nevyhnutelné. Člověk má ze čtení Poučení z října dojem, že to byl Trockij, který organizoval vítězství Října.

Jinými slovy,muž, který bojoval proti bolševismu a leninismu po 14 dlouhých let, který stranil menševikům a likvidátorům aby oponoval výstavbě Leninovy bolševické proletářské revoluční strany schopné vést proletariát a široké masy k uchopení politické moci, který svůj život strávil bojem proti Leninově teorii proletářské revoluce předkládaje svou absurdní teorii „permanentní revoluce“, který oponoval bolševickému heslu o porážce vlastní vlády v imperialistické válce (První světová válka) s odvoláním na své šovinistické slogany „ani vítězství, ani porážka“, sestoupil náhle a s boží pomocí na scénu v Petrohradě zachránit revoluci před vyděšenými davy. Ohlásil, že představuje Ústřední výbor bolševické strany, z něhož většina, podle tohoto pohádkáře Tisíce a jedné noci, byla proti povstání Října!!

Nic nemůže být pravdě vzdálenější. Trockého zvláštní role v Říjnu vznikla s Johnem Reedem, autorem knihy Deset dní, které otřásly světem. Reed byl od bolševické strany velice vzdálen, neměl žádné znalosti o tajné schůzi ústředního výboru ze dne 23. října 1917, a jeho znalosti vycházely z klepů šířených lidmi jako Suchanov. Tyto pohádky o zvláštní úloze Trockého v Říjnu později kolovaly a opakovaly se v několika brožurách napsaných trockisty včetně Syrkinovy brožury o Říjnu. Po Leninově smrti Trockij tuze podporoval tyto drby a fámy ve svých literárních prohlášeních.

Již po systematickém Trockého pokusu, který učinil s úmyslem přepsat historii Října a na základě takových legend vychovávat sovětskou mládež, vyvrátil Stalin v projevu na plénu komunistické skupiny na AUCCTU (Všesvazová ústřední rada odborů) jasnými odkazy na fakta tyto Pohádky tisíce a jedné noci. A to pro něho charakteristickým zničujícím způsobem. S odkazem na zápis ze zasedání Ústředního výboru Bolševické strany dne 23. října 1917 dokázal, že usnesení o povstání bylo přijato většinou 10 proti 2, že stejné zasedání zvolilo politické centrum, tzv. Politické byro, které rozhodlo o bezprostředním okamžitém povstání. Členy Politbyra byli Lenin, Zinověv, Stalin, Kameněv, Trockij, Sokolnikov a Bubnov. Do Politbyra byli též začleněni Zinověv a Kameněv, kteří jediní dva hlasovali proti usnesení o povstání. To bylo možné navzdory jejich politickým neshodám, protože v té době mezi nimi a zbytkem Ústředního výboru existovala jednota názorů o zásadních otázkách jako „charakter Ruské revoluce, hnací síla revoluce, role rolnictva, zásady stranického vedení atd.“ (Stalin, Collected Works, Vol. 6, p. 341) (Stalin, sebraného díla, roč. 6, s.. 341). A tím byl politický směr povstání pevně v rukou Ústředního výboru.

Pokud se týká smyšlenky, že právě Trockij sehrál „zvláštní“ roli tím, že Říjnové povstání „inspiroval“ a byl „jediným vůdcem“ Velké říjnové socialistické revoluce, pak na tuto legendu reagoval Stalin takto:

„Trockisté intenzivně šíří zvěsti, že Trockij inspiroval a byl jediným vůdcem Říjnového povstání. Tyto fámy rozšiřuje s mimořádnou horlivostí Trockého vydavatel Lentsner. Trockij sám důsledným vyhýbáním se zmínek o straně, ÚV a Petrohradském výboru strany, zamlčením vedoucí úlohy těchto organizací v povstání a vehementním se tlačením dopředu jako ústřední postava Říjnového povstání, dobrovolně nebo nedobrovolně pomáhal šířit propagaci své zvláštní role, kterou měl údajně v povstání sehrát a jsem tedy dalek od popírání Trockého nepochybně veledůležité role v povstání. Musím však říci, že Trockij v říjnovém povstání nehrál žádnou zvláštní roli a také ani nemohl; když byl předsedou petrohradského sovětu, málo dbal vůle příslušných stranických orgánů, které řídily každý jeho krok. Ignorantům jako Suchanovovi se to vše může zdát divné, ale fakta, pravdivé skutečnosti, zcela a plně potvrzují to, co říkám.“ (Tamtéž, s. 341 – 342).

Stalin pak přechází na přezkoumání zápisu z nejbližšího zasedání ÚV VKS (b) 29. října 1917. Kromě členů ústředního výboru, byli na tomto setkání přítomni i představitelé petrohradského výboru, jakož i zástupci vojenských organizací, závodních výborů, odborů a železničářů. Na této schůzi bylo Leninovo usnesení o povstání přijato většinou 20 hlasů proti 2, přičemž 3 členové se zdrželi hlasování. Zároveň bylo na tomto zasedání také zvoleno organizační centrum pro praktické vedení povstání. Do tohoto praktického ústředí byla zvolena následující pětice: Sverdlov, Stalin, Dzeržhinsky, Bubnov a Uricky. Nechme mluvit Stalina:

„Funkce praktického centra: nasměrovat všechny praktické orgány povstání do souladu se směrnicemi Ústředního výboru. Takže, jak vidíte, stalo se na tomto zasedání Ústředního výboru něco hrozného, tj. Trockij – inspirátor, „vedoucí postava“ a „jediný vůdce povstání“ nebyl zvolen do praktického vedení, které k tomuto přímému povstání vyzvalo. Jak se to slučuje s aktuálním názorem na Trockého bezprecedentní úlohu? Není to všechno trochu „divné“, jak by řekli Suchanov nebo trockisté? A přesto, striktně vzato, není nic divného na tom, že ani ve straně, ani v Říjnové revoluci nehrál Trockij žádnou zvláštní roli, ani ji sehrát nemohl, protože byl v naší straně v období Října relativně nový člověk. On, stejně jako všichni odpovědní pracovníci, prováděl pouze vůli Ústředního výboru a jeho orgánů; to Trockému stačilo jít proti vůli Ústředního výboru, aby byl zbaven všeho vlivu na běh událostí. To hovoří o Trockého zvláštní úloze v legendě, šířené „stranickými“ drby a klepy. [Mezi těmito legendami byl nejvíce zahrnut také velmi rozšířený příběh, podle něhož byl Trockij „jediným“ resp. „hlavním“ organizátorem vítězství na frontách občanské války. Musím soudruzi v zájmu pravdy prohlásit, že tato verze je zcela mimo soulad se skutečností. Jsem dalek popírání faktu, že Trockij hrál důležitou roli v občanské válce. Ale musím důrazně prohlásit, že vysoká čest být organizátorem našich vítězství nenáleží osobám, ale velkému kolektivnímu orgánu pokrokových pracovníků v naší zemi, tj. Ruské komunistické straně. Snad nebude od věci uvést několik příkladů. Víte, že Kolčak a Děnikin byli považováni za hlavní nepřátele sovětské republiky. A víte, že naše země mohla volně dýchat až poté, co byli tito nepřátelé poraženi. A tak historie ukazuje, že oba tito nepřátelé, tj. Kolčak a Děnikin, byli rozdrceni našimi vojsky NAVZDORY plánům Trockého.]

To samozřejmě neznamená, že Říjnové povstání nemělo svého inspirátora. Toto povstání přece svého inspirátora a vůdce mělo, ale byl jím Lenin a nikdo jiný než Lenin, ten samý Lenin, jehož usnesení přijal Ústřední výbor při rozhodování otázky o povstání, tentýž Lenin, kterému, navzdory tomu, co říká Trockij, nezabránil ani úkryt v tom, aby byl faktickým inspirátorem a vůdcem revoluce. Je hloupé a směšné se nyní pokoušet pomocí klepů o Leninovi, jenž byl v úkrytu, zastínit to jediné nepochybné: Fakt, že inspirátorem povstání byl vůdce strany V. I. Lenin.

„Taková jsou fakta.“ (Collected Works, Vol. 6, pp 342-344.) (Sebrané spisy, sv. 6, str. 342-344.)

Stalin pokračuje:

„Jak jsme řekli, připouštíme, a nelze to popřít, že Trockij bojoval dobře v období Října. Ano, to je pravda. Trockij se v Říjnu opravdu řádně bil, ale Trockij nebyl jediný, kdo v období Října tuze bojoval. Dokonce i lidé, jako leví eseři, kteří pak stáli na straně bolševiků, také bojovali bez bázně. Obecně musím říci, že v období vítězného povstání, když je nepřítel izolován a vzpoura roste, není až tak těžké dobře bojovat. V takových chvílích se i zpátečníci stávají hrdiny.

„Proletářský boj však není nepřetržitý pokrok, nepřerušený řetězec vítězství. Skutečný revolucionář není ten, který předvádí kuráž v době vítězného povstání; ale ten, jenž, zatímco bojuje i během vítězného postupu revoluce, prokazuje odvahu, když revoluce ustupuje i když proletariát dostává jednu ránu za druhou. Revolucionář neztrácí nikdy hlavu a nemá panický strach, když revoluce utrpí porážku, ani když nepřítel „dosahuje úspěchu“; který nepanikaří ani nedá průchod zoufalství, když je revoluce v období ústupu. Leví eseři nebojovali špatně v období od Října a podporovali bolševiky. Ale kdo by nevěděl, že se z těchto „statečných“ bojovníků stali v období Brestu panikáři, kteří propadali díky postupu německého imperialismu zoufalství a hysterii. Je to velmi smutné, ale zůstává nezpochybnitelným faktem, že Trockij, který bojoval dobře v období Října, neměl v době Brestu, kdy revoluce utrpěla dočasnou regresi, potřebnou odvahu se v této těžké chvíli projevit a zdržet se následování levých eserů. Kromě otázky, že šlo o obtížný okamžik, ne každý by zvládl prokázat mimořádnou odvahu i ledový klid, nenechat se zděsit ústupem, v pravou chvíli přijmout mír a stáhnout proletářskou armádu mimo dosah úderů německého imperialismu, zachovat rolnické rezervy a po získání oddechu zaútočit na nepřítele s obnovenou silou. Bohužel se ukázalo, že Trockému v této těžké chvíli zoufale chybí odvaha, kuráž i revoluční věrnost.

„Podle názoru Trockého je hlavním poučením z proletářské revoluce „necouvnutí“ během Října. To je špatně; Trockého tvrzení obsahuje jen částečku pravdy o lekci z revoluce. Celá pravda o poučení z proletářské revoluce není couvnutí, a to nejen při postupu revoluce, ale i při jejím ústupu, kdy nepřítel získává navrch a revoluce prohrává. Revoluce neskončila Říjnem. Říjen byl jen začátek proletářské revoluce. Je špatné couvnout, je-li příliv a povstání roste, ale ještě horší je, couvne-li revoluce když prochází těžkými zkouškami po dobytí moci. Udržení příští moci revoluce není tak důležité jako dobytí moci.“ (Ibid. pp. 344-345); (Tamtéž s.. 344-345).

Stalin se zeptal: „K čemu Trockij potřeboval všechny tyto legendy o Říjnu a přípravách na Říjen, povídačky o Leninovi a Leninově straně? Jaký je účel Trockého nových literárních prohlášení proti Straně? ...“ (Ibid. p.363; tamtéž, str.363)

V odpověď Stalin pokračuje:

„Trockij tvrdí, že toto vše je potřebné za účelem „studia“ Října. Není však možné Říjen studovat bez uštědřování dalších kopanců Straně a jejímu vůdci Leninovi? Jaký druh „historie“ Října to je, že začíná i končí u pokusů diskreditovat a poškozovat vůdce Říjnového povstání i stranu, která ho řídila, organizovala a uskutečnila?... Toto není způsob, jak studovat Říjen. Toto ani není způsob, jak psát dějiny Října. Zjevně se zde setkáváme s odlišným „designem“, který tvoří Trockij svými škrobenými interpretacemi Října a s jeho snahou o vytvoření jiného (již jiného!) pokusu o zrod podmínek k nahrazení leninismu trockismem. Trockij „zoufale“ potřebuje zdiskreditovat stranu i její kádry, které řádně vedou povstání. Po diskreditaci strany míní přikročit k diskreditaci leninismu. A je pro něho nutné leninismus zdiskreditovat proto, aby vytáhl, ukázal a předvedl trockismus jako „jedinou“ „proletářskou“ (nesmějte se!) ideologii. To vše, samozřejmě (ach, samozřejmě!) pod vlajkou leninismu.“ Takže dotáhnutí celé akce proběhlo tak bezbolestně, jak to jen šlo“.

„Taková je podstata nejnovějších Trockého literární interpretací.“ (Ibid. pp. 363-364) (Tamtéž. str. 363-364).

Trockismus – shromaždiště kontrarevoluce

Stalin dále dospěl k závěru, že nebezpečím bylo to,„... že Trockismus měl vzhledem ke svému vnitřnímu obsahu velkou šanci stát se centrem a shromaždištěm neproletářských elementů, které usilovaly o oslabení a rozložení diktatury proletariátu,“ s ohledem na níž bylo „povinností strany pohřbít trockismus jako ideologický trend.“ (Ibid. p. 373) (Tamtéž, str. 373)

V pozdějších letech byl sám Trockij nucen přiznat, že „v důsledku tohoto předvoje (tj. trockistické opozice) táhl za ocas všechen druh neuspokojených, schopnostmi špatně vybavených a navíc zklamaných kariéristů,“ dodal však, že se opozici nepodařilo osvobodit se od „náhodných a nezvaných spolucestujících.“ Ba právě s postupným odhalováním obsahu stránek se naplno projevily neproletářské prvky jejich nesmiřitelného nepřátelství vůči diktatuře proletariátu, jejich snahy o rozpad diktatury proletariátu, o nějž především šlo trockistické opozici v SSSR i jejím zahraničním chlebodárcům, kteří pokračovali v podpoře Trockého i v cizině po jeho vyhnání ze Sovětského svazu. Jednalo se o naprosto stejný typ lidí, který se od té doby kolem trockismu motal, poháněný vrozenou nenávistí k marxismu-leninismu a k diktatuře proletariátu.

Dokonce i trockista Deutscher je nucen říci: „Vně strany se beztvará revoluční frustrace mísila s výrazně kontrarevolučními tendencemi. Jelikož si vládnoucí garnitura vybrala Trockého jako cíl útoku, automaticky vzbuzuje právě Trokij mnoho falešného soucitu těch, kteří ho až dosud nenáviděli. Tak se Trockij jevil v ulicích Moskvy (na jaře roku 1924), kde se tísnily davy idealistických komunistů, které mu společně s menševiky a esery aplaudovaly; stejně tak mu tleskala i nová NEPmanská buržoazie a zvláště všichni ti, kteří z různýchdůvodů opravdu doufali ve změnu (tj. v rozval diktatury proletariátu skrze oslabení a rozpad bolševické strany)“ (Isaac Deutscher, Stalin, Pelican, 1966, p. 279).

Isaac Deutscher

Polský spisovatel, novinář a politický aktivista, který se po vypuknutí druhé světové války přestěhoval do Spojeného království. Je známý jako autor životopisů Lva Trockého a Josefa Stalina, který se zabýval sovětskou historií a politikou. Proslul především Trockého třísvazkovou biografií. Deutscher se narodil v rodině praktikujících Židů ve městě Chrzanów v polské Haliči, jež byla v té době součástí Rakouska-Uherska. Studoval chasidské rebbe a byl veleben jako zázračné dítě ve studiu Tóry a Talmudu. Nicméně v době podstoupení židovského obřadu mužské dospělosti zvaného Bar micva, Deutscher svou víru opustil a stal se ateistou. V 16 letech začal vydávat básně v polských literárních periodikách. Svou poezií psanou v jidiš a polštině, jež byla přeplněna židovskou a polskou mystikou, historií i mytologií se Deutscher pokoušel přemostit propast mezi polskou a židovskou kulturou.Do polštiny překládal poezii rovněž z hebrejštiny, latiny, němčiny a jidiš.

Deutscher dálkově studoval literaturu, historii a filozofii na Jagellonské univerzitě v Krakově. V 18 letech odjel z Krakova do Varšavy, kde pokračoval ve studiu filozofie i ekonomie a stal se marxistou. Během roku 1927 vstoupil do ilegální Komunistické strany Polska (KPP) a stal se šéfredatorem podzemního tisku strany.V roce 1931 navštívil v rámci zájmu o průběh první pětiletky a hospodářských podmínek i poznání celkové situace Sovětský svaz. Na moskevské resp. minské univerzitě mu bylo nabídnuto místo profesor dějin socialismu a marxistické teorie. Tyto nabídky odmítl a vrátil se ke své práci v polském podzemí. Po návratu Deutscher spoluzaložil v Komunistické straně Polska první antistalinistickou skupinu, která protestovala proti stranické linii a prohlašovala nacismus a komunismus nikoli za protinožce, nýbrž dvojčata, což odporovalo oficiální komunistické linii, která viděla sociální demokraty jako „sociál-fašistya největší nepřátele komunistické strany. Deutscher publikoval článek nazvaný „Nebezpečí barbarismu v celé Evropě“, v němž vyzýval k vytvoření sjednocené socialisticko-komunistické fronty proti nacismu. Deutscher byl vyloučen ze strany za zveličování nebezpečí nacismu a šíření paniky v komunistických řadách.“

Odchod do Británie a žurnalistická činnost (1939-47)

V dubnu 1939 Deutscher opustil Polsko a odjel do Londýna jako dopisovatel polsko-židovských novin, v nichž čtrnáct let pracoval jako korektor. Tento krok mu zachránil život a vydláždil cestu k jeho budoucí kariéře. Do Polska se již nikdy vrátil a nikdo z jeho rodiny už ho nikdy nespatřil živého. V Londýně pracoval jako dopisovatel polského deníku a zanedlouho vstoupil do trockistickéLigy revolučních dělníků (Revolutionary Workers League).

Když Německo v září 1939 obsadilo Polsko a Deutscherovo propojení s novinami bylo přerušeno, učil se anglicky a začal psát pro anglické časopisy. Brzy se stal pravidelným dopisovatelem týdeníkuThe Economist. V roce 1940 vstoupil do polské armády ve Skotsku, byl však jako nebezpečný podvratný živel internován. V roce 1942 byl z vězení propuštěn a stal se hlavním evropským korespondentem The Economist. Jako evropský korespondent psal rovněž pod pseudonymem "Peregrine" pro The Observer. V letech 1946-47 zanechal žurnalistiky a začal psát knihy. Deutscher se (s poznámkou „pouze sympatizant") následně objevil na seznamu lidí čítajícím mnoho spisovatelů a novinářů, listu, který sestavil George Orwell v březnu 1949 pro Informační oddělení výzkumu (IRD), propagandistickou jednotku zřízenou Oddělením pro zahraničí Labouristické vlády.

Životopisec a vědec (1948–1967)

Deutscher vydal svou první knihu v roce 1949. Byl to Stalinův politický životopisStalin, A Political Biography. Ačkoli byl Deutscher stále oddaným trockistou, v knize ocenil Stalina za zdařilou výstavbu socialismu v Sovětském svazu, jakkoli se z Deutscherova pohledu jednalo o překroucenou vizi Marxe, Lenina a Trockého.

Stalinův politický životopis pasoval Deutschera na předního odborníka v oboru sovětské a ruské revoluce. Deutscherovým nejambicióznějším dílem je třísvazková biografie Trockého:

The Prophet Armed (Ozbrojený proprok), 1954

The Prophet Unarmed (Neozbrojený prorok), 1959

The Prophet Outcast (Vyvržený prorok), 1963

Mnoho z materiálu obsaženého ve třetím svazku bylo známo dříve, protože Trockého vdova Natalia Sedova umožnila Deutscherovi přístup do uzavřené části archivu.

Britský premiér Tony Blair v roce 2006 prohlásil: „Deutscherova trilogie na mne hluboce zapůsobila a vlila mi do žil lásku do konce života...“ Deutscher již plánoval uzavřít svou knihuLife of Lenin (Život Lenina), ale jeho biografie zůstala kvůli politicky motivovanému odmítnutí jeho práce nedokončena. Jak se později ukázalo, když byla akademická komise požádána, aby schválila Deutscherovo pověření, její šéf Isaiah Berlin argumentoval proti povýšení, kvůli značně prokomunistickému aktivismu kandidáta. V šedesátých letech se díky všeobecnému nárůstu levicových postojů, zapříčiněnému masovým odporem proti vietnamské válce stal Deutscher populární postavou na univerzitách ve Velké Británii i ve Spojených státech. Jeho trockismus se měl stát formou marxistického humanismu, ačkoli se Deutscher Trockého nikdy nevzdal.

V roce 1965 se Deutscher zúčastnil prvního studentského přednáškového a debatního fora (Teach-in) o Vietnamu na University of California, Berkeley, kde tisíce studentů naslouchaly jeho obviňování studené války. V letech1966-67 byl Deutscher lektorem na univerzitě v Cambridge a na jaře roku 1967 přednášel šest týdnů na State University of New York, Princeton, na Harvard University a Columbia University. Isaak Deutscher zemřel náhle a náhle a nečekaně v Římě roku 1967.

Isaac Deutscher ve vztahu k judaismu a sionismu

Přestože byl ateistou, Deutscher vždy zdůrazňoval důležitost svého židovského dědictví. Ve vztahu k sobě a ostatním židovským humanistům používal označení „nežidovský Žid". Deutscher obdivoval židovského heretika z 2. století Elishu ben Abuyaha. Na provádění specificky židovské politiky měl málo času. Ve Varšavě, vstoupil do komunistické strany, nikoli do židovského Bundu, s jehož politickým programem ani tezemi nesouhlasil. O svém vztahu k židovství Deutscher řekl: „Pokud jde o náboženství, jsem ateistou, pokud jde o židovský nacionalismus, jsem internacionalistou..." V žádném smyslu nejsem Žid. Jsem však Žid silou své bezpodmínečné solidarity s pronásledovanými a hubenými (tj. těmi, kteří měli být nebo jsou (vy)hubeni). Jsem Žid, protože cítím tep židovských dějin; protože bych chtěl učinit vše, co je v mých silách k zajištění skutečné, nikoli falešné, bezpečnosti a sebeúcty Židů."

Před druhou světovou válkou Deutscher oponoval sionismu jako ekonomicky zpátečnickému, škodlivému, degenerujícímu a zhoubnému vůčihledně internacionalistickému učení socialismu, avšak v důsledku holocaustu svých předválečných názorů zpětně litoval a pokud šlo o vytvoření Izraele, chápal ho jako historickou nutnost pro přeživší evropské Židy.

V roce 1960 se stal Deutscher kritičtější vůči Izraeli z toho důvodu, že židovský stát připravil Palestince o půdu a po šestidenní válce roku 1967 dokonce požadoval, aby Izrael stáhl své jednotky z okupovaných území.

Tento „šestidenní zázrak,“ poznamenal, „poslední, až příliš snadné vítězství izraelské armády v jediném dni byla katastrofa pro samotný Izrael.“

Nejslavnější Deutscherovo přirovnání týkající se jeho vztahu k Izraeli bylo: „Vyskočil jsem z horního patra hořícího domu, v němž už zahynulo mnoho členů mé rodiny... Podařilo se mi zachránit si život; ale dopadl jsem na člověka stojícího dole a zlomil mu nohy i ruce. Muž, který vyskočil neměl na vybranou, zatímcomužis rozbitými údy bylipříčinou jeho neštěstí. Pokud se oba chovají racionálně, neměliby stát nepřáteli. Ale podívejte se, co se stane, když tito lidé chovají iracionálně: Zraněný muž obviňuje druhého ze svého trápení a přísahá, že ho donutí za něj zaplatit. Ten má strach z pomsty zmrzačeného muže a uráží ho kdykoli se setkají. Zkopaný muž znovu přísahá pomstu, znovu bije a znovu trestá. Hořká nepřátelství, zpočátku nešťastně náhodná zastydla a nyní ohrožují vlastní existenci obou mužů a otravují jejich mysl. Marxista židovského původu Deutscher, jehož příbuzní zemřeli v Osvětimi, napsal ve své knizeIzraelsko-arabská válka z června 1967:

„Musíme si být soudní a nesmíme dát průchod emocím, aby nám děsem vzpomínek a strachem zatemnily rozum. Neměli bychom připustit, aby nás vzpomínkami na Osvětim vydírali a nutili k podpoře špatné věci.

Věřil, že „Ospravedlňování resp.omlouvání izraelské války proti Arabům bylo pro Izraelmedvědí službou, jež v posledku skutečně poškodila jeho dlouhodobý zájem.Bezpečnost Izraele a dovolte mi to zopakovat - se nezvýšil a válkami z let 1956 a 1967. Naopak byla těmito válkami podkopána a ohrožena.

„Přátelé“ Izraele měli ve skutečnosti Izraeli napomáhat k jeho sebezruinování (citace z Prophets Outcast (Vyvržený prorok), Nation Books, 2004, p. 184

Vybrané dílo Isaaka Deutschera:

  • Stalin: a Political Biography (Stalin: Politický životopis), 1949

  • Soviet Trade Unions (Sovětské odbory), 1950

  • Russia After Stalin (Rusko po Stalinovi), 1953

  • Russia, What Next? (Rusko, co dál?), 1953

  • The Prophet Armed: Trotsky(Ozbrojený prorok: Trockij), 1954

  • Heretics and renegades: and other essays (Heretici a odpadlíci: a jiné eseje), 1955

  • Russia in transition, and other essays (Rusko v procesu transformace a jiné eseje), 1957

  • The ProphetUnarmed: Trotsky, 1921–1929 (Neozbrojený prorok: Trockij, 1921-1929), 1959

  • Great contest: Russia and the West (Velká soutěž: Rusko a Západ), 1960

  • The Prophet Outcast: Trotsky, 1929–1940 (Vyvržený prorok: Trockij, 1929–1940), 1963

  • Isaac Deutscher on the Israeli-Arab War: an interview with the late Isaac Deutscher (Isaac Deutschero Izraelsko-arabské válce: rozhovor s nedávno zesnulým Isaacem Deutscherem), 1967

  • The Unfinished Revolution: Russia 1917–1967 (Nedokončenárevoluce: Rusko1917-1967), G. M. Trevelyan lectures, 1967

  • Non-Jewish Jew and other essays (Nežidovští Židé a jiné eseje), London: OUP, 1968

  • An Open Letter to Władysław Gomułka and the Central Committee of the Polish Workers Party (Otevřený dopis Władysławu Gomułkovi a ÚV Polské dělnické strany), 1968

  • Russia, China, and the West 1953–1966 (Rusko, Čína a Západ 1953–1966), sestavil Fred Halliday, 1970

  • Marxism in our time, (Marxismus v naší obě), sestaveno Tamarou Deutscherovou, London: Cape, 1972

  • Marxism, Wars, and Revolutions: essays from four decades (Marxismus, války a revoluce: Eseje ze čtyř desetiletí), sestaveno Tamarou Deutscherovou, 1984

Na plenárním zasedání konaném 17. – 20. ledna 1925 charakterizoval ÚV RKS (b) trockismus jako odrůdu menševismu „a Trockého neutuchající útoky na bolševismus jako pokus nahradit leninismus trockismem. Toto zasedání rozhodlo o odstranění Trockého z funkce předsedy Revoluční vojenské rady SSSR a Trockij byl „důrazně upozorněn, že členství v bolševické straně vyžaduje skutečnou, nikoli slovní podřízenost stranické disciplíně i celkové a bezpodmínečné zřeknutí se jakýchkoli útoků na ideály leninismu“.

Vznik Nové opozice

Po zasedání a Stalinově jasném výroku proti Trockého rozkolnické činnosti, protileninské propagandě neslučitelné se členstvím ve straně, Trockij na chvíli ustoupil a čekal na svou šanci. Tato šance přišla, když Zinověv a Kameněv – dva staří bolševici – vylekáni a ovládnuti poraženectvím, odešli do opozice. Stalo se tak po XIV. stranické konferenci, která v dubnu 1925 potvrdila možnost vybudování socialismu v SSSR. Jako nenapravitelní defétisté a skeptici popírali Zinověv a Kameněv možnost budování socialismu v Sovětském svazu, čímž nalezli společnou řeč v pesimismu, skepsi a poraženectví zosobněných jmenovitě Trockým, autorem teorie „permanentní revoluce“, ztělesňující beznaděj.

Nová opozice (jak byla nazývána), vedená Zinověvem a Kameněv, spustila na XIV. sjezdu strany surové útoky proti leninské linii strany (týkající se možnosti budování socialismu) a v prosinci 1925 nahodila prut. Poté, co na tomto kongresu utrpěla drtivou porážku, Nová opozice vedená Zinověvem a Kameněvem (kteří až donedávna usilovali o odvolání Trockého z vedení a jež se Trockij snažil z téhož vedení strany podle pořadí eliminovat), otevřeně přijala trockismus. Tak se vynořil protistranický opoziční blok, ke kterému se hrnuly zbytky různých opozičních skupin, jež předtím stály proti straně. To vše bylo motivováno nenávistí a opozicí jak proti straně samotné, tak i proti posílení diktatury proletariátu a budování socialismu v SSSR.

Jak řekl Stalin, vůdci této opozice Trockij, Zinověv a Kameněv „si navzájem poskytli amnestii“ a jako příležitosti i záminky využili krachu britské generální stávky, kdy vinili předáky bolševické strany za to, že údajně neposkytli britským dělníkům vedení a poradenství. Vytvořili si platformu, jejímž duchovním otcem byl Trockij a jež byla představena na plénu Ústředního výboru 6. až 9. dubna 1926, v plném rozsahu pak na zasedání 14. až 23. července 1926. Za flagrantního a zřejmého porušení stranické disciplíny pořádala opozice demonstrace v továrnách a požadovala podrobnou diskusi o své platformě. Komunističtí dělníci opoziční vůdce vehementně odsoudili a donutili je z těchto setkání odejít. Tváří v tvář této ponižující porážce zatroubili opoziční vůdci na ústup a zaslali dne 16. října 1926 prohlášení , v němž přiznali své chyby, přičemž slíbili, že v budoucnu upustí od své frakční činnosti proti straně. Slovy Iana Greye:

„Zděšeni svou vlastní smělostí a bezohledností, šest vůdců – Trockij, Zinověv, Kameněv, Pjatakov, Sokolnikov a Evdakimov – přiznalo svou vinu ve veřejném prohlášení a přísahalo, že nebude v budoucnu pokračovat ve frakční činnosti. Rovněž odsoudili své vlastní levicové podporovatele v Kominterně a opoziční Dělnické skupiny“.(Ian Grey, Stalin – Muž historie, Abacus , 1982, str. 213-214).

Vytvoření ilegální strany

Prohlášení opozice z října 1926 se ukázalo být naprosto neupřímné a totálně pokrytecké. Ve skutečnosti opozice utvořila vlastní ilegální stranu, s odděleným systémem členství, okresních výborů a centrem. Ilegální strana s tajným nelegálním tiskařským lisem, která konala utajená setkání, na nichž byla projednávána opoziční frakční platforma a taktika, jež měly být přijaty proti bolševické straně, byly projednávány a diskutovány – to vše v rozporu s rozhodnutím X. sjezdu strany, které zakazovalo tvorbu a pokračování oddělených frakcí uvnitř strany.

V říjnu 1926 zasedalo plénum Ústředního výboru společně s Ústřední kontrolní komisí. Obě vydaly vážné varování vůdcům opozice, odstranily Trockého z politbyra a Kameněva z kandidátského členství v tomto orgánu. Zinověv byl odstraněn z Kominterny.

Všesvazová konference strany(říjen-listopad 1926) charakterizovala Trockého-Zinověvskou opozici jako menševickou úchylku ve straně a vydala varování, žedalší rozvojve směrumenševismuby vedl kvyloučení opozičníků zestrany.

Na začátku roku 1927 opozice obnovila útok na politiku Kominterny tváří v tvář čínské revoluci a obvinila Kominternu a KSSS z prohry čínské revoluce. S využitím vnitřních obtíží a během zhoršení mezinárodního postavení SSSR přišla opozice znovu s tzv. Platformou 83. Zatímco obnovila své pomlouvání strany, prohlašovala opozice v této platformě, že sovětská vláda měla v úmyslu zrušit monopol zahraničního obchodu a připustit politický boj kulaků. Takové pomluvy ale dodaly stejnou odvahu kulakům i imperialismu, aby společně mohly tlačit na sovětskou vládu s cílem jí tyto ústupky vyrvat. Navíc opozice demagogicky požadovala větší svobodu ve straně, tedy v jejím pojetí svobodu vytváření frakcí a „oddávání se bezprecedentnímu zneužívání a nepřípustnému pomlouvání ÚV KSSS (b) a Exekutivy Komunistické internacionály. Stěžovala si na „režim“ uvnitř Kominterny a KSSS (b). V podstatě to, co chtěla, byla svoboda dezorganizovat Kominternu a KSSS (b) ...“ (Stalin, Collected Works, Vol. 9, p. 317). (Stalin, sebraného díla, roč. 9, s.. 317).

Trockistický boj proti „stalinismuje pokračováním boje proti leninismu

To, proti čemu bojovala trockistická opozice, byl režim založený a etablovaný na X. sjezdu pod vedením Lenina – režim zkoncipovaný pro posílení diktatury proletariátu skrze jednotu a železnou disciplínu uvnitř bolševické strany tím, že zakáže frakcionářství. Základní zásady režimu stanovené X. sjezdem byly takové, že „při existenci vnitrostranické demokracie se provádí věcná kritika stranických chyb a nedostatků, vůbec se nepovoluje frakcionářství, jež musí být zakázáno pod trestem vyloučení ze strany.“ (Stalin, The Political Completion of the Russian Opposition, Collected Works, Vol. 10, p. 166); (Stalin, Politické završení ruské Opozice, sebrané spisy, sv. 10, s. 166).

„Tvrdím“, řekl Stalin, „že trockisté odstartovali svůj boj proti leninskému režimu ve straně už za ​​Lenina a že boj trockistů nyní [tj. září 1927] je pokračováním tažení proti režimu strany, které rozpoutali již v době Leninově​​“.(tamtéž)

Jako opoziční platforma neměli žádnou podporu z dělnických řad, znovu tedy ustoupili a dne 8. srpna 1927 podali další prohlášení Ústřednímu výboru, v němž slíbili už konečně zastavit svou frakční činnost, aby slib o měsíc později porušili.

Když v září 1927 pobíhaly přípravy již XV. sjezdu strany, sepsala opozice třetí oznámení svých cílů a politiky. Muselo se skoncovat s frakcionářstvím opozice, s její dezorganizační činností i šarádami recidivního porušování jejích pokryteckých deklarací o přiznání viny. Opozičníci museli slíbit, že přestanou vyvíjet frakční činnost. Tak na konci října 1927 Ústřední výbor na společném zasedání s Ústřední kontrolní komisí vyhostil Trockého a Zinověva z Ústředního výboru a rozhodl dále předložit veškeré dokumenty týkající se frakční činnosti trockistické opozice do XV. sjezdu k jejich posouzení.

Stojí za připomenutí, že v průběhu jednání strany před XV. sjezdem VKS (b) hlasovalo 724.000 členů pro leninskou politiku ÚV, zatímco směšných 4.000 hlasů bylo odevzdáno pro platformu trockisticko –zinověvského opozičního bloku. To znamená, že sejednalo o 0,5% členské základny, jež se této diskuse účastnila.

Proč opozice ztroskotala ?

Opozici se nepodařilo získat žádnou podporu ve stranických organizacích a pro její vedení, jež mínilo nahradit leninismus trockismem, to byl naprostý bankrot. A strana chtěla věrně sledovat linii leninismu – to jest revoluční bolševismu.

„Jak tedy,“ dotázal se Stalin, „máme vysvětlit skutečnost, že bez ohledu na jeho řečnický talent, bez ohledu na jeho vůli vést, bez ohledu na jeho schopnosti, byl Trockij vyhozen z vedení velké strany, která se nazývá KSSS (b) ?“ A odpověděl si: „Důvodem je to, že opozice zamýšlela nahradit leninismus trockismem a prostřednictvím trockismu leninismus „zlepšit“. Ale strana chce zůstat věrná leninismu navzdory všem různým trikům a lstím těchto stranických aristokratů. To je příčinou, proč strana, která uskutečnila tři revoluce, zjistila, že je nutné se obrátit zády k Trockému i opozici jako celku.“(Collected Works, Vol. 10, p. 165) (Sebraná díla, sv. 10, s.. 165).

Ve svém projevu na XV. sjezdu strany se Stalin vrátil k této otázce znovu: „Jak se to mohlo přihodit, že strana jako celek a spolu s ní i dělnická třída tak důkladně izolovaly opozici? Koneckonců opozici v čele s dobře známými lidmi známých jmen, s lidmi, kteří vědí, jak propagovat sebe sami..., s lidmi, kteří nejsou postiženi skromností a kteří jsou schopni vyhodit své vlastní trubače, aby co nejlépe vše zobchodovali.

„Stalo se to proto, že se vedoucí skupina opozice ukázala být skupinou maloburžoazních intelektuálů odtrženou od života, odtrženou od revoluce, odtrženou od strany a od dělnické třídy.“ (Stalin, ibid., p. 345) (Stalin, tamtéž, str. 345)

Z frakcionářství uvnitř strany ke kontrarevolučnímu boji proti sovětskému režimu

Tváří v tvář naprosté porážce v rámci strany, bankrotu a politické izolaci od stranické členské základny, přešel trockisticko – zinověvský blok z frakční činnosti uvnitř strany k antisovětskému a kontrarevolučnímu boji proti bolševickému režimu a stáhl na svou stranu všechny protisovětské živly.

Dne 7. listopadu 1927 zorganizovali Trockij a Zinověv v Moskvě i Leningradě protistranické demonstrace k desátému výročí Říjnové revoluce. Jako nevalně navštívené byly tyto kontrarevoluční protesty snadno rozehnány demonstranty dělnické třídy pod vedením KSSS.

Svými akcemi ze 7. listopadu podala opozice jasný důkaz konverze ke kontrarevolučním silám otevřeně nepřátelským diktatuře proletariátu v SSSR. Po porušování všech norem a pravidel stranického života, zahájili nyní trockisté svou dráhu poškozováním státních zákonů, což je vedlo k vraždám, sabotážím, ničení a nakonec je dovedlo až k alianci s fašismem.

Dne 14. listopadu 1927 vyloučil Ústřední výbor Trockého a Zinověva ze strany, zatímco ostatní členové jejich skupiny byli odstraněni z Ústředního výboru i z Ústřední kontrolní komise.

XV. sjezd strany (prosinec 1927) s tím, že se opozice ideově rozešla s leninismem, zdegenerovala v menševismus, přijala cestu kapitulace před mezinárodním imperialismem a vnitřní buržoazií a stala se nástrojem boje proti diktatuře proletariátu, nadšeně schválil toto vyhoštění. Kromě toho vyloučil ještě dalších 75 členů trockisticko-zinověvského bloku, stejně jako 15 Demokratických centralistů. Sjezd dále nařídil stranickým organizacím, aby očistily své řady od nenapravitelných a nepoučitelných trockistů a podnikly kroky s cílem převýchovy členů opozice v duchu leninismu.

Po sjezdu mnozí obyčejní členové opozice uznali své chyby, rozešli se s trockismem a obnovili členství ve straně. V lednu 1928 byl Trockij vypovězen do Alma-Aty ve Střední Asii (Kazachstán). I tam tajně pokračoval a oddával se hýčkání své protistranické a protisovětské činnosti. V důsledku toho byl Trockij v lednu 1929 vypovězen ze Sovětského svazu.

Vzhledem k tomu, že opozice zamýšlela krůček po krůčku provést přeměnu bolševické strany leninského typu v partaj trockistickou, avšak bolševická strana měla v úmyslu zůstat stranou leninskou, bylo jen přirozené, že se strana obrátila k opozici zády a ještě výše pozvedla prapor leninismu. Toto samo o sobě vysvětluje proč, jak se vyjádřil Stalin, „se ze včerejších vůdců strany, stali odpadlíci“. (Collected Works, Vol. 10, p. 199) (Sebraná spisy, sv. 10, s. 199)

Nikoli osobní faktory, ale odklon od leninismu je příčinou selhání trockismu

Namísto porozumění těmto faktům, trockistická opozice v tentýž den a trockisté později, vysvětlili svou porážku osobními faktory. Tedy přesně tím, jak Stalin popisoval dalekosáhlé historické kořeny boje Trockého proti bolševismu i důvody selhání a úpadku opozice:

„Opozice se domnívá, že může svou porážku »vysvětlit« osobními faktory a hrubostí Stalina... To je příliš ubohé vysvětlení. Je to spíše zaklínadlo, nikoli vysvětlení. Trockij bojoval proti leninismu od roku 1904. Od roku 1904 až do únorové revoluce v roce 1917 byl zavěšen za menševiky a zoufale po celou tuto dobu bojoval proti Leninově straně. Během tohoto období utrpěl Trockij řadu porážek z rukou Leninovy strany – Proč? Byla snad na vině Stalinova hrubost? Stalin však tehdy ještě nebyl tajemníkem Ústředního výboru, ještě nebyl v zahraničí, ale zůstával v Rusku, aby proti carismu bojoval z podzemí. Zápas mezi Trockým a Leninem zuřil v zahraničí. Takže jak s tím mohla mít cokoli společného údajná Stalinova hrubost?

„V období od Říjnové revoluce až do roku 1922 se Trockému, již členu bolševické strany, podařilo provést dva „velké“ výpady proti Leninovi a jeho straně: v roce 1918 – v otázce Brestlitevského míru a v letech 1921 – v otázce odborů. Oba tyto výpady skončily Trockého poražkou. Proč? Byla na vině Stalinova hrubost? Ale v té době byl Stalin ještě tajemníkem ústředního výboru. Tajemnické posty byly následně obsazeny známými trockisty. Takže co s tím měla dělat Stalinova hrubost?

„Později provedl Trockij řadu chladných výpadů proti straně (1923, 1924, 1926, 1927) a při každém z nich utrpěl novou porážku.

„Není snad ze všeho zcela zřejmé a patrné, že pokusy trockistů nahradit leninismus trockismem proti leninské straně mají hluboké a dalekosáhlé historické kořeny? Není to zřejmé z toho, že boj vedený nynější stranou proti trockismu je pokračováním téhož boje, který vedla strana v čele s Leninem už od roku 1904?

Není zřejmé ze všech těchto pokusů trockistů nahradit leninismus trockismem, že právě tyto snahy jsou tou hlavní příčinou selhání, úpadku a bankrotu opozice?

„Naše strana se zrodila a vyrostla v bouři revolučních bitev. Není to strana, která vyrůstala v době mírového rozvoje. Z tohoto pádného důvodu je hrdá na své revoluční tradice a nedělá z nich fetiš svých vůdců. Najednou byl nejpopulárnějším mužem ve straně Plechanov. A více než to. Byl zakladatelem strany a jeho popularita byla tedy nesrovnatelně větší než Trockého a Zinověva. Nicméně i přesto se strana od Plechanova odvrátila zády, jakmile se začal od marxismu odchylovat a přecházel k oportunismu. Není tedy udivující, že lidé, kteří byli tak skvělí a úžasní jako Trockij a Zinověv, skončili na chvostu strany poté, co se začali od leninismu odchylovat?“ (Sebrané spisy, roč. 10, pp 199-201 ); (Collected Works, Vol. 10, pp 199-201).

Stejně jako pokračující boj bolševické strany vedené Stalinem proti trockismu byl po roce 1924 pokračováním boje, jenž strana v čele s Leninem vedla již od roku 1903, byl boj Trockého proti bolševické straně v čele se Stalinem pokračováním boje, který trockismus vedl proti bolševické straně v době, kdy stál v jejím čele Lenin. Lenin byl hlavním terčem očerňování, pomlouvání a špinění ze strany Trockého v letech 1903-1917. Po smrti Lenina nastoupil na tuto čestnou funkci Stalin a stal se tak hlavním terčem útoků opozice. Bylo to proto, že Stalin věrně bránil, prováděl a realizoval Leninův odkaz, stal se nejreprezentativnějším mluvčím bolševické strany a z této funkce za sebou táhl neustále se opakující hněv opozice, která jednoduše neskousla svou impotenci v pokusu nahradit leninismus trockismem. Nebyl to případ údajně leninského boje Trockého proti údajně vně stojícímu uchvatiteli Stalinovi, jak se vypráví v trockistických pohádkách; naopak to byl spolehlivý a neúnavný leninsta (Stalin), který skvěle pokračoval v úspěšném leninském útoku na antibolševickou a maloburžoazní ideologii trockismu. Toto samo o sobě vysvětluje nenávist Josefa Stalina k trockismu a skutečnost, že pouhá zmínka čehokoli souvisejícího s trockismem ho vedla k o to větší nekompromisnosti a nesmiřitelnosti. Nenávist opozičníků k němu Stalin popisuje těmito slovy:

„V první řadě o osobním faktoru. Slyšeli jste zde, jak se svědomitě opozičníci vrhli na Stalina a ze všech sil ho uráželi. Důvodem, proč byly hlavní útoky namířeny proti Stalinovi, byla skutečnost, že Stalin znal všechny opoziční triky lépe a právě proto se ho zřejmě někteří z našich soudruhů pokusili, troufnu si říci, oklamat, což jistě není snadné. Dobrá tedy, nechť urážkami zraňují a trápí svá srdce.“

A pokračoval: „A jaký je Stalin? Stalin je jenom malá figura. Vezměte Lenina. Kdo neví, že v době Srpnového bloku opozice vedená Trockým dokonce ještě vedla sprostou kampaň pomluv proti Leninovi? Poslechněte si například Trockého:

„Ubohé handrkování systematicky provokované Leninem, tím starým pletichářem a profesionálním kořistníkem všeho zpátečnictví, co ho v ruském dělnickém hnutí je, se jeví jako nesmyslná posedlost“ (See Trotsky’s ‚Letter to Chkeidze‘, April 1913) (viz Trockého “Dopis Chkeidzemu“, duben 1913).

„Všimněte si jazyka, soudruzi! Všimněte si jazyka! Je to Trockého psaní. A psaní o Leninovi.“

„Není překvapující, že Trockij, který psal tak nevychovaným a neotesaným způsobem o velikém Leninovi, jehož tkaničky u bot by nebyl hoden ani zavázat, nyní sprostě haněl a urážel jednoho z mnoha žáků Leninových – soudruha Stalina?

A více než to. Myslím, že mi opozice prokázala čest, když dala průchod celé své zuřivé nenávisti vůči Stalinovi. Je to tak, jak má být. Myslím, že by bylo divné a hrubě urážlivé, pokud opozice, která se snaží stranu zničit, by měla chválit Stalina, toho, který obhajuje základy leninských principů strany. (Collected Works, Vol. 10, pp. 177-178); (Sebrané spisy, sv. 10, str. 177-178)

Trockého pravidelné

předpovědi zkázy

Postupoval-li nevědecky a pesimisticky, neřkuli antileninsky dle teorie „permanentní revoluce“, jež byla vyvrácena zkušenostmi tří ruských revolucí (1905, únor a říjen 1917) i dalším celkovým společenským vývojem v SSSR, nemohl Trockij předpovědět nic jiného než zkázu. A to také udělal... Hlavním tématem a cílem všech jeho výroků mezi lety 1923 a 1940 bylo popřít jakékoli možnosti budování socialismu v SSSR a tím podkopat důvěru sovětského proletariátu v budování nové společnosti vlastními silami, pokud se nedostaví světová revoluce k jeho záchraně. To bylo doprovázeno zlomyslnými útoky na stranu, jako jedinou záruku výdobytků SSSR během tohoto epochálního i obtížného období a zvláště pak atakem na úspěch nejvýznamnější, tj. na leninské vedení strany a státu diktatury proletariátu. Samozřejmě byly tyto útoky vždy skryty pod rouškou útoku na „byrokratický státní aparát“ nebo „stalinistickou byrokracii“ a to s údajným přáním zlepšit situaci. A i když se často předpovídané katastrofy nenaplňovaly, přesto to Trockému poskytlo šanci předložit zprávu – výmysl o rozsáhlé katastrofě, rozčarování a demoralizaci jako prostředku k dosažení naplnění jeho nářků a lamentování.

Trockého „Nový kurz“ předpovídá degeneraci strany

V roce 1923, v době Nové ekonomické politiky (NEP), předpovídal Trockij okamžitou zkázu diktatury proletariátu s poukazem na „degeneraci státního aparátu buržoazní směrem.“ Jedná se, jak předpověděl, o restauraci kapitalismu skrze NEP a prohlašoval, že množství by se v určité fázi mohlo přeměnit v kvalitu:

„... Rychlý rozvoj soukromého kapitálu ... by se mohl více a více vkládat mezi dělnický stát a rolnictvo a získávat tak ekonomický a tudíž i politický vliv ... Taková roztržka mezi sovětským průmyslem a zemědělstvím, mezi proletariátem a rolnictvem by mohla představovat vážné nebezpečí pro proletářskou revoluci, symptom možnosti vítězství kontrarevoluce.“

„Jaké jsou politické cesty, kterými by mohlo dojít k vítězství kontrarevoluce v případě realizace ekonomických hypotéz? Politický proces může přerůst do buržoazní degenerace státního aparátu. ... Pokud se poničenému soukromému kapitálu rychle podaří sloučit se s rolnictvem, mohla by být s velkou pravděpodobností účinná a nakonec i převládnout kontrarevoluční tendence namířená proti komunistické straně...

„Kontrarevoluční tendence lze nalézt a jsou podporovány mezi kulaky, překupníky, maloobchodníky, koncesionáři – jedním slovem mezi elementy mnohem více schopnými se pohybovat ve státním aparátu, než ve straně samotné...

Negativní sociální jevy, které jsme právě vyjmenovali a které jsou nyní živnou půdou byrokratizace, by snadno mohly přivést revoluci do nebezpečí, jenž by dále rostlo... byrokratismus ve státním a stranickém aparátu je vyjádřením nejotravnějších tendencí spojených s naší situací, vad a odchylek v naší práci, které mohou snadno podrýt a podkopat základ revoluce. Kvantita se v určité fázi mění v kvalitu“. (Kapitola 4).

Trockij v tom všem kompletně opomíjí úlohu diktatury proletariátu. Samozřejmě, že zavedení NEP doslova spustilo a odvázalo z řemene kapitalistické elementy země, ale hlavně šlo o částečný návrat ke kapitalismu. Bylo všeobecně známo, že autorem NEPu je Vladimir Iljič Lenin. Ale neexistoval žádný jiný způsob přechodu od válečného komunismu k socialismu než skrze NEP, přestože později přineslo uvolnění kapitalistických živlů v zemi nebezpečí restaurace kapitalismu. Nebezpečí této alternativy kapitalistické restaurace však nemohlo být nikdy uskutečněno, dokud diktatura proletariátu vykonávala svou železnou vládu nad nepřátelskými kapitalistickými třídami – kulaky a obchodníky. To je také důvod, proč Lenin vyzval k maximálnímu posílení diktatury proletariátu. Té mohlo být podle pořadí dosaženo pouze jednotou vůlí a železnou disciplínou vládnoucí bolševické strany. A proto také X. sjezd strany schválil rezoluci, kterou napsal Lenin sám a jež vyzývala stávající frakce uvnitř strany k okamžitému zastavení činnosti a zakazovala tvorbu frakcí nových. Zároveň ustanovila, že kdokoli by toto usnesení nedodržel, byl by ze strany vyloučen. Rezoluce byla nepokrytě zamýšlena proti Trockému za jeho stálé a vytrvalé podkopávání diktatury proletariátu, za jeho zlé útoky na vedení strany a její očerňování, za hanění státního aparátu SSSR a opovrhování všemi stranickými normami, kázní a disciplínou bolševické strany.

Selhání Trockého předpovědí

Bez ohledu na trockistické sabotáže se Trockého předpovědi díky leninskému vedení strany a státu během tohoto velmi obtížného období nenaplnily. Místo NEPu bylo vlastně Rusko proměněno v mohutný socialistický Sovětský svaz, jenž následně pokračoval v dosahování úspěchů, které korunovalo slavné rozdrcení mocné nacistické válečné mašinérie téměř bez pomoci. Jako „degeneraci“, „byrokratismus“, „zkostnatění“, „odcizení“ a „patologický nepokoj“ označoval Trockij sovětskou realitu. Jeho černé předpovědi však nedošly naplnění a SSSR začal být transformován prostřednictvím kolektivizace, industrializace a uskutečňováním pětiletého plánu. V té době Trockij zesílil své útoky na SSSR a vedení bolševické strany. Jeho výpady byly odhaleny v procesu, který odkryl Trockého pravé odporné rysy a ukázal ho jako tržního socialistu, tj. jako socialistu buržoazního, sociálně demokratického typu.

Zavrženíhodný a zbabělý poraženec

V roce 1933 vydal Trockij svůj pamflet Sovětská ekonomika v nebezpečí, ze kterého vyšla najevo jeho podpora kapitalismu, tedy útoku na socialistickou industrializaci a kolektivizaci – dvě opatření světového revolučního historického významu. Trockij prohlásil, že „správná a ekonomicky solidní kolektivizace v dané fázi BY NEMĚLA VÉST K ELIMINACI NEPu, ale k POSTUPNÉ REORGANIZACI JEHO METOD.“ (str. 32).

Jinými slovy, neměl být učiněn žádný pokus odstranit kapitalismus obecně a kapitalismus na venkově zvláště.

Gorbačovovo pózování a předstírání faktu, že stojí za jakýmsi kontrolovaným trhem a za Trockého metodami jeho řízení znamenalo: ponechte trh, ať se řídí sám!

„Regulace trhu,“ říká, „musí sama záviset na tendencích, které jsou vyvolané prostřednictvím zlaté střední cesty.“ (str. 30).

Každý obří revoluční krok sovětské ekonomiky té doby vpřed byl, pokud stál mimo trh, zobrazen tímto veleknězem tržního socialismu jako porucha a „ekonomický chaos.“ Trockij říká:

„Odstraněním trhu a namísto něho instalací asiatských bazarů vytvořila byrokracie... podmínky pro nejbarbarštější výkyvy cen a následné podminování obchodních výpočtů. V důsledku toho se hospodářský chaos zdvojnásobil.“ (str. 34).

Trockij se snažil v prosinci 1925 na XIV. stranickém sjezdu KSSS vnutit straně politiku okamžité kolektivizace rolnictva, když podmínky nezbytné k takové kolektivizaci naprosto chyběly. V roce 1933, kdy kolektivizace byla na dobré cestě k dokončení, se zase Trockij dožadoval v protikladu k politice likvidace kulaků jako třídy, zřízení systému politiky přísného omezení vykořisťovatelských tendencí kulaků.“ (str. 47).

Jinými slovy: kapitalismus nesměl být na venkově zlikvidován.

Trockij se modlí za zázraky a prohlašuje: „Komodity se musí přizpůsobit lidským potřebám ...“ Trockij zastává tento názor: „Hospodářské účetnictví je nemyslitelné bez tržních vztahů.“ Vzhledem k tomu není divu, že Trockij dospěl k tomuto závěru: „Je třeba odložit druhý pětiletý plán. Pryč se řvavým nadšením!“ (str. 41).

Není tedy divu, že Stalin ve své Zprávě ze XVII. sjezdu strany (26. ledna 1934) vyvodil tyto postřehy týkající se trockistického programu:

„Vždycky jsme říkali, že »levičáci« jsou ve skutečnosti pravičáky maskujícími svou pravicovost levými frázemi. Nyní „levičáci“ sami potvrzují správnost našeho výroku. Vezměte loňské problémy trockistického „Věstníku“. Co páni trockisté požadují, o čem píší a v čem nachází svůj výraz jejich „Levý“ program? Požadují: ROZPUŠTĚNÍ SOVCHOZŮ na základě toho, že neplatí, ROZPUŠTĚNÍ VĚTŠINY KOLCHOZŮ, s tím, že jsou smyšlené, UPUŠTĚNÍ OD POLITIKY ODSTRANĚNÍ KULAKŮ, NÁVRAT K POLITICE KONCESÍ A PRONÁJMU ŘADY NAŠICH PRŮMYSLOVÝCH PODNIKŮ na základě toho, že neplatí.

„Takový je program těchto opovrženíhodných zbabělců a kapitulantů – jejich kontrarevoluční program obnovení kapitalismu v SSSR!“

„Jaký je rozdíl mezi programem tímto a programem extrémních pravičáků? Je zřejmé, že není žádný. Z toho vyplývá, že se levice „otevřeně propojila s kontrarevolučním programem pravičáků, aby s nimi mohla vstoupit do bloku a vést společný boj proti straně.“ (Stalin, Collected Works, Vol. 13, pp. 370-371) (Stalin, sebrané spisy, roč. 13, str. 370-371).

Trockého protisovětské výpady jsou vodou na imperialistický mlýn

Přestože se buržoazní ekonomie nic neučila z Trockého knihy Sovětské hospodářství v nebezpečí, když viděla, jak Trockij přes své neporozumění nemotorně opakuje to, co bylo řečeno před deseti lety buržoazními ekonomy jako von Mises a Brutzkus, široce Trockého citovala v imperialistickém tisku. A těmto buržoazním kritikům socialistické výstavby umožnila zdůraznit, že jejich „objektivní“ a „nestranná“ kritika socialismu neumožňuje společnosti se osvobodit od trhu, což bylo plně akceptováno „starým bolševikem“ Trockým. (Pro lepší pochopení tohoto předmětu odkazuji čtenáře na kapitolu 11 mé knihy Perestrojka – naprostý kolaps revizionizmu.) Pozn. knihu vydalo nakladatelství Orego v roce 2002)

Trockého výpady proti sovětskému režimu nalezly ochotné porozumění u německých a italských fašistů:

„Podívejte, přátelé,“ řekl Goebbels německým socialistům a komunistům, „co říká Trockij o sovětském státu. Už to není socialistický stát, ale stát ovládaný parazitní byrokracií, tyjící z ruského lidu.“ (viz dodatek 2) Tyto a podobné argumenty šířené fašisty jakož i jinými imperialistickými státy byly zamýšleny tak, aby oslabily jak víru mas v SSSR, tak i jejich víru v sebe, ve své schopnosti vybudovat pro sebe nový život. Těchto trockistických argumentů se zmocnili a dodnes s nimi operují odpůrci komunismu v dělnickém hnutí, jakož i radikální maloburžoazní inteligence. Trockismus tak vždy fungoval, hrál a dodnes hraje matoucí roli, jejímž cílem je odzbrojit dělnické hnutí politicky a ideologicky.

Během svého poletování tváří v tvář skutečnosti a ignorování vývoje socialistické výstavby v SSSR, Trockij i nadále předvídal katastrofu a obhajoval svržení „stalinistické byrokracie“ – eufemismus pro leninské vedení bolševické strany a sovětského státu – jinými slovy, obhajuje svržení diktatury proletariátu. V článku napsaném v říjnu 1933 předpovídal Trockij restauraci kapitalismu, pokud bude pokračovat vláda „stalinistické byrokracie“:

„Čím dále pokročí nebrzděný rozvoj byrokratismu, tím vše nevyhnutelněji povede k zastavení ekonomického a kulturního růstu, k strašné sociální krizi, poklesu a v posledku propadu celé společnosti. To by ovšem znamenalo nejen kolaps diktatury proletariátu, ale i konec byrokratické nadvlády. Namísto dělnického státu nepřijdou »sociálně byrokratické«, ale kapitalistické vztahy.“ (The Class Nature of the Soviet State) (Třídní povaha Sovětského svazu).

V únoru 1935 Trockij předpovídal „nevyhnutelné zhroucení stalinského politického režimu“ a jeho nahrazení „fašisticko – kapitalistickou kontrarevolucí“. Směšné, stejně jako všichni trockističtí kontrarevolucionáři, kteří především popírali samotnou možnost budování socialismu. Trockij se pokoušel postavit (byť neúspěšně) snad jakoukoli překážku do cesty budování socialismu, přičemž ruku v ruce s imperialistickou buržoazií pomlouval sovětský stát i bolševické vedení strany, snižoval, očerňoval a haněl výdobytky socialistického průmyslu, zemědělství, vědy, techniky i umění až nakonec sám skončil jako spojenec a nástroj německého a japonského fašismu!! Tito velmi opovrženíhodní zbabělci a kontrarevolucionáři, tito nejhorlivější zastánci programu restaurace kapitalismu, světa postaveného na hlavu, plní trockistické přetvářky, klamu a intrik, přesvědčili sami sebe, že jsou „proletářský předvoj“!

„Nevyhnutelný kolaps stalinského politického režimu povede k vytvoření sovětské demokracie jedině v případě, že dojde k odstranění bonapartismu vědomým aktem proletářského předvoje. Ve všech ostatních případech by mohla namísto stalinismu přijít jedině fašisticko-kapitalistická kontrarevoluce“. (Trotsky, The Workers‘ State, Thermidor and Bonapartism) (Trockij, Dělnický stát, thermidor a bonapartismus).

Trockij uznává socialistické úspěchy jako prostředek k získání důvěryhodnosti

Na konci druhého pětiletého plánu nemohl ani slepý nevidět gigantické, skutečně hrdinské a světově historické úspěchy socialistické výstavby. Dokonce i inteligentní představitelé imperialismu začali přijímat dosavadní úspěchy socialismu ve všech oblastech života SSSR – jediné země, která dosáhla plné zaměstnanosti, zatímco kapitalistický svět se otřásal pod údery krize. Trockij se ocitl v nebezpečí, že bude zdiskreditován kvůli flagrantnímu rozporu mezi Sovětskou realitou a Trockého predikcí. Tak Trockij, tato nejvíce antisovětská figura ze všech antisovětčíků, byl nucen v zájmu získání určité věrohodnosti, psát téměř nadšeně o výdobytcích socialismu v SSSR. Byla to však samozřejmě znovu jen pouhá předehra k další sprosté kampani lží a pomluv proti sovětskému režimu. Ve své Zrazené revoluci (1933) píše:

„Gigantické úspěchy v průmyslu, nesmírně slibné začátky v zemědělství, bezprecedentní růst starých průmyslových měst a budování nových, rychlý nárůst počtu aktivistů za účelem zvýšení kulturní úrovně a nebývalé zvýšení kulturních zájmů – takové jsou nezpochybnitelné výsledky Říjnové revoluce...“

„Svým vítězným bojem socialismus dokázal nikoli na stránkách Das Kapital, ale v průmyslové aréně čítající šestinu zemského povrchu – ne jazykem dialektiky, nýbrž řečí oceli, cementu a elektřiny ... z gruntu změnit zaostalou zemi za dobu kratší než deset let a dosáhnout v dějinách bezpříkladných úspěchů.“

„To také ukončuje spor s reformisty v dělnickém hnutí. Můžeme byť jen na okamžik srovnat jejich myší scény, povyk, poskakování a cavyky s titánskou prací konanou tímto lidem a revolucí ho probouzející k novému životu? ...“ (str. 16).

Tak dost záhadně a bez jakéhokoli vysvětlení, korekce nebo omluvy ze strany Trockého zjistíme, že „arogantní, negativní, pohrdavý, přezíravý a kliky vytvářející byrokratický aparát,“ charakterizovaný na jedné straně „setrvačností“ a na straně druhé „násilím vůči kritice,“ obsazený „jen kariéristy a osvědčenými politickými stoupenci“, kteří jsou tak odtrženi od reality, že se cítí být ohroženi ztrátou podpory mas a opírají se proto o státní teror moci proti „kontrarevolučním tendencím existujícím mezi maloobchodníky, překupníky a kulaky tohoto byrokratického aparátu“. A tito odpůrci – de facto sedlina nějakým způsobem povstanou proti vedení bolševické strany a sovětského státu při příležitosti desetiletí úspěšného budování a výstavby v historii zcela bezpříkladných“!

Normálně trockismus maluje obraz sovětských lidí, kterým je nařizováno a kteří jsou naháněni „stalinskou byrokracií“ a pokorně a rozmrzele přijímají svůj osud. – Na stránkách této knihy, v níž jsou některé charakteristicky popírány zase jinými stránkami téže knihy, popisuje Trockij bezbřehé nadšení, s nímž se sovětská mládež vrhala do hospodářské, kulturní a umělecké činnosti. Situaci líčí následujícími slovy:

„Aby bylo jasno, mládež je velmi aktivní v oblasti hospodářství. V Sovětském svazu je nyní 1,2 milionu komsomolců (komunistické mládeže) v kolchozech. Stovky tisíc komsomolců byly v posledních letech mobilizovány do dřevařského průmyslu, na stavební práce a těžbu uhlí a zlata; na práci v Arktidě, Sachalinu, nebo na Amur, kde právě probíhá výstavba nového města Komsomolsk. Nová generace se napřahuje a spouští šokující brigády, soutěže o nejlepší pracovníky, rozjíždí stachanovské hnutí, soutěžení mistrů, předáků... Mládež studuje a její značná část studuje pilně a svědomitě. Oni jsou tak akční a aktivní v oblasti atletiky a nejodvážnější i nejbojovnější jsou pak v seskocích padákem a střelectví. Podnikavě a odvážně se vrhají do všech druhů nebezpečných výprav.“

„Lepší část našeho mládí,“ řekl nedávno známý polárník Schmidt, „touží pracovat tam, kde na ni čekají potíže.“ To je nepochybně pravda...“

„... Bylo by to hrubé pomlouvání mládeže, kdybych ji vykreslil jako řízenou převážně nebo dokonce výlučně osobními zájmy. Nikoli, povšechně jsou masy velkorysé, citlivé, iniciativní... V jejich hlubinách nalezneme různé tendence v čisté podobě zakotveného hrdinství čekajícího na své uplatnění. (Vše) závisí na těchto náladách, zejména na zušlechťování nejnovějšího typu sovětského vlastenectví a péče o něj...“ (kapitola 7).“

Ještě hanebnější

a sprostší útoky na socialismus

To vše je však jen předehrou k brutálnímu odsouzení sovětského režimu, negaci sovětských úspěchů a všeho socialistického, ke zkreslení, ne-li vyložené falzifikaci sovětské historie. Poté, co je donucen k slovní podpoře socialismu a „demonstruje jeho pevné vítězství,“ jehož sovětský stát dosáhl během „deseti let bezprecedentních a největších úspěchů v dějinách,“ věnuje Trockij zbytek knihy jedovatému útoku na SSSR a jeho vedení. Bylo nám řečeno, navzdory všemu přiznání „bezpříkladných historických úspěchů“, že „sovětský stát ve všech svých vztazích je mnohem blíže k zaostalému kapitalismu, než ke komunismu“ (str. 22); že je tedy daleko od dosažení nižší fáze komunismu a že to, čeho Sovětský svaz dosáhl, byl „přípravný režim k přechodu od kapitalismu k socialismu.“ (str. 52); že tento režim zplodil a vyvolal rostoucí nerovnosti: „mzdové rozdíly v Sovětském svazu,“ tvrdil, „nesmí být menší, ale větší než v kapitalistických zemích“ (str. 228); a že průmysl je ovládán „korporací otrockých honáků“ (str. 229). Pro tento tranzitní režim s možností směřování k socialismu bylo naprosto nezbytné a nutné uskutečnění „druhé doplňující revoluce proti byrokratickému absolutismu“ (str. 272), protože „byrokracie může být odstraněna pouze za pomoci revoluční síly. A jako vždy bude o tolik méně obětí, čím odvážnější a rozhodnější bude útok“ (p. 271). Vzhledem k tomu, že sovětské vedení mělo drtivou podporu dělnické třídy a kolektivizovaného rolnictva, Trockého poukazy a zmínky o revoluční síle mohly znamenat buď jen teroristické činy vůči vedení bolševické strany, nebo vojenské spiknutí, či dokonce zahraniční intervenci v zájmu svržení bolševického režimu – popřípadě kombinací všech těchto prostředků.

To je přesně to, co měl Trockij na mysli a co se nám vyjasní nad stránkami této knihy.

Znovutrvání na zdiskreditované teoriipermanentní revoluce“

V potaz je třeba také vzít nevyvratitelné prohlášení, že postup směrem k socialismu závisí do určité míry na předchozím vítězství revoluce ve zbytku Evropy (str. 274) – jde o nevalné přepracování a nejnovější verzi Trockého permanentní beznaděje, která se maskuje jako teorie „permanentní revoluce“. To je případ, kdy se musí odpustit otázka, čeho má být vlastně dosaženo „doplňující revolucí proti byrokratickému absolutismu“ v případě, že je revoluce determinována, nucena jen nudně přežívat a v posledku upadnout do beznaděje kvůli nepřítomnosti „vítězné revoluce ve zbytku Evropy.“ ?!

Kromě toho kniha obsahuje záštiplné, nepřátelské a jedovaté pranýřování všech pokusů o zvyšování produktivity práce, jež je v podmínkách kapitalismu nedosažitelné. Trockij napadá veškeré mzdové rozdíly, platby za úkolovou práci, nadšení socialistického soutěžení – všechno jednoduše odsuzuje a označuje za „zdroj nespravedlnosti a útlaku. Nutnost pracovat se týká všech, výsady a „šťastný život“ jen pár vyvolených“ (str. 244-245). Odhlédne-li se od povšechné demagogie, udivuje naprostá neznalost, nemluvě o nepoctivosti: zdá se, že se jejímu autorovi nepodařilo zcela pochopit podstatu díla Kritika Gothajského programuvypíchnout zásadní z tohoto Marxova pojednání o, mimo jiné, normách distribuce v nižší a vyšší fází komunismu. Na nižším stupni může distribuce fungovat pouze podle vzorce „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho práce“, vzorce, který neodstraňuje vady rozdělování ani nerovnost buržoazního práva“ (Lenin, Stát a revoluce).

Ztotožnění mezi socialismem a fašismem a šíření defétistické demoralizace

Poháněn svou intenzivní a necitelnou nenávisti k sovětskému státu, bezduchým subjektivismem a neomezenou pomstychtivostí proti bolševickému režimu z důvodu, že se ho tento rozhodl vyhnat kvůli jeho nenapravitelnému frakcionářství, líčí Trockij v 11. kapitole své knihy Zrazená revoluce opovrženíhodně sáhodlouze, že „stalinismus a fašismus ... jsou mnoha svými funkcemi jevy souměrné a vykazují smrtící podobnost.“

V dodatku ke své knize Trockij říká:

„... s dělnickou třídou a jejím upřímným přebornictvím mezi inteligencí ... zapříčiní naše práce ve skutečnosti pochybnosti a vyvolá nedůvěru – nikoli však nedůvěru revoluce, nýbrž jejích uzurpátorů. Ale tuto hlavní metu jsme si stanovili sami.“

Trockij předpovídá válku a vyzývá k porážce SSSR

Vzhledem k tomu, že Trockij, vedený kombinací egoistického frakcionářství a buržoazního subjektivismu, vždy hovořil o leninském vedení bolševické strany a sovětského státu jako o „stalinistické byrokracii“, „kastě uzurpátorů“, „totalitě“ atd. apod., lze jen stěží popřít, že pravým cílem a záměrem jeho vyšinutých urážek bylo zákeřné pomlouvání a očerňování sovětského režimu tím, že se pokoušel přesvědčit dělníky celého světa, že tento režim, jenž je právě podle Trockého k nerozeznání od fašismu, si nezaslouží jejich podporu. Fakt, že trockismus takto hovořil nejen tajně, nýbrž i zcela otevřeně, je zřejmý z následujících nechutných a odporných výroků týkajících se blížící se druhé světové války. V podstatě zašel ještě dále a tvrdil, že vleklé války bez vojenské porážky „povedou nutně k buržoazně – bonapartistické revoluci.“ Zde jsou samotná Trockého slova:

„Můžeme ale očekávat, že Sovětský svaz vyjde z nadcházející velké války neporažen? Na takto upřímně položenou otázku odpovíme stejně upřímně: kdyby měla válka zůstat jen válkou, bude porážka Sovětského svazu nevyhnutelná. V technicko – hospodářském i vojenském smyslu je imperialismus nesrovnatelně silnější. Pokud nebude ochromen revolucí na západě, smete imperialismus režim, který vzešel z Říjnové revoluce“. (Zrazená revoluce, s. 216).

Jak tomu bude v případě, že se Sovětskému svazu podaří přežít pohromu, jež mu byla přidělena Trockým? No, zničení sovětského státu bude následovat stejně tak jako tak. Točte se jako korouhvičky, ať uděláte, co uděláte, vojenské porážce Sovětského svazu stejně neujdete. Sovětský svaz zkrátka nemůže válku přežít:

„Vleklá povaha války,“ napsal Trockij, „odhalí rozpory transformující se ekonomiky SSSR s jejím byrokratickým plánováním ... V případě zdlouhavé války doprovázené pasivitou světového proletariátu vnitřní sociální rozpory SSSR nejen mohou vést, ale určitě povedou k buržoazně bonaparistické revoluci.“ (Čtvrtá internacionála a válka).

V roce 1940 se blíží konec Trockého života – života naplněného nesmiřitelným nepřátelstvím vůči leninismu a TROCKIJ s nadšením a zápalem hodných cennější věci OPĚT PŘEDPOVÍDÁ PORÁŽKU SSSR A TRIUMF HITLEROVSKÉHO NĚMECKA:

„Vždy jsme vycházeli ze skutečnosti, že mezinárodní politika Kremlu byla určována neschopností nové aristokracie vést válku.“

„... vládnoucí kasta již není schopna myslet na zítřek. Jejím programem je heslo všech odsouzených režimů „po nás potopa“...

„Válka překotila mnoho věcí a skácela mnoho jednotlivců. Rafinovanosti, podvody a zrazování budou důkazem marné snahy uniknout těžkému rozhodnutí“ (Statement to the British capitalist press on Stalin – Hitler’s Quartermaster) (Prohlášení k britskému kapitalistickému tisku o paktu mezi Stalinem a Hitlerem).“

„Stalin nemůže vést válku s nespokojenými dělníky a rolníky a s uťatou Rudou armádou“ (German-Soviet Alliance) (Německo-sovětská aliance).

„Úroveň výrobních sil zakazuje SSSR velkou válku ... Účast SSSR ve velké válce před koncem tohoto období by v každém případě znamenala boj s nerovnými zbraněmi.“

„Subjektivní faktor, neméně důležitý než materiální, se v posledních letech prudce změnil k výrazně horšímu...“

„Stalin nemůže vést útočnou válku s nadějí na vítězství.“

„V případě, že SSSR vstoupí do války s jejími nesčetnými oběťmi a strádáním, veškerý podvod vládnoucího režimu, jeho krutost i násilí nevyhnutelně vyvolají silnou protireakci ze strany lidu, který již v tomto století uskutečnil tři revoluce...“

„Tato válka rozdrtí kremelskou byrokracii ještě předtím, než vypukne revoluce v nějaké kapitalistické zemi ...“

(Twin Stars: Hitler-Stalin) (V hlavní roli dvojčata: Hitler – Stalin).

Trockého předpovědi vyvráceny epickým vítězstvím SSSR ve Druhé světové válce

Jako obvykle byly všechny Trockého předpovědi naštěstí pro lidstvo zcela popřeny. Po počátečních prohrách a nezdarech v prvních týdnech války, které lze přičíst na vrub především překvapivému útoku nacistů, sovětská obrana ztuhla a zatnula se. Zanedlouho se pomstila. Trockij spolu se zbytkem světa dával SSSR jen pár týdnů, než se zhroutí pod náporem údajně nepřemožitelné nacistické válečné mašinérie. Rudá armáda a sovětský lid sjednocené jako jeden muž pod vedením KSSS a s jejím vrchním velitelem Josefem Stalinem vyhodila tento mýtus o nacistické neporazitelnosti do povětří. Sovětská vítězství v gigantických bitvách u Moskvy, Stalingradu, Kursku a Leningradu budou navždy oceňována nejen národy bývalého, velikého a slavného Sovětského svazu, ale rovněž i celým pokrokovým lidstvem.

„Bitva o Moskvu byla epickou událostí ... Zúčastnilo se jí více než 2 miliony lidí; 2.500 tanků, 1.800 letadel a 25.000 palných zbraní. Oběti nabyly děsivého rozsahu. Pro Rusy skončila vítězstvím. Obyvatelé a vojáci cele pocítili plný dopad německého útoku („Blitzkrieg“) a navzdory svým ztrátám byli schopni zahájit efektivní protiútok. Počali s rozbitím mýtu o německé neporazitelnosti ...“ (Ian Grey, Stalin – Man of History, Abacus, s. 344); (Ian Grey, Stalin – Muž dějin, Abacus, str. 344). Kapitulace fašistického generála von Pauluse a dalších 23 generálů fascinovala dne 1. února 1943 u Stalingradu celý svět. Vítězství Rudé armády u Stalingradu bylo neuvěřitelné a bezprecedentní, stejně jako hrdinské a chrabré. Nacistické ztráty v oblasti Volha-Don-Stalingrad činily 1,5 milionu mužů, 3.500 tanků, 12.000 děl a 3.000 letadel. Nikdy předtím nacistický válečný stroj, který si rychle přivykl na svůj měsíce a týdny ničím nerušený běh dobytými státy, utrpěl náhle takovou ponižující porážku – debakl, ve kterém pomřel výkvět německé armády. Bylo to právě na pozadí této bitvy, kdy Stalin vyrostl v očích světa do velikosti gigantického obra“ (Deutscher, Stalin, p. 472); (Deutscher, Stalin, str. 472). Od nynějška se již neodehrávalo nic jiného, než ​potupný úprk wehrmachtu před jednotkami Rudé armády tváří v tvář neodvratné německé porážce. Rudá armáda vstoupila do Berlína i Říšského sněmu dne 30. dubna 1945 – ve stejný den spáchal Vůdce sebevraždu. O šest dní později polní maršál Wilhelm Keitel, jednající jménem německého vrchního velení, se vzdal Maršálu Žukovovi.

Stalin a Velká vlastenecká válka

Ačkoli zásluha a uznání za vítězství musí oprávněně náležet sovětským ozbrojeným silám a hrdinskému úsilí sovětských lidí, žádné vyprávění těchto osudových let nemůže být kompletní bez vpravdě přehnaného holdu nepochybnému vůdci KSSS (b ), sovětského lidu a vrchnímu veliteli sovětských vojsk Josefu Stalinovi. Dokonce i odpadlík jako Gorbačov byl nucen svého času připustit Stalinovu zásluhu na sovětském vítězství ve Druhé světové válce: „Faktorem k dosažení vítězství byla obrovská politická vůle, cílevědomost a vytrvalost, schopnost organizovat a disciplinovat lid, kterou ve válečných letech projevil Josef Stalin.“ (Report at the Festive Meeting on the 70th Anniversary of the Great October Revolution held in Moscow on 2 November 1987, p. 25); (Zpráva ze slavnostního zasedání k 70. výročí Velké říjnové socialistické revoluce se konala v Moskvě dne 2. 11. 1987, str. 25)

Ian Grey, který je buržoazní, ale poctivý spisovatel k této věci dodává:

„Vážné dílčí prohry a bezprostřední ohrožení Moskvy nejvíce zneklidňovaly muže, ale Stalina vedly k posílení jeho ponurého odhodlání bojovat. Žádný faktor nemohl být v tomto okamžiku důležitější než udržení národa a zabránění jeho rozkladu.“ (Ibid. p. 335); (Tamtéž, str. 335).

Dále:

„Bylo to v pravém slova smyslu jeho (Stalinovo) vítězství. To by nebylo možné bez jeho industrializační kampaně a především bez intenzivního rozvoje průmyslu (kromě jiného) v Povolží. Kolektivizace přispěla k vítězství tím, že umožnila vládě zásobovat potravinami a surovinami obyvatelstvo, aby se zamezilo ochromení průmyslu a hladomoru ve městech. Ale také kolektivizace se svými strojními traktorovými stanicemi dala rolníkům jejich první školení v používání traktorů a dalších strojů.“ (Ibid. p. 419) (Tamtéž s. 419).

Citacemi Isaaca Deutschera, který je dalek tomu být ke Stalinovi přátelský, Ian Grey souhlasně pokračuje:

„Kolektivizované zemědělství byly »rolnické« přípravné školy pro mechanizované válčení...“

„To bylo také jeho vítězství, protože řídil a kontroloval všechny odbory ruských operací během války. Rozsah a břímě jeho povinností byly zcela mimořádné. Den za dnem bez přestávky po čtyři válečná léta vydával přímé rozkazy sovětským silám a řídil dodávky válečným průmyslovým odvětvím. Rovněž měl na starost vládní politiku, včetně politiky zahraniční.“ (Ibid. pp. 419-420); (Tamtéž str. 419 – 420)

Nakonec stejný spisovatel říká" „Jeho vítězství to bylo především proto, že bylo dosaženo jeho géniem, dřinou a heroismem. Ruští lidé ke Stalinovi vzhlíželi s úctou k jeho prozřetelnému vedení a on ho také nenechal vyblednout. Jeho projevy z 3. července a 6. listopadu 1941 lid zocelovaly před zkouškami války. Svojí přítomností v Moskvě během velké bitvy o hlavní město prokázal svou odhodlanou vůli po vítězství. Byl to on, kdo inspiroval lid a vytyčil pozitivní směr. Měl cit pro detail i empatii pro široký záběr a zároveň si skvěle pamatoval minulost, byl doslova ponořen do dějů současnosti a neustále hleděl do budoucnosti.“(str. 424).

Přes své přirozené nepřátelství ke Stalinovi, mu Deutscher prokázal laskavost vylíčením Stalinovy role během války:

„Mnoho spojeneckých návštěvníků, kteří Kreml během války odpískali, bylo ohromeno, když zjišťovalo, ke kolika velkým i malým vojenským otázkám, záležitostem politickým a diplomatickým, Stalin osobně přijímal konečná rozhodnutí. Ve skutečnosti to byl právě Stalin, který byl svým vlastním Nejvyšším velitelem, svým vlastním ministrem obrany, svým vlastním ministrem zásobování, svým vlastním ministrem zahraničí a dokonce i svým vlastním šéfem protokolu. Stavka, hlavní velitelství Rudé armády, sídlilo v jeho kanceláři v Kremlu. Z ní vycházely za trvalého a přímého spojení se štáby Stalinovy rozkazy různým frontám, z ní řídil a dohlížel na vojenské akce v oblasti. Rovněž od svého stolu dokázal řídit a organizovat další ohromné a skvěle naplánované operace: přestěhování 1.360 továren, závodů a výrobních zařízení ze západního Ruska a Ukrajiny k Volze, Uralu a na Sibiř, rozhodl o evakuaci, která se týkala nejen strojů a zařízení, ale i milionů dělníků a jejich rodin.“

„Při dohadování nákupu jedněch nebo druhých zbraní jsem smlouval, jak říkal, s Beaverbrookem a Harrimanem o množství hliníku nebo kalibru pušek a protiletadlových střel, které mají do Ruska dodat západní spojenci. Rovněž jsem přijímal vůdce partyzánů z Němci okupovaného území a diskutoval s nimi o jejich akcích, které mají být provedeny stovky mil za nepřátelskou linií. Při vyvrcholení bitvy o Moskvu v prosinci 1941, kdy se hřmění Hitlerových děl zlověstně vznášelo nad ulicemi Moskvy, si našel dostatek času na to, aby zahájil jemnou diplomatickou hru s polským generálem Sikorskim, který dorazil k uzavření rusko-polské smlouvy... Hostil je (zahraniční vyslance a návštěvníky) obvykle pozdě v noci a v brzkých ranních hodinách. Po dni nabitém vojenskými zprávami a operačními rozhodnutími, ekonomickými a diplomatickými pokyny mohl nad nimi za úsvitu dumat, hloubat a promýšlet je před jejich odesláním z komisariátu vnitra a NKVD ... Tak pokračoval, den za dnem, po celé čtyři roky nepřátelství, zázračně trpělivý, houževnatý a ostražitý, téměř všudypřítomný a téměř vševědoucí“ (Isaac Deutscher, Stalin, s. 456-457).

A dále:

„... Není pochyb o tom, že byl jejich (sovětských vojsk) skutečným Vrchním velitelem. Jeho vedení se v žádném případě netýkalo pouze přijetí abstraktních strategických rozhodnutí, ve kterých civilní politici mohou vynikat. A zájem, s nímž studoval technické aspekty moderní války až do nejmenších detailů dokládá, že to nebyl žádný diletant. Díval se na válku především z pohledu logistiky... Pro zajištění rezervy pracovních sil a dodávek zbraní ve správném množství i poměru, jejich rozdělení a dopravu do správných míst ve správný čas byl vždy připraven k zásahu v rozhodujících momentech – tyto operace tvořily devět desetin jeho úkolu.“ (tamtéž str. 459)

Deutscher také boří všechny představy o nepřátelství sovětských občanů k sovětskému režimu:

„Neměli bychom si namlouvat, že většina národa byla nepřátelská vůči vládě. Pokud by tomu tak bylo, žádné vlastenecké výzvy, žádné vybízení nebo donucování by nemohlo uchránit Rusko od politického kolapsu, ve který Hitler tak sebevědomě doufal. Obrovská transformace, kterou země prošla před válkou, posílila do morku kostí morálku národa. Většina byla prodchnuta nadšením z rychlého hospodářského a sociálního postupu vpřed a byla pevně odhodlána se bránit proti nebezpečí zvenčí.“(tamtéž. s. 473)

Tak tolik trockistické žvásty o „nové aristokracii neschopné vést válku nespokojených dělníků a rolníků kvůli odpravenému velení armády“. Z toho důvodu měla být mobilizace s ohledem na údajně horší kvalitu zbraní Rudé armády zhola nemožná. „Stalin je neschopný vést útočnou válku s nadějí na vítězství,“ a válka tak skončí zlikvidováním kremelské byrokracie.“

Namísto jeho potření došlo k tomu, že sovětský režim vzešel z války posílen. Namísto likvidace sovětského režimu, byl rozdrcen nacistický režim sám stejně jako Německo. Ba co víc, Sovětské vítězství jasně prokázalo správnost politiky industrializace a kolektivizace jakož i nutnost dlouhodobého boje proti trockistické a imperialistické opozici, který vedl sovětský režim před válkou.

„Nové ocenění role Stalina nepramení pouze z přívalu vítězství. Pravdou bylo, že válka nemohla být vyhrána bez intenzivní industrializace Ruska a zejména jeho východních provincií. Stejně tak by nemohla být vyhrána bez kolektivizace velkého počtu farem. Mužik v roce 1930, který se nikdy nenaučil zacházet s traktorem nebo jiným strojem, by nebyl v moderní válce k ničemu. Kolektivizované zemědělství s jeho strojními traktorovými stanicemi byly rolnickou přípravnou školou k mechanizovanému válčení. Rychlé zvyšování průměrného standardu vzdělání rovněž umožnilo Rudé armádě čerpat značné rezervy inteligentních vojáků a důstojníků. Jsme padesát nebo sto let za vyspělými zeměmi. Musíme toto zpoždění dohnat za deset let. Buď to dokážeme, nebo nás rozdrtí – takhle mluvil Stalin přesně před deseti lety, než se Hitler vydal dobýt Rusko. Jeho slova, která jsou dnes vzpomínána, zapůsobila mocně na lid a přesně předpověděla včasnou výzvu k akci. A vskutku, jen několikaleté zpoždění v modernizaci Ruska mohlo znamenat právě rozdíl mezi vítězstvím a porážkou.“ (Deutscher, Ibid. p. 535)

Těmito slovy Deutscher zachytil vítěznou přehlídku na Rudém náměstí na konci války:

„Dne 24. června 1945 stál Stalin na vrcholu Leninova Mausolea a vzdával hold velkolepé vítězné přehlídce Rudé armády u příležitosti čtvrtého výročí Hitlerova útoku. Po boku Stalina stál maršál Žukov, jako jeho zástupce a vítěz bitev o Moskvu, o Stalingrad a o Berlín. Jednotky, které pochodovaly pod nimi, byly vedeny Maršálem Rokossovským. Za mašírování vojáků a tryskového cvalu koní přes Rudé náměstí regimenty dělostřelectva a pěchoty doslova strhávaly zástavy, transparenty i standarty Hitlerovy armády a vojáci je pak odhazovali před mauzoleem na chodník Stalinovi k nohám. Alegorická scéna byla kupodivu nápaditá ...

„Druhý den Stalin přijal hold Moskvy za obranu města v roce 1941. Den poté byl uznán za „Hrdinu Sovětského svazu a byl mu udělen titul Generalissima.“ (Tamtéž s. 534)

V „těchto dnech vysněného vítězství a slávy,“ pokračuje Deutscher: „Stalin byl na výsluní popularity, uznání a vděčnosti. Tyto pocity byly spontánní, ryzí a skutečné, nebyly to jen nakomandované oficiální propagandistické slogany o „úspěších éry stalinismu“ nyní svěže sdělované nejen mladým lidem, ale i skeptikům a nespokojencům ze starší generace ...“ (tamtéž s.. 534).

Tak na konci války stál trockismus naprosto zdiskreditovaný – totálně zbankrotovaný – a nemohl být považován za nic jiného než za informační agenturu antikomunistických spojenců imperialismu, zejména Spojených států, které vedly agresi proti korejskému lidu, během níž většina trockistů, sžíraných svou genetickou nenávistí k Sovětskému svazu, fakticky stranila americkému imperialismu proti silám národního osvobození a socialismu.

Studená válka – imperialistická odpověď na prestiž vítězného socialismu

Úspěchy SSSR v kolektivizaci zemědělství, masivní socialistické industrializaci, obrovské úspěchy v oblasti vzdělávání, vědy, techniky a kultury, neustále rostoucí životní úroveň dělnické třídy a rolnictva, to vše bylo korunováno vítězstvím v protifašistické Velké vlastenecké válce, jež s sebou přineslo vítězství demokratických vlád v Polsku, Maďarsku, Československu, Rumunsku, Bulharsku a Albánii. A pro Sovětský svaz znamenalo raketový nárůst jeho prestiže. Byla to podívaná triumfu, sebevědomí a stoupajícího přílivu socialismu, který zasel strach z Boha do srdcí imperialistické buržoazie a později zapříčinil – pod vedením amerického imperialismu, který se z války vynořil jako nejsilnější imperialistická mocnost – odstartování studené války, založení agresivního válečnického vojenského paktu NATO a vyzbrojení Západního Německa jako člena této aliance. Váleční štváči z NATO ohrožovali SSSR hospodářskou blokádou a jaderným vydíráním. Ale SSSR se vzpíral blokádě i vojenským hrozbám. Zdvojnásobil své úsilí o vybudování hospodářství a zničení monopolu USA ve věci vlastnictví atomové bomby. Na konci září 1949, v tomtéž týdnu, kdy soudruh Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republikou a vítězství čínské revoluce, uslyšel svět detonaci první sovětské atomové bomby.

Mao Ce-tung (1893 - 1976):

Čínský politický a státní činitel. Pocházel ze statkářské rodiny, v r. 1918 absolvoval pedagogický institut a o dva roky později se zapojil do revolučního hnutí vzniklého pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce. V r. 1921 se účastnil zakládajícího I. sjezdu KS Číny, v l. 1923 - 1925 a znovu od r. 1928 byl členem jejího ústředního výboru. 1928 se stal politickým komisařem 4. sboru čínské Rudé armády, 1931 předsedou ústředního výkonného výboru a předsedou rady lidových komisařů Čínské sovětské republiky, od 1933 členem politbyra a od 1943 předsedou ÚV KS Číny.
Mao Ce-tung pochopil, že Čína je příliš zaostalá na to, aby se komunistická strana mohla spoléhat na nepočetnou městskou dělnickou třídu, proto vytvořil na rozmezí jižní a střední Číny sovětskou základnu, jejíž oporou byli rolníci. Sovětské základny musely od počátku čelit vyhlazovacím výpravám reakčního čínského politika Čankajška. Když Čankajškovy síly v r. 1934 sovětskou oblast dobyly, Mao se svými stoupenci vyrazil na nebezpečný „Dlouhý pochod" na severozápad země. Čankajšek byl v r. 1936 zajat vlastními oddíly (Kuomintangem) a donucen vytvořit s komunisty protijaponskou frontu, která v roce 1945 zvítězila v národně osvobozenecké válce proti japonskému imperialismu. Čankajšek, který po japonské kapitulaci začal opět útočit proti revolučním silám, v r. 1949 uprchl na Tchaj-wan a v Pekingu byla vyhlášena Čínská lidová republika, jejímž byl Mao Ce-tung 1954 - 1959 předsedou.
V 50. letech dosáhl čínský lid při budování socialistické společnosti významných úspěchů. Zároveň už z dřívějšího období přetrvávaly k odchylky od marxismu-leninismu, projevující se např. v prosazení teze, že KS Číny se řídí „idejemi Mao Ce-tunga" do stanov strany na VII. sjezdu (1945).
V období, kdy v čele SSSR stál N. S. Chruščov, zejména po r. 1958, došlo k výraznému zhoršení vztahů mezi SSSR a ČLR a spolu s tím i mezi státy, které byly s těmito dvěma zeměmi politicky a hospodářsky spřízněny. Ačkoli sovětskou stranou byl za roztržku v mladé světové socialistické soustavě viněn výhradně Mao Ce-tung a jeho „nacionalismus a subjektivismus", negativní úlohu v politováníhodném narušení přátelských vztahů socialistických a lidově demokratických států hrála zejména subjektivistická a revizionistická politika N. S. Chruščova, která poškodila vztahy Sovětského svazu se zahraničím i jeho vnitřní záležitosti a rozvoj.
Čínské vedení se sice v 1. polovině 60. let zásadově postavilo antileninským Chruščovovým koncepcím, ale přesto v politice KS Číny po roce 1958 došlo k chybám, které výstavbu socialistické společnosti vážně poškodily. Jednalo se např. o „velký skok", při kterém byly stanoveny nereálné hospodářské plány, ale ve skutečnosti bylo hospodářství oslabeno, životní úroveň pracujících se zhoršila a projevy jejich nespokojenosti byly vojensky potlačovány. Docházelo k přeceňování vývoje projevujícímu se snahou nahradit zemědělská družstva komunami či postavit mimo zákon náboženství (1966 - 1976). Revoluční nadšení mas bylo podlamováno zaváděním kasárenských metod a výchovou k asketismu. Mezinárodní politika se řídila tezí o dvou supervelmocích, imperialistických USA a sociálimperialistickém SSSR. Komunistické a dělnické strany a socialistické státy sledující sovětskou linii byly prohlášeny za revizionistické.
V l. 1965 - 1969 proběhla v Číně „velká proletářská kulturní revoluce", při které byla nesprávně odsuzována téměř veškerá světová i čínská kultura jako feudální, buržoazní či revizionistická a došlo ke zničení mnoha památek. Byla násilně přerušena činnost řady společenských organizací a „Rudé gardy" a „cao-fani" („buřiči" z řad dělníků) nespoutaně řádili a když maoistické vedení uznalo, že toto řádění překračuje meze únosnosti, rozhánělo tyto vlastní oddíly vojensky. Delegáti IX. sjezdu KS Číny v r. 1969, který znovu prohlásil „ideje velikého Maa" za „teoretický základ" KS Číny a Mao Ce-tunga za doživotního vůdce, nebyli voleni, ale jmenováni.
V r. 1971 byl zbaven vlivu Maův blízký spolupracovník a jmenovaný nástupce Lin Piao. V témž roce již začalo navazování spolupráce s USA; SSSR byl vyhlašován největším nepřítelem Číny. Po Maově smrti byla v r. 1977 odsouzena tzv. „banda čtyř" v čele s Maovou manželkou Ťiang Čchin. V čele ČLR stanul Chua Kuo-feng, který stejně jako jeho následníci (především Teng Siao-pching, nejvyšší vůdce ČLR 1978 - 1992) prohluboval spolupráci s kapitalistickými státy a prováděl ekonomické reformy, které v závěru 80. let vedly fakticky k obnově kapitalistického hospodářství při zachování vedoucí úlohy komunistické strany a podílu státu v některých významných podnicích („socialistického tržního hospodářství").

Dokonce i takový spisovatel jako trockista Isaac Deutscher, jehož nenávist ke Stalinovi je totální a který nikdy nevynechá příležitost vylíčit Stalina jako „pochmurnou vykopávku“, je povinen přiznat:

„On (Stalin) dosáhl některých ze svých životních cílů. Západnímu tlaku odolával natolik pevně, aby zabránil jakémukoli americkému plánu na rozšíření války a sovětský jaderný průmysl postupoval kupředu mílovými kroky a směřoval k vytvoření první vodíkové bomby v roce 1953, krátce poté, co tohoto velkého počinu dosáhli Američané. Základní sektory sovětské ekonomiky, které dosáhly své předválečné úrovně výroby v roce 1948 – 1949, vzrostly ještě o 50 procent v posledních letech Stalinova života. Modernizace a urbanizace Sovětského svazu byla urychlena. Jen na počátku padesátých let vzrostla městská populace asi o 25 milionů. Středním a vysokým školám se dávaly pokyny pro dvakrát tolik žáků jako před rokem 1940. Z trosek světové války byly znovu položeny základy pro obnovení ruské průmyslové a vojenské nadvlády, což současně polekalo svět.“ (Stalin, s. 585-586).

O několik stránek dál Deutscher poznamenává:

„... Je faktem, že Stalin převzal Rusko s dřevěným pluhem a zanechal jej vybavené atomovými reaktory’“... Toto shrnutí Stalinovy vlády je, samozřejmě, holdem jeho výdobytkům.“ (Tamtéž, str. 609). Slova uváděná Deutscherem jsou citována z jeho nekrologu Stalina zveřejněného v Manchester Guardian ze dne 6. března 1953.

Samozřejmě, že pouze dementní trockisté tvrdí, že výše uvedené výdobytky se automaticky realizovaly na podkladu socialistických vlastnických vztahů zděděných po Říjnové revoluci – ne díky, ale navzdory existujícímu vedení. Ne, takové úspěchy nepřijdou bez správného vedení. Člověk si pouze musí umět porovnat vládu a jí prováděnou politiku a důsledky takové politiky v SSSR až do poloviny padesátých let s uskutečňováním opatření vlád Sovětského svazu od 20. stranického sjezdu (1956) až do puče ze srpna 1991 vedoucího k rozpadu SSSR. A plně si uvědomit, jaká propast tato dvě období dělí. Dokonce i Roj Medveděv, žádný Stalinův přítel a autor veskrze antistalinistické Let history judge (Ať dějiny posoudí), byl nucen uznat – Stalin převzal Sovětský svaz v troskách a zanechal ho jako velmoc, Gorbačov zdědil velmoc a nechal ji v troskách.“

Triumf chruščovského revizionismu a resuscitace trockismu

Tedy, vědomi si svých gigantických úspěchů a plodů své vytrvalosti a připraveni k následné leninské cestě socialistické výstavby, naložili tedy pracující s trockistickým blouzněním proti SSSR a jejímu vedení naprosto pohrdavě. To vše se však změnilo s triumfem chruščovského revizionismu v KSSS po smrti Stalina. Chruščovský revizionismus se nemohl nikam dostat se svou touhou oslabit a postupně podkopat socialismus, dosáhnout míru s imperialismem a zahájit dlouhý proces na cestě zpět ke kapitalismu, aniž by nenapadl člověka, který byl, po Leninově smrti v ostrém boji za vítězství leninské linie v otázce socialistické industrializace a kolektivizace nejreprezentativnějším mluvčím a jehož jméno bylo nesmazatelně a neoddělitelně spojeno s budováním socialismu v SSSR, a to, Josefem Stalinem. Proto útok Chruščova proti Stalinovi v jeho tzv. Tajné zprávě XX. stranickému sjezdu KSSS v roce 1956. S tímto útokem na údajný Stalinův „kult osobnosti“ – vše, mimochodem, ve jménu leninismu a s údajným cílem návratu k opravdovým Leninským normám – začal vleklý politický a ekonomický proces, který přinesl zralé kapitalistické ovoce pod milovanou a něžnou péčí a řízením Chruščovova posledního následovníka Gorbačova. Zde se nemohu zevrubně věnovat této otázce, jíž jsem se podrobně zabýval ve své knize Perestrojka – naprostý kolaps revizionizmu.

Chruščovův útok na Stalina přinesl retrospektivní důvěryhodnost trockistickému kontrarevolučnímu hřímání proti SSSR z poloviny dvacátých let. Jako pod vedením Chruščova a jeho následovníků začala sama KSSS, stejně jako revizionistické strany v Evropě i jinde, opravdu degenerovat, tak získávaly dlouho opakované trockistické nářky a lamentování nad údajným Thermidorem a degenerací sužující KSSS od roku 1923 zdání věrohodnosti.

Trockismus straní každému kontrarevolučnímu hnutí

Následkem triumfu revizionismu na XX. sjezdu KSSS a pod jeho přímými stimuly jednaly buržoazně nacionalistické tendence v dělnických stranách v úzké spolupráci s imperialistickými zastupitelskými úřady a sdělovacími prostředky, jakož i církví, jež se dostala do popředí v některých lidových demokraciích. V řadě míst – zejména v Maďarsku – to vedlo ke kontrarevolučním povstáním. Všude v těchto otřesech namířených proti socialismu a panování dělnické třídy, to bylijak se dalo očekávat trockisté, kteří se postavili na stranu imperialismu, reakce, kontrarevoluce a klerofašismu. Na XI. Světovém kongresu trockistů vzdali jeho účastníci hold CIA a Vatikánem inspirované a vedené maďarské kontrarevoluci těmito slovy:

„Maďarská revoluce ze října-listopadu 1956 došla nejdále v cestě k plnohodnotné antibyrokratické politické revoluci.“ (Imprecor, listopad 1979).

James Burnham, americký trockista a až do roku 1940 Trockého věrný nohsled, otevřeně od roku 1950 obhajoval americkou politiku „osvobození uvězněných národů“ – politiku destabilizace lidových demokracií ve východní Evropě.

Trockismus a československá kontrarevoluce

Když krajní revizionisté v Československu pod vedením netrpělivého Dubčeka, který odstartoval pomalé „reformy“ s cílem obnovit kapitalistickou ekonomiku a pluralitní buržoazní demokracii, zahájili tzv. Pražské jaro, eufemisticky prohlašovali, že jejich cílem bylo „osvobodit marxismus od stalinistických a byrokratických pokřivení“ a „formulovat humanistické poslání komunistického hnutí.“ Význam těchto zdánlivě atraktivních sloganů a hesel se stal až příliš zřejmý okolo roku 1989, tj. doby likvidace komunistických stran v Polsku a Maďarsku a rozebrání toho, co ještě zbylo ze socialistického plánovaného hospodářství v těchto zemích. V nich došlo k uvržení a propadu do kapitalismu a buržoazní demokracie, pod milost a nemilost imperialismu a jeho duchovní paže, Vatikánu. To bylo zřejmé. Dubček v dopise stranickému vedení snažně prosil o neodsuzování reforem v Polsku a Maďarsku. A tak jeho kolega Jiří Pelikán vyzýval „demokratické hnutí v západní Evropě k rozvíjení dialogu se Solidaritou v Polsku, s Demokratickým fórem v Maďarsku a s Chartou 77 v Československu ...“, tedy se silami kapitalistické restaurace. Tehdy v roce 1968, stejně jako následně v pozdních 80-tých letech a na začátku tohoto desetiletí bylo lze už nalézt trockisty, jak věrni svému druhu stojí na straně kontrarevoluce.

Trockista Petr Uhl byl jedním z nejaktivnějších členů protikomunistické Charty 77. Dne 15. října 1988 podepsaly kapacity Charty 77 a dalších opozičních skupin Manifest Hnutí za občanské svobody, který mj. požadoval: „ekonomický a politický pluralismus,“ – uvolnění podnikání z „područí centralizované byrokracie“, „úplné znovunastolení soukromého podnikání v komerčním řemeslném průmyslu i malých a středních podnicích,“a „přirozenou integraci české ekonomiky s ekonomikou světovou, založenou na mezinárodní dělbě práce“- to je manifest k obnově kapitalismu a buržoazní demokracie. Zatímco deklaroval svůj souhlas s tímto manifestem sametové kontrarevoluce, Uhl nevyužil příhodný okamžik k připojení svého podpisu pod něj, byť ho kritizoval jako „liberálně demokratický“ a „totalitářský“. Závěr? Namísto jeho odsouzení a distancování se od něj manifest uvítal, protože v sobě obsahoval „požadavek dělnické kontroly ve velkých firmách,“ požadavek toho druhu, který se hojně vyskytuje v imperialistických zemích doprovázený humbukem o demokratických právech akcionářů.

Po úspěchu kontrarevoluce a uskutečnění výše uvedeného manifestu Uhl uvedl:

„Dalo by se diskutovat, do jaké míry byla Trockého teorie politické revoluce oprávněná. Myslím, že právě Československá realita je této teorii nejblíže.“

A dále dodává vysvětlení této „politické revoluce“ a složení této antikomunistické koalice: „tak dlouho lidé říkali, že jsou proti komunismu, stalinismu a byrokracii, až s tím každý souhlasil“ (Imprecor, č. 304, 1990, s. 26).

A dále: „Byli tam ti, kteří viděli v Chartě 77 krok směrem k politické revoluci – to jsem byl sám; jiní v ní viděli prostředek pro šíření slova Kristova. Byla to opravdová laboratoř tolerance.“. (Imprecor, č. 300, 1990, s. 8).

Předseda belgické strany práce (PTB) soudruh Ludo Martens ve své knize SSSR a sametová kontrarevoluce, kterou doporučuji každému čtenáři toužícímu znát detailní popis těchto událostí, právem v tomto ohledu poznamenává:

„Za účelem svržení a zničení socialismu (ať už je to silný a energický socialismus nebo erodovaný a neduživý socialismus) se rozhodli všichni klerofašističtí reakční nacionalisté, agenti CIA a sociální demokraté táhnout za jeden provaz a netřeba říkat, že vykazují velkou „toleranci“ „k těm pseudosocialistům, kteří podpírají svou politickou agitaci opakovanými citacemi z Trockého o tzv. antibyrokratické politické revoluci, ze které se vyklubalo to, čím vždycky byla, totiž fakt, že nemůže být ničím jiným, než jen dalším výrazem, zabaleným do „levé“ mnohomluvnosti, pro prosté obnovení kapitalismu. A tak Trockismus dospěl ke své „politické revoluci“ proti „stalinistické byrokracii“!

Belgický trockista Ernest Mandel takto pozdravil události ze dne 12. ledna 1990: „náhlý přístup stovek milionů mužů a žen z východních zemí do politického života.“ (Imprecor, č. 300, 1990, s. 8). Význam této nesmyslné nadsázky byl vyjasněn touž nadutou a nafoukanou trockistickou šlechtou pouhých deset měsíců později, dne 23. listopadu 1990: „Podle Petra Uhla pravděpodobně existuje jen několik set, nanejvýš pár tisíc militantů z Občanského fóra na regionální a místní úrovni.“

Dále: „studentské hnutí, které bylo do značné míry inspirováno událostmi z listopadu 1989, již neexistuje.“ (Imprecor, no. 319, 1990, s. 4).

V Československu se „přístup k politickému životu“, nad kterým se lyricky rozplýval Mandel, děl v době, kdy lidé následovali kontrarevoluční Občanské fórum pod vedením Václava Havla, notoricky známého agenta CIA. Takhle se například k této záležitosti vyjadřoval Pavel Pecháček, vedoucí české sekce CIA financovaného Rádia Svobodná Evropa:

„Vždy jsme hráli důležitou roli. Podle vůdce studentského odporu v Bratislavě zažehlo roznětku právě Rádio Svobodná Evropa. Vždycky jsme měli úzké kontakty s Havlem, Čarnogurským a Dienstbeirem, kteří jsou dnes členy nové vlády, ale kteří pro nás po léta pracovali jako nezávislí korespondenti.“

Jednalo se o lidi – Havly a Pecháčky – kdo „probudili masy k politickému životu“ v Československu. Protože Mandel moc dobře věděl, že Občanské fórum stálo za restaurací kapitalismu, že Václav Klaus, hlava Občanského fóra od října roku 1990 a jeden z hlavních poradců Havla, není pouhou gramofonovou deskou vyjadřující svůj obdiv k Miltonu Friedmanovi a Hayekovi – dvěma buržoazním ekonomům bezmezně obdivujícím Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou, bývalého prezidenta USA a bývalou ministerskou předsedkyni Británie, ale znal také Klausovu bezvýhradnou oddanost „tržní ekonomice“, řekl Mandel 21. března 1990 belgickým finančním novinám:

„Přechod ke zcela západnímu modelu je možný, ale to není případ zemí, jako je Sovětský svaz a Československo“ (De financieel Ekonomische Tijd, 21.3.90).

Když to všechno věděli, proč trockisté kráčeli spolu s Občanským fórem? Odpovědí je jejich vrozená nenávist k socialismu a komunismu. Tuto pravdu vyhrkl zabedněný Uhl, když vysvětloval, že jeho podpora Občanskému fóru a Havlovi byla motivována touhou zbavit se zbytků socialistického systému!

Po několika politických přemetech a duševních křečích si nakonec a nikoli nečekaně trockista Uhl urval ten pravý pašalík v novém buržoazním československém státě – místo ředitele Československé tiskové kanceláře. Do této funkce byl jmenován v únoru 1990 a šířil z ní propagandu o zázracích obnovení kapitalismu a „přístupu k politickému životu“ uvedeného do pohybu touto chcete-li „anti–byrokratickou revolucí“.

Od včerejšího žbrblání o dělnické kontrole měl dnes Uhl trochu potíže s informováním mas o tom, že československý stát nyní reprezentuje celou společnost:

„Je všeobecně zřejmé, že pokud závisíme na státu, podporujeme vládu, která není přesně ten případ. Samozřejmě musíme „respektovat“ vládu, ale pokud existuje konflikt, měl by být vznesen až do parlamentních výborů, aby ty rozhodly, protože parlament zastupuje stát více, než to činí vláda. Naším úkolem je šířit zprávy o československé společnosti do zahraničí, to je zájem československého státu, protože ten v tuto chvíli reprezentuje československou společnost.“ (Imprecor, no. 304, 1990, s. 27.).

Pokud tento blábol vůbec něco obnáší, pak jen nejhorší formu parlamentního kretenismu, kdy vyšlo najevo, že Federální shromáždění ČSFR a buržoazní československý stát jsou synonymem a od té doby podle tohoto trockistického imbecila stát zastupuje společnost a „naším úkolem je propagovat zprávy o československé společnosti v zahraničí.“!! To je začátek i konec a jediný význam tolik vytrubované trockistické „antibyrokratické politické revoluce.“ Nic nemůže být jasnější, než toto.

Belgický trockista Mandel a francouzský trockista Broué neuměle obhajují kontrarevoluci.

Mandel, notoricky známý pro svůj antimarxismus a vulgární ekonomismus zastával po více než dvě desetiletí názor, že bez násilné kontrarevoluce nemůže být v socialistických zemích obnoven kapitalismus. Vycházeje z toho chybného předpokladu, hájil po celou dobu pluralitní demokracii (demokracie pro všechny). Vzhledem k tomu, že v souladu s jeho uvažováním žádné nebezpečí pro socialismus neexistovalo a skutečný nepřítel vězel v „byrokracii“, mohlo se prostřednictvím demokratického socialismu více stran dosáhnout demokratického charakteru. Ke konci roku 1989, pokud jde o kontrarevoluční hnutí v Temešváru, které vyústilo ve svržení a špinavou vraždu Ceaucesca a jeho manželky Eleny, předčil Mandel dokonce i prolhaná imperialistická média v pranýřování „ohavných stalinistických zločinů v Temešváru“ – zločinů, které nebyly nikdy spáchány. Štvavá čísla buržoazních médií o 70.000 až 100.000 mrtvých v Temešváru, o hrůzném kamenování a masových hrobech, se ukázala být zcela vyfabrikována. Uvedeno na pravou míru: z pouze 700 mrtvých, většinou z rukou armády, spíše než Securitate, byly vyrobeny zástupy odsunuté na vnitřní stránky novin.

S ohledem na kontrarevoluční hnutí v Německé demokratické republice Mandel prohlásil:

„Jsem nadšený z toho, co se děje v Berlíně. Antisocialistické hnutí je opravdu slabé.“ Vítaje tuto „revoluci“, – zvolal: „Všechno, v co Trockij vždy doufal, se nyní mohlo stát skutečností.“ (Dans Humo, 21. 12. 1989).

U trockistů a ostatně i v imperialistických kruzích je tomu tak, že zatímco jsou Gorbačov, Jelcin i Trockij považováni za revolucionáře, Stalin a bolševická strana, kterou vedl, jsou pro ně kontrarevolucionáři!

Stojí za to reprodukovat názory Mandela, považovaného za teoretika trockistické IV. internacionály, na kontrarevoluční program kapitalistické restaurace zosobněný Gorbačovovou perestrojkou. Během rozhovoru, který poskytl New Times, byl otázán:

„Není snad pravda, co prohlásil Michail Gorbačov, že přestavba je pravda a nová revoluce?“

Což na to Mandel neodpověděl: „Ano, to opravdu řekl s tím, že je to velmi pozitivní. Tuto tezi naše hnutí obhajovalo 55 let, a proto bylo označeno za kontrarevoluční. Jak v Sovětském svazu, tak i ve velké části mezinárodního komunistického hnutí, tak lépe pochopí, kde byli skuteční kontrarevolucionáři.“ (č. 38, 1990, francouzské vydání).

Opět, ve stejném již uvedeném belgickém finančním plátku, se Mandel vyjadřuje k této otázce v následujících termínech:

„Reformátor Jelcin představuje tendenci, která chce redukovat obrovský státní aparát. A tudíž kráčí v Trockého stopách.“ (21. března 1990).

Tato vřelá přijetí od trockisty Mandela, za něž mu srdečně děkujeme, jen plní naši práci – snadno odhalují Trockého antikomunismus a antibolševismus. A tu je Mandel naprosto pravdivý. Gorbačov, Jelcin a Trockij mají tutéž ideologickou a politickou fyziognomii – všichni stojí za restaurací kapitalismu.

Týž stejný opovrženíhodný Mandel předtím popsal arcireakčního monarchistu Sacharova jako jednoho z „radikálních a progresivních levičáků“ a buržoazní nacionalistickou litevskou politickou organizaci Sąjūdis zařadil mezi „radikální demokratická a nacionalistická lidová hnutí“! (Imprecor, č. 285, 3. dubna 1989).

Bez výjimky všichni trockisté všude podporovali kontrarevoluční duchovní děti CIA a Vatikánu, protežovali Solidaritu v Polsku a jásali nad svým převzetím moci – opět ve jménu Trockého „antibyrokratické politické revoluce.“

Francouzský trockista Broué, jenž byl již zmíněn pro svůj potlesk kontrarevolučním hnutím ve východní Evropě, která dva roky po zveřejnění jeho knihy Trockij (1988, pozn. překl.) vedla k restauraci kapitalistických režimů, správně Trockému přisuzoval následující verzi „politické revoluce.“

„Požadavky objevující se v těchto hnutích pracujících a mládeže jsou ty, které jsou definovány v programu politické revoluce“ a Trockij je načrtl takto: demokracie, svoboda pro strany, zničení byrokratického aparátu, „svobodné“ odbory, volební svoboda a právo kritiky, které by ukončilo protiprávní jednání v oblasti lidských práv, potrestání osob odpovědných za zločiny, vítězství práva na demokratický projev, práva shromažďovacího, práva demonstrovat stejně jako vznik svobodného a tudíž podnětného tisku“ (cit. dílo. str. 943).

Sofistikovaná obrana kontrarevoluce americké trockistické ICL

Samozřejmě, že bezchybné a upřímné suplování Trockého „politické revoluce“ proti „stalinistické byrokracii“pány Mandelem a Brouém je velmi trapné Spartakistům z ICL, kteří budou vždy předkládat přikrášlenou verzi trockismu ve snaze získat pro něj jakous takous důvěryhodnost v očích pokrokových pracujících proto, aby mohli dál šířit kontrarevoluční trockismus a teorii permanentní beznaděje. Proto také vylítli vzteky proti Mandelově a Brouého prostému přijetí této jednoduché pravdy.

Jaká je vlastní pozice ICL? Přestože se může neobezřetnému nebo povrchnímu pozorovateli zdát, že brání výdobytky socialismu, socialistickou výstavbu a dělnický stát, není tomu tak. Oni jsou dva na nikoho v pomlouvání bývalých socialistických režimů, zejména režimu sovětského 1923-1953, který vždy veřejně odsuzovali jako „byrokratický“, jenž musí být svržen „politickou revolucí“. V nestřežených chvílích však upouštějí svou obvyklou masku a odhalují reakční podstatu své trockistické politické linie. Z článku napsaného v listopadu 1992 s jediným cílem – představit přikrášlenou verzi trockismu, pravda doslova vyzařuje ven. A to v těchto řádcích:

„Myšlenka, že »socialismus « by mohl být vybudován v jedné zemi (a navíc zaostalé), obklopené imperialistickými nepřáteli, je nacionalistickým překroucením marxismu.“

„Stalinovo dogma o »socialismu v jedné zemi« bylo ideologickou placentou politické kontrarevoluce, která PORAZILA leninský internacionalismus a přivedla k moci nacionalistickou byrokratickou kastu.“

Byla myšlenka socialismu v jedné zemi opravdu „nacionalistkou zvrhlostí marxismu“, byly to opravdu „Stalinovo dogma“ a „ideologická placenta politické kontrarevoluce“, které porazily leninský internacionalismus a přivedly k moci nacionalistickou byrokratickou kastu? Pokud je to, co Spartakisté říkají, pravda, může se jim nebo někomu jinému vyplatit úsilí po hájení zisků plynoucích z tohoto „nacionalistického pokroucení“? Spartakisté z ICL se musí takto tázat, aby si uvědomili, že prohráli celou svou hru, v níž na obranu socialismu vystoupili slovy a zároveň ho podkopali skutky. Jsou Spartakisté opravdu tak neznalí Leninových spisů a nejsou s to si uvědomit, že tato „nacionalistická zvrhlost“ socialismu v jedné zemi nebylo „Stalinovo dogma,“ ale Leninovo? Jemu a právě jemu náleží uznání (nebo znemožnění) za autorství tohoto „dogmatu“. Spartakisté by neměli být tak neznalí a prohlašovat se za leninisty, když si zároveň jako svého guru nárokují Trockého. Ať si pak přečtou Leninův článek z roku 1916 Vojenský program proletářské revoluce a jeho článek o spolupráci ze začátku roku 1923, stejně jako Trockého antileninskou a kontrarevoluční brožuru Nový kurs. A ať si přečtou následující řádky pořízené z Leninova vystoupení 20. listopadu 1922 na moskevském sovětu:

„Přiblížili jsme se samotnému jádru každodenních problémů, a to je obrovský úspěch. Socialismus již není záležitostí vzdálené budoucnosti, či abstraktním obrazem, nebo ikonou. Náš názor na ikony je stejný – velmi špatný. PŘINESLI JSME SOCIALISMUS DO KAŽDODENÍHO ŽIVOTA a musíme zde vidět, jak věci stojí. To je úkolem naší doby, úkolem naší epochy. Dovolte mi, abych na závěr vyjádřil přesvědčení, že složitý, jak tento úkol může být, nový, jaký může být v porovnání s naším předchozím úkolem a četný jako obtíže, jež s sebou nese, že bychom měli my všichni – ne ve dni, ALE BĚHEM NĚKOLIKA LET – všichni společně stůj co stůj splnit cokoli, aby se NEPOVSKÉ RUSKO STALO RUSKEM SOCIALISTICKÝM.“ (V.I. Lenin, Collected Works, Vol. 33, p. 443 – Emphasis added) (VI. Lenin, sebrané spisy, svazek 33, s. 443 -zvýraznění přidáno).

Pokud mají po tomto Spartakisté ještě odvahu hlásit se k svému přesvědčení, měli by obvinit Lenina z „dogmatu“, jež se pokusili hodit na Stalinův rukáv od košile;

Běhny z SWP vítají zánik komunismu

Největší britská trockistická organizace Socialistická dělnická strana (SWP), která fandila každému kontrarevolučnímu hnutí ve východní Evropě počínaje CIA a Vatikánem podněcovaným maďarským povstáním až po na kapitalistickou restaurační polskou Solidarnosć a Občanské fórum v Československu, přivítala se zběsilou radostí zánik socialismu v SSSR. Její orgán, Socialist Worker, radostně prohlásil, že se „komunismus zhroutil. Teď bojujme za pravý socialismus.“ (31. srpna 1991) Pokračoval provoláváním slávy stržení soch Sverdlova, Dzeržinského a dalších „bývalých ikon komunistické strany“; dokonce měl za to, že je vhodné využít příležitosti a odvézt obrazy i sochy velkého Lenina a vyhlásit: „Komunismus se zhroutil. To je fakt, který by měl každý socialista oslavovat.“

SWP šla dokonce tak daleko, že obhajovala Jelcinovo vítězství s tím, že přivedlo „dělníky SSSR blíže k duchu socialistické revoluce z roku 1917, nikoli že jej od ní vzdálilo.“

Dobrá, co přinesla od doby pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989 tato „smrt komunismu“ a kam se doploužil tento boj za „skutečný socialismus“? Přesně tam, kam imperialismus toužil a pro co po desetiletí pracoval. Přesně tam, kam věděl každý inteligentní pozorovatel nesžíraný antikomunistickou nenávisti, že to musí být. Tržní síly byly vypuštěny na nešťastné národy východní Evropy a bývalého Sovětského svazu. Všude je rostoucí nezaměstnanost, pokles výroby, katastrofická míra inflace, státní spory, rostoucí rasismus, antisemitismus a fašismus, zvýšená kriminalita, obchod s drogami, prostituce, černý trh a hlad. Došlo k astronomickému nárůstu cen základních potřeb, jako jsou potraviny, bydlení, elektřina a oblečení. Jinými slovy z řemene byly puštěny všechny svobody, které jsou spojeny s volným tržním hospodářstvím a trockistickou „politickou revolucí“ proti „stalinistické byrokracii.“

Například v bývalé Německé demokratické republice mezi začátkem roku 1990 a koncem roku 1991 klesla ekonomika o 20% a celá průmyslová odvětví byla zavřena. V první polovině roku 1990 průmyslová výroba klesla o ohromných 40% a ve druhé polovině téhož roku o dalších 40%! Na jaře roku 1991 třetina východních Němců buď zaměstnání ztratila, nebo jim byla zkrácena pracovní doba. Z 270.000 v červenci 1990 nezaměstnanost vyskočila na 1 milion do konce roku 1991 a 1,5 milionu v roce 1992.

V Polsku 2 miliony dělníků představujících 15% pracovní síly zůstalo nezaměstnaných a, zatímco reálné mzdy poklesly o 30%, cena nafty stoupla o 40%.

Stejný obraz je v Maďarsku a Československu, kde průmyslová výroba klesla o pětinu.

V SSSR, který měl před rokem 1985 gigantickou ekonomiku, se od té doby snížila průmyslová výroba o 40%, míra inflace dosáhla neuvěřitelných 2.500%, měna je v troskách, rubl, který míval hodnotu vyšší než americký dolar má dnes směnný kurz ve výši 800 rublů za dolar (březen 1993).

Stejní šmejdi z SWP, kteří s takovým odporným potěšením přivítali „smrt komunismu“ jako začátku boje za „opravdový socialismus“, o dva roky později oplakávali po způsobu nevinných panen skutečnost, že změny pracující bolí.

Noviny Socialist Worker ze dne 9. listopadu 1991 říkají:

„Bohatství a svobodná demokracie. Ty média prohlašovala za budoucnost východního Německa po pádu Berlínské zdi dne 9. listopadu 1989.“

„V následujících týdnech svrhli své stalinské vládce Čechoslováci, Bulhaři a Rumuni. Poláci a Maďaři zvýšili tlak na reformu.“

„Dva roky jsou ti samí politici, komentátoři, experti a odborníci ticho. Ani jediná z jejich předpovědí se nestala skutečností a ani jedna z nich nejeví vyhlídky se naplňovat.“

... tržní hospodářství nevedlo k prosperitě, jen prohloubilo bídu a utrpení.“

Naproti tomu se všechny předpovědi buržoazních politiků a médií staly skutečností. Kapitalismus je obnoven, a tento proces, jak bylo každému známo (včetně pitomých trockistů, jejichž „antibyrokratická politická revoluce“ proti „stalinismu“ a „řízené ekonomice“ zbavená všeho „levičáckého“ tlachání a plácání přešla do kapitalistické restaurace), se může uskutečnit pouze uprostřed bídy a zkázy dělnických mas a nezvyklého obohacení malého počtu lidí. Pohyb zahrnující destrukci centrálního plánování a zavedení soukromého vlastnictví se nemůže projevit jinak, než otřesy, nárazy a dislokací, které zraňují dělnickou třídu bývalých socialistických států.

Jsou to vskutku guruové SWP, kteří mají-li alespoň trochu studu v těle a zbyl-li v nich aspoň gram socialismu, by měli být klidní přinejmenším proto, že jsou to jejich miláčci: Lech Walesa a jeho Solidarita v Polsku, Václav Havel a jeho Občanské fórum v Československu, Boris Jelcin v Rusku, atd., všichni vůdci trockistické „antibyrokratické revoluce“, kteří konferují zázraky „demokracie“ a „volného trhu“. Místo moudrého mlčení Socialist Worker shrnuje výsledky zavedení tržního hospodářství v zemích východní Evropy a trochu si postěžuje:

„Ani toto, ani bída, k níž dochází ve východním Německu a Polsku nezastaví ruského prezidenta Borise Jelcina, aby nenavrhl program rychlé a rozsáhlé privatizace i rychlého odstranění dotací potravin a nájmů.“

Ale zdá se, že zatím nejsou spokojeni s výsledky, protože věří, že nově zřízené buržoazní režimy nebyly dostatečně důkladné při zničení všech stop, nástrojů a institucí spojených s předchozími režimy v bývalých socialistických státech:

„A neuplyne ani týden bez odhalení prokazujících ohavné skutky nenáviděné Stasi, Securitate, maďarské AVO a všech ostatních, které kdysi prosadily stalinistické režimy, ale dodnes jsou stále kolem!“

Výše uvedená věta, na rozdíl od vyjevení jejich nenávisti, je nejvíce vyhrazena pro socialistické režimy, je také chytrým pokusem oklamat jednoduché Šimony, jimiž všude bobtnají trockistické organizace a kteří mají slabost pro fráze vtělené do víry, že bývalé režimy ve východní Evropě byly stalinistické, tj. leninistické. V předmluvě své knihy Perestrojka, naprostý kolaps revizionizmu (vydalo nakladatelství OREGO, 2002), kde odkazuji v této souvislosti na trockisty, revizionisty a sociální demokraty, jsem řekl:

„Toto hnusné panstvo – zejména kontrarevoluční trockisté – chroptělo v deliriu škodolibou radostí nad údajným zhroucením stalinismu ve východní Evropě a SSSR. Právě naopak. Co se zhroutilo, byl revizionismus, a jeho nevyhnutelná degenerace do běžného kapitalismu. Co je nazýváno těmito ohavnými stvořeními „stalinismus“ je pouze leninismus v praxi. Když byl leninismus praktikován v SSSR, jak tomu nepochybně bylo v průběhu tří desetiletí Stalinova vedení KSSS, dosáhl epochálních výdobytků na všech frontách – ekonomické, sociální, kulturní, diplomatické a vojenské – což je přesně ten důvod, proč se právě velké jméno Stalina stalo terčem tolika urážek ze strany buržoazie a jí najatých šmoků. Takže to, co se zhroutilo, je revizionismus ve snaze vnést zmatek do řad proletariátu lstivými a přesto nemyslícími a hrubými trockisty používajícími slovo „stalinismus“ jako nadávku, namísto politické charakterizace. To když ho vztahovali na vyložené revizionisty bavící se morbidními hrátkami na účet Stalina. (str. viii-ix)

Na konci, když je vše řečeno a vykonáno, byl Socialistist Worker plně uspokojen nad výsledky kontrarevoluce ve východní Evropě a končí následujícím samolibým, domýšlivým a sprostým závěrem:

„Co Socialist Worker řekl v listopadu 1989, platí dodnes: ’to, co je opravdu úžasné na nových hnutích ve východní Evropě je fakt, že zvyšují možnost společnosti být lepší, svobodnější a demokratičtější než ta, jež je v současné době na východě nebo na západě. ’“

Jinými slovy, jaká úžasná věc by to měla být, aby nahradila bývalé socialistické režimy buržoazními a ekonomikou volného trhu, jejíchž důsledků pan Alan Gibson, autor tohoto článku v Socialist Workeru, tak dementně a tak sebezničujícím způsobem lituje!

Táž SWP, která v srpnu 1991 musela s velkým kontrarevolučním zápalem prohlásit, že Jelcinovo vítězství přivede „dělníky SSSR blíže k duchu socialistické revoluce z roku 1917“, nyní prohlašuje skrze sloupky opovrženíhodného John Molyneuxe, že „je to právě zuřivá povaha volnotržní Jelcinovy reformy proti dělnické třídě, která za něj aspiruje na diktátorské pravomoci, aby je zavedla jako svůj program. V důsledku toho by nyní neměl žádný socialista podporovat Jelcina“ (Socialist Worker, 10 April 1993,

Russia: should we take sides?) (Socialist Worker, 10. dubna 1993, Rusko: máme zaujmout místa?).

Taková je logika kontrarevoluční šlechty z SWP: podporovat Jelcinovu kontrarevoluci v srpnu 1991 pod záminkou, že jeho vítězství přivede proletariát SSSR „blíže k duchu socialistické revoluce z roku 1917“ a odporovat Jelcinovi v dubnu 1993 kvůli jeho pokusu zrealizovat vyhlášený program vyložené kontrarevoluce, ke kterému SWP výmluvně dorostla!!

Nic nemohlo lépe vyjevit odpornou sociálně-demokratickou tvář SWP, než skutečnost, že její Socialist Worker, který se cítil povznesený nad smrtí komunismu, upadl do hluboké „deprese“ a „povolební demoralizace“ v návaznosti na čtvrtý po sobě jdoucí volební debakl Labouristické strany. A Socialist Worker zabečel: „Výsledek voleb byl katastrofou pro každého, kdo chce lepší společnost.“

Hrubiánství SWP při obraně kapitalismu a jeho představitelů se projevilo, když donutila dokonce i Spartakisty z ICL (další kontrarevoluční trockistická organizace) učinit následující opravné pozorování:

„Organizace (tj. SWP, pozn. Harpal Brar), která nalezla důvod, proč by měl každý socialista jásat nad vítězstvím kontrarevolučních sil Jelcina, jež přinesly chudobu, masovou nezaměstnanost a bídu občanům bývalého Sovětského svazu, si našla důvod, aby „socialisticky“ zaštkala a zavzlykala nad porážkou Neila Kinnocka a jeho stávkokazeckým naháněním Labouristických zrádců do práce, má zcela zjevně dost zkroucenou korouhvičku ... „(Workers Hammer, červenec / srpen 1993).

A dále ve stejném článku ICL pokračuje: „Kapitalistická kontrarevoluce ve východní Evropě a Sovětském svazu znamenala nevýslovnou bídu pro pracující masy těchto zemí – chudobu, bezdomovectví a hladovění – způsobila krvavé bratrovražedné boje a nacionalistická běsnění.

Evropa – východ a západ – čelí masivní nezaměstnanosti, zlověstnému vzestupu antisemitismu, rasistickému a fašistickému teroru, útokům na ženská práva... Nyní když sjednocující leitmotiv antisovětismu již netlumí jejich soupeření, snaží se imperialistické vládnoucí třídy utáhnout šrouby vykořisťování proletariátu „doma“. Současně se snaží prodat dělnické třídě a utlačovaným lež, že „komunismus je mrtvý“, že jakýkoliv pokus svrhnout tento systém vykořisťování a útlaku je předem odsouzen, že je marný a navíc kriminální.

„SWP se prezentuje jako bojová alternativa. Kdyby na tomto světě existovala nějaká spravedlnost, pak by se museli tito odpadlíci z Třetího tábora stydět a neukazovat se na veřejnosti! Od Polska přes východní Německo až po Moskvu patřili mezi přední propagátory sil kontrarevoluce, devastující a pustošící dnes východní Evropu i bývalý Sovětský svaz. Zatímco většina ze zbytku levice vyla spolu s imperialistickými vlky v prosazování jakýchkoli antisovětských „hnutí“, SWP nejenže podporovala jisté nejtemnější reakční síly, ale nabízela se jim jako model k boji proti stalinistickému „totalitarismu“. Třetí tábor – známý také jako třetí tábor socialismu nebo třetí tábor trockismu, je tendence socialismu, která si klade za cíl oponovat jak kapitalismu tak i tomu, co nazývá stalinismus, tím, že podporuje organizovanou dělnickou třídu jako „třetí tábor“.

„Tak například po odchodu Sovětů z Afghánistánu Cliffovci

zvěstovali novou éru CIA financovaným islámským reakcionářům, kteří nyní v této zemi utápějí jakýkoli sebemenší sociální pokrok v krvi. Socialist Worker (4. února 1989) nadchl fakt, že „vítězství mudžahedínů dodá odvahu oponentům ruské vlády všude v SSSR i východní Evropě“! Běží-li o práva, měla by nyní být SWP potěšena, že právě takoví „odpůrci ruské vlády“, tj. brutální nacionalističtí reakcionáři, fašističtí teroristé, klerici nenávidějící ženy, rozpoutali kapitalistickou kontrarevoluci.“ (Tamtéž)

SWP může být organizována samostatně, ale pokud jde o její programovou, politickou a ideologickou fyziognomii, ta je k nerozeznání od sociálně demokratické Labouristické strany – jako ostatně všechny trockistické organizace, které působí všude jako antikomunistické militantní křídlo sociální demokracie.

Pokrytectví předstíraného protilabouristického postoje SWP obnažuje další trockista Sean Matgamna.

Články v listu Socialist Organiser ze dne 19. listopadu 1992 – jak by mohla vybudovat SWP uvnitř Labour Party „levici“ se týkají toho, jak strhnout masku falešného antilabourismu z odporné tváře SWP:

„Ve všeobecných volbách roku 1979 SWP, zatímco se prohlásila za „socialistickou alternativu“ k Labouristické straně, odmítla postavit vlastní kandidáty a podpořila Laboristickou stranu! Padlo to na Foota, aby v hojně citovaném rozhovoru pro londýnský Evening Standard vyjádřil dualismus SWP, tedy přístup, který ponechal v celé své nehoráznosti politické hnutí Labouristů pravicovému křídlu. V rozhovoru uvedl: „V příštích třech týdnech budu rozhodným podporovatelem Labouristů. Jsem velmi zneklidněný tím, že by se měla vrátit konzervativní vláda, a budu chodit po mítincích a agitovat za to, aby všichni volili Labouristy“ (9. dubna 1979).“

Paul Foot (1937-2006): investigativní novinář, politický aktivista, spisovatel a dlouholetý člen SWP. Byl vnukem Isaaca Foota, poslance sněmovny za Liberální stranu a synem Hugha Foota (posledního guvernéra Kypru a Jamajky) a jako lorda Caradona také britského velvyslance při OSN 1964-1970). Byl synovcem Michaela Foota, bývalého vůdce Labouristické strany.

Pan Matgamna uzavírá: „Ve své roli SWPského velvyslance buržoazie a médií Foot často vyhrkne pravdu o politice SWP bez obvyklého „socialistického“ mlžení a omílání frází, synovec vůdce labouristů Michaela Foota (1980-83) Paul je tak užitečným chlapíkem ve svém okolí.“

Healyovští trockisté si povšimli Trockého linie a vítají GorbačovovuPerestrojku

Pozdě a bez nářků pedofilů a příjemců finančních prostředků z různých fondů – od arabských režimů po CIA za svou celoživotní oddanost věci antikomunismu a antisovětismu – trockista Gerry Healy ze staré a notoricky známé Socialist Labour League (SLL) přivítal Gorbačovovu perestrojku a glasnosť jako „politickou revoluci za obnovení bolševické světové revoluční perspektivy.“

Thomas Gerard "Gerry"Healy (1913-1989): Politický aktivista a spoluzakladatel Mezinárodního výboru Čtvrté internacionály v letech 1950 – 1985, vůdce největšího trockistického hnutí ve Velké Británii. Jeho verze trockismu se stala známá jako Healyismus.

Od zhroucení Sovětského svazu a jeho rozpadu Healyho následovníci, běhny jako

Vanessa Redgrave z tzv. Marxistické strany, pokračovaly v očerňování veškerého sovětského vývoje i historie tím, že tvrdily, že Lenin byl skrz na skrz špatný, a Rosy Luxemburgové pranýřování Lenina jako „sterilního bachaře“ směřujícího k „slepé podřízenosti“ „intelektuálním elitám hladovým po moci“ skrze „nelítostný centralismus“ bylo správné.

Se zmizením bývalých socialistických zemí a příchodem buržoazních režimů k moci zůstali trockisté viset kdesi na konci pelotonu se svou touhou vysvětlovat ubohou teorii „antibyrokratické politické revoluce“. A v důsledku toho si jdou navzájem po krku. Další odnože bláznivých healyistů, tzv. northitesté a torrancitesité již zůstávají pouhými křečemi. Northitesté jednoduše složili prachy na Trockého, který, jak říkají, zařídil vše špatně, takže z revoluce nezbylo nic:

To, co bylo zničeno v letech 1936 až 1940, nebyla jen květina marxismu, ale její kořeny.

„Nesnižuje to cokoli z Trockého díla, když prohlásí, že jednoduše nemohl znát, přestože je veřejně odsuzoval, Moskevské procesy – rozsah krveprolití, který se koná v SSSR.“

To může znamenat jednu ze dvou věcí: buď, že socialismus přestal existovat a kapitalismus byl obnoven do konce roku 1930, v tom případě se jeví, jak tvrdí northitesté, že měl Trockij odsoudit sovětský režim mnohem vehementněji, než to udělal, nebo to znamená, že dělnický stát, i když „zdegenerovaný!“, existuje v SSSR i nadále, ale po moskevských procesech s velezrádci nezůstal žádný „revoluční předvoj“ schopný uskutečnit trockisty protežovanou „politickou revoluci“, jež by „svrhla byrokracii“. A její svržení by vedlo pouze k restauraci kapitalismu, ke které trockisté cílili a pro niž se svou teorií „politické revoluce“ po všechny ty roky pracovali. V případě, že se Trockij mýlil v prosazování své „politické revoluce“, vede své následovníky do slepé uličky, k restauraci kapitalismu. Ať už se podíváme na výše uvedené northiteské citáty odkudkoli, vždy dojdeme k závěru, že tato šlechta se necítí v kramflecích při vysvětlování závažného vývoje v SSSR, protože je doma zvyklá na trockistickou hatmatilku.

Z antisovětského poraženectví, přikrytí totálním podvraťáckým frazérstvím rozněcovaným předstíranou vírou v chimérickou „anti-byrokratickou politickou revoluci“ northiteské běhny bez problémů ignorují jakoukoli obtíž a směřují k bezvýhradnému a absolutnímu poraženectví, jež je charakterizuje po celou dobu od října 1917 a činí tak z nich naprostou katastrofu:

„Měli bychom se vyvarovat používání frází, které se přemírou užívání stanou otřepanými, ale v tomto případě můžeme opravdu říci, že jsme se dostali na konec celého historického období, které započalo v roce 1917.“

Jejich soupeřům – torzu torranceské frakce běhen – Dělnické revoluční straně (WRP) se nelíbí northiteské „vysvětlení“, jehož naprosté poraženectví ji uvádí do rozpaků. Při snaze získat pro trockismus určitou věrohodnost a rozptýlit pochybnosti mezi řadovými trockisty se zhroutila teorie „politické revoluce“ jejich guru Trockého. Najednou bylo možno spatřit jeho život zasvěcený protisovětské činnosti, jež neobsahovala ani špetku něčeho progresivního, natož revolučního. Torrancitesté zkrachovali, neprosadili se ani Mandelovi týpci popisující kontrarevoluční hnutí v bývalém Sovětském svazu a východní Evropě jako „revoluční“. Torrancitesté se vysmívají northitestům a píší:

„Komické na tom všem je, že v pádu-li je byrokracie »určující silou« a jestli tzv. »vojensko-průmyslový komplex« svrhne Jelcina a obnoví SSSR, pak bezpochyby musí Západ prohlásit SSSR za dělnický stát. Bude muset říci: „Děkuji bohu za stalinistickou byrokracii.“

Tak nalezneme jednu část běhen (northitesty) obviňovat Trockého za to, že není dostatečně pevný v jeho horlení proti Sovětskému svazu, čímž své stoupence uvádí v omyl a vede je do slepé uličky podpory údajně dělnického státu potřebujícího politickou revoluci, když, jak northitesté tvrdí, byl už socialismus zničen, a nezbyl tedy nikdo, proti komu vést revoluci. Další část (torrancitesté) se očisťuje od veškeré odpovědnosti za celoživotní protisovětskou a antikomunistickou činnost tím, že předstírá, že ke kontrarevoluci nedošlo vůbec, že Jelcin představuje „politickou revoluci“, která v průběhu času „obnoví bolševismus.“

Některé další běhny

Jeho součást, trockistický plátek Socialist Organiser, uvedený výše, jásal nad vítězstvím Jelcinových sil ​​takto: „Jeho statečný vzdor stalinskému zřízení pomůže dělníkům uzřít, jak se věci mají – na jedné straně otevřená společnost s počátky právního státu a s určitým stupněm demokratické kontroly, na straně druhé pak dusná a tíživá doba ledová stalinistické diktatury.“ (SO Supplement, 20 August 1992) (SO Dodatek, 20. srpna 1992).

Trockisté ze skupiny Militant byli neméně zavrženíhodní vnestydatémpřivítáníJelcinovy​​kontrarevoluce: „Po celém světě dělníci uzří, jak lidový boj snižuje hrozbu diktatury na špatně napsanou frašku. Každý diktátorse bude třás tpři představě sebe sama v takové situaci.“

Další trockistický tým Workers Power (Dělnická síla) přestože si je plně vědom „sociálně kontrarevoluční povahy programu Jelcina“ i „žvanění gangsterů“, kteří ho podporují, se cítil povinen na Jelcina vsadit: „Bez ohledu na to, jaký je sociálně kontrarevoluční charakter programu Jelcina, bez ohledu na to, kolik žvanilů a vyděračů přišlo na barikády bránit ruský parlament, bylo by revoluční sebevraždou podporovat rozdrcení demokratických práv...“.

„Je mnohem lepší, že se rodící dělnické organizace SSSR učí plavat proti proudu byrokratické restaurace, než aby dávaly hlavy dohromady v »prostoru k dýchání« ve vězeňské cele.“

S velkým nadšením se těšíme „na další fázi – na úkol rychle demontovat nástroje centrálního plánování“ (Workers Power, září 1991), Workers Power snižuje svou kontrarevoluční logiku k absurditě a volá po „dělnické kontrole kontrarevoluce! – pro „dělníky Jelcina“, který se nezastaví na půl cesty:

„Revolucionáři sdílejí nenávist pracujících ke všem skutečným a symbolickým představitelům jejich útlaku. Podporujeme uzavření honosných kanceláří KSSS, soukromých obchodů a sanatorií, vykořenění důstojníků KGB. Ale nemáme žádnou důvěru v Jelcina ani ve vedení hlavních sovětů v hlavních městech při ničení stalinistické diktatury.“

„Snažíme se v každém bodě zapojit masy samostatně do procesu zničení diktatury KSSS...“

„Dělníci musí až do konce řídit proces zničení stalinistů a nedovolit Jelcinovi zachovat to, co je užitečné pro něj.“

Stejně jako Socialist Organiser, byla si i Workers Power plně vědoma sil podporujících Jelcina. Byla přímo na místě a konstatovala, že ti, kteří obsazovali Jelcinovy ​​barikády „nebyly většinou nejodvážnější dělníci a studenti v Moskvě,“ a dodala:

„Byli to spíše malí podnikatelé, spekulanti a majitelé (tržních podniků), družstev, tradiční základna demonstrací – ruští nacionalisté z Demokratického Ruska plus několik set mladých nadšenců. Zatímco se šířily zprávy o stávkách a masové mobilizaci v jiných částech SSSR, přinejmenším v Moskvě hrála dělnická třída marginální roli v odporu proti převratu“.

Existuje samozřejmě bezpočet dalších trockistických skupin, o nichž nelze povědět vůbec nic z toho, co bylo řečeno. Není však možné ani nutné, či žádoucí probírat je jednu po druhé, když nepředstavují nic jiného, než variace na témata, popsaná v krátkém výčtu hlavních trockistických tendencí. Co však je všechny spojuje, je fakt, že jsou všechny trockistické. Všechny jsou tedy až po konečky svých prstů kontrarevoluční – ne z touhy být takoví, ale protože si nemohou pomoci nebýt kontrarevolucionáři tak dlouho, dokud půjdou za Trockého maloburžoazní, pesimistickou a proti revoluční teorii „permanentní revoluce.“

Bankrot trockismu a triumf socialismu

Události posledních několika let, které přemohly východní Evropu a SSSR, nejenže prokázaly naprostý bankrot chruščovského revizionismu, ale také odkryly, pokud takové odhalení bylo vůbec nutné, plně kontrarevoluční charakter trockismu. Tyto akce navzdory formálním rozdílům nade všechnu pochybnost dokázaly vnitřní spřízněnost revizionismu s trockismem. Chruščovův revizionismus právě svou formou a podstatou směřoval pomocí komunistické strany ke stejnému cíli – obnovení kapitalismu v SSSR a dalších východoevropských zemích. O to se trockismus v podstatě pokoušel již od dvacátých let voláním po tzv. „anti-byrokratické revoluci.“ Tato podobnost i praktický důkaz nejživější podoby kontrarevoluční podstaty revizionismu a trockismu by měly usnadnit úkol je obnažit a bojovat proti oběma těmto kontrarevolučním tendencím.

My však procházíme dobou ideologického chátrání, zmatení, rozpadu a váhání – dobou, kdy odrodilství a odpadlictví jsou na denním pořádku. S naprostým kolapsem chruščovského revizionismu, rozpadem Sovětského svazu a východoevropských socialistických režimů, stejně jako likvidací revizionistických stran jinde, mohli trockisté opět očekávat, že se nabídnou prohlašujíce: „My jsme vám to říkali. Trockij měl pravdu, když tvrdil, že socialismus nemůže být vybudován jedné zemi, atd.“ Naším úkolem je vyvrátit toto nesmyslné a kontrarevoluční klábosení. Rozpad a kolaps SSSR byl na hony vzdálen tomu, aby prokázal správnost trockismu, vlastně jej rozbil na padrť. Co se dokázalo, je to, že trockismus (nebo v témž významu bucharinismus) se v SSSR řešil v polovině dvacátých let, aby se byl nezhroutil mnohem dříve, než před více než šesti desítkami let. Avšak KSSS odmítá trockismus i bucharinismus, pokračuje v budování socialismu a mocného sovětského státu – bašty a majáku socialismu, impozantních úspěchů ve válce a míru, hrdinských činů ve všech sférách společenského vývoje, ekonomice, vzdělání, umění, vojenství a vědě, pokračuje v nadlidské snaze vybudovat novou společnost založenou nikoli na vykořisťování člověka člověkem, ale na základě zákona vyváženého rozvoje národního hospodářství k uspokojení neustále se zvyšující potřeby populace, ve vybudování společnosti založené na bratrské spolupráci a ne na národních svárech a rasismu, společnosti založené na rovnosti pohlaví, odmítající diskriminaci na základě pohlaví;společnosti vítězného boje proti fašismu, vítězství nad hitlerovským Německem – vítězství , které osvobodilo lidstvo od metly fašismu a přineslo socialismus do východní Evropy, čímž dalo ohromný impuls národně osvobozeneckým hnutím, oslabuje imperialismus a jehož velkorysá podpora revolučních proletářských a národněosvobozeneckých válek a proletářského internacionalismu bude i nadále inspirovat lidstvo v jeho úsilí, aby se zbavilo všeho vykořisťování a dosáhlo beztřídní komunistické společnosti prostřednictvím diktatury proletariátu.

Trockismus nebo leninismus

V tomto období ideologického zmatku musí trockisté předvést své pompézní kousky – halasně znějící, prázdné, temné a bombastické fráze, které matou inteligenci a třídně neuvědomělé dělníky ve snaze zaplnit ideologické vakuum a vydávat trockismus za leninismus. Jsou povinni učinit další pokus zaměnit trockismus za leninismus. To se ale nesmí dovolit. Každý marxista-leninovec, každý třídně uvědomělý dělník, musí hrát jeho nebo její roli při zmaření tohoto pokusu a pro zajištění toho, aby to nedopadlo tak bídně jako všechny podobné pokusy v minulosti.

Tato kniha představuje příspěvek ke zmaření tohoto pokusu nahradit leninismus trockismem. Autor neočekává jiné ocenění, než je naplnění tohoto cíle.Volba je jednoduchá: buď kontrarevoluční trockismus, nebo revoluční leninismus. Jeden nebo druhý. Trockismus nebo leninismus!

Pár slov o této knize

A konečně několik slov, pokud jde o materiál, který tvoří tuto knihu. Části I až IV jsou založeny na sérii přednášek, které jsem přednesl v Londýně na pozvání Svazu komunistických dělníků (ACW), antirevizionistické skupiny, která, byť málo početná, hrála velmi důležitou roli v obraně základů marxismu-leninismu proti útokům trockistů a revizionistů a jim podobných. Původně byly tyto stránky distribuovány v sérii čtyř samostatných brožur pod názvem Některé otázky týkající se boje kontrarevolučního trockismu proti revolučnímu leninismu. Listy zabývající se Španělskou občanskou válkou (část V) nebyly vytvořeny v té době. Od té doby na základě některých poznámek, které jsem měl k dispozici k dalšímu výzkumu na jeho části, má soudružka a kamarádka Ella napsala tuto část a předložila ji jako list k jednání Stalin Society dne 24. března 1991. Části zabývající se otázkou kolektivizace a třídního boje v podmínkách diktatury proletariátu byly obě napsány formou předmluvy ke sbírkám Stalinových spisů pojednávajících o těchto dvou důležitých otázkách. Ty se také objevily jako samostatné brožury, jedna o kolektivizaci v roce 1975 a druhá o třídním boji v roce 1973. Tento poslední pamflet, část zabývající se Německo-sovětským paktem o neútočení, byl dosti rozšířen o doložení důkazů, které nebyly v pamfletu původním. Nyní, když ve věci tohoto Paktu došlo k obnovené kritice, rozhodl jsem se zařadit tento materiál. Také jsem aktualizoval text a vzal v úvahu díla, která byla zveřejněna dle materiálu původně zhotoveného, na nějž jsem byl již dříve upozorněn. S kontextem a daty uvedených publikací bude mít čtenář jen drobnou potíž, aby nový materiál zaznamenal.

Tyto poslední dvě publikace byly vynuceny přívalem útoků na marxisticko-leninskou politiku KSSS (b) za vedení Stalina (1924-1953) jednotlivci a organizacemi, jež se nazývají anti-revizionistické, a tudíž z definice stojí proti revizionismu i trockismu. To, do čeho byli tito lidé vrhnuti v praxi, bylo ale něco neskutečně zmateného a neuvěřitelně zpátečnického – v mnoha případech jen odvaru z Trockého tezí a výroků. Britské anti-revizionistické hnutí těch dní opravdu skončilo u značného množství „naprostých nesmyslů“, abych použil Engelsův výraz, vyprodukovalo několik osobností, které proklamovaly nádech znalostí o vědě marxismu-leninismu, o níž se však fakticky nenaučili nikdy ani slovo.

V roce 1870, v předmluvě k jeho AntiDuhringu, si Engels hořce stěžoval na „infantilní nemoc“, která následně postihla velkou část německé inteligence, včetně části socialistické inteligence, podle níž je „svoboda vědy brána tak, že lidé píší na jakékoli téma, které nebylo studováno a předkládají je jako zpracované přísně vědeckou metodou.“

Tato „infantilní nemoc“ rozbujela uprostřed roje anti-revizionistického hnutí 70-tých let a jeho spolucestujících, což způsobilo velký zmatek. Opět platí, že jsem na žádost ACW upravil dvě sbírky Stalinových spisů. Týkaly se témat uvedených výše a učinil jsem tak proto, abych zkrátil jednotlivé texty s dlouhou předmluvou, přičemž účelem bylo vyvrácení úžasných nesmyslů a frází našich soupeřů. Ti však mají málo znalostí o marxleninské vědě, za to ale nemalé množství domýšlivosti a nevědomosti a chtěli by rozdávat ve jménu marxismu velmi zmatené a zpátečnické hlouposti. Od tohoto reakčního nesmyslu dospěli ke kruhům přinejmenším formálně anti-revizionistickým, které to musely řešit.

Po uplynutí dlouhé doby, byl obsah této knihy publikován v podobě šesti samostatných brožur. Některé z osob vyjadřujících se proti buď zemřely či jsou v důchodu, nebo prostě a moudře přešly do marginálních buržoazních „těch pravých“ skupin, které pro sebe vybudovaly. Stejně tak některé z organizací buď šly do dobrovolné likvidace, nebo se vytratily v politickém zapomnění. Přestože jednou nebo vícekrát změnily své názvy, jsou již rozpoznatelné všechny (což platí právě u trockistických organizací). Na ničem z toho nezáleží ani v nejmenším. Co je opravdu důležité, jsou věci a otázky, které vznikly poté a měly všechny znaky toho, aby se nyní nebo v budoucnu staly předmětem vášnivé hádky a polemik. V tomto případě vše, co potřebujeme udělat, je odstranit jméno osoby nebo organizace, důrazně argumentovat proti těm, kteří by mohli trvat na uvedení nesmyslů toho typu, který byl předložen lidmi, s nimiž jsem polemizoval před dvěma desítkami let. Navíc mnozí z těch, se kterými jsem se přel, jsou dnes bezvýznamní a nebyli zřejmě nikterak významní ani v té době. Ale podobné nesmysly přišly ze čtvrtí daleko více významných, jejichž slovo v sobě nese váhu, vliv a autoritu. Taková je moje naděje, že má polemika proti mým soupeřům bude s patřičným účinkem čelit stejně zhoubným nesmyslům z jejich bojových stanovišť.

Původně, když byl obsah této knihy distribuován jako samostatné brožury, každá brožura byla opatřena úvodem, tak, aby si každý mohl přečíst sám o sobě, pokud si to přeje. Tato forma je zachována i v knize nyní předkládané. Záměrně jsem poskytl poměrně dlouhou předmluvu v tomto pořadí: zaprvé, abych text dotvořil až k určenému datu, včetně stručného odkazu k pádu socialismu v SSSR a východní Evropě jako vyvrcholení dlouhého procesu revizionistické teorie a praxe v oblasti politiky, politické ekonomie, třídního boje a filozofie – kurzem nastoupeným triumfem Chruščovského moderního revizionismu na XX. stranickém sjezdu KSSS v roce 1956; Za druhé, abych zajistil více důkazů o dokonale kontrarevolučním charakteru trockismu odkazem na reakci současných vedoucích trockistickými organizací a jednotlivců na obnovu kapitalismu ve východní Evropě; a konečně abych dal všem otázkám v této knize stupeň soudržnosti, který měly v původně samostatně vydaných brožurách. Bylo rovněž rozhodnuto, aby tři dodatky – jeden známý jako Leninova závěť, druhý o vztazích mezi Trockým a imperialistickým tiskem a poslední o vraždě Trockého jedním z jeho vlastních následovníků. Ty samy vše vysvětlují a není zde třeba o nich nic říkat.

S těmito slovy tuto předmluvu uzavírám s vyjádřením naděje, že bude užitečným příspěvkem bez ohledu na to, jak malým, v boji proti trockismu a revizionismu, a na obranu věčně pravdivých výroků marxismu-leninismu. Nečiním si naprosto žádný nárok na jakoukoli originalitu v psaní této knihy. Co v ní musím říci, bude starší generaci marxistů-leninistů všeobecně známo. Ale k naší hanbě se poznání o tom, co by měly být obecně známé pravdy, dostává mladší generaci stále méně a méně. Setkáváme se s mladými soudruhy, kteří se chtějí připojit k hnutí a pomáhají s naší prací. Co s těmito soudruhy uděláme? Odpovídám na tuto otázku následujícími slovy Stalina: Myslím, že systematické zdůrazňování a vytrvalé a trpělivé vysvětlování tzv. »obecně známých« pravd je jedním z nejlepších způsobů vzdělávání těchto soudruhů v marxismu«. (Stalin, Economic Problems of Socialism in the USSR, FLPH Peking, p. 9; Stalin, Ekonomické problémy socialismu v SSSR, FLPH Peking, s. 9).

Pokud se mi v této knize podařilo správně a systematicky zdůraznit alespoň některé z tzv. „obecně známých“ pravd, jsem se svou účastí na tomto podniku navýsost spokojen.

Z anglického originálu Harpal Brar, Trotskyism or Leninism přeložil, doplnil a poznámkami opatřil Lukáš Sluka

[1] Lev Davidovič Bronstein – Trockij

[2] Julius Martov (1873 -1923) byl ruský politik, který se na ​​počátku dvacátého století stal vůdcem menševiků. Martov byl původně Leninův blízký kolega a společně založili v roce 1895 Ligu boje za emancipaci dělnické třídy. Následkem toho byli oba deportováni na Sibiř. Martov byl donucen opustit Rusko a s dalšími radikálními politickými osobnostmi žil v exilu, kde se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS) a v roce 1900 založil spolu s Leninem stranický časopis Iskra.
Martov se stal jedním z významných vůdců menševiků spolu s Plechanovem , Danem a Ceretělim.

[3] Otzovisté – oportunistická skupina zformovaná v RSDDS v roce 1908. Vedl ji Bogdanov. Zpoza clony revoluční mnohomluvnosti požadovali otzovisté odvolání sociálně demokratických poslanců z třetí Dumy (carský parlament), jakož i zastavení činnosti strany v legálních a pololegálních organizacích a trvali na tom, aby se kvůli běsnění reakce strana omezila na ilegální práci. Izolovali by stranu od mas a přeměnili ji na sektářskou organizaci neschopnou shromáždit síly k další revoluční vlně. Lenin ukázal, že názory otzovistů jsou nekonzistentní, bezcharakterní a marxismu nepřátelské. Na konferenci rozšířené redakční rady bolševických novin Proletarij v červnu 1909 bylo přijato usnesení v tom smyslu, že „jako zřejmý, jasný a čitelný trend RSDDS nemá bolševismus nic společného ani s otzovismem ani s ultimatumismem“ (odrůda otzovismu). Vůdce otzovistů A. Bogdanov byl vyloučen z bolševické strany.

KOLČAK – léto roku 1919. Naše vojska postupují proti Kolčakovi a operují v blízkosti Ufy. Koná se zasedání Ústředního výboru. Trockij navrhuje, aby byl postup zastaven podél linie řeky Bělaja (u Ufy) a Ural ponechán v rukou Kolčaka. Část vojáků měla být z Východního frontu stažena a převelena do frontu Jižního. Probíhá žhavá debata. Ústřední výbor nesouhlasí s Trockým a je toho názoru, že Ural se svými továrnami a železniční sítí nesmí zůstat v rukou Kolčaka. Kolčak by se tam mohl napříště snadno zotavit, aby pak shromáždil velkou sílu a dostal se na Volhu znovu. Proto nejprve musí být Kolčak hnán přes Ural do sibiřských stepí a teprve poté, co se tak stane, mají být síly převedeny na jih. Ústřední výbor odmítl Trockého plán. Trockij podává rezignaci. Ústřední výbor ji odmítá přijmout. Vrchní velitel Vatsetis, jenž podporoval Trockého plán, rezignoval. Na jeho místo nastoupil nový vrchní velitel, Kameněv. Od tohoto okamžiku se Trockij přestává přímo účastit v záležitostech Východní fronty.

DĚNIKIN – podzim 1919. Útok proti Děnikinovi neprobíhá úspěšně. „Ocelový kruh“ kolem Mamontova (Mamontovův nájezd) se zcela zjevně hroutí. Děnikin dobývá Kursk. Děnikin se blíží k Orlu. Trockij je povolán z Jižního frontu k účasti na schůzi Ústředního výboru. Ústřední výbor hodnotí situaci jako alarmující a rozhodne se poslat nové vojenské vůdce na Jižní front. Nechává Trockého odstoupit. Noví vojenští vůdci nepožadují „žádný zásah“ Trockého v záležitostech Jižního frontu. Operace na Jižním frontu pokračuje až po zajetí našich vojáků v Rostově na Donu a Oděse bez Trockého.

„Ať někdo zkusí tyto skutečnosti vyvrátit“

(Stalin, Collected Works, Vol. 6, pp. 350-352)(Stalin, Sebrané spisy, roč. 6, s. 350-352)

[4] size="10pt"Likvidátoři – zástupci oportunistického proudu v RSDDS v období reakce v letech 1907 až 1912. Menševici byli naprosto demoralizováni porážkou revoluce v roce 1905-07. Chtěli rozpuštění ilegálních stranických organizací a ukončení podzemní revoluční aktivity. Jejich cílem bylo zlikvidovat revoluční stranu dělnické třídy a vytvořit otevřeně reformní stranu. Likvidátoři nabádali dělnickou třídu, aby byla zadobře s buržoazií a smířila se s reakčním režimem v Rusku. Likvidátoři byli vedeni Martovem, Axelrodem, Danem, Martynovem a dalšími vůdci menševiků. Trockij ve skutečnosti stranil likvidátorům. Na šesté konferenci RSDDS v Praze (leden 1912) byli likvidátoři vyloučeni ze strany.

[5] Bund: size="12pt"Bundismus je židovské socialistické a sekulární hnutí, které vzniklo z Všeobecného židovského svazu práce (Bund), jenž byl založen v carském Rusku v roce 1897. Bundismus byl důležitou součástí sociálně demokratického hnutí v Ruské říši až do ruské revoluce v roce 1917. Bundisté původně vystoupili proti Říjnové revoluci, ale nakonec ji podpořili kvůli protižidovským pogromům, jimž čelili od Bílé armády během ruské občanské války.

[6] size="10pt"AUCCTU: Všesvazová ústřední rada odborů.

[7] size="10pt"Mezi těmito legendami byl nejvíce zahrnut také velmi rozšířený příběh, podle něhož byl Trockij „jediným“ resp. „hlavním“ organizátorem vítězství na frontách občanské války. Musím soudruzi v zájmu pravdy prohlásit, že tato verze je zcela mimo soulad se skutečností. Jsem dalek popírání faktu, že Trockij hrál důležitou roli v občanské válce. Ale musím důrazně prohlásit, že vysoká čest být organizátorem našich vítězství nenáleží osobám, ale velkému kolektivnímu orgánu pokrokových pracovníků v naší zemi, tj. Ruské komunistické straně. Snad nebude od věci uvést několik příkladů. Víte, že Kolčak a Děnikin byli považováni za hlavní nepřátele sovětské republiky. A víte, že naše země mohla volně dýchat až poté, co byli tito nepřátelé poraženi. A tak historie ukazuje, že oba tito nepřátelé, tj. Kolčak a Děnikin, byli rozdrceni našimi vojsky NAVZDORY plánům Trockého.

size="10pt"Posuďte sami:

size="10pt"KOLČAK – léto roku 1919. Naše vojska postupují proti Kolčakovi a operují v blízkosti Ufy. Koná se zasedání Ústředního výboru. Trockij navrhuje, aby byl postup zastaven podél linie řeky Bělaja (u Ufy) a Ural ponechán v rukou Kolčaka. Část vojáků měla být z Východního frontu stažena a převelena do frontu Jižního. Probíhá žhavá debata. Ústřední výbor nesouhlasí s Trockým a je toho názoru, že Ural se svými továrnami a železniční sítí nesmí zůstat v rukou Kolčaka. Kolčak by se tam mohl napříště snadno zotavit, aby pak shromáždil velkou sílu a dostal se na Volhu znovu. Proto nejprve musí být Kolčak hnán přes Ural do sibiřských stepí a teprve poté, co se tak stane, mají být síly převedeny na jih. Ústřední výbor odmítl Trockého plán. Trockij podává rezignaci. Ústřední výbor ji odmítá přijmout. Vrchní velitel Vatsetis, jenž podporoval Trockého plán, rezignoval. Na jeho místo nastoupil nový vrchní velitel, Kameněv. Od tohoto okamžiku se Trockij přestává přímo účastit v záležitostech Východní fronty.

[8] Knihu Perestrojka – naprostý kolaps revizionizmu vydalo v roce 2002 nakladatelství Orego

[9] Lord Beaverbrook (vl. jm. Max Aitken) – anglo-kanadský vlivný tiskový magnát ovládající britská média. Byl vlastníkem novin Daily Express, London Evening Standard a Sunday Express. Ve své politické kariéře zastával ministerské posty v britské vládě v průběhu obou světových válek.

[10] Knihu Perestrojka – naprostý kolaps revizionizmu vydalo v roce 2002 nakladatelství Orego

[11] Harpal Brar napsal svou knihu Trockismus nebo leninismus v 90. letech

[12] Knihu Ludo Martens, Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce vydalo v roce 1996 nakladatelství Orego

[13] ICL – Mezinárodní komunistická liga

[14] SWP (Socialist Workers Party je jedna z hlavních trockistických stran ve Velké Británii. Na světové úrovni je součástí Mezinárodní socialistické tendence, kde působí i česká obdoba SWP, Socialistická solidarita.

[15] Knihu Harpal Brar, Perestrojka, naprostý kolaps revizionismu vydalo v roce 2002 nakladatelství Orego

[16] Třetí tábor – známý také jako třetí tábor socialismu nebo třetí tábor trockismu, je tendence socialismu, která si klade za cíl oponovat jak kapitalismu tak i tomu, co nazývá stalinismus, tím, že podporuje organizovanou dělnickou třídu jako „třetí tábor“.

[17] Tony Cliff (vl. jm. Yigael Gluckstein) (1917 -2000): trockistický aktivista. Narodil se v židovské rodině v Palestině. V mládí nikdy nevstoupil do Komunistické strany Palestiny a roku 1947 se přestěhoval do Velké Británie. Zakládající člen Socialist Review Group, jež se změnila právě v SWP a jíž se nakonec stal v roce 1977 Cliff vůdcem.

[19] Thomas Gerard „Gerry“ Healy (1913 – 1989) byl politický aktivista, spoluzakladatel Mezinárodního výboru Čtvrté internacionály a v letech 1950 – 1985 vůdce největšího trockistického hnutí ve Velké Británii. Jeho verze trockismu se stala známá jako Healyismus.

[20] Vanessa Redgrave a její bratr Corin založili v roce 1970 Workers Revolutionary Party (Dělnická revoluční strana). Vanessa Redgrave několikrát kandidovala jako členka strany do parlamentu, nikdy však neobdržela víc než několik set hlasů. V roce 1984 Vanessa Redgrave žalovala Boston Symphony Orchestra, když prohlašovala, že ji orchestr propustil ze zaměstnání kvůli její podpoře Organizace za osvobození Palestiny.

Autor: Lukáš Sluka | úterý 29.3.2016 16:14 | karma článku: 11.26 | přečteno: 2021x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Tereza Ledecká

I duše mohou plakat

Někdy potkáte někoho, bez koho už nedokážete žít..., a tak, když vás osud rozdělí a pak následně zase spojí, neváháte ani chviličku... (Pro Marušku... )

29.3.2024 v 11:16 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 72 |

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma článku: 13.66 | Přečteno: 250 |

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 13.69 | Přečteno: 1500 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 22.66 | Přečteno: 474 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.93 | Přečteno: 297 |
Počet článků 67 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 805

Vietnamista-politolog, marxista-leninista, člen KSČM a Svazu mladých komunistů Československa, punk rock, ska, bolševický rap (Pablo Hasél, vážná hudba (Mozart, Vivaldi, Smetana, Dvořák, latinsko američtí bolševičtí folkoví zpěváci (Víctor Jara, Silvio Rodriguez, Ali Primera, Mercedes Sosa)

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...