Rosa Luxemburgová Sociální demokracie a parlamentarismus (1904)

Pro SOCIÁLNÍ DEMOKRACI JE NEZBYTNÉ, aby v parlamentě neprováděla jen polt. opozici, ale ABY stále MOCNĚJI PROSAZOVALA svou HLAVNÍ TENDENCI: SNAHU O POLITICKÉ UCHOPENÍ MOCI PRLETARIÁTEM  ZA ÚČELEM SOCIALISTICKÉHO PŘEVRATU!

        Zasedání říšského sněmu se opět vyznačovalo velmi příznačnými průvodními zjevy: Na jedné straně opětovné drzé výpady reakčního tisku proti všeobecnému volebnímu právu, na straně druhé zřetelné známky parlamentní únavy v samotných buržoazních kruzích a zároveň stále nápadnější oddalování svolání Říšského sněmu vládou až těsně před vánočními prázdninami. To vše podává jasný obraz prudkého úpadku nejdůležitějšího německého parlamentu a jeho politického významu. Nyní je jasné, že Říšský sněm zasedá hlavně proto, aby schválil rozpočet, novou vojenskou předlohu, nové úvěry na africkou koloniální válku v pozadí připravované nevyhnutelné požadavky námořnictva a obchodní smlouvy. Samé hotové věci, výsledky to mimoparlamentního působení politických faktorů. To vše je Říšskému sněmu předkládáno, aby jako automatický schvalovací stroj opatřil úhradu této mimoparlamentní politiky.

        Do jaké míry buržoazie s plným vědomím a plna oddanosti spolupůsobí při této ubohé úloze svého parlamentu, ukazuje klasický výrok jednoho levě-liberálního berlínského listu, který při nových přemrštěných vojenských požadavcích, jež znamenají zvýšení prezenčního stavu o více než 10.000 mužů a nákladů na to, které budou v příštím quiinkenále, tj. Pěti letech obnášet kolem 74 milionů a s obvyklou pohrůžkou, že jinak bude opět zavedena tříletá vojenská služba, což je Říšskému sněmu kladeno jako pistole na prsa s tichým povzdechem prorokuje: „Ježto zástupci lidu si tříletou vojenskou službu nemohou přát, lze pokládat vojenskou předlohu „již věru dnes za schválenou“. A toto hrdinné proroctví liberalismu bude ovšem stejně skvěle souhlasit, jako každý výpočet, jehož výchozím bodem je hanebná kapitulace buržoazní parlamentní většiny v Říšském sněmu. V osudech německého Říšského sněmu před sebou máme důležitý kus dějin buržoazního parlamentarismu vůbec a je zcela v zájmu dělnické třídy plně si ujasnit jeho tendence a vnitřní vztahy. Je to historicky nejen vysvětlitelná, ale přímo nezbytná iluze buržoazie, která bojuje o moc a ještě více buržoazie, která moci dosáhla, že je její parlament ústřední osou společenského života. Hnací silou světových dějin. Názor, jehož přirozeným výkvětem, je onen skvělý parlamentní kretenismus, který pro samolibé žvanění stovek poslanců v buržoazní zákonodárné komoře, přehlíží obrovské síly světových dějin, jež zatím venku v lůně společenského vývoje působí bez ohledu na parlamentní vyrábění zákonů. To je však právě hra slepých živelných sil sociálního vývoje, jíž se buržoazní třídy sami účastní, aniž to chtějí a vědí, hra, která vede k nezadržitelnému podkopávání nejen domnělého, nýbrž jakéhokoliv významu buržoazního parlamentarismu.Rozpad buržoazních parlamentů totiž způsobuje, jak na osudech německého parlamentu může být průkazněji než na parlamentech jiných zemí prokázáno, dvojnásobný účinek mezinárodního politického vývoje, na jedné straně strhává v posledních deseti letech značně zmohutněvší světová politika celý hospodářský a sociální život kapitalistických zemí do víru nepřehledných, nekontrolovatelných mezinárodních vlivů, srážek a změn, v nichž jsou buržoazní parlamenty zmítány sem a tam jako kus trámu na bouřlivém moři. Na druhé straně je povolnost a bezmocnost buržoazního parlamentu vůči zničujícímu náporu světově politického příboje vůči militarismu, námořnímu zbrojení, koloniální politice připravována a zraje vnitřním třídním a stranickým vývojem kapitalistické společnosti.

        Parlamentarismus je, aniž zdaleka, absolutním produktem demokratického vývoje, pokroku lidského pokolení a podobných krásných věcí, spíše jistou historickou formou třídního panství buržoazie a jejího boje s feudalismem, což je jen druhá stránka tohoto panství. Buržoazní parlamentarismus trvá potud, pokud trvá konflikt mezi buržoazií a feudalismem. Jakmile uhasne oživující oheň tohoto boje, ztrácí z měšťáckého hlediska svůj historický účel.Již po čtvrt století je všeobecným rysem politického vývoje v kapitalistických zemích kompromis mezi buržoazií a feudalismem. Smazání rozdílu mezi whigy a toriovci v Anglii, mezi republikány a klerikálně monarchistickou šlechtou ve Francii, jsou produkty a projevy tohoto kompromisu. V Německu stál kompromis již u kolébky buržoazní třídní emancipace, potlačil již její začátek - Březnovou revoluci. A předem dal německému parlamentarismu znetvořenou postavu zmetka, neustále kolísajícího mezi smrtí a životem. Pruský ústavní konflikt byl poslední vzplanutím třídního boje německé buržoazie proti feudální monarchii. Od té doby je podstatou parlamentarismu politický soulad mezi zástupci lidu a vládní mocí, regulovaný však nikoliv jako v Anglii, Francii, ve Spojených státech, že se vláda tvoří z té které parlamentní většiny, nýbrž opačným způsobem plně odpovídajícím prusko-německé speciální mizérii. Každá buržoazní strana, která se dostane v Říšském sněmu k moci, stává se totiž eo-ipso (právě tím) vládní stranou, to jest nástrojem feudální reakce. Viz osudy Národních liberálů a Centra. Takto uskutečněný feudálně-buržoazní kompromis, který učinil z parlamentarismu samého z historického hlediska zákrsek – orgán zbavený funkce – vytvořil rovněž s přesvědčující logikou všechny ty dnes nápadné znaky parlamentního úpadku. Pokud trvá třídní konflikt mezi buržoazií a feudální monarchií, je otevřený boj stran v parlamentě jeho přirozeným projevem. Na půdě dokonaného kompromisu jsou naproti tomu buržoazní boje stran v parlamentě zbytečné. Zájmové konflikty mezi jednotlivými skupinami vládnoucí buržoazně-feudální reakce se již nevyřizují zkouškami síly v parlamentě, ale formou čachrování v parlamentním zákulisí. Co ještě zbylo buržoazních otevřených parlamentních bojů? Nejsou již třídní a stranické konflikty v nejvýše zaostalých zemích jako v Rakousku národnostní handrkování, to jest hádky klik, jejichž rovnocennou parlamentní formou je rvačka a skandál?! S odumíráním bojů buržoazních stran mizí jejich přirozené orgány. Význačné parlamentní osobnosti, velcí řečníci a velké řeči. Řečnická bitva jako parlamentní prostředek má vůbec význam jen pro bojovnou stranu, jež hledá oporu v lidu. Projevy v parlamentě jsou svou podstatou vždy řečmi z okna. Z hlediska zákulisních čachrů, jako normálního prostředku k vybojování zájmových konfliktů na půdě buržoazně-feudálního kompromisu, jsou slovní bitvy zbytečné, ba dokonce škodlivé. Proto nelibost buržoaních stran nad přílišným řečňováním v Říšském sněmu, proto ochromující, chabý pocit vlastní bezúčelnosti, který leží na řečnických kampaních buržoazních stran jako olověná pokrývka a mění Říšský sněm v místo smrtelné duševní prázdnoty. A posléze vyslovil buržoazně-feudální kompromis, pochybnost o úhelném kameni parlamentarismu – o všeobecném volebním právu samém. I to mělo z buržoazního hlediska historický smysl jen jako zbraň v boji mezi dvěma velkými frakcemi majetných tříd. Pro buržoazii bylo nezbytné, aby vedla lid do boje proti feudalismu. Pro feudalismus bylo nezbytné, aby mobilizoval lid proti průmyslovému městu. Když konflikt sám vyústil v kompromis a z obou – z města i venkova vzniklo místo liberálních a agrárních vojsk něco třetího – sociální demokracie, stalo se všeobecné volební právo z hlediska buržoazně-feudálních vládnoucích zájmů nesmyslem. Tak prošel buržoazní parlamentarismus cyklem svého dějinného vývoje a dospěl k popření sebe sama. Avšak jako příčina a současně následek těchto osudů buržoazie zaujala v zemi a v parlamentě pozici sociální demokracie. Ztratil-li parlamentarismus pro kapitalistickou společnost veškerý obsah, je pro vzhůru směřující dělnickou třídu jedním z nejmocnějších a nepostradatelných prostředků třídního boje. Zachránit buržoazní parlamentarismus před buržoazií a proti buržoazii, je jedním z nejnaléhavějších politických úkolů sociální demokracie. Takto formulovaný úkol jeví se sám sobě protikladem. Avšak jak říká Hegel, rozpor je tím, co stále vede. Z protikladné úlohy sociální demokracie vůči buržoaznímu parlamentarismu vyplývá povinnost tuto rozbořenou zříceninu měšťácko – demokratické nádhery chránit a podporovat tak, aby se současně uspíšil konečný zánik celého buržoazního řádu a uchopení moci socialistickým proletariátem!

      V našich řadách je mnohdy zastáván názor, že veřejné odhalení vnitřního rozpadu buržoazního parlamentarismu a jeho otevřená ostrá kritika jsou politicky nebezpečným počínáním, protože tak by byl lid zklamán hodnotou parlamentarismu a reakce by měla ulehčenu svou podkopnou práci proti všeobecnému hlasovacímu právu. Pro toho, kdo je vnitřně spřízněn a spjat s myšlenkovým světem sociální demokracie, je pokřivenost takových názorů předem jasná. Nikdy nemohou být skutečné zájmy sociální demokracie, jakož i demokracie vůbec, hájeny zahalováním skutečných souvislostí před velikými masami lidu. Diplomatické chytračení může se tu a tam hodit jako prostředek pro drobné parlamentní šachové tahy měšťáckých klik. Velké světové dějinné hnutí sociální demokracie zná jen bezohlednou přímost a poctivost vůči dělnickým masám, neboť její vlastní podstatou, jejím historickým posláním, je právě vštěpovat proletariátu jasné uvědomění, sociálních a politických hnacích sil buržoazního vývoje jak v celku, tak ve všech podrobnostech. Zvláště vzhledem k parlamentarismu je co možná jasné poznání opravdových příčin jeho rozpadu, jak s želenou logikou vyplývá z buržoazního vývoje naprosto nutné, aby bylotřídně uvědomělé dělnictvo varováno před onou zhoubnou iluzí, že zmírněním a otupením sociálně demokratického třídního boje, je možné buržoazní demokraciia opozici v parlamentě uměle pomáhat k novému životu. Nejzazší důsledky použití této metody záchrany parlamentarismu vidíme dnes v ministerské taktice Jauresově ve Francii.

Záleží v dvojnásobném triku: Na jedné straně v tom, že se v dělnických kruzích rozšiřují nejpřehnanější naděje a iluze, pokud jde o pozitivní výsledky, které dělnictvo vůbec může od parlamentu očekávat. Buržoazní parlament se nejen velebí jako povolaný nástroj sociálního pokroku a spravedlnosti, povznesení dělnické třídy, míru a podobných zázračných věcí, líčí se dokonce jako povolaný prostředek k uskutečnění konečných cílů socialismu. Tak se na parlament soustřeďují všechna očekávání, všechny snahy, všechna pozornost dělnické třídy. Na druhé straně směřuje v parlamentě samém jednání ministerských socialistů výhradně k tomu, aby truchlivý, vnitřně odumřelý zbytek buržoazní demokracie byl přiveden k moci a udržen při životě. Za tím účelem je naprosto popíráno, že proletářská politika je v třídním protikladu k demokratické politice, upouští se od socialistické opozice a posléze vystupují jauresovští socialisté ve své parlamentní taktice sami jako ryze buržoazní demokraté. Od pravých demokratů liší se tito zakuklení demokraté jen socialistickým štítem a ještě větší umírněností. Více sebezapření, více obětování socialismu nemůže být přineseno na oltář buržoazního parlamentarismu. A výsledky? Neblahý účinek jauresovské taktiky na třídní hnutí francouzského proletariátu. Rozpuštění dělnický organizací, zmatení pojmů, demoralizace socialistických poslanců jsou všeobecně známy. Avšak nejde nám zde o to, nýbrž o následky naznačené taktiky pro parlamentarismus samý. A ty jsou nanejvýš osudné. Buržoazní demokraté, republikáni a radikálové nejenže nejsou ve své politice posilováni a omlazováni, ale naopak pozbyli veškeré úcty a bázně před socialismem, který jim přece jen dříve byl posilou! Ještě mnohem nebezpečnější je však jiný příznak, který se objevil v posledních dnech: Stoupající zklamání francouzských dělníků samých nad parlamentarismem. Přehnané iluze, živené v proletariátu jauresovskou politickou frází, musely nutně vést k prudkému ústupu a také k němu skutečně vedly, pročež velká část francouzských dělníků nechce dnes ani slyšet nejen o jauresismu, ale ani o parlamentu a politice. Právě nás překvapil náspřekvapil jinak velmi bystrý a užitečný orgán mladých francouzských marxistů Mouvement socialiste řadou článků, v nichž káže odklon od parlamentarismu směrem k čistému odborářství a spatřuje pravé revolucionářství v čistě hospodářském boji dělníků.Současně navrhuje venkovský socialistický list Travailleur de Lyon ještě originálnější myšlenku, když tvrdí, že parlamentní akce jsou pro proletariát zcela neplodné, korumpují nás a proto, že by bylo lepší zříci se od této chvíle vůbec, coby socialistických poslanců a posílat do parlamentu třeba jen buržoazní radikály. To jsou tedy ony krásné plodyjauresovskéakce na záchranu parlamentarismu. Stoupající zhnusení lidu každou parlamentní akcí, odklon k anarchismu, jedním slovem: největší skutečné nebezpečí pro existenci parlamentu, jakož i pro republiku vůbec. V Německu jsou ovšem takové úchylky socialistické praxe od půdy třídního boje za daných podmínek nemyslitelné. Ale nejkrajnější důsledky, k nimž se tato taktika ve Francii vyvinula, jsou také celému proletářskému mezinárodnímu hnutí jasnou výstrahou,že touto cestouplnit svů úkol chránit hroutící se buržoazní parlamentarismus nesmí. Neboť pravou cestou není zastírání a vzdávání se proletářského třídního boje,ale právě naopak jeho nejostřejší zdůraznění a rozvinutí. A to jak v parlamentě, tak mimo něj. K tomu náleží jak zesílení mimoparlamentní akce proletariátu, tak určitě uspořádání parlamentní akce našich poslanců.V přímém protikladu k mylným domněnkám jauresovské taktiky jsou zásady parlamentarismu tím lépe a bezpečněji chráněny, čím více je naše taktika zaměřena ne na parlament sám, ale také na přímou akci proletářských mas. Nebezpečí pro všeobecné volební právo je tím menší, čím zřetelněji dáváme vládnoucím třídám najevo, že vlastní moc sociální demokracie nezáleží vůbec v působení jejích poslanců v Říšském sněmu, nýbrž že je venku, v lidu samém, na ulici a že v nutném případě je sociální demokracie také schopna a ochotna lid přímo zmobilizovat k ochraně jeho politických práv. Tím nemíníme, že například stačí mít v kapse připravenu generální stávku jako automatický prostředek a domnívat se, že jsme vyzbrojeni pro všechny politické eventuality. Politická generální stávka je zajisté jedním z velmi důležitých projevů masové akce proletariátu a je naprosto nutné, aby si německá dělnická třída zvykla i tento až dosud pouze v románských zemích vyzkoušený prostředek bez váhání a předpojatého doktrinářství považovat za jednu z forem boje, která by se mohla zkusit eventuálně i v Německu. Ještě důkladnější je však všeobecné uspořádání naší agitace a našeho tisku v tom smyslu,že masy dělníků jsou stále více odkázány na vlastní moc, na vlastní akci a nepokládají parlamentní boje za ústřední osu politického života. V těsné souvislosti s tím je naše vlastní taktika v Říšském sněmu. Co našim poslancům tak usnadňuje jejich skvělé kampaně a jejich vynikající úlohu je přece, a to nám musí být naprosto jasno, naprostý nedostatek jakékoli buržoazní demokracie a opozice, která by byla hodna svého jména v Říšském sněmu. Proti reakční většině má sociální demokracie jako jediná, důsledná a spolehlivá zástupkyně zájmů blahobytu lidu a pokroku ve všech úsecích veřejného života lehkou práci. Avšak z téže svérázné situace vyplývá pro sociálně demokratickou praxi těžká úloha vystupovat nejen jako zástupkyně opoziční strany, nýrž i jako zástupkyně revoluční třídy. Jinými slovy, je tu úkol nejen kritizovat politiku vládnoucí třídy z hlediska současných zájmů lidu, to jest z hlediska stávající společnosti samé, nýbrž na každém kroku jí ukazovat na ideál socialistické společnosti, který převyšuje nejpokrokovější buržoazní politiku. A může-li se lid při každé debatě vŘíšském sněmu nepochyně přesvědčit, oč chytřeji, pokrokověji, hospodářsky výhodněji by se utvářely poměry v současném státě, kdyby byla pokaždé splněna přání a návrhy sociální demokracie, má se ještě častěji než dosud na debatách v Říšském sněmu přesvědčovat o tom, jak je nezbytné svrhnout celý tento řád a uskutečnit socialismus. V posledním čísle časopisuSozialistische Monatshefte píše jeden z vůdců italských oportunistů Leonida Bissolativ článku o italských volbách mimojiné toto:"Podle mého názoru je důkazem zaostalosti politického života točí-li se bo jednotlivých stran ještě kolem jejich zásadních tendencí místo kolem jednotlivých otázek, které ze skutečností denního života vyplývají a tyto tendence vyjadřují. Je jasné, že toto typické oportunistickémudrování obrací pravdu naruby.

S vývojem a růstem sociální demokracie je stále nezbytnější, aby zejména v parlamentě neutonula v jednotlivých otázkách denního života a neprováděla pouhou politickou opozici, ale aby stále mocněji prosazovala svou zásadní tendenci: Snahu o politické uchopení moci proletariátem za účelem socialistického převratu. Čím více v Říšském sněmu zaznívá svěží, velkorysá agitace sociální demokracie nejen pro její minimální program, nýbrž i pro její socialistický konečný cíl, v ostrém nesouzvuku s otřepaně střízlivým tónem a s mělkou obchodnickostí všech buržoazních stran, tím více bude Říšský sněm stoupat ve vážnosti u velkých lidových mas. A tím jistější je také záruka, že si lidové masy nedají klidně tuto tribunu a všeobecné volební právo reakcí vyrvat.

Článek vyšel ve dnech 5.- 6. prosince 1904 v časopiseSachsische Arbeiterzeitung

Přepsal a zpracoval Lukáš Sluka